Archiv rubriky ‘Projížďky’
Mount Hemilton
Včera jsem se jednoho cyklisty na hoře mount Diablo, zeptal jaký podobný kopec je nedaleko Fremontu. Doporučil mě mount Hemilton, že je to nejvyšší kopec v okolí, a se svými téměr 1300 m.n.m budí respekt u ne jednoho místního bikera. Stoupá se na něj totiž opravdu od nuly přímo od moře v San Jose. Nedalo mě to, abych se v sobotu večer nepodíval na mapu kudy by se tam dalo dojet a jak je to vlastně daleko. Vycházelo to opět na 150km a po sobotních 164km jsem si nebyl jistý jestli tam vůbec dojedu. Nicméně v neděli ráno jsem si řekl, že je tu tak krásně, že je škoda se o to alespoň nepokusit a kdyžtak se mohu vrátit. Pod kopec jsem musel jet asi 30km městem, ale mají tady všude speciální pruhy pro cyklisty do kterých auta nesmí a tak se tu i po městě jezdí hodně dobře. Cesta do hor nezačala vůbec dobře. Nejprve mou vytipovaná cesta byla opět přehražena bránou a nápisem private property. Musel jsem tedy pokracovat po trase, kterou jsem si naplánoval jako zpáteční. Do San Jose je to z Fremontu pořád jedno velké město.
Po 47km městem jsem konečně dorazil na cestu Mt. Hemilton Road. Začal jsem stoupat nad město San Jose a hned po pár výškových metrech na mě křičí protijedoucí cyklista že „road is closed!“.Pomyslím si, že cyklista snad projede a jedu dál. Po chvíli na cestě hoří světlice a za zatáčkou je policejní zátaras. Serif mě staví a povídá „Road is closed, you can back with this road“. Slušně mu poděkuju, ikdyž si myslím své a raději bych ten jejich zátaras projel. Stala se zde nějaká vážná nehoda motorkáře a tak po dobu co to budou vyšetřovat mě dál nepustí. Chvíli koukám do mapy v Garminu kudy by se to dalo objet, ale mnoho cest do hor je slepých a tak není bez mapy vůbec jednoduché vymyslet objížďku. Po chvíli dorazí zadýchaný starší místní cyklista a policista jej také posílá pryč. Prý jede domů, ale šerif je striktní.
Povídám mu, že bych rád na mount Hemilton a zda nezná nějakou objížďku. Prý ano, ale je to hodně daleko. Jen mě řekl pojeď se mnou, já Tě ukážu kudy. Jeli jsme někam na starou cestu do vedlejšího canyonu. Byla tam prý už 20 let nepoužívaná asfaltka, občas polovina chyběla jak byla stržena cesta vodou, ale na kole se to projet dalo. Pan Lorenz, byl strmým kopcem velmi zadýchaný, ale přesto mě vyprovodil až na správnou cestu. Prý jezdí jen v neděli když je hezky tak na hodinku. Objížďka mohla mít tak 5km, abych se napojil na zavřenou cestu asi 200m nad uzávěru. A začalo to pravé stoupání. Sice stále po cestě, ale serpentýna za serpentýnou. S úžasnými výhledy. Oproti včerejšku tady nejezdilo ani moc cyklistů nahoru, zato všichni jeli dolů. Kromě cyklistů jezdili ještě motorkáři, cabriolety a dokonce jsem proti sobě potkal partičku kluků a holek, kteří si to na tomto 40km dlouhém kopci svištěli dolů na prknech.
Stoupání nahoru bylo nekonečné. Po několika hodinách jízdy stále do kopce jsem konečně zahlédl na horizontu Lickovu observatoř. Jenže to, že jsem ji viděl nic neznamenalo. Pokračoval jsem další nejméně hodinu do kopce, než jsem se k bílé kopuli konečně přiblížil. A pak to bylo ještě další půl hodinu než jsem k té obrovské stavbě dojel. Ale celou cestu nebyla nouze o nádherné výhledy na okolní hory tak ani to několikahodinové stoupání nevadilo. Celá 31km dlouhá cesta Mount Hamilton road byla vystavěna v roce 1875 pro dopravu materiálu koňskými povozy na stavbu Observatoře spřeženími. Silnice je také známa pro svých 365 zatáček. Prý jedna na každý den v roce. Nevím počet jsem neověřoval ale bylo jich fakt strašně. Nahoře bylo spoustu motorkářů, ale cyklisti by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Asi ten kopec vážně budí respekt. Udajně se zde jela také jedna tour v silniční cyklistice, právě ze San Jose.
Mount Diablo
Na sobotu jsem si naplánoval celodenní vejlet na mount Diablo. Je to jeden z nejvýraznějších vrcholů uprostřed stejnojmenného státního parku v Kalifornii v lokalitě San Franciské zátoky. Se svými 1178 m.n.m je viditelný z většiny míst kolem zátoky a také ze severní Kalifornie. Za jasného dne lze z hory vidět Sieru Nevadu a na jižní straně lze příležitostně spatřit 291km vzdálenou Mount Lassen a dokonce údajně i 384km vzdálenou Mount Shasta. Na tento výhled jsem byl vážně zvědav.
