Archiv autora
Dva nejvyšší a nejnižší body v Královehradeckém a Libereckém kraji
Kvalifikace Loudání 2016. Dva nejvyšší a nejnižší body v Královehradeckém a Libereckém kraji byla povedená víkendová akce.
Na vlak jsem vstával v sobotu ve 3 ráno na rozehřátí jsem vyjel rokycaňák a po 12km jsem probuzenej přijel na nádraží do Rokycan na první ranní vlak do Prahy s odjezdem ve 4:30. V 9:20 vystupuji na severu v Trutnově s cílem zaútočit na Sněžku (1602m).
Ta dostála svému názvu a nahoře to byla pořádná tlačka v asi 30cm sněhu.
Z Krkonoš jsem spadl po 97km do sedla u Tanvaldu, kde jsem měl domluven nocleh u kámoše (Tomas Doubek) – díky.
V neděli jsme vyjeli společně na dva největší vrcholy v Jizerkách – Jizeru (1122m) a Smrk (1124m). Pod smrkem jsme se oddělili a já jel do největší propasti Libereckého kraje. Cestou přes liduprázdné zasněžené singly pod smrkem. Zase hezkých zimních 95km.
Zakončeno, časovkou na vlak do Frýdlantu v čechách. Když jsem dojel do pokladny, řekla mě paní v pokladně, že mě to právě ujelo. Naštěstí neměla pravdu a vlak jel za 15 minut. Pak už jen 6 vlaků a jedno metro a 12km na kole a byl jsem přesně v neděli o půlnoci doma. Tak komplikované to bylo, kvůli vtipálkovi co ohlásil v Praze na hlaváku bombu.
Rožmitálská 50 2015
Za desatero brdskými osmistovkami, leží městečko Rožmitál pod Třemšínem. Stalo se již tradicí, že začátkem školního roku se zde schází parta nadšených bikerů z blízkého i vzdálenějšího okolí, poměřit síly na trati Rožmitálské padesátky. Nejinak tomu bylo i letos. Na start se letos dostavilo rekordních 62 závodníků a závodnic poprat se o putovní trofej Brdského drsoně.
V 11h bylo odstartováno, a houf cyklistů všech věkových kategorií se vydal vstříc poctivé 58km padesátce s úctyhodným převýšením 1240m. Hned po startu vyrazil vpřed jak dostihový kůň mladý biker z Příbrami. My ostatní jsme se za něj schovali, protože foukal celkem silný protivítr. Klasické pozvolné rozjetí, letos vzalo za své. Jelo se z ostra hned po startu. Dovezl nás až k bráně brdského hvozdu ve Voltuši, kde trochu zvolnil. Vystřídal ho Jirka Zárybnický a začal diktovat velmi přísné tempo. Hned na prvním krpálku k mohyle J.J Ryby nás roztrhl. Oddělil spolu asi tři chrty. Jejich tempu jsem nestačil. Ve stoupání na Hrádecký hřeben jsem osamotněl, kousek za mnou byl Michal Vála spolu s mladým bikerem z Příbrami. Chvíli jsem jel před nimi, než mě došlo, že výhodnější bude vzhledem k větrnému počasí jet v tříčlenné skupince. Spolu jsme pokračovali až na Třemšín, nejvyšší místo na 25km trati. Zde nám, řekli že na Jirku ztácíme už čtyři minuty.
Někde ve sjezdu z Třemšína jsme ztratili příbramáka. Asi měl defekt, nebo nevím proč. Pokračoval jsem s Michalem ve dvojici. Naše spolupráce byla příkladná. Poctivě jsme se střídali a drželi společně celkem slušné tempo. Navíc Michal je trasér, ředitel závodu, organizátor i závodník v jedné osobě. Díky tomu jsem měl jistotu, že letos nemoho zabloudit, jako se mě to povedlo v roce 2011. On znal trasu nazpaměť, neboť při přípravě a značení ji projel nesčetněkrát.
Ve sjezdu z Marásku jsme předjeli Martina, který tlačil, protože prorazil zadní plášť. Jeho spešl měl zadní kolo přidělané na imbusy a on ani mi je neměli, takže jsme mu nemohli pomoci a získali tak „zdarma“ jedno místo. Uháněli jsme z brdských kopců a nabírali pomalu kurz cíle v Rožmitále. Když už jsme byli úplně dole u rybníka Obžera. Odkud byl cíl doslova za rohem, došlo mě, že Michal před dvěma lety trasu změnil. Aby se závod nerozhodoval jen sjezdem z koppce a sprintem do cíle, přidal na trasu těsně před cíl obrovský kopec Štěrbina. Od rybníka je převýšení 233m. Začíná se stoupat po poli, kde to nejede a přes Voltuš se kopec pořád utahuje až nahoru k BTS. To už se hodně zajídá. Ve Voltuši jsme před sebou spatřili třetího závodníka asi na 100m. Michal mě vyhecoval, ať zaberu, že tomu před náma určitě došlo a že ho dojedem. Už jsem nemohl, ale rval to co to šlo. Nakonec se to podařilo a závodníka před námi jsme na kopci smázli. Zbýval obtížný sjezd ze Štěrbiny, úvozem v klackách kamení. U vojenského areálu jsme definitivně opustili brdský les a přes louku už se sprintovalo do cíle.
Cílem jsem projel v čase 2:34:23 na třetím místě absolutně i v kategorii Muži „A“ 20 až 39 let. Michal Vála dojel těsně za mnou jako první muž kategorie Muži „B“. Absolutním vítězem a Brdským drsoněm pro rok 2015 se stal Jirka Jirus Zárybnický, který zvítězil metodou start, cíl sólo. Respekt!
Co říci závěrem. Rožmitálská 50ka je malý závod podbrdských bikerů, s nezaměnitelnou kamarádskou atmosférou. Michal Vála spolu s manželkou Jitkou a spoustou dalších do něj vkládají nemalé úsilí a rok od roku je to hodně znát. Trasa je stále více a více biková, nechybí singlíky, obtížné stoupání i sjezdy. Přesto hodně spravedlivá a prostě krásná, jak jen Brdy umí být. Pro vítěze všech kategorií Michal vyrobil nádherné originální trofeje v podobě skleněných váz s pískovanou kategorií i místem, lepeným kovovým pastorkem vyřezaným na laseru a originální brdskou šiškou uvnitř. A co víc, všichni ostatní závodníci, kteří dojeli do cíle dostali na památku nerezovou medajli Rožmitálské padesátky 2015. Následovala bohatá tombola ve které cena čekala také na každého. Prostě Michal s partou B.H.A a BBB jsou srdcaři. A já jim za to a jejich pečlivou práci s přípravou závodu velmi děkuji.
