Radyně bike team

Archiv autora

„Pojeď na Sudety, říkali mi. Je to tam super, říkali mi.“

Tůtu hlášku uslyšíte u bikerů často. Většinou budete unavení a špinaví stejně jako ten, kdo vám jí říká. Přesto budete mít úsměv… Biková maturita v České republice se koná na Sudetech.

Nechci, aby to bylo moc dlouhé a nenudilo to. Budu se snažit spíš popsat co si člověk myslí a cítí, než kudy jede a co vidí.

Letos se konal již 25. Ročník. Jako oslavu půlkulatin pořadatel Čada vytvořil výzvu pro největší pacienty – objet všechny tři trasy, dlouhou 113km, střední 60km a krátkou 35km. Pro áčkaře, kteří jinou než nejdelší trasu neznají, to bylo velmi lákavé avízo.

Na Sudety jsme vyrazili v menším počtu než v předchozích letech. Míra Šedivý, David Kuzma, Gdeny, Carbon, Kamil Koprnický, Vykupitel, Honza Jenšík, Tomáš Doubek a Já. Andy s Vénou mají po sezóně. Ruda má z loňska s trasou nevyřízené účty (na 18. km hodil tyčku), ale vede teď od základu jiný život. Martin s nateklým kotníkem nejel. Tento rok cesta proběhla bez čekání v kolonách a s rozumnou spotřebou piva 0,9 litru piva/100km

U prezentace se dozvídáme, že trasu ultra může jet pouze 16 lidí, kvůli omezenému počtu trackerů. 8 míst již bylo obsazených. Po dlouhém váhání Tomáš s Davidem přehodnotí svůj názor a rozhodnou se přenechat svá místa někomu jinému. Zapisuji se. Při přebírání trackeru cítím, že mám v ruce něco exkluzivního, ale zároveň kromě větší hmotnosti krabičky mi bude tížit i pocit odpovědnosti a tlak dovézt jí až do cíle.

Je tradicí večer před závodem jít vyladit formu na pivo a brambůrky. Dám si pouze jedno a vyrazím sám na chatku spát. Přece jenom budu příští den šlapat dlouho, každá energie navíc se bude počítat. Připravuji si věci a zalézám do spacáku a uléhám. Usnout ale nejde. Tělo ví, že se bude něco dít a už je nastartované. Nejradši by makalo teď hned. Nakonec usínám. Ve dvě hodiny ráno naruší už tak neklidný spánek déšť do plechové střechy chatky „ Ajéééje“

Půl hodiny před budíkem se probudím s „tradiční předzávodní nervozitou“ které se člověk zbaví pouze na toaletě. Většinou až tak napotřetí… Leje jako z konve. Od Tomáše se dozvídám, že zápasil s nervozitou už 4x. Načež nezávisle na tom přijde David s oznámením stejného počtu cyklů. „To nebude nervozita, to bude ta gulášová polívka z Kauflandu!“

Déšť nedéšť. 9°C. Hlava je nastavená, jde se snídat a připravovat. Tedy naše chatka. V druhé chatce se u snídaně láme chleba. U Kamila není pochyb, že by v tom marastu jel, Honza se moc netváří, Lukáš váhá a Dan čeká jak se rozhodne Lukáš (Jen si dovolím poznámku autora pro vysvětlení. Tomáš, Carbon a já (i Véna Batěk) jsme absolvovali letos Jeden závod v Alpách na 211km v totálním dešti, tak bylo jasné, že nás nic nezlomí. David ho s námi nemohl jet, a proto asi cítil možnost odplaty a neváhal. Honza s Lukášem mají další závody před sebou, jejich výkonnost a materiál jsou jinde než u nás. Závodění v tomto počasí, riskování zranění a poškození materiálu postrádá v jejich případě smysl. Kamil je kovaný silničář. Na biku jezdí pár let. Nepochybuji, že by na suchu zajel slušný výsledek. Technické pasáže by klasicky seběhl. Závod je poměrně technicky náročný na suchu, ale jet prvě na mokru „maturitu“ je blbost. Dan váhal. Miluje dlouhé vyjížďky a výlety v teplém klima. Naopak chladné počasí, natož déšť ten ho přímo, teď cituji: „ irituje“. A jak jsem psal výše, čekal, jak se rozhodne Lukáš )

 

15 minut do startu. Nastane tradiční panika. (Dan loni touto dobou ještě měnil převodník na klikách )…

Startovní výstřel je opožděn asi o pět minut. „Snad mi nebudou chybět do prvního časového limitu.“ Proletí mi hlavou. Prvních 5km do kopce po asfaltu na zahřátí. Taktika je jasná – snažit se nejít s tepy nad 170, jet na nějakých 70-80%, dojet 113km a pak se uvidí. Dalších asi 60 km to probíhalo takto. Bláto, mlha, podmáčené louky déšť.

Bláto v očích, bláto v puse, v botách, kolo obalené komplet blátem. Myslím na Tomáše s Davidem, jestli náhodou nemají i „bláto na hřišti“  Není mi zima, nevadí mi mokro. Čeho mám plný brýle, jsou kapky a mlha na sklech. Nic pořádně nevidím a sundat si je nemůžu. Neviděl bych už vůbec nic. Tělo funguje výborně. Pohodu na chvíli naruší bolest mezižeberních svalů, kterými mi projela křeč při shýbání se pro neustále padající návlek na noze. Zastavím, abych je sundal. Neztrácím čas zouváním. Zkouším ho přetáhnout… chce to trochu síly… Ups, návlek se přetrhne. Přivážu ho na řídítka, kdyby se jó ochladilo, abych z něj mohl v nouzi udělat návlek na koleno. Kupodivu technicky náročné kamenité sjezdy Václav a Vodní zámky jsou celkem sjízdné. Ač mokrý, ale hrubý pískovec na rozdíl od bahna a kořenů neklouže. Za sjezdem mi docvakne Carbon. Chvíli ho nepoznávám. Vypadá jako černoch.

Čiší z něj radost po sjezdu. Dneska mu to chutná. Jedeme spolu. Máme stejné tempo, kecáme, podporujeme se navzájem. Na občerstvovačce hází své fórky. Všechny pobaví dotazem: „Proč do každéhojídla dáváte písek?“ nebo „Tak kde tady máte to koleno a žebírka, na minulé občerstvovačce říkali, že tady bude.“ Cpu do sebe pečivo salámy, sýry a jede se dál. Chystáme se na legendární sjezd – Hvězdu. Dojel jsem kam až to šlo, ale mojí prověřenou cestu netrefuji. Svah byl rozrytý jako louka po nájezdu divokých prasat. Seběhl jsem to a pokračoval v méně náročném sjezdu. Cítím, jak zadní brzda přestává zabírat a páka se propadá. Teď docvaknu Carbona já. Lehnul a sbírá se ze země. Pokračujeme dále spolu. Promačkávám občas brzdu, jestli se chytne nebo ne. Obávám se, že mi ta písčitá kaše sežrala destičky.