Abych na horu stoupal skutečně od nuly, zajel jsem nejprve k San Francizské zátoce k vodě a na rozehřátí jsem se škrábal na Coyote hill a to doslova. Adhéze silničních plášťů nedovolovala ani na nejlehčí převod jízdu v sedle. Kopec byl natolik strmý, že se nedal pomalu vyjít. Po hřebenu Coyot hillu jsem se přesunul na vedlejší kopeček zvaný Red hill asi podle červené hlíny všude kolem. Následoval pěkný sjezdík po singlu do údolí potoka Alameda, ustícího do zátoky. Toto údolí je nazýváno jako Niles Canyon a vede jím krásná a dlouhá cyklostezka, po které se dá dostat přes celé město Fremont mimo provoz. Na západní straně tohoto canyonu bylo počátkem 20 století v lokalitě zvané Niles filmové studio a začátkem roku 1915 zde bylo natočeno několik filmů s Charlie Chaplinem. Dodnes je na památku tohoto studia na kopci z dálky viditelný kamenný nápis NILES.
Údolím Niles Canyonu jsem jel až ke Stony Broak parku, kde začínala horská silnička Palomares Rd. Stoupání od samého začátku cesty bylo docela strmé. Po chvíli jsem začal potkávat spousty cyklistů na nablýskaných karbonových silničkách renomovaných amerických značek. Nechtělo se mě jet za nima a tak jsem je začal předjíždět jednoho po druhém. Byla to docela sranda, protože vždycky když viděli na jekém arabu jsem je vzal tak se snažili nasadit moje tempo. Když jsem se dostal až na čelo tohoto asi desetičlenného pelotonu, nasadili dvá leadeři k trháku. Stíhal jsem jejich tempo a docela dlouho se vezl v háku za nimi. Když už nemohli tak se se mnou dali do řeči. Ukázalo se, že jsou to prodavači z nedalekého cyklokšeftu v Castro Valley a pořádají zde každý víkend cyklojízdu pro své zákazníky. Docela byli překvapeni, když jsem jim řekl, že bych dnes rád dojel na mount Diablo a zpět. Říkali, že je to tam daleko i autem.
To jsem věděl, že je to 100ka, jenže v mílích. Ale co benzín mě to nežere a tak jsem jekl dál tím směrem. Ve městě Hayward jsme se rozjeli každý jinam. Já pokračoval údolím Norriského potoka stejnojmenným canyonem až do dalšího města San Ramon. Odtud jsem pokračoval po cestě černého jestřába alias Blackhawk rd. až k jižní bráně státního parku Mount Diablo. Hned na začátku jsem si všiml trailu pro horské kolo zvaného Mt. Diablo Summit. Navzdory mé naplánované trase jsem se vydal stoupat na horu po singlech určených pro horská kola. Pěšinka byla docela vymydlená a tak se dalo jet i na silničních pláštích. Byly tam krásné pěšinky s klopenými zatáčkami, singlíky zaseknuté do stráně a kromě nádherných výhledů se objížděly také skalní stěny. U jedné z nich jsem potkal dva místní bikery na odpružených Hi tech Spešlech. Jeden z nich na šutrech defektil, ale ani jeden z nich neměl pumpičku. Tak jsem jim ji půjčil a když jsem viděl jak amík nemůže ani s montpákama zout plášť tak jsem mu ukázal jak se to dělá u nás bez pák jenom rukama. A rázem jsem měl kamarády Roba a jeho parťáka. Doprovázeli mě kus nahoru, vysvětlili kudy nejlépe až na samotný vrchol a na rozcestí jsme se rozjeli.
Slunce svítilo jak blázen a rozpalovalo pekelnou horu na u nás tropických 28°C. Došla mě voda a tak jsem vyhlížel kde by se dalo sehnat něco k pití. Tvůrci open mapy kalifornie pro Garmina byly v tomto docela pečlivý a tak mnoho pramenů a pítek které jsou v národním parku naznačili do mapy symbolem vodovodního kohoutku. Buckey group camp, alias kemp pod skupinou koňských kaštanů se stal mojí záchranou. Natočil jsem si plný bidon studené vody a pokračoval dál na vrchol. Ten měl být vzdálený ještě asi hodinu jízdy. Na vyhlídce na Diablo valley jsem fotil nějaké fotografie a po chvíli přijeli další cyklisté na silničce. Hned se nabídli, že mě udělají fotku a tak jsem využil jejich službu a nechal se tu od nich zvěčnit. Na samotný vrchol jsme pak pokračoval s jejich skupinou. Je úžasné jak tu jsou lidi přátelští i k cizinci s kopanou angličtinou.
