Radyně bike team

V sobotu 18.2.2012 jsme vyrazili ve složení Šéďa, Tlumič a Martin do obce Šidlákov v Českém lese na závod Ledový kafe II. Během cesty autem jsme měli trochu obavy z počasí, nebo spíš z moc velkého tepla a z toho, že závod bude víc na blátě než na sněhu. Při výjezdu z Poběžovic  sněhu začalo přibývat a v Šidlákově ho bylo až, až. Pro startující bylo vyhrabáno provizorní parkoviště. Penzion Šidlákov, kde probíhala prezentace, skýtal útočiště všem přítomným. Již při prezentaci zde vládla neuvěřitelně přátelská atmosféra. Po krátkém rozjetí se už blíží 10 hodina a my netrpělivě čekáme na startu, až zazní starovní povel. Už tady si říkáme, že to nebude žádný med, sníh je rozbředlý a moc to nepojede.  To ale ještě netušíme jaká bude realita a co nás vlastně všechno čeká za peklo. Nebudu předbíhat a všechno pěkně po pořádku. Pod obloukem Kellys čeká 35 nedočkavců a najednou zazní startovní povel. Pole se dává do pohybu a projíždí levotočivou zatáčkou do kopce. Na vrcholu kopečka cesta není prohrnutá a tak nezbývá než slézt a kolo tlačit. Tady se ještě držím vpředu. Při výběhu na louku zjišťuji, že ani tady se jet nedá a nezbývá než pokračovat v běhu, chůzi a tlačení kola. Martin už je v předu, Tlumič mě míjí a pokračuje v před. Po této běžecko chodecké vložce dlouhé cca 900m se už dá zase jet, jestli se tomu vůbec tak dá říkat. Člověk musí dobře mapovat cestu a doufat, že ta jeho varianta je ta pravá a že se nebude bořit. Tady začínám pomalu dobývat ztracené pozice zpět a cca po 4km dojíždím Tlumiče a jedeme spolu. Občas mu z kopce ujedu, občas on mě, je to o náhodě, kdo se udrží v koleji a kdo trefí nějakou závěj. Občas nás předjede pořadatelský sněžný skůtr, který pendluje po trati. Dokud člověk šlape, tak cesta docela ubíhá. Jedeme si s Tlumičem svoje tempo a ku podivu držíme pozice nebo naopak ještě někoho předjedeme. Začínáme stoupat k nejvyššímu kopci na trase – Škarmance, kde je občerstvovací stanice. Většinou se dá jet, ale jsou úseky kde se to tak boří, že se musí slézt a popoběhnout. Ještě chvilku a už jsme u občertvovačky, kde nás pořadatelé mohutně povzbuzují a nabízejí občerstvení. Oba s Tlumičem mávnem rukou, že máme hadice (Camelbaky) a pokračujeme dál, ale cca po 200m cesta prohrnutá traktorem končí a začíná asi ta největší sranda letošního závodu. Úsek, odhadem 2-3km kde je zhruba 50cm sněhu a my musíme přes něj. Takže kolo tlačit, nést, poponášet, prostě jakkoliv ten svůj stroj strkat dopředu a přitom se brodit v tom bílým měkkým sajrajtu a doufat, že bude brzo konec.  Doufali asi všichni, ale bylo to nekonečný. Na psychiku jako dělaný. Po výšlapu na nejvyšší bod na chvilku svitla naděje, že by se snad dalo jet z kopce, ale po několika marných pokusech zase pokračujeme v tlačení. Až těsně před „Malou skálou“ nasedáme na stroje a pokračujeme v jízdě. Tady Tlumič dostává křeče do nohou a má krizi. Není se čemu divit, návleky se všem schrnuly, takže máme všichni mokrý nohy a to střídání běho chůze a jízdy na kole, taky na svaly není ideální. Trochu zpomaluju, aby mě dojel a dál pokračujem spolu. Kousek od Pivoňe uhýbáme doleva na loukujenže  tady je hodně měkko a i když to je z kopce, musíme zase tlačit. Následuje trochu bahna s kameny, kde se opět nedá jet. Po překonání potůčku můžeme konečně zase nasednout a trochu popojet. Míjíme Sezemín, kde nám svitne naděje v podobě asfaltové cesty, ale neradujeme se příliš dlouho. Po chvilce následuje prudká zatáčka do leva, která nás odvede do kopce do lesa a na louky. Jsme už níž, takže sněhu tu tolik není, ale podmáčené louky jsou tak měkké, že sebírají snad víc sil než sníh. Terén se houpe, většinou se dá jet, ale občas musíme opět tlačit. Zhruba 1 km před cílem dostávám krizi tentokrát já a Tlumič čeká na mě. Najížíme na asfaltku do Šidlákova a společně dojíždíme do cíle.

