Archiv autora
Kubův memoriál Kokosí Noční rejs 2014 9.ročník
Radčický lesík opět rozzářili bikeři. Dnes se jel již devátý ročník této parádní kokosí akce. Po změně času se na tmu nemuselo dlouho čekat, takže se startovalo už v půl šestý odpoledne po práci. Jela se časovka na čtyři 1,5km dlouhá kola se starty po půl minutě. Kdo nikdy nezkusil nepochopí. Je to záhul od začátku do konce. Jede se na krev a jednoduchá ani rovná ta trať vůbec není. Prostě samý singl, kořeny, lupeny, klopenky, vymletý sjezd a to všechno v absolutní tmě. Ikdyž dnes to každýmu svítílo díky číňanům, že nebyl velký rozdíl mezi tmou a dnem. Sešlo se nás asi devatenáct. Silné zastoupení měli Radyňáci, Kokosáci a Bi Esáci. Já vybojoval druhé místo, Prokop Velký Buben čtvrtý. Letos vyhrál Petr Stehlík.
Děkuji Michal J Beneš za uspořádání, perfektní značení trati reflexníma šipkama a spoustou LED na stromech. Nemělo to chybu.
Kompletní výsledky budou u Kokosáků. Řekl bych tady.
Břežanský kostitřas 2014, poprvé a naposledy?
Takto romanticky nazvala parta Rakovnických nadčenců, kteří si říkají Barový povaleči jejich závůdek na horských kolech v malebné obci Břežany. Závod je dlouhý jen 28km a má i kratší variantu 17km. Letos se jel již 13 ročník. Co si pod tím mám představit nevím? Ale nejsou kilometry jako kilometry a slovo kostitřas ve mě vyvolává pocit, že z nás trasér bude chtít vytřást duši na cestách necestách plných kořenů a kamenů.
V týdnu mě vypověděla službu vidlice, začala ucházet a neudrží tlak. Páteční večer tak trávím kompletní rozborkou a zborkou vidle. Ve dvě ráno je konečně kolo připraveno na kostitřas.
V sobotu kolem dvanáctý dorazím do malé vísky Břežany, nikde nevidím žádná auta s koly nebo lidi na kolech. Jedu projet obec, která má snad 100 stálých obyvatel. Hned první paní, kterou potkám, mě říká že jedu špatně a že závodníci se registrují v hospodě. No to mě taky mohlo napadnout, když ho pořádají Barový povaleči. Ale kde ta hospoda je? Nasměruje mne a povídá, hlavně aby přijelo dost lidí…
Hospoda byla na samém kraji obce a kol bylo opřeno o zeď požehnaně. Odhaduji, že teď se počet lidí v obci díky cyklistům zdvojnásobil. Takže až tak malý závůdek to nebude. Jen většina závodníků přijela z okolí po vlastní ose. Někteří dokonce na arabech a všemožných kostitřasech. Takže moje nemocná vidlice nebude až takový hendicap …
Odstartováno bylo přesně ve 14h výstřelem z brokovnice. Hned od startu vyletěla tříčlenná skupinka, kterou jsem pronásledoval. Po kilometru mě v lese vlítl do zadního kola velký klacek, musel jsem zastavit a vyndavat ho. Ztratil jsem asi 5 míst a nějakých 10s. Dřel jsem to do kopce co to šlo, a výsledkem bylo, že jsem se dostal do dvojice, která pronásledovala první trojčlennou skupinku. Celý závod jsem se tuto skupinu snažil roztrhat. V kopcích jsme zůstali dva a chvíli pokračovali spolu. Přišly brody kolem Javornice. Bylo jich snad 5 a některé i půl metru hluboké. Vše jsme v zápalu boje jeli. I bahna bylo požehnaně. Na chudáky ložiska nebylo čas myslet. Někde na 18km jsem ve stoupání ztratil i druhého z naší skupinky a nahoře na horizontu mě divák povzbuzující zvoněním na kravský zvonek vyburcuje, že jsem třetí. Jenže pak přišla osudová chyba v obci Šípy. Byly tam dvě odbočky za sebou. První vlevo na hlavní a vzápětí hned vpravo na polňačku. Jenže zrovna jelo po hlavní auto a zakrylo mě šipku, takže jsem vesele zdrhal z obce asi 50km/h po silnici. Zjistil jsem to až po kilometru na horizontu, kde odbočovala další polní cesta a šipka nikde žádná. Ach jo, je po nadějích. Vrátil jsem se zpět do Šípů a nalezl šipku, kterou mě předtím zakrylo auto. Za tu dobu mě předjeli oba kluci, kterým jsem předtím s vypětím sil ujel. Nakonec jsem tedy dojel 5 tý v čase 1:10:39. Zvítězil Jiří Doležal v čase 1:02:24.
Co říci závěrem. Krásná akce s přátelskou atmosférou dělaná nadčenými lidmi pro nadčené lidi. Je velká škoda, že z pořadatelů letos vyprchala touha tuto akci dále pořádat a údajně byl tento ročník poslední…
Brnířovská šlapka 2014
Brnířovská náves po roce opět přivítala vyznavače jízdy na horských kolech. V sobotu 23.8.2014 se zde konal devátý ročník závodu Brnířovská šlapka. Krásný den, pěkný závod kopcovatou pošumavskou krajinou a perfektní zázemí na brnířovské návsi. Co více si přát? Snad jen trochu menší konkurenci . Celkově 15 místo a 6 v kategorii v čase 2:12:38. Zde jsou k vydění celkové výsledky Brnířovské šlapky 2014.
Silný kafe 2014 bylo jen pro silné povahy…
Šestý ročník drsného MTB závodu krajinou Českého lesa se konal v sobotu v Poběžovicích. Termín se už leta nemění a je schodný s konáním poběžovické pouti, takže vyžití v Poběžovicích najde i případný doprovod závodníků. Na výběr byly dvě trasy 25 a 50km.
Letos jsem s účastí na tomto podniku docela váhal neboť předešlé náročné ultramaratonany a 24h mě přenastavily do úplně jiného režimu závodění. Také můj bike byl po těchto akcích celkem ve zuboženém a téměř nepojízdném stavu. Během týdne mě ovšem přišly náhradní díly, v pátek jsem vyměnil půlku kola a nakonec se do Poběžovic v sobotu vypravil. Přeci jen zdejší náročná 50km trať nepatří do kategorie sprintů na 2h a tak i vytrvalost by se mě mohla hodit.