Triatlon „Malý železný muž“ Šťáhlavice, 22.8.2015
Letos již 32 ročník triatlonu se konal ve Šťáhlavicích. „Malý železný muž“, jak se Šťáhlavický triatlon také nazývá je prakticky nejdéle pořádaný triatlon v Čechách. Přesto jsem se tohoto domácího závodu ještě nikdy nezúčastnil. Letos jsem to konečně napravil.
Plavání nepatří mezi mé silné disciplíny. Sice jsem vylezl z vody jako třetí od konce, ale i tak jsem měl radost, že jsem se na 300m neutopil.
Následoval přesun na kole z Losiné do Šťáhlavic kde byla časovka MTB na 17km. Na takovej sprint nemám teď úplně formu 
. Průměrná rychlost 28,2 km/h na trati s převýšením 260m stačila na druhý místo.
Zbejval jen 6km běh. 2 kola po 3km. To druhý už hodně bolelo. Nakonec jsem doběhl jako sedmý.
Specifikum Šťáhlavického triatlonu je, že se nesčítají časy ale umístění. Vítězem se tak stane nejvšestranější sportovec. Pro mě to znamenalo 6 místo.
Za fotky díky mé sestře, která akci nafotila.
Na Rábí a dva lomy
Ani se nechce věřit, že už je to tři roky co jsme podnikli se Šéďou vejlet na Rábí. Viz historický report zde (http://www.radynebike.cz/
Když přišel Šéďa s tím, že vejlet tenhle víkend zopakujeme neváhal jsem ani chvilku. Navíc přidal dva zatopené lomy aby jsme měli možnost se cestou schladit. Ten první u Budětic měl naprosto křišťálově čistou vodu plnou pstruhových ryb. Prostě bylo vidět až na dno i v hloubce. Po prvním lomu jsme zkouknuli hrad Rábí a pak to točili domů, přes další lom u Deuferovo Lažan. Ten už nebyl tak čistý, ale i tak koupačka super. Dohromady asi 140km s perfektními cíli i počasím. Prostě nemělo to chybu.
Tour Divide 2015
Možná se divíte, proč se na stránkách dlouho nic nedělo. Je to pro to, že mě poslední dobou nezbýval čas na jejich aktualizaci. Tento rok se chystám na nejdelší ultramaraton na horských kolech, který vede z Kanadského městečka Banf až k Mexickým hranicím. Trasa dlouhá 4500km přes skaliské hory je nejdelší MTB trail na světě.
Odlétám 9.6.2015
Start závodu: 12.6.2015 v 8:00 kanadského času
Povezu sebou satelitní tracker, takže po celou dobu mě budete moci sledovat zde:
http://share.findmespot.com/shared/faces/viewspots.jsp?glId=0npuI8Y4YPauOYx9IDgpfvahkq8XCCy2V
Srovnání s ostatními závodníky bude zde:
http://trackleaders.com/tourdivide15
Pouze moje poloha také zde:
http://trackleaders.com/tourdivide15i.php?name=Martin_Vit
fotky naleznete zde:
9.6.2015, 20:30 minut (kanadského času -8h oproti ČR)
Přiletěli jsme na letiště v Calgary, kde nás vyzvedli známý jednoho kamaráda. Jsou to Češi, kteří zde pracují asi 3roky. Ubytovali nás u sebe doma.
10.6.2015, dva dny do startu
V Calgary jsme celý den. Dokoupuji některé vybavení. V ouutdoor obchodu MAC obranný sprej na medvědy v podobě malého hasičáku. Zdržíme se celý den a večer nás česká komunita v Calgary pozvala na fajn grilovačku.
11.2015, jeden den do startu
Ráno jsme obdrželi email s osmi povolenými alternativami. Obvykle znamenají zkratku, ale některé z nich jsou navigačně velmi obtížné. Snažíme se zakreslit do mapy všechny alternativy, ale není to vůbec snadné. Na primitivní mapě ACA se jen těžko hledají odbočky, některé cesty tam nejsou nakresleny pro jistotu vůbec a tak je dokreslují propiskou přímo do mapy.
12.6.2015, 8:00 den startu
Aby bylo jasno, zítra v 8h zde, což je v 16:00 v ČR startujeme. Pak už aktualizace budou velmi sporadicke protože je to závod v horách bez signálu mobilního telefonu. K dispozici bude jen info o mé poloze na odkazu výše.
14.6.2015
Martin dnes ráno překročil hranice Kanady s Montanou a zatím z české skupiny trochu poodjel. Mají mezi sebou rozestup cca 25 mil, v pořadí od zadu Zbyněk Resl, Markéta Marvanová a Martin Vít. Nachází se tak v první čtvrtině stratovního pole a Martin má za sebou cca 300 mil.
16.6.2015 – 19:43 našeho času
mě přišla zpráva od Martina: „Ahoj, posílám pozdrav z Heleny, jede se mě dobře, užívám si to. Hodně fotím a točím videa, takže ztrácím čas…Martin“ No popravdě bych nechtěl vidět kde by byl kdyby čas neztrácel, ale Martin je prostě nadčlověk co se týká jízdy na kole a s normálníma smrtelníkama se nemůže moc porovnávat. V současné době ve 22:00 našeho času má za sebou 672 mil a jak je vidět nic mu neschází a jede se mu dobře. Jen tak dál.
17.6.2015
zpráva od Martina: “ Od Heleny do Boison je těžkej terén, zatím asi nejhorší úsek na trase co byl.Velké stoupání k rybníkům až do výšky 2300m.n.m. pak ještě nějaké singly.Spal jsem v parku za Boison.“ Martin večer dojel až do Limy, kde přespal.
18.6.2015
Zpráva od Martina: “ Včera přetěžký den, nejdříve stoupání nad Butte do 2400 m.n.m, závěr loukou, následoval strmý sjezd po břidlici – jeden let přes řidítka. Ve Wise river steak k snídani a pak 50km gumovací kopec po asfaltu na Polaris. Zde neoficiální check point. Následoval 160 km úsek pouští po písku a aby to nebylo lehký tak samozřejmě do kopce. Vedro 35 stupňů. V půlce mě došla voda a musel jsem sjet na farmu. Joe mě ujel. Sjezd do Lime 50 km z kopce po roletové cestě po tmě. Mám dokonale naklepanou prdel Vůbec to nejelo ani z kopce.“
Martin je nyní na 9 pozici celkově se ztrátou cca 7 mil na předchozího závodníka. Ráno vyrazil z Limy a začíná se blížit k Yellowstonu, zatím má v nohách 1020 mil. Přejel stát Idaho a blíží se k Wyomingu.
