Kokosová desetihodinovka – 2.6.2012
Jubilejní 10. ročník amatérského vytrvalostního MTB závodu se konal v sobotu 2.6.2012 v Březíně u Manětína. Akci s názvem Kokosová desetihodinovka pořádá parta nadšenců z Kokos teamu v čele s náčelníkem Jističem. Kouzlem tohoto účastnicky nevelkého závodu je úžasná přátelská až skoro rodinná atmosféra, která tu vždy panuje.
Z našeho teamu jsme se vypravili na Kokosovou desetihodinovku ve třech – Já, Šéďa a Tlumič. Role šoféra se tentokrát ujal Tlumič, takže musel z Plzně vyjíždět docela brzo, aby Šéďu naložil v Plzenci v 7:00 a mě v 7:15. Vše klaplo na minutu přesně a tak nic nebránilo vyrazit směr Březín. Po mé loňské premiéře, kdy se mě zde podařilo zvítězit a zároveň stanovit svými 241,5 km nový traťový rekord, jsem se na závod těšil. Byl jsem odhodlán do toho jít znovu a třeba se i pokusit překonat svůj vlastní rekord. Tomu jsem podřídil i přípravu. Z loňska jsem věděl, že dost času mě stálo zastavování v depu a dolévání bidonů, nebo lovení potravy z igelitky. Proto jsem si letos sebou na start vzal celou sadu asi 20 bidonů co jsem doma našel. Půlku jsem naplnil ionťákem a půlku vodou. Dál jsem s sebou vzal kempinkový stoleček, abychom měli regulérní občerstvovačku a nemuseli „lovit“ potravu na zemi a asi dvě igelitky jídla. A samozřejmě i bednu s nářadím a základními náhradními díly na kolo, kdyby se něco v průběhu závodu rozsypalo.
V 8:15 jsme dorazili do Březína. Zeregistrovali jsme se, přidělali čísla a v 9:00 už stojíme na startu s nevelkou skupinou stejných zoufalců co zde budou dnes celý den kroužit na 10,5 km dlouhé trati. Krátce po deváté Jistič zavelí tradiční hláškou: „tak jedem“ a je odstartováno. Hnán touhou posunout své hranice ještě o kus dál jsem měl jasno musím jet fakt dost rychle. Prach obyčejná matematika říkala, že pokud chci zvednout rekord o jedno kolo – tj. ujet 252 km – musel bych 10h udržet průměr 25,2 km/h. Dost nereálná představa, ale proč se o to alespoň nepokusit.
Šlápnul jsem do toho hned po startu s cílem jet první kolo na max a vyzkoušet si za kolik se dá kolo ujet dokud je člověk čerstvý. Můj raketový start nechal rozumnější soupěře chladný a nikam se za mnou nehnali. Snad jen Šéďa nasadil od začátku taky celkem ostrý tempo a pálil to kus za mnou. Už prvotní konfrontace s tratí ve 3km dlouhém táhlém stoupání po šotolině, ukázala, že letost budou podmínky o poznání těžší než loni. Foukal silný protivítr, který sebíral až mnoho sil. Navíc celý pátek vydatně pršelo, takže se sice nebude prášit, ale občas někde budou překážet louže nebo zpomalovat bahno. Po vyjetí na horizont, konečně trasa uhýbá z otevřeného prostoru do lesa. Zatím, ale žádná výhra. Hluboké koleje od lesní techniky a cesta zarostlá trávou pod kolena. Jedu instinktivně prostředkem a lajnuju zde první stopu. Šaltrem vytrhávám trsy trávy, ale nené čas se tím zabývat, dokuď se to točí. Zarostlá lesní cesta vyústí v lesním průsmyku. Tady vyháním prvního zajíce a pokračuji dál krátkým stoupáním po lesní cestě. Následuje sjezd lesní cestou k asfaltce do Skelné huti. Ve sjezdu vyženu druhého zajíce a už brzdím do ostré prvotočivé zatáčky ve zrádném výjezdu lesní cesty na asfaltku. Člověk zde musí dávat pozor, aby kolo na naplaveném štěrku neustřelilo. Do Skelné Huti po asfaltu chvilku oddych a tak je čas něco zakousnout a nebo se napít. Ze vsi se stoupá mezi chatkami až na louku nad vsí. V jedné zatáčce překvapuje skleněný střep, ale dá se objet. Je jen otázkou času ve kterém kole ho někdo přejede. Nicméně co také jiného než skleněný střep čekat ve Skelné Huti. Následuje parádní rychlej sjezd po luční cestě do lesa. Je to jedno ze dvou míst, na trati kde se dá jet maximálkou kolem 55 km/h. V prvním kole v půli sjezdu musím však prudce brzdit. Zprava mě křižuje cestu stádo odhadem 12 srnek. Jen mě bleskne hlavou, co je tu dnes zvěře a že tu dnes mít moc klidu asi nebudou, ale když tedy běží zprava tak jim dávám předpisově přednost 