Vrchol se stále utahoval a k závěru to byl docela krpál podobný těm sopkám v Lužickejch horách. Když jsem se konečně vyškrábal až nahoru k rozhledně byl můj výkon stejně jako ostatních cyklistů odměněn potleskem od turistů co sem vyjeli autem. To se u nás fakt nezažije. Strávil jsem na vrcholu asi hodinu. Výhled tu byl fakt okouzlující, ale představa že mě čeká zpátky ještě 80km a jsou už 3 odpoledne mě nedovolovala setrvat déle abych se do tmy stihl vrátit. Sice to bude hodně z kopce, ale 80 je 80. Čekal mě nádherný 33km dlouhý sjez po silničce plné serpentýn s nádhernými výhledy do kraje. Byla to parádní odměna za celodenní stoupání nahoru. Pak ještě 50 km po mírném kopci zpátky až k moři a kolem 6 jsem byl zpátky na hotelu. Tacháč se zastavil na pěkných 164km.
Mount Tamalpais
Práce mě zavedla až na druhou stranu zeměkoule. Konkrétně do slunné Kalifornie k San Franciské zátoce do města Fremont. Zvažoval jsem, že si s sebou vemu svoje kolo. Ale cestovat s kolem přes půlku světa mě přišlo komplikované, takže jsem se rozhodl, že si na místě nějaké vypůjčím. To jsem ale ještě netušil, že půjčení kola v Kalifornii vyjde na 60$ na den. Je to daň za to, že půjčoven kol není tolik jako půjčoven aut. A tak zatímco půjčovna aut je na každém rohu a půjčení auta vyjde kolem 160$ na týden s neomezenými ujetými mílemi, na půjčovnu kol jen tak nenarazíte. Nejvíce jich je v San Francisku, protože se míří davy turistů z celeho světa a populární je zde především jízda na kole po pláži Crissy Beach s výhledem na Golden Gate bridge a pak jeho přejetí na kole tam a zpět.
Ke kolu jsem se dostal až po 14 dnech trochu komplikovaně. Kolega Mark z práce, má bráchu Adriana, ktrý žije San Francisku. Krom toho, že je Adrian zapálený muzikant jezdí rád taky na kole a vlastní jich asi 5. Mark mě domluvil půjčení jednoho po dobu mého pobytu „za flašku“. V pátek večer jsme pro kolo zajeli. Adrian vytáhnul z garáže leta nepoužívaný „bike“. Krom toho, že byl od pavučin a s prázdnýma silničníma pláštěma se zdál jinak celkem v pořádku. Po detajlněším prozkoumání jsem zjistil, že je komplet na XTRku, ale snad prvním co kdy bylo. Opravdu muzejní kousek, který snad ještě pamatuje dobu kdy zde Garry Fisher položil základy mountain bikingu.
A když už jsme u toho Garry Fishera, rozhodl jsem se v neděli vypravit na půjčeném kole na horu mount Tamalpais, která sloužila Garrymu Fisherovi, Tomu Ritchey a mnoha jiným k testování prototypů horských kol. Je známo, že tenkrát se jednalo v podstatě o upravená silniční kola pro jízdu v terénu. Já do této nostalgie proniknu mnohem více na půjčeném letitém horském kole se silničními plášti.
V neděli jsem se nejprve dopravil metrem z města Union City do čtvrti Embarcadero v San Francisku. Po hodině jízdy s kolem v metru, jsem vystoupil v přelidněném Embarcaderu. Všude je mnoho lidí, turistů, žebráků a nekonečné zácpy aut. To jsem zvětav jak se tady někam dostanu na kole, pomyslel jsem si. Netrvalo to, ale dlouho a narazil jsem na pláži na cyklostezku – výpadovku z města. Jezdí tu na kole mnoho turistů, kteří míří na svůj vejlet přes most Golden Gate a zpět. Je to podobná turistická atrakce jako je u nás Karlův most, takže je tu vážně přelidněno. Levý chodník po mostě směrem od San Franciska je vyhražen cyklistům, pravý chodcům a nejširší část zabírá šestiproudá dálnice. Po úspěšném překonání mostu jsem se plný očekávání ocitl v národním parku Marin Headlans a pomalu začal stoupat od moře vzhůru do hor.
S přibývající nadmořskou výškou ubývali turisté a po chvíli nebyli na cestě vůbec žádní. Zato se zde proháněli silničáři na silničkách. Stoupal jsem po cestě Bunker Rd. Zajímavostí byl dlouhý tunel pod dálnicí a ještě zajímavější bylo využití jeho vozovky uvnitř. Z obou stran byly vyhražené pruhy pro cyklisty a na vozovku pro auta zbyl jen jeden pruh a tak jednosměrný provoz pro auta byl řízen semafory. Cyklisté čekat nemuseli a stačilo, že před vězdem do tunelu stisknuli tlačítko, které rozblikalo oranžový semafor, který upozorňoval řidiče, že v tunelu je cyklista.
Na Plešivec a Písek u Jinců – 14.10.2012
Trasa: 127km, převýšení: 2 152m
Tenhle víkend jsem se rozhodl naplánovat trasu po dlouhé době do Brd a jelikož už to kolem Padrtí známe víc než je zdrávo, zvolil jsem cíl trochu vzdálenější. Oblast kolem kopce Plešivec a Písek nedaleko Jinců. Dejv jako vždy držel basu a hned přislíbil účast. Martin je pryč a Tlumič nemohl. Ještě měl jet Venca, ale ten to v neděli ráno odpískal, protože musel do práce.