19.6.2015
Zpráva od Martina: “ Ahoj, jsem poprvé na WIFI, jede se mě dobře. Dnes jsem dojel Joea a teď večer jedeme společně tři ještě s Mikem z Itálie. Dneska opět 150 km po poušti, bez ničeho, vezl jsem 8 litrů vody. Pak následovalo 50km po cestě v měkkém štěrku kde byla vyjetá cesta od čtyřkolek“
V současné chvíli je Martin na 8-9 místě celkově, jedou s Joe Foxem spolu a v nohách mají 1113 mil.
20.6.2015
Martin včera přespal v samém srdci Yellowstonského parku.Dnes ráno projel okolo Jakson Lake a zčíná mířit do hor. V současné chvíli má v nohách 1243 mil a jedou s Joem stále spolu na 8-9 místě.
21.6:2015
Martin během včerejška přejel celý Yellowstone a nyní má v nohách 1394 mil, jede na 9. místě celkově, během včerejška mu Joe trocu ujel a má náskok cca 30 mil. Martin uhání jak blázen a hranice Wyoming/Colorado bude překonávat ještě dnes večer nebo zítra dopoledne. Tak držte palce, protože jede skvěle.
20:00 našeho času je Martin na 8 pozici, nachází se kousek za městečkem Wamsutter a v nohách má 1481 mil, ztráta na Joea je cca 4 míle.
22.6.2015
Zpráva od Martina: “ Ahoj, včera jsem přejel tu ztracenou poušť za Antelope city. Snad 250 km nebyla možnost doplnit si vodu či jídlo. Nikde ani živáčka všude sucho a prach. Měl jsem na kole naloženo 10l vody a i tak to bylo málo. Poslední velkej kopec jsem byl už hodně dehydrovany. Nakonec jsem to v noci dotlačil až nad Slater v Coloradu na ranch Brush mountain v Colorado, což je zázemí něco jako Františkov u nás. Sjeli jsme se tu pět Joe, Rob, raien, Andrej a já. Na přiloženém kole mě rupnul drát vpředu. Vyměnil jsem, ale hází to.“
Doufejme, že kolo nehází až tak moc a dá se s tím nějak rozumně jet. Nyní má Martin 1600 mil v nohách jede na 11 místě a na skupinu před ním ztrácí cca 5 mil
23.6.2015
Martin se po včerejším smolném dnu propadl na 13 místo.Celý den jsem si lámal hlavu co se mohlo stát.Myslel jsem že má problém s kolem nebo spíš drátem a kolo stále hází. Nebylo to kolo, ale plášť. Dnes odpoledne přišla zpráva od Martina: “ Ahoj, včera velká tráta. Ráno jsem nešťastně prořízl oba dva pláště z boku. Za zatáčkou ve sjezdu o ostrý šutr. Provizorně jsem to podlepil a dojel do Steamnoat Springs, kde jsem pořídil komplet nové pláště. Tahle sranda mě přišla na 180 doláčů. Není to málo, ale jedou jako blázen.Snad ztrátu doženu.
Martin má nyní pravý Ameerický pláště, takže to není takovej aušůs jak od soudruhů z Číny nebo odkud se to sem dováží. I když jsem si teď uvědomil že jezdí Continentaly a ty by se měli dělat v Deutchlandu? Ať tak nebo tak teď mu to prostě pojede, držím palce.
A další zprávy z trati, tentokrát už z dnešního dne:
“ Dnes jsem musel po 2000 km shánět novej řetěz a pak opět 1,5 hodiny prát hadry v řece. Takže trochu ztráta, ale teď to zas budu moc rozjet v čistejch hadrech se pojede úplně jinak. Spal jsem v prérii s krávama. Byl tam jen jeden kontejner jina vůbec nic než cesta a krávy. Ráno zima 0°C, přes den vedro a hic 30-40°C. Teď mě čeká nejtěžší úsek, přejet 300km poušť bez ničeho. Pojedu ji asi v noci. Je to z Atlantic City“
Tak doufám, že už si Martin svou dávku smůly vybral a až do cíle už ho žádné překvapení nepotká. Doufám, že zvládne noční přejezd pouště a bude zdárně pokračovat k cílové metě. zatím jede pořád parádně.
24.6.2015
Zpráva od Martina: “ Salida, zažil jsem první bouři na trase. Přečkal jsem ji v Safeway a sežral půku kuřete Načasovaná byla dobře.Nezmok jsem a teď už začíná lézt slunce. “
Tak tohle se Martinovi povedlo, doplnil energii a neopouští ho humor, takže je na tom v celku dobře.
25.6.2015
Martin má v nohách 2015 mil a cíl téměř na dohled. Během dneška max. zítra ráno opustí hranice Colorada a čeká ho poslední stát New Mexico. Nyní má pře sebou nejvyšší místo celé trasy, 3 535 m.n.m v okolí pohoří Cropsy Mountain, zde už bude ležet sníh. Tím jak se blíží cíl, tempo celého startovního pole zrychlilo a Martin je nyní na 14 místě. Rozestupy se značně zmenšili, takže věřím, že to Martin ještě stáhne. Do cíle zbývá ještě necelých 1000 Miles. Držte palce a fanděte.
26.6.2015
Zpráva od Martina: “ Ahoj dnešek byl těžkej hlaďák. Včera v Sargens zavřená pumpa, takže jsem nesehnal jídlo ani pití. Po 300 km docela problém, přejet dalších 120 km přes dva pasy. Teď z Del Norte vezu njídla že to nemohu uvézt.“
Martin je nyní stále na 14 místě, má v nohách 2074 mil a utábořil se v nejvyšším pohoří. Dnes ráno vyrazí směr New Mexico.
27.6.2015
Martin během včerejšího dne přejel nejtěžší pohoří na trase v Coloradu a noc už přečkal v Novém Mexiku ve vesničce El Rito. Stále se nachází na 14 pozici a má v nohách 2151 mil. Dnes ho čeká poslední velkej kopec na trase na Cerro De La Garita. Bylo hodně dobře že přespal v civilizaci před tímhle kopcem, protože něco mi říká, že to bude hodně bolet. Pak už by to mělo relativně jet. Jestli se nic nestane, tak by mohl být do 3 dnů v cíli.
