Radyně bike team

Archiv rubriky ‘Nezařazené’

Radoušovo bloudění 2022 se jede v sobotu 19.2.2022.

Přihlášky na stránce: http://www.radynebike.cz/RadousovoBloudeni

Opět je zde nový rok a s ním šílenost zvaná Novoroční závod na vrch Žďár, který se konal 1.1.2019 ve 13h v Rokycanech. Letos už úctyhodný 21 ročník. Pro mne to byl jubilejní 10 start na této časovce do vrchu běžců vs cyklistů. Nebudu zde popisovat trať do detajlu, ta je prostě pořád stejná. Jednoduše po červené furt do kopce, čím dál tím prudšího a horšího až to nejde jet pak ani tlačit a nakonec je lepší kolo nést na zádech. Po loňsku už zůstal i bonus +40m na konci až ke skále, kdyby náhodou toho někdo neměl v sedle pod skálou dost, tak tohle ho popraví.

Letos bylo na první den v roce 2019 opět teplo asi 7°C. Logicky tedy žádný sníh, ale občas zapršelo takže mokro. Co bylo oproti předchozím rokům jiné, byl poměrně silný vítr, který ale foukal do zad od Rokycan směrem na Žďár. Takže docela dobrá hnací síla. Nicméně na rekordy to kvůli mokru nebylo. Na to si budeme muset počkat až na rok kdy bude umrznuto a foukat tak silný vítr do zad.

Letos se mě jelo, docela dobře, přestože jsem mezi svátky absolvoval výzvu Rapha ze Stravy – ujet 500km během osmi dnů. Překvapivě mě ani nebolely nohy, zato však kolo utrpělo. Obrousil jsem zbytek zubů na velkém převodníku, a během svátků se mě nepodařilo sehnat „nový motor“. Díky tomu jsem se nemohl pořádně opřít do pedálů a musel jsem to šmrdlat jen na malém převodníku 26z. Dole na „rovince“ k lesu mě tak odjela hlavní skupina chrtů. Jakmile se to v lese zvedlo do prudkého krpálu, přestala být absence velkého převodníku zásadní. Smáznul jsem alespoň jednoho soupeře. Ještě v kamenitém korytě se mě dařilo s kolem na zádech doběhnout Michala Kantnera, který musel s operovaným kolenem po kamenech opatrně, ale jakmile nad šutrama znova sednul na kolo, nekompromisně mě ujel.

Celou trasu náramně fandí diváci a s blížícím cílem jich přibývá. Až úplně na konci na nejprudším kopci je vřava jak na Tour de France. To každého donutí ze sebe vymáčknout úplně všechno. Mě letos i pár sil zbylo, takže jsem si mohl jen tak pro sebe a pro diváky zaspurtovat do cíle na pěkném osmém místě absolutně v čase 17:34. Vítězem se stejně jako loni stal v čase 14:04 František Honsa.

Jsem rád, že to mám za sebou! Nikdy se na to netěším, a stejnak mám v cíli radost. Tak zas za rok, to se budu netěšit už po jedenáctý.

Jestli dobře počítám tak letos závodilo 18 dospělých cyklistů a cyklistek, 12 cyklistů a cyklistek v kategorii žáků a běželo 14 běžců a běžkyň.

Ať Vám to Všem šlape a běhá v novém roce 2019!

Díky Zdeňkovi Rubášovi ze Sparty, jeho manželce a všem organizátorům za přípravu této nádherné tradice!

Své sestře děkuji za obsáhlou Fotodokumentaci z dojezdu a doběhu závodníků do cíle, kterou naleznete zde: Novoroční závod na Žďár 2019

Navad 1000 je nonstop závod ve Švýcarských alpách.  Trasa dlouhá 1000km s převýšením více než 31km vede od Bodamského jezera až na druhou stranu Švýcarska k Ženevskému jezeru. Druhého ročníku závodu, který se inspiroval americkým bickepacking závodem Tour Divide se letos zůčastní 45 dobrodruhů z celé evropy. Jedním z nich budu i já. Startuje se 18.6.2016 v 6 hodin ráno ze Švýcarského města Romanshorn. A jak už to na podobných závodech bývá zvykem, opět mě i ostatní závodníky budete moci sledovat online díky  satelitním trackerům SPOT (Aktualizace polohy každých 10 minut). Budeme také jednou denně posílat SMS zprávy ze závodu na stránky závodu.  Máte tak jedinečnou možnost zažít toto dobružství s námi, z pohodlí domova. Zatímco my budeme pravděpodobně někde moknout, mrznout a nebo se naopak trápit v nesnesitelných vedrech v ukrutných kopcích. Cíl závodu je ve městě Montreux u sochy Freddieho Mercuryho od plzeňské  sochařky Ireny Sedlecké. Budu rád pokud mě třeba povzbudíte nějakým pěkným komentářem zde na stránkách.

Zde pár důležitých odkazů:

1) stránky závodu: www.navad1000.ch
2) Sledování pozice závodníků
3) Sledování mojí pozice
4) SMS od závodníků. (německy a anglicky)
4) Odkaz na můj satelitní tracker
5) Adventure na stránkách SPOTu
6) Mapa Závodu na Google

---

13.6.2016 Jak se vlastně dostanu na start do Švýcarského města Romanshorn?
Klasicky vlakem + na kole. Proč vlakem a ne autem je jasné. Protože kdo by se vracel pro auto. Proč ne letadlem? Protože je to dražší než dráhy a kdo by se balil s kolem do krabice. Zbývalo dořešit jak a kdy tam vlak jede. Zdálo by se to celkem jednoduchý. S jedním přestupem v Mnichově. Jenže cena jízdenky pro kolo a dospělou osobu nevychází zrovna nejlépe. Po prozkoumání všech možných nabídek nakonec volím kombinaci české včasné jízdenky Evropa – z Plzně do Mnichova a Spartiket německých drah z Mnichova do Lindau, který je na severu Bodamského jezera na německé straně. Ráno 17.6.2016 do Plzně pojedu na kole a odpoledne z Lindaou do Romanshornu taky (asi 50km). Lístek až na místo by vyšel o mnoho dráž, protože se překonávají hranice Rakouska i Švýcarska a to zvedá cenu o více než 30 Eur. To tam raději dojedu na kole a dám si pořádnou večeři . Prezentace je v pátek večer od 18:00 v restauraci Zur Mole tak snad to stihnu.

