Archiv autora
Superior Bike Adventure 15 – Toulava – 18-19.7.2015
Orientační závod dvojic na horských kolech a nepsané mistrovství republiky v tomto odvětví, které se tento rok konalo ve ski areálu Monínec nedaleko Sedlec- Prčice a Sedlčan.
Po nadšeném absolvování Ztracených kobylek mě David nemusel vůbec přemlouvat. Když nadhodil tenhle závod byl jsem hned pro. Orienťáky jsou super a člověk tam zažije takovou rodinou atmosféru i když si během závodu sáhne na dno. Vyráželi jsme až v sobotu okolo 5 hodiny ranní z Plzně směr Rožmitál, Příbram, Sedlčany. Navigace říkala necelé 2 hodiny a bylo to tak. V Monínci už bylo docela plno a myslím, že jsme dorazili jako jedni z posledních. Kemp se začal právě probouzet. Od 8: 30 byla prezentace, takže jsme se byli zaregistrovat a začali trochu dumat nad mapou a strategií. Mapa byla velká a to hodně. Když jsem tam viděl až Orlík, tak mě hlavou blesklo: “ tak to bude hodně drsný, tam se asi nedostaneme“.
Tak teď něco k závodu. Každý dostal mapu kde jsou zakreslené kontroly. U kontrol nejsou vyznačeny jejich bodové hodnoty a ty dostane až po startu na první respektive startovací kontrole S1 pro sobotní a S2 pro nedělní etapu. Tam také zjistí které kontroly jsou nulové a daný den neplatí. Mapa je pro oba dva dny stejná. Tudíž plán postupu musí dvojice zvolit až na S1 nebo S2 kdy si do mapy zakreslí bodové hodnoty a ví které kontroly jsou pro daný den platné. Dvojice musí jet celou dobu spolu alespoň na dohled a kontroly, které byly vybaveny čipy se musí značit společně. Limit je pro sobotu 6 hodin, pro neděli 4 hodiny. Startuje se ve vlnách po 3 minutových intervalech po cca 20 člených skupinách.
Tak teď zpět k závodu. Nastal náš čas 10:33 a je odstartováno. začínáme stoupat k S1 kde je velká skupina lidí a každý překresluje body do mapy. Po tomto administrativním úkonu už opět šlapeme. Tentokrát na kontrolu č.85, tady bez problému razíme ale o proti původnímu plánu dle Davida, vyrážíme na druhou stranu než jsme chtěli. To znamená za jízdy přeplánovat celý postup a vymyslet nový směr trasy. Na další kontroly jsem převzal trochu iniciativu a mapování bylo docela bez problémů. David neměl nějak svůj den a tak mě mapování přenechal. Jedeme si naplánovanou strategii až na kontrolu č. 35 rozhlednu Onen Svět. Mezitím vyžebráme vždy u nějakých zahrádkářů vodu do bidonů. Je 35°C ve stínu a voda v nás mizí hrozně rychle. Z onoho světa jedeme na kontrolu č. 52 a tady děláme osudovou chybu. Ještě stavím před osudnou křižovatkou a snažím se zvolit svůj směr po zelené TZ, ale prý bych jel zpátky. Takže se podvoluju a dupeme strojovým tempem. Když vyjedeme ve vesnici a zjistíme kde jsme, je průser na světe. Následuje přejezd po asfaltu před Krásnou Horu, kde vybíráme kontrolu č. 41 a zjišťujeme že nám zbývá necelá hodina do limitu. Následuje plánování co nejkratší trasy do cíle a hraní si na Tour de France na bajkách. Valíme to co to dá, oba toho máme dost. Když už se blížíme k Monínci oba víme že to nestihneme, ale chceme mít ztrátu co minimální. Nakonec dojíždíme do cíle 16 minut po limitu což nás stojí – 40 bodů a 20 místo. Byli jsme hodně přemotivovaní a dělali jsme spoustu navigačních chyb. Dnešek se nám prostě nepovedl.
Neděle 19.7.
Podle Mapy se dalo odhadnout, které kontroly byly prázdné, tudíž by měly být v neděli a mohly jsme si naplánovat předběžně dnešní postup. Dnešní postup mapování svěřil David mě. Po S2 a zapsání kontrol jsme nasadili hodně svižné tempo a první kopec jsme vylítli ani nevím jak. Jelo se super, tempo parádní a kontroly padaly jedna za druhou až k č. 63, tam jsme se nechali strhnout davem a špatně odbočili. Následoval výšlap do kopce přes ohradníky, zpátky na cestu, ale takových nás bylo víc. Jeli jsme na kontrolu č.62 za 50 bodů a pak na kontrolu č.60 za 80 bodů. Tam už nám nezbývalo moc času a musel jsme točit zpátky. Ze včerejšího propadáku s časem, byl pro nás čas prioritní. Cestou jsme dali ještě několik kontrol a do cíle jsme dojeli s 8 minutovou rezervou. Bylo z toho 15 místo.
Celkově jsme skončili na 15 místě ve složení David Kuzma, Petr Šedivec s 830 body, což je pro nás víc než slušný výsledek a nakonec jsme velmi spokojeni. Na špičku samozřejmě nemáme a ani mít nikdy nebudeme jejich 1309 bodů je jak ze scifi filmu a nechápu jak to mohou takhle dát. Je to kombinace dokonalého mapování s minímálním prostojem a dokonalou fyzičkou. Rád bych věděl koli najeli?
Ztracené Kobylky – 13.6.2015 ( Orientační závod dvojic na horských kolech)
Letošní závod Ztracených kobylek, se konal opět v Mladoticích. Organizační duo opět nezklamalo a uskutečnilo parádní závod. Letos jsem tenhle závod jel úplně náhodou, protože Martin nemohl k vůli závodu v Kanadě, takže jsem vyfasoval jeho parťáka Davida Kuzmu a jsem za to rád. Spolupráce byla perfektní, navigačně jsme se výborně doplňovali. Fyzicky jsme na tom byli podobně a na to že jsem od toho nic neočekával, jsme vyjeli skvělé umístění.
Tento závod se jede ve dvojicích, trasu si každý plánuje sám, má pouze mapu kde jsou zakreslené kontroly, bodové hodnocení kontrol a časový limit 6 hodin. Cíl je nasbírat co nejvíce bodů a dojet v časovém limitu, protože pak je tým docela drsně penalizován.
