Archiv rubriky ‘Projížďky’
Dva nejvyšší a nejnižší body v Královehradeckém a Libereckém kraji
Kvalifikace Loudání 2016. Dva nejvyšší a nejnižší body v Královehradeckém a Libereckém kraji byla povedená víkendová akce.
Na vlak jsem vstával v sobotu ve 3 ráno na rozehřátí jsem vyjel rokycaňák a po 12km jsem probuzenej přijel na nádraží do Rokycan na první ranní vlak do Prahy s odjezdem ve 4:30. V 9:20 vystupuji na severu v Trutnově s cílem zaútočit na Sněžku (1602m).
Ta dostála svému názvu a nahoře to byla pořádná tlačka v asi 30cm sněhu.
Z Krkonoš jsem spadl po 97km do sedla u Tanvaldu, kde jsem měl domluven nocleh u kámoše (Tomas Doubek) – díky.
V neděli jsme vyjeli společně na dva největší vrcholy v Jizerkách – Jizeru (1122m) a Smrk (1124m). Pod smrkem jsme se oddělili a já jel do největší propasti Libereckého kraje. Cestou přes liduprázdné zasněžené singly pod smrkem. Zase hezkých zimních 95km.
Zakončeno, časovkou na vlak do Frýdlantu v čechách. Když jsem dojel do pokladny, řekla mě paní v pokladně, že mě to právě ujelo. Naštěstí neměla pravdu a vlak jel za 15 minut. Pak už jen 6 vlaků a jedno metro a 12km na kole a byl jsem přesně v neděli o půlnoci doma. Tak komplikované to bylo, kvůli vtipálkovi co ohlásil v Praze na hlaváku bombu.
Na Rábí a dva lomy
Ani se nechce věřit, že už je to tři roky co jsme podnikli se Šéďou vejlet na Rábí. Viz historický report zde (http://www.radynebike.cz/
Když přišel Šéďa s tím, že vejlet tenhle víkend zopakujeme neváhal jsem ani chvilku. Navíc přidal dva zatopené lomy aby jsme měli možnost se cestou schladit. Ten první u Budětic měl naprosto křišťálově čistou vodu plnou pstruhových ryb. Prostě bylo vidět až na dno i v hloubce. Po prvním lomu jsme zkouknuli hrad Rábí a pak to točili domů, přes další lom u Deuferovo Lažan. Ten už nebyl tak čistý, ale i tak koupačka super. Dohromady asi 140km s perfektními cíli i počasím. Prostě nemělo to chybu.
Přeloudané Krkonoše a Jizerky
Další víkend ve znamení vysokohorského dvoudenního putování s kolem, vedle kola ba dokonce i na kole přes nejvyšší české kopečky, tedy Krkonoše. A po hřebenech na nejvyšší vrcholky Jizerek. Začalo to zase hned v pátek odpoledne, kdy jsem se přesunul vlakem do Vrchlabí. Měl jsem zde domluven nocleh u pana Kobra v penzionu. Asi má cyklisty rád, protože jim nabízí 50% slevu. Nicméně přijel jsem pozdě v noci a tak jsem se s ním vlastně ani nepotkal. Nechal mě tam klíčky schované. U Turka vedle kupuji noční kebab, zítřek bude náročnej a du spát. Ráno jsem odjížděl dříve než do penzionu dorazil pan majitel. Takže jsem mu po domluvě nechal na stole domluvenou sumu a klíčky schoval zase kamsi.
V sobotu ráno mě Vrchlabí přivítalo chladným vzduchem a mlhou. Skoro by psa nevyhnal. Na rozehřátí jsem se vydal na Černou Horu. Klasika, přes Černý důl a jeho nákladní lanovku. V Černém dole jsem nemohl vynechat vyloudanou chatu Relax. No a pak už pěkně nahoru na Jánské Lázně, kde už cestu pokrývala souvislá vrstva sněhu. Mrzlo, tak na sjezdovkách už běžely sněžná děla na plný pecky. Přeloudat sjezdovku tak znamenalo, nést kolo po kolena ve sněhu. Celkem vysilující. Nahoře u televizního vysílače se prvně na chvíli otevřela obloha a udělalo se azuro. Zima jak blázen ruce ztuhlé na kost, ale když se rozsvítí. Člověk na to rázem zapomene. Z Černý hory jsem sesáňkoval na kole po sjezdovce až do Pece pod Sněžkou. Po cestě to totiž bylo nehezky uklouzaný od auťáků. V Peci už pustili i nějaké ty vleky tak se na sjezdovce dalo předjíždět i první lyžaře. 