Zpráva od Martina: “ V pátek byl absolustní problém sehnat někde jídlo a pití. Od 4hodin od ráno do 19:00 jsem nepotkal jediný otevřený obchod. Musel jsem žebrat Svačinu mě dal tracker, pak náhodný biker z protisměru, rybáři mě dali svoji návnadu – vařené brambory a v poušti mě zachránili dva studenti univerzity od dehydratace, když mě dali 5l vody. Večer v El rito vše zavřeno. Zachránila mě jedna rodina co mě udělala tousty.“
Koukám, že Martin je nepřeberná studnice zážitků a už se těším na jeho vyprávění a až těžko uvěřitelné příběhy. Jede skvěle, tak jen tak dál.
28.6.2015
Zpráva od Martina: “ Ahoj, v sobotu mě ten obrovský kopec z Abiqui absolutně dostal:( Jel jsem ho od 8 ráno do 15 hodin, pak se přihnala bouře a ze 40 °C byla v mžiku 0°C a 5cm krup velikosti třešně. Byl jsem tam 1,5 hodiny ukrytý v lese a klepal kosu v termofolii.Sežral jsem téměř všechny své zásoby jídla a totálně vytuhl. Obtížný sjezd v kamenech a mokrém písku s kroupami neutíkal. Navíc byl modulovaný mnoha menšími kopci velikosti Lhůťáku( pozn. autora, kdo nezná Lhuťák, kopec cca 3km dlouhý a 150 m převýšení) Do Cuby jsem se nebyl schopen v sobotu dostat. Musel jsem pošetřit nějakou energii na mokrý a studený bivak. Zbývalo 40 km. Ulehl jsem ve 21 hod a stával v 6 hodin. Totálně tuhej jsem dojel do Cuby, kde jím už třetí bagetu a stále nejsem nasycen.Paní už je ze mě nešťastná“
29.6.2015
Zpráva od Martina: “ Grants, po silnici 200 km za 9 hodin. Uhánělo to jako blázen. A tentokrát s jídlem a pitím. “
Martin jede na 14 místě, v nohách má 2455 mil a nachází se za polovinou trasy vedoucí přes Nové Mexiko. Myslím, že zítra ve večerních hodinách by mohl dokončit. No a jak znám Martina, tak zkusí ze sebe vymášknout ještě nějakou energii a trochu zafinišovat. 2 závodníci před ním mají náskok cca 50 mil. Tak uvidíme jestli je dá. Ať tak nebo tak, pro nás všechny co mu faníme je bez tak vítěz, takže skvěle. „Pojď chlape pojď už jenom jeden den, to už dáš“
1.7.2015 – 9:21 našeho času
Tak před malou chvílí dokončil Martin tenhle masakr závod dlouhý 2 746,4 míle na 16. místě v perfektním čase 18 dnů,16 hodin a 46 minut. Velká gratulace a obrovskej respekt !!!! Jsi prostě brutor a cyborg. Supeer.
Ledový kafe 5 – 14.2.2015
Pátý šálek ledového kafé namíchala parta poběžovických bikerů na sobotu 14.2.2015. Extrémní závod na horských kolech zasněženým Českým lesem je určen všem, kteří ani v zimně neodkládají svůj bicykl. Rok od roku tento závod roste. Na startu ve vesničce Hora sv Václava se letos sešlo rekordních 67 bikerů, z toho tři ženy. Poprvé v pětileté historii závodu přijel na start Fatbike, neboli kolo s širokými plášti uzpůsobeno pro jízdu ve sněhu a jiném měkém podkladu.
Počasí letošnímu Ledovému kafi přálo. Teplota se pohybovala lehce pod bodem mrazu. Bylo oblačno s namrzající mlhou, ale hlavně letos nechyběl sníh.
Start Ledového kafe 2015
Úderem jedenácté vydal Honza Kocián startovní povel a početný houf cyklistů se vydal vstříc nástrahám zasněžených, ale pluhem protažených cest Českého lesa. Hned za vesnicí Hora sv Václava se uhnulo na zasněženou polní cestu na Načetín. Chvíli se dalo jet, ale pak to přišlo. Kola se začaly do hlubokého sněhu bořit. V davu se nedalo volit optimální stopu a tak hned na začátku spadl z kola asi každý. Lubošovi na Fatbiku se prý tuto pasáž podařilo projet. My ostatní jsme museli nahoru ke kapličce běžet. Dolů do Načetína se už zase dalo jet, ale na předjíždění to nebylo. V Načetíně se na chvíli najelo na udržovanou asfaltku a tak byl prostor pro předjíždění. Za chvíli se ovšem opět uhnulo na příkrou polní cestu. Tady to bylo tak trochu o štěstí, komu se jak povede stopa s tvrdším podkladem. Ne vždy se to dalo pohledem odhadnout a tak nebyla nouze o časté změny v pořadí. Chtělo to šlapat co možná nejplynuleji s lehčími převody. Přestože tak člověk jel pomaleji než by mohl, vyplatilo se to. Když někdo jel trochu víc silově, většinou se kolo zařízlo a jezdce to rozhodilo. Nahoru na Škarmanku, která je se svými 887m nejvyšším vrcholem závodu, jsme nakonec vyjeli spolu s Vaškem Auterským a Matoušem.
Stoupání na Škarmanku (887 m.n.m)
Na Škarmance bylo sněhu docela hodně, ale všechny cesty se pořadatelům letos podařilo projet s pluhem a tak se dalo v sedle vyjet až k padlému smrku. Následovala cyklokrosová vložka přeběhu stromu s kolem na zádech a po kolena ve sněhu. Na druhé straně stromu už ale byla cesta opět upluhovaná. Dolů z kopce získával Matouš na 29″ kole. Ať jsme se snažili s Vaškem sebevíc neudrželi jsme naše 26″ v přímém směru a driftovali ve sněhu cestou dolů co to šlo. Když někdo trefil ve vysoké rychlosti nějakou hlubší závěj, bylo to jako by někdo zatáhnul ruční brzdu a pořadí se opět míchalo. Pod velkou Skálou se najelo na zasněženou asfaltku uklouzanou od aut. Jelo se zde rychle z kopce a po chvíli následovala ostrá levá zatáčka na lesní cestu. Na zledovatělém povrchu bylo problém zatočit a tak se zde hodně padalo. Z nás tří jsme tam padli dvá – Matouš a já. Vašek to nějak ustál. Až k občerstvovačce v Novosedelských hutích jsme dojeli ve třech.
Zrádná zatáčka.