Po startu, jsme si řekli rychle taktiku a trasu kterou chceme jet a té jsme se drželi až do konce. Mou chybou jsme si asi zbytečně zajeli na kontrolu č.25 a ztratili drahocený čas, ale závěr byl plnej adrenalinu. Oba dáváme gely, aby jsme z těch našich unavenejch těl vymačkali ještě něco. Předposlední kontrolu jsme hledali na sousedním kopečku a ztratili cca 10 minut, pak jsme trefili odbočku a konečně našli kontrolu č. 27. ( strom u kupky hnoje) Od té chvíle nám zbývalo do limitu cca 25 minut a hlavně se přihnal slejvák včetně krup. V lijáku jsme valili na kontrolu č. 18, která byla za 50b. Sjezd ve kterém jsme díky dešti na cestu moc neviděli. Kontolu máme, čas 15 minut. Adrenalin stoupá. Čeká nás výjezd po červené turistické značce, kterou se valí potoky vody. Adrenalin a cukry z gelů rozpumpovaly naše svaly a my letíme do kopce, jak kdyby jsme měli motor. Konečně Štichovice, 7 minut, najíždíme na asfalt. Roštujeme na nejrychleší převody a letíme do Mladotic, v areálu kempu ještě jedna kontrola a do cíle dojíždíme s 30sekundovou ztrátou po limitu což znamená -2body.
Skončili jsme na 13 místě celkově a 6 místě v kategorii ve složení: Petr Šedivec, David Kuzma s celkovým hodnocením 698 bodů. Takže trochu tréninku a příští rok na viděnou.
Celkový výsledky jsou zde
Baroko maraton 2014 Plasy – aneb bez tréninku to trochu bolí
Jak již titulek napovídá, 6. září v sobotu se konal na velké louce v Plasích svátek všech běžců, kultovní Baroko maraton. Hodně jsem o tomhle závodě slyšel a většinou samá pozitiva a chválu hlavně na trať. Takže jsem neváhal a přihlásil se. Jelikož ale neběhám nijak pravidelně, naposledy někdy na jaře, tak jsem se přihlásil na poloviční trasu 21km. Limit startujících bylo 1000 závodníků a závodnic a byl naplněn již ve čtvrtek.
V sobotu jsem vyrazil do Plas s Honzou (Burákem) a jejich rodinnou skvadrou. Lucka s mladým Honzou běželi 10km a já s Burákem půlku. Zvyklej z kola jsem se řídil heslem, že je lepší bejt v předu alespoň na startu než nikde a začal jsem okupovat místo těsně u lajny.
V 10 hodin zazněl startovní povel a hlavní závod spolu s naším a masa lidí se dala do pohybu. První úvodní kolo vedlo okolo louky. Byly pro to dva důvody. Jednak aby se roztrhalo startovní pole a taky hlavně kvůli divákům, kteří dotvářeli perfektní atmosféru. Po druhém průběhu startovním obloukem se peloton ztočil do terénu a začalo se závodit. Já měl plán jasnej, udržet se Buráka zuby nehty a zkusit to nějak vydržet. Vzhledem k vzdálenosti jsem čekal trochu volnější tempo, ale všichni běželi jak kdyby byl za 10 km cíl, tak jsem běžel taky. První občerstvovačka. Dávám ionťák, vodu a stíhám Honzu, aby mě moc neutekl. Na asfaltovém úseku ho doháním a držím se ho. Pak přišly na řadu seběhy. Z kopců jsem neměl šanci a jenom jsem viděl jak se vzdálenost mezi námi prodlužuje. Trasa je parádní, pěkný singlíky občas nějakej asfaltovej přeběh, ale většinou terén a tudíž měkko pod nohama. To mám rád. Na druhé občerstvovačce byl už Honza asi 500 metrů přede mnou a mě se začínala nabourávat psychika. 
Nesmím teda zapomenout na Benža, kterej mě nadjížděl na kole, fotil a hlavně psychicky podporoval za což mu patří velký dík. Tady už jsem ale začínal pomalu ztrácet svoji rychlost a pomalu mě sem tam začal někdo předbíhat. Před 3.občerstvovačkou už jsem měl vážně krizi. To jsem ještě netušil jakej kopec mě za ní čeká. Hlava byla čím dál tím víc nahlodaná jak mě předbíhali závodníci značně staršího data narození a já začal vnitřně supět, ale tělu se nějak nechtělo nebo co. Tady jsem pár úseků šel a propadal se hlouběji a hlouběji startovním polem. Už jsem byl vnitřně nějak rozhodlej, že to prostě do cíle nějak došoupu. Následoval seběh do Žebnice, kde byla 4. občerstvovačka, kterou jsem hned využil a napojil se. Tady mě doběhla druhá holka a to mě nakoplo. Tělo začalo zase trochu spolupracovat a z mého trochu neidentifikovatelného stylu se začal opět stávat běh. Na kopci čekal Benžo a řve na mě:“tady už to je jenom z kopce singlama už to máš tak 4 km“. Jak já si přál skopnout ho z toho kola a chvíli se svézt z kopce. Neuděla jsem to 
. Protáhl jsem krok a držel se skupinky přede mnou. Pátou občerstvovačku jsem ani nevyužil, protože děvčata od ní hlásila 2 km do cíle. Tady jsem předběhnul tu druhou holku a držel tempo. Hlava už chtěla domů do cíle a tělo jí kupodivu následovalo. Když ale trasa před obloukem uhýbala vpravo a hnala mě ještě okolo celé louky, bylo to jako když vyhodím kotvu. Nohy byly jak z olova. Dívčina mě předběhla a začínala mě mizet z obzoru. Připadal jsem si jak když tlačím auto se zataženou ručkou. Prostě hrůza. Silou vůle jsem se dopajdal pod starovní oblouk a v čase 1:50:10 jsem závod dokončil na 66. místě celkově a 31.místě v kategorii. Závod vyhrál Karel Pilař v čase: 1:26:10, Hlavní závod tedy maraton vyhrál Radek Bruner v čase: 2:52:12. Celkové výsledky jsou zde.
Co říci závěrem: Trasa závodu je krásná a vede nádhernou přírodou, ale na to, aby si to člověk pořádně užil je třeba trochu nátrénovat. Atmosféra byla parádní, jen tak dál a za rok se zas uvidíme. Zvláštní poděkování patří Benžovi za fotky.