. Pak přišlo pekelné stoupání na Ružohorky, Výrovku. Tady jsem potkal první kolaře proti sobě. To nemůže být nikdo jiný než loudalové. A taky že jo! Právě se vraceli z královny hor. Dali jsme společnou fotku a každý si zas razil svojí cestu. Já pokračoval na Luční boudu a přes polskou stranu až nahoru na Sněžku. Tam klasika, prostě václavák, který z tohoto kopce dělá lanovka. Povinná fotka, čaj za pade a hurá dolů. Je toho ještě hodně přede mnou. Vlastně chci dát dneska ještě celý hřeben Krkonoš až na západ na Vysoké kolo.
Dolů jsem to nesl přes Kozí hřbety až do Špindlu. Časově náročný nesení až jsem potkal západ slunce. Nečekaně brzo. Ve Špindlu tma jak v pytli na náměstí je nějaká akce a hraje tu kapela nějaké vánoční písně. Jeden by tu i zůstal. Ale loudal nemůže. Pokračoval jsem dál do hor směr Petrova bouda. Venku mrzne, soudě podle toho, že voda z bidonu neteče, tma ale kopec hřeje. V kuželu čelovky základy shořelé Petrovi Boudy vypadají tajuplně. Všude klid, ticho, noc tma zima. Ideální podmínky na to přeloudat vysoký hřeben. Jo to byla krása, hvězdy, úplněk, dole inverze ze které prosvítají jen světla městeček pod horami. Cestou potkávám Dívčí kameny, Mužský kameny a tak. Když kolem osmé večerní dorážím do přístřešku nad Martinovo boudou zvažuji nocleh. Uvnitř už spí dva poláci a jeden čech. Dáme chvíli řeč, ale nakonec si to rozmyslím a pokračuji ještě dál. Přeci jen spát venku v letním spacáku bez karimatky by nemuselo být úplně dobrý. Takže padlo ještě Vysoký kolo, Sněžné jámy, Violík, Sviňské kameny a někdy kolem desátý večer jsem byl u hraběte drákuly na kopci Szrenica na polské straně krkonoš. Zdejší vysokohorská chata, poskytla přesně to co jsem potřeboval. Teplo kde přespím. Chvilku problém se dorozumět a tak, česko, polsky anglicky domlouvám přespání ve vlastním spacáku na společné ubytovně za sympatických 190 kaček. Tady v Polsku ty horské chaty mají ještě to své kouzlo komerčně nezkažených horských základen. Narozdíl od české strany přizpůsobené pražské klientele krkonoš. K čertu, kčemu je mě nocleh za litr s wellnesem a saunou? Dávám zurek prej nějaká polská fajnová polívka. Normálně by mě nechutnala, ale tady jsem za ni neskonale rád. Protože hlad a touha po teple je nejlepší kuchař. V nocležně spí jen jeden Polák. Prý nějaký pracovník z muzea z Varšavy, kterej se vydal na přechod hor.
Ráno dáváme společnou snídani. Teda vlasně on dává snídani mě. Já už nic nemám, je zavřeno a on se chce podělit, prý toho vleče moc. To se neodmítá. Dáváme poslední společnou fotku a za svítání už jsme každý na své cestě. Ráno opět užasný východ sluce nad mraky. Škoda, že mě teď čeká ztratit asi 600m výškových a zanořit se zpět do mrazu. Poránu nahoře +4°C v údolí -10°C, bílá tma. Ruce zkřehlé, že je necítím. Ani dvoje rukavice nic neřeší. Můžu pěsťma rozbíjet kameny, ale ne držet řídítka a řadit. Sněží, píšu do cesty první stopy. Přejíždím zas do Polska a výběžek nad Harachovem si zkracuju přes Polsko. Tady v údolí Jizery se z bílé tmy vyloupne spása. Kouřící krásná horská chalupa Orle. Venku týpci sekají dřevo a nosí jej dovnitř do krbu. Uvnitř sympatický šedý vlk. Povídám mu, že mám jen český. Povídá, není problém. Dávám čaj a Gragowizu. Jakože hrachová polívka ve které stojí lžíce. Sedám ke krbu a rozmražuju se na Jizerky. Konečně můžu zase řadit. Hranice překonávám přes Jizeru (po lávce). A čeká mě nejvyšší vrch Jizerek. Jizera. Předtím si ale ještě odskakuji na Černou horu a Sněžné věžičky. Jizera ovšem zůstane to co z paměti dlouho nevymažu. Tohle byla šílená dřina. Nesl jsem kolo po namrzlých skalách asi 2km. Nahoru i dolů. Nahoře namrzající mlha a vítr vytvářely dobře deseticentimetrové vodorovné zmrazky. Takle krásně tam bylo. Z Jizery jsem si to střihnul přes údolí Smědavy na Smrk. Který je se svými 1124m druhým nejvyšším vrcholem Jizerek. Opět tlačing kolmo na vrstevnice. Nahoře rozhledna, vychr, mráz -4°C, mlha. Na rozhlednu nepolezu, beztak bych viděl jen mlíko a tu vlajku České republiky co nevlaje a jen stojí vodorovně v silném větru.