---

16.6.2016 Připravuji kolo, mapy, navigaci atd.
Jako vždycky to vychází na poslední chvíli, připravit si všechno na tak dlouhou cestu je vždycky hektický. Nakonec balím od 20:00 až do 1Am. A za 4h na vlak . Venku přívalové bouřky s kroupama a já si užívám na delší dobu poslední noc pod střechou. Snad se počasí trochu umoudří.

---

17.6.2016 Jedu na Vlak v 5AM.
Konečně zbaleno. Venku vytrvale prší. Prvních 15km na vlak za mnou. „Trochu“ jsem zvlhnul. Uvidíme jak bude dál na jihu.
kolem 11:45 jsem dorazil do Mnichova na hlavní nádraží. Zdá se že dešti jsme prozatím ujeli. Než Teda vyjedeme do dalšího Švýcarským expressem.

20:21 Do Lindau jsem dorazil vlakem někdy kolem 15hoď. vysadil mě na ostrově v Bodamského jezera. Trochu problém najít most, ale podařilo se. Pak už to bylo jen 50km kolem jezera na rozehřátí na prezentaci v Romanshornu. Přijel jsem na prezentaci jako první to jsem nečekal . Hned se mě přátelsky ujal pořadatel a lecos vysvětlil. Úspěšně jsem se zaregistroval a s díky odmítl večeři v podobě nudlí za 30 švýcarů. Přeci jen je to blbý poměr cena/výkon. popojel jsem dál a jsem u Turka na kebabu za 6. Teď tu sedím na WiFi. Jsou tu sice černí, ale jsou v pohodě. Zatím mě nevyhazuji.zitra start v 6h ráno. Na startu bylo tak 50 lidí.

18.6.20216
5:20 První noc bivak za městem Romanshorn v louce v závětří haldy dříví s krásným výhledem na zapadající slunce nad horami. Spalo by se tam dobře, kdyby se o půlnoci nepřihnala bouře. Naštěstí nejdříve o sobě dala vědět vichrem. Rychlý escape zpátky k městu někam pod střechu. Do 15 minut se mě podařilo se štěstím nalézt luxusní seník s placatými balíky sena. Spalo se tam krásně jen ten kůň vedle mě občas probudil. Déšť bubnoval do plechové střechy asi do dvou do rána.
22:06 – Martin právě projel vesničkou Niederurner a už je v čele Má nyní za sebou 231,6 km a podle jízdy se má víc než dobře. Ráno jsem s ním mluvil a vypadal nadšeně, alespoň podle hlasu. Tak jsem zvědav kolik jim nakonec nadělí. Pokračování až zítra, doufám, že se ten blboun, alespoň trochu vychrápe

—————————————————————————————————————————————————

19.6.2016 – 8:00

Martin ztratil vedení, ale asepoň se vyspal. Prej tam prší a to prej fakt hodně, takže když to píše Martin, tak tam budou asi za chvíli povodně. Protože kdo ho zná, tak ví jaký má měřítka. No a je mu kosa jak blázen, ochladilo se. Nebyl by to ale Martin, aby si nějak neporadil, takže vyndal z lékárničky chirurgický rukavice a jede v nich.

10:00 hod. Martin stále na druhé pozici těsně před městečkem Brunnen. V nohách má 304km, první Jakob Christian má za sebou 320km a třetí má za sebou Samuel Gadient – 272 km. Zatím mu to jede, takže uvidíme jak na tom bude večer.

20:15 hod. Na čele se nám zatím nic moc nemění. Martin jede neustále svoje strojové tempo a právě projíždí okolo jezera Sempachersee. Jeho Diesel agregát se začíná dostávat na provozní teplotu, protože stáhnul náskok na Jakoba. Aktuálně 1.místo:Jakob Christian- 428 km, 2.místo:Martin Vít – 422 km a 3. místo změna nyní Bringold Daniel – 383 km. Hra o první místo bude zatím asi až do konce napínavá. Mezi druhým  a třetím místem se nám začíná tvořit trochu díra, což je dobře. Zatím neskutečnej výkon a jede parádně ten kluk od Radyně. Zřejmě dobrej oddíl

—————————————————————————————————————————————————–

20.6.2016 – 07:35 hod. Martin se stále drží na první pozici, nyní se nachází ve městečku Entlebuch a má v nohách 502 km, na prvního Jakoba Christiana ztráta pouhých 6km. Dnes večer by mohl projíždět pod monumentem Eiger,Mönch a Jungfrau. tak uvidíme.

Jinak zprávy od Martina  z 0:55 hod dnešního rána: “ Pršelo od 16hod do 22 hod. celou sobotu. Hodně vydatné deště, lokální povodně. Louky podmáčené jako houba, někde se člověk propadá do půli lýtek. V nížinách regulérní povodně. Odpoledne slunce a konečně jsem uschnul. Defekt zadní bezduše. Půl dne to ucházelo, až jsem to nevydržel a nakonec tam dal duši. Snad to bude chvíli držet.“

—————————————————————————————————————————————————

21.6.2016

Martin stále bojuje na trati a zažívá svoji první krizi.

Zprávy z Trati: 04:07 :“ Včera královská koncová etapa asi 6x něco jako sněžka, teď zase prší. Včera bylo hezky. Jsem na kaši, prdel je otlačená a začíná bolet.Začínám mít nějakou krizi, únava přichází.

Martin dnes byl nucen udělat pár zastávek a jeho postup se tím zbrzdil. Měnil řetěz, v grund ledovce hrozná dřina. Má ubroušené desky a je nalomenej. Tak kdo může, tak ho povzbuďte, ať má sílu a doklepne to. Už jen zítra a může bejt v cíli

15:00 hod. Martin právě projíždí před jednou z nejtěžších severních stěn v Alpách, pod samotným Eigerem a jeho strmou přes 1000m vysokou severní stěnou na kterou dohlíží další Alpský velikán Mönch a Jungfrau. V Grindelwaldu je také nádraží nejvýše položené zubačky v evropě, která projíždí v tunelu celým masivem Eigeru a jeho severní stěnou a končí v zastávce Jungfraujoch – Top of Europe která vyúsťuje na ledovci ve výšce 3 454m.n.m. Martin má v této chvíli 692 km v nohách.

19:10  hod.  – 740 km, 2. místo na předchozího cca 40km ztráta, na 3. místo náskok také cca 40km.