1000 Miles 2014
A je to tu zase, Martin si né a né dát pokoj a jak je vidět viz předchozí článek o Loudání. Tenhle druh závodů Martinovi prostě sedí a je vidět, že je to jeho parketa. Rok se s rokem sešel a je tady opět červenec a s ním i nejdelší český závod Craft 1000 miles adventure, který odstartoval v neděli 29.6.2014 v 15:00 z nejzápadnejšího cípu České kotliny ze Skalné u Chebu. No a jak jinak než stylově a opět za deště jako před dvěmi lety. Prostě extrém jak má být. Budu tady aktualizovat veškeré informace co se týká postupu Martina na trati a postřehy které budu mít k dispozici. Do té doby než zdárně dorazí do cíle na nejvýchodnější část Slovenska do vesničky Nová Sedlice. Držte mu se mnou palce a přejte mu štěstí, protože podle toho co letos předvádí a jakou má formu tak mu dávám šance na bednu. Potřebuje jen, aby ho nezradilo jeho tělo, které funguje až neskutečně jako u robota a vydržel jeho stroj Trek, na který nedá dopustit. Brašny od everbiku jsou odzkoušené a letos má i vychytávku ve formě salámové brašny.
Neděle 29.6.2014
Start proběhl za deště. Nadšení všech mílařů je převeliké a uvidíme jak dlouho jim vydrží jejich optimismus.
Zpráva od Martina: “ (78.34 km, 18:59:58): Pendolino hlásí příjezd do Kraslic. Jedem 3 vagóny se Štěpán a Láďa. Je mokro.“
Pondělí: 30.6.2014
Martinovo stroj se speciální salámovou brašnou
2:00 Martin našel útočiště v v Kovářské. Ustlal si v místním nonstopu pod kulečníkem a dokonce v tuhle ranní hodinu sehnal i pizzu, takže trochu doplnil i energii. Je v teple a suchu, ale dlouho si ho neužije, protože za pár hodin bude vyrážet opět na trať.
15:00 Martin právě dojel Honzu Tyxu kousek před Hřenskem a právě čeká na přívoz. Nevím co má schovaný v tom rámu, ale mám podezření, že nějakej skrytej raketovej motor, protože jede neskutečně.
19:03 – ( 355,65 km ) Martin píše: “ Podmáčené a neposekané nekonečné louky v krušnejch daly zabrat. Jako silovej trénink dobrý, ale už toho bylo moc a tak mě to nebavilo. To bych to snad radši Jel se zahradní sekačkou než na kole.“
Úterý: 1.7.2014
11:06 – (472 km) CP1 Martin právě přijel jako první závodník do CP1 zbudované jako vždy na místě lesní školky, prohodil asi jen pár slov, protože během 4 minut už opět vyrážel na trať a vydal se stoupat po singlterkách na vrchol Smrk. Náskok na druhého pronásledovatele Štěpána Stránského má necelé 3 hodiny.
18:03 – ( 537,28 km) Martin píše: “ Je super, že je k nám traser tak milosrdný. Nejprve nás obalí od hlavy až k patě bahnem a pak nás nemilosrdně pošle umýt do mokrých smrčků a vykartáčovat boty do mokrých borůvek.“ Martin se tedy srdnatě dere do Krkonoš a doufám, že konečně začne alespoň trochu odpočívat, jinak si začnu myslet, že je fakt nějakej mutant kříženej s robotem. Drž se chlape držím pěsti. V těchto chvílích už kontrolní bod CP1 navštívilo 5 závodníků.
Středa 2.7.2014
Bohužel středa byla ve znamení zpravodajského ticha. Martin asi měl plno práce, aby zdolal Krkonošské kopečky, až k večeru se ozval.
21:56 – (710.75 km) Martin píše: Jedu do kopce a letí vedle mě vosa a povídá: „mám tě dát žihadlo?“ Pak se z ničeho nic otočí, a řekne. „Nebo radši ne. Vypadáš, nějak blbě, nechci od tebe něco chytit.“ Je to dobrý, až si budu povídat ze šnekama bude hůř. Mimochodem jeden šnek z plzně jede teď kolem světa.
Čtvrtek 3.7.2014
Martin na CP2
9:16 Martin právě přijel do CP2 a finishe 500 mil v Jeseníkách. Minutu po něm do CP2 doráží také Štěpán Stránský.
10:23 Martin si vzal konečně čisté a voňavé svršky a cítí se báječně. Vyměnil řetěz a opouští CP2. Míří do Deštné a začíná pomalu stoupat na Dlouhé Stráně.
17:25 ( 925km) Martin si z CP2 vez nějak moc sladkostí a boleli ho záda, tak dal asi půlku batohu místním lesákům a osladil jim život. V tuhle chvíli má za sebou Jizerky a pokračuje směr Vizovice
22:00 Martin parkuje ve Dvorcích v pensionu, kde si dává konečně pořádný jídlo a nalézá zde i nocleh u sympatické servírky.
Pátek 4.7.2014
9:00 Martin vstával vehodiny a přes vydatný spánek opět najíždí na scoje tempo. Nyní už je v Loukově těsně před Bystřicí pod Hostýnem.
15:05 Vizovice už má za sebou a nyní stoupá v kopcích u Bojkovic a míčí ke Slovenským hranicím.Rád by dojel až do CP3.
17:30 (1084.52 km) Martin píše:“ Dneska parádní bikovani po hostýnskych a vizovickych kopcích. Těžké ale suprově dynamická jízda dolů pár sekund 60km/h a pak hned nahoru 3km/h a to asi tak 50x až do bezvědomí 
“
22:04 CP3 Martin právě dojel jako druhý do CP2. Zjisti kolik je Štěpán před ním. Moc odpočinku si neužil a jal se stíhat Štěpána. 22:24 opuští CP2 u Trenčína a vyráží na trať.
Sobota 5.7.2014
Během celého dne kluci asi neměli čas psát, prostě závod je závod a byli zaneprázděni šlapáním, strojovým tempem a koncentrací na cestu. Kloubouk dolů pře jejich psychikou, protože tolik dnů jen s minimem spánku, tolik dřiny a obrovského úsilí, to se jen tak nevidí. Kdo nikdy tenhle závod nejel asi nepochopí. Já jim ale rozumím a úplně je chápu. Martinovo závodnické srdce se prostě nezapře a nenechá Štěpána jen tak. Bude to rvát až do konce a já mu věřím, že to nakonec dokáže.
20:28 ( 1242,09km) Martin se po celodenním tichu konečně ohlásil. Právě se nachází na nejvyšším bodě celé trasy a Velké Fatry, vrcholu Križná 1574 m.n.m. Píše: „Krásnej západ slunce na Kriznej. Se Šťěpánem to nejak hrotime „ Držím palce a jestli jim vydrží síly, tak v pondělí někdy z rána by mohli dorazit do finishe v Nové Sedlici.
Neděle 6.7.2014
17:46 ( 1431,40 km) Kluci jedou od včerejška spolu. Martin píše: “ Dáme šlehačkovej dort a valíme se Štěpánem dál. Snad zítra cíl. Máte připravený kontejnery na kola a rakve na lidi?“
Jak je vidět humor je neopouští, ale ještě nemají vyhráno, nějak se na ně začíná tlačit Radek Musil, kterého tohle stíhání muselo stát hodně hodně sil. Závěr bude ještě zajímavej a vůbec není jasný kdo dorazí do Nové Sedlice jako první.