Dolů když na Smrku nemůžu jet přece jinudy než po singlech pod Smrkem. Jenže to jsem netušil, že když jsou ty singly pod smrkem, tak nezačínají na vrcholu, nýbrž někde v 800m. Takže asi 400 výškových metrů jsem šel dolů po skalnaté pěšině s kolem na zádech. Krásné svezení. Ale pak to přišlo. Chytám pěšinku singlíku. Unešen tím jak to pěkně jede si nevšímám, že jedu po jiném než jsem chtěl a padám do údolí nějakého potoka. Začíná se stmívat. Ach jo. Musím znova nahoru. Na ten správný. Ten posléze nacházím a je tma. Musí se nechat, že je to takovej „dětskej“ biking. Vlastně člověk vůbec nešlape jen se veze a točí řídítkama. Ale po tmě to má docela šťávu. Obzvlášť když lupení zasypalo pěšinky a světlo na řídítkách svítí mimo zatáčky. Jen tu a tam mě vystraší odrazky ukopnuté z pedálů předchozích jezdců. Nekonečně dlouho kroužím na singlech pod smrkem. Je to zlatej hřeb víkendu. Užívám si to zapomínám na čas a průšvih je na světě. Hodina do odjezdu posledního vlaku z Liberce. Singly mě vykopnou někde u Hejnic. Nejdříve plánovaná cesta končí u vrat střeženého pozemku. Prý hlídaného psem. Sakra to je teď když spěchám na vlak jako na potvoru. Chvíli okouním u vrat a ze tmy se vyřítí nasranej vlčák. Čelovka ho děsí, on zas svými zuby děsí mě. Beru to zkratkou přes pole a chytám se do další pasti jakého si oploceného pozemku. Průšvih. Vlak z Hejnic odjel. Další jede asi za hodinu a půl, ale domů bych dorazil asi pěti osobáky někdy v pět ráno. Paní v prodejně lístků se ptám kdy to jede z Liberce a jak je to tam daleko – prý 25km. Je přesně hodina do odjezdu posledního rychlíku na Prahu v 18:02. To je výzva, snad to bude z kopce. Hnal jsem co to šlo už po cestě. Úplně z kopce to ale nebylo. Na nádraží v Liberci dorážím v 18:04. Přesně dvě minuty po odjezdu rychlíku. Nápis tam ještě bliká na peronu, ale rychlík je fuč. Ach jo. Teď to bude teda noc strávená v poutech ČD. Osobáčkama jsem jel skoro celou noc. Připadal jsem si jak balík. Vždy po půlhodině tě přetopenej vagon někde vykopne. Půlhodiny počkáš ve vymrzlé čekárně a pak se zase půlhoďky svezeš. Nebudu to protahovat, do Rokycan jsem dorazil po 5 ti přestupech asi v jednu v noci a pak už jen půlhoďky na kole domů a v půldruhý ráno konečně v posteli. Zkrátka vyloudanej víkend se vším všudy. Nádhera. Těšte se na fotky…
Santa Cruz Mountains
Již minulý týden jsem se chtěl podívat do Santa Cruz na pobřeží pacifického oceánu, ale po přeměření vzdálenosti na mapě jsem od tohoto záměru musel upustit. Nicméně touha podívat se do vzdáleného Santa Cruz, ve mě zůstala. Na další víkend za velkou louží jsem si naplánoval jednosměrnou trasu s tím, že do cíle – tedy Santa Cruz se svezu ráno autobusem a zpátky dojedu na kole, abych nebyl omezen jízdním řádem zpáteční dopravy. Do Santa Cruz jezdí ze San Jose pravidelná autobusová linka společnosti Amtrak, tzv. Higway 17 express.
V sobotu ráno jsem v 7:30 vyrazil na kole na 40km vzdálenou autobusovou zastávku v San Jose. Autobus měl odjíždět v 9:00 a další pak v 10:00 od nádraží Diridon v centru San Jose. Jen co jsem vyrazil, zjistil jsem, že předem připravená trasa městem se mě na garminu nezobrazuje. Zbývala hodina a půl do odjezdu autobusu a tak nebylo čas to řešit. Vyrazil jsem s tím, že tu autobusovou zastávku v tom 6 nejlidnatějším městě USA „nák“ najdu. Jedinný co jsem věděl, že je kousek za letištěm, za tím je někde nádraží a za nádražím cihlová budova z oranžových cihel, kterou jsem viděl den před tím na street view v Google. Docela troufalost. Navíc jsem chtěl stihnout ten první autobus v 9:00 abych měl více času na to vrátit se pak ze Santa Cruz na kole zpátky. Cesta na zastávku se tak pro mě stala takovou městskou časovkou. Uháněl jsem křemíkovým údolím průměrnou rychlostí 30 km/h a navigoval se podle paměti z předchozího týdne, pak podle směru odkud vylítávaly z města letadla a nakonec jsem jel podél železniční trati abych trefil nádraží. Pak už to bylo jen o tom najít onu zastávku před cihlovou budovou. Kupodivu jsem ji našel dobře a přihnal jsem se na ní ještě s desetiminutovým předstihem před odjezdem autobusu.