Zpráva od Martina: “ Jsem úplně na kaši, neudržím se na kole. Jídlo už nepomáhá, musím chvíli odpočinout a usušit spacák na noc. Zasraná civilizace. Než jsem našel lavičku někde v klidu, tak to trvalo věčnost , lítá tu na de mnou dron.“

Myslím, že zítra se ukáže, jak na tom Martin bude, ale šacuju to, že zejtra by mohl dojet do cíle. už je to jen kousek, tak chlape makej, makej.

—————————————————————————————————————————————————-

22.6.2016

8:25 hod. Zprávy z trati od Martina: “ Včera v noci jsem potkal krajana co sem emigroval, když mu bylo 5 let. Mluvil plynule česky. Přinesl mě ven matraci a dvě deky a nechal mě u sebe přespat.Díky Jirko! Dneska jsem díky tomu odpočatej a půjdu po něm, Jakobe třes se “.

Tak jak je vidět ze zpráv a postupu Martina, rodná řeč a zázemí Martina nakoplo. Krize je zažehnána a jede zase co to jde. Trochu lišáckou taktiku zvolil Jakob, protože si vypnul loger a od 8:30 stojí na místě. Martin je nyní sice ve vedení, ale podle zpráv Jakoba nikde nedohnal, takže vůbec nevíme, jak daleko se od něj nachází? Zatím je tedy stále na druhém místě.

15:45 hod. Jakob Christian -průběžně vedoucí muž si stále hraje na schovávanou a nezapnul svůj loger, takže kdo ví, kde se nachází? Martin má nyní v nohách 853 km a do cíle mu zbývá 177km, což dneska už asi nezvládne, ale nad ránem by mohl být v cíli. Tak pojď makáči, už je to jen kousek a možná je ještě ve hře 1.flek. Uvidíme jestli se tahle taktika Jakoba vyplatí. Jedno je jistý, bude to drama až do samotnýho závěru.

16:00 hod. Zprávy od Martina: “ Vedro jako v peci, jedu zabalenej ve zlaté termofólii. Je velké nebezpečí úžehu. Hodně se chladím v potoce a piju. Snad to bude OK“.

Tak podle těhle zpráva, je asi jasný, že kdo ho teď potká, tak si asi musí myslet, že je opravdu mimozemšťan. Jó holt vedro není jen u nás ale i ve Švýcarech

20:11 hod. Zprávy od Martina: “ Projíždím přes sněhový pole, kudy vede trasa a žádný stopy. Takže Jacob jestli šulí tak ho nedojedu, ale poznám jeho stopy. Vpředu X King, vzadu Racing Ralph“

20:32 hod Zprávy od Martina: “ Nepřejel jsem to? Začíná se tady mulvit francouzky “

—————————————————————————————————————————————————–

23.6.2016

0:28 hod. Zprávy od Martina: “ Tlačím do kopce a spím při tom. Čelovka už zhasla, ale svítí hvězdy. Na kopci možná 10 min. spánek, abych se při sjezdu  nevysekal. Mám ještě záložní čelovku na tužkovky. Na sjezd bude dobrá.“

6:29 hod. Zprávy od Martina: “ Dnešní svítání bylo hrozný. Musel jsem jet krátký, krátký, aby mě byla zima a neusnul jsem. Do uší jsem pouštěl Manowar na plný pecky, aby navodil start jako na Králi Šumavy a vono nic. Bolej mě rozmočený chodidla. Pohádkovej les v noci se sotva viditelnou čelovkou se změnil v DH trať, která tam byla tak před 29 lety. Teď dojím snídani a jedu.“

8:00 hod.  973km a Martin je skoro na vrcholu předposledního kopce.

10:57 hod. Martin má nyní v nohách 990 km a čeká ho už jen poslední kopec. Do cíle to je už jenom 40 km, tak už to nějak dá. Papírově je nyní ve vedení, ale kde je Jacob Christian je stále velká záhada a možná bude všechno jinak. Martin si prožívá fyzický a psychický peklo. Je asi totálně rozloženej a jede jenom na výpary. Tak pojď už tam skoro jsi, poslední krpál a pak už je to do cíle jenom z kopce.

12:37 hod. Martin je v polovině posledního kopce. V nohách 1002km a do cíle zbývá: 28km

15:48 hod. Martin dojíždí po 1029,9km do cíle jako vítěz. Gratulace obrovská, neskutečnej výkon

Byl to živej přenos plnej nervů a napětí, ale všichni co ho známe, tak máme radost i za něj. super.

Fotogalerie 1 (Míša)
Fotogalerie 2 (Vašek Kříž)
Fotogalerie 3 (Martin)

VÝSLEDKY
Výsledky ve formátu PDF ke stažení zde:
Výsledky Kat. M1, Výsledky Kat. M2, Výsledky Kat. Z, Celkové výsledky

Mapa postupů jednotlivých závodníků

GraphMethodException: Unsupported get request. Object with ID '942499352472799' does not exist, cannot be loaded due to missing permissions, or does not support this operation. Please read the Graph API documentation at https://developers.facebook.com/docs/graph-api

Letos již 32 ročník triatlonu se konal ve Šťáhlavicích. „Malý železný muž“, jak se Šťáhlavický triatlon také nazývá je prakticky nejdéle pořádaný triatlon v Čechách. Přesto jsem se tohoto domácího závodu ještě nikdy nezúčastnil. Letos jsem to konečně napravil.

Plavání nepatří mezi mé silné disciplíny. Sice jsem vylezl z vody jako třetí od konce, ale i tak jsem měl radost, že jsem se na 300m neutopil.

Následoval přesun na kole z Losiné do Šťáhlavic kde byla časovka MTB na 17km. Na takovej sprint nemám teď úplně formu . Průměrná rychlost 28,2 km/h na trati s převýšením 260m stačila na druhý místo.

Zbejval jen 6km běh. 2 kola po 3km. To druhý už hodně bolelo. Nakonec jsem doběhl jako sedmý.

Specifikum Šťáhlavického triatlonu je, že se nesčítají časy ale umístění. Vítězem se tak stane nejvšestranější sportovec. Pro mě to znamenalo 6 místo.

Za fotky díky mé sestře, která akci nafotila.

