Radyně bike team

Hromadný přesun závodníků na Slovensko zajišťovaly České dráhy z Prahy. Pro přepravu kol byl k pravidelnému rychlíku Šírava připojen nákladní vagon. Kola bylo nutno nakládat již v sobotu 16:00 hodin odpoledne na nákladním nádraží v Praze 4. Každý měl obavy, tato hromadná přeprava dopadne, a tak si kolo raději zabezpečil bublinkovými igelity, kartony apod. Někteří jej dokonce zabalili pro transport do krabice, ve kterých se kola prodávají.

Vlak Šírava odjížděl z hlavního nádraží v Praze až večer v 22:29. Měli jsme zajištěný lehátkový vůz, takže jsme mohli přes noc cestou naposledy ještě celkem pohodlně spát. Byl jsem v kupé se šesti spolucestujícími (soupeři), přičemž naproti mě ležel Václav Batěk z Losiné. Je s podivem, že ačkoliv bydlí ve vedlejší vesnici, neznali jsme se a poznali se až ve vlaku. Jo svět je malý....

Po noční jízdě vlak zastavil ráno v Košicích a měl zde asi hodinovou zastávku před pokračováním do Humenného. Mnoho závodníků včetně mě toho využili k návštěvě nádražního občerstvení pro vydatnou snídani. O takové restauraci, nebo občerstvení se nám v následujících dnech bude asi jen zdát. Měli spoustu sladkého pečiva, šátečků, věnečků, baget apod.

V Humenném na nádraží se z nočního vlaku vyvalilo mračno pestrobarevných cyklistů a každý se okamžitě začal shánět po svém kole, přepravovaném v nákladním vagonu. Na to jsme si ovšem museli ještě chvilku počkat, než nádražáci odpojili vagon od vlaku a přistavili jej na nákladní rampu. Tam již čekaly autobusy pro závodníky a nákladní auto pro kola.

Dobré dvě hodiny se nakládaly kola do náklaďáku. Bylo třeba je dávat do třech pater nad sebe. Chtěli jsme po řidiči aby raději jel 2x a nedošlo k poškození kol. Na to nepřistoupil, takže dalo hodně práce kola naložit a zabezpečit tak aby se na náklaďáku neponičila. Dolů přišly kola v krabicích, na ně kola z bagáží proložená kartony a do třetího patra kola bez bagáže. Některé kola, včetně mého se vlezla do autobusu mezi pasažéry.

Na Startu v Nové Sedlici v plné polní. Moc toho letos věru nevezu. Dohromady asi 5,5kg věcí a i s pitím má moje plně vybavené kolo a věci lehce pod 20 kg. Věřím tedy, že oproti loňským 35 kg se mě pojede o poznání lépe.

Startem závodu Craft 1000 miles 2013 doslova žila jinak zapomenutá východoslovenská obec Nová Sedlica. Před rodinnými domky postávají obyvatelé a sledují cvrkot venku.

Krátce před startem se obyvatelé z celé obce scházejí u místního obecního úřadu, připravený je již i policejní doprovod pro prvních 15km, které vedou po silnici. V 17:00 startosta obce pouští obecní sirénu a houf 120 dobrodruhů pohybujících se vlastní silou se vydává vstříc nástrahám na západ. V pelotonu je pochopitelně nejvíce cyklistů, ale nechybí ani koloběžkář a parta asi 4 chodců.

Večeře první den. První den jsem dojel k vodní nádrži Zemplínská Šírava, která je asi na 85km trati. Spolu se čtyřmi závodníky jsme ve Vinném sjeli z trati za účelem shánění potravy a noclehu. Bylo již krátce před setměním a tak jsme se rozhodli obávané dva brody přes řeky Laborec a Ondavu nechat až na ráno. Dojeli jsme až do kempu Horka, kde nám v místním občerstvení připravili chutnou večeři v podobě vepřových medailonků s volským okem.

S paní majitelkou občerstvení Horka jsme dohodli luxusní nocleh ve skladu potravin. Byla to chajda bez potravin, ale zato tam byl gauč a křeslo. Obojí jsme rozebrali na polštáře a pohodlně pod střechou zde přespali až do rozednění ve 4:30.

Druhý den ráno jsme vyrazili v 5 hodin. Počasí slibovalo další slunný den a tak jsem se plný optimizmu ráno blížil po polích k obávaným brodům.

Na brodech Laborce a Ondavy jsem se potkal spolu s dalšími závodníky. Za světla se dalo lépe odhadnout kudy řeku brodit. Navíc se dalo hloubku řeky odhadovat i podle právě brodících soupeřů, Zrádný byl především druhý brod řeky Ondavy, který je vedený hodně šikmo a na výjezdu z něj je mnoho řítkého bahna.