. V lese sjezd po cestě pokračuje, ale po chvíli se uhýbá ostře vpravo zatáčkou plnou makadonu na lesní cestu stoupající ke Zlatému dolu. Zde je asi nejzajímavější část trasy. Sjezd po singlíku kličkující mezi kořeny a kameny. Při prvním průjezdu zde plaším veverku. Jaké zvíře tu ještě potkám? Snad né prase to by ještě chybělo, ale na druhou stranu bych třeba ještě zrychlil. Zpět k trati. Singlík vyustí na nově upravenou šotolinovou lesní cestu. Ta má po okarajích odvodňovací příkopy, ale naštěstí zde leží šutr, po kterém se dá na cestu vyjet. Chvíli se jede ve volném štěrku nahoru, ale pak už to zase pěkně sviští z kopce. Kolo sice ve volném štěrku docela plave ale dá se tu i tak jet dost rychle – asi 40 km/h. Jen je třeba včas počítat s prudkou zatáčkou k rybníku a zpomalit. Nejlépe bez brždění, protože to kolo ve volném štěrku akorát rozhodí. Kolem rybníka ještě krátký stoupání na kopec nad Březínem a už se sviští dalším rychlým sjezdem po polní cestě zpátky do depa. V první kolo projíždím v čase 23:37 s průměrem 26,3 km/h. Zatím dobrý, průměr držím ale takle jet 10h? Jedu na max a to bude chtít hodně cukru. Po zapsání času na kartičku se vydávám na druhý okruh.
Ve stoupání dávám polovinu tyčky a valím to nahoru stále svižným tempem s cílem udržet až nahoru na 3km kopec průměr 25 km/h. To se ještě daří. V lese už je vyjetá stopa a tak se průjezd zrychlil. Na mýtince dojíždím první dítě o 1 kolo, v klesání druhé a pak u Zlatého dolu ještě dvojici závodníků. Druhé kolo dávám s průměrem 25,2 km/h a už jsem na hraně buzeračního parťáka v Garminu. No to je fajn, tak to asi nepůjde jet takovou pilu. Ale myšlenku na rekord ještě nevzdávám. Přikousnu další kus tyčky a bojuju s protivětrem ve stoupání na druhé kolo. Tak to pořád pokračuje a až někam do osmého kola udržím průměr 25km/h. Jenže to stojí opravdu moc sil a jedu jen na cukry. Mám v sobě už 6 tyček až je mě z toho pomalu zle. Abych mohl pokračovat dál v tomhle tempu, musel bych snad už polikat jen koskovej cukr. Konečně mě dojde, že bojovat sám se sebou s výkonem z předchozího roku nemá kvůli letošním povětrnostním podmínkám smysl a zvolňůji na 150 tepů. S tím jdem dolů i průměrná rychlost na 22,5 km/h. Tohle tempo se mě zdá dlouhodobě udržitelný, takže jej volím jako svůj nový cíl. Po přepáleném začátku mě začínají brát křeče do pravé nohy. Tu mám od doby co jsem ji měl před dvěmi lety zlomenou a 1,5 měsíce jsem jezdil na kole jen s jednou nohou stále ještě slabší a při delších závodech se to takto projevuje. Je třeba doplnit sůl. Přecházím na klasickou stravu a cpu se rohlíkem s prešutem. Doufám, že mě po tom sladkým a teď slaným nebude blbě. Ale kupodivu to sedlo, akorát průměr šel zase trochu dolů. Sedm kol tedy kroužím na půlky rohlíků s prešutem. Zhruba ve 14 kole mě napadne se v depu zeptat, kdo jezdí za mnou a jak je daleko. Kýťa hlásí, že Šéďa je 11min za mnou a pak je Tlumič. V 15 kole se můj náskok nad Šéďou zvyšuje asi na 20 min. Zbývá ještě 10min abych ho dojel o kolo. Nějak se nad tím po průjezdu 15 kola zamyslím a přestanu nepochopitelně v 16 kole myslet na to kam jedu. Zapomenu odbočit na šotolinu a podnikám fakultativní výlet po asfaltu na horizont nad Březínem. Až tam si uvědomím, že jedu blbě a tak se vracím asi 400m zpět na šotolinu a v táhlém stoupání opět dojíždím Háňu se kterou jsem se potkal v depu. Šéďu jsem dojel až na konci 17 kola v depu. Musel jsem si ještě doplnit pití a tak jsem se zdržel o trochu déle. Šéďu jsem pak znovu doháněl v 18 kole v táhlém stoupání na Račín. To mě stálo proti větru docela hodně sil. Navrhl jsem mu, že pojedeme toto kolo