Martin průbeh závodu viděl takto:

Již po skončení loňské premiéry závodu Ledového kafe, kterého jsem se zůčasnil jsem byl rozhodnut si tento po všech stránkách vyjimečný závod za rok zopakovat. Letos počasí slibovalo snad ještě větší extrém než tomu bylo loni. Nejprve republiku 14 dní sužovaly arktické mrazy s teplotami klesajícími nezřídka pod -20°C. Týden před závodem mrazy sice polevily, ale vystřídal je každodení příval čerstvého sněhu.  Nakonec z loterie však vzešla sobotní obleva, která již tak dost extrémní závod posunula ještě o level výš. Po startu se mě podařilo vyjet na první pozici. Po odbočení z asfatu jsme začali z obce stoupat uhrabanou zasněženou cestou. Trochu mě zde pozlobil šaltr a než abych přetrhl řetěz hned na startu raději jsem trochu zvolnil. Toho pár soupeřů okamžitě využilo a dostali se přede mě. Asi po 200m musíme stejně  všichni sesednout z kola, protože cesta dál není uhrabaná a v mokrém těžkém sněhu se jet nedá. Jenže ono to nešlo ani na louce, která následovala a uhrabaná byla. Zde jsem si hlídal dva soupeře přede mnou a střídavým popojížděním a popobíháním se držel na čele závodu. Konečně jsme se dostali do lesa, kde se dalo opět  jet, jestli se to tak dá nazvat. Lépe to vysvětlují  spíš slova balancovat na kole a pohybovat se v sedle vpřed. Ve stupání k rozcestí Liščí domky se pozice na prvních třech místech různě střídaly, jak sem tam někdo ztratil trakci, zpomalil ho hluboký sníh a nebo pád či „skoropád“.

V obtížném sjezdu od Liščích domků po červené TZ, plné nevyzpytatelných kamenů a kořenů pod mokrým sněhem nás nečekaně všechny předjel borec na 29″ biku. Jistota a rychlost jakou se řítil z kopce byla přímo neuvěřitelná. Zatímco my jsme na 26″ vláli doslova jak hadr na koštěti a snažili se nějak sesáňkovat dolů on se nám zdaloval z dohledu.  Snažil jsem se jet ve sjezdu v rámci možností bezpečně a zbytečně si nenatlouci a nerozlámat kolo. Díky tomu jsem v dlouhém sjezdu do Novesedelských Hutí postupně propadl na 5 místo a zezadu mě začal dojíždět další biker. Sjezd byl zakončen ledovou plotnou v Novosedelských Hutích a ostrou levotočivou zatáčkou. Bylo mě jasné, že tou nemohu  bez držkopádu v žádném případě projet. Proto jsem zastavil před ledovkou a raději ji obešel.  Od Novosedelských Hutí se začalo stoupat po zasněžené cestě na nejvyšší vrchol trasy – Škarmanku. Soupeř, který mě po sjezdu dojel nebyl schopen jízdy po cestě kolmé na vrstevnice, protože mu kolo příliš podkluzovalo, a proto musel tlačit. Mě se na lehké převody dařilo udžet v sedle až k rozcestí pod Starým Herštejnem a díky tomu jsem mu ujel. Následovala příkrá zatáčka opět proti vrstevnicím. Myslel jsem, že ji na tom mokrém sněhu nevyjedu. Zařadil jsem hodně lehké převody a citlivým šlapáním prácí s těžištěm a občas hrabáním zadního kola ve stylu motokrosové motorky se mě pro mé velké překvapení podařilo v sedle dostat až na cestu která byla projeta autem. Na té jsme se, ale dlouho nesvezli a uhnuli jsme na vrstevnicovou cestu pod Velkou skálou. Před sebou jsem viděl dva soupeře, které se mě ještě před občerstvovačkou podařilo předjet.  Dostal jsem se tak zpět na 3 místo.