S napětím jsem čekal zda plánovaný autobus na liduprázdnou zastávku skutečně dorazí. Krátce po deváté dorazil. Kolo jsem naložil do nosiče na kola, které zdejší autobusy vozí před čelním sklem. Nejdřív trochu bojování jak se ten nosič sklápí a pak trochu i s tím jak se tam kolo upevňuje, ale řidič mě přes okno navigoval a tak se nakonec povedlo. Do penězožroutu v autobuse jsem strčil pětidolar a řidič mě přivítal na palubě. Autobus najel hned ve městě na dálnici a uháněl to 110 km/h ven z města ve směru Higway 17. Kolo se v držáku před čelním sklem divně kymácelo a já měl trochu obavy, že když z držáku vyletí tak jej bus přejede a bude po srandě. Ale maj to vymyšlený dobře, je tam přitažené takovým pružinovým hákem za přední kolo. Jakmile autobus začal stoupat do hor postupně zpomaloval až na rychlost 50km/h protože cesta byla opravdu strmá, a mě tak docházelo přes jaké pohoří se to budu zpátky vracet. Po 50 minutách jízdy jsem byl v cíli – v centru města Santa Cruz, které krom jiného proslavila stejnojmenná světoznámá značka horských kol.
Vyrazil jsem hned na pobřeží oceánu na pláž Boardwalk,
kde bylo spoustu pouťových atrakcí: několik horských drah, strašidelný hrad apod. Pak už jsem směřoval ven z města po své trase po pobřeží. Ještě než jsem opustil město tak jsem se podíval na molo Municipal Wharf, které zasahuje v délce 837m do oceánu a je nejdelším molem na západním pobřeží spojených států. Postaveno bylo v roce 1914. Z něj bylo možné pozorovat prohánějící a odpočívající lachtany. Někteří se vyhřívali na trámech mola asi metr a půl nad hladinou. Nechápal jsem kudy se tam dostávali. Krom toho zde bylo mnoho restaurací s rybími specialitami, rybáři, rackové a nádherný výhled na nespoutaný oceán a přilehlé pobřeží.
Odtud jsem pokračoval na sever podél pobřeží oceánu, které lemují pěkné pískové útesy. Pobřeží Santa Cruz je vyhledávaným místem pro surfaře. Před více než 100 lety zde 3 princové z Havaje položili základy tohoto sportu. V nedalekém majáku na výběžku pobřeží bylo v roce 1986 otevřeno první serfařské muzeum na světě. Hodně surfařů brázdilo vlny i dnes, byla to hezká podívaná na borce co to umí.
Po stopách Brdských radarů
Trasa: 110km, převýšení: 2 033 m
Během dušičkové soboty jsme ujeli před ponurou náladou do Brd prozkoumat další z tajemných míst minulosti. Námětem našeho vejletu se pro tentokrát staly brdské radary.
Vyjeli jsme v pěti kusech v 9:00 z nádraží ve Štáhlavech. Dorazil Šéďa s Tlumičem, Michal a Vašek B. Jen jsme se rozjeli začalo mrholit a déšť během cesty kozelským lesem sílil. Objeli jsme Lopatu po modré značce a mířili z lesa ven směrem na Nevid, kde byla naplánovaná první tématická zastávka torzo radiomajáku Luftwaffe BE12 z druhé světové války, které dodnes stojí uprostřed pole na okraji obce Nevid. Ještě předtím jsme neplánovaně stavěli u chaloupky pana Chaloupky (známý režisér televizních večerníčků), abychom nandali pláštěnky, protože začalo celkem vydatně pršet. Po chvíli jsme byli u trosek radiomajáku a provedli archeologický průzkum této stavby. Dodnes se dochovala střední cihlová kruhová základna a soustředně umístěný betonový prstenec o průměru asi 20m, po kterém kdysi jezdila obrovská otočná anténa. Na dlouhé bádání nebyl čas, neboť v 10:00 byl domluven v Mirošově u kostela sraz s dalšími účasníky zájezdu – Janou a Karlem.