Vyjeli jsme tedy v 10:00 jen ve dvou. Ze Starého Plzence přes Čilinu, kolem Kotle, přes Žďár na Kvaň k vodní nádrži Záskalská. Prohlédli jsme si z dálky Valdek, přes který se budeme vracet cestou zpátky a pokračovali jsme na Oboru. Odtud pěkným siglíkem k Janovskému mlýnu a už jsme začali nabírat výškové metry a stoupat na Plešivec. Vrchol není tak vysoký jako na hřebenech Brd, ale vzhledem k tomu, že jsme pěkně sklesali, tak nás trochu potrápil a na vrcholu jsme byli pěkně zadýchaní. Počasí odpoledne bylo už super, slunečno a výhledy byli parádní. Z vrcholu jsme klesali po červené TZ k rozcestí u Viklanu a zajeli se po modré TZ na tento unikát podívat. Bohužel kámen někdo zřejmě shodil z lůžka, protože se neviklá, ale je zde od turistů postaveno mnoho kamenných mužíků. Dali jsme svačinu a pokračovali na další kopec na trase. Tentokrát stoupáme po lesní asfaltce na vrchol Písek, kde je radar pro řízení letového provozu. Pár fotek a vracíme se stejnou cestou zpět až k rozcestí Komorsko, kde bývala kdysi vesnice. Tady uhýbáme po červené TZ na Jince. Potkáváme zde několik dvojic, z nichž jeden jede na kole a druhý běží. Mají tu prý oddílový závod, celková trasa 38km. Taky slušná výzva. Míříme lesní cestou do Jinců a tady už točíme zpátky k domovu a míříme na Valdek. Zříceninu hradu loni opravili, takže neodoláme a zajedem se kouknout až do hradu. Výhledy pěkné, ale čeká nás ještě pár kopců než budem doma. Stoupáme na rozcestí pod Hejlákem, následuje sjezd a další táhlý kopec na Sv.Dobrotivou, kde si s Dejvem trochu zazávodíme. Vrcholovou prémii získáváme oba současně 
. Následuje už jen sjezd do Strašic, přes Hamr v Dobřívě, kde uděláme povinné foto. Cyklostezkou do Hrádku a přes Veselou a Rakovou do Sedlce.V Plzenci končíme něco kolem 16 hodiny.
Celkově shrnuto: Vzhledem k tomu, že jsme nakonec jeli jen ve dvou, tak jsme mohli občas i trochu závodit a užili jsme si to zase trochu jinak. Zajímavých míst na trase a podél trasy je spoustu a ani jsme je nestačili všechna navštívit. Určitě tím směrem zase někdy vyrazíme.
Počasí: Ráno oblačno 6°C, odpoledne polojasno a jasno, 12°C
Účast: Šéďa, Dejv
Technika na Radyni a v Kozelském lese – 7.6.2012
Trasa: 47km, převýšení: 968 m
Na pravidelnou čtvrteční projížďku jsem naplánoval tentokrát krátkou, ale o to více technicky náročnou trasu. Vyrazil jsem opět rovnou z práce již notoricky známým singlem kolem Českého údolí a přes borský park jsem nabral azimut na Bručnou, kde byl domluven sraz u Tlumiče. Šéďa se někde zdržel, tak nám jel naproti z Plzence a potkali jsme se na smluveném místě u chaty poblíž staré štěnovické cesty. Společně jsme již vyrazili vstříc dnešní trase a jejím technickým vychytávkám. Nejprve jsme stoupali po žluté TZ směrem k vodárně. Tu jsme minuli po lesní cestě, abychom se dostali pod jeden z nejstrmějších výjezdů na Radyni po naučné stezce. Zařadili jsme nejlehčí převody a snad i díky suchu se tentokrát podařilo zdolat všem výjezd se ctí až na horu k rozcestníku. Odtud jsme pokračovali na skály pod Radyní. Prokličkovali jsme šutry mezi skálama a pustili se do prudkého sjezdu nad plzenecký lom. Ten jsme objížděli po pěšince kličkující po hraně lomu. To vyžadovalo náležité soustředění se na stopu plnou nevyzpitatelného písku a šišek. Z vyhlídky nad lomem jsme se pustili na hřeben mezi dvěma lomu. Přesněji řečeno, do strmého sjezdu jsem si z kluků trofnul sám. Je zde třeba pustit brzdy, jinak je kolo neovladatelné. Kluci to raději sešoupali dolů pěšky. Z hřebínku prudká levotočivá a opět ostrý sjezd