Poslední dva bufety, poslední dva kopce. Tedy prvního kola. Což mi taky připomenou, když si všimnou nápisu ULTRA na mém čísle. „Jé, tebe tady ještě uvidíme“ Vytahuji telefon a volám Kamilovi, aby mi vzali do cíle náhradní destičky. Kamila slyším, ale on mně ne. Zkouším to znova. Nic. Čas plyne, nervy tečou. Píšu na WhatsUpp, jestli by mi je vzali do cíle. Carbon mi mezitím ujel. Spěchám do další občerstvovačky. Zkouším znovu volat. Stále nic. Mikrofon na mobilu je zalepený bahnem. Z WhatsUppu, zjišťuji, že jsou kluci někde na výletě. Ztrácím další minuty a úměrně tomu vzrůstá můj hněv. Zandávám telefon a pokračuji vstříc poslednímu kopci. Lidi nás podporují. „Poslední kopec a jste tam! Dáte si pivo…“ „Jó, to sotva.“ říkám si v duchu. Na horizontu opět Carbon. Dotáhnu se. „Tak co, jak jsi na tom?“ Neodpovídá. Už to ho má dost. Vzdaluji se a snažím se mu říct, že stavím v kempu pro destičky.  Chvíli ticho, nic neříká. Je úplně prošitej, nechal tam vše. Malinko zpomalím, jestli se chytne do háku. Z posledních sil se dotáhne a ptá se, co jsem říkal. Ve sjezdu se mu vzdaluji a před cílem odbočuji do kempu.

Začíná závod s časem. Hledám klíče od chatky, destičky, nářadí a hrabu se v brzdě. Přijde ke mne nějaká paní a ptá se:

„Vy už jste dojel?“

„Ne, ještě závodím. Potřebuju opravit kolo. Jedu tu dvoustovku.“

„To jste dobrej.“

„No, nevím jestli je to dobrý nápad pokračovat.“

„Ale jste tady rychle, čekám na muže, ten asi pojede ještě dlouho.“ Mlčím a opravuji.

„Tak já vás nebudu zdržovat.“ Paní si uvědomila, že si se mnou teď moc nepopovídá. Popřála mi hodně štěstí, zdvořile a upřímně jsem poděkoval.

Hotovo, co nejrychleji nasedám a valím dál. První milník na dlouhé cestě splněn. V cíli si pár lidí všimne, jak pokračuji. Slyším slova uznání, obdivu, ale také hlášky typu „Hele to je jeden z těch bláznů.“ Z hlasů z reproduktorů na pódiu vyhlašují vítěze z nějaké tratě. Stoupám opět první pětikilometrový kopec. Mám snahu jet rychle, abych dohnal ztrátu. Vůbec nevím, jak jsem na tom a je mi to jedno. Sám se svojí hlavou a myšlenkami. Přijdou šotolinové cesty, louky. Zklidním tempo. Kolem je klid, nikde nikdo. Je ticho. Uvědomuji si, že už nějakou dobu neprší. Nelítá na mne bordel od kol přede mnou, můžu si jet vlastní stopu. Nevýhodou je, že to co bylo na začátku celkem jetelný, bylo o to víc rozježděný jezdci z kratších tratí. A za nikoho se neschovám do háku. Všechno za své.

Co všechno z toho pekla pojedu na 60km trase? A jak jsou vlastně ty kratší trasy značený? Zmocní se mi pocit nejistoty. Z mapy si pamatuji, že ty trasy se víceméně kopírují. Na stromech však objevují společně se známým značením i jiné šipky různých barev, tvarů, a směrů. Zastavím a snažím se na stránkách závodu najít značení jednotlivých tras. Nic. Hodím dotaz na náš WhatsUpp. Vybavuji si, že rozdělení tras je označený vždy cedulí. U Adršpachu si čtu odpověď. Mezitím mi dojede další závodník z ultra, Martin (viz video dole, čas 6:25) chvíli pokračujeme spolu. Po pár kilometrech už za mnou není. Napojuji se na výjezd za Hvězdou. Spadne mi kámen ze srdce. Naštěstí jí nepojedu, ani Václava a ani Vodní zámky.

Potkávám jezdce jedoucí svůj 95. kilometru. Já už ukrajuji 155. km dalších 50 mi čeká. Miluji tyhle okamžiky v podobných situacích na jiných závodech. Člověk tyto závodníky předjíždí výrazně rychlejším tempem. Přitom se na vás podívají, z čísla zjistí, že jedete tu nejdelší magořinu. V tu chvíli „zhasnou“, uvidíte nechápavé výrazy v jejich tvářích a „otazníky ve vočích“. A vás to nakopne. Jako kdyby jejich energie přeskočila na vás. Dnes ne. Dnes to bylo jinak. Na těch jiných závodech startují později. Tady jsme startovali všichni v 8 hodin ráno, byli jsme na trati stejně dlouho, měli jsme stejné podmínky a jeli stejné těžké technické úseky. I když za tu dobu ujeli míň,  o to vetší jsem k nim cítil respekt! Jedou dál. Když zrovna nejedou tak tlačí (a upřímně tlačit kolo stojí daleko víc energie a zapojují se svaly navíc, než když se šlape) Bojují do konce. S každým se pozdravím.

Opět stejné občerstvovačky pod posledníma dvěma kopci. Čtu zprávu od Kamila, že pro mě mají připravené věci a od manželky slova podpory. Leju do sebe Colu, na jídlo už není moc chuť. Další krásná zpráva je odpověď paní z občerstvovačky: „Tudy ta krátká trasa nevede.“ Uleví se mi a hned se jede do kopce lehčeji. Cukry působí, začíná mi to jet a začíná mi to chutnat. Vyloženě se těším na těch posledních 35km s vidinou toho, že bych to mohl dojet. Nádherný pocit. A zažijete ho jen na náročných závodech. Člověk už má za sebou to nejhorší, rozjede se to, naskočí mu husí kůže a už se pomalu vidí, jak projíždí cílem, rozleje se tam v něm blažený pocit. Dokonce slzička ukápne…

Na to všechno jsem se moc těšil a s úsměvem sjížděl do cíle druhého milníku. Bylo něco kolem půl osmé večer. Při průjezdu slyším aplaus od lidí, co zůstali v cílovém prostoru. Zastavuji u kluků. Montují mi světlo. Carbon přiběhne s nějakým mechanikem a ten mi maže řetěz. Pit stop jako ve formuli 1. Od Kamila dostávám informaci o dvou závodnících pět minut přede mnou. (ve skutečnosti to bylo asi sedm)