Přihlásil jsem se až na místě před OD Pivoňka, kde byl také start. Ten byl plánovaný na 11h dopoledne, ale pak se organizátor dozvěděl, že nějací „vtipálkové“ obraceli v kopcích šipky na rozcestích. Ve snaze zabránit bloudění závodníků vyslali do kopců kluky na motorkách, aby celou trať raději znovu prověřili. Tím se start posunul o hodinu, což někteří borci co mají vyladěnou formu na minutu trochu nelibě nesli. Začalo drobně pršet a do spoře oděných závodníků se dávala zima. Oblékl jsem pláštěnku a schoval se pod stan. Nervozita ostatních závodníků nedočkavých startu, podporovaná moderátorem, který dokola strašil s náročností trati mě nechávala až v letargickém klidu. Dokonce jsem na chvíli ve stanu lehnul na lavičku a spal. Asi jsem se ještě nevzpamatoval z červencového dobrodružství 1000 miles. Vzbudil mě až rachot přijíždějících krosových motorek. Prý kluci ještě natankujou a můžeme startovat. Tak to bude zajímavý start, pomyslel jsem si, a rozespalý se postavil pod oblouk. Krátce po dvanácté bylo odstartováno.
Na začátku bylo celkem pohodové tempo po asfaltu do kopce z Poběžovic. Jel se takový jednostopý vláček jehož mašinku tvořil závodník od Jabkoťáků. Druhý jel Tomáš Kozák a jako další vagónek v závětří jsem se vezl já následovaný zbytkem asi 50 vagonového vlaku. Jak se blížil horizont a odbočka do terénu začali vagónky předjíždět mašinku po vedlejších kolejích a sformoval se početný houf. Ten odbočil do lesa a hned první cesta nám ukázala s čím budeme mít tu čest. Kořeny, kameny, ale hlavně bahno a obrovské louže nám stály v cestě. Nadržení závodníci se prali s terénem hlava nehlava a vrhali se přímo do louží a bahniště s cílem hlavně neztratit pozici ze startu. Nějak se mě do těch louží a bahniště nechtělo a tak jsem se je snažil všemožně objíždět po krajích. Bylo to sice pomalejší a spousta soupeřů mě tak předjelo, ale zůstávalo mě alespoň funkční kolo. Asi se mě nechtělo hned ty nové díly zajíždět takle rychle. Hned v prvním kopci – Skalky (533m) za bahništěm urval šaltr soupeř z domažlického velosportu. Trasa se nesla dál ve znamení nezpevněných polních cest a podmáčených zarostlých luk až do Drahotína. Tady přišel na řadu táhlý asfaltový výšlap na Šibeniční vrch. Vzal jsem za to a snažil se přiblížit ke skupince uprchlíků, která se blížila k horizontu. Cestou potkávám dalšího odstupujícího soupeře z velosportu. Tenhle urval sedlovku. Domažlický kluci maj dnes vůbec nějakej špatnej den a ničí komponenty ve velkým, ostaně jsou z VELO sportu a je jich hodně 
Pavel Svatoš mě vysvětluje kde zabloudil on
Přicházejí na řadu kopce a můj diesl se konečně začíná prohřávat. Sjíždím skupinku třech závodníků a pokračuji s nimi v těsném závěsu přes kopec Mošna a ves Šidlákov až na další kopec Stráž. Rychlým a obtížným sjezdem ve vodou vymleté cestě plné nebezpečnýc oblých a kluzkých kamenů se blížíme k Mlýnskému potoku pod kopcem U Čtverce. Tady nás šipka posílá dolů podél potoka, kde se nevědomky napojujeme na trať 25km. Je značena šipkami stejné barvy a tak nemáme sebemenší důvod se obávat, že jedeme zle. Projedeme občerstvovačku nad obcí Pivoň a sjedeme až dolů do Pivoně, kde nám u zámku podle šipky a cedulky 25km dochází, že jedeme špatně. Točíme to a ověřujeme si u zdravotníků, že jsme na trati 25km. Beznaděj! Chvíli stojíme a přemýšlíme co dál? V úvahu připadají tři varianty:
1) dojet to po trati 25km až do cíle mimo kvalifikaci,
2) zabalit to a vrátit se nejkratší cestou do cíle po asfaltu,
3) pokusit se najít někde trasu 50km a dojet to bez snahy o výsledek.
Nikdy jsem žádný závod kvůli bloudění nevzdal a tak mě z toho vzešla jedinná varianta. Vracím se zpět a šlapu spolu s ostatními 3 soupeři zpět k občerstvovačce nad Pivoní. Zde se obsluhy ptáme kudy na trať 50 km. Posílají nás správně, ale tou nejkratší možnou cestou na Lysou horu. Na horizontu a rozcestí pod Lysou potkáváme udivené regulovčíky odkud jedeme, že jsme měli přijet tam ze shora. Je nám jasné, že jsme se na trať napojili jinde než jsme z ní sjeli a nezbývá nám než dojet mimo kvalifikaci. Připravili jsme se o vrchol Lysé, kterou jsme podjeli. Sice jsme na ni stoupali dvakrát, ale u vrcholu jsme nebyli.
Opouští mě touha závodit, asi stejně jako ostatní kluky, ale pokračuji dál po trati. Stejnak netrefím do cíle. Objíždíme Starý Herštejn po nejhorších lesních cestách co tu jsou. Střídající se strmé svahy plné klacků a kamení jsou tím co charakterizuje tuhle smyčku. Konečně křižujeme asfalt u Vranovského sedla. Jeden ze soupeřů se zde ptá regulovčíků kudy nejblíž do cíle po cestě. Vyprchal z něj morál dál „pro nic“ pokračovat po této obtížné trase. Skoro mě to zlomilo taky, ale pokračoval jsem dál po trase alespoň tréninkově. Kdybych věděl co mě ještě čeká asi bych si to taky rozmyslel. Blátivým sjezdem po cestě kterou tekl potok jsem se doklouzal dolů pod Škarmanku nad Starou Huť. Zde se trasa prudce stočila do prudkého krpálu. Byl to přesně ten kopec, kterýmu říkám prďák a to ještě utahující, nekonečnej, plnej kamení a lupení. Prostě to chce sedět na prd… sklopit zrak, pečlivě volit stopu a rvát to citlivě nahoru po lupení aby neprokluzovalo zadní. Po výměně klik mě jdou konečně i lehké převody a tak se snažím co nejdéle udržet v sedle. V kopci vidím před sebou nějakého soupeře, který tlačí a to mě motivuje o to víc ho dojet. Je to dřina, občas kolo hrabe ale daří se mě k němu přibližovat. Pak mě to klouzne na kořenu a musím chvíli také pokračovat pěšky. Snažím se jít alespoň rychle a po 5Om kdy se svah trochu láme znova sedám na kolo a po chvíli jej předjíždím a funím při tom jak lokomotiva. Hurá jsem nahoře na obávaném hřebenu Škarmanka. Měl by se jmenovat spíš Škrábalka, protože to by výjezd na něj víc charakterizovalo.