nad BTS u lomu. Dál jsem klukům ukázal pár technických pasáží, které tu občas jezdím. Nejprve zatáčku kolem stromu a následný prudký sjezd přes kořeny. Šéďa tomu říká Martinova zatáčka . Pak jeden brutální krátký výjezd který se dá vyjet jen setrvačností, ale člověk musí být náležitě rozjetý. Svah je natolik příkrý, že jakékoliv šlapání má za následek podklouznutí zadního kola. Dost bylo blbnutí v lomu a tak jsme pokračovali zpátky na Radyni. Tentokrát po naučné stezce z druhé strany skal. Šéďovi se v prudkém výjezdu začalo ozývat koleno unavené z 10h a tak nahoře u skal se od nás s Tlumičem pro dnešek odpojil. Dále jsme tedy pokračovali jen ve dvou. Projeli jsme kameny obloženou pěšinkou a vyšlápli si až na nejvyšší místo pod hradem. Dolů jsme se spustili po notoricky známých Radyňských schodech a po červené TZ pokračovali do Šťáhlav. Pod nádražím jsme si zablbli na boulích freeridové trati a přes bažantnici jsme se přesunuli do Kozelského lesa na další technické kolečko. Nejprve jsme projeli singlíkem do chatové osady Hájek a odtud dalším nově objeveným sjezdíkem kolem skály do chatové osady pod Lopatou. Zde jsme překonali Kornatický potok po pofiderní lávce a po jeho levém břehu jsme pokračovali rybářskou stezkou k druhé lávce, kde jsme opět změnili stranu potoka. Z rozcestí pod Lopatou jsme pokračovali po naučné stezce FX France k mohylovému pohřebišti a zaniklé vsi Dolní Nestajov neboli Neslívy. Turistickou stezku zde pomalu pohlcuje příroda a tak bylo třeba překonat asi 20m ve vysoké lesní trávě. K hrádeckému potoku však již pokračoval další krásný, a technický singlík plný kořenů. Po lávce jsme překonali potok a pokračovali jsme naučnou stezkou až k asfaltce pod hájovnou Hádek. Vrátili jsme se ke žluté TZ a vystoupali jsme k hájovně Potoky. Odtud jsme stále nabírali výšku po šotolinových cestách až k Nevidské hájovně. Makadanovou lesní cestou jsme se přesunuli k PR Zvoníčkovna. Po výjezdu na kousek asfaltové cesty mě potkal defekt zadního kola. Nicméně tmel si s tím celkem brzy poradil a tak stačilo jen dofoukat část ušlého vzduchu a mohli jsme pokračovat. Čekal nás další nádherný singlík k tvrzišti Javor. Z Javoru následoval strmý sjezdík a přejezd potoka po lávce. Vyjeli jsme u PR Hádky a dalším pěkným lesním sjezdem jsme se dostali k chatové osadě nad Kornatickým potokem. Lesní pěšinou stoupající nad Kornatický rybník jsme se přesunuli k PR Lopata a náročným sjezdem po modré TZ jsme se vraceli zpátky až k hotelu Hájek. Cestu jsme si zpestřili ještě o jeden strmý sjezdpropojující žlutou a modrou TZ. Od hotelu Hájek jsme pokračovali stezkou kolem studánky k Lopateckýmu rybníku. V polovině stezky jsem ještě Tlumičovi ukázal jeden technický sjezd a přejezd potoka. Dál jsme pokračovali přes zámecký areál Kozlu k poslednímu sjezdu nad Borem a singlíkem nad chatama jsme ukončili dnešní terénní část trasy. Nakonec jsme si dopříli každý po jednu orosenou odměnu na Zámecké ve Šťáhlavech.
Celkově shrnuto: Ikdyž krátká tak velice pěkná a teréně náročná trasa. Na trase je 7 padlých stromů z nichž jen jeden nejde objet nebo přeskočit, 10 lávek přes potoky, 1x singl po hraně lomu a nesčetně dalších různých klikatých pěšinek a singlů, zhruba 5 prudkých výšvihů a stejné množství prudkých sjezdů, někde překvapí i obtížnější výjezd po kořenech a nebo mezi velkými kameny, nechybí ani freeridový doplněk v podobě několika uměle vytvořených překážek.
Počasí: Jasno, teplota 20°C
Účast: Martin, Tlumič, Šéďa (trápilo jej bouhužel koleno tak absolvoval jen první 1/3 trasy.