 

To je výzva. Alespoň je docvaknout. Snažím se aktivovat svůj režim závodníka. Najíždím naposledy do prvního pětikilometrového kopce. Ještě to není úplně ono. Už se stmívá a na horizontu zapínám světlo. Kopec se zlomí a přichází šotolina. Teď to přichází!!! Ten pocit proč to všechno dělám. Režim závodníka aktivován! Naskočí husí kůže, srdce se rozbuší, zrychlí se dech. Kohoutky se otvírají. Zařadím nejtěžší převod a roztáčím to. Zalehnu do aerodynamického posedu. Jedu šrot, kudlu, krev, bomby, totální podlahu, totální cyklistiku. Neznám bolest, připadám si nesmrtelný. Vychutnávám si to, vnímám hluboký dech (spíš už funění) protínající vítr, který kolem mne sviští. Pekelně se soustředím na trasu před sebou, abych jel co nejideálnější stopu, na to jak se chová kolo. Vnímám smršťování a napínání každého svalového vlákna v nohách, i tu nejmenší kapiláru co k ní přivádí kyslík. Vše do sebe nádherně zapadá. Jednotlivé procesy jsou jako jednotlivé nástroje v orchestru. Pískot v uších jako žesťové nástroje vytroubí apel k útoku. Tympány a kotle prezentují hluboké svaly, které neunavíš a jedou jako dieselový motor, smyčce jsou jako benzínový motor, který tahá střed výkonu a do toho nastoupí klarinety, flétny a pikoly, nejvyšší otáčky stejně jako nejmenší kapiláry, co se proberou pod pomyslným plynem na podlaze. Dohromady je to nádherná symfonie. Jedu si na vlně a přeji si, aby to nikdy neskočilo.

Předjíždím prvního z avizované dvojice. „Jedem jedem!!!“ zavolám a valím v euforii dál. Neotáčím se, jestli se chytá nebo ne. Poučil jsem se od těch nejlepších. Každý rok koukám na Tour de France. Jakmile někdo nastoupí, a pak se otáčí, jaký to má výsledek – to je chyba. Většinou jsou to jen takový pokusy, který nikam nevedou. Musí se nastoupit a neotáčet se, jet naplno a pak se uvidí

Poslední obřerstvení, zastavím. Za mnou, tma přede mnou světlo v dálce v pohybu. Dávám se do řeči s chlapíkem.

„Véna tu byl, má z vás strach tak ani nestavil.“

„Véna Hornych?“ ptám se nevěřícně. (tenhle týpek je biková legenda a na všech jiných závodech mi zpráskal i přes to, že měl technické trable) „No do prdele, tak to nejedu vůbec špatně!“ projede mi hlavou.

„Ten za tebou je dvě minuty.“ Říká paní opodál.

Do této chvíle mi bylo úplně jedno kolikátý jedu. Cíl byl dokončit závod. Aktuálně třetí místo a druhé je „na dostřel“ Všeho nechám, nasedám. Ždímu se co to jde, minimálně chci získat co největší náskok, v lepším případě získat druhý flek. Ukrajuji kilometry, cíl se přibližuje. Ne a ne světlo přede mnou dohnat.

Odbočuji z rozcestí směr cíl na 35 km trase. Neznáme kilometry. Tma, sjezd, úzká  cesta mezi loukami. Ozve se rána a přední kolo syčí, mlíko stříká a vzduch uchází. Předek měkne, kolo se špatně ovládá. „Ne, teď ne!“ následuje série sprostých nadávek. Zastavuji, kolo stále uchází. Marně hledám díru, ale nic nevidím. Co teď, čekat, jestli to tmel zalepí nebo to opravit knotem. Sázím na první variantu. Už je ticho. Pumpičkou dofukuji maximální kadencí. V dáli zamnou stále tma, kolo ale pořád měkké. Blýská se. A sakrak. Už o mne ví. Moje červená zadní blikačka je na něj musí působit jako rudý hadr na býka. Končím s foukáním, nasedám a snažím se mu ujet. Po nějaké chvíli se mi to povede. Cestou projíždím několik vesnic. Za mnou tma. Předek mi ale plave. „Snad to už nějak dojedu“ konejším se. Kolo se chová legračně. Musím zastavit a dofouknout.

Biker se kolem mne prožene. Teď nebo nikdy, zmobilizuji své poslední síly. Ve stoje dupu do pedálů, ale už to není ono. Vadnu. Na 13,5 hodinovém závodu bude o výsledku rozhodovat o „úspěchu a neúspěchu“ jedna-dvě minuty. Světlo před sebou nevidím, sotva vidím šipky kudy jet. Celou dobu jsem se těšil, jak si poslední kilometry vychutnám, slzička při průjezdu cílem ukápne. Místo toho zvadnutí, marnost a zoufalost.

Poslední zatáčka do cíle a posledních 150 metrů dlouhá rovinka. Tradičně špurtuji, jako kdybych bojoval o titul mistra světa. Slyším aplaus od kluků. Jsem tu! Konec, dobojováno. Hotovo. Jsem furt rozhicovaný, Nevím, co mám dělat… Gratuluji soupeřům. Do obličeje mi svítí kamera, že bude rozhovor. V hlavě totálně vymeteno. Smíšené pocity. Čekám, až na mne přijde řada. Mluvím něco v tom smyslu o tom, že jsem to jel prvně tu 113 před čtyřmi roky, a že jsem přijel do cíle totálně proršitej. Neuměl jsem si představit, že bych to jel dvakrát, natož na mokru. Teď jsem si to mohl zkusit…

 

Přijímám gratulace, ale slastné pocity se pocity z cíle se nedostávají. Jdu se na poslední chvíli umýt do kempu a běžím zpět na vyhlášení. (fakt jsem nevěřil, že dokážu vyvodit nějaký rychlejší pohyb, natož běžet, abych to stihl) Vystoupím na pódium, absolvuji ceremoniál a konečně se drobet uvolním. Ptám se kluků, jak si to „užili“ a jak se jim to líbilo. Pak jdeme na zasloužené pivo. Dámě dva Kozly (měli tu kliku, že si mohli dát Prazdroj (asi pět kousků)) a jdeme spát.

