Radyně bike team

V sobotu 27.7.2013 startuje ve 12h v Berouně tradiční 24h závod. Z našeho teamu se přihlásil Martin a bude bojovat v kategorii jednotlivců až do nedělního poledne. Zde je možné sledovat průběžné výsledky z Berounské 24h.

Zkusit si zajet sólo 24h MTB závod mě už dlouho lákalo, ale steně tak dlouho jsem této myšlence vzdoroval. Až do víkendu v polovině letošních prázdnin, kdy jsem se přihlásil na Berounskou MTB 24h. Pro svoji premiéru jsem si nemohl zvolit lepší termín. Meteorologové totiž slibovali nejteplejší den v roce s teplotami přes den 38°C ve stínu a tropickou noc s teplotou nad 20°C.

V sobotním dopoledni jsem se přesunul autem do kempu v Berouně, který se nachází hned pod mostem přes řeku Berounku. Tou dobou zde již bylo spoustu ostřílených 24h matadorů. Snad všichni mají postaveny servisní stany s kompletním zázemím a podpůrným teamem přímo při trati, která projíždí kempem. To bylo první prozření. Já tu jsem sólo komplet na všechno. No nic,vyzvednul jsem si číslo, přistavil auto kufrem k trati, pod něj hodil igelitku plnou jídla a bedýnku asi deseti napněných bidonů a hurá na věc.

V 11:00 nám pořadatel u pódia vysvětlil pravidla a popsal záludnosti trasy, v 11:45 jsme si postavili kola do startovního koridoru a v pravé sobotní poledne bylo odstartováno ve stylu Le Mans. Tzn, každá závodník si běžel ke startu pro své kolo. Běžel jsem pomalu, protože se mě v kapse na zádech mrskala pumpička a měl jsem strach abych ji neztratil hned na startu. Chvíli po sobotním poledni nasedám na svůj stroj odhodlán neslézt z něj následujících 24h. Teploměr znuděně ukazuje 35°C a parta podobných bláznů dupe do pedálů co to dá a nabírá směr k Dědovi. Tím však není žádný důchodce co sedí na lavičce v parku v Berouně, nýbrž 493 m vysoký kopec Děd nad Berounkou, na kterém stojí stejnojmená rozhledna.

Během prvního kola se rychle seznamuju s trasou 15,17km dlouhého okruhu s převýšením 281m.Po výjezdu z kempu se jelo asi kilák při řece po asfaltu až k lávce přes Berounku. Až sem pohodová „rodinná“ trasa po asfaltce při řece. Jen co se přejela lávka začalo se stoupat do kopce Talichovo údolím, z počátku po cestě, pak po singlíku kolem potoku Brdatky i s jedním malým brodíkem. U rybníka na Brdatce se přejela asfaltka na Zdejčinu a lesní cestou se pokračovalo v nekonečném stoupání až na 5,6km trasy. Tam přišel asi 500m oddych po rovné šotolinové cestě, ze které se záhy uhnulo na sjezdík vysekaný v kopřivách, ostružinách a další lesní vegetaci. Ze začátku to tu hodně drncalo, protože cesta ani singlík tu zatím žádnej nebyl. Následovalo další stoupání po lesních cestách až na rozcestí pod rozhlednou Ďěd, kde byl jeden z nejprudších výjezdů. Od rozcestí na 9,6km následoval 3,4 km dlouhý sjezd po rychlém singlu až zpátky k Talichovo údolí. Tam přišly ke slouvu další singly plné klopených zatáček a spolu se dvěma lávkami přes rokle byla tato část jednoznačně nejzábavnějším místem okruhu. Loni se prý tento úsek v noci nejezdil, ale letos si dali pořadatelé práci a vybavili zatáčky v singlu červenými a bílými odrazkami a lávky dokonce i oranžovými. Z Talichovo údolí se spadlo po cestě zpátky k řece a kde byl vysekán až k lávce úsek kolem řeky v jakémsi roští. Tady to hodně drncalo a sedět na sedle se tu po několika kolech vpodstatě nedalo. Že by proto se říkalo této části Berouna Na Ptáku? Bikerky prominou . Přejela se lávka, kde byl obousměrný provoz a hned za ní se uhnulo na další singl při řece, který pokračoval přes rozdrncanou louku až na protipovodňovou hráz. Otdud se vyjelo zpět na cestu ke kempu. Tím byl okruh uzavřen.