Moje nohy po přebrodění Ondavy s bahenní maskou.

Dál vedla trasa po vesničkách dálného slovenského východu. Obyvatelé zde žijí skromně. Dost z nich tvoří rómská komunita. Před obcí Bánské jsem potkal domorodce, jak nese z lesa klacky, aby bylo na čem ohřát oběd. Pro mě nebezpečný byl jeho pes, který na volno pobíhal kolem a snažil se mě mermomocí sundat z kola.

Kolem poledne jsem se vydrápal k chatě Hrešná nad sjezdovkami Kavečany u Košic. Potkal jsem se zde s dvojicí závodníků, kteří byli již na odchodu. Už nás očekával známý Laco Habina s navařeným kýblem špaget s kečupem. Dal jsem rychlý objed a vyrazil dál zdolávat nástrahy tratě.

Z Kavečan se chvíli ještě stoupalo Košickým lesem až na Vysoký vrch (851 m.n.m) odkud vedl krásný dlouhý sjezd až do údolí řeky Hornád k v.n. Malá Lodina a v.n. Růžín. Zde jsem předjel dvojici závodníků, kteřé jsem potkal u chaty Hrešná, neboť právě řešili defekt jednoho kola po sjezdu.

Z Margecan následoval dlouhý přejezd vrchu Dúbrava (791 m.n.m) který nabízel daleké výhledy.

Ve Slovinkách jsme se spolu se dvěmi soupeři stavěli na odpolední svačinu v místním minimarketu. Hodná paní prodavačka nám napustila PETky s vodou na pití a nechala posedět a vklidu pozřít právě nakoupenou potravu v zahradním posezení. Hned poté jsme pokračovali dál po trati vedoucí údolím Poráčského potoka. Zajímavostí této cesty je, že potok na mnoha místech teče přes cestu a tak zde člověk střídavě stále brodí Poráčský potok.

Poráč je malá dědinka. Jejíž obyvatelé se k nám raději točili zády. Ikdyž možná jsme si to jen mysleli.

Kousek od Popradu, kam jsem za účelem večeře sjížděl asi 4km z trati mě dostihl krásný západ slunce nad Vysokými Tatrami.

Po 220km jízdy druhý den, jsem našel bivak v luxusním senníku přímo u trati kousek nad hájovnou Vápenica. Zcela vyčerpaný jsem lehl do sena a ani jsem nemusel vyndavat spacák a za zvuku bublajícího potůčku jsem zde přespal do rozednění. Ráno jsem v potůčku udělal ranní higienu, opláchl sebe i kolo, vypral oblečení a v 5:00 jsem již pokračoval dál po trati.

Třetí den jsem se dostal do Nízkých Tater a mohl obdivovat nekonečné pastviny pro dobytek.

Trasa přes Nízké Tatry vedla hodně po lukách, které ještě nebyly posekány a tak se občas pokračování cesty hledalo celkem špatně, zato však nebyla nouze o krásné daleké výhledy.

Trasa přes Nízké Tatry vedla hodně po lukách, které ještě nebyly posekány a tak se občas pokračování cesty hledalo celkem špatně, zato však nebyla nouze o krásné daleké výhledy.

V Nízkých Tatrách jsem nad ránem dojel baču vyhánějícího ovce na pastvu. Musel jsem slézt z kola a trpělivě vyhánět ovečky s ním a jeho dvěma pasteveckými psy. Během této chvíle byl čas na zajímavý rozhovor z bačou a snídani z batohu, neboť ta plánovaná v Královo Lehotě byla ještě dost daleko.

Po rozdělení cest trasa pokračovala jinudy než hnal bača ovce a tak jsem mohl zase zrychlit a uhánět dál na západ. V lese jsem dojel lesáky, kteří se chystali na těžbu dřeva. Při stoupání na sedlo Muránsko mě pronásledoval jejich traktor. Nechtěl jsem aby mě na obtížně sjízdné cestě předjížděl a tak jsem do toho celkem musel dupat. Následoval nekonečný kopec na vrch Hošková, který byl zakončen vláčením kola k přečerpávací elektrárně Čierný Váh. Pod hrází jsem potkal Roberta Bičíka a Bejka jak se chystají na výstup asi šesti sad schodů na hráz. Následoval jsem je. Asi po třetí sadě schodů jsme potkali dva dělníky z elektrárny. S otázkou: "chalani čo ste si pomýlili trasu?"