GraphMethodException: Unsupported get request. Object with ID '849071591815576' does not exist, cannot be loaded due to missing permissions, or does not support this operation. Please read the Graph API documentation at https://developers.facebook.com/docs/graph-api

Pátý šálek ledového kafé namíchala parta poběžovických bikerů na sobotu 14.2.2015. Extrémní závod na horských kolech zasněženým Českým lesem je určen všem, kteří ani v zimně neodkládají svůj bicykl. Rok od roku tento závod roste. Na startu ve vesničce Hora sv Václava se letos sešlo rekordních 67 bikerů, z toho tři ženy. Poprvé v pětileté historii závodu přijel na start Fatbike, neboli kolo s širokými plášti uzpůsobeno pro jízdu ve sněhu a jiném měkém podkladu.

Počasí letošnímu Ledovému kafi přálo. Teplota se pohybovala lehce pod bodem mrazu. Bylo oblačno s namrzající mlhou, ale hlavně letos nechyběl sníh.

Úderem jedenácté vydal Honza Kocián startovní povel a početný houf cyklistů se vydal vstříc nástrahám zasněžených, ale pluhem protažených cest Českého lesa. Hned za vesnicí Hora sv Václava se uhnulo na zasněženou polní cestu na Načetín. Chvíli se dalo jet, ale pak to přišlo. Kola se začaly do hlubokého sněhu bořit. V davu se nedalo volit optimální stopu a tak hned na začátku spadl z kola asi každý. Lubošovi na Fatbiku se prý tuto pasáž podařilo projet. My ostatní jsme museli nahoru ke kapličce běžet. Dolů do Načetína se už zase dalo jet, ale na předjíždění to nebylo. V Načetíně se na chvíli najelo na udržovanou asfaltku a tak byl prostor pro předjíždění. Za chvíli se ovšem opět uhnulo na příkrou polní cestu. Tady to bylo tak trochu o štěstí, komu se jak povede stopa s tvrdším podkladem. Ne vždy se to dalo pohledem odhadnout a tak nebyla nouze o časté změny v pořadí. Chtělo to šlapat co možná nejplynuleji s lehčími převody. Přestože tak člověk jel pomaleji než by mohl, vyplatilo se to. Když někdo jel trochu víc silově, většinou se kolo zařízlo a jezdce to rozhodilo. Nahoru na Škarmanku, která je se svými 887m nejvyšším vrcholem závodu, jsme nakonec vyjeli spolu s Vaškem Auterským a Matoušem.

Na Škarmance bylo sněhu docela hodně, ale všechny cesty se pořadatelům letos podařilo projet s pluhem a tak se dalo v sedle vyjet až k padlému smrku. Následovala cyklokrosová vložka přeběhu stromu s kolem na zádech a po kolena ve sněhu. Na druhé straně stromu už ale byla cesta opět upluhovaná. Dolů z kopce získával Matouš na 29″ kole. Ať jsme se snažili s Vaškem sebevíc neudrželi jsme naše 26″ v přímém směru a driftovali ve sněhu cestou dolů co to šlo. Když někdo trefil ve vysoké rychlosti nějakou hlubší závěj, bylo to jako by někdo zatáhnul ruční brzdu a pořadí se opět míchalo. Pod velkou Skálou se najelo na zasněženou asfaltku uklouzanou od aut. Jelo se zde rychle z kopce a po chvíli následovala ostrá levá zatáčka na lesní cestu. Na zledovatělém povrchu bylo problém zatočit a tak se zde hodně padalo. Z nás tří jsme tam padli dvá – Matouš a já. Vašek to nějak ustál. Až k občerstvovačce v Novosedelských hutích jsme dojeli ve třech.

Pak přišlo druhé dlouhé stoupání na Lyščí domky, kde jsme s Vaškem Matoušovi ujeli z dohledu. Drželi jsme dost dlouho vysoké tempo, abychom si před závěrečný sjezd do Šidlákova vybudovali dostatečný náskok. Chtěli jsme se s Vaškem i střídat, ale nešlo to. Jakékoliv přejetí přes střed cesty hlubokým sněhem bylo zrádné. Vašek asi potom někde ve sjezdu na Šidlákov spadl a tak jsem se dostal na asfaltku z nás třech první. Následoval už jen dojezd do cíle po štěrkem posypaném asfaltu do Hory sv. Václava.

31km dlouhou trať zdolal jako první Tomáš Kozák v čase 1:32:53, druhý cílem projel Luboš Jedlička +3:14 na Fatbiku. Na třetím místě celkově s časem 1:39:20 jsem dojel já a hned za mnou dojel Vašek Auterský s časem 1:39:30. A protože pvní dva matadoři spadají do jiné věkové kategorie. Znamenalo to pro náš team první a druhé místo v kategorii M1. Zde jsou kompletní výsledky ledového kafe 2015.

Pátý ročník se pořadatelům opět vydařil, perfektně značená trať a pohodové zázemí v penzionu Pohoda. Nezbývá než poděkovat za přípravu této ojedinělé akce. Další fotografie a video natočené z dronu bude na stránkách závodu http://mtb-silnykafe.cz  a nebo spíš facebooku. Moji fotogalerii naleznete zde pod článkem v průběhu týdne.

 

Dlouholetou rokycanskou Novoroční tradicí je pokoření vrchu Žďár. Rokycanský sokol pořádal letos již 44. ročník kultovní turistické akce zvané Novoroční výplaz na Žďár. Pro sportovce je výzvou pokořit vrchol Žďáru co nejrychleji a tak pro ně vznikla obdobná akce zvaná Novoroční závod na Žďár, kterou pořádají Sparťané. Letos se závodilo na Žďáru již po sedmnácté. Síly přijeli poměřit cyklisté, cyklistky a přiběhli také běžci a běžkyně. Specifikem závodu je společný start běžců s cyklisty.

Na letošek nám přichystalo počasí sníh jak se na zimu sluší a patří. Bohužel zrovna na Nový rok se teplota přehoupla do kladných hodnot (3°C) a tak nastala lehká obleva. Je tedy zřejmé, že prášit od kol a bot se nebude a závod na Žďár letos díky mokrému sněhu bude obtížnější než v letech minulých. Rekord trati, který drží od roku 2008 Václav Metlička s časem 13:34 za jehož překonání je vypsána prémie 10000,- Kč tak zůstane patrně opět nepřekonán.

