Radyně bike team

Tento víkend jsem trávil na vydařené aferparty závodu 1000 miles adventure na Mácháči. Páteční družení pro mě skončilo někdy ve 2 ráno. Do soboty jsem přespal zkroucený na zadních sedačkách auta. Půldenní sobotní spanilá jízda okolím Doks, slavnostní ceremoniál s předáváním triček finisherům odpoledne a večerní promítání premiéry filmu ze závodu  spolu s nádhernými fotkami nemělo chybu. Pokračovalo se vyprávěním a družením se, zase až do pozdních ranních hodin. Během rozhovoru s Martinem Klofandou, jsem se dozvěděl, že v neděli se jede „u nich“ krásný závod Trans Brody a jestli nechci taky přijet. Že prý se mě bude závod určitě líbit. Navíc prý má pršet, takže nebudou mokré brody tolik vadit . Slovo dalo slovo a já se rozhodl, že na brody pojedu. Cesta z Mácháče je dlouhá, tak proč si ji nezpestřit v polovině krátkým 50km závodem. O půlnoci jsem zbaběle opustil bujarou zábavu afterpárty a šel se raději zkroutit do auta a trochu prospat. Ráno v 7 jsem vyrazil z kempu rovnou na hřiště SK Meteor Libeř, odkud závod Trans Brody startuje.

Na hřišti jsem si vyzvedl číslo a krátce před jedenáctou už stojím na startu tohoto, „nevelkého“ závodu.  Pro ryze bikový charakter trasy se těší závod stále  rostoucímu zájmu bikerů. Letos jich přijelo více než 200. V jedenáct se spustí naprogramovaný déšť a s ním i startovní výstřel. Natěšený dav vyletí ze staru rychlostí podání tenisty Samuela Grotha (263 km/h). Naštěstí hned po startu je trasa do kopce – Lipový vrch, který úspěšně krotí sprintery. Snažím se držet hodně vepředu a udržet se kluků z Kofoly, kteří patří k jasným favoritům. Tepy okamžitě letí na max a kopec provádí důkladnou desetiminutovou selekci. Udržím se nadohled prvních závodníků až nahoru, jenže tady přichází zlomový okamžik celého závodu.

Zaváděcí motorka odbočí špatně a strhne s sebou celé čelo závodu vlevo mimo trasu na obec Radlík. Na rozcestí stojí regulovčík, který ukazuje na druhou stranu než poslední šipka. Ptám se ho kam mám tedy jet, a on mě pošle nahoru za motorkou mimo trať. Ctím pravidlo, že „policajt“ má přednost před značkama a jedu mimo trasu. Dojedu po asfaltu až k rozcestí a najednou nic, nikdo nejede za mnou ani přede mnou, žádná šipka a mě okamžitě dochází, že je to v háji a určitě jedu zle. Okamžitě to točím zpátky k rozcestí s  chytrým regulovčíkem. Po chvíli se ke mě připojí z vedlejší ulice i špic závodu, která rovněž zajela na slepou kolej. Na rozcestí tou dobou projíždí snad polovina všech závodníků, správným směrem – ale regulovčík tu už nestojí. Manko dobré 4 minuty krátce po startu moc na náladě nepřidá. Člověk se šťaví celej první kopec, aby ho vyjel mezi prvními a nakonec se propadne až někam za polovinu všech startujících.

Všichni se snaží rychle ztrátu smazat. Padáme k prvnímu brodu přes Sirotčí strouhu. Dole se marně snaží další regulovčík brzdit kamikatze jezdce. Strouha je slabé slovo na to co nás zde čeká. Potok si zde vyhloubil pořádný kaňon. Projet ho v sedle nepřipadá v úvahu. Rozvášnění závodníci slejzají z kola a po zadku sjíždí k první vodě. Tam se namočíme a po čtyřech se na druhé straně z té díry hrabeme zase nahoru.  Už vím proč se potoku říká Sirotčí – dělá z dětí bikerů Sirotky.