 

Třetí den se mi dostalo do ruky kolo po bitvě. Co kolo, spíš halda šrotu. Nastává čas zúčtování… újma na kole je asi 5500 (řetěz, ložiska destičky, snížená životnost kazety, kladky, lanka, bowdeny, převodník a vymydlený důlek v rámu) zničené kraťasy a návleky 3000, doprava, ubytování, jídlo, cesta 1500. dohromady víkend za 10 000. V pondělí Sick day. Rozbitej jak cikánská hračka, nevstal jsem z postele a zůstal doma. Ptám se sám sebe, co z toho mám, jestli mi to za to stojí… Jestli si musím pořád něco dokazovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jenže pak nasednu zase do sedla, sevřu v rukách řídítka, na tváři se mi objeví úsměv a je janso. Zároveň tyhle dlouhé akce člověku neskutečně posunou limity, změní se měřítka vzdáleností.

A vyrazit s partičkou bikerů, dát si v cíli pivo, pokecat, užít si spoustu srandy stejně jako každé úterý, to je k nezaplacení

 

 

Každopádně každý kdo dojel, zvítězil!

Video Martina Šupicha z d louhé trasy zde:

Odkaz na reportáž z MTBS:

https://mtbs.cz/clanek/sudety-proverily-tela-i-techniku-vyhrali-pichlikova-a-adel/kategorie/cesky-pohar-xcm#.XY0uan9S-Uk

Kompletní výsledky zde:

https://sportsoft.cz/cs/zavod/overview/5074

Za náš team, první projel 113km Míra Suchý – Carbon, v čase 07:09:12.3 (61. celkově)

121. David Kuzma (na to že ho proháněla gulášová polívka bojoval statečně) a kousek za ním Míra Šedivý na 124. místě. Tomáš bohužel musel vzdát na 95. km.

 

 

O víkendu 13. září se měly konat dvě mé oblíbené cyklistické akce.

Rožmitálská a Přeštická padesátka. Z počátku jsem si nemohl vybrat, kam se vydat, nakonec jsem zvolil Přeštice. Situace se ale změnila díky pátečnímu vytrvalému dešti. Pořadatelé se rozhodli závod v Přešticích kvůli podmáčenému zázemí zrušit. Jedny dveře se zavřely a zároveň se otevřely druhé. Padesátky v Rožmitále jsem se zúčastnil loni (ještě jsem nedopsal článek :/ ) takže jsem věděl, co od tratě čekat. Oproti loňsku se trasa díky vydatnému dešti místy změnila na rozblácenou klouzačku.

Výstřel z revolveru v 11 hodin odstartoval závod, balík se dal pomalu do pohybu. Nikdo se nikam nehnal, jelo se pohromadě tempem jako na projížďce. Byl jsem hned vepředu, kdyby náhodou někomu bouchly saze, abych mohl zachytit případný únik. Zajelo se do lesa, kde se trasa pomalu zvedala a balík se začal natahovat. Držel jsem se v první pětici a už se za sebe neohlížel. Spíš bylo potřeba sledovat, co se děje přede mnou. Každou chvíli se vyhýbat louži, aby byl stroj co nejdéle pojízdný bez zbytečných kilogramů bahna. Pomalým, ale konstantním zrychlením jsme se vzdalovali, až se naše pětice utrhla. Spíš než se soupeři jsem musel zápasit s vlastním tělem. Začalo mi píchat v boku a gel, který jsem si dal před závodem, se nechtěl vstřebat. Za každou cenu jsem se chtěl zůstat ve skupince a visel za nimi jako na gumě. Zhruba po hodině závodu se konečně tělo umoudřilo a já doufal, že už to bude v pohodě a začnu taky konečně střídat, čímž bych se prvně dostal na samotou špici závodu J. Neustále dohánění skupinky mi sebralo spoustu sil a nahlodalo mojí psychiku. A navíc chlapy diktovali neustále ostré tempo, proto jsem se dopředu ani nehnal. Po výšlapu na Třemšín následovaly dlouhé sjezdy, kde jsem si drobet odpočinul. Ne na dlouho, přišly další stoupání a s nimi první křeče, který jsem zahnal hrubozrnnou solí. V poslední fázi závodu nás čekal závěrečný výstup na 753m vysokou Štěrbinu. Loni mi tenhle kopec pořádně vytrestal, poučen jsem si před ním dal hroznový cukr, aby mi nedošlo. Místo toho mi došel ionťák v bidonu a pokračoval jsem dál na sucho. Za rybníkem ve Voltuši jsem definitivně rezignoval a vedoucí čtyřčlenná parta se mi nezadržitelně vzdalovala. Chtěl jsem jen udržet svojí pozici a dojet závod na jistotu do cíle. Kousl jsem se a vyšlapal (částečně i vytlačil bajk) na vrchol. Do cíle zbýval pouze dlouhý sjezd. Jel jsem opatrně, abych nezdefektil nebo abych zbytečně nenaboural. Cesta byla rozbahněná, kolo v rozrytých kolejích plavalo až mi to rozhodilo, zapíchlo se předním kolem do bahna a já letěl „přes boudu“ do judistického pádu vpřed. Naskočil jsem na bajk a pokračoval do cíle. Na poslední louce už jsem mlel z posledního a dorazil jsem do cíle v čase 2:34:11. za ředitelem závodu Michalem Válou. Závod vyhrál Hořejší Josef ml. v čase 2:29:46. Dojel jsem na 5. místě absolutně a 3. v kategorii.

 Co říci závěrem? Závod byl náročný, trasa byla značená lépe než loni. Nejelo se mi jak bych si představoval a borci jeli jako motorky. Všichni závodnici si trasy a bahna užili dostatek. Oproti minulému ročníku jsem si nevšiml, že by někdo dojel s ulomeným šaltrem (loni snad nýtovali čtyři závodníci) Ti, co odjeli domu předčasně, odjeli jako jediní bez ceny, neboť z tomboly nikdo neodešel z prázdnou. Zvláštní pozornost si zaslouží předávané ceny vítězům, se kterými si pořadatelé opravdu vyhráli. Snad jen příští rok Rožmitálská padesátka nebude kolidovat s jinými závody, abych se jí mohl opět zúčastnit.

První zářijový víkend jsem kývnul na pozvání kamaráda Vítka na akci v Prunéřově. Závod se konal v rámci Poháru Peruna, který je složen z devíti závodů, kde nechybí XC, maratony, triatlon či sprint do kopce. Trasa složená ze dvou okruhů byla dlouhá cca 43 km. Převýšení, odpovídající výstupu od hladiny moře na vrchol šumavského Špičáku slibovalo, že v závodě nouze o kopce nebude. Ve 13 hodin se odstartovalo. První kilometry vedly po hladkém asfaltu do mírného kopce. Další už lesní cestou táhlým stoupáním, kde jízdu znepříjemnily kluzké kameny a kořeny. Následně střídání zvlněných úseků a prudších stoupání, poté kolem zříceniny hradu Hasištejn. Odtud kratší singl a malý sjezd. Na závěr poslední velké stoupání, kde se otvíral krásný výhled pro technika, méně pro ekologa na uhelnou elektrárnu Prunéřov. Okruh se uzavíral sjezdem se dvěma parádními singly ke kempu, kde bylo zázemí celého závodu.

