Rallye Sudety 2012
Rallye Sudety je jeden z nejstarších českých MTB maratonů a podle mnohých je označována jeho 115km dlouhá a technicky náročná trať s převýšením více než 3100m za nejobtížnější závod horských kol u nás. Již 18 ročník tohoto kultovního závodu se jel v sobotu 8.9.2012 v Teplicích nad Metují. Akce je již tradičně zařazena jako finále Českého poháru v MTB maratonu a nejinak tomu bylo letos.
Nepodařilo se mě sehnat žádného parťáka a samotnému se mě autem přes celou republiku jet nechtělo. Rozhodl jsem se proto pro cestu vlakem. V pátek jsem sbalil do batohu jen to nejnutnější, přivázal jsem spacák pod sedlovku, karimatku na řídítka a přesunul se na kole 15km na nádraží v Rokycanech kde mě ve 12:30 jel vlak. V Praze jsem přesednul na rychlík Metuje, který mě vyplivnul kolem 17 hod v Malých Svatoňovicích a zbylých 20km do Teplic jsem dojel na kole. Cestou jsem si typoval místa vhodná pro noclech a ukládal si waypointy seníků, posedů a podobných přístřešků, kde bych mohl do soboty složit hlavu.
V Teplicích to tou dobou již žilo. Skočil jsem si nejprve pro číslo do kina, pak jsem koupil poukázku na „bikerskou snídani“ v infocentru a nakonec proměnil jeden z kupónů z tašky za páteční večeři v podobě gulášovky. Ve stanu jsem potkal spoustu známých tváří, mimo jiných také tři mílaře. Jirka Švorc mě dal typ na volné ubytování v chatkách u penzionu Metuje tak nebylo co řešit a noc jsem strávil tam.
Ráno jsem se probudil v chatce číslo 13 a zřejmě její negativní aura zapůsobila na můj bike a do rána mě ušlo přední kolo. Ještě před snídaní jsem tedy musel krom jiného lepit defekt. Ve stanu na náměstí už byly nachystány švédské stoly, takže o palivo před náročným závodem nebyla nouze. Během snídaně mě ušlo přední kolo znovu a mě se zhostila nejistota. Nechtěl jsem riskovat, problémy s ucházejícím kolem během závodu a tak jsem raději koupil u servismana novou duši a těsně před závodem jsem ji měnil. Čas najednou letěl jako splašenej a startovní pole se pomalu začínalo plnit. Naštěstí jsem měl z loňska vyjetou první vlnu, takže jsem měl pozici na startu zajištěnou zelenou nálepkou na číslu.
Úderem osmé se ozval startovní výstřel a necelá tisícovka nažhavených bikerů a bikerek se vydala vstříc nástrahám náročné 115km či kratší 60km trasy. Popisovat do detailu celou trasu nemá smysl, jednak by to bylo na román a stejnak není nad osobní zkušenost – to se prostě musí zažít. Závod vede v blízkém okolí Teplických a Adršpašských skal, Broumovskými stěnami a nebo přes stolové hory Bor a Ostaš. Na trase je nezpočet náročných sjezdů a výjezdů. Pro svoji náročnost je proslulý především sjezd z Hvězdy, kde je každoročně velká divácká kulisa tešící se na akční podívanou. Aby toho nebylo málo začalo krátce před startem pršet.
Na začátek se jelo převážně po zpevněných cestách, ale zato pořád do kopce. Na rozehřátí to bylo slušných 250 výškových metrů až pod Čapí vrch. Snažil jsem se držet vpředu, ale nechtěl jsem to hnát hned v prvním kopci naplno takže jsem se pomalu propadal mezi „své“ soupeře. V prvním kamenitém sjezdu z Liščí hory na Adršpach jsem zjistil, že jsem se propadl ještě málo. Způsob jakým borci kolem mě letěli dolů byl pro mě nepochopitelný až nebezpečný. Když mě jeden z hrbů na cestě poslal ve vysoké rychlosti na přední kolo raději jsem zvolni a nechal ambiciózní borce ujet. V Adršpachu už jsem byl opravdu mezi svými soupeři, se kterými jsem byl schopen jet do kopce a moc neztrácet z kopce. Během závodu se naše pozice různě měnily. Někdo získával v technicky náročných sjezdech. Mě seděly více výjezdy. V makadanovém sjezdu z Bukové hory defektilo asi pět lidí. Tady se opravdu vyplatilo jet opatrně, mě naštěstí nová duše na předku a zánovní plášť vzadu nezradily po dobu celého závodu. Ve Vernéřovicích jsem na občerstvovačce chytnul banán a pokračoval s chutí dál po trati. Jelo se mě dobře a závod jsem si opravdu užíval, z trati si toho ale moc nepamatuji. Soustředil jsem se hlavně na to abych se někde nezmrzačil. Na kochání se krajinou nebyl čas, člověk musel být stále ve střehu a občas jsem musel sledovat každý metr tratě. Zajímavý byl průjezd tunelem pod železnicí v Bohdašíně, za kterým následovalo stoupání Příkrou strání až do Honského pasa, kde byl první mezičas. Tím jsem projel v čase 1:25:47. Následoval náročný výjezd na Hoňský Špičák. Dál se pokračovalo po hřebeni Laudonovými Valy až pod Strážnou horu. Spoustu zábavy přinesl terén v Broumovských stěnách. Kamenité chodníky s mokrými kameny adhezi plášťů příliš nesvědčily. Jeden ze třech nejtěžších sjezdů jsem raději seběhl. Zajímavé při tom bylo, že jsem v ten okamžik nebyl pomalejší než soupeř, který to jel. Ještě na mě