Zdrhám do cíle před bouřkou, nikoliv před soupeři…
Do cíle je to odtud už víceméně z kopce, ale vůbec ne zadarmo. Ještě trať komplikujou tři krátké kopečky na které se stoupá po podmáčené louce. Pro toho koho by snad dosavadní trasa ještě nezlomila. Mám už toho dost. V kazetě namotanej chuchvalec trávy a do toho všeho se žene bouřka s tmavým mrakem. Konečně v údolí spatřím Poběžovice. Spěchám do cíle až mě po kazetě skáče řetěz. Před Poběžovicema spatřím dvojici závodníků z krátké trasy. To je motivace je ještě do brány předjet a zaspurtovat si. Rozšlapu to na 60km/h a prolítnu bránou jak raketa. Hurá jsem v cíli, asi osmej absolutně, ale jdu se hned nechat diskvalifikovat. Neprojel jsem vrchol Lysé! Ujel jsem 48.6km a nastoupal 1425m v čase 2:58:01. Zde je záznam z mé trasy Silného kafe 2014.
Co říci závěrem. Silný kafé je terénem a kopcema opravdu velice obtížný až extrémní závod. Neznám jinou padesátku, kde by i čelo strávilo na trati ke 3 hodinám. Samy parametry hovoří za vše 50km do dálky 1,4 km do výšky! Navštívíte všechny kóty v okolí a po asfaltu se tu téměř nesvezete. Je to prostě rizí biking v drsném terénu zdejších lesů, polí a luk. Pořadatelé do svého závodu dávají všechno a dělají to opravdu srdcem a nikoliv pro komerci jak je bohužel u ostatních podniků zvykem. Škoda jen, že se najdou v okolí Českého lesa hulváti, kterým není cizí ničit jejich ohromné úsilí a záměrně před i během závodu otáčí a ničí značení. Kluci nenechte se odradit, negativními ohlasy z řad závodníků, ikdyž se to letos nepovedlo. Oni leckdy netuší co znamená pořádat něco pro ostatní. Já Vám za to upřímně děkuji.. Přestože značení bylo téměř dokonalé tak jen malá poznámka a rada k možnému vylepšení. Určitě bych šipky pro 25km a 50km trať odlišil barevně, stejně tak jako startovní čísla závodníků na krátké a dlouhé. Snadno se pak pozná, že někdo jede špatně. Možná by stálo i za zamyšlení šipky na rozcestích doplnit nápisem „Silné kafe“. Zajistíte tím, že když šipky někdo záměrně otočí pozná se to, protože ten nápis bude vzhůru nohama. Je jasné, že na závodu pro 100 lidí nemůžete mít 150 regulovčíků na rozcestích.
Loudání 2014
LOUDÁNÍ českou krajinou je extrémní cyklistický NONSTOP závod, na který už i samotné přihlášení je velice obtížné. Dostat se mezi šedesátku vyvolených na start lze hned několika způsoby. Dvacet nejlepších účastníků z minulých ročníků má možnost přednostního přihlášení. Valná většina z nich toho využije a zbývá tak čtyřicítka míst.
Pro ostatní zbývá oficiální registrace do závodu, která proběhla 11.11.2013 přesně v 11h 11min 11s. V tuto magickou dobu všichni loudalové netrpělivě sedí u počítače a snaží se odkliknout svojí registraci přesně na čas. Sekunda před a nebo po a jste mimo startovku. Pořadatelé jsou si toho vědomi a tak zbývá ještě několik možností jak se na závod dostat. V minulém roce bylo zvěřejněno 6 vrcholů kopců po české republice. Kdo se na kopec dostal jako první a vyfotil se i s kolem, vybojoval si také právo na startu. Krom toho byly ukryty v ČR také dvě kešky. Kdo je našel první, dostal se rovněž do startovky. Na posledních pár vyvolených se mohlo usmát štěstí při losu. Jedno místo bylo dokonce vydraženo na aukru a vítěžek putoval na dobročinné účely organizace kola pro afriku. Tou úplně poslední možností je udělení tzv. divočáka na základě uvážení pořadatele.
Jako několik předchozích let, jsem se opět pokusil přihlásit do závodu 11.11 a ono to opět nevyšlo. Jaké pak bylo mé překvapení, když mě na začátku ledna zavolal Milča (pořadatel) a oslovil mě, že pokud opravdu chci startovat, tak že mě udělí divočáka. Této pocty se mě dostalo na základě mého loňského výsledku na mílích. Neváhal jsem ani minutu a obratem jsem na to Milčovi kývnul, vědom si toho jaký náročný závodní program si letos na sebe chystám.
To be continue….
Zde je komentovaná fotogalerie Loudání 2014.
Loudání 2014
Tak už zítra startuji v další magor akci tzv. Loudání. Ze Slaného vyrážíme někdy ve 22h a pojedeme na kole nonstop terénem 600 až 800 km. Jedeme neznámo kam, trasu se dozvíme hodinu před startem po obdržení mapy, ale proslíchá se že to bude někam do Královehradeckého kraje s občasnou zkratkou přes uzemí našich severních sousedů. Převýšení trasy by mělo dosáhnout 18,5km. Jedeme bez zabezpečení, bez občerstvovaček, prostě jen kolo spacák a mapa.