Do prvního kola jsem vyjížděl s rozvahou, protože jsem nevěděl, co bude následovat.  První stoupání lesní cestou chtělo pevné soustředění, aby kolo zbytečně neprokluzovalo na mokrém podkladu. Po chvíli se mi zdálo, že ten kopec snad nemá konce. Mezitím mi zmizelo čelo závodu z dohledu, ale jel jsem si pořád svoje tempo v malé skupince. Před hradem mi postupně mizeli, protože většina zatáček byla utažených a nebylo vidět dopředu co se za nimi skrývá. Hrad jsem si v tom tempu nestihl prohlédnout. Zaznamenal jsem jen obvodové zdi a spíše pátral kudy dál. Po nasměrování jsem se vydal na první krátký singl. Ve sjezdu na travnaté louce slyším pravidelně se opakující syčení. „Jen to néééé“ říkám si. Snad mi jen drhne kotouč. Ale po chvíli cítím, jak mi plave zadní kolo.  Zastavil jsem a zjistil škody. Plášť zadního kopla byl proříznutý z boku. Chvíli to vypadalo že se to zamlíkovalo, ale když jsem plášť dofukoval, opět unikal vzduch s mlíkem. Nezbylo nic jiného než nandat duši. Mezitím kolem mne projížděli závodníci a ztrácel jsem jednu pozici za druhou. Rychle jsem dofoukl a nasadil kolo do rámu. Defekt mi na jednu stranu pěkně naštval, ale zároveň namotivoval. Rozhodl jsem se to napálit, zařadil jsem pomyslný vyšší stupeň a vydal se získat ztracené pozice zpět. V druhém singlu jsem se nevešel do zatáčky, vyjel z trasy a musel jsem to vytlačit zpět. Říkám si, bacha nato do dalšího kola! V kempu jsem doplnil energii, vyměnil bidon a letěl do druhého okruhu. Trasu už jsem měl zmapovanou a o to víc jsem se mohl pouštěl do zatáček. Ve sjezdech už to bylo občas na hraně. Jelo se mi parádně, singly technický, ale krásně jezditený a v duchu jsem si říkal že bych si ten okruh zajel klidně po třetí. Tuto myšlenku ale rychle zahnal poslední kopec a už jsem se řítil směr cíl. Blížilo se místo, kde jsem v prvním kole udělal chybu. Ve velké rychlosti jsem se opět nevešel do zatáčky a znovu jsem musel vytlačit kolo na trasu.

Dojel jsem do cíle v čase 2:20:36 na 19. místě absolutně a 5. v kategorii. Závod vyhrál Marvan Vojta v čase 1:53:18. Trasa závodu se mi velmi líbila, značení bylo bezproblémové a celá akce měla pohodovou atmosféru.

výsledky zde: http://pohar-peruna.cz/registrace/wp-content/uploads/hasbike_2014.pdf

foto zde: http://hnizdil.rajce.idnes.cz/Hasistejn_bike_2014

Poslední srpnovou sobotu jsme opět s přítelkyní Lůcou vyrazili na maraton do Kralovic. Oproti loňskému ročníku se trasa natáhla z 50 na cca 66km. Samozřejmě úměrně tomu přibylo kopců. Lůca však už nejela jen jako doprovod, ale střihla si krátkou trasu.

Nejdelší trasa (i všechny ostatní vždy s půlhodinovým odstupem) byla odstartovaná olympijskou vítězkou Evou Samkovou. První kilometry vedly jako loni po asfaltu k nedalekému lesu. Zde už nastala první změna a cesta nabírala první výškové metry.

V kopci se mi jelo parádně. Chtěl jsem zajet co nejlepší výsledek a snažil jsem se držet nastavené tempo. Čelo závodu se postupně natahovalo a mne se dařilo jet vždy pohromadě s nějakou skupinkou. Jakmile z ní někdo přede mnou odpadal, přidal jsem a skupinku docvakl. Postupně  jsme se vyseparovali a pokračovali dál ve trojici. Zhruba na 30. km po dlouhém sjezdu a singlu ke Střele následoval nepříjemný prudký padák. Ten mi dostal do pěkný šlamastiky. Na jeho začátku mi rozhodily kořeny a když jsem chtěl jít zadkem za sedačku do sjezdového postoje, zasekly se mi kraťasy o špičku sedla a v tom prudkém spádu se mi nepodařilo za sedlo přesunout. Zkoušel jsem se všemi možnými pohyby pánví uvolnit, ale marně. S těžištěm nad předním kolem jsem byl už už smířen, že poletím přes řídítka. Naštěstí jsem to ustál a povedlo se mi posadit opět na sedlo až v potoce.

Za polovinou tratě jsem celkem netrpělivě vyhlížel další občerstvovačku. Ionťák v bidonu mi rychle ubýval a bylo potřeba doplnit i cukry.
Další kopce a louky na větrných pláních ubíraly síly a cítil jsem, že nemám daleko ke křeči. Přenesl jsem kolo přes brod a při zacvaknutí nohy do pedálu přišla prudce bolest do stehna. Rychle jsem to rozjel a jel dál. V kopci už přišla křeč do obou stehen. Jakmile se dostala noha do horní úvratě, sval zatuhnul. Nemohl jsem zastavit, protože s napnutýma nohama se na kolo nasednout nedá. Snažil jsem se sám sebe obelhat a dělal jsem, jako že mi to nebolí a tak vyšlapal až a vrchol kopce. Vytáhl jsem z kapsy sáček se solí, prokousl ho a nasypal si sůl do pusy. Za chvilku bylo po problému. Od poloviny trasy si toho moc nepamatuji, sledoval jsem jen jestli se ty nohy, co šlapou přede mnou, příliš nevzdalují a jestli jedu ideální a čistou stopu. Při pohledu na tepák stále svítila cifra kolem 180 tepů za minutu. Poslední třetina závodu už byla hodně o vůli. Opět mi docházelo pití i energie. Bezpočet prudkých výjezdu a jako na potvoru se spoustou kořenů a kluzkých kamenů. Za každou cenu jsem se chtěl udržet ve skupince. Při cestě k poslední občerstovačce jsem si oddechl v závětří. Doplnil jsem tekutiny a nasoukal do sebe několik kusů banánů. Pokračovali jsme po asfaltce. Na malou chvilku jsme polevili z tempa a prohodili pár slov. Na trase se mezitím objevovali závodníci z krátké trasy. Banán mi nakopl, a jako by ve mne bouchli saze, začal jsem opět závodit. Nasadil jsem ostré tempo a jeden jezdec odpadl. Ve dvou jsme se střídali a valili do cíle. V posledním stoupání jsme ještě předjeli dva bikery z dlouhé trasy dostali jsme pár slov na podporu od kamaráda Honzy Faltína a už jsme měli Kralovice na dohled. Jak to tak bývá, k cílové rovince jsem tahal opět já a na závěrečný spurt už mi nezbylo tolik sil. Dojel jsem do cíle v čase 03:15:06 na 13. místě absolutně a 4. místě v kategorii. Závod vyhrál Ondřej Paur v neuvěřitelném čase 02:44:42.