Skryjská jezírka – 20.5.2012
Trasa: 138km, převýšení: 2802m
Na tento víkend trasu plánoval kamarád Míra a původně si naplánoval trasu cca 168km a převýšení 4,5km!!, která měla končit v Praze a návrat domů vlakem, což jsem razantně zamítnul a přeplánoval, ale trasu jsme cestou museli ještě zkracovat do původní podoby. Jelikož Tlumič byl s rodinkou na dovolené,Martin odpočíval po sobotním brutálním závodě v Mostě a Dejvovi se nechtělo, vyrazili jsme v neděli jen ve dvou. Z Plzence jsem vyrážel v 7:30 a s Mírou jsme měli sraz na 8:00 pod Chlumem. Jedeme pod Chlum a míříme na červenou TZ, které se budeme držet celou první polovinu výletu a kopírovat meadry Berounky. Cestu do Liblína už letos moc dobře znám, pěkný singly, super terén, ale konec května na tuhle trasu už není ideální.Vegetace začíná vyhrávat a ze stezky se stává místama pěkná džungle a člověk si to neužije, tak jak by chtěl. Berounka je super a tak cesta odsejpá perfektně až do Liblína.Tady jsme vždycky sjeli a jeli jinudy a už vím proč. Nejdříve nás čeká pěkný stoupání do Bujesil a při sjezdu na rozcestí u Rakolusk ještě trocha bloudění.Červená TZ totiž vede třemi směry, čehož jsem si nevšiml a zamířil v pravo přes potok. Po výletu a nošení kola lesem a návratem zpátky na trasu už cestu trefíme a pokračujeme dál. Následuje další brutální kopec do Hřešihlav, ale ten se stále dá ještě jet. Při sjezdu k Leskovu mlýnu nás čeká asi největší peklo.Od řeky vyvláčet na zádech kola na místní hřeben. Uf, byla to docela dřina, ale už zase jedem. Projíždíme Zvíkovcem, Čilou a už jsme u Podmokelského mlýna a uhýbáme na modrou TZ na Skryjské jezírko. Po cca 1500 metrech stojíme u jezírka, děláme pár fotek, dáváme svačinu a Míru začínají napadat hovadiny . Jestli by to nešlo zkrátit do Zbiroha (původně jsme měli jet ještě za Křivoklát a pak točit zpátky) a tam že by nasednul na vlak a jel by domů. Má toho docela dost, ale po mém nátlaku rezignuje a ze Zbiroha pojedeme po trase. Do Zbiroha jedeme po modré TZ, která se nám po předchozím terénu zdá jako dálnice.Ve Zbirohu se napojujeme na již plánovanou trasu a míříme přes Radeč, Kokotské rybníky a Pohodnici do Letkova, kde dáváme zasloužené pivo.
Celkově shrnuto: pěkný výlet, který bych situoval raději na duben a určitě bych vynechal úsek z Liblína, respektive z Bujesil do Chlumu, kde se muselo hodně tlačit a nosit a raději bych vymyslel nějakou objízdnou trasu.
Počasí: Slunečno, teplo cca 25°C
Účast: Šéďa,Míra
Nedělní švih do Švihova – 13.5.2012
Trasa: 108km, převýšení: 2076m
Když jsme se Šéďou v sobotu po Škoda biku domlouvali kam v neděli vyrazíme na odpolední Švih, napadlo mě kam jinam přeci do Švihova. Dopoledne jsme provedli údržbu zablácených strojů ze závodu a po obědě vyrazili na trasu. Ta vedla po oblíbené červené TZ do Prusin a odtud po žluté na rozcestí Hájsko. Zde jsme opět změnili barvu značky na červenou, která nás přivedla až pod kopec Ticholovec. Následoval výšlap ke sv. Vojtěchu a sjezdík do Příchovic. Odtud jsme pokračovali po „rybářském“ singlíku při Úhlavě až nad Lužany. Zde jsme se napojili na zelenou TZ, která nás odvedla do lesa Loupenska. Na rozcestí jsme se napojili na červenou TZ, která nás již dovedla do Švihova. Zde jsme si prohlédli unikátní vodní hrad, kde zrovna měli představení kejklíři ve středověkých kostýmech. Od hradu jsme po modré TZ začali stoupat na nejvyšší vrchol dnešní trasy – Běleč. Ten se svými 712 m.n.m převyšuje Švihov zhruba o 350m, takže nás pěkně v chladném počasí rozehřál. Na vrcholu jsem po roce udělal zápis do vrcholové knihy a vydali jsme se hledat nějaký slušný sjezd k rozcestí pod Bělčem. Zaniklá TZ po hřebenu kopce nebyla příliš prochozená a tak pěšinka byla plná uschlých větví a hrozilo nebezpečí vylámání výpletu kol. Po žluté značce jsme pokračovali do Mezihoří, kde jsme obkroužili rybník a navštívili skalní vyhlídku pod Tuhoštěm. Přes vrch Ve Spáleném a Kněžhora jsme pokračovali k zelené TZ. Po té jsme mířili na zříceninu hradu Roupov. Odtud jsme přes Oplot a Přeštice zastávku zamířili do Dobřan, kde jsme měli v plánu stavět se na domácí zmrzlinu. Dnešní chladné počasí moc zmrzlině nepřálo a lepší by byl jistě čaj. Nicméně plán je plán, takže jsme se zkřehlýma rukama koupili každej jeden malej kornout. Kupodivu nás i oplatka zmrzliny příjemně hřála do ruky. Z Dobřan jsme namířili na Vysokou a oblíbeným sjezdem po žluté pokračovali přes Čižice na kopec V Dubech. Zde jsme se napojili zpět na červenou značku po které jsme opustili dnešní okruh.
Celkově shrnuto: Pěkná terénní trasa s minimem asfaltu, dvěma hrady na trase a pořádným kopcem. Škoda jen, že foťák tentokrát zůstal doma.