Heslo zní: „Tajemství úspěchu na Loudání se neskrývá ve fyzické kondici, ale v odhodlání jet dál, i když jet dál už nejde“
Pro případné fandy:
1) Pořadatel nás vybaví GPS loggery a udajně bude možné sledovat pozici jednotlivých závodníků online na stránkách: http://www.loudani.cz/zive (aktualizace snad každé 2min pokud to bude fungovat – letos se to zkouší prvně)
2) tamtéž bude možné číst povinné SMS, kterými se budu hlásit z kontrolních bodů, mělo by jich být 17: http://www.loudani.cz/zive
3) Šéďa (Petr Šedivec) přislíbil zprostředkovat závod přepisem mých zpráv a pozic na našem webu www.radynebike.cz
4) jestli uchodím svoji aplikaci pro hlášení polohy z android telefonu. Bude se má pozice a zprávy objevovat také zde: http://www.radynebike.cz/?page_id=1994
Tak držte palce ať to vyjde
čus du se loudat…
Jarní Bahno 3. závod – K. Vary, Letní kino, 5.4.2014
Třetí pokračování XC seriálu Jarní bahno 2014 se konalo v sobotu 5.4.2014 v Karlových Varech. Počasí bylo cyklisticky optimální. Ani vedro, ani zima lehce pod mrakem a teplota kolem 17°C. Trať byla neskutečně suchá, rychlá a plná prachu a suchého lupení. Co se týče okruhu kolem letního kina ten se oproti loňsku nezměnil. To co bylo ale oproti loňsku jiné a možná trať trochu i ztížilo bylo paradoxně velké sucho. Zdejší štěrkopískový podklad spolu s hlínou a suchým lupením přinášel místy závodníkům velké komplikace. K okruhu tedy jen fakta: měřil 4,2km a bylo na něm převýšení úctihodných 230m. Technicky bych řekl, že je tento okruh bahen asi nejtěžší, ale každý má to svoje. Prostě super bikovačka se vším co k tomu patří. Moje kategorie, která startovala ve 14:30 jela 4 okruhy.
Na startu před sochou Bedřicha Smetany se v půl třetí sešla celkem početná a silná skupina odhodlaná čtyřikrát obkroužit letní kino. Z předchozí věty by se snad mohlo zdát, že to byla nějaká pohodová rodiná cyklojízda typu „kolem kostela do cukrárny“. Tak tomu ale rozhodně nebylo. Byl to nářez od začátku až do konce. Nejdřív klasicky neskutečnej kalup hned po startu trochu dolů po asfaltu ke galerii umění. Za tou první 1km utahovák s převýšením 130m! Každej to rve nahoru na plnej céres. Peloton se hned zkraje rozpadl z mého pohledu na dvě silné skupiny. První jeli turbo chrti a kousek za nimi ty pomalejší chrti. Dojel jsem tu druhou skupinku, ve které jel Pepa, Perry a ještě jeden biker z německa a držel se jí zuby nehty až nahoru na vyhlídku Karla IV. Do sjezdu jsem se z této skupiny dostal díky setrvačnosti z předchozí stíhací jízdy jako první. Člověk sem vyjede s tepama na max, nemuže popadnout dech a hned ho trasér pošle tím nejhorším možným sjezdem bez oddychu a ostychu dolů – fakt díky Dane .
Kořeny hupy přes okraje pěšin a hlavně „rolling stones“ jsou to co dělá tenhle sjezd zajímavý – pro neangličtináře: tím nemyslím, že bychom jezdili po padlých členech této světoznámé hudební skupiny, ale „valící se kameny“ co se točí pod kolem z kopce a nedá se v tom moc dobře brzdit. Kdo to přežene s přední brzdou, čeká ho nemilosrdné struhadlo. Pepa volí v prvním kole lepší stopu a nebo možná ty jeho velký kola a dostává se přede mě. V následujícím přejezdu k průjezdu přes zastávku lanovky na Dianu se držím v těsném závěsu za ním. Pak přijde stoupák podél lanovky kde to obá opět rveme co to dá. Záhul jako blázen. Němec se nás drží jak klíště a z jeho dechu je slyšet, že to rve přes závit. Kus za ním je Perry.
Následuje parádní sjezd strání se 180° serpentýnami plnými lupení. V prvním kole vjíždím do sjezdu z naší skupiny první za mnou Pepa a za ním němec. Ten má ovšem horkou hlavu z předchozího krpálu a tak si ustele asi hned v druhej serpentýně v lupení. Jen slyším ránu za sebou a je mě jasný co se stalo. Prostě to do té serpentýny poslal jako němec – a ulítlo mu to na tom lupení takže je mimo hru. S Pepou zvolňujem a kroužíme po stráni v serpentýnách.
Tady se to chce trochu sklidnit, protože před námi je nejnebezpečnější sjezd tohoto okruhu tzv. Velbloud neboli padák přes dvě serpentýny po stráni. Na začátku hrbol s kořenem pak stráň plná sypké suché hlíny na které to ani obě zablokovaná kola neubrzdí. V půlce je nakopávací pěšina s hlubokou hranou do další sypké stráně, pod kterou se musí zatočit zpátky na vrstevnicovou cestu což znamená na fleku se otočit o 90° doleva. Celkem oříšek, když to zablokovaný kola nejsou schopný ubrzdit. Je to tady o tom nebát se toho, nahoře vjíždět pomalu se zadkem za sedlem a mimo kořen. Škrábat stráň obouma zablokovanýma kolama co to jen jde (lehčí jezdci mají výhodu) a držet rovnej směr. V půlce na pěšině na chvíli zvednout těžiště nad sedlo, aby se člověk neposadil na zadek, odbrzdit přední aby se nepostavil za hupem na přední a pak okamžitě zase brzdit obouma nakonci odbrzdit přední zatočit o 90° a upalovat pryč. Zní to jednoduše ne? Ve skutečnosti to ale tak snadné nebylo, velbloud byl letos vůbec hodně nasranej a schazoval svými hrby jednoho jezdce za druhým a bylo tu i dost zranění. Prostě moc sucho a ta stráň se celá sypala a nedalo se to ubrzdit.
Já jsem si sem jel rozbít hubu ještě před závodem. Sjížděl jsem si to tu zkušebně 6x a 3x z toho jsem spadnul. Jednou jsem se kutálel ze stráně jak nakopnutej ježek asi v osmi kotrmelcích skoro až k té lavičce u dolní pěšiny – no fuj tajbl! Naštěstí jsem se kutálel jen v lupení a hlíně tak jsem se ani moc neodřel. O dost hůře dopadl Martin, který si to najížděl o den dříve a přišel nám na start fandit o berlích s vymknutým kolenem. To člověku na jistotě moc nepřidá… Myslím, že to moje koulení bral i fotograf , kterého jsem skoro vzal ze stráně s sebou, ale jeho fotky jsem nenašel – tak doufám, že jsme mu nezničili aparát pěhem závodu. Kolo zůstalo nad jedním stromem ve stráni. Všechno zlé, ale pro něco dobré. Zjistil jsem si předem kde jsem dělal chybu. Vjížděl jsem nahoře moc rychle a přes kořen. Ten mě zablokované zadní odbržďoval a pak jsem svojí váhu už až dolů prostě neubrzdil. V závodě jsem to pak jezdil svojí ověřenou stopou a metodou.