Na místo startu před rokycanské sídlo firmy EKO komíny s.r.o. jsem vyrazil jako obvykle po vlastní ose. Předtím volám ještě Šéďovi, ale ten je nachcíplej tak letos svoji účast ruší. Do Rokycan jsem jel přes Kozelský les a lesem pod Kotlem, abych se co možná nejvíce vyhnul nasoleným cestám. Dorazil jsem asi s hodinovým předstihem. Na místě startu už vládl čilý předstartovní ruch. Závodit přijela také naše Maruška a Vašek Auterský. Míra Mašek vyrazil na trať s fotoaparátem stejně jako moje sestra. Kromě „našich jezdců“ je zde pochopitelně řada známých tváří. Nechybí Janča Konopová, ani Karel Babka. Tomu ovšem chybí kolo. Prý včera urval přesmykač tak poběží. Do startu který byl naplánován na 13h zbývalo ještě dost času, tak jsem se jel podívat po trati až do obávaného „komínu“ (příležitostný kamenný potok, který prudce stoupá na vrchol), abych věděl jak to letos vypadá s terénem. Dole na asfaltu je rozbředlý sníh a kolo má trakci. Čím blíže k lesu tím více ujetého mokrého sněhu a kolo klouže a nahoru už je to jen uklouzaná pěšina kde se bude-li to možné poběží. Bude to zajímavý!
.
Krátce po 13 hodině padá startovní povel. Letos nezbylo na lajně pro mě místo a tak stojím za běžci, kteří jsou vypáskovaní přede mnou. Véna s Maruškou, Jančou a Karlem jsou kdesi dál v pelotonu. Hned po startu vyrazí vpřed chrtí skupinka asi pěti cyklistů. Mě spolu s dalšími cyklisty bohužel překáží běžci a tak jet nemůžeme a chytáme hned na začátku velkou díru.
Cesta vede z Rokycan po červené turistické značce polní cestou do mírného kopce k úpatí lesa a odtud začíná stoupat k vrcholu Žďáru. Před běžce se dostáváme až před mostem přes železniční trať. Pětičlenná skupinka cyklistů je na dohled asi 50m přede mnou. Snažím se je ze všech sil dojet, ale je jasné, že to nepůjde. Kolo na sněhu při silovém záběru podkluzuje a je třeba jet rovnoměrným tempem. Chvíli se mnou drží Vašek, ale pak zvolňuje. Ještě před nájezdem do terénu se z pěti uprchlíků jeden trhá. To je moje šance. Musím ho dát ještě před tím než začneme stoupat teréní pěšinou mezi šutry strmým korytem. Těsně před vjezdem do stráně se to daří. Jenže kolo klouže, hrabe a nejede. Naštěstí jemu asi taky. Následuje běžecká pasáž. Tady by bylo lepší to kolo zahodit do smrčků a doběhnout do cíle. Leč jsme cyklisti, tak se s ním musíme dřít nahoru. V této pasáži mají nyní běžci navrh. A za současných sněhových podmínek je reálné, že mě první z nich předběhne. To nesmím dopustit! Snažím se běžet, ale kloužou mě nohy a plíce mám v krku. Nejde to. Překonám nejtěžší úsek, snažím se nasednout a padá řetěz. Sakra práce, nasazuji ho snad v běhu a padá při tom blatník. Ten zahazuji do smrčků není čas se s ním nandavat. Adrenalin pracuje. Soupeř, kterého jsem pracně předjel mě nesmí dát. Rvu to nahoru co to jde a na vrchol si zaspurtuji proti chronometru. Nemohu popadnout dech ještě asi minutu po dojezdu do cíle a jsem rád, že to mám za sebou. Někdo by mohl říci, jsou to jen blbé 4km do kopce. Ale jede se na krev a je to záhul od začátku do konce.

V prostoru cíle a po celé délce trati je mnoho fanoušků z řad turistů i známých atmosféra a povzbuzování je super. Počkáme až všichni dojedou a doběhnou, s kamarády si popřejeme všechno nejlepší do Nového roku a pomalu se vracíme ke startu kde proběhne vyhlášení výsledků. Já to beru zpátky korytem abych si ve smrčkách vyzvedl blatník. Nemůžu ho najít, ale pak mě s tím Karel Babka pomohl. Díky.

Závodu účastnilo 13 cyklistů, 2 cyklistky a 15 běžců a 2 běžkyně.

Nejrychleším cyklistou byl stejně jako loni juniorský reprezentant Jan Rajchard – 15:39
Nejrychleší běžec byl Jiří Šneberger – 19:31
Nejrychlejší cyklistka byla Jana Konopová – 29:25
Nejrychlejší běžkyně byla Zlata Lukášková – 27:40

Za náš tým jsme dopadli následovně:

5.místo Martin Vít – 19:03, 8 místo Václav Auterský – 20:42, 15 místo abs. Maruška Váchalová – 32:16, ale druhá mezi ženami. Gratulace!

Jen pro upřesnění. Pohodovou procházkou to trvá nahoru 1 hodinu. Čest všem zůčastněným!

Kompletní výsledky najdete zde.

Děkujeme pořadatelům za tradičně perfektní zázemí a organizaci tohoto závodu. A všem závodníkům přejeme hodně sportovních úspěchů v novém roce. Za pořízení hezkých fotografií ze závodu děkuji své stestře. Naleznete je na rajčeti zde.

 

GraphMethodException: Unsupported get request. Object with ID '756124377776965' does not exist, cannot be loaded due to missing permissions, or does not support this operation. Please read the Graph API documentation at https://developers.facebook.com/docs/graph-api

Brnířovská náves po roce opět přivítala vyznavače jízdy na horských kolech. V sobotu 23.8.2014 se zde konal devátý ročník závodu Brnířovská šlapka. Krásný den, pěkný závod kopcovatou pošumavskou krajinou a perfektní zázemí na brnířovské návsi. Co více si přát? Snad jen trochu menší konkurenci . Celkově 15 místo a 6 v kategorii v čase 2:12:38. Zde jsou k vydění celkové výsledky Brnířovské šlapky 2014.

Třetí pokračování XC seriálu Jarní bahno 2014 se konalo v sobotu 5.4.2014 v Karlových Varech. Počasí bylo cyklisticky optimální. Ani vedro, ani zima lehce pod mrakem a teplota kolem 17°C. Trať byla neskutečně suchá, rychlá a plná prachu a suchého lupení.  Co se týče okruhu kolem letního kina ten se oproti loňsku nezměnil. To co bylo ale oproti loňsku jiné a možná trať trochu i ztížilo bylo paradoxně velké sucho. Zdejší štěrkopískový podklad spolu s hlínou a suchým lupením přinášel místy závodníkům velké komplikace. K okruhu tedy jen  fakta:  měřil 4,2km a bylo na něm převýšení úctihodných 230m. Technicky bych řekl, že je tento okruh bahen asi nejtěžší, ale každý má to svoje. Prostě super bikovačka se vším co k tomu patří. Moje kategorie, která startovala ve 14:30 jela 4 okruhy.