V barvách našeho dresu se zajela svůj první maraton Lucka. Na začátku nasadila ostré tempo a postupně se drala vpřed. Dojížděla skupinku za skupinkou, ale pak dostala krizi. Na občerstvovačce doplnila síly a pokračovala dál a postupně jí dojížděli závodníci, které už předjela. Bohužel se jí na trase porouchala přední brzda a tak jí kolo dlouho přibržďovalo. Ale i tak dojela na pěkném 26. místě absolutně a 6. místě v kategorii.

Suma sumárum, pěkná biková akce, trasa perfektně značená, dostatek občerstvovaček Jako hlavní cena v tombole bylo horské kolo. Na své si přišli i ti nejmenší, kteří měli svůj závod. Dokonce i někteří čtyřletí špunti zajeli krátkou 25km trasu.
Kompletní výsledky k nalezení zde: www.spokemaraton.cz/vysledky/

Tak jsme s přítelkyní Lůcou vyrazili na reality show, která se tentokrát konala na Lipně. Na vrchol jsme sice nedosáhli, ale i tak to bylo fajn.

Program akce s ČT sport na vrchol je rozdělen do dvou částí. První část, kvalifikace, každý má neomezený počet pokusů na zajetí co nejlepšího výsledku. Do finále pak postupuje prvních pět nejrychlejších. Zde se jede pouze jedna jízda. Podle našeho plánu jsme si projeli trasu turistickým tempem s cílem zjistit, co nás čeká za záludnosti. Poté zajet naostro kvalifikaci v čase, který by zajišťoval postup do finále, a pokud možno, neutavit si u toho nohy.

Trasa byla dlouhá cca 1,5km a všichni účastníci bojovali samostatně proti chronometru. Pravda, oproti maratónům spíše krátký sprint. O to víc, jak se později ukázalo, každé malé zaváhání na trati se projevilo na celkovém čase. Startovalo se z lesa, po 20 metrech následovala pravotočivá vracečka o 180° a další rovinka. Dále táhlý výjezd cestou prošpikovanou vysokými kořeny, následně singl mezi stromy a sjezd s velkým žlabem napříč cestou. Z lesa se vyjelo do areálu a stoupalo se zhruba 200m do kopce po sjezdovce a na závěr sjezd po šotolinovém hadovi pod lanovkou do cíle. Po první čisté jízdě si Lůca vyjela 4. nejlepší čas. Já se dostal na 3. pozici. Avšak do 14. hodin, kdy končila kvalifikace, zbývalo ještě něco přes hodinu a půl a my netrpělivě sledovali průběžné výsledky. Půl hodinu před koncem kvalifikace Lůca stále držela postupové místo a já se posunul o příčku níž. Po chvíli už jsem byl na pozici páté a rozhodl jsem se pro sichr zajet časovku ještě jednou. Do finále jsme prošli oba. Lůca na 4. místě a já na děleném 4. jelikož se mi povedlo zajet na desetinu stejný čas s jedním borcem. Další sprint mi ubral něco ze sil, ale zase jsem si zlepšil techniku na trase, ale v tom tempu, kdy má člověk černo před očima, si moc poznatků neodnese.

Na finále jsme všichni dostali dresy v barvách ČT. Pod startovním obloukem už na nás čekal dvojnásobný mistr světa v biketrialu Pepa Dressler a dal nám pár rad. Těsně před startem ještě přidal na nervozitě rozhovor s Jirkou Rejmanem. Dostal jsem polibek pro štěstí a vydal se na trasu. Jet pořád naplno a stále technicky čistě. V prvním kopci jsem objížděl kořeny a snažil jsem se neutavit. Po sjezdu následovalo poslední stoupání a tady jsme tvrdil muziku co to jen šlo. Vystoupal jsem na vrchol, zařadil největší placku a korytem sjížděl do cíle. Jako bonus každý hned po dojezdu dělal rozhovor. Nikdo pořádně nechytil dech a ještě měl hned kloudně odpovídat na kameru. Po dojezdu jsem se vydal na start podpořit Lucku. Na startu to napálila, až tím oslnila oba moderátory. Přejel jsem do areálu a čekal na ní. Po chvíli už stoupala do kopce, ale bylo na ní vidět, že už je hodně prošitá. Ve sjezdu už to pustila a vletěla do cíle. Ve finálové jízdě jsem skončil na pátém místě. K umístění na bednu mi chyběly pouze 3 desetiny sekundy. Závod suveréně vyhrál Luboš Karník a zajistil si tak postup na kemp v Novém Městě na Moravě. Lucka si ve finále o příčku pohoršila, ale i tak 5. místo na jejím prvním podniku je krásné. O vítězce rozhodl rozdíl 3 tisícin vteřiny.

Záznam z průběhu závodu na ČT sport:

 

