Radyně bike team

O tomto závodě jsem se dozvěděl vlastně náhodou. Přihlásil jsem se na první ročník jiného závodu, který se měl konat ve stejný termín v Brdech, ale po zaplacení startovného jsem se v diskuzi dočetl, že se závod pro malou účast ruší. Z diskuze jsem se také dozvěděl, že malá účast je patrně způsobena tím, že termín koliduje s Rožmitálskou 50 a bikeři z okolí dají přednost této zaběhnuté akci. Přihlásil jsem se proto na tuto akci. Rozměrem nevelký závod (počet účastníků byl omezen na 75 startujících) měl start a zázemí u restaurace „U Fraňka“ v Rožmitále pod Třemšínem. Již při prezentaci mě bylo trochu divné, proč mě pořadatelé dávají ke startovnímu číslu také mapu, ale nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Na výběr byla „jen“ 50km trasa, zato však vedená krásnou krajinou jižních Brd. Do startu zbývala asi hodina a tak jsem se rozhodl projet si alespoň začátek a konec trasy předem. Stejný nápad měl i závodník z Kellys bike ranch teamu. Poznal jsem v něm závodníka, který loni jezdil za Factor team a jeli jsme spolu chvíli i na Sázavském Blizáku 2010. Společně jsme poznávali trať a zjistili, že značení trati bude velký oříšek. Trať byla totiž značena jen oranžovými šipkami na cestě. Navíc jich bylo velice poskromnu a šipka ukazující zatáčku byla opravdu jen v zatáčce, a nikoliv párkrát zopakovaná před ní jak bývá dobrým zvykem. Nedovedli jsme si představit, jak budeme číst trasu až pojedeme v závodním tempu. Po třech kilometrech jsme přijeli na začátek Voltuše, kde probíhala stavba rodinného domku. Projíždějící Tatry a bagry smazaly šipku z cesty a tak jsme už zde nevědomky sjeli z trasy a zjistili jsme to až když jsme se napojili na trasu směřující do cíle a šipky byly proti nám.  Projeli jsme si tedy ještě kus závěrečné části trati a vraceli se zpět na start. Přetím jsme si ještě z mapy zjistili kudy trasa z Voltuše pokračuje.

Na startu se již řadili ostatní závodníci, ale vrátili jsme se v čas a tak jsme se mohli postavit přímo na startovní čáru. Krátkým pohledem jsem  shlédl soupeře a zjistil jsem, že hlavními rivaly budou dva borci z teamu Nisan Dolák na karbonových Ghostech, dva z teamu Prodoli a známý z Kellys bike ranch teamu. Ostatní z pelotonu jsem ze závodů neznal a typoval je na místní bikery. V jedenáct hodin zazněl startovní výstřel a vyrazili jsme vstříc Brdským kopcům. Podařilo se mě dobře odstartovat a tak jsem vyjel první a táhl za sebou celé startovní pole. Z počátku jsem jel mírnější tempo, abych zjistil jak jsou na tom soupeři a udělal si představu o tom na koho si dát pozor. Pár závodníků mě vždy předjelo, ale po chvíli se zase  rádi vrátili do háku za mnou. Nechtěl jsem jet první hlavně z obavy čitelnosti trati a tak jsem zvolnil a pustil před sebe dva místní borce, kteří měli trať najetou předem. To už jsme byli ve Voltuši u zatáčky se smazanou šipkou. Naštěstí soupeři věděli kam tak jsem je následoval.