Počasí: slunečno, na květen celkem zima na kopcích teplota 8°C , dole 10°C a chladný vítr
Účast: Martin, Šéďa
Trans Brdy – 6.5.2012
Trasa: 111km, převýšení: 2201m
V neděli jsem se vracel vlakem ze závodů v Lipníku nad Bečvou. Plánoval jsem, že se přiblížím jen do Prahy a zbytek dojedu na kole po trase která mě už dlouho lákala – přes celé Brdy alias Trans Brdy. Znamenalo to vstávat v Týně nad Bečvou kde jsem po závodech přespal již ve 4:30, vše zbalit a na těžko vyrazit v 5 hod na kole na nádraží do Lipníku nad Bečvou. V 5:40 jsem sednul na rychlík Mehelník, který mě v 9:24 dovezl do Prahy Smíchov. Dál jsem již pokračoval na kole po plánované trase. Jako výpadovku jsem volil nudnou asfaltovou cyklostezku při vltavě. Naštěstí ráno ještě celkem prázdnou a tak se to tu dalo po rovince valit až 40km/h. Ve Zbraslavi jsem najel na červenou TZ po které jsem začal stoupat na první Brdské kopečky. Díky blízkosti Prahy byly singlíky perfektně vyježděné a absolutně bez klacků a kamenů joko by je někdo vyluxoval. Prostě je znát, že se tu jezdí hodně. Zastavil jsem na vyhlídce na Vrané nad Vltavou a pokračoval počervené značce přes rozcestí Pod Cukrákem až pod Kámen. Po silnici jsem rychle sesvištěl do Všenor a začal stoupat strmým kopcem zpět do brdských kopců. Tentokrát na Červenou Hlínu. Tam jsem jel obtížným strmým výjezdem po žluté TZ plné volných kamenů a velkých kořenů. Na rozcestí byla kontrola jakého si MTB orientačního závodu a posléze jsem potkával proti sobě závodníky. Po červené jsem pokračoval po hřebenech Brd až na rozcestí U červeného kříže. Tady jsem se napojil na značení závodu Trans Brdy, který se jede z Letů a po známých řádně kořeněných a kamených technických singlech jsem pokračoval po hřebenech přes Vrážky, Stožec, Lásku až na Jelení palouky. Zde mě začal kropit déšť tak jsem nasadil pláštěnku. Následoval strmý výjezd na Studený vrch, známý z Dobříšského Krakatitu. Ze Studeného vrchu jsem pokračoval po červené TZ na oblíbený hřeben Kuchyňky. Mokrý kamenitý a kořeněný výjezd byl značně kluzký, přesto se mě jej až na dvě vyjimky podařilo zdolat. Jel jsem dál po značce až na Malý vrch odkud červená pokračuje již po cestě. Proto jsem se přesunul kousek níž na mnohem hůře sjízdnou modrou TZ pod Pískem. Déšť postupně přidával na intenzitě, ale vodu naštěstí zatím pohlcovalo kamené podloží singlíků. Z Křížatek jsem sjel po zelené TZ do Jínců a po dlouhé době se ocitl v civilizaci. Z deště se stal slejvák a začal jsem přemýšlet zda nevyčkat na lepší počas. Jenže obloha byla šedivá jak ocel a nic nenaznačovalo, že by mělo přestat. Jenže plán je plán, tak jsem pokračoval v tom chcavci až na Tok. Nahoře už jsem byl totálně turch. Pláštěnka byla mokrá jak z venku tak zevnitř od potu. Naštěstí se počasí nahoře trochu umoudřilo a přestávalo pršet. Díky cestování na těžko jsem se tedy převlékl do suchého a začal svištět rozmáčenými cestami dolů pod Korunu. U stodoly jsem zdefektil zadní a tak jsem musel měnit. S mokrýma nohama to nebylo nic příjemnýho. Pak jsem pokračoval kolem Třítrubeckého zámečku a přes Záborčí jsem vyjel z prostoru v Mirošově odkud jsem to namířil přes PP Kornatický potok domů.
Celkově shrnuto: Přestože trasa je celkem krátká, byla technicky celkem náročná. V kombinaci s nepříznivým vydatným deštěm a průjezdem jen 3 obcí od Prahy až domů to byl celkem dobrý trénink na psychyku do závodu 1000 mil. Navíc krom spacáku jsem jel celou trasu na těžko a znaven po sobotním závodu.