Následuje pasáž, kterou si dost dobře nepamatuju. Snad jen to, že to byly krásné singly kde se hodně špatně předjíždělo. Jel jsem stále absolutní křeč, abych se probojoval co nejvíce dopředu. Místo toho jsem, se ale po chvíli ocitnul zase ve středu. Jenže tentokrát přímo v geometrickém středu čech pod Ďábelským vrchem.  Ten se obkroužil, spadlo se do Záhořanského dolu a tady to začalo. Brodíme záhořanský potok tam,  zpátky, tam, zpátky atd. jak smyslu zbavení. Jedu ve skupince s Martinem Klofandou a místním Tomášem Bartschem ze Záhořanské kliky. Tomáš to tu zná a je nám dobrým průvodcem přes docela hluboké brody. Vždy nás upozorňuje:  „tenhle se jede vlevo“, „tenhle vpravo“, „tenhle má na dně velké šutry“, „tenhle tam má díry“. Prostě paráda – díky Tome!, že jsi nás tam tak hezky provedl a nenechal nás celý vykoupat. V Záhořanech bez povšimnutí míjíme občerstvovačku a mastíme to vymletýma cestama přídního parku Střed čech do údolí dalšího potoku. Je vidět, že oba dva kluci z mé skupinky to tu důvěrně znají. Vodou hodně poničenou šotolinovou cestu do údolí, ženou dolů střídavě po levé, a pravé straně. Já nemám dostatečnou odvahu to tu tak pustit, takže mě kluci poodskočí a až do cíle je už nedoženu. Dole čeká zas pár brodů, vlastně víc párů, ale už mě došly prsty na rukou takže nejsem schopen to počítat. Z údolí potoka následuje strmej krpál nahoru. Když se konečně na zoufalce dodrápu nahoru, kde stojí další regulovčík, stihnu se jej zeptat kolik lidí je přede mnou. Prý třináct. Fajn konečně vím kde ve startovním poli se pohybuju. Za odměnu mě obratem posílá zpátky dolů jiným singlem.

Občas trochu znejistím, protože značit trať zelenýma šipkama na kůře stromů není zrovna ideální. Na jednom rozcestí dokonce zastavuji a nechávám dojet soupeře za mnou, aby mě potvrdil že jedu správně. Pak mu zase ujedu a někde před Černíkama zahlédnu dalšího soupeře přede mnou. Dost dlouho ho vidím před sebou, ale ne a ne se mu přiblížit. Zkouším Vaškovo metodu „seno – sláma“, ale nepomáhá. Tak řadím těžší převody, třikrát šlápnu ve stoje zase o pastorek níž a tak stále dokola. Stejnak pořád málo, soupeř se nepřibližuje a začínáme hodně padat do Vrané nad Vltavou. Míříme na brody Zvolského potoka a strouhou dál nahoru na Zvoli. Rvu to nahoru co to jde a konečně soupeře předjíždím. Kousek před Zvolí se ukáže další. To je motivace. Podaří se mě ho s vypětím sil také předjet, ale až na asfaltu ve Zvoli. Zkouší se za mě hákovat, vypadá to že terén se teď otevře a tak si ho nechci vézt za sebou v háku. Přestože už nemůžu snažím se ho hned urvat. řadím těžšší tak dlouho dokud neodpadne. Po roviné polňačce na Libeň to valím 35 – 38 km/h a subjektivně si myslím, že se soupeřům snad i trochu vzdaluji. Jenže pak přišel sjezd po loukách k Libeňskému potoku. Trochu jsem zase zaváhal u jedné odbočky a soupeř byl hned za mnou. Odteť mě dýchal na záda až do cíle. Když poslední regulovčík řekl, že jsem 500m od cíle, vzal jsem za to ze všech sil a poslednímu soupeři ujel.

Závod vyhrál David Kníže v čase 2:07:46. Já jsem se do cíle 50km závodu dobrodil v čase 2:18:32 a těsně tak uhájil top ten absolutně a 6 místo v kategorii.  Celkem 50km závod dojelo 148 bikerů a bikerek, na startu nás ale stálo ještě o něco více. Zde jsou k dispozici kompletní výsledky ze závodu Trans Brody 2013.

Co říci záverem: Krásný závod, který množstvím brodů a náročnou singlovou tratí nemá obdoby. Nikdy předtím, jsem nejel závod s tolika brody. Mohlo jich být snad 25? Nevím každopádně tolik prstů nemám. Po závodě na mě nebyla niť suchá. To co nenamočila voda z brodů namočil déšť a nebo můj pot. Pak už klasika, umejt kolo, sebe, převléci – rizeto, limču a pokecat s kamarády. Škoda toho zaváhání regulovčíka na prvním rozcestí, který nas poslal zle. Věřím, že v tom nebyl zlý úmysl. Jinak po všech stránkách výborně zorganizovaný závod. Díky za něj.

2 Odpovědi to “Trans Brody 2013”