Na občerstvovačce jsem nabral hrst rozinek zalil to kelímkem čaje a vyrazil bojovat dál. To jsem ale netušil co nás čeká. Přes 0,5m sněhu už ani traktor neprojel. Po kolena ve sněhu jsme vláčeli kola na zádech příkrou cestu na hřeben Škarmanky.  Na dohled jsem měl prvního i druhého závodníka, ale pohybovat se zde rychleji a přiblížit se k nim bylo velice obtížné a fyzicky náročné. Těsně za mnou byl Jirka Baier z Velosport Domažlice. Když jsme se konečně vyškrábali na hřeben Škarmanky a kopec se po překřížení Baarovi hřebenové cesty zlomil svitla nám naděje, že se zase trochu svezeme. Jenže kola se do velké vrstvy mokrého sněhu bořila a ani z kopce se jet nedalo. Takže jsme dolů běželi. Podle stop ve sněhu bylo poznat, že prvnímu jezdci na 29″ kole se podařilo jet, zatímco druhý Václav Hlaváč také vedl kolo dolů. Na chvíli se mě ve sjezdu na Vranovské sedlo ještě podařilo probojovat na druhé místo, ale dlouho jsem tuto pozici neudržel, protože mě kolo vyjelo ze stopy a musel jsem řešit další z mnoha „skoropádů“. Po vrstevnicové cestě pod Lisou horou se mě podařilo vybojovat asi 50m náskok před Jirkou Baierem který jsem ve sjezdu k Pivoni dál zvětšil asi na 200m. Konečně jsme vyjeli nad Pivoní na udržovanou cestu a doufal jsem, že do cíle do Šidlákova už budeme pokračovat po ní a podaří se mě náskok až do v cíle Šidlákově uhájit. Jenže po 30m udržovaného asfaltu nás šipka nasměřovala opět do sněhu na Sezemín.  V ten okamžik jsem prožíval asi malou ani ne tak fyzickou jako spíš psychyckou krizi. Ve stupání se ke mě zvolna Jirka přibližoval. Následoval obtížný  sjezd do Lesa u Šibanova, kde byla cesta rozježděná těžkou lesní technikou. Hluboké koleje plné sněhu, klacků, bahna, kamenů a vody z tajícího sněhu se snad jinak než pěšky překonat nedalo. Nebo snad ano? Kousek za lesíkem na louce mě opět Jirka dostihl. Snad každých 20m ve stoupání po louce jsme museli kvůli mokrému sněhu slézat z kola. S vidinou blízkého konce závodu jsme se spolu na pokraji fyzických sil rvali o 3 místo. Střídavě jsme nasedali na kola a popobíhali až na horizont nad Šidlákovem. Kam se mě ještě podařilo dostat na třetím místě a jít tak do závěrečného teréního sáňkovacího sjezdu po louce z první pozice před soupeřem. V tomto případě to byla zřejmě osudová chyba. Asi 30m před výjezdem na udržovanou asfaltku do Šidlákova mě kolo sklouzlo do hlubokého sněhu, musel jsem sesednout a zbytek k cestě doběhnout. Jirkovi se podařilo sjet až na cestu a získat tak rozhodující náskok a vybojovat 3 místo. Po cestě jsem se snažil jej ještě dospurtovat, ale pořadí již bylo nezvratné. Cílovou bránou jsem projel na 4 místě se ztrátou 14 sekund na 3 místo.

Celkově shnuto, byl to masakr a každý kdo závod dojel v hloubi duše vyhrál, alespoň sám nad sebou. Přestože trasa byla dlouhá pouze 31 km, mokrý a těžký sníh a neustálé boření v něm, sebralo tolik sil,  jako kdybych jel nejméně 70km, možná víc. Musím poděkovat organizátorům za pěkně připravenou trať v rámci možností. Bohužel jim letos nepřálo počasí, kdyby bylo umrznuto, bylo by to lepší, ale s tím  nikdo nic neudělá. Veškerý servis a zázemí, ale fungovalo na jedničku. A jak jsme vlastně dopadli?

Martin Vít – 4.místo v čase: 02:48:51 , Tomáš Tůma  – 8.místo v čase:03:18:22, PetrŠedivec – 9. místo v čase: 03:18:23.  Celkově se závodu zúčastnilo 35 bláznů a z toho jedna holka, která v těhle podmínkách dojela celkově na 28.místě a před kterou smekám. 

Kompletní výsledky závodu si můžete prohlédnout zde. Více fotek najdete ve fotogalerii. Za pořízení a poskytnutí fotografií ze závodu a uspořádání této naprosto ojedinělé akce děkujeme organizátorům závodu MTB Silný kafe. Zde si můžete prohlédnou trasu závodu.

Home » Ledový kafe II – 18.2.2012 (extrémní závod ve sněhu v Českém lese) » Ledový kafe II 18.2.2012

Den předem, organizátoři a příprava trasy

Den předem, příprava trasy.Pěkně zatlouct cedulky

Den předem, hlavní stroj v akci

Den předem, občas měl problémy s přípravou trasy i traktor :)

Den předem, kluci se snažili a kde to šlo, tam bylo prohrnuto na jedničku

Den předem, tady kousek nad občerstvovačkou radlice povolila a s prohrnováním byl konec

Na startovní lajně

Zdravé jádro našeho teamu

Martin soustředěnej na startu

A je odstartováno

Průjezd první zatáčkou

Občerstvovačka čeká na své první návštěvníky a kousek nad ní to začlo...

Kousek nad občerstvovačkou, tak tady už neprojel ani traktor, my jsme museli

Čelo závodu

Martin je jim v patách

Občerstvovačka už jela na plné obrátky

Šéďa s Tlumičem taky dupou

Hlavně s úsměvem, sníh nesníh

Šéďa s Tlumičem dojíždí společně do cíle

Šéďa s Tlumičem jsou skoro v cíli

Tlumič, spokojenej po dojetí do cíle

Šéďa spokojenej po dojetí do cíle

Po dojezdu do cíle, suchý, převlečený a spokojený. Přežili jsme

Článek o Ledovém kafi v Plzeňském deníku

23.2.2012 vyšel ve sportovní rubrice Plzeňského Deníku článek informující o průběhu závodu Ledové kafe II.

8 Odpovědi to “Ledový kafe II – 18.2.2012 (extrémní závod ve sněhu v Českém lese)”