Pondělí 7.7.2014
15:58 Nová Sedlice, je dobojováno.Kluci to dokázali a přes obrovské vyčerpání a vypětí všech sil v sobě našli týmového ducha a dojeli si společně pro vítězství v tomto ročníku. Stanovili nový traťový rekord 8dnů a 58 minut. Bylo neskutečné to všechno sledovat a s jakou rychlostí doslova prolétli celou trasu. Velký obdiv a úcta. Jste machři. Nyní se snad konečně vyspí a pořádně nadlábnou. Jsem zvědavý na novou statistiku váhy před a po závodě. Protože energetický výdej musel být obrovský. Martine ještě jednou obrovská gratulace a už se těším na vyprávění.
Pohár osvobození – přebor VŠ a Memoriál Jana Vodrážky a Ivana Zápotockého 6-4-2014
Na popud Martina, přidám svou troškou do Mlýna a v krátkosti se pokusím popsat moje zážitky z orientačního běhu, který se konal v Tymákově.
Jelikož tenhle rok zatím kolo docela zanedbávám a Tlumič nás přihlásil na jeden závod, kde se běhá, tak jsem letos začal trochu běhat. Chytnul jsem se Buráka, Sedleckého guru přes běh a hlavního organizátora Běhu přes 3 Vsi a ten mě dotáh k orientačnímu běhu, za což jsem rád. Premiéru jsem si odbyl začátkem roku na orienťáku u Pytle vedle Tesca. Tam mě to chytlo i když jsem na jedné kontrole bloudil přes půl hodiny. Tohle byl můj druhý start a když mě Burák o něm řekl, neváhal jsem ani chvíli a potvrdil účast.
Neznalý situace, jsem se přihlásil na dlouhou trať H21L a očekával opět sranda závod s pár lidma, ale ouha. V průběhu týdne jsem začal přijímat hlášky, že už je přihlášeno 400 lidí a v pátek už bylo přihlášeno přes 700 lidí!! Prostě masakr, v duchu jsem si říkal, že ztrapnit se dá i jinak, ale když už jsem přihlášenej, tak to přece nevzdám a půjdu do toho. Abych v tom nebyl sám, tak jsem zbláznil Tlumiče, který poběží v kategorii příchozí. V předvečer závodu jsem zjistil, že moje trasa měří 10,8 km s převýšením 355m a má 26 kontrol. V noci jsem se moc nevyspal a pořád přemýšlel nad tím, kde asi zabloudím .
Přišel den D a je tu den závodu. Ráno jsem se autem rychle zajel zaregistrovat a už při příjezdu jsem Tymákov vůbec nepoznával. Vyhrazené parkoviště pro závodníky. V místě cíle se rozprostíralo ležení o velikosti menšího vojska a mě docházelo, že tohle je opravdovej závod a né nějaký běhání po lese. Při registraci jsem se dozvěděl, že startuji 102 minut od startu. V naší kategorii se startovalo v intervalu 3 minut. Start byl naplánovaný na 10:00, takže já startoval v 11:42. Tlumič jelikož byl příchozí, tak mohl odstartovat kdy chtěl. Následovalo seznámení s čipem a jak s ním zacházet. Vyzvednout vysvětlivky k závodu, kde je uvedeno pořadí kontrol, čísla kontrol a piktogramy, kde by se kontrola (lampion) měl nacházet. Po nachytření od ostatních závodníků co to všechno vlastně znamená, že tohle je sráz, tohle kámen, tohle světlinka, průsek, atd. Jsme vyrazili ke startovnímu prostoru. Tady byly tři koridory. Před vpuštěním do prostoru Vás organizátor zkontoloval jestli už je Váš čas a můžete do koridoru vůbec vstoupit. V každém koridoru měl strávit závodník 1 minutu. V Prvním si vynuloval čip, který má nasazený na prstě. V druhém se kontroluje, jestli je opravdu vynulovaný a ve třetím se sám odstartuje. V běhne do stanu, kde si najde svoji mapu ( Každá kategorie má svou mapu a každá kategorie má svoje kontroly- lampiony se svejma číslama) a už je to na něm. Přišel můj čas startu a vybíhám. Beru mapu a běžím. Člověk doběhne k prvnímu lampionu, od kterého si má dát azimut a běžet k první kontrole, což jsem nevěděl a 1, mě zabrala docela dost času než jsem jí našel. Číslo 155, hurá je to ta moje, takže odpískávám čipem a běžím ke druhé.Tu trefuji skoro přesně. Třetí je trochu oříšek, protože se nachází v kamenitém srázu, který je porostlý hustýma borovicema. Skoro 15 minut v tahu, ale našel jsem. Konečně se můžu proběhnout. Čtvrtá kontrola se nachází až nad Starým a Novým Sedleckým rybníkem. Volím sice delší trasu, ale pro mě větší jistotu a chytám se první cesty, která mě tam dovede. 13 minut svižného běhu a jsem nad rybníkama, chytám azimut a mířím ke 4. Mám ji, začíná mě to bavit a další a další kontroly následují v poměrně rychlém sledu. Běžíme kolem Střelnice k silnici na Lhůtu, pak se trasa stáčí zpátky k Sedlecké skále, kde jsou hned 3 kontroly za sebou. Zpátky k silnici na Lhůtu, kontrola 15, za ní je občerstvovačka s vodou a následuje dlouhý přeběh zpět k Tymákovu. Nejdříve jsem chtěl běžet po cestě přes Sedlec, ale pak jsem to risknul a běžel skoro přímo. Červené šrafování byla zakázaná oblast ( osázená pole) takže se muselo běžet po cestičkách mezi nebo při kraji pole. Začínám stoupat na Sutici, počítám křižovatky z mapy, dávám azimut a běžím do lomečku kde jsem nikdy nebyl. Kontrola mám ji, ale číslo nesedí. Vím, že má být 0,5 metru od hrany.Konečně jsem ji našel kontrola s číslem 122. Následuje 17 a odtud v euforii že za chvíli je konec, dělám svoji asi nějvětší chybu. Na křižovatce odku jsem měl běžet v levo se vydávám v pravo a po dlouhém hledání najdu lampion, ale zase nemá to správné číslo. Vracím se zpátky ke kontrole 17, srovnávám mapu a buzolu. Konečně chytám správný směr, mám konečně 18 a odtud už se zase běží. Poslední kontrola 26 a odtud už je vidět cíl. Sprintuju co to dá a odpískávám průběh cílem u cílového lampionu. U pořadatelů nechávám načíst čip a obratem mě vyjede účtenka jak z hypermarketu, kde jsou Vaše iniciály a časy na jednotlivých kontrolách a celkový čas. Tohle mají vymáknutý dokonale. Nakonec jsem naběhal 14 km v čase: 126: 18. Byl z toho sice jenom 59 flek z 63 startujících. Ale pro mě vnitřně to znamenalo vítěztví, že jsem doběh a nezabloudil. Velký dík organizátorům za skvěle namotanou trasu a perfektní zázemí a za rok zase naviděnou.Zde jsou kompletní výsledky včetně mezičasů.
