Radyně bike team

O víkendu 13. září se měly konat dvě mé oblíbené cyklistické akce.

Rožmitálská a Přeštická padesátka. Z počátku jsem si nemohl vybrat, kam se vydat, nakonec jsem zvolil Přeštice. Situace se ale změnila díky pátečnímu vytrvalému dešti. Pořadatelé se rozhodli závod v Přešticích kvůli podmáčenému zázemí zrušit. Jedny dveře se zavřely a zároveň se otevřely druhé. Padesátky v Rožmitále jsem se zúčastnil loni (ještě jsem nedopsal článek :/ ) takže jsem věděl, co od tratě čekat. Oproti loňsku se trasa díky vydatnému dešti místy změnila na rozblácenou klouzačku.

Výstřel z revolveru v 11 hodin odstartoval závod, balík se dal pomalu do pohybu. Nikdo se nikam nehnal, jelo se pohromadě tempem jako na projížďce. Byl jsem hned vepředu, kdyby náhodou někomu bouchly saze, abych mohl zachytit případný únik. Zajelo se do lesa, kde se trasa pomalu zvedala a balík se začal natahovat. Držel jsem se v první pětici a už se za sebe neohlížel. Spíš bylo potřeba sledovat, co se děje přede mnou. Každou chvíli se vyhýbat louži, aby byl stroj co nejdéle pojízdný bez zbytečných kilogramů bahna. Pomalým, ale konstantním zrychlením jsme se vzdalovali, až se naše pětice utrhla. Spíš než se soupeři jsem musel zápasit s vlastním tělem. Začalo mi píchat v boku a gel, který jsem si dal před závodem, se nechtěl vstřebat. Za každou cenu jsem se chtěl zůstat ve skupince a visel za nimi jako na gumě. Zhruba po hodině závodu se konečně tělo umoudřilo a já doufal, že už to bude v pohodě a začnu taky konečně střídat, čímž bych se prvně dostal na samotou špici závodu J. Neustále dohánění skupinky mi sebralo spoustu sil a nahlodalo mojí psychiku. A navíc chlapy diktovali neustále ostré tempo, proto jsem se dopředu ani nehnal. Po výšlapu na Třemšín následovaly dlouhé sjezdy, kde jsem si drobet odpočinul. Ne na dlouho, přišly další stoupání a s nimi první křeče, který jsem zahnal hrubozrnnou solí. V poslední fázi závodu nás čekal závěrečný výstup na 753m vysokou Štěrbinu. Loni mi tenhle kopec pořádně vytrestal, poučen jsem si před ním dal hroznový cukr, aby mi nedošlo. Místo toho mi došel ionťák v bidonu a pokračoval jsem dál na sucho. Za rybníkem ve Voltuši jsem definitivně rezignoval a vedoucí čtyřčlenná parta se mi nezadržitelně vzdalovala. Chtěl jsem jen udržet svojí pozici a dojet závod na jistotu do cíle. Kousl jsem se a vyšlapal (částečně i vytlačil bajk) na vrchol. Do cíle zbýval pouze dlouhý sjezd. Jel jsem opatrně, abych nezdefektil nebo abych zbytečně nenaboural. Cesta byla rozbahněná, kolo v rozrytých kolejích plavalo až mi to rozhodilo, zapíchlo se předním kolem do bahna a já letěl „přes boudu“ do judistického pádu vpřed. Naskočil jsem na bajk a pokračoval do cíle. Na poslední louce už jsem mlel z posledního a dorazil jsem do cíle v čase 2:34:11. za ředitelem závodu Michalem Válou. Závod vyhrál Hořejší Josef ml. v čase 2:29:46. Dojel jsem na 5. místě absolutně a 3. v kategorii.

 Co říci závěrem? Závod byl náročný, trasa byla značená lépe než loni. Nejelo se mi jak bych si představoval a borci jeli jako motorky. Všichni závodnici si trasy a bahna užili dostatek. Oproti minulému ročníku jsem si nevšiml, že by někdo dojel s ulomeným šaltrem (loni snad nýtovali čtyři závodníci) Ti, co odjeli domu předčasně, odjeli jako jediní bez ceny, neboť z tomboly nikdo neodešel z prázdnou. Zvláštní pozornost si zaslouží předávané ceny vítězům, se kterými si pořadatelé opravdu vyhráli. Snad jen příští rok Rožmitálská padesátka nebude kolidovat s jinými závody, abych se jí mohl opět zúčastnit.

2 Odpovědi to “Rožmitálská 50 2014”