Ranní klidná hladina přehrady Čierný Váh tvořila dokonalé zrcadlo.

Od přehrady Čierný Váh byl nádherný výhled do kraje na Vysoké Tatry.

Ranní klidná hladina přehrady Čierný Váh tvořila dokonalé zrcadlo.

Po sjezdu od Čierného Váhu jsem se konečně dostal do vesničky Králova Lehota, kde jsem plánoval snídani. Hned po nákupu jsem se pustil na dvorku minimarketu k pozření energie na další cestu. Potkal jsem se zde poprvé se závodníkem 123 Láďou Moulisem, který krom jiného vezl s sebou dvě kamery a tvořil dokument o závodě pro ČT4. V té době jsem ještě netušil, že naše tempo postupu v závodu bude prakticky totožné a dojedeme do cíle nakonec společně.

U Liptovského Hrádku vedla trasa nově po singlíkách kolem řeky Váh. Průjezd často komlikovaly polomy.

Od Liptovského Hrádku trasa pokračovala přes tři sedla Nízkých Tater. Zde s Láďou na jednom z nich.

Putování po loukách Nízkých Tatrer bzlo vysilující ale nabízelo nádherné výhledy do kraje.

Při sjezdu ze třetího sedla (Raztocké sedlo) jsem se nechal unést a sjel asi 500m mimo odbočku trati směrem na Liptovskou Lúžnou. Potkal jsem zde maminku tlačící kočárek, docházelo mě pití a tak jsem se jí zeptal, zda zde blízko bydlí a zda by mě nemohla dolít vodu. Odpověděla, že ano, ale to jsem netušil že s ní půjdu 1,5 km až do Liptovské Lúžné :). Díky tomu jsem ztratil asi 30min, zato však jsem nebyl alespoň dehydratovaný na další cestu. Paní máma mě dokonce donesla v PETce čerstvé ovčí mlíko. To jsem s poděkováním raději odmítl, neboť na něj nejsem zvyklý a nerad bych se vystavil nebezpečí střevních potíží hned na začátku závodu.

Před stoupáním na nejvyšší bod závodu Križnou (1574 m.n.m) na Velké Fatře jsme se vydatně posilnili tříchodovým menu v motorestu v Liptovské Osadě. Díky tomu jsme kromě závěrečných metrů vyjeli téměř až nahoru v sedle.

Martin na nejvyšším bodě závodu 1000 miles Križná (1574 m.n.m) Výhled jak z letadla byl v podvečer parádní.

Ještě večer předchozí den jsme z Križné sjeli až do Turčianských Teplic, kam jsme dorazili ve 22:01. Ačkoliv je to lázeňské město, tak zdejší podniky mají večerku právě ve 22:00 a všechny restaurace byly již zavřené. Horší však bylo, že i nedaleké dvě benzínové pumpy zavřely právě ve 22:00 a sehnat potravu se nám zde nedařilo. Po pár diskuzích s místními obyvateli nás poslali do posledního otevřeného podniku, kde však také již zavírali a navíc k jídlu nic neměli. Nakonec se nám navzdory jejich uzavřené kase podařilo číšnici přemluvit, aby nám prodala každému alespoň po dvou zákuscích z vitríny. Ráno se situace opakovala v 5:00 bylo všude ještě zavřeno. Na přejezd Strážovských a Ždiarských vrchů nám scházela tolik potřebná energie. Nakonec jsme spásu našli až u trafikantky, která právě otevírala novinový stánek, kde krom novin a časopisů měla také tatranky a oplatky Mila. Naše záchrana pro ranní jízdu. Po chvíli jsme dojeli Roberta s Bejkem a za svítání pokračovali s chvíli s nimi. Na snídani jsme se pak stavěli až v obchodě Nitranské Pravno.

Stoupání na vrchol Baske (955 m.n.m) v Malé Fatře bylo nekonečné. Louku střídal strmý svah a to celé asi 20x prostě kopec nekonečných horizontů byl na zkoušku morálu a psychycké vytrvalosti jako stavěný, Ani sjezd dolů však nebyl zadarmo. Stmá pěšina plná utažených serpentýn byla nebezpečná a s naloženým kolem v podstatě nesjízdná.

Jedna z lučních pasáží před vrcholem Baske.

Stoupání do Bílých Karpat na vrch Javorník (782 m.n.m) bylo oproti loňsku zjednodušeno díky výstavbě kvalitní šotolinové lesní cesty. Nic už tak nebránilo k tomu dosáhnout hraničního turistického přechodu Penažná, opustit Slovensko a vrátit se do Čech.