Na startu před sochou Bedřicha Smetany se v půl třetí sešla celkem početná a silná skupina odhodlaná čtyřikrát obkroužit letní kino. Z předchozí věty by se snad mohlo zdát, že to byla nějaká pohodová rodiná cyklojízda typu „kolem kostela do cukrárny“. Tak tomu ale rozhodně nebylo. Byl to nářez od začátku až do konce. Nejdřív klasicky neskutečnej kalup hned po startu trochu dolů po asfaltu ke galerii umění. Za tou první 1km utahovák s převýšením 130m!  Každej to rve nahoru na plnej céres. Peloton se hned zkraje rozpadl z mého pohledu na dvě silné skupiny. První jeli turbo chrti a kousek za nimi ty pomalejší chrti. Dojel jsem tu druhou skupinku, ve které jel Pepa, Perry a ještě jeden biker z německa a držel se jí zuby nehty až nahoru na vyhlídku Karla IV. Do sjezdu jsem se z této skupiny dostal díky setrvačnosti z předchozí stíhací jízdy jako první. Člověk sem vyjede s tepama na max, nemuže popadnout dech a hned ho trasér pošle tím nejhorším možným sjezdem bez oddychu a ostychu dolů – fakt díky Dane .

Kořeny hupy přes okraje pěšin a hlavně „rolling stones“ jsou to co dělá tenhle sjezd zajímavý – pro neangličtináře:  tím nemyslím,  že bychom jezdili po padlých členech této světoznámé hudební skupiny, ale „valící se kameny“ co se točí pod kolem z kopce a nedá se v tom moc dobře brzdit.  Kdo to přežene s přední brzdou, čeká ho nemilosrdné struhadlo. Pepa volí v prvním kole lepší stopu a nebo možná ty jeho velký kola a dostává se přede mě. V následujícím přejezdu k průjezdu přes zastávku lanovky na Dianu se držím v těsném závěsu za ním. Pak přijde stoupák podél lanovky kde to obá opět rveme co to dá.  Záhul jako blázen. Němec se nás drží jak klíště a z jeho dechu je slyšet, že to rve přes závit. Kus za ním je Perry.

Následuje parádní sjezd strání se 180° serpentýnami plnými lupení. V prvním kole vjíždím do sjezdu z naší skupiny první za mnou Pepa a za ním němec. Ten má ovšem horkou hlavu z předchozího krpálu a tak si ustele asi hned v druhej serpentýně v lupení. Jen slyším ránu za sebou a je mě jasný co se stalo. Prostě to do té serpentýny poslal jako němec – a ulítlo mu to na tom lupení takže je mimo hru. S Pepou zvolňujem a kroužíme po stráni v serpentýnách.

Tady se to chce trochu sklidnit, protože před námi je nejnebezpečnější sjezd tohoto okruhu tzv. Velbloud neboli padák přes dvě serpentýny po stráni. Na začátku hrbol s kořenem pak stráň plná sypké suché hlíny na které to ani obě zablokovaná kola neubrzdí. V půlce je nakopávací pěšina s hlubokou hranou  do další sypké stráně, pod kterou se musí zatočit zpátky na vrstevnicovou cestu což znamená na fleku se otočit o 90° doleva. Celkem oříšek, když to zablokovaný kola nejsou schopný ubrzdit. Je to tady o tom nebát se toho, nahoře vjíždět pomalu se zadkem za sedlem a mimo kořen. Škrábat stráň obouma zablokovanýma kolama co to jen jde (lehčí jezdci mají výhodu) a držet rovnej směr. V půlce na pěšině na chvíli zvednout těžiště nad sedlo, aby se člověk neposadil na zadek, odbrzdit přední aby se nepostavil za hupem na přední a pak okamžitě zase brzdit obouma nakonci odbrzdit přední zatočit o 90° a upalovat pryč. Zní to jednoduše ne? Ve skutečnosti to ale tak snadné nebylo, velbloud byl letos vůbec hodně nasranej a schazoval svými hrby jednoho jezdce za druhým a bylo tu i dost zranění. Prostě moc sucho a ta stráň se celá sypala a nedalo se to ubrzdit.

Já jsem si sem jel rozbít hubu ještě před závodem. Sjížděl jsem si to tu zkušebně 6x a 3x z toho jsem spadnul. Jednou jsem se kutálel ze stráně jak nakopnutej ježek asi v osmi kotrmelcích skoro až k té lavičce u dolní pěšiny – no fuj tajbl! Naštěstí jsem se kutálel jen v lupení a hlíně tak jsem se ani moc neodřel. O dost hůře dopadl Martin, který si to najížděl o den dříve a přišel nám na start fandit o berlích s vymknutým kolenem.  To člověku na jistotě moc nepřidá… Myslím, že to moje koulení bral i fotograf , kterého jsem skoro vzal ze stráně s sebou, ale jeho fotky jsem nenašel – tak doufám, že jsme mu nezničili aparát pěhem závodu. Kolo zůstalo nad jedním stromem ve stráni. Všechno zlé, ale pro něco dobré. Zjistil jsem si předem kde jsem dělal chybu. Vjížděl jsem nahoře moc rychle a přes kořen. Ten mě zablokované zadní odbržďoval a pak jsem svojí váhu už až dolů prostě neubrzdil.  V závodě jsem to pak jezdil svojí ověřenou stopou a metodou.

Takže zpět k závodu. V prvním kole jsem se úspěšně seškrábal dolů. Pod kopcem stál odvážnej student medicíny, který chytal padající závodníky aby se nekutáleli až dolů ze stráně jako se to povedlo před závodem mě. Pepa raději volil bezpečnější běh. Trochu tím ztrácel, ale ne zas až tak moc, aby mě nebyl schopen dojet v následující pasáži. V serpentýnách a velbloudovi získával Perry, za námi, který s jistotou driftoval dolů a sjížděl si tu svoji mírnou ztrátu kterou nabíral v kopcích.

 

Následoval krátký přesun singlem po vrstevnici na strmý výšlap na tzv. Skálu básníků. A když tedy básníků tak by to chtělo nějaké verše jak tento strmý výjezd vypadal. Během namáhavého a dlouhého stoupání bylo dost času se nad tím zamyslet .

