Radyně bike team

Už několik let, mě kamarát Benžo zve na jejich noční 50km adrenalinový pochod – Velbud. Od účasti mě vždy zrazovala představa jak já jako cyklista můžu překonat takovou šílenou vzdálenost po svých, bez kola. Letos u příležitosti jubilejního 10. ročníku této akce jsem se rozhodl si to zkusit na vlastní kůži.

V pátek večer usedám do auta a mířím do obce Jarov v okrese Plzeň sever. V místní hospůdce je prezentace. Asi 15 minut před startem dostáváme slovní popis trasy na A4. Ani to nedočtu a už stojím před hospodou s padesátkou dalších dobrodruhů. Zadání zdá se být jednoduché. Dojít z Jarova při levé straně Berounky a Střely až do Liblína na most, přejít Berounku a po její pravé straně dojít po červené turistické značce až do Chrástu. Přes Dolanský most přejít Berounku a dojít zpátky do Jarova.

Přesně ve 22:00 se na pokyn „rozejděte se“ dá početný dav lidí a čelovek do pohybu. Navigaci netřeba řešit, jde se v houfu. Opouštíme vesničku Jarov a noříme se do chladné zimní noci. Had čelovek nasvěcuje temnou polní cestu a vytváří nezapomenutelnou atmosféru. V hlavě se mě melou myšlenky typu „Co mě čeká, budu to vůbec schopen ujít?“. Ale neřeším to, jde se docela rychle asi 6km/h. Zatím pohoda, jsem schopen se držet první skupiny.

Podél Dobříčského potoka a následně toku Třemošné sejdeme na levý břeh Berounky. Ve skupině se povídá, probírají se různé zážitky a tak cesta pěkně ubývá. Když se chce někomu na malou nečeká se na něj. Tady mě dochází, že to není úplně jenom obyčejná procházka, ale že se bude závodit . Od Berounky se odpojujeme až u obce Robčice. Kousek za obcí se na horizontu najednou zjevuje skupina lidí s čelovkami. Je to jasný zkrátili si to po silnici a dostávají se pár metrů před nás. Začala vládnout rivalita. Ke Střele se obě skupiny spojí. U Piplova mlýna překonáme řeku Střelu po mostě a pokračujeme po zelené značce až na most přes Berounku v Liblíně. Stoupání z Liblína nás trochu natáhne. Pokračujeme po červené značce, která nás povede až do Chrástu. Kdo jí zná, tuší co nás čeká. Členitá pěšinka nad strání pravého břehu Berounky, která nerespektuje vrstevnice. Prostě nahoru – dolu až do Chrástu. Najednou se ocitnu na úplném čele poutníků. Snažím se jít svižně abych na pěšince nikoho nebrzdil. Po chvíli se otočím a za mnou nikdo.

 Jdu sám temnou pěšinou a každou chvíli se otáčím zda mě někdo dojde. Asi v půl jedný ráno míjím jez u Libštejna a zříceninu hradu. Na louce u mlýna pod Žíkovem dostávám hlad, a tak vytáhnu z báglu první brzdu – dvojitej krajíc chleba s hermelínem. Cpu se zvolňuju a za mnou se začne oběvovat světýlko další čelovky. Soudě podle toho že se světlo houpe, někdo běží. Dojdu k plotu u mlýna se značkou zákaz vjezdu s nápisem „Vstup zakázán, soukromý pozemek“ Je to divný pamatuji se, že ta červená značka vede přímo přes dvůr tohoto mlýna. A teď je tu plot? Mlýn svítí, zhasnu tedy čelovku abych nikoho ve mlejně nevzbudil a skáču přes plot. Hned za mlýnem stojí fábka a v ní dvě slečny, které vylézají ven. Hned mě dojde, že je to slibovaná tajná kontrola s občerstvovačkou.

Je asi 1:30 ráno. Jsem teď sice najeděnej chlebem, ale teplý čaj a buchta se neodmítá. Prohodím pár slov, a po dvou kelímkách čaje vyčkávám kdo přijde. Objeví se Láďa Burda a voják  (kluk co chce jít do armády jako voják v záloze).  Pokračuji dál s Láďou. Jdeme hodně svižně, až moc. Najednou ztratíme značku a jsme někde ve stráni nad řekou. Kouknu do telefonu a hned vidím, že jsme pod. Takže strání direkt nahoru.

Až ke Kačeřovskýmu mlýnu je trasa hodně přísná. Nahoru – dolu – nahoru -dolu. Někde před Darovou trasu protíná elektrický ohradník. Jdem do ohrady a najednou proti nám stojí dva koně. Vůbec se čelovek nebojí a jdou až k nám. Asi polospí. Podrbeme koně a projdem kolem nich. Jsou asi 3 ráno. Projdeme kolem golfového hřiště a míříme k další propasti k Díreckému potoku. Jsme asi na 30km. Začínám cítit, že něco na chodidlech není v pořádku. Asi se mě právě dělají puchýře. Začíná to bolet. U Nadryb se před námi z nenadání objeví někdo s čelovkou. Že by nás někdo předběhl? Ne jsou to pořadatele, kteří si trasu zkracují a zde mají domluven noční přívoz přes Berounku. My pokračujeme dál na Chrást. Chůze se pro mě stává čím dál tím více bolestivá. Snažím se držet tempo Láďi, ale to pro mě znamená stále popobíhat. Aby ne. Dozvídám se od něj, že běhá maratony. No to jsem si tedy vybral parťáka. Je to prostě Běhounek.