Takže zpět k závodu. V prvním kole jsem se úspěšně seškrábal dolů. Pod kopcem stál odvážnej student medicíny, který chytal padající závodníky aby se nekutáleli až dolů ze stráně jako se to povedlo před závodem mě. Pepa raději volil bezpečnější běh. Trochu tím ztrácel, ale ne zas až tak moc, aby mě nebyl schopen dojet v následující pasáži. V serpentýnách a velbloudovi získával Perry, za námi, který s jistotou driftoval dolů a sjížděl si tu svoji mírnou ztrátu kterou nabíral v kopcích.
Následoval krátký přesun singlem po vrstevnici na strmý výšlap na tzv. Skálu básníků. A když tedy básníků tak by to chtělo nějaké verše jak tento strmý výjezd vypadal. Během namáhavého a dlouhého stoupání bylo dost času se nad tím zamyslet .
Bacha levá serpentýna,
kope kořen, šutr, brzdí hlína.Pravá serpentýna zjistí,
kdo umí hrabat listí.Kdo stále v sedle je,
má velké naděje.Vyjet až sem,
je každého snem.Dálších pár serpentýn,
zvládne lepší manekýn.Tak bacha ty serpentýno,
já mířim na letní kino!Kořeny a skály dál,
jsou akorát na pedál.Přidej ať tě nechytí,
diváci mě donutí!Už jen pár šlápnutí
a je mě na blití.Hurá jsem nahoře,
děkuji podpoře!
Kdo úspěšně zvládl tento strmý výjezd, byl odměněn slastným pocitem, že nic horšího už ho v tomhle okruhu čekat nebude. Do konce kola to bylo už z kopce. Pořadí se v těchto pasážích moc neměnilo. Jako tříčlenný vláček jsme kroužili celé následující tři kola. Dělal jsem mašinku, Pepa se mě držel v těsném závěsu a sil měl ještě na rozdávání. Ztímco já měl srdce až v krku, on si se mnou chtěl do kopců ještě povídat. Přitom já nemohl popadnout dech a on se divil, že se s ním nechci bavit . Perry byl takový vagónek na gumě. Do kopců jsme mu vždy malinko poodjeli, ale z kopců ho ta natažená guma vystřelila vždy zpátky do hry.
Ve čtvrtém posledním kole už jsem toho měl dost. Náročná trať dávala pěkně do těla. Když jsem to rval znovu od galerie nahoru na plnej kotel, Pepa mazácky povídá. Klidně zvolni já tě dneska nepředjedu, si to dneska zasloužíš… To potěšilo, ale stejnak jsem to rval nahoru pořád stejně. Při sjezdu velblouda v posledním kole, bylo pod ním nahrnuto již dobře 2 kolečka hlíny. V tomhle zabrzdit a otočit přední kolo o 90° bylo už nad možnosti páky mých 600 mm řídítek.
Takže jsem se jen sešoup dolů a na pár sekund se v té hlíně zastavil. Pepa opět trochu ztratil při sebíhání stráně. Při následném přejezdu pod skalku básníku mě docvakl Perry a a ještě dvakrát mě pěkně prověřil. Věděl jsem, že kdo nasadí první do výjezdu bude patrně i první v cíli dole pod sjezdem a tak jsem útoky okamžitě kontroval zrychlením tempa a Perryho před sebe nepustil. Byl to souboj mezi námi třemi tělo na tělo až do cíle. V cíli jsme ještě chvíli nemohli popadnout dech, ale přátelsky si podali ruce a byli jsme všichni šťastní, že tento technicky obtížný závod máme ve zdraví za sebou.
V kategorii Masters 1 jsem zvítězil s časem 1:11:50, se ztrátou 3 sekundy na druhém místě dojel Pepa a třetí do cíle z naší skupinky dorazil Perry se ztrátou 11s.
Děkuji pořadatelům za přípravu a uspořádání tohoto „opravdového“ bikového závodu. Bylo to těžký, ale krásný. Fotografům jichž bylo po trati opravdu hodně jsem vděčný za nádherné akční snímky, které pořídili. Je to opravdu nádhera prohlížet si fotky od od BoBa, od Pepína a ostatních fotografů . Udělali jste nám tolik krásných fotek, že tak dlouho co trvá jejich prohlédnutí jsme tam snad ani nejezdili . Tak naviděnou příště na časovce v Čankově!
Jarní Bahno 2. závod – K. Vary, Tři Kříže, 29.3.2014
Druhé pokračování XC seriálu Jarní bahno 2014 se konalo v sobotu 29.3.2014 v Karlových Varech. Závodní okruh byl namotán na kopci u Tří křížů. Nebyl to dlouhý okruh, měřil jen 5,5km. To co z něj ale dělalo obtížnou trať byly dvě nekonečná příkrá stoupání a několik drsných sjezdů. Během jednoho okruhu se nastoupalo slušných čtvrt kilometru do výšky. Počasí přálo, sluníčko krásně prohřívalo les, a tak se dalo konečně vyrazit v krátkém dresu a kraťasech. Pro cyklistu jasná známka že jaro je skutečně tady! Na startu u altánu na rozcestí Pod třemi kříži se vystřídala během dne pěkná řádka závodníků všech věkových kategorií. Start té mé byl ve 14:30. Jeli jsme celkem 4 kola.
Startovalo se do kopce na vyhlídku Tři kříže. Po startu klasika, všichni jsou plní sil a tak do toho hned od začátku dupou naplno. Jedou se těžký převody a kopec klade slušnej odpor. Je jasný, že tenhle okruh bude hodně bolet. U Tří křížů se kopec na chvíli zlomí, ale na krátkém pozvolném sjezdu po asfaltu si nikdo z nás moc neodpočne a trasa uhne do dalšího kopce. Tentokrát je to výšlap po kořenech a kamenech na Otovu výšinu. Je to sem od startu necelej kilák, ale drsných 75m do výšky. Přesto to v prvním kole bylo málo na to, aby se pole závodníků nějak výrazně natáhlo. Držíme se celkem pohromadě a první borci se pouští po hlavě do prvního příkrého sjezdu po stráni v lupení. Těsně přede mnou někdo letí v kotrmelci i s kolem dolů ze stráně. Uf ještě že mě ukázal kudy ne. Dolů je to v hrabance fofr a těsně pod sjezdem překáží statný strom, před kterým se musí uhnout na cestu vpravo. Ještě kousek dolů po cestě k rozcestí pod Goethovu rozhlednu a první nastoupané metry jsou nenávratně přetaveny do brzdových kotoučů.