Jabkoty´s Mile International – 3.8.2013
Letos stejně jako loni jsem nemohl chybět na tomhle nádherném, ale hodně náročném závodě. Jelikož jsem ho jel loni poprvé a byl jsem z něj nadšený, ukecal jsem k jeho absolvování ještě Dejva a Vencu. Takže jsme jeli tentokrát za náš tým ve třech. Martin bojoval na Krušnohorském MTB QWERT maratónu v Meziboří u Litvínova a Tlumič s malým Ondrou vyrazil hájit naše barvy na Kokosáckej triatlon do Březína.
Prezentace probíhala pouze v pátek, takže David s Luckou se rozhodli přespat ve stanovém městečku a dorazili už v pátek večer. Já měl pracovně cestu kolem,takže jsem nás s Vencou zaregistroval v pátek a na start jsme dorazili až v sobotu ráno.
Kolem 7 hodiny ranní jsme přijeli do Kdyně a tady se to začínalo pomalu hemžit natěšenými bikery. Bohužel pořadatel trochu podcenil promo a na startovní rošt dlouhé trasy se postavilo pouze něco kolem 30 závodníků a na trasu krátké trasy něco kolem 70 jedinců. Na to kolik úsilí s tímhle závodem každoročně mají a jak perfektně je zorganizovaný, tak je to velká škoda a bylo mě to trochu líto. Start a cíl a veškeré zázemí závodu se konalo na fotbalovém hřišti na začátku Kdyně směrem od Domažlic. Blíží se 8 hodina a je odstartováno. Zaváděcí motorka vyrazila a za ní skupinka natěšených bláznů . Minulý rok se závod prezentoval jako jeden z nejtěžších závodů v ČR, letos o tom nepadla žádná zmínka takže jsem si bláhově představoval, že možná trochu snížili laťku, ale to byl omyl ! Plno pasáží předělali ještě více do terénu, takže přejezdy po cestách a asfaltu minimalizovali na úplné minimum a přidali pár lahůdkových výjezdů.
Ale teď už krátce k samotnému závodu:
Po startu se jelo docela slušné tempo, každý věděl co ho čeká a moc se nezávodilo.Za to s prvními kopcy bylo jasné že začínáme nabírat výškové metry a to hodně rychle. Asi do 20 km jsme jeli všich tři spolu a Venca se nějak né a né rozjet. Pak se nám konečně utrh a začínal se postupně probojovávat vpřed. Teplota nám dávala zabrat, 35°C ve stínu a na slunci ještě mnohem víc z nás dělalo pohybující se blázny,které se pečou ve vlastní šťávě. Na zádech jsem si vezl sice 2,5 litru pití, ale už na první občerstvovačce jsem nepohrdnul naplněným bidonem, který mě okamžitě vrazili do mého prázdného košíku a zalil jsem to ještě 0,5 litrem vody z kelímku. Blíží se 25 km a můj Garmin začíná ukazovat 1000 m převýšení. S Dejvem jedeme pořád spolu a začínáme vjíždět do Německa. Lucka zvládá geniálně roli fotografky a až neskutečně se přimisťuje. Už na nás čeká na první německé občerstvovačce u Rittsteigu a pořizuje další fotky. Nám už se začíná konečně zjevovat kýžený vrchol Hohenbogenu, ale pořád je ještě dost daleko. Němci a jejich preciznost je v organizaci znát na každém kroku. Na větších križovatkách stojí hasiči se zapnutými majáky, všichni ve spojení pomocí vysílaček a jak vidí nějakého závodníka, okamžitě zastavují dopravu aby měl volný průjezd. To mají zmáknuté super. Já s Dejvem sjíždíme konečně do údolí, odkud už začínáme stoupat po asfaltu na Hohenbogen. Někdo asfalt nesnáší, ale my jsme tady za ten krátkej asfaltovej úsek byli vděčni jako nikdy. Míjíme chatu odkud začínají vézt lanovky a začínáme stoupat po šotolinových cestách. Cestu jsem si pamatoval trochu z loňska, takže jsem věděl že v jednom místě budeme tlačit, ale tentokrát nás pořadatelé nahnali přímo na sjezdovku. Její sklon zvláště když sebou člověk musí vláčet kolo se zdál opravdu strmý a přimomínal minimálně černou sjezdovku. Tady jsme se všichni nějak sjeli a na kopci byl vidět skoro celý peloton. Venca byl téměř až nahoře a za námi přijížděli další a další bikeři kteří začali stoupat tímhle ukrutným kopcem. Po 10-15 minutách, když jsme tuhle třešničku na dortu měli za sebou, konečně najedeme zase na povrch po kterém se dá jet. Cesta stále stoupá k vrcholu a Dejv si začíná stěžovat na křeče, mě už taky louplo v lejtku, takže jsme na tom podobně. Když konečně dorazíme na vrchol Hohenbogenu, začneme s křečemi bojovat solí. A jelikož je tohle známá věc, tak tam miska se solí samozřejmě nechybí. Vezmu půlku banána a zabořím jí do misky. Dobrota to moc není, ale věřím že to pomůže. Lejeme do sebe další a další litry vody. Další prázdný bidon mě byl okamžitě doplněn. Člověk si tady na občerstvovačkách připadá tak trochu jako v servisu. Všichni jsou hrozně ochotní a defakto by se člověk nemusel pustit řidítek a snad by ho i nakrmili, prostě super. Míříme konečně z kopce, ale vzhledem k našim problémům jsme trochu zvolnili. Tepák konečně neukazuje čísla okolo 180, ale ustálil se na hranici něco přes 160. Následuje kamenitý sjezd až pod úpatí kopce a odtud začínáme stoupat na Neukirchen. Tady při sjezdu křížovou cestou zase čeká Lucka a fotí. Cesta německem je moc pěkná a oba s Davidem si to v rámci možností užíváme. Těsně před Českou hranicí sjíždíme kamenitou pasáž a najednou se ozve sičení. Defekt. Můj opěvovaný Continnental mě prvně zklamal. Mlíko z duše se dere ven jak z vodní pistole a tuhle díru asi nezvládne. Takže měním a Dejv mě s tím pomůže. V rámci úspory času, dávám sifon, takže jsme ztratili tak 5 minut. Hned na daší občerstvavčce na Flekách ještě dofukuju velkou pumpou, kterou tam měli a vše je OK. Už začínáme bejt hodně použitý a kilometry né a né přibejvat. Trochu to zkrátím Na předposlední občerstvovačce pod Korábem jsem oba totálně na kaši a náš postup se mění v pochodové cičení. Sebemenší kopec a my slejzáme z kola a tlačíme. Každej z nás jede na doraz a kdyby nebylo toho druhýho tak se na to možná vykašlem. Když už jsme konečně na hřebenu, tak se radujeme, ale ouha. Klesáme na druhou stranu kopce a celý ho objíždíme, později obcházíme až jsme konečně u rozhledny a na vrcholu kopce Koráb. Tady je poslední občerstvovačka a informace, že už to máme jenom 3km z kopce, ale nepřijemným terénem, nám opět rozzáří úsměv na rtech. Ať to vede kudy chce, hlavně že nemusíme chvíli šlapat. Sjezd byl teda docela náročnej a v závěru jsem brzdil i třema prstama, jak už jsem neměl sílu, ale už jsme v Kdyni. Finální průjezd a konečně projíždíme společně cílem.