Kupodivu přesně na čas se nám podařilo dorazit na místo smluveného spichu. Po chvíli přijel Karel a v těsném závěsu Jana. Dál jsme tedy pokračovali už jako peloton 7ks. Z Mirošova jsme hned zamířili do Brdského lesa přes oblast zvanou Pod Záborčím. Na lesní cestičce nás překvapila dvojice brodů přes potok. V dnešním mokrém dni nic příjemného. Nakonec si nabral do jedné tretry vodu pouze Vašek, což lze u 14 nohou co šly přes vodu 2x považovat za vysokou úspěšnost brodění 27:1. Kolem zříceniny Drška jsme přejeli ke Kolvínu a pokračovali na hráz dolního Padrťského rybníku. Ten byl dnes vypuštěný. Od rybníku jsme stoupali přes Roviny na nejvyšší bod dnešní trasy, kterými se svými 862m.n.m byla Praha. Kromě známého meteoradaru pro ČR jsme navštívili v lese několik stanovišť stanice Pegasus Y a jejích ztracených goniometrických zaměřovačů a radarů Luftwaffe z druhé světové války. Nalezli jsme v lese celkem čtyři stanoviště zaměřovače Heinrich Plier, po kterých zbyly na třech místech charakteristické masivní betonové patky, halda shnilých trámů ze stožárů, korodující torza držáků antén, osnaté dráty zarostlé ve stromech a spoustu dalších zajímavých artefaktů starých téměř 70 let. Na náhorní plošině Prahy jsme se podívali ještě na Čákovu vyhlídku, která nabízí daleký výhled západním směrem. Vidět je až na příhraniční kopce Českého lesa.
Z Prahy jsme pokračovali strmým bikovým sjezdem kolem lomu na Červeném vrchu. Na lesní šotolinové cestě pod ním chytil Karel ostrý šutr do pláště a musel řešit defekt. Mířili jsme na hráz horního Padrťského rybníku. Dřevěná lávka byla díky vodě uklouzaná jako nikdy. Ještě že jsem všechny varoval předem že to bude klouzat. Ale že tak moc, že i když to vím tak hodím tigra jsem netušil. Prostě ani pěšky to nešlo bez obtíží přejít. Nohy mě podjely jako nikdy a poroučel jsem se k zemi. Ostatní už byli opatrnější. U horního rybníka se od nás odpojil Šéďa s Tlumičem, kteří spěchali domů.
V pěti jsme pokračovali kolem základů Teslínského kláštera na nejznámější vrchol Brd – legendární kótu 718, kde měl stát americký radar. Na místě jsme zjistili, že je známý jen mediálně a kroměvrcholové tyčky a mezníku zde nic není. V Teslínech jsme přejeli státovku a pokračovali do jižní části Brd. Po žluté značce jsme jeli pěkným bikovým singlem kolem hradiště Hengst a pokračovali po hřebenech až na Třemšín, který jsme zdolávali direct severní stěnou – takže kola na ramena a vzhůru. Nahoře jsme opekli buřty na ohništi, a protože čas už se nachyloval a do západu slunce zbývaly dvě hodiny Jana se rozhodla vrátit.
Dál jsme pokračovali ve čtyřech. Po modré značce jsme sjeli pěkným obtížným a členitým trailem do Starého Smolivce. Cesta vypadala asi následovně: kořeny, klacky, pařezy, tráva, smrčky, břízky, bahno, louže kameny. Prostě paráda a obzvlášť Karel si sjezd náležitě vychutnával až ho větev šlehla do tváře. Největší kotrast tomu pak byla nově vybudovaná krásná 3km asfaltová formanská cyklostezka ze Starého Smolivce do Dožic. Pohledem na Brdského Anděla jsme se rozloučili s Brdskými lesy. Po okrskách jsme to vzali přes Čížkov do Železného újezda kolem rozhledny. Na její návštěvu již bohužel nezbýval čas. Přes horu Hora 636 m.n.m jsme probikovali do Louňové. V lese už byla pomalu tma a tak přišlo vhod, že dál trasa vedla otevřeným terénem po hřebenech vrchu Nad Dřevnicí a Oběšeného až do Blovic. V Blovicích se setmělo úplně a tak jsme nandali světla a zbytek cesty dojeli po silnici. Na křižovatce nad Šťáhlavama jsme se rozdělili na dvojice. Já doprovodil Vaška, který neměl světla do Losiný a Karel doprovodil Michala.
Celkově shrnuto, pěkný brdský výlet s mnoha zajímavostmi na trase. Kde jinde se vám podaří navštívit české, německé a potencionální americké radary v jeden den. Škoda jen, že dny už jsou tak krátké.
Počasí: Ráno oblačno 6°C občas přeháňky, odpoledne oblačno, 12°C
Účast: Martin, Šéďa, Tlumič, Michal M, Vašek B, Jana a Karel
Okolo Horní Břízy – 28.5.2013
Trasa: 75 km, převýšení: 1024m
Po dlouhé době a prosazování pozdějších startů jsem si prosadil svou a konečně jsme se sešli v téměř plném počtu a od 17:00 hod jsme vyrazili z nám. republiky od Andělíčka směrem Bolevák a ostatní rybniční soustava. Dále na Zruč, přes Českou Břízu kde jsme trochu bloudili do Obory. Sjezd po asfaltu do Kaznějova. Výšlap k modrému kříži a odtud sjezd po červené TZ až pod Krkavec. Z krkavce sjezdík super singlem nad Globus, okolo Sylvánu a kilometrovkou na Potraviny, kde jsme si dali zaslouženou orosenou odměnu
Celkově shrnuto: Na to že pořád prší, tak jsme tolik bahna nepotkali. Docela jezdivá trasa a pár km v nohách.