Pak přišlo druhé dlouhé stoupání na Lyščí domky, kde jsme s Vaškem Matoušovi ujeli z dohledu. Drželi jsme dost dlouho vysoké tempo, abychom si před závěrečný sjezd do Šidlákova vybudovali dostatečný náskok. Chtěli jsme se s Vaškem i střídat, ale nešlo to. Jakékoliv přejetí přes střed cesty hlubokým sněhem bylo zrádné. Vašek asi potom někde ve sjezdu na Šidlákov spadl a tak jsem se dostal na asfaltku z nás třech první. Následoval už jen dojezd do cíle po štěrkem posypaném asfaltu do Hory sv. Václava.
Závěrečný asfaltový sjezd do cíle v Hoře sv. Václava
31km dlouhou trať zdolal jako první Tomáš Kozák v čase 1:32:53, druhý cílem projel Luboš Jedlička +3:14 na Fatbiku. Na třetím místě celkově s časem 1:39:20 jsem dojel já a hned za mnou dojel Vašek Auterský s časem 1:39:30. A protože pvní dva matadoři spadají do jiné věkové kategorie. Znamenalo to pro náš team první a druhé místo v kategorii M1. Zde jsou kompletní výsledky ledového kafe 2015.
Ledový kafe 2015 (Kat. M1, zleva: 2. Vašek Auterský, 1. Martin Vít, 3. Matouš Gramlička)
Pátý ročník se pořadatelům opět vydařil, perfektně značená trať a pohodové zázemí v penzionu Pohoda. Nezbývá než poděkovat za přípravu této ojedinělé akce. Další fotografie a video natočené z dronu bude na stránkách závodu http://mtb-silnykafe.cz a nebo spíš facebooku. Moji fotogalerii naleznete zde pod článkem v průběhu týdne.
Pojizerská Bludička – 24.1.2015
Mezi nejvýznamější bikové závody v lednu patří orientační MTBO závod jednotlivců v Nové vsi u Bakova nad Jizerou. Tzv. Pojizerská Bludička. Sympatický název mě nenechal v klidu. Sbalil jsem kolo a ve 4 ráno vyrazil na vlak do Rokycan.
V rychlíku mě těší, že nejsem sám takový pacient. Visí tu kolo s mapníkem. To nemůže být náhoda. V Praze už je jasno a dávám se do řeči s Rosťou, který má namířeno na stejný závod. Na nástupišti čekáme na vlak spolu s běžkaři.
Ukazuje se, že Rosťa je zkušený orientační harcovník a světoběžec. Já pojedu svůj asi třetí orienťák a tak jsem na to zvědav. Během cesty i před startem mě Rosťa dá spoustu cenných rad a poradí mě nad mapou i s taktikou.
Startovalo se po čtveřicích s dvouminutovými intervaly. Já startoval v druhé čtveřici a Rosťa 2 minuty přede mnou.
Zajímavý start to byl, z naší čtveřice dvá jeli jedním směrem a dvá opačným směrem. Zvolil jsem po radě od Rosti jízdu proti směru hodinových ručiček, s návštěvou 11 kontroly jako první.
Je odstartováno a já peláším pryč do lesa ze vsi. Spěchám ale nevím kam. Chybí mě tu to mlíko na stromech. Soupeř co jel stejným směrem co já ujel jinou cestou. Je třeba koukat do mapy a jet a to není jednoduché. 11 kontrola měla býti na vrchu Lovotín. Kašlu na mapu. Ten kopec přece vidím. Tak jsem to namířil kolmo nahoru. Jo jenže najít zde lampion to byl oříšek. Postupně dorazili ostatní soupeři a tak jsme na plochém kopci hledali všichni až jsem si všiml že jedna skupinka urychleně mizí pryč. Je to jasné už ho mají!
Následoval jsem je píchnul kontrolu a ujížděl podle mapy na kontrolu 1. Ta měla býti někde u přelezu do staré oplocenky. Dorazil jsem sem sám a ne a ne to zase najít. Problém byl, že oplocenky byly dvě. Jedna velká s plotem asi 2m. A pak jedna nenápadná s půlmetrovým plůtkem 20m od cesty schovaná v křoví. Hezky si to na nás pořadatel vymyslel. Ale nakonec jsem ji našel. A ukázal tím lampion všem soupeřům co dojeli za mnou. OK 1:1. Jedeme dál.
Ke čtvrté kontrole jsem zvolil jinou taktiku než čtyři soupeři co uháněli po hlavní silnici. Seběhl jsem s kolem ze stráně k potoku Rokytka a pokračoval jeho údolím až k plotu obory klokočka. Zde už slídí spoustu soupeřů. Někteří jezdí proti, ale nikdo nemá. Je to boj najít lampion v lese.
Nakonec se zadaří a spěchám podél plotu na další kontrolu. Tentokráté 2 ku. Úkolem je najít břízu v lese, když tam břízy nerostou! Chvíli zásek, ale nakonec slavím úspěch.
Po lesní cestě již osamocen spěchám na nejvzdálenější a nejvíce bodovanou kontrolu 5 (30b). Ta byla na okraji PP Velký Radechov. Navigačně jednoznačně nejtěžší místo. V lese je vyjeto spoustu cest, z nichž některé obkružují kopec a jiné jdou kolmo na vrstevnice. Ne všechny jsou v mapě nakresleny. Chvíli tápu a nevím kam, když si všimnu v poprašku sněhu stopy od kola. Nechám se védst stopou a najednou stopa zmizí. Kam zmizela? Vrátím se zpátky a vidím podupané místo. Tady musí být! A byla schovaná ve smrku tak, že nebyla vidět. Kešerská skušenost se hodila.
Za 6kou to nebylo jednoduché. Opět Spustu lesních průseků z nichž některé jsou sotva znatelné. Musím na rozcestích stavět a přemýšlet nad mapu. Potká mě Rosťa a říká ještě kousek . Stejnak si musím napočítat ty cesty. On už se vrací ze 6ky. Ta byla opět ukryta mezi smrčky a nebylo ji jednoduché najít.
Přesun na sedmičku zdál se být jednoduchý. Jet po hřebenové cestě směrem na Kozí hřbet a odbočit na cestu, která odbočuje pod ostrým úhlem. Ostatní odbočky byly kolmo. Trochu jsem znejistěl, když proti mě jel soupeř co se ptal jestli už sedmičku mám, ale pokračoval jsem dál a našel ji.
Třetí kontrola byla o tři lesní průsmyky dál. Opět byl problém je správně spočítat. Jeden z nich byl velmi zarostlý a tak nebylo jisté zda už jsem ujel přes dva a nebo přes tři. Nakonec pomohla znalost lesních značek a tak jsem započetl i ten, málo znatelný kde bylo na stromě jen bílé Tčko. U třetí kontroly jsem dojel Rosťu, který již nějakou dobu dohledával. Asi jsem měl více štěstí a tak jsem lampion spatřil hned.