Obkroužíme kopec Jedlina a je tady další atraktivní sjezd po kořenech a kamenech. Navíc několikrát překřížený zrádnými odvodňpvacími muldami, které ve vetší rychlosti jezdce spolehlivě katapultujou přes řídítka. Několik borců to i s kolem přeskočí, já raději volím jistější a trochu pomalejší projetí po levé straně kde jsou muldy menší. Aby toho nebylo málo je tento sjezdík na výjezdu zakončený asi 20m blátivým úsekem. Tady si kolo jede jak chce a neradno mu do toho nějak moc kecat. Což se mě nelíbí
Spadneme až na nějakých 520m výškových. Dál pokračuje okruh zprvu vrstevnicovou cestou, která se pozvolna mění v pěšinu s čím dál tím náročnější stoupáním po kořenech. Několik utahujících serpentin nás dokonale prověří. Je tu stoupání na nejvyšší bod trasy, kterými je se svými 638m Goethova vyhlídka. V prvním kolem jedu v těsném závěsu za Pepou, ale pak přijde pokračování vršku v podobě přejezdu trávou zarostlého singlíku, na kterém to vůbec nejede. Pepa mě trochu podskočí a až do cíle už jej nejsem schopen dohnat. Od Goethovi vyhlídky následuje další tzv. orgastický sjezd. Padáme dolů napříč serpentinovou pěšinou která nahoru vede. Je tu spousta koření a občas i nějaký schod přes šutr. Dokonale to tu protáhne vidlici. A tomu kdo zůstane sedět v sedle možná i něco jinýho.
Po překonání tohoto rozdrncaného úseku pokračuje okruh sjezdem po Turgeňevovo stezce. Ta byla letos díky těžbě dřeva plná velkého volného kamení a štěrku. Byl to hodně rychlý sjezd s několika nebezpečnými zatáčkami na štěrku a nechyběly ani vyhrabané odvodňovací žlaby, ve kterých nejeden závodník prorazil zadní kolo. Spadli jsme znova pod kopec u Tří křížů až na 500 výškových metrů. Následoval prudký výšlap k altánu u rozcestí u Třech křížů a tím se okruh s 250 výškovými metry uzavíral.
V druhém kole mě dojel Radek a celé druhé kolo mě pěkně šlape na paty. Nechci mu být lehkou kořistí a tak se snažím držet do kopce vysoké tempo. Jenže Radek je bojovník a nechce to vzdát, kdykoliv se kouknu za sebe vidím ho jak je zakouslej do řídítek a rve to nahoru stejně jak já. Ani ve sjezdech se naše pozice nezmění, z čehož mám radost. Že už bych konečně nebyl ve sjezdech tak marnej jako dříve? Spíš ale Radek nece jít do rizika mě v tom terénu předjíždět.
Do třetího kola vjíždíme spolu a rvem to znova na Otovu výšinu. Zas to hodně bolí, ale vyjedeme nahoru společně. Do sjezdu vjíždím první a volím variantu kličkou snižující první padák na kterém jsem viděl hned v prvním kole kotrmelec soupeře. Radek do toho jde po hlavě direct a dostává se přede mě. Chytám malou díru. Snažím se jí stáhnout, ale už to nejde. Mám z jízdy ve vysokém témpu už totálně odkysličenej mozek a přestávám se soustředit na trasu. Nedá se nic dělat musím trochu zvolnit. Nějak mě hlava ve třetím kole úplně zradila, nejsem schopen ani určit kolikátý jedu kolo a podvědomě si myslím, že už asi to poslední. Radka vidím stále kousek před sebou a tak se jej snažím do závěrečného kopce ještě dojet. Jenže pak mě dojde, že je to asi teprve třetí kolo. Zeptám se přihlížejícího diváka kolikáté jedem kolo, ale odpověď jsem nezjistil. Tak se to snažím zjistit z času. Věděl jsem, že první kolo jsme obkroužili za 18 minut a kousek a teď je 56 minuta. Ale vypočítat 3 x 18 s tepy na max mě dělá velký problémy. Kdo to nikdy nezkusil, neuvěří jak je lidskej mozek bez kyslíku blbej. Po notně dlouhé době mě to sepne a hlava vyplivne číslo 54. Tak sakra to je teprve třetí kolo, tak to čtvrtý už bude úplně na palici. Zase do toho krpálu a to už se hodně zajídá. Radek je celé čtvrté kolo na dohled, ale už jej dohnat nedokážu. Snažím se tedy alespoň neztratit svojí pozici a kontroluji situaci za mnou. Ve výjezdech vidím v dohledu Honzu odhadem tak půl minuty za mnou. Vjíždím do posledního kopce a mám radost, že alespoň toto místo uhájím. Ikdyž už melu z posledního, vykouzlím ještě úsměv pro fotografa.
Do cíle dojíždím na třetím místě v kategorii G – Masters 1, s časem 1:16:50. Na druhém místě v mé kategorii dojel Radek s časem 1:16:12 a zvítězil Pepa s časem 1:14:22. Nejrychlejším mužem na čtyřech okruzích byl Tomáš Kozák, který stihl trať obkroužit za 1:10:21. Kompletní výsledky z druhého závodu Jarního Bahna 2014 jsou k dispozici zde.
Za krásné fotky ze závodu děkuji Bobovi (2. závod od BoBa), Pepínovi (2. závod od Pepína) a Olze (2. závod od Olgy Pulchartové). Organizátorům patří zasloužený dík za přípravu opravdu náročného a pěkného XC okruhu. Těším se na viděnou na okruhu u Letního kina!
Santa Cruz Mountains
Již minulý týden jsem se chtěl podívat do Santa Cruz na pobřeží pacifického oceánu, ale po přeměření vzdálenosti na mapě jsem od tohoto záměru musel upustit. Nicméně touha podívat se do vzdáleného Santa Cruz, ve mě zůstala. Na další víkend za velkou louží jsem si naplánoval jednosměrnou trasu s tím, že do cíle – tedy Santa Cruz se svezu ráno autobusem a zpátky dojedu na kole, abych nebyl omezen jízdním řádem zpáteční dopravy. Do Santa Cruz jezdí ze San Jose pravidelná autobusová linka společnosti Amtrak, tzv. Higway 17 express.