Počasí: Slunečno, polojasno, nejkrásnější den z celého týdne, teplota 18°C
Účast: Šéďa, Venca Čejka, Dejv, Venca Auterský, Tlumič, Martin a Honza
Švih do Švihova – 9.3.2013
Trasa: 76 km, převýšení: 1 112m
Po dlouhé zimní odmlce jsme se Šéďou vyrazili na první jarní švih. Abychom zahájili stylově jeli jsme na něj do Švihova. Sraz byl ráno v 9:00 u zrcadla pod Radyní. Počasí nám moc nepřálo, byla hustá mlha, šedivá obloha a přidávalo se mrholení. Po oblevě jsou lesy stále plné vody, bahna a na některých místech je v lesích ještě dost sněhu a ledu takže jsme pro tentokrát volili silniční variantu. Na zahrátí jsme si vyšlápli na křižovatku pod Radyni a pak pokračovali po cestě na Nebílovy. Z mrholení se stává regulérní déšť. Navlíkám vestu a pokračujeme dál. Následoval kopec Na Mrtoli a pak dlouhý sjezd v podstatě až do Přeštic. Na náměstí jsme si cvakli fotku a pokračovali na hrad Roupov. Ve stínu hradních zdí ještě ležel sníh. Z Roupova jsme namířili na Švihov, kde jsme si prohlídli vodní hrad. Ten je bouhužel ještě zavřený a podle plakátu na bráně bude turistická sezona slavnostně zahájena na velikonoce 1 dubna. Hrad jsme si tedy alespoň objeli kolem dokola, nafotili pár fotek a ztočili jsme cestu k domovu. Zpátky jsme jeli po okrskách přes Třebícinku, Kbel, Vlčí, Zálesí a Příchovice. Nad Přešticema jsme se napojili na stejnou cestu po které jsme přijeli a uzavřeli jsme tak malý přeštický okruh.
Celkově shrnuto: hrady i letos stojí a ten ve Švihově nemá po oblevě nouzi o vodu ve vodním příkopu.
počasí: mlha, mokro, dromné mrholení a občas déšť, teplota ráno 4°C v poledne 10°C
účast: Martin, Šéďa
Mission peak a Mount Allison
Zůstal jsem za louží neplánovaně o 14 dní déle, kolo už jsem vrátil a tak se pro mě stalo všechno zase daleko. Ale zdejší slunečné počasí nenechá nikoho o víkendu jen tak sedět a tak jsem vyrazil alespoň pěšky na nejvýraznější horu nad Fremontem – Mission Peak a po hřebenech přešel až na mount Allison. Z hotelu jsem vyrazil hned ráno po snídani a vydal se pěšky na 5km vzdálenou zastávku městského autobusu. Chtěl jsem si cestu městem zkrátit přes regionální park Anderwood preserve, ale když jsem ušel asi 1km tímto oploceným parkem zastavil mě u budky správce parku, že je ještě zavřeno a že otevírají až v 10 hodin. Bylo 8 ráno, chtěl jsem jen projít, ale byl nekompromisní. Navíc chtěj za vstup 6$. Cenu bych akceptoval, ale jen za předpokladu, že zde strávím nějakou dobu. Rozhodně ne za průchod. Jinak to vypadalo, že by to mohl být hezký park po kterém jezdí historická železnice a jsou zde staré farmy. Já však měl pro dnešek jiný cíl. Výsledkem bylo, že jsem se otočil a musel celej park obejít městem a tak místo zkratky jsem si cestu na autobus neplánovaně o 2km prodloužil.
Po 7 km jsem dorazil na zastávku busu č. 210, který pendluje po nekonečné ulici Fremont Bulvar. Přejít tuhle rovnou cestu je psycho, protože je dlouhá 12km a je na ní nespočet světelných křižovatek. Navíc tu nikdo nepočítá, že by někdo šel tak dlouhou cestu pěšky a tak maj pěšáci absolutně nejnižší prioritu v dopravě. Na křižovatce člověk zmáčkne tlačítko, že chce přejít. Inteligení logika mu umožní sledovat 5 minut dopravu ze všech stran a pak mu konečně rozvítí zelenou tlapku, kterou okamžitě zhasne a začne vám odpočítávat sekundy za jak dlouho musíte dorazit na druhou stranu ulice. Tohodle jsem se chtěl vyvarovat a tak jsem hned na první zastávce městkého busu počkal asi 30 minut než dorazí městkáč. Když konečně přijížděl bus, mávnul jsem pro jistotu na šoféra aby mě zastavil. Trochu problém vysvětlit černochovi kam to vlasně chci, ale nakonec pochopil že chci na konečnou, ktrou je vysoká škola Olone College na upatí hory Mission peak a stejnojmeného národního parku. Po půlhodině jízdy busem s důchodcema jsem zůstal se šoférem v busu sám. Netrpělivě jsem vyhlížel na GPSce konečnou zastávku, ale v busu nebyl signál a je to docela těžký poznat kde chce člověk vystoupit když tam nikdy nebyl. Na to že je člověk v samotném Silicon Valley tak jsou tu busy absolutně bez jakéhokoliv informačního systému jaký známe u nás. Už jsem se chystal vystoupit, a zmáčknul jsem tlačítko ať mě zastaví. Jinak nestaví. Šofér byl fejrovej a vysvětlil mě že Olone College je až ta další zastávka. Chvíli jsme ještě pokecali kam to vlastně chci a pak mě konečně dovezl až na točnu u university. Popřál mě pěknej den a jel okamžitě na další kolo po Fremont Boulevaru.