spolu a budeme se střídat v rozrážení protivného větru. Do poloviny kola se Šéďa statečně držel. Od poloviny mě to jelo z trochu rychleji a tak jsem na něj vždy chvilku počkal. Do depa jsme přijeli společně a vydali se na další kolo. Já do 19 a Šéďa na 18. Do kopce na Račín už Šéďa trochu vadne a tak se v poloviněstupání na Račín opět rozdělujeme a jedeme si každý svým tempem. V kopci nad Skelnou Hutí na se mě nezadržitelně chce na malou a tak stavím a čekám, že mě Šéďa dojede. Ale to se nestalo tak pokračuji svižným sjezdem po louce dál. Krátce před devátou hodinou závodu dojíždím do depa po 19 kole, které mě i se zastávkou trvalo 29:40. Jsem rozhodnut ujet ještě dvě kola. Ale časem to vychází už na hraně. Kopnul jsem tedy do sebe Red Bulla a očekával že dostanu křídla. Skutečně mě trochu nakopnul a do stoupání na Radčín se mě jelo docela dobře. V polovině kopce předjíždím Šéďu o 2 kolo a celkově jsem dal 20 kolo o 2 min lépe než 19 kolo. Zbývalo ještě více než 40min do konce časového limitu a tak jsem se vydal ještě do posledního 21 kola. Konečně přestal foukat vítr a tak do kopce se jede najednou o poznání snáze. Celkem svižně naposledy předjíždím Tlumiče a Jističe a s vidinou brzkého skončení 10h utrpení do toho zase dupu co to dá, abych už byl v cíli.
Rekordní výkon z předchozího roku jsem nepřekonal, ale všechny letošní soupeře ano. Obhájil jsem první místo s výkonem 21 kol – 220,5 km v čase 9:52:10. Šéďa dojel na krásném 2. místě v čase 9:57:34 projel 19 kol a 199,5km. 3. místo vybojoval Tlumič, který v čase 9:32:00 uje17 kol – 178,5km. Znamenalo to tak pro náš tým kompletní obsazení bedny!
Celkově shrnuto. Opět krásný kokosácký závod s úžasnou atmosférou. Stejná trasa jako už po několikáté, ale podmínkama zase úplně jiná. Letos potrápil nejvíce silný protivítr, který foukal celých 9h závodu. Kokosákům patří veliká pochvala za uspořádání tohoto nádherného již 10 ročníku závodu. Jmenovitě bych chtěl největší díky poslat Kýťovi, který celých 10h vydržel v depu nejen zapisovat výsledky, ale nezanedbatelná byla i jeho pomoc, kterou mě při závodu poskytl rozbalováním tyček a podáváním jídla. Jističovi a jeho rodině směřuji obrovskou chválu za poskytnutí perfektního zázemí. A všem ostatním, kteří se nezištně podílejí na pořádání této akce samozřejmě patří také obrovské díky. My jsme si jen šlapali, vy jste to za nás oddřeli.
Pár čísel na závěr:
celkově jsme za tým ve třech odjeli 57kol, tj. 598,5 km
z toho můj výkon 21kol – 220,5km v čase 9:52:10, rychlostní průměr 22,1 km/h
Nastoupaná výška: 3729 m
Nejrychleji jsem ujel první kolo s časem 23:37, tj průměrnou rychlostí 26,3 km/h
Nejpomaleji 18 kolo se Šéďou s časem 30:47, tj průměrnou rychlostí 20,1 km/h
Nejvyšší rychlost: 52,1 km/h ve sjezdu na louce nad Skelnou Hutí při 14. kole
Nejvyšší průměrná rychlost ve stoupání na Račín: 16 km/h v prvním kole
Nejnižší průměrná rychlost ve stoupání na Račín: 11 km/h ve 20 kole
Průměrná tepová frekvence 152 bpm, maximální 185 bpm
Vydaná energie: podle garmina 8500 kcal, podle hladu asi o dost víc
Neuvěřitelně jsem při závodu baštil. Spořádal jsem 12 ks 30g müsli tyčinek, 3 ks banánů, 4 rohlíky s prešutem a 1 rohlík s marmeládou.
Docela dost jsem i pil. Vypil jsem 5,75 l z toho 4 litry ionťáku, 1,5 litru vody a 250ml Red bullu.
Na stránkách Kokosáků naleznete kompletní výsledky Kokosové desetihodinovky 2012 a fotografie.
2 Odpovědi to “Kokosová desetihodinovka – 2.6.2012”
Leave a Reply for Jistič
výborný článek. jsme rádi vždy, když přijedete. přeju hodně povedených závodů do konce sezony.
Díky za chválu. Ta vždy potěší. I toho přání k povedeným závodům si cením. Budeme se snažit, ale moc těch povedených závodů letos už asi nebude. Počítám že náš konec sezony nastane za měsíc kdy se zničíme na 1000 mílích