Bacha levá serpentýna,
kope kořen, šutr, brzdí hlína.

Pravá serpentýna zjistí,
kdo umí hrabat listí.

Kdo stále v sedle je,
má velké naděje.

Vyjet až sem,
je každého snem.

Dálších pár serpentýn,
zvládne lepší manekýn.

Tak bacha ty serpentýno,
já mířim na letní kino!

Kořeny a skály dál,
jsou akorát na pedál.

Přidej ať tě nechytí,
diváci mě donutí!

Už jen pár šlápnutí
a je mě na blití.

Hurá jsem nahoře,
děkuji podpoře!

Kdo úspěšně zvládl tento strmý výjezd, byl odměněn slastným pocitem, že nic horšího už ho v tomhle okruhu čekat nebude. Do konce kola to bylo už z kopce. Pořadí se v těchto pasážích moc neměnilo. Jako tříčlenný vláček jsme kroužili celé následující tři kola. Dělal jsem mašinku, Pepa se mě držel v těsném závěsu a sil měl ještě na rozdávání. Ztímco já měl srdce až v krku, on si se mnou chtěl do kopců ještě povídat. Přitom já nemohl popadnout dech a on se divil, že se s ním nechci bavit .  Perry byl takový vagónek na gumě. Do kopců jsme mu vždy malinko poodjeli, ale z kopců ho ta natažená guma vystřelila vždy zpátky do hry.

Ve čtvrtém posledním kole už jsem toho měl dost. Náročná trať dávala pěkně do těla. Když jsem to rval znovu od galerie nahoru na plnej kotel, Pepa mazácky povídá. Klidně zvolni já tě  dneska nepředjedu, si to dneska zasloužíš…  To potěšilo, ale stejnak jsem to rval nahoru pořád stejně. Při sjezdu velblouda v posledním kole, bylo pod ním nahrnuto již dobře 2 kolečka hlíny. V tomhle zabrzdit a otočit přední kolo o 90° bylo už nad možnosti páky mých 600 mm řídítek.

Takže jsem se jen sešoup dolů a na pár sekund se v té hlíně zastavil. Pepa opět trochu ztratil při sebíhání stráně. Při následném přejezdu pod skalku básníku mě docvakl Perry a a ještě dvakrát mě pěkně prověřil. Věděl jsem, že kdo nasadí první do výjezdu bude patrně i první v cíli dole pod sjezdem a tak jsem útoky okamžitě kontroval zrychlením tempa a Perryho před sebe nepustil. Byl to souboj mezi námi třemi tělo na tělo až do cíle. V cíli jsme ještě chvíli nemohli popadnout dech, ale přátelsky si podali ruce a byli jsme všichni šťastní, že tento technicky obtížný závod máme  ve zdraví za sebou.

V kategorii Masters 1 jsem zvítězil s časem 1:11:50, se ztrátou 3 sekundy na druhém místě dojel Pepa a třetí do cíle z naší skupinky dorazil Perry se ztrátou 11s.

Děkuji pořadatelům za přípravu a uspořádání tohoto „opravdového“ bikového závodu. Bylo to těžký, ale krásný. Fotografům jichž bylo po trati opravdu hodně jsem vděčný za nádherné akční snímky, které pořídili. Je to opravdu nádhera prohlížet si fotky od od BoBa, od Pepína a ostatních fotografů .   Udělali jste nám tolik krásných fotek, že tak dlouho co trvá jejich prohlédnutí jsme tam snad ani nejezdili .  Tak naviděnou příště na časovce v Čankově!

Díky práci jsem se opět na nějakou dobu ocitl na druhé straně světa v Kalifornii v oblasti San Francizké zátoky, tedy v samotném Silicon valley. Abych se také někam podíval, vzal jsem si do letadla jako zavazadlo svoje kolo. Obnášelo to celkem pečlivě zvážit co si sebou na  cestu zabalit, abych nepřesáhl povolenou hmotnost 23 kg pro zavazadlo odbavené vrámci letenky. Kolo jsem rozebral do krabice ve které se kola prodávají , přihodil do ní přilbu, tretry a pár věcí na sebe a dostal se na hmotnost 22 kg. Přestože bedna má nadrozměrné rozměry, byla její přeprava leteckou společností British Airways bez příplatku. Neboť kolo spadá do kategorie sportovních zavazadel, kde je u této letecké společnosti povolena délka bedny až 190cm.

Po nekonečném 30h cestování (s 15h mezipřistáním v Londýně) jsem vystoupil v San Francisku na druhé straně světa. Okamžitě po vystoupení z letadla jsem pocítil teplý vzduch. A tak mě přišlo, že jsem se neposunul v čase jen o 9h, ale přímo o několik měsíců – rovnou do léta. Mají tady opravdu zvláštní „zimu“. Venku je 26°C a slunce pálí víc než u nás v létě. I podle místních je letošní období dešťů mimořádně suché a hrozí dokonce lesní požáry.

Na první sobotu za louží jsem si vybral jako cíl svého vejletu horu Mount Umunhum. Je to jeden ze čtyřech nejvyšších vrcholů (1063 m.n.m) v pohoří Santa Cruz. Původně jsem chtěl až do Santa Cruz, ale při přeměření vzdálenosti na mapě jsem musel od tohoto plánu ustoupit. Navíc hora Umunhum mě zlákala pro svoji tajemnou stavbu – obrovskou betonovou krychli američany nazývanou „cube“ Ta v době, kdy zuřila ve světě studená válka, nesla obrovskou 85,5 tunovou anténu radaru  dlouhého dosahu  typu General Electric AN/FPS-24. Jeho úkolem byla detekce nepřátelských letadel. Kromě této stavby je na kopci ještě meteorologický radar NEXRAD. Strategická pozice kopce má tedy podobný osud jako Praha v Brdech. Stejné je to i s jeho přístupností. Vrchol mount Umunhum je veřejnosti nepřístupný. Nicméně vygoogloval jsem si na internetu od někoho cyklistickou trasu, která vedla alespoň poblíž vrcholu. Byla to krátká asi 40km smyčka na vrchol této, hory. Bylo ale třeba také nějak se pod horu dostat. V cestě mě stálo 6 nejlidnatější město USA – San Jose, označované jako hlavní město Silicon Valley. Googlil jsem dál a zjistil, že přes město vede několik krásných cyklistyckých tras zcela mimo automobilovou dopravu tohoto velkoměsta. V podstatě se jedná o cyklistickou infrastrukturu postavenou kolem řek a potoků, takže veškerá silniční doprava se podjíždí pod mosty.

