Radyně bike team

Šestý ročník drsného MTB závodu krajinou Českého lesa se konal v sobotu v Poběžovicích. Termín se už leta nemění a je schodný s konáním poběžovické pouti, takže vyžití v Poběžovicích najde i případný doprovod závodníků. Na výběr byly dvě trasy 25 a 50km.

Letos jsem s účastí na tomto podniku docela váhal neboť předešlé náročné ultramaratonany a 24h mě přenastavily do úplně jiného režimu závodění. Také můj bike byl po těchto akcích celkem ve zuboženém a téměř nepojízdném stavu. Během týdne mě ovšem přišly náhradní díly, v pátek jsem vyměnil půlku kola a nakonec se do Poběžovic v sobotu vypravil. Přeci jen zdejší náročná 50km trať nepatří do kategorie sprintů na 2h a tak i vytrvalost by se mě mohla hodit.

Přihlásil jsem se až na místě před OD Pivoňka, kde byl také start. Ten byl plánovaný na 11h dopoledne, ale pak se organizátor dozvěděl, že nějací „vtipálkové“ obraceli v kopcích šipky na rozcestích. Ve snaze zabránit bloudění závodníků vyslali do kopců kluky na motorkách, aby celou trať raději znovu prověřili. Tím se start posunul o hodinu, což někteří borci co mají vyladěnou formu na minutu trochu nelibě nesli. Začalo drobně pršet a do spoře oděných závodníků se dávala zima. Oblékl jsem pláštěnku a schoval se pod stan. Nervozita ostatních závodníků nedočkavých startu, podporovaná moderátorem, který dokola strašil s náročností trati mě nechávala až v letargickém klidu. Dokonce jsem na chvíli ve stanu lehnul na lavičku a spal. Asi jsem se ještě nevzpamatoval z červencového dobrodružství 1000 miles. Vzbudil mě až rachot přijíždějících krosových motorek. Prý kluci ještě natankujou a můžeme startovat. Tak to bude zajímavý start, pomyslel jsem si, a rozespalý se postavil pod oblouk. Krátce po dvanácté bylo odstartováno.

Na začátku bylo celkem pohodové tempo po asfaltu do kopce z Poběžovic. Jel se takový jednostopý vláček jehož mašinku tvořil závodník od Jabkoťáků. Druhý jel Tomáš Kozák a jako další vagónek v závětří jsem se vezl já následovaný zbytkem asi 50 vagonového vlaku. Jak se blížil horizont a odbočka do terénu začali vagónky předjíždět mašinku po vedlejších kolejích a sformoval se početný houf. Ten odbočil do lesa a hned první cesta nám ukázala s čím budeme mít tu čest. Kořeny, kameny, ale hlavně bahno a obrovské louže nám stály v cestě. Nadržení závodníci se prali s terénem hlava nehlava a vrhali se přímo do louží a bahniště s cílem hlavně neztratit pozici ze startu. Nějak se mě do těch louží a bahniště nechtělo a tak jsem se je snažil všemožně objíždět po krajích. Bylo to sice pomalejší a spousta soupeřů mě tak předjelo, ale zůstávalo mě alespoň funkční kolo. Asi se mě nechtělo hned ty nové díly zajíždět takle rychle. Hned v prvním kopci – Skalky (533m) za bahništěm urval šaltr soupeř z domažlického velosportu. Trasa se nesla dál ve znamení nezpevněných polních cest a podmáčených zarostlých luk až do Drahotína. Tady přišel na řadu táhlý asfaltový výšlap na Šibeniční vrch. Vzal jsem za to a snažil se přiblížit ke skupince uprchlíků, která se blížila k horizontu. Cestou potkávám dalšího odstupujícího soupeře z velosportu. Tenhle urval sedlovku. Domažlický kluci maj dnes vůbec nějakej špatnej den a ničí komponenty ve velkým, ostaně jsou z VELO sportu a je jich hodně

Pavel Svatoš mě vysvětluje kde zabloudil on

Přicházejí na řadu kopce a můj diesl se konečně začíná prohřávat. Sjíždím skupinku třech závodníků a pokračuji s nimi v těsném závěsu přes kopec Mošna a ves Šidlákov až na další kopec Stráž. Rychlým a obtížným sjezdem ve vodou vymleté cestě plné nebezpečnýc oblých a kluzkých kamenů se blížíme k Mlýnskému potoku pod kopcem U Čtverce. Tady nás šipka posílá dolů podél potoka, kde se nevědomky napojujeme na trať 25km. Je značena šipkami stejné barvy a tak nemáme sebemenší důvod se obávat, že jedeme zle. Projedeme občerstvovačku nad obcí Pivoň a sjedeme až dolů do Pivoně, kde nám u zámku podle šipky a cedulky 25km dochází, že jedeme špatně. Točíme to a ověřujeme si u zdravotníků, že jsme na trati 25km. Beznaděj! Chvíli stojíme a přemýšlíme co dál? V úvahu připadají tři varianty:

1) dojet to po trati 25km až do cíle mimo kvalifikaci,

2) zabalit to a vrátit se nejkratší cestou do cíle po asfaltu,

3) pokusit se najít někde trasu 50km a dojet to bez snahy o výsledek.