V sobotu ráno jsem v 7:30 vyrazil na kole na 40km vzdálenou autobusovou zastávku v San Jose. Autobus měl odjíždět v 9:00 a další pak v 10:00 od nádraží Diridon v centru San Jose. Jen co jsem vyrazil, zjistil jsem, že předem připravená trasa městem se mě na garminu nezobrazuje. Zbývala hodina a půl do odjezdu autobusu a tak nebylo čas to řešit. Vyrazil jsem s tím, že tu autobusovou zastávku v tom 6 nejlidnatějším městě USA „nák“ najdu. Jedinný co jsem věděl, že je kousek za letištěm, za tím je někde nádraží a za nádražím cihlová budova z oranžových cihel, kterou jsem viděl den před tím na street view v Google. Docela troufalost. Navíc jsem chtěl stihnout ten první autobus v 9:00 abych měl více času na to vrátit se pak ze Santa Cruz na kole zpátky. Cesta na zastávku se tak pro mě stala takovou městskou časovkou. Uháněl jsem křemíkovým údolím průměrnou rychlostí 30 km/h a navigoval se podle paměti z předchozího týdne, pak podle směru odkud vylítávaly z města letadla a nakonec jsem jel podél železniční trati abych trefil nádraží. Pak už to bylo jen o tom najít onu zastávku před cihlovou budovou. Kupodivu jsem ji našel dobře a přihnal jsem se na ní ještě s desetiminutovým předstihem před odjezdem autobusu.
S napětím jsem čekal zda plánovaný autobus na liduprázdnou zastávku skutečně dorazí. Krátce po deváté dorazil. Kolo jsem naložil do nosiče na kola, které zdejší autobusy vozí před čelním sklem. Nejdřív trochu bojování jak se ten nosič sklápí a pak trochu i s tím jak se tam kolo upevňuje, ale řidič mě přes okno navigoval a tak se nakonec povedlo. Do penězožroutu v autobuse jsem strčil pětidolar a řidič mě přivítal na palubě. Autobus najel hned ve městě na dálnici a uháněl to 110 km/h ven z města ve směru Higway 17. Kolo se v držáku před čelním sklem divně kymácelo a já měl trochu obavy, že když z držáku vyletí tak jej bus přejede a bude po srandě. Ale maj to vymyšlený dobře, je tam přitažené takovým pružinovým hákem za přední kolo. Jakmile autobus začal stoupat do hor postupně zpomaloval až na rychlost 50km/h protože cesta byla opravdu strmá, a mě tak docházelo přes jaké pohoří se to budu zpátky vracet. Po 50 minutách jízdy jsem byl v cíli – v centru města Santa Cruz, které krom jiného proslavila stejnojmenná světoznámá značka horských kol.
Vyrazil jsem hned na pobřeží oceánu na pláž Boardwalk,
kde bylo spoustu pouťových atrakcí: několik horských drah, strašidelný hrad apod. Pak už jsem směřoval ven z města po své trase po pobřeží. Ještě než jsem opustil město tak jsem se podíval na molo Municipal Wharf, které zasahuje v délce 837m do oceánu a je nejdelším molem na západním pobřeží spojených států. Postaveno bylo v roce 1914. Z něj bylo možné pozorovat prohánějící a odpočívající lachtany. Někteří se vyhřívali na trámech mola asi metr a půl nad hladinou. Nechápal jsem kudy se tam dostávali. Krom toho zde bylo mnoho restaurací s rybími specialitami, rybáři, rackové a nádherný výhled na nespoutaný oceán a přilehlé pobřeží.
Odtud jsem pokračoval na sever podél pobřeží oceánu, které lemují pěkné pískové útesy. Pobřeží Santa Cruz je vyhledávaným místem pro surfaře. Před více než 100 lety zde 3 princové z Havaje položili základy tohoto sportu. V nedalekém majáku na výběžku pobřeží bylo v roce 1986 otevřeno první serfařské muzeum na světě. Hodně surfařů brázdilo vlny i dnes, byla to hezká podívaná na borce co to umí.
Nedobytná Mount Umunhum
Díky práci jsem se opět na nějakou dobu ocitl na druhé straně světa v Kalifornii v oblasti San Francizké zátoky, tedy v samotném Silicon valley. Abych se také někam podíval, vzal jsem si do letadla jako zavazadlo svoje kolo. Obnášelo to celkem pečlivě zvážit co si sebou na cestu zabalit, abych nepřesáhl povolenou hmotnost 23 kg pro zavazadlo odbavené vrámci letenky. Kolo jsem rozebral do krabice ve které se kola prodávají , přihodil do ní přilbu, tretry a pár věcí na sebe a dostal se na hmotnost 22 kg. Přestože bedna má nadrozměrné rozměry, byla její přeprava leteckou společností British Airways bez příplatku. Neboť kolo spadá do kategorie sportovních zavazadel, kde je u této letecké společnosti povolena délka bedny až 190cm.
Po nekonečném 30h cestování (s 15h mezipřistáním v Londýně) jsem vystoupil v San Francisku na druhé straně světa. Okamžitě po vystoupení z letadla jsem pocítil teplý vzduch. A tak mě přišlo, že jsem se neposunul v čase jen o 9h, ale přímo o několik měsíců – rovnou do léta. Mají tady opravdu zvláštní „zimu“. Venku je 26°C a slunce pálí víc než u nás v létě. I podle místních je letošní období dešťů mimořádně suché a hrozí dokonce lesní požáry.
Na první sobotu za louží jsem si vybral jako cíl svého vejletu horu Mount Umunhum. Je to jeden ze čtyřech nejvyšších vrcholů (1063 m.n.m) v pohoří Santa Cruz. Původně jsem chtěl až do Santa Cruz, ale při přeměření vzdálenosti na mapě jsem musel od tohoto plánu ustoupit. Navíc hora Umunhum mě zlákala pro svoji tajemnou stavbu – obrovskou betonovou krychli američany nazývanou „cube“ Ta v době, kdy zuřila ve světě studená válka, nesla obrovskou 85,5 tunovou anténu radaru dlouhého dosahu typu General Electric AN/FPS-24. Jeho úkolem byla detekce nepřátelských letadel. Kromě této stavby je na kopci ještě meteorologický radar NEXRAD. Strategická pozice kopce má tedy podobný osud jako Praha v Brdech. Stejné je to i s jeho přístupností. Vrchol mount Umunhum je veřejnosti nepřístupný. Nicméně vygoogloval jsem si na internetu od někoho cyklistickou trasu, která vedla alespoň poblíž vrcholu. Byla to krátká asi 40km smyčka na vrchol této, hory. Bylo ale třeba také nějak se pod horu dostat. V cestě mě stálo 6 nejlidnatější město USA – San Jose, označované jako hlavní město Silicon Valley. Googlil jsem dál a zjistil, že přes město vede několik krásných cyklistyckých tras zcela mimo automobilovou dopravu tohoto velkoměsta. V podstatě se jedná o cyklistickou infrastrukturu postavenou kolem řek a potoků, takže veškerá silniční doprava se podjíždí pod mosty.