Strategii postupu za Osmou kontrolou jsem nechal v režii Rosti a dojel tam s ním. Společně jsme odlovili i zbylé dvě kontroly na stráni nad papírnou.
Do cíle v restauraci Jizera jsme dojeli společně v čase 2:23:15. Nalezli jsme všechny kontroly a nasbírali plný počet 140b. Znamenalo to pro mě 10 místo absolutně a 5 v kategorii. Kompletní výsledky jsou zde.
Winter okolo Hradce 17.1.2015
Proč jsem jel do Hradce? Protože tam byly letos první závody na MTB. Když teda nepočítám novoroční vrchařský sprint na Žďár.
A protože to tam mám daleko jel jsem opět vlakem. Jet na závody po vlastní ose a vlakem je dobrej trénink morálu. Stával jsem v 5h, abych stihnul vlak ve 12km vzdálených Rokycanech. Vlak mě vyplivnul uprostřed Hradce v 10h a pak už jen 8km na místo závodu.
Zde se nejdříve běžel běžecký závod na 4 a 8km. Toho jsem se neučastnil a pořídil běžcům jen nějaké fotky.
Cyklisti si počkali až začne pršet. A zatímco ráno pořadatel tvrdil, že je nejsušší trať co kdy byla (tak sucho prý nebývá ani v létě). V 13h kdy byl odstartován závod cyklistů už to zdaleka neplatilo. A tak z toho sucha byl rozblácený závod jako nikdy.
Na startu jsem stál někde v polovině startovního pole, které čítalo neuvěřitelných 270 borců a borkyň. Prostě se mě nechtělo stát pod obloukem půl hodiny před startem v dešti. Po startu to trochu vadilo, ale v prvním kopci už se dalo předjíždět. Jelo se na 20 a nebo 40km. Zvolil jsem delší variantu a 20km okruhy si dal dvakrát. Ikdyž jsem po prvním okruhu byl mokrý a zablácený od hlavy až k patě. Ale přece nepojedu takovou dálku kvůli 20km ne? Z druhého kola si pamatuju jen neskutečný boj v rozježděné blátivé kaši. Bláto kladlo slušný odpor a tak to vůbec nejelo. Po podmáčené louce před cílem jsem se zahrabal a skoro se pod oblouk v sedle ani nedostal.
Nakonec jsem dojel na 27 fleku absolutně a 8 v kategorii. V čase 1:45:34 se ztrátou 13:51 na vítěze, kterým se stal Štěpán Schubert. Kompletní výsledky zde
PS: Své fotky z blátivého maratonu pochopitelně nemám. Na to už jsem vážně neměl morál mokrý fotit. Snažil jsem co nejdříve dostat do druhých suchých hadrů.
Po závodě jsem zprovoznil kolo v potoce, abych se na něm dostal na nádraží v Hradci a z nádraží v Rokycanech.
Novoroční závod na Žďár u Rokycan – 1.1.2015
Dlouholetou rokycanskou Novoroční tradicí je pokoření vrchu Žďár. Rokycanský sokol pořádal letos již 44. ročník kultovní turistické akce zvané Novoroční výplaz na Žďár. Pro sportovce je výzvou pokořit vrchol Žďáru co nejrychleji a tak pro ně vznikla obdobná akce zvaná Novoroční závod na Žďár, kterou pořádají Sparťané. Letos se závodilo na Žďáru již po sedmnácté. Síly přijeli poměřit cyklisté, cyklistky a přiběhli také běžci a běžkyně. Specifikem závodu je společný start běžců s cyklisty.
Na letošek nám přichystalo počasí sníh jak se na zimu sluší a patří. Bohužel zrovna na Nový rok se teplota přehoupla do kladných hodnot (3°C) a tak nastala lehká obleva. Je tedy zřejmé, že prášit od kol a bot se nebude a závod na Žďár letos díky mokrému sněhu bude obtížnější než v letech minulých. Rekord trati, který drží od roku 2008 Václav Metlička s časem 13:34 za jehož překonání je vypsána prémie 10000,- Kč tak zůstane patrně opět nepřekonán.
Na místo startu před rokycanské sídlo firmy EKO komíny s.r.o. jsem vyrazil jako obvykle po vlastní ose. Předtím volám ještě Šéďovi, ale ten je nachcíplej tak letos svoji účast ruší. Do Rokycan jsem jel přes Kozelský les a lesem pod Kotlem, abych se co možná nejvíce vyhnul nasoleným cestám. Dorazil jsem asi s hodinovým předstihem. Na místě startu už vládl čilý předstartovní ruch. Závodit přijela také naše Maruška a Vašek Auterský. Míra Mašek vyrazil na trať s fotoaparátem stejně jako moje sestra. Kromě „našich jezdců“ je zde pochopitelně řada známých tváří. Nechybí Janča Konopová, ani Karel Babka. Tomu ovšem chybí kolo. Prý včera urval přesmykač tak poběží. Do startu který byl naplánován na 13h zbývalo ještě dost času, tak jsem se jel podívat po trati až do obávaného „komínu“ (příležitostný kamenný potok, který prudce stoupá na vrchol), abych věděl jak to letos vypadá s terénem. Dole na asfaltu je rozbředlý sníh a kolo má trakci. Čím blíže k lesu tím více ujetého mokrého sněhu a kolo klouže a nahoru už je to jen uklouzaná pěšina kde se bude-li to možné poběží. Bude to zajímavý!
.
Krátce po 13 hodině padá startovní povel. Letos nezbylo na lajně pro mě místo a tak stojím za běžci, kteří jsou vypáskovaní přede mnou. Véna s Maruškou, Jančou a Karlem jsou kdesi dál v pelotonu. Hned po startu vyrazí vpřed chrtí skupinka asi pěti cyklistů. Mě spolu s dalšími cyklisty bohužel překáží běžci a tak jet nemůžeme a chytáme hned na začátku velkou díru.