První srpnovou sobotu se konal již 12. ročník závodu O Krále a Královnu Českého lesa. Minulý ročník jsem nestihl, jelikož jsem tou dobou jezdil na turistickém kole podél pobřeží Mallorky. Pro letošek mi čekala trasa nová, tvořena dvěma 25km dlouhými okruhy. Startovalo se v  Osadě ostrůvek v Českém lese, daleko od pozemních komunikací a civilizace. V 11 hodin padl startovní výstřel a vyrazilo se vstříc prvnímu kopci, k jehož vrcholu vedla klikatá, koryt protnutá cesta. Držel jsem se v druhé skupině kousek za první. V dalším stoupání se pozice měnily a předjel jsem Rudu Šturma s Martinem Hříbalem. Ne na dlouho. V šotolinových sjezdech jsem projížděl zatáčky pomaleji, protože nebylo vidět, jestli se za nimi neschovává odbočka nebo jestli se příliš neutahuje. V tu chvíli mi bikeři předjeli. Na jejich 29“ to z kopců bezhlavě valili a měl jsem co dělat za nimi uviset. Za brodem jsem nechtěně zaplul do louže, jejíž voda sahala někam k výšce náboje, na kolo se nabalila spousta bahna a začalo mi vydávat nepříjemné zvuky.  Ve stoupání za brodem přes Lužní potok jsem kluky opět předjel a vzdaloval jsem jim. Na chvíli jsem ubral z tempa, jestli se chytnou, abychom se mohli střídat, ale nakonec jsem nasadil své tempo a pokračoval v sólo jízdě.  Po zbytek kola jsem viděl v dáli osamoceného jezdce, který se mi pravidelně přibližoval v kopcích a ve sjezdech mizel.  Ve stoupání na Tetřeví vrch jsem slyšel divný zvuk „ni-ni-ni-ni“  a v kopci, který jsem vyjížděl rychlostí 10km/h, vedle mě proletěl bike snad 25km/h. Potom, co jsem zahlédl baterku v rámu, mi bylo jasné, že jede na elektro kole. Říkal mi, ať jsem v klidu, že nezávodí. Ve sjezdu se mi ho podařilo předjet a vjezdem do osady jsem uzavíral první kolo. Rychle jsem sáhl po banánu a pokračoval v cestě. Zatáčky už jsem projížděl o poznání rychleji, ale kopce bolely víc než v kole minulém. Do toho se postupně přidávala bolest rukou a zad, jak jsem jel sjezdy a roviny neustále položený na řídítkách sbalen do časovkářské polohy, ve snaze mít co nejmenší odpor a pošetřit síly. Ještě několikrát jsem se potkal s e-bikerem, který neustále přejížděl mezi závodníkem přede mnou a za mnou a už mi ta jeho pohodová jízda lezla pěkně na nervy.  V předposledním sjezdu jsem vyjel ze zatáčky a musel jsem doběhnout přes klacky zpět na cestu. Ještě se mi podařilo předjet cyklisty, co jeli turistický okruh 25km, z posledních sil se převalil přes poslední kopec a dojel do cíle.

Závod jsem absolvoval od 7. kilometru jako časovku a dojel jsem v čase 2:02:45 na 7. místě absolutně a 4. místě v kategorii se ztrátou 7 minut na krále Českého lesa Jaroslava Nového. Královnou se stala Petra Hoťková  v čase 2:33:08.

Jako pokaždé i letos si z Tachova opět odvážím pěkné dojmy, rodinná atmosféra, trasa perfektně značená, občerstvovaček bylo dostatek a tentokrát se mi vyhnuly technické problémy. Na závěr byla vtipná tombola a já si tak odvezl výhru pod názvem „Výlet na ledovec „ v podobě pytlíku ledových bonbónů.

Celkové výsledky k nalezení zde

Po roce jsem opět vyrazil na jih na netradiční závod pořádaný bikery z Poběžovic. Letošní zima příliš mnoho sněhu nepřinesla, tak se dalo čekat, že letošní Ledový kafe bude tak trochu bez kofeinu. Měkké hnědé bahno sem tam přikryté sněhovou pokrývkou bylo přece jenom oproti minulým ročníkům, kdy se kolo tlačilo sněhem polovinu trasy, trochu jiným šálkem. Přesto se na startovní čáru neváhalo postavit 43 bikerů. Na závod jsem vyrazil s novým rámem se zvědavostí, jak obstojí v závodním režimu. Zaváděcí čtyřkolka připravená, 3..2..1.. START! Pedály se zacvakly a začalo se dupat. Za čtyřkolkou vyrazil první “motorka“ Tomáš Kozák a postupně se startovní pole přesunulo asfaltkou na louku a do stoupání do pole. Tady mi čelo závodu zmizelo z dostřelu. Snažil jsem se jet svoje tempo a nepřepálit začátek. K tomu předjíždět vláček závodníků mimo vyjeté koleje spíš vedlo k zaboření kol do bahna a zpomalení. Na dalším šotolinovém úseku jsem zařadil vyšší stupeň a dral se vpřed. S rostoucím počtem ujetých kilometrů a nastoupaných metrů přibývalo v lese zledovatělých úseků. Maximálně jsem se soustředil na šlapání, abych šlapal „na kulato“ s každým prokluzem se ztratila zbytečně energie a hlavně kolo začalo plavat a ztrácelo směr jízdy. V těch největších stoupáních už však nezbylo nic než seskočit a běžet po svých. Ve stoupání s prosvítajícím asfaltem jsem předjel několika člennou skupinu a pokračoval sám. Za polovinou tratě začalo klesání. Na zledovatělé cestě protnuté úseky s hlubším sněhem nezbylo nic než se pomodlit a poslat to tam. Za normálních okolností by tu normální člověk kolo vedl a to ještě někde po mechu mimo zledovatělou cestu. S pekelným soustředěním a přibrzďováním ve stylu ABS jsem absolvoval sjezd, avšak v dalším stoupání mi při tlačení dojel borec s lepší adhezí gum. Další úsek sjezdu jsme zvládni spolu, při vjezdu do vesnice ho na bahně pomalu začalo předjíždět zadní kolo a poroučel se k zemi. O kousek dál paradoxně na suchém asfaltu za prudkou vracečkou se ptám dalšího borce, co se sbíral ze země, jestli je v pohodě a pokračoval jsem do závěrečného táhlého kopce. Přitom jsem se přibližoval k jezdci Velosportu, ale když už jsem od něj byl na dvacet metrů, nezbylo mi nic jiného, než opět běžet jako cyklokrosař a borec mi zmizel za horizontem. 31km dlouhou trať zdolal jako první Tomáš Kozák v čase 1:15:20 s odstupem 17 minut dojela tříčlenná skupina Bešta, Hlaváč, Krejčík a já, se ztrátou půl minuty na pátého Baiera dojel na 6. místě absolutně a 4. v kategorii. Čtvrtý ročník se pořadatelům opět vydařil, perfektně značená trať a pohodové zázemí v penzionu Pohoda.

Kompletní výsledky a fotogalerie k nalezení zde:  Ledový kafe 2014 a  Ledový kafe 2014 už zná vítěze – FOTOGALERIE

 

Minulý víkend jsem se zúčastnil padesátky v Rožmitále. Článek bude v nejbližších dnech..

Zatím výsledky:

Jelo celkem 52 jezdců, zvítězil Soukup Petr v čase 2:28:54. Dojel jsem na 7. místě absolutně a 3. v kategorii v čase 2:41:37.