Na zahřátí jsem projel Coyote creek trail. Po této asfaltové stezce, která kopíruje stejnojmenný potok se to dalo pěkně upalovat. Proti mě běhají běžci slečení do půl těla, a tomu tady říkají zima. Po projetí tohoto trailu jsem se ocitl v průmyslové zóně San Jose.
U podniků rozpoznávám známé značky z oblasti polovodičového průmyslu. Projedu kolem firem Microchip a Altera a hned vedle mé pozornosti neunikne vedlejší sad pomerančů, kde na stromech právě dozrávají krásné velké pomeranče. Neodolám pokušení a jeden kradu a občerstvuju se cestou. „Tohle že je zima?“ : ptám se sám sebe a nepřestávám se divit. Po chvíli jsem se napojil na stezku podél řeky Guadalupe, která mě provedla centrem města. Opět zcela mimo dopravu. Jak se blížím centru, roste intenzita využití stezky. Hodně lidí tu běhá a jezdí na kole a užívají si krásný slunečný den stejně jako já. Cyklostezka mě provede kolem letiště, kde člověku těsně nad hlavou přistávají za ohromného rachotu dopravní letadla, a pokračuje dál na jihozápad. Na chvíli opouštím stezku a obytnou zónou města směřuji na cyklistickou výpadovku z města ve směru higway 17. Ta vede podél potoka Los Gatos creek a je tím nejhezčím trailem, který jsem kdy ve městě viděl. Díky tomu je tu také velký provoz sportujících lidí, turistů apod. Stezka na několika místech křižuje potok po dřevěných lávkách, jež bezprostředně obepínají palmové stromy a člověku tak vůbec nepřijde, že vlastně jede městem. Projíždí nádherným parkem příznačně nazvéného Los Gatos s Camdenskými rybníky, v jejichž hladině se začínají odrážet blížící se hory.
Jen kousek za těmito rybníky je hráz nádže Vasona, kterou trasa překonává strmou stezkou. Po nekonešných 56km městem opouštím přes Los Gatos konečně zástavbu a stoupám stezkou podél higway 17 a velkého potrubí do hor. Hned na úpatí pohoří Santa Cruz se v nadmořské výšce 200m rozprostírá nádrž Lexinngton rezervoáru, který slouží jako zdroj vody pro Silicon valley. Tady stezka končí a dál do hor vede jen dálnice. Do další vedlejší cesty mě zbývalo už jen 100m a bylo obtížné najít kudy se tam dostat mimo dálnici. Nakonec jsem se roklí kolem přehrady probojoval na Old Santa Cruz Higway po které už se dalo bez problémů pokračovat až na North Sumit road.
Z té jsem sjel zpět do údolí potoka Los Gatos a chtěl pokračovat podle předem připravené trasy proti proudu potoka k jezeru Elsman. Jenže tady mě zastavila nedobytná brána přes cestu s výhružnými nápisy. To byla pro mě velká čára přes rozpočet, neboť tudy jsem to měl na horu Umunhum už jen kousek. Nechtělo se mě jen tak vzdát dosažení vytouženého cíle a tak jsem hledal v mapě alternativní cestu kudy se nahoru dostat. Znamenalo to ovšem vystoupat zpátky na druhou stranu a celou horu se pokusit objet od jihovýchodu a hodně velkou zajížďku. Vrátil jsem se na hřebenovou cestu Sumit drive a po chvíli jsem narazil na parádní horský obchod s potravinami. Na zajížďku jsem nebyl připraven a tak občerstvení přišlo vhod. Venku bylo posezení, v obležení spousty cyklistů, kteří přejížděli na silničkách tento hřeben. Sednul jsem si k jednomu staršímu dědovi a zeptal se ho jestli neví kudy se dostanu nahoru na Umunhum. Víceméně mě potrvdil můj nový plán a tak jsem pokračoval dál na jihovýchod až k vrcholu Loma Prieta. Ten je se svojí nadmořskou výškou 1155 m.n.m nejvyšším vrcholem pohoří Santa Cruz a na jeho vrcholu jsou antény televizních vysílačů. V roce 1989 bylo právě na tomto vrcholu epicentrum zemětřesení o síle 6.9 stupně na Richterově stupnici. Šotolinová cesta která směřuje po hřebenu k mount Umunhum je v soukromém vlastnictví a přehražená závorami. Ale podle místního cyklisty jsou tyto brány obvykle otevřené a vlastníci cesty tolerují cyklisty a turisty.
Brány byly opravdu otevřené, nápisy nikde žádné a tak jsem pokračoval dál, krásnou šotolinovou hřebenovkou s parádním výhledem z jedné strany na oceán a z druhé strany do Silicon Valley. Vysněná betonová krychle se blížila a když už jsem byl téměř u ní narazil jsem na bránu zamčenou snad dvaceti zámky, střeženou několika kamerami s reflektory a výstražnými tabulemi. Dál už tudy pokračovat nešlo, přestože trasa kterou jsem si stáhnul z internetu tudy vedla. U brány jsem to musel otočit a hledat cestu kudy se z tohodle nedobytného kopce dostat co nejkratší cestou zpátky k San Jose. To byl docela navigátorský oříšek, protože podle mapy se nedá poznat které cesty jsou zamčené a které ne. Naštěstí jsem potkal dalšího cyklistu, který mě nabídl že mě do San Jose dovede, že prý už jede také domu. Ještě mě upozornil, ať jedu opatrně že dolů je to samá serpentýna a dá se to rozjet opravdu rychle. Následoval jsem ho a užíval si při tom nekonečný sjezd z pracně dobytého kopce. Na kraji města jsme se rozpojili a já pokračoval už zase po svojí připravené trase. Projel jsem městy Monte Sereno, Saratoga, Blue Hils a Sunnyvale až do Mountain view, kde jsem se napojil již na pěknou cyklostezku zvanou Bay Trail. Ta vede ve městě Mountain View těsně kolem sídla softwarové firmy Google a pokračuje pobřemžím zátoky až do Palo Alto. U sídla Facebooku se napojuje na 12km most přes zátoku tzv. Dumbarton bridge a pokračuje do Fremontu kde je nyní můj dočasný domov.