Cesta vede z Rokycan po červené turistické značce polní cestou do mírného kopce k úpatí lesa a odtud začíná stoupat k vrcholu Žďáru. Před běžce se dostáváme až před mostem přes železniční trať. Pětičlenná skupinka cyklistů je na dohled asi 50m přede mnou. Snažím se je ze všech sil dojet, ale je jasné, že to nepůjde. Kolo na sněhu při silovém záběru podkluzuje a je třeba jet rovnoměrným tempem. Chvíli se mnou drží Vašek, ale pak zvolňuje. Ještě před nájezdem do terénu se z pěti uprchlíků jeden trhá. To je moje šance. Musím ho dát ještě před tím než začneme stoupat teréní pěšinou mezi šutry strmým korytem. Těsně před vjezdem do stráně se to daří. Jenže kolo klouže, hrabe a nejede. Naštěstí jemu asi taky. Následuje běžecká pasáž. Tady by bylo lepší to kolo zahodit do smrčků a doběhnout do cíle. Leč jsme cyklisti, tak se s ním musíme dřít nahoru. V této pasáži mají nyní běžci navrh. A za současných sněhových podmínek je reálné, že mě první z nich předběhne. To nesmím dopustit! Snažím se běžet, ale kloužou mě nohy a plíce mám v krku. Nejde to. Překonám nejtěžší úsek, snažím se nasednout a padá řetěz. Sakra práce, nasazuji ho snad v běhu a padá při tom blatník. Ten zahazuji do smrčků není čas se s ním nandavat. Adrenalin pracuje. Soupeř, kterého jsem pracně předjel mě nesmí dát. Rvu to nahoru co to jde a na vrchol si zaspurtuji proti chronometru. Nemohu popadnout dech ještě asi minutu po dojezdu do cíle a jsem rád, že to mám za sebou. Někdo by mohl říci, jsou to jen blbé 4km do kopce. Ale jede se na krev a je to záhul od začátku do konce.
V prostoru cíle a po celé délce trati je mnoho fanoušků z řad turistů i známých atmosféra a povzbuzování je super. Počkáme až všichni dojedou a doběhnou, s kamarády si popřejeme všechno nejlepší do Nového roku a pomalu se vracíme ke startu kde proběhne vyhlášení výsledků. Já to beru zpátky korytem abych si ve smrčkách vyzvedl blatník. Nemůžu ho najít, ale pak mě s tím Karel Babka pomohl. Díky.
Závodu účastnilo 13 cyklistů, 2 cyklistky a 15 běžců a 2 běžkyně.
Nejrychleším cyklistou byl stejně jako loni juniorský reprezentant Jan Rajchard – 15:39
Nejrychleší běžec byl Jiří Šneberger – 19:31
Nejrychlejší cyklistka byla Jana Konopová – 29:25
Nejrychlejší běžkyně byla Zlata Lukášková – 27:40
Za náš tým jsme dopadli následovně:
5.místo Martin Vít – 19:03, 8 místo Václav Auterský – 20:42, 15 místo abs. Maruška Váchalová – 32:16, ale druhá mezi ženami. Gratulace!
Jen pro upřesnění. Pohodovou procházkou to trvá nahoru 1 hodinu. Čest všem zůčastněným!
Kompletní výsledky najdete zde.
Děkujeme pořadatelům za tradičně perfektní zázemí a organizaci tohoto závodu. A všem závodníkům přejeme hodně sportovních úspěchů v novém roce. Za pořízení hezkých fotografií ze závodu děkuji své stestře. Naleznete je na rajčeti zde.
Přeloudané Krkonoše a Jizerky
Další víkend ve znamení vysokohorského dvoudenního putování s kolem, vedle kola ba dokonce i na kole přes nejvyšší české kopečky, tedy Krkonoše. A po hřebenech na nejvyšší vrcholky Jizerek. Začalo to zase hned v pátek odpoledne, kdy jsem se přesunul vlakem do Vrchlabí. Měl jsem zde domluven nocleh u pana Kobra v penzionu. Asi má cyklisty rád, protože jim nabízí 50% slevu. Nicméně přijel jsem pozdě v noci a tak jsem se s ním vlastně ani nepotkal. Nechal mě tam klíčky schované. U Turka vedle kupuji noční kebab, zítřek bude náročnej a du spát. Ráno jsem odjížděl dříve než do penzionu dorazil pan majitel. Takže jsem mu po domluvě nechal na stole domluvenou sumu a klíčky schoval zase kamsi.
V sobotu ráno mě Vrchlabí přivítalo chladným vzduchem a mlhou. Skoro by psa nevyhnal. Na rozehřátí jsem se vydal na Černou Horu. Klasika, přes Černý důl a jeho nákladní lanovku. V Černém dole jsem nemohl vynechat vyloudanou chatu Relax. No a pak už pěkně nahoru na Jánské Lázně, kde už cestu pokrývala souvislá vrstva sněhu. Mrzlo, tak na sjezdovkách už běžely sněžná děla na plný pecky. Přeloudat sjezdovku tak znamenalo, nést kolo po kolena ve sněhu. Celkem vysilující. Nahoře u televizního vysílače se prvně na chvíli otevřela obloha a udělalo se azuro. Zima jak blázen ruce ztuhlé na kost, ale když se rozsvítí. Člověk na to rázem zapomene. Z Černý hory jsem sesáňkoval na kole po sjezdovce až do Pece pod Sněžkou. Po cestě to totiž bylo nehezky uklouzaný od auťáků. V Peci už pustili i nějaké ty vleky tak se na sjezdovce dalo předjíždět i první lyžaře. . Pak přišlo pekelné stoupání na Ružohorky, Výrovku. Tady jsem potkal první kolaře proti sobě. To nemůže být nikdo jiný než loudalové. A taky že jo! Právě se vraceli z královny hor. Dali jsme společnou fotku a každý si zas razil svojí cestu. Já pokračoval na Luční boudu a přes polskou stranu až nahoru na Sněžku. Tam klasika, prostě václavák, který z tohoto kopce dělá lanovka. Povinná fotka, čaj za pade a hurá dolů. Je toho ještě hodně přede mnou. Vlastně chci dát dneska ještě celý hřeben Krkonoš až na západ na Vysoké kolo.