Počasí: zataženo, na polovině hodně deštivo, teplota 14°C
Účast: Martin
Na Bolfánek u Chudenic – 5.5.2012
Trasa: 115km, převýšení: 1580m
Na víkend jsem měl v plánu, zase po roce navštívit Svatobor, ale klukům se moc nehtělo, že je to daleko, tak jsme zvolili variantu výletu někam blíž a padla volba na Bolfánek u Chudenic. Start byl z Plzence ode mě v 8:30 a už jedeme směr Střížovice,Řenče a Příchovice. Přejezd hlavního tahu na Klatovy u Lužan a u Dlouhé Louky už se konečně dostáváme trochu do terénu a šlapeme na vrch Stříbrnice, nyní řepkovým polem a přes les. Sjezd do Ježov, přejezd přes trochu měkké louky a už vidíme věž Bolfánku. Za chvilku jsme v Chudenicích, výšlap alejí a už stojíme před rozhlednou. Jelikož si nikdo z nás nevzal zámek, úkolujeme paní v pokladně a zanecháváme jí naše stroje na pospas a míříme na vrchol rozhledny.Ve věži rozhledny se nachází několik expozic. První je věnována Chodským krojům a natáčení jednoho filmu, kde figuroval právě Bolfánek. V druhém patře je expozice věnovaná místním včelařům. Poslední úzké schody a už jsme na ochozu. Výhled je parádní. Překvapilo mě, že je odtud výhled na Plzeň. Na druhou stranu je možné zhlédnout Koráb a dále Velký Javor,Ostrý a celé hřebeny centrální Šumavy.Děláme pár fotek a míříme dolů. Při sjezdu z vrcholu se ještě zastavíme na zámečku Lázně, který je nepřístupný a právě se začíná opravovat. No a už si užíváme sjezd do Lučice a Chocomyšle, kde opět začínáme stoupat a trochu se ohřávat při výstupu na kopec Buková hora. Následuje sjezd po zelené TZ do Hájí a dále k rybníku Kačerna, kde konečně začíná parádní singlík, který vede až do Merklína. Z Merklína trochu nastoupáme a pokračujeme stále po zelené TZ do Lažan, až pod Křížový vrch. Tady zařazujeme nejlehčí převody a začínáme stoupat k rozhledně. Při výjezdu k rozhledně se všichni nabijem u nabíjecího místa, opředeného trochu magií a sjezdíkem Křížovou cestou míříme k Mantovu a jeho metálce. Singlíkem k Vachtovo mlýnu do Vstiše a tady velím změnu o proti původní trase a to zajížďku do Dobřan na zmrzlinu. Měli Mandlovou a Jahodovou. Dali jsme si všichni míchanou. Po povinné zmrzlině, která jako vždycky byla vynikající, nabíráme směr Chlumčany a přes keramičku a přes les jedem do Horní Lukavice. Tady začínáme stoupat do Hradčan a na Vysokou, aby jsme si po té, mohli vychutnat parádní sjezd až do Útušic. Podjet most pod Valíkem, přes pole do Radobyčic a Černic, kde končíme v Purkmistru a dáváme si zaslouženou orosenou odměnu. Já pak pokračuju přes lávku přes dálnici, pod Radyň a do Plzence.
Celkově shrnuto,pěkný pohodový výlet s pár kopečkama a pár rozhlednama, se super zmrzlinou a dobrým pivem v závěru.
Počasí: Jasno, až polojasno. Teplota 18°C, na slunci i 23°C, odpoledne trochu pod mrakem.
Účast: Šéďa,Tlumič, Dejv
Přes X kopců II – 3.5.2012
Trasa: 64km, převýšení: 1612m
Na čtvrtek jsme naplánovali Martinovu projetou trasu přes X kopců a protože jsme věděli, že bude poměrně náročná, vyráželi jsme už v 16:00. Cesta nejprve vedla směrem k Radobyčicím, kde jsme zamířili k Valíku a přes Štěnovice po červené TZ k řece, kde jsme se napojili na zelenou TZ a začali jsme stoupat do prvního kopce na vrch Vysoká. Sjeli jsme do Čižic k řece , aby jsme mohli začít nabírat před Předenicema další výškové metry, tentokrát na Tlustou horu. Druhý kopec nás prověřil a všichni jsme byli zahřatí na provozní teplotu. Následoval parádní sjezdík do Snopoušov a máme tu další výjezd, tentokrát na vrch Na Homolce. Opět sjezdík nyní do Vodokrt a výšlap na snad největší kopec Střížovský vrch. Tady už sklon byl takový, že se nedalo ani jet a muselo se jednu chvíli tlačit. Ze Střížovského vrchu se pouštíme sjezdem skoro až k Přešticím a přes Příchovice začínáme stoupat na Ticholovec a jeho Sv.Vojtěcha. Tady se já s Mírou odpojujeme, protože se cestou dozvídám, že mě přišli jahody a musím je pádit zasázet, aby neuschly. Kluci si dávají ještě jednou Střížovský hřeben a pokračují v trase. Já s Mírou to nabíráme do Vodokrt a přes Háje do Netunic aPrusín, kde se Míra odpojuje a míří do Čižic. Já pokračuju přes Nebílovy až do Plzence, kam jsem dorazil krátce po 19:00 a dal se do zahradničení
Celkově shrnuto parádní výlet se spoustou singlů, parádních sjezdů a výjezdů a na poměrně málo kilometrech s celkem slušným převýšením, škoda, že jsem to neodjel celé, Tak snad příště.
Počasí: Jasno, teplo cca 21°C, trochu foukal studený vítr, ale my jsme se zahřáli.
Účast: Šéďa,Martin,Dejv a Míra