Přišla první prudká stojka a v tu dobu první závodník pro mé překvapení slézá z kola a že to vyběhne. Řadím téměř nejlehší převody a v pohodě zvládám výjezd, ocitám se však opět na prvním místě a jsem si vědom, že čtení trasy bude zase na mě. To už jsme se ale dostali do Brdského lesa a značení zde bylo lepší  než smazané šipky na startu. Jedu zhruba na 80% plynu a za sebou mám vláček asi čtyřech soupeřů, kteří akceptují moje tempo do kopce. Při jízdě do kopce byly šipky nakreslené až přímo v zatáčce celkem akceptovatelné, ale i tak se mě podařilo dvakrát sjet z trasy. Vždy jsem, ale chybu okamžitě opravil a vrátil se zpátky na trať a na čelo závodu. Ve stoupání na Hrádecký hřeben se mě udržel již jen jeden favorizovaný místní borec. Podle všeho znal trať a tak jsem jej pustil před sebe a jel v tesném závěsu za ním. Společně jsme se střídali na čele a ukrajovali další kilometry tratě. Zhruba na 18 km po sjezdu od rozcestí Soudná přišla osudová chyba. Jeli jsme stále po oranžových šipkách, kterými byla trať značená, ale nevědomky jsme se napojili na trasu jiného závodu, který používal tu samou oranžovou barvu jako ten náš. Následovali nás ještě další dva závodníci. Nic nenaznačovalo tomu, že jedeme špatně. Uháněli jsme sjezdem až k Vacíkovu, kde přišla nečekaná šipka do zatáčky na šotolinovou cestu.  Naše rychlost zde atakovala 50km/h tou dobou první místní závodník tuto odbočku přejel, já ji dobrzdil s obouma kolama ve smyku, ale známý z Bike ranch teamu za mnou na nečekanou změnu směru a rychlosti nestihl zareagovat a tak jsem mu nechtěně skřížil cestu.  On ve snaze zabránit střetu strhl kolo , skočil z můstku cesty do příkopu a skončil v kotrmelcích ve škarpě. Naštěstí nebyl moc potlučený, počkal jsem až se vrátí na kolo a společně i s prvním jsme pokračovali po značené trase. Dojeli jsme k občerstvovací stanici na statku ve Vacíkově, plné překvapených lidí co to zde jedeme za závod. Až tady nám došlo, že jsme se nevědomky napojili na jakýsi dětský závod, označený tou samou oranžovou barvou jako je ten náš.

Popadl nás vztek a zmar nad zkaženým závodem. Ostatní tři soupeře i beznaděj, neboť jsme si zajeli 3km z kopce a ztratili dobře xxx výškových metrů. I mě bylo jasné, že na 50km trati bude hodně obtížné vrátit se na čelo závodu, ale v koutku duše jsem doufal, že ostatní přeci musí zatočit také na tuto špatnou cestu, když je značena stejně. Vracel jsem se do kopce proti šipkám a ujížděl ostatním. Po vystoupání 3km kopce jsem viděl jak nahoře stojí motorkář a směřuje závodníky aby pokračovali dále rovně. Byl to člověk od pořadatele, který měl za úkol jet před závodníky a a směřovat je správnou cestou. Sem bohužel přijel až po nás a chytil zde až 5 závodníka, kterého nasměroval správně. Hlasitě jsem si na jeho účet ulevil, co to má znamenat, že tady mají dvojí značení. Jen pokrčel ramena a mlčel. Paradoxem všeho bylo, že správná odbočka byla o 50m dál a to dokonce stejným směrem jako ta naše. Propadl jsem se ve startovním poli nevím kam, ale touha závodit mě neopustila. Dojížděl a předjížděl jsem znatelně pomalejší závodníky, kteří již zde měli na nás 12 minut ztrátu, které mě vzala zajížďka. U hájovny na Ďedku zhruba na 25km jsem se snažil od postávajících lidí okolo, zjistit kolik závodníků projelo přede mnou. Dozvěděl jsem se však jen nic neříkající údaj, že hodně. Nepropl jsem beznaději a jel dál svoje stíhací tempo s tepy atakující 180 půlsů/minutu.Věděl jsem, že nás čeká stoupání na Třemšín a to rozhodne celý závod.  Po 500m potkávám cyklistu, který sledoval závod a dozvěděl jsem se, že přede mnou je  13 závodníků. Po další zatáčce jsem spatřil první tři z nich a po chvíli je předjel. Ve stoupání po asfaltové cestě od Hutí pod Třemšínem na Třemšín jsem předjel další dva závodníky. Podle všeho bych se tedy měl pohybovat na osmém místě. Ve sjezdu k rozcestí Dlouhá jsem nikoho dalšího v dohledu už neviděl. Ve stoupání k Fajmanovým skálám jsem předjel další dva závodníky a u odbočky žluté turistické trasy od Marásku zhruba na 35km jsem se dostal před závodníka z teamu Nisan Dolák.  Od teď jsem věděl, že jsem téměř zpátky ve hře a pokud chci bojovat o umístění na bednu, musím jet úplnou hranu. Zbývalo však již jen 15km do cíle a to víceméně ve sjezdu. Motivován touhou dostihnou zpátky čelo závodu, jsem jel i po obtížně sjízdé a teréně náročné žluté turistické trase vysoké tempo a přeskakoval jsem kořeny a kameny. Když už jsem byl téměř na konci tohoto úseku prorazil jsem po skoku přes kořen o ostrý šutr přední plášť. Okamžitý únik tlaku mě ve vysoké rychlosti katapultoval přes řídítka a skončil jsem v kotrmelcích v kamenné suti pár metrů od fotografa, který zde pořizoval „akční“ záběry. Sezbíral jsem se tam otud, zjistil, že mám sedřený celý pravý bok, bolí mě palec na pravé ruce který jsem si vyvrátil o řídítka a praštil se přes přilbu do hlavy. Následovala nepublikovatelná sprcha sprostých slov…