Dolů jsem to nesl přes Kozí hřbety až do Špindlu. Časově náročný nesení až jsem potkal západ slunce. Nečekaně brzo. Ve Špindlu tma jak v pytli na náměstí je nějaká akce a hraje tu kapela nějaké vánoční písně. Jeden by tu i zůstal. Ale loudal nemůže. Pokračoval jsem dál do hor směr Petrova bouda. Venku mrzne, soudě podle toho, že voda z bidonu neteče, tma ale kopec hřeje. V kuželu čelovky základy shořelé Petrovi Boudy vypadají tajuplně. Všude klid, ticho, noc tma zima. Ideální podmínky na to přeloudat vysoký hřeben. Jo to byla krása, hvězdy, úplněk, dole inverze ze které prosvítají jen světla městeček pod horami. Cestou potkávám Dívčí kameny, Mužský kameny a tak. Když kolem osmé večerní dorážím do přístřešku nad Martinovo boudou zvažuji nocleh. Uvnitř už spí dva poláci a jeden čech. Dáme chvíli řeč, ale nakonec si to rozmyslím a pokračuji ještě dál. Přeci jen spát venku v letním spacáku bez karimatky by nemuselo být úplně dobrý. Takže padlo ještě Vysoký kolo, Sněžné jámy, Violík, Sviňské kameny a někdy kolem desátý večer jsem byl u hraběte drákuly na kopci Szrenica na polské straně krkonoš. Zdejší vysokohorská chata, poskytla přesně to co jsem potřeboval. Teplo kde přespím. Chvilku problém se dorozumět a tak, česko, polsky anglicky domlouvám přespání ve vlastním spacáku na společné ubytovně za sympatických 190 kaček. Tady v Polsku ty horské chaty mají ještě to své kouzlo komerčně nezkažených horských základen. Narozdíl od české strany přizpůsobené pražské klientele krkonoš. K čertu, kčemu je mě nocleh za litr s wellnesem a saunou? Dávám zurek prej nějaká polská fajnová polívka. Normálně by mě nechutnala, ale tady jsem za ni neskonale rád. Protože hlad a touha po teple je nejlepší kuchař. V nocležně spí jen jeden Polák. Prý nějaký pracovník z muzea z Varšavy, kterej se vydal na přechod hor.
Ráno dáváme společnou snídani. Teda vlasně on dává snídani mě. Já už nic nemám, je zavřeno a on se chce podělit, prý toho vleče moc. To se neodmítá. Dáváme poslední společnou fotku a za svítání už jsme každý na své cestě. Ráno opět užasný východ sluce nad mraky. Škoda, že mě teď čeká ztratit asi 600m výškových a zanořit se zpět do mrazu. Poránu nahoře +4°C v údolí -10°C, bílá tma. Ruce zkřehlé, že je necítím. Ani dvoje rukavice nic neřeší. Můžu pěsťma rozbíjet kameny, ale ne držet řídítka a řadit. Sněží, píšu do cesty první stopy. Přejíždím zas do Polska a výběžek nad Harachovem si zkracuju přes Polsko. Tady v údolí Jizery se z bílé tmy vyloupne spása. Kouřící krásná horská chalupa Orle. Venku týpci sekají dřevo a nosí jej dovnitř do krbu. Uvnitř sympatický šedý vlk. Povídám mu, že mám jen český. Povídá, není problém. Dávám čaj a Gragowizu. Jakože hrachová polívka ve které stojí lžíce. Sedám ke krbu a rozmražuju se na Jizerky. Konečně můžu zase řadit. Hranice překonávám přes Jizeru (po lávce). A čeká mě nejvyšší vrch Jizerek. Jizera. Předtím si ale ještě odskakuji na Černou horu a Sněžné věžičky. Jizera ovšem zůstane to co z paměti dlouho nevymažu. Tohle byla šílená dřina. Nesl jsem kolo po namrzlých skalách asi 2km. Nahoru i dolů. Nahoře namrzající mlha a vítr vytvářely dobře deseticentimetrové vodorovné zmrazky. Takle krásně tam bylo. Z Jizery jsem si to střihnul přes údolí Smědavy na Smrk. Který je se svými 1124m druhým nejvyšším vrcholem Jizerek. Opět tlačing kolmo na vrstevnice. Nahoře rozhledna, vychr, mráz -4°C, mlha. Na rozhlednu nepolezu, beztak bych viděl jen mlíko a tu vlajku České republiky co nevlaje a jen stojí vodorovně v silném větru.
Dolů když na Smrku nemůžu jet přece jinudy než po singlech pod Smrkem. Jenže to jsem netušil, že když jsou ty singly pod smrkem, tak nezačínají na vrcholu, nýbrž někde v 800m. Takže asi 400 výškových metrů jsem šel dolů po skalnaté pěšině s kolem na zádech. Krásné svezení. Ale pak to přišlo. Chytám pěšinku singlíku. Unešen tím jak to pěkně jede si nevšímám, že jedu po jiném než jsem chtěl a padám do údolí nějakého potoka. Začíná se stmívat. Ach jo. Musím znova nahoru. Na ten správný. Ten posléze nacházím a je tma. Musí se nechat, že je to takovej „dětskej“ biking. Vlastně člověk vůbec nešlape jen se veze a točí řídítkama. Ale po tmě to má docela šťávu. Obzvlášť když lupení zasypalo pěšinky a světlo na řídítkách svítí mimo zatáčky. Jen tu a tam mě vystraší odrazky ukopnuté z pedálů předchozích jezdců. Nekonečně dlouho kroužím na singlech pod smrkem. Je to zlatej hřeb víkendu. Užívám si to zapomínám na čas a průšvih je na světě. Hodina do odjezdu posledního vlaku z Liberce. Singly mě vykopnou někde u Hejnic. Nejdříve plánovaná cesta končí u vrat střeženého pozemku. Prý hlídaného psem. Sakra to je teď když spěchám na vlak jako na potvoru. Chvíli okouním u vrat a ze tmy se vyřítí nasranej vlčák. Čelovka ho děsí, on zas svými zuby děsí mě. Beru to zkratkou přes pole a chytám se do další pasti jakého si oploceného pozemku. Průšvih. Vlak z Hejnic odjel. Další jede asi za hodinu a půl, ale domů bych dorazil asi pěti osobáky někdy v pět ráno. Paní v prodejně lístků se ptám kdy to jede z Liberce a jak je to tam daleko – prý 25km. Je přesně hodina do odjezdu posledního rychlíku na Prahu v 18:02. To je výzva, snad to bude z kopce. Hnal jsem co to šlo už po cestě. Úplně z kopce to ale nebylo. Na nádraží v Liberci dorážím v 18:04. Přesně dvě minuty po odjezdu rychlíku. Nápis tam ještě bliká na peronu, ale rychlík je fuč. Ach jo. Teď to bude teda noc strávená v poutech ČD. Osobáčkama jsem jel skoro celou noc. Připadal jsem si jak balík. Vždy po půlhodině tě přetopenej vagon někde vykopne. Půlhodiny počkáš ve vymrzlé čekárně a pak se zase půlhoďky svezeš. Nebudu to protahovat, do Rokycan jsem dorazil po 5 ti přestupech asi v jednu v noci a pak už jen půlhoďky na kole domů a v půldruhý ráno konečně v posteli. Zkrátka vyloudanej víkend se vším všudy. Nádhera. Těšte se na fotky…