První čtyři kola, tedy asi 60km jsem se držel celkem vpředu a kroužil s celkem vyrovnaným časem kolem 45 minut. Taktiku jsem měl jasnou – prostě pořád jezdit a nezdržovat se zbytečně v depu. Jen kvůli vedru jsem musel každé kolo vyměnit bidon s vodou. V pátém kole mě na rozpálené louce asi kilák před kempem ušlo zadní kolo. Zřejmě jsem sebral jeden z mnoha střepů z bordelu při řece. Jen jsem zastavil vrhlo se na mé upocené tělo hejno nenasitných hovad konat svojí hostinu. Nechtěl jsem se nechat sežrat za živa a tak jsem pustil sifon do duše, doufajíc že díra se zacelí mlíkem a nechá mě to dojet alespoň do depa. Kýžený zázrak samozacelování defektu na fungl novém plášti spolu s duší plnou mlíka se však nekonal. A tak s kolem kouřícim bílým čoudem prchám před hovády a soupeři ještě asi 500m než jsem znova na ráfku. Mám na výběr prchat pěšky až do depa a nebo to vyměnit hned na místě. Volím tu horší variantu a měním hned. Předjíždí mě hodně soupeřů, včetně favorizovaného Beyka a mě to pomalu psychicky zlomí. Foukám to pumpou dost málo jen na dojetí těch 500m k autu, kde mám v plánu to rychle dopustit další sifonovou bombičkou. Jenže vedro je velký a rychle unikajicí plyn zamrzne v kohoutku a bobička ujde aniž by napustila duši. Zkouším to ještě jednou a výsledek je stejný, jen s tím rozdílem, že si zmrazím prsty. Je to v háji, do této doby 7s zastávek kvapem narůstá na 15 minut. Na poloprázdném plášti se docourám k servismanovi s velkou pumpou a zatímco on mě ochotně fouká kolo, já se prolejvám ioňtákem z občerstvovačky a dlabu melouna. Po dalších dvou minutách konečně znova na trati. Ve stoupání mě ke všemu začne bolet břicho, protože jsem se přepil. Dojede mě OKčko alias Ondra Krejčíků a na otázku jak to jde mu zoufale odvětím, že naprd. Že už jsem defektil. Jen mě uklidní, že na závodění mám ještě 20h a ať nevěším hlavu a prchá v kopci svým strojovým tempem. Nenechávám se strhnout a dál si jedu svoje a peru se s bolobřichem. Protrpím si šestý i sedmý kolo než mě konečně napadne zastavit se u auta a sežrat za jízdy alespoň rohlík se slaninou. V osmém kole konečně bolest břicha ustoupila, jen vedro je stále nesnesitelný. Jakmile přejedu lávku přes řeku, skočím tak jak jsem v přilbě, drezu i botech rovnou z kola do řeky. Dávám pár temp a nevěřící paní co se zde právě koupe na mě kouká jak na zjevení a táže  se mě zda zde dnes opravdu chceme kroužit 24h, že to nemůžem přežít. Asi jsem tam neskákal dneska jako první . Jen odvětím, že už jsem letos přežil horší závod při 8 denní jízdě z Ukrajiny do Chebu a prchal jsem po minutě z vody zase na kolo.