Od university jsem začal stoupat po panorama trailu. Kopec slouží zároveň jako pastvina pro krávy a tak je na cestě stále nutné sledovat kam člověk šlape. Občas to je těžký páč výhledy na celou východní část zátoky a jedno nekonečné multiměsto kolem ní ve kterém žije cca 7.6 milionu lidí je úžasnej. Stupám do kopečka a proti se řítí 3 bikeři. Smutně zamáčknu slzu, že jsem tu dnes za pěšáka ale když se podívám na jejich záda a vidím jak mají kravské trofeje na zadku tak si zas řeknu že v něčem je to lepší [:)]. Cestu si spestřuji lovem okolních keší, které mě přivádí na místa s čím dál lepšími výhledy. Obloha je čistá a je vidět přes celou zátoku až na 60km vzdálené mrakodrapy v San Francisku.
Po chvíli kochání jsem udolím Mill creak přešel pod kopec Mission peaku. Už ze spodu tato 770m vysoká hora budí respekt. Tohle ze 45 m.n.m zadarmo nebude! Nebylo, ale ten výhled který se mě z Mission peaku otevřel za to rozhodně stál. Byla vidět celá zátoka, hory u pacifického oceánu s nevýrazným vrcholem Mount Bello, celé Silicon Valley, Mount Hemilton, Mount Diablo dokonce i Mount Tamaplais a velmi vzdálené obrovské větrné elektrárny v údolí za horami před Sierrou Nevadou. Skoro bych řekl, že výhled byl nejlepší ze všech hor co jsem zde navštívil, ale každý měl něco do sebe. Nchal jsem si od dalšího turisty z Californie zmačknout fotku s vrcholovou tyčí plnou navařených vodovodních mufen a pokračoval jsem hřebenovou cestou až k mount Allison. Na této hoře jsou obrovské televizní vysílače a internetové mikrovlná pojítka v podobě mega bubnů. Nikoho to nenechá na pochybách, že tudy proudí do světa internetu většina dat z polovodičového království. Vypadá to jako, že hora je blízko když jsou vidět antény, ale bylo to hoodně daleko a do kopce. Za zády se mě pomalu dojížděl další biker. Nejel o moc rychleji než jsem já šel a tak jsme dorazili na vrchol k vysílačům společně. Dali jsme se do řeči, cvaknul mě fotku a pak jsme zjistili, že obá dnes hikujem ze stejného místa (od Dumbarton bridge). Říkal, že on pojede dolů tak čtvrt hodiny, zatímco já prý půjdu dolů několik hodin. No měl pravdu. Ale hledal jsem při to keše takže mě to ani nepřišlo. Navíc celý sestup byly nádherné výhledy na „zlatou zemi“ jak kaliforňané honosně nazívají svoji zemi se sluncem spálenou suchou trávou.
Došel jsem zpátky do města a zjistil, že žádné busy mým směrem už v neděli odpoledne nejedou. Takže na konec svého vejletu jsem projít ještě 14km městem. Celkově jsem urazil 60km z toho jsem se 12km vezl busem, takže po svých to dalo slušných 48km.