Tento víkend byl plný cyklistických akcí, já vyrazil na “ padesátku“ do Přeštic, kde se konal třetí ročník. Loni se mi závod zalíbil, trasa mi seděla, a proto jsem si jej letos nemohl nechat ujít. Start se oproti loňsku posunul do areálu Prior. Na start se do první řady postavil i loňský vítěz tohoto závodu Radomír Šimůnek ml. V duchu jsem si řekl, že se ho zkusím držet a třeba ho i porazím . Po startovním výstřelu jsme se krátkou luční cestou dostali na silnici vedoucí přes Plěňov až do Renče. Držel jsem se v první velké skupině. Počáteční tempo bylo celkem piánko, a tak jsem šetřil síly v závětří. Avšak v Renčích? Někdo vepředu práskl do koní a začalo se závodit. Pole se trhalo a vydali jsme se do lesa. Příjemný asfalt vystřídaly nepříjemné šutry. Držel jsem se v tříčlenné skupině, ale postupně jsem jim poodjel. Nastalo stoupání lesní cestou. Tady přepínám z pomyslného jízdního režimu sport na eko. Né, že bych se chtěl flákat, ale trasa má svojí specifickou náročnost.  Není tady žádný prudký sjezd nebo výjezd, ale téměř celá trasa je prošpikovaná kořeny, kameny, muldami, žlaby a spoustou překvapení pod hustou trávou. Další skupinka na dostřel, přepnul jsem opět do režimu sport kadenci šlapání jsem si udržoval pobrukováním „pravá levá seno sláma…“ Docvakl jsem se na ně a dál jsme pokračovali pohromadě. Ve sjezdu mi ujíždějí. Nechtěl jsem riskovat, tak jsem si držel své tempo.

Občerstvovačka, beru kelímek s ionťákem a hurá do druhého kola. Moje morální podpora v podobě přítelkyně na mě volala, že Šimůnek po prvním kole „dojel“ a že si jedu pro zlato. S tím zlatem to tak úplně pravda nebyla, ale ještě jsem přidal a věřil v dobrý výsledek. Jelo se mi o něco lépe než v prvním kole. Předjel jsem odpadlíka z předchozí skupinky. Na druhé občerstvovačce beru vodu a banán a vyrážím směr cíl. Ještě jsem vyhlížel parádní retardér, který loni přichystali, ale místo něho čekal o kus dál jen padlý strom. V posledním kopci sundám brašnu a dávám jí soupeři s přetrženým řetězem. Mezitím mě předjel borec z Explosive bike teamu a zmizel z dohledu. Stihne mě ještě další biker z Cyklo Pointu. Vrháme se spolu parádním singlem do cíle, kde nás čekal ještě menší okruh po motokrosové trati. Loni jsem tu prohrál ve spurtu a teď jsem si to chtěl vynahradit. V zatáčce jsem za to vzal a dupal do pedálů co to šlo. Do cíle jsem dojel se slušnou rezervou.

Suma sumárum závod jsem mě opět velmi líbil. Trasa parádní, super servis a rodinná atmosféra, kterou vytvořil Cyklistický oddíl Přeštického regionu. Jako třešnička na dortu bohatá tombola, kde si snad každý jezdec něco odnesl a ukázka vyproštění raněného z auta v podání Přeštických hasičů.

50km dlouhou trasu jelo celkem 124 bikerů a bikerek. Zvítězil Petr Šindelář v čase 1:52:28. Já jsem dojel v čase 2:12:03 na 17. místě absolutně a na 5. místě v kategorii.

Na 10. ročník Spoke maratonu organizovaného Karlovickou partou bikerů jsem se chystal poprvé. Protože Dejv, Martin a Čenda osedlali žiletky a brázdili šumavským asfaltem, vyrazil jsem hájit naše barvy v doprovodu přítelkyně Lůcy. Přihlásil jsem se na nejdelší 52km dlouhou variantu. Profil trasy sliboval, že dnes nuda nebude. Poučen z řazení na start z Aimtecu, stoupl jsem si do předních řad. Je odstartováno. První kilometry vedly po asfaltu. Držel jsem se v přední skupině. Bylo cítit velké napětí. Na vjezdu do lesa se dva jezdci střetli a spadli do škarpy. Následovaly singly a štrúdl jezdců se natahoval. Visel jsem ve třetí vetší skupině, přitom si druhou nechával na dostřel. Tempo bylo ostré, snažil jsem se jet naplno a při pohledu na tachometr jsem se divil, že už mám ukrojených 11km. Bez problému jsem pročísl vodu první ze série brodů, který na nás čekaly. Vzdálil jsem se třetí skupině a hnal se za tou druhou, která mi mezitím zmizela.

Profil trasy mi vyhovoval a ve stoupání jsem se cítil jako ryba ve vodě. Sjezdy byly dlouhé šotolinové, občas střídány ostrými kamenitými se spoustou kořenů. Po dlouhém úseku osamocené jízdy, kdy se mým soupeřem stal silný protivítr konečně spatřím někoho přede mnou. Byl pro mne jako magnet, neustále mi přitahoval, ale jakmile jsem se přiblížil, jakoby se přepóloval a zase se oddaloval. Vjíždím do Hluboké, vyhnul jsem se protijedoucímu vozidlu a ztrácím bikera z dohledu. Tady nastane malá zápletka. Pořadatel, který upozorňoval další auto, mi nestihne včas nasměrovat. Jen na mě řve: „Levá, levá! Jedu tedy dál po asfaltu a první levou zahýbám. Po chvíli znervózním. Celá trasa byla perfektně značená a najednou nic. Otáčím se a jedu zpátky. Vracím se zpět za pořadatelem, omlouvá se mi a nasměruje mi na správný směr. Před sebou jsem měl opět závodníky ze třetí skupiny.Řekl jsem si, že to tak nenechám a zařadil težší rychlostní stupeň. Valil jsem na plno a dotáhl je. Ostré tempo si vybralo svojí daň. Na 43. kilometru, v předposledním stoupání nastupují první křeče. Nalil jsem do sebe všechen ionťák a řadil lehčí převody. Cestou jsme potkávali jezdce z třicetikilometrové tratě. Při průjezdu poslední občerstvovačkou bafnu kelímek s ionťkem a hasím si to na poslední kopec jménem Březina. Předjeli mě ještě dva soupeři z dlouhé trasy. Jdu do pedálů, snažím se jim uviset, ale vzdalují se mě. Vjíždím do Kralovic a Lůca mi hecuje. Zmobilizuji  poslední zbytky sil, ale nakonec dojedu jen pár vteřin za nimi.

Cílem jsem projel na 23. místě absolutně a na 5. místě v kategorii v čase 2:22:30. Zvítězil Petr Tomek, který 52km dlouhou trať zdolal za 2:05:01. Celkem se zúčastnilo 103 bikerů a bikerek. Zde jsou k disozici kompletní výsledky Kralovického spoke maratonu. Po povedeném závodě následovala bohatá tombola a vyhlášení výsledků. Tak za rok v Kralovicích opět kolu zdar!