V podvečer denní pařák konečně trošku polevil a mě to zase začalo bavit a docela i jet.Jen už jsem cítil v dlouhém stoupání chodidla otlačené z tvrdých treter. V desátém kole jsem si vyměnil po 150km nohy – teda boty a pokračoval zase dál. V půl desátý nasazuju světla a těším, se že v noci to bude zase alespoň nějaká změna. Asi po dvou hodinách mě začne zlobit světlo na řídítkách. Čínskej šmejd střídavě bliká stroboskopem, SOS a vytrvale mě na rozdrncaných sjezdech demonstrativně předvádí všech úžasnejch 5 funkcí který tohle světlo má. Jen trvalé svícení mu nějak nejde. Ještě, že mám navíc i čelovku a vidím alespoň drobet na cestu. Asi tak do půlnoci. Pak je čelovka vybitá a já musím zastavit v depu, vyměnit baterky a potunit světlo. Pár euro centů ke článku řeší problém s kontaktem a uvidím jestli i s blikáním světla. Celkem v pohodě obkroužím další dvě kola. Začínám pít jak duha Co kolo to litr vody a něco zakousnout. Někdy ve dvě ráno mě berou křeče do pravého stehna, řadím lehčí a snažím se to rozhýbat, ale nepomáhá to. Stavím teda na občerstvovačce a polikám polévkovou lžíci soli. Tenhle šílenej lék mě z toho do poloviny dalšího kola dostal. Jenže v půl třetí přijde další zkouška. Po výměně článku ve světle, začnou zase patálie s blikáním. Bliká to nesvítí to. Sjezdy jezdím více méně už po paměti ale dost pomalu. Najednou světlo blikne, přede mnou se zobrazí šutr, už je pozdě měnit směr hupsnu na něj nová díra v zadním kole je zas na světě. Dobrzdím to, ale při sundavání kola si spálím předtím omrzlou ruku od sifonu o rozpálený kotouč. Paráda. Když se daří… Šestnácté kolo tak zase narůstá moje doba zastávek z dosavadních 20min na nějakých 30 min než to vyměním. Kvůli přetrvávajícím problémům se světlem a pomalu vybitou čelovkou nad ránem na cestu už moc nevidím. Další články do čelovky už nemám. Do kopce svítí měsíc a nebo přede mnou jedoucí soupeři, z kopce jezdím pomalu a čekám až mě někdo svítící dojede. Většinou to soupeřům svítí jako blázen a ja tak vidím před sebou jen svůj stín. Pouštím je proto před sebe a snažím se aby mě neujeli. K sakru už aby začalo svítat! Někdy kolem půl pátý ráno se konečně dočkám. V otevřeném terénu je už vidět, ale v lese ještě ne. Poslední temné kolo mě z tmavého singlu doslova zachrání jeden soupeř. V dalším kole už konečně ten čínskej šmejd můžu z kola zahodit a jet v denním světle. Přes noc jsem se trochu pošetřil a tak jsem do toho ráno zase začal dupat. Nebylo ještě horko a docela se jelo dobře. Jen tělo už se přepnulo do režimu atomového reaktoru s neřízenou štěpnou reakcí jídla a vyžadovalo stále větší přísun potravy. V 10 dopoledne byla má igelitka s kilem banánů třema jablkama, šátečkem, makovým závinem a dvěma rohlíkama prázdná. Kam se to do mě vešlo nevím, ale do posledního kola jsem spořádal ještě tři plátky buchty z občerstvovačky.

Posledním 25 kolo jsem dojel cílem v neděli v 11h:9min a protože poslední kolo mě trvalo 56 minut, chybělo by mě na 26 kolo nejméně 5 minut abych ho stihnul ještě dopoledne, kdy byl časový limit. Škoda jelo se mě ještě docela dobře. I tak jsem se svým výsledkem mé premiérové 24h spokojen. Za 22h:52min:19s jsem nakroužil 379,25km s celkovým převýšením 7km. I se dvěma defekty a třema malými potřebami jsem za celou dobu závodu stál pouze 35min:46s. Snad díky tomu se mě překvapivě podařilo vybojovat druhé místo, před rychlejším třetím Beykem asi o dvacet minut. V sólistech zvítězil Tomáš Sytař, který stihl obkroužit ještě o kolo více. Zde jsou k vidění kompletní výsledky z Berounské 24h.

9 Odpovědi to “Berounská MTB 24h”