Nikdy jsem žádný závod kvůli bloudění nevzdal a tak mě z toho vzešla jedinná varianta. Vracím se zpět a šlapu spolu s ostatními 3 soupeři zpět k občerstvovačce nad Pivoní. Zde se obsluhy ptáme kudy na trať 50 km. Posílají nás správně, ale tou nejkratší možnou cestou na Lysou horu. Na horizontu a rozcestí pod Lysou potkáváme udivené regulovčíky odkud jedeme, že jsme měli přijet tam ze shora. Je nám jasné, že jsme se na trať napojili jinde než jsme z ní sjeli a nezbývá nám než dojet mimo kvalifikaci. Připravili jsme se o vrchol Lysé, kterou jsme podjeli. Sice jsme na ni stoupali dvakrát, ale u vrcholu jsme nebyli.

Opouští mě touha závodit, asi stejně jako ostatní kluky, ale pokračuji dál po trati. Stejnak netrefím do cíle. Objíždíme Starý Herštejn po nejhorších lesních cestách co tu jsou. Střídající se strmé svahy plné klacků a kamení jsou tím co charakterizuje tuhle smyčku. Konečně křižujeme asfalt u Vranovského sedla. Jeden ze soupeřů se zde ptá regulovčíků kudy nejblíž do cíle po cestě. Vyprchal z něj morál dál „pro nic“ pokračovat po této obtížné trase. Skoro mě to zlomilo taky, ale pokračoval jsem dál po trase alespoň tréninkově. Kdybych věděl co mě ještě čeká asi bych si to taky rozmyslel. Blátivým sjezdem po cestě kterou tekl potok jsem se doklouzal dolů pod Škarmanku nad Starou Huť. Zde se trasa prudce stočila do prudkého krpálu. Byl to přesně ten kopec, kterýmu říkám prďák a to ještě utahující, nekonečnej, plnej kamení a lupení. Prostě to chce sedět na prd… sklopit zrak, pečlivě volit stopu a rvát to citlivě nahoru po lupení aby neprokluzovalo zadní. Po výměně klik mě jdou konečně i lehké převody a tak se snažím co nejdéle udržet v sedle. V kopci vidím před sebou nějakého soupeře, který tlačí a to mě motivuje o to víc ho dojet. Je to dřina, občas kolo hrabe ale daří se mě k němu přibližovat. Pak mě to klouzne na kořenu a musím chvíli také pokračovat pěšky. Snažím se jít alespoň rychle a po 5Om kdy se svah trochu láme znova sedám na kolo a po chvíli jej předjíždím a funím při tom jak lokomotiva. Hurá jsem nahoře na obávaném hřebenu Škarmanka. Měl by se jmenovat spíš Škrábalka, protože to by výjezd na něj víc charakterizovalo.

Zdrhám do cíle před bouřkou, nikoliv před soupeři…

Do cíle je to odtud už víceméně z kopce, ale vůbec ne zadarmo. Ještě trať komplikujou tři krátké kopečky na které se stoupá po podmáčené louce. Pro toho koho by snad dosavadní trasa ještě nezlomila. Mám už toho dost. V kazetě namotanej chuchvalec trávy a do toho všeho se žene bouřka s tmavým mrakem. Konečně v údolí spatřím Poběžovice. Spěchám do cíle až mě po kazetě skáče řetěz. Před Poběžovicema spatřím dvojici závodníků z krátké trasy. To je motivace je ještě do brány předjet a zaspurtovat si. Rozšlapu to na 60km/h a prolítnu bránou jak raketa. Hurá jsem v cíli, asi osmej absolutně, ale jdu se hned nechat diskvalifikovat. Neprojel jsem vrchol Lysé! Ujel jsem 48.6km a nastoupal 1425m v čase 2:58:01. Zde je záznam z mé trasy Silného kafe 2014.

Co říci závěrem. Silný kafé je terénem a kopcema opravdu velice obtížný až extrémní závod. Neznám jinou padesátku, kde by i čelo strávilo na trati ke 3 hodinám. Samy parametry hovoří za vše 50km do dálky 1,4 km do výšky! Navštívíte všechny kóty v okolí a po asfaltu se tu téměř nesvezete. Je to prostě rizí biking v drsném terénu zdejších lesů, polí a luk. Pořadatelé do svého závodu dávají všechno a dělají to opravdu srdcem a nikoliv pro komerci jak je bohužel u ostatních podniků zvykem. Škoda jen, že se najdou v okolí Českého lesa hulváti, kterým není cizí ničit jejich ohromné úsilí a záměrně před i během závodu otáčí a ničí značení. Kluci nenechte se odradit, negativními ohlasy z řad závodníků, ikdyž se to letos nepovedlo. Oni leckdy netuší co znamená pořádat něco pro ostatní. Já Vám za to upřímně děkuji.. Přestože značení bylo téměř dokonalé tak jen malá poznámka a rada k možnému vylepšení. Určitě bych šipky pro 25km a 50km trať odlišil barevně, stejně tak jako startovní čísla závodníků na krátké a dlouhé. Snadno se pak pozná, že někdo jede špatně. Možná by stálo i za zamyšlení šipky na rozcestích doplnit nápisem „Silné kafe“. Zajistíte tím, že když šipky někdo záměrně otočí pozná se to, protože ten nápis bude vzhůru nohama. Je jasné, že na závodu pro 100 lidí nemůžete mít 150 regulovčíků na rozcestích.

2 Odpovědi to “Silný kafe 2014 bylo jen pro silné povahy…”