Trasu 110 km s převýšením 3500m vyhrál: Martin Strieženec v čase: 05:01:33, Václav Auterský závod dokončil na 8. Místě celkově a 3. v kategorii v čase: 05:51:19 , Já Petr Šedivec a David Havel jsme dokončili na 18-19. místě celkově a 6. – 7. v kategorii v čase: 06:35:59. Kompletní výsledky si můžete prohlédnou zde.
Závěrem bych chtěl říct, že i když v průběhu závodu každý znás tenhle závod proklínal díky své náročnosti. Po průjezdu cílem to bylo zapomenutoa a příští rok se opět postaví na startovní lajnu. Takže ještě jednou díky Jabkoťáci za skvělou organizaci a atmosféru a příští rok na viděnou 
AUTHOR Král Šumavy MTB Memoriál Františka Šraita – 1.6.2013
Letošní počasí nám cyklistům moc nepřeje a déšť, né a né ustat, takže se nikomu do závodu moc nechtělo. Ale byly dva hlavní důvody proč tenhle závod jet.
První důvod byl ten, že tenhle ročník je jubilejní dvacátý. No a druhý důvod byl u každého kdo tenhle závod už párkrát zažil trochu vnitřní a srdcová záležitost. Prostě si na tu startovní lajnu stoupnout i kdyby sněžilo,mrzlo nebo padali trakaře a vzdát holt Frantovi Šraitovi. Zakladateli a vrchnímu guru, který tenhle závod stvořil a bude neodmyslitelně spjat s touhle akcí a letos nás bohužel při projíždění letošní trasy navždy opustil.
Vyráželi jsme v 7:00 z Plzence s Tlumičem a cestou potkali Vaška s Víťou. David dorazí s Luckou a Martin ten už se v tuhle dobu pral tradičně se svojí 100 km tratí. Okolo 8hodiny dorážíme do Klatov. Registrace a už stojíme na Klatovském náměstí kde se to začíná pěkně houfovat. Tradičně si stoupáme hned k pásce, jelikož máme vyjetou pozici z loňska. Počasí 14°C, zataženo a má pršet.Co víc si přát
9:45 hod. a tradiční hudební podkres Manowar dává tušit, že se blíží hodina H. Tentokrát nejsou před startovním výstřelem tradiční bubny, ale na celé Klatovy se rozezněly zvony, které byly pro Františka. Celé startovní pole a náměstí mu vzdalo hold potleskem. Pak se ozval výstřel a bylo odstartováno. Víťa vyrazil jak raketa a drží se v čele závodu. Já se v úvodu držím asi tak druhé skupinky a tempo mě docela vyhovuje. Akorát to bahno mě postupně zadělává přesmykač, takže malá placka při výjezdech se už nedá použít. Před prvním brodem mě dojíždí Dejv a jedeme spolu. Brod neprojíždím a nevyčistím si přesmykač a na dalším kopci mě Dejv ujíždí. Při sjezdu se mě od potu vyplavila čočka, takže ještě ke všemu nevidím a vnitřně docela supím, že je to v háji. Ve sjezdech mě skoro všichni předjíždí. Jedu to už jako vyjížďku a nezávodím. Za chvilku mě dojede Tlumič a je z toho bahna podobně rozčarovanej jako já, ale dojet to musíme. Přeci to nezabalíme, to nám naše ego nedovolí. Brod u Nemilkova procházím a v řece strávím několik desítek sekund, abych rozchodil přesmykač zatemovaný bahnem a alespoň chvíli fungoval. Kopec za brodem si vychutnávám a konečně jedu na malou placku. Po dalších pár kopcích je ale opět malá placka bahnem vyřazená. Proto větší kopce chodíme pěšky. Vyjde to na stejno. S Tlumičem jedeme spolu asi tak od 20 km až na 3 občerstvovačku bufet v Braníčkově, kde nás dojíždí i Venca. Plánuju si, jak dojedeme do cíle stylově jak tři mušketýři vedle sebe, ale Venca neztrácí motivaci a hodlá stále závodit, takže za chvilku nahlodá i mě a začínáme postupně nabírat tempo. Z turistické rychlosti jsme se posunuli na obstojnou maratónskou.Takže kilometry zase začínají naskakovat. Za třetím brodem jedeme lesem a najednou potkáme Dejva, který měl zase defekt a už dofukuje kolo. Ten má prostě letos smůlu, a tak pěkně to měl rozjetý. Při jednom sjezdu, kde se kolo řídit moc nedá a pohyb shora dolů se dá přirovnat spíš sánkování po blátě za sebou najednou slyším ránu. Tlumič. Otáčím se jestli je v pohodě. Prej je všechno v cajku, ať jedem. Pokračujeme s Vencou a doufám, že nás Tlumič dotáhne, ale asi se mu nechce, protože nějak nejede, takže pokračujem sami. Ve stoupání nad Podolským Mlýnem těsně před vrcholem nás dohání Dejv a mizí nám postupně z obzoru. To mě trochu nabudilo a začínám opět přidávat plyn. Jedu si svým tempem a najednou na obzoru vidím Dejva. Přidávám a tak na 55 km ho doháním a jedeme spolu. Taháme se ,a trochu hecujem, takže to docela odvaluje, jestli se to vzhledem k terénu vůbec tak dá říkat. Těsně před Soběticema, kde se napojuje krátká trasa, vidím Víťu jak mění. No to už není možný, zase defekt. Měl by vyměnit obutí, co závod to defekt a to útočil na přední umístění. V Soběticích Dejv trochu ztrácí dech, tak za to vezmu a poodjížím mu. Následuje už jen sjezd po asfaltu ke Klatovům a aby nám to nebylo líto, tak nám v cílové rovince připravili exkluzivní bažiny na loukách, kde voda byla nad kolena a nezbývalo nic jiného než je prostě projít. Konečně z bažin venku a už je tu cílová páska v Mercandiniho sadech v Klatovech.