Přes Silicon Valley na mount Bello
Přemýšlel jsem, kam se vydám tento víkend, když na nejvyšších horách v okolí už jsem byl. Dalším zajímavým cílem se tentokrát stalo pro mě údolí a to né ledajaké, ale přímo legendární Silicon Valley. Tím je nazývána jižní část Sanfrancizké zátoky s městy Santa Clara, San Jose a Sunnyvale. Cesta z Fremontu do Silicon Valley je stále po rovině. Asi po 35km jsem se ocitl ve městě Milpitas, neboli předměstí San Jose. Od samotného počátku jsem začal potkávat po městě fabriky na polovodiče všech známých světových značek např. Nvidia, Intel, Nxp, Broadcom, Hitachi, IBM atd. Kromě polovodičů je zde obrovská koncentrace softwarových společností jako Adobe, Altera, Google, Microsoft, Cadence, Cisco apod. Je to jasné ocitl jsem se v samontném San Jose, třetím největším městě Californie a 10 největším městě v celém USA. S populací necelý 1 milion lidí zabírá město značnou část celého udolí sevřeného mezi horami u oceánu a horami ve vnitrozemí. Tady se rodí velká část dnešní moderní elektroniky. Celé město je prošpikované 6 ti proudými dálnicemi v jednom směru, přesto tu nezapomínají ani na infrastrukturu pro cyklisty a tak kromě cyklostezek se tu dá narazit i na takové věci jako pruh pro cyklisty stejně široký jako pro auta na 6 ti proudé silnici. Podobnou infrastrukturou jsem projel od východu až na západ celým Silikonovým údolím až pod hory u oceánu. Začal jsem stoupat nad údolí se vinoucí horskou silničkou Mount Bello Rd. Celé údolí i přilehlé svahy jsou celoročně velmi teplým územím a tak se zde velice dobře daří vinné révě, kterou tady všude pěstují. Horskou silničku lemují vinice, které jsou i začátkem listopadu stále plné hroznů, ale ledového vína se tu asi stejnak nedočkají, neboť teplota se i v tuto roční dobu šplhá k 25°C.
Po Brdských nádržích a na Tok – 10.11.2012
Trasa: 102 km, převýšení: 1 605m
Tento víkend nám počasí opět moc nepřálo, ale na sobotu předpověď hlásala polojasno až jasno a teplotu kolem 8°C, takže bylo rozhodnuto. Pojedem v sobotu.Opět do Brd a tentokrát po všech zajímavostech a věcech spojených s vodou.Samozřejmě si vyšlápnem na nějaký kopec a když kopec, tak rovnou ten nejvyšší, na Tok.
Vyráželi jsme v sobotu v 9:00 hod, opět jenom ve dvou s Dejvem. Martin je pořád pryč,Venca a Tlumič nemohli. Hned v úvodu jsme se zahřáli výšlapem na Sedleckou skálu a na Rakovou. Následoval sjezd do Mirošova a už stoupáme do Brdských hvozdů k Bílé skále. Přichází parádní sjezdík k zámečku Tři Trubky, kde děláme povinnou fotku. Kousek odtud se nachází vstupní portál vodárenské věže, která zásobuje pitnou vodou Rokycany a tady je naše první dnešní zajímavost spojená s vodou. Odtud následuje už jen dlouhé stoupání na vrcholové plato Toku. Tok objíždíme nejprve k bývalé hájovně. Od ní k vrcholu a pokračujeme na dopadovku. Tady je krásně, slunce svítí a krásně hřeje. Bohužel výhledy nám hatí inverze, do které budeme sestupovat.
Po super sjezdíku končíme na hrázi v.n. Obecnice, kde dáváme zaslouženou svačinu. Čeká nás totiž poměrně velké stoupání na Pilskou.Tento kopec není ani tak náročný na fyzičku, ale spíš na hlavu. Nekonečný táhlý kopec, kde není vidět konec na morálu moc nepřidá. Už jsme nahoře a alespoň jsme se trochu zahřáli. Následuje sjezdík k nádrži Pilská, která proběhla trochu rekonstrukcí a došlo k navýšení koruny hráze o betonovou přístavbu. Při sjezdu z hráze si to Dejv zpestřil jízdou po schodech a kupodivu to přežil, ale po dojezdu byl trochu vyděšenej Prý nečekal že budou tak prudký . Pokračujeme na další přehradu skoro po rovině na v.n.Láz. Přijíždíme zdola a tato hráz se nám zdá asi největší. Už je to prostě přehrada. Mají tady i zaparkovaný měřící člun. Ale co se týká velikosti vodní plochy jsou na tom všechny tři přehrady podobně. Fotíme detaily a valíme dál. Přes Nepomuk k horejšímu Padrťskému rybníku, kde tento týden proběhl výlov a nyní by mělo začít odbahnění tak jako loni u spodního rybníku. Při příjezdu k hrázi mě překvapuje jak mělký vlastně rybník je. Odhaduju to tak maximálně na 1 – 1,5metru. Když je Padrťák napuštěný, vypadá monumentálně. Teď je to prostě takový větší kačák. Z hráze míříme směrem na Trokavec, ale na odbočce uhýbáme vpravo přes dopadovku na Kolvín. Tudy jsem ještě nejel a tahle zkratka mě mile překvapila. Z dopadovky sjíždíme do Skořice a do Štítova, kde si naposledy zabahníme kola. Následují Příkosice, Mešno, Kornatice a přes Radyni domů. Domů dorážím v 15:30 hod.
Celkově shrnuto, pěkná vyjíždka po Brdech a místech kde jsem ještě nebyl. Přehrady jsou zajímavé a určitě stojí za to je ještě někdy navštívit.
Počasí: polojasno pod 750 m.n.m. a mlha.Teplota 6°C
Na Toku jasno, slunečno a taky tam bylo nejlíp z celého dne. Teplota 10-12°C
Účast: Šéďa, Dejv
