Rocky Mountain Bike Marathon Garda Trentino (ITA)
Po roce jsem se s kamarády opět vypravil závodit na Rocky Mountain Bike Maraton, který se jede v italském městě Riva del Garda. V sobotu ráno jsme se ve čtyřech naskládali k Jirkovi do auta a vyrazili na 670km dlouhou cestu k jezeru Garda. Po zdlouhavé celodenní jízdě po dálnicích jsme konečně kolem 19 hodiny dorazili na místo. Chtěli jsme se nejprve zaregistrovat k závodu, ale organizátoři nás nemilosrdně vykázali s tím, že registrace skončila právě v 19h a že máme přijít až ráno v 5:30 před závodem. Tím pádem jsme přišli i o slibovanou večerní „pasta party“, na kterou byl tiket ve startovní tašce. Polkli jsme hořkou slinu a vydali se shánět kemp na přenocování. Chtěli jsme přespat ve stejném kempu jako loni – ZOO kemp v Arcu, ale ten již byl beznadějně plný, stejně jako mnoho jiných v okruhu 10km od Rivy. Od recepční jsme se dozvěděli, že nejbližší volný kemp je ve vesničce Pietramurata vzdálené asi 15 min autem. Během stmívání jsme tam postavili stany a vydali se do nejbližší Pizzérie ochutnat pravou italskou Pizzu. Po zkušenostech z loňska kdy jsem si místo pizzy objednal topinku jsem letos zvolil vyzkoušenou Calzone spolu se slaným italským pivem. Po večeři jsme šli brzo do hajan, neboť zítra musíme stávat kvůli včasné registraci velmi brzo.
V neděli jsme se probudili v 5 ráno sedli do auta a přesunuli se na parkoviště k nákupnímu středisku mezi Arcem a Rivou. Zde jsme přesedli na kola a pokračovali asi 4,5 km k jezeru na registraci. Vše proběhlo hladce a bez front. Po připevnění čísel na řídítka jsme se vrátili s taškou plnou „darů“ zpátky do auta a nachystali již vše potřebné na závodění. Počasí už takto časně ráno slibovalo pěkný a teplý slunečný den a tak jsme zvolili krátký dres a kraťasy. Všichni kromě Hanky jsme vyfasovali startovní blok D, který startoval až 20 min po bloku A. Trochu zklamáni touto pozicí jsme se zařadili do nekonečné řady bikerů připomínající masovou akci podobnou Nova Author Cupu. Specifikem tohoto závodu je, že startují všechny čtyři obtížnosti tras (Ronda Facile, Ronda Picola, Ronda Grande a Ronda Extrema) najednou s tím, že závodník si může zvolit trasu až při závodě podle aktuální kondice.
V 8:05 náš blok vypustili na trať a začalo se závodit. Na úvodní rovné asfaltce do Varignana se díky bloku D naštěstí nejela taková krev jako loni v bloku B kdy rychlost davu dosahovala 55 – 60 km/h a došlo při startu přede mnou i k hromadnému pádu. Z toho jsem měl největší strach. V bloku D se jelo celkem piánko 30 – 35 km/h. Celkem dobře se dalo na široké asfaltce předjíždět, tak jsem se dral zhruba 40 km/h rychlostí vpřed a předjížděl nekonečný dav závodníků. Ve Varignaně se trasa konečně zvedla do kopců a stalo se to co je na podobných masových akcích zvykem. Helmuti z německa, kterých zde startuje většina nevyužívají řadící páčky a lehké převody a raději slezou z kola a tlačí do kopce pěšky. Ze začátku naštěstí nechávají po levé straně pěšinky volno a tak se dá alespoň předjíždět. Zhruba na 8 km začínám dojíždět tlačiče z bloku B a C startující 10 min přede mnou. Kopec se utahuje a tlačí stále více lidí. Už jdou ve dvou řadách po levé i pravé straně pěšiny a objíždění se stává čím dál tím obtížnější. Střídavě to jde zprostředka střídavě zleva, ale vždy jen tou nejobtížněji sjizdnou stopou. Po té pěkné pochopitelně jde průvod turistů s koly. Asi na 12km dojedu už „opravdové závodníky“ z bloku A z nichž někteří taky tlačí. Na první kopec vysoký 1145 m.n.m se dostávám za 1h 15min po startu. Pozitivní je, že mě zatím do kopce nikdo nepředjel, zato mě se povedlo v prvním kopci předjet opravdu hodně závodníků. Následuje strmý 13km sjezd do Arca. Cesta je většinou šotolina s hrubým nesoudržným štěrkem. Jedu celkem rychle – maximum na tachometru se zastavilo na 63 km/h, ale přesto mě 3 kamikaze soupeři ve sjezdu předjedou. Já už se rychleji na nesoudržném povrchu neodvažuji. Od Arca cesta stoupá celkem pozvolně při řece Sarca až do vesničky Pietramurata – náš dočasný domov v kempu. Jen mě tak bleskne hlavou zda si nezajet do stanu v polovině tratě dát šlofíka, ale to už začíná další strmý kopec na Dosso Del Croce nad jezerem Cavedine. Situace je stále stejná, do kopce předjíždím, z kopce předjíždí mě. Na 61km dojedu Hanku, která startovala z bloku A 20 min přede mnou. Prohodíme pár slov a mastím vpřed svým tempem. V Braile na 70km je poslední dělení tras. Závodníci na trase 85km trase Ronda Grande už klesají dolů do cíle v Rivě.