Na zahřátí jsem projel Coyote creek trail. Po této asfaltové stezce, která kopíruje stejnojmenný potok se to dalo pěkně upalovat. Proti mě běhají běžci slečení do půl těla, a tomu tady říkají zima. Po projetí tohoto trailu jsem se ocitl v průmyslové zóně San Jose.

U podniků rozpoznávám známé značky z oblasti polovodičového průmyslu. Projedu kolem firem Microchip a Altera a hned vedle mé pozornosti neunikne vedlejší sad pomerančů, kde na stromech právě dozrávají krásné velké pomeranče. Neodolám pokušení a jeden kradu a občerstvuju se cestou. „Tohle že je zima?“ : ptám se sám sebe a nepřestávám se divit. Po chvíli jsem se napojil na stezku podél řeky Guadalupe, která mě provedla centrem města. Opět zcela mimo dopravu. Jak se blížím centru, roste intenzita využití stezky. Hodně lidí tu běhá a jezdí na kole a užívají si krásný slunečný den stejně jako já. Cyklostezka mě provede kolem letiště, kde člověku těsně nad hlavou přistávají za ohromného rachotu dopravní letadla, a pokračuje dál na jihozápad. Na chvíli opouštím stezku a obytnou zónou města směřuji na cyklistickou výpadovku z města ve směru higway 17. Ta vede podél potoka Los Gatos creek a je tím nejhezčím trailem, který jsem kdy ve městě viděl. Díky tomu je tu také velký provoz sportujících lidí, turistů apod. Stezka na několika místech křižuje potok po dřevěných lávkách, jež bezprostředně obepínají palmové stromy a člověku tak vůbec nepřijde, že vlastně jede městem. Projíždí nádherným parkem příznačně nazvéného Los Gatos s Camdenskými rybníky, v jejichž hladině se začínají odrážet blížící se hory.

Jen kousek za těmito rybníky je hráz nádže Vasona, kterou trasa překonává strmou stezkou. Po nekonešných 56km městem opouštím přes Los Gatos konečně zástavbu a stoupám stezkou podél higway 17 a velkého potrubí do hor. Hned na úpatí pohoří Santa Cruz se v nadmořské výšce 200m rozprostírá nádrž Lexinngton rezervoáru, který slouží jako zdroj vody pro Silicon valley. Tady stezka končí a dál do hor vede jen dálnice. Do další vedlejší cesty mě zbývalo už jen 100m a bylo obtížné najít kudy se tam dostat mimo dálnici. Nakonec jsem se roklí kolem přehrady probojoval na Old Santa Cruz Higway po které už se dalo bez problémů pokračovat až na North Sumit road.

Z té jsem sjel zpět do údolí potoka Los Gatos a chtěl pokračovat podle předem připravené trasy proti proudu potoka k jezeru Elsman. Jenže tady mě zastavila nedobytná brána přes cestu s výhružnými nápisy. To byla pro mě velká čára přes rozpočet, neboť tudy jsem to měl na horu Umunhum už jen kousek. Nechtělo se mě jen tak vzdát dosažení vytouženého cíle a tak jsem hledal v mapě alternativní cestu kudy se nahoru dostat. Znamenalo to ovšem vystoupat zpátky na druhou stranu a celou horu se pokusit objet od jihovýchodu a hodně velkou zajížďku. Vrátil jsem se na hřebenovou cestu Sumit drive a po chvíli jsem narazil na parádní horský obchod s potravinami. Na zajížďku jsem nebyl připraven a tak občerstvení přišlo vhod. Venku bylo posezení, v obležení spousty cyklistů, kteří přejížděli na silničkách tento hřeben. Sednul jsem si k jednomu staršímu dědovi a zeptal se ho jestli neví kudy se dostanu nahoru na Umunhum. Víceméně mě potrvdil můj nový plán a tak jsem pokračoval dál na jihovýchod až k vrcholu Loma Prieta. Ten je se svojí nadmořskou výškou 1155 m.n.m nejvyšším vrcholem pohoří Santa Cruz a na jeho vrcholu jsou antény televizních vysílačů. V roce 1989 bylo právě na tomto vrcholu epicentrum zemětřesení o síle 6.9 stupně na Richterově stupnici. Šotolinová cesta která směřuje po hřebenu k mount Umunhum je v soukromém vlastnictví a přehražená závorami. Ale podle místního cyklisty jsou tyto brány obvykle otevřené a vlastníci cesty tolerují cyklisty a turisty.

Brány byly opravdu otevřené, nápisy nikde žádné a tak jsem pokračoval dál, krásnou šotolinovou hřebenovkou s parádním výhledem z jedné strany na oceán a z druhé strany do Silicon Valley. Vysněná betonová krychle se blížila a když už jsem byl téměř u ní narazil jsem na bránu zamčenou snad dvaceti zámky, střeženou několika kamerami s reflektory a výstražnými tabulemi. Dál už tudy pokračovat nešlo, přestože trasa kterou jsem si stáhnul z internetu tudy vedla. U brány jsem to musel otočit a hledat cestu kudy se z tohodle nedobytného kopce dostat co nejkratší cestou zpátky k San Jose. To byl docela navigátorský oříšek, protože podle mapy se nedá poznat které cesty jsou zamčené a které ne. Naštěstí jsem potkal dalšího cyklistu, který mě nabídl že mě do San Jose dovede, že prý už jede také domu. Ještě mě upozornil, ať jedu opatrně že dolů je to samá serpentýna a dá se to rozjet opravdu rychle. Následoval jsem ho a užíval si při tom nekonečný sjezd z pracně dobytého kopce. Na kraji města jsme se rozpojili a já pokračoval už zase po svojí připravené trase. Projel jsem městy Monte Sereno, Saratoga, Blue Hils a Sunnyvale až do Mountain view, kde jsem se napojil již na pěknou cyklostezku zvanou Bay Trail. Ta vede ve městě Mountain View těsně kolem sídla softwarové firmy Google a pokračuje pobřemžím zátoky až do Palo Alto. U sídla Facebooku se napojuje na 12km most přes zátoku tzv. Dumbarton bridge a pokračuje do Fremontu kde je nyní můj dočasný domov.