Do Chrástu chybí asi 8km, nemůžu se dočkat až tam budem. Strašně to bolí. V Chrástu před cukrárnou máme za úkol si zapamatovat co je tam za pomník. Jak příznačný. Je tam hurvínek. A přesně jak tahle loutka se teď cítím. Je asi 5 ráno, nevládnu nohám, bolí to a já se cítím jak kdyby mě někdo ovládal za ty špagáty. A co víc před pomníkem sedí dva pudlové s čelovkama – jasná halucinace.  Jsem zralej na to to zabalit. Jenže z Chrástu domů je to 20km a do cíle 14km. Takže zabalit to nemůžu. Teplý čaj s cukrem a kus chleba mě zbavuje halucinací. Pudlové s čelovkama se promění zpátky v kameny s reflektory nasvěcující pomník. Láďa chvíli ještě svačí a já raději jdu pomalu dopředu. Stejnak mě za chvíli dojde – hned u přejezdu.

Pokračujeme po modré značce až k Dolanskému mostu přes Berounku. Najednou se za námi objeví čelovka. Že by nás někdo dohnal? Ne. Je to cyklista s kytarou. Ptá se kam jdeme, takle v 5 ráno. Do Chotiný. No já tam jedu na kole. To neměl řikat, jak já mu ho teď závidím. Rozhovor se rozvine a já vidím, že má podsedlové brašny. Říkám mu, jestli jezdí taky nějaké ultramaratony, když vidím ty brašny. A on že jel ve 2014 1000 miles. Jaká náhoda, já je v tom roce vyhrál . To kecáš, to by jsi musel být Martin Vít. No sem, si na mě posviť. Byl to Ferda co se tenkrát vsadil o strašně moc věcí, že ujede na kole 1000 mil. No prostě se na Dolanským mostě v 5 ráno v sobotu asi nepotkají uplně normální lidi.

Až do Dolan jede na kole při nás. Tady odbočujeme na zelenou značku, on pokračuje po cestě. Láďovi už nestačím, chci ho nechat jít a došourat se do cíle svým tempem. Musím při něm stále popobíhat, protože pro bolest na chodidlech se nemohu odrážet na dlouhé kroky. Jeden jeho krok jsou pro mě tři pidi běžecké kroky. Vytahuji termosku, že se napiju a nechám ho odejít. Jenže on zvolňuje. Nechce jít sám, nevidí prý na ten papír s itinerářem a ztratil by se. Já ho zase nechci brzdit a tak se snažím držet to jeho šílený tempo. Čím rychlejš budeme v cíli tím líp. Nemůžu se dočkat až si sundám ty zatracené boty.

Jenže popobíhejte vedle maratonského běžce. To ho nenechá jít pěšky. Každou chvíli hodí taky pár běžeckých kroků. No tak na to ti kašlu si běž. Za Žichlicemi podél Třemošenky je Láďa asi 100m přede mnou. Hlodá ve mě závodník. Proč ho nedojdeš? Mozek říká, protože tě bolí chodidla jak kráva. K čertu s tebou, běžím přes bolest k němu až do údolí „Dutých Hlav“. Společně pak šlapeme nahoru po silnici. Jen mu koukám na paty a snažím se při tom spíš spát, aby mě to tolik nebolelelo.  Poslední polňačka do Jarova – asi  2km do vytouženého cíle. Láďa volá pořadatelům, že dojdeme ještě před 7 ráno, kdy má otevírat hospoda.

Konečně trochu zvolňujeme, abychom nepřišli do Jarova moc brzo. Asi 500m před hospodou mě vyzval Láďa k závěrečnému Sprintu. Copak můžu? Já sotva jdu . Nakonec jsem dorazil asi 30s za ním v 6:40. Tedy rovných 8h a 40 min noční svižné chůze a na vzdálenosti 53 km. Mám neskutečnou radost že jsem to dokázal.

Sundavám konečně boty a vidím tu spoušť. Puchýře kam se podívám. Je to hrozný. V 7:08, tedy 28min po nás přichází voják. Až po další hodině v 8:07 dalších 5 lidí s Benžem, v 8:14 další čtři a v 8:44 první žena. Jsem totálně tuhej, nemohu jít ani na záchod. Představa, že se zvednu od stolu a pojedu domů, je nereálná. Nemůžu chodit. Ještě páreček a kofolu prosím. V 9 ráno se loučím. Jdu jak pajda, mám na to nárok. Byla to má první pajda

Co říci závěrem. Ujít 50km není jednoduchý. Ujít je v noci je ještě horší. Ujít je rychle je šílenost. Díky Láďovi, že mě pomohl držet šílené tempo. Díky organizátorům této magořiny za zkušenost a potrápení vůle. Díky za tu neskonalou radost v cíli a parádní atmosféru této akce.Pochodu se účastnilo 49 lidí, 41 jich došlo do sobotního poledne do cíle. Celou sobotu  jsem nebyl schopen se postavit na nohy. O tom že potřebuji překonat do postele dvoje schodiště ani nemluvím. V neděli už je to lepší a tak jedu zmrzačené tělo alespoň trochu rozhejbat na kole.

Na rajčeti Benža je možné najít velkou fotoreportáž z pochodu Velbud 2016.

Na cykloserveru je možné vidět trasu 10. ročníku nočního 50km pochodu Velbud 2016

5 Odpovědi to “Není pajda jako pajda, aneb mých prvních 50km po svých…”