A jak to celé dopadlo:
Na trase 100km, kam se přihlásilo: 660 bikerů a bikerek vyhrál:Václav Ježek v čase: 4:53:12 . Naše barvy hájil:
Martin Vít 24.místo celkově, 20.v kategorii v čase: 6:09:22
Na trase 75 km, kam se přihlásilo: 1043 bikerů a bikerek vyhrál: Petr Šindelář v čase: 3:28:57. Naše barvy hájil:
Petr Šedivec 86.místo celkově, 53. v kategorii v čase: 4:46:55
David Havel 88.místo celkově, 54. v kategorii v čase: 4:47:51
Václav Čejka 92.místo celkově, 57.v kategorii v čase: 4:51:18
Tomáš Tůma 94.místo celkově, 58. v kategorii v čase: 4:51:44
Vít Vojáček 110.místo celkově, 29. v kategorii v čase: 5:00:41
Celkové výsledky si můžete prohlédnout zde.
Velké poděkování patří Lucce za super fotky a dokonalé přesuny .
Okolo Horní Břízy – 28.5.2013
Trasa: 75 km, převýšení: 1024m
Po dlouhé době a prosazování pozdějších startů jsem si prosadil svou a konečně jsme se sešli v téměř plném počtu a od 17:00 hod jsme vyrazili z nám. republiky od Andělíčka směrem Bolevák a ostatní rybniční soustava. Dále na Zruč, přes Českou Břízu kde jsme trochu bloudili do Obory. Sjezd po asfaltu do Kaznějova. Výšlap k modrému kříži a odtud sjezd po červené TZ až pod Krkavec. Z krkavce sjezdík super singlem nad Globus, okolo Sylvánu a kilometrovkou na Potraviny, kde jsme si dali zaslouženou orosenou odměnu
Celkově shrnuto: Na to že pořád prší, tak jsme tolik bahna nepotkali. Docela jezdivá trasa a pár km v nohách.
Počasí: Slunečno, polojasno, nejkrásnější den z celého týdne, teplota 18°C
Účast: Šéďa, Venca Čejka, Dejv, Venca Auterský, Tlumič, Martin a Honza
Škoda bike marathon 2013 – 11.5.2013
V sobotu 11.5.2013 se v Plzni konal jubilejní 10. ročník závodu horských kol Škoda bike marathon. No a když jubilejní, tak závodní sekce našeho týmu se postavila na startovní rošt v plné sestavě. Počasí taky nenechalo nic náhodě a celý týden a hlavně v den závodu nás zahrnovalo množstvím srážek, abychom si trať pořádně užili. Aby nám nebylo příliš horko, tak rtuť klesla v den závodu ke 14 °C. Prostě ideální podmínky na závod. Na startu se díky těmto podmínkám postavilo jen tvrdé bikerské jádro a opravdoví srdcaři.
A teď už k samotnému závodu.
Na start jsme vyráželi z domova po vlastní ose, tentokrát historicky poprvé v plném závodním složení 8 ks. Všichni chlapi jeli dlouhou trasu a Maruš si střihla krátkou 30km. Trasa se oproti loňsku nezměnila, takže nemá smysl jí zde nějak podrobněji popisovat. V 10 hodin zazněl startovní výstřel a je odstartováno. Tlačím se dopředu a balík vyráží vpřed a míří do areálu Škodovky. Na mokrých žulových kostkách vidím první pád. Jedu na jistotu, abych eliminoval pád a poničení stroje. Pokračuje se přes Tyršův most do Hradiště, kde stavební technika, která zde staví vodní elektrárnu, připravila závodníkům opravdu bahenní lázeň. Ta ale pokračovala celý závod. Martin s Víťou se mi ztrácí z dohledu a v bahenních kolejích mě předjíždí i Venca s Dejvem. Stoupáme nad Valík a u strany vidím Dejva jak řeší něco s přehazovačkou. Chudák, na Škodabiku má nějakou smůlu, loni defekt, letos přehazka. Vyjíždíme v Černicích a začínáme stoupat na Ostrou hůrku a k vodárně. U vodárny mě začíná předjíždět čelo krátké trasy, která startovala 5 min. za námi. A už jsme u lomu a začínáme stoupat k Radyni. Tady zatím šlapu, ale v horní pasáži kolo vedu. Přesmykač je zabahněný a nejde přehodit na malou placku. Jak vidím, ale kolem sebe, tento problém nemám pouze já, ale všichni. Někteří to řeší nadávkami a dokonce i nakopnutím kola. Já to držím v sobě a postupně šlapu vzhůru. Objíždíme hrad a už jsou tu schody. Hlavně žádná tlama, sjezd jsem přežil a valím dolů, kde uhýbáme vpravo k občerstvovačce pod Radyní. Tu míjím a mířím rovnou na Šťáhlavy. Tady vidím Víťu jak měni duši, defekt. To snad není možný, už dva od nás. Že by nás snad někdo proklel? Valím na Kozel, okolo Hájku na Lopatu, kde se opět nesnažím jet a rovnou sesedám a tlačím. Následuje výjezd u Rakové a krásný bahnitý sjezd v hlubokých kolejích které nám tentokrát připravili Lesy České republiky. Děkujeme !! Jen tak dál. Poslední dobou zvelebujete tímto způsobem mnoho cest, díky. No konec ironie, lesáci jsou prostě na cesty prasata a lepší už to asi nebude.
Začínám stoupat na Maršál a těsně pod vrcholem mě dohání Víťa. Prej chytnul nějakej trn. Už je tu sjezd z Maršálu kde mě Víťa ujíždí a já ho zdolávám trochu sáňkařským způsobem. Na cestě nad Kozlem ho doháním a jedeme spolu. Držíme tempo, sjeli jsme menší skupinku a začínáme stoupat na Radyni. Tenhle kopec prověří. Řadím optimální převod a strojovým tempem šplhám vzhůru. Občerstvovačku opět vynechávám, mám vak, takže pití nepotřebuju. Následují louky nad Losinou, chatky a sjezd do Černic, kde Víťa opět brzdí a dofukuje kolo. Pokračuju sám. Sjezd do Radobyčic, přes louky do Hradiště a už mířím do Škodaparku kde je cílová páska. V závěru se ze zadu na mě dotírá ještě jeden závodník, takže cíl protínáme ve sprintu hlava hlava.
Celkově shrnuto: Jubilejní 10.ročník se nenechal opravdu zahanbit a celá trasa byla plná krásné bahenní kaše, kterou ještě udržoval vydatný déšť. Po zimě jsme se viděli opět s kamarády a pěkně jsme si zazávodili. Jen doufám, že příští rok už bude konečně sucho.
A jak to vlastně všechno dopadlo: Celkově se na trať 70 km postavilo 190 borců a borkyň. Vítěz, Plzeňák Milan Spěšný trať zdolal v čase: 2:36:03 a teď konečně náš tým:
Trasa 70 km:
15 místo absolutně, 10 místo v kategorii Martin Vít – 2:48:07
37 místo absolutně, 10 místo v kategorii Václav Auterský – 3:06:47
65 místo absolutně, 30 místo v kategorii , Petr Šedivec – 3:22:09
79 místo absolutně, 20 místo v kategorii, Vít Vojáček – 3:25:26 ( defekt)
85 místo absolutně, 40 místo v kategorii, Václav Čejka – 3:31:55
89 místo absolutně, 43 místo v kategorii , Tomáš Tůma - 3:33:58
David Havel – DNF ( namotané ramínko na přehazovačce)
Trasa 30 km ženy:
9 místo absolutně, 4 místo v kategorii Marie Váchalová – 2:07:09
Celkové výsledky si můžete prohlédnout zde.
Mnoho fotek ze závodu pořídila Míša. Fotila na Radyňských schodech a pak se přesunula k rybníku u zámku kozel. Zde jsou k vidění všechny fotografie ze Škoda Bike 2013. Míšo, děkujeme Ti za pěkné fotky, některé z nich jsou v následující galerii.
Novoroční závod na Žďár u Rokycan – 1.1.2013
Do nového roku je třeba vykročit tou správnou nohou, a nebo rovnou pedálem. Cyklisté a běžci tak učinili již po patnácté při tradičním Novoročním závodě do vrchu Žďár u Rokycan. Pořadatelské otěže pevně svírají ve svých rukou Sparťanští organizátoři a dělají to pořád stejně dobře. Závod získává rok od roku na věhlasu a stává se téměř kultovní záležitostí.
Letos nám počasí přálo a bylo jako na jaře. Slunečno teplota kolem 8°C na slunci i o trochu víc. Tak jako loni jsme jeli na místo startu po vlastní ose, cca 25 km a vyjížďka to byla opět parádní. Po ovárku, jednohubkách a troše alkoholu se nešlapalo ze začátku zrovna nejlépe, ale když jsme dorazili na místo startu, bylo už mé tělo připraveno na výkon. Dorazili jsme kolem 12 hodiny. Zaregistrovali se a jeli prozkoumat trať. Start byl naplánovaný na 13.00 a já si opět začal říkat proč jedem jedem tuhle infarktovou záležitost, kde v závěru Vaše pumpa jede na plné obrátky a plíce lapají po vzduchu.
Závod je specifický tím, že startují současně běžkyně, běžci, bikerky a bikeři. Vzhledem k poměrně suchému počasí jsem tušil, že letos, stejně jako loni by měli mít kola navrh. Jenže při pohledu na běžce a jejich vysoustružená lýtka mě bylo jasné, že mohou překvapit a dát cyklistům na frak. Blíží se 13hodina a z úst Zdeňka Rubáše padá startovní povel. Já a Martin jsme na začátku lajny, Tomáš hned za námi a Maruš někde uprostřed pole. Všichi vyrážíme vpřed. Cesta vede z Rokycan po červené turistické značce polní cestou do mírného kopce k úpatí lesa a odtud začíná stoupat k vrcholu Žďáru. Martin se trhá s vedoucí skupinou a začíná se mě vzdalovat. Polňačka se jede docela v pohodě. V lese projíždíme otevřenou závoru a začínáme stoupat po lesní cestě. V zatáčce sjíždíme z cesty a pokračujeme rovně stále po červené TZ a terén začíná houstnout. Pěšinu kdosi oproti loňsku zasypal stavební sutí a cihlami. Zde začíná ustřelovat moje stařičká kazeta. Když ale nejedu moc silově, tak drží. Přichází kamenné koryto, které se střídá s kořeny. Tady už všichni tlačí a mě dohání Tlumič a stoupáme spolu. Po tomto úseku se dá opět jet. Tlumič mě předjíždí a dere se vpřed. Snažím se ho následovat, ale zaseknutý řetěz mě vyřazuje ze hry. Takže zařazuji nejlehčí převody, šplhám vzhůru a snažím se držet pozici. V těchto místech nás začínají předbíhat první běžci. Následuje úsek nad skalní stěnou, kde se profil trochu narovná a odtud stoupání až do cíle. Předjíždí mě ještě jeden soupeř a já za pár metrů protínám pomyslnou cílovou pásku.
V prostoru cíle a po celé délce trati je mnoho fanoušků a atmosféra a povzbuzování je super. Počkáme až všichni dojedou a doběhnou, s kamarády si popřejeme všechno nejlepší do Nového roku a pomalu se vracíme ke startu kde proběhne vyhlášení výsledků.
Závodu účastnilo 24 bikerek a bikerů a 14 běžkyň a běžců.
Nejrychleším cyklistou byl Jan Rajchard – 15:47 a nejrychleší běžec Petr Minařík – 19:04
Za náš tým jsme dopadli následovně:
3.místo Martin Vít – 17:02, 12 místo Tomáš Tůma – 20:23, 14 místo PetrŠedivec – 20:50 a něžné pohlaví za náš tým hájila Marie Váchalová – 27:54. Kompletní výsledky najdete zde.
A co říci závěrem? Tak jako loni, jedná se o infarktovou záležitost, jsou to sice jenom blbé 4km do kopce, ale kdo to nejel nebo neběžel, neví o čem je řeč. Záhul od začátku až do konce, jede se na krev a člověk si hlavně ve vrcholových partiích sáhne na dno. Jinak super atmosféra a perfektní organizace a zazemí od pořadatelů za což jim patří velký dík. A hlavně všichni co fandí cyklistice, běhu nebo sportu všeobecně se na vrcholu vždy sejdem a popřejem si vše nejlepší a to je asi ta hlavní myšlenka tohoto závodu.