Věděl jsem, že od teď je myšlenka na bednu definitivně pryč. Po opadnutí emocí jsem se pustil do opravy proraženého předního pláště. Musel jsem nainstalovat do bezdušáku nouzovou duši. Z počátku mě činilo problém s bolavým palcem vyzout plášť, ale nakonec se to povedlo. Zhruba po  3 minutách, když už jsem foukal kolo mě dostihla skupinka, se kterou jsme si udělali 6km výlet mimo trať. Když mě viděli zkrvaveného s defektem vyjádřili lítost a zmizeli v prachu. Během dofukování mě předjeli další čtyři závodníci. Opravou jsem ztratil dalších drahocených 8minut a mé ambice se od původního záměru zvítězit metodou start – cíl zůžily na to dojet alespoň do 10 místa. Ve stoupání k přírodní rezervaci Na skalách jsem opět předjel závodníka z teamu Nisan Dolák. Ale ve sjezdu po ostrých kamenech jsem znovu prorazil přední kolo. Tentokrát však duši a jinou už jsem s sebou neměl. Musel jsem lepit dvojitý defekt a ztrácel tak další a další minuty. Duše byla celá mastná od tmelu  bezdušového pláště a záplaty nechtěly chytit. Musel jsem jednu díru lepit na dvakrát a ztratil zde minimálně 15minut. Za tu dobu už mě předjížděli i znatelně pomalejší soupeři.

Po opravě druhého defektu jsem některé z nich předjížděl již po třetí. Začal jsem propadat beznaději, a už i ambice dojet do 10 místa byly pryč. Pět kilometrů před cílem u Voltuše se navíc záplata odlepila od mastné duše a potkal mě třetí defekt. Od teď už jsem bojoval jen o to dostat se do cíle tohoto pro mě prokletého závodu. Opravou ztrácím dalších 10minut  a okolo projíždí už i holky a snad i senioři se zvonkama. Po opravě jsem nasadil opět tempo, a předjel jsem ve Voltuši asi 5  „výletníků“ abych nedojel do cíle jako úplný loser.

To by mě ovšem nesměl kilometr před cílem potkat čtvrtý defekt. Záplata se opět odlepila. Teď už bych nejraději zahodil kolo do příkopu! Oprava by už trvala déle než dojít do cíle pěšky. A tak následoval pochoďák do cíle. Cestou jsem ještě došel podobného zoufalce, který tlačil kolo narozdíl ode mě s prázdným zadním. Zvažoval jsem jestli má v tuto dobu ještě smysl, procházet cílem, ale nakonec  jsem tak učinil.  V cíli jsem se dozvěděl, že závod vyhrál onen silničář, který slezl v prvním stoupání. Měl to štěstí, že jel na 5 místě a dojela ho před odbočkou se špatnými šipkami motorka. Ani skupince co se mnou zabloudila se nepovedlo dojet na bednu. Hlavní cenou byl pěkný zlatý pohár, tak snad příště si sem pro něj přijedu. Po zkušenostech si však raději přidělám na řídítka mapník a do batohu přibalím sadu náhradních duší .

5 Odpovědi to “Rožmitálská 50”