Opouští nás hodně soupeřů, ale já to s pár zoufalci ohýbám opět do strmého kopce na trasu Ronda Extrema. Na začátku kopce stojí pár italských dětí a se slovy Brava podporují každého, kdo se na kopec vydá. Ze 450m.n.m se stoupá na 1204m vysoký kopec k Santa Barbaře. Tento nekonečný 13km kopec se stoupáním 12 – 20% spravedlivě prověří vytrvalost každého kdo se o jeho zdolání v sedle pokusí. Dojedu zde opět celkem dost soupeřů, ale už ne zdaleka tolik jako v prvním kopci. Je to dáno tím, že na nejdelší trase už přece jen tolik závodníků nejede. Mnozí z nich jsou právě češi, až chvíli nabýváme dojmu, že ostatní tu už nejedou. V kopci předjedu Mostečáka, s kterým se pravidelně již delší dobu střídáme. Na 10km stoupání je malinké sedlo, vypadá to jako kdyby už se kopec konečně zlomil, ale pohled na výškoměr mě prozrazuje že tomu tak není a tak držím stále trpělivě svoje tempo. Část lidí to v sedle přepálí, v domění že už jedou dolů a následující strmý závěrečný kopec s převýšením 150m je odrovnává natolik, že jdou pěšky. Já řadím nejlečí převody a předjíždím asi 5 borců co už sotva jdou nahoru. Díky nedostatku pití se o mě pokouší křeč do pravé nohy tak musím trochu zvolnit a pustit Mostečáka před sebe. Zhruba po 1h 15min jsem nahoře totálně dehydrovaný do sebe leju na občerstvovačce 3 kelímky ionťáku a nechávám si pro jistotu dolít i bidon. Čeká nás závěrečný 20km sjezd do cíle. Ze začátku je pár singlíků docela se tu dá dobře jet a cesta je i technicky zajímavá. Pak ale následují rychlé nesoudržné šotolinové cesty s mnoha serpentýnama. Na rovince to pouštím zhruba na 50km/h, ale v čas je třeba začít brzdit aby člověk ostrou serpentýnu v které je třeba jet krokem vybral. Přítomnost zdravotníků s připravenýma gumovýma rukavicema v každé zatáčce, dává tušit nebezpečí této cesty. Jedu raději na jistotu pomaleji. Začíná trochu mrholit a už tak dost nebezpečná cesta je ještě nebezpečnější. Brzdím celkem vydatně až se z brzd začíná kouřit a vlnící se kotouče začínají cinkat o desky. Mého pomalého sjezdu využívá asi 5 soupeřů a celkem rychle mě zde předjedou. Ještě zahlídnu jednoho z nich jak málem vylítne ze serpěntýny do stráně a jedu si zas na pohodu svoje tempo. Po 15km drncání v šotolině s unavenýma rukama už nedočkavě sleduju výškoměr kdy konečně sjezd skončí. Vizuelně už se jezero Garda blízko a to dává tušit, že se blížím na přistání. Sjezd je opravdu silný adrenalinový zážitek, připomínající přistání letadla. Zhruba 200 m.n.m najíždíme na asfalt a po pár serpentýnách přejíždíme hlavní cestu do Bolognana. Tady stojí dva organizátoři a praporkama dávají najevo, že přijde prudké brždění. Jdu na brzdy co to jde až se z kotoučů line nechutný smrad. Následuje esíčko a nájezd do vinic. Průjezd pod vínem je opravdu zajímavým spestřením. Z vinic zamíříme už do cíle po asfaltu. Připojují se kradší trasy a tak se přede mnou opět začínají objevovat soupeři. To mě motivuje zvedat výkon. Šlapu do toho co to dá a asi 40km/h rychlostí jich několik v silném protivětru předjíždím. Jenže pak mě začne střílet řetěz a rychleji už nemohu. Chytám tedy háka za jednoho závodníka z tratě Ronda Grande abych nemusel jet tolik v tahu. Zdá se mě že jede pomalu a tak jdu na chvíli před něj, jenže střílející řetěz mě nedovolí jet o moc rychleji. Zkouším všechny pastorky ale střílí to všude. Takže jdu zase poslušně do háku. Před cílem ještě zaspurtuju a jdu před něj.
Cílem projíždím v čase 5:42:51 na 71 místě v kategori Ronda Extrema men (18 – 39 let) – průměrná rychlost 17,552 km/h a jsem tak devátým čechem v cíli. Po 13 minutách přijíždí Ondra Krejčík v čase 5:55:41, Hanka Kolářová dojíždí v krásném čase 6:09:30 a znamená to pro ni 10 místo v kategorii Ronda extrema women a je první češkou na dlouhé trati v cíli. Jirka Kovařík dojíždí v čase 6:23:58. Ze západočechů jel ještě Tomáš Kozák, který trať Ronda Extrema absolvoval v čase 5:24:35 a znamenalo to pro něj 13 místo. Na trati Ronda Grande bojovala Ivana Chlustinová, která se s časem 5:04:20 umístila na 14 místě. Na trati Ronda Extrema zvítězil švýcar Alexander Moss, který ji zvládl v neuvěřitelném čase 4:17:32 s průměrem 23,261 km/h. Závod dokončilo 1919 závodníků z 28 států. Zde jsou kompletní výsledky.
Celkově shrnuto: Ani ne tak technicky jako spíš fyzicky náročný závod dokonale prověří vytrvalost závodníků i jejich biků. Na mém kole to odnesl nekvalitní řetěz C9, který nevydržel dlouhodobé zatížení v kopcích. Došlo k rozmačkání několika kroužků ve článcích řetězu a tím znehybnění některých článků. Řetěz pak začal po kazetě přeskakovat a po dojezdu do cíle se mě povolila celá kazeta. Trasa Ronda Extrema měřila 103,5km a převýšení bylo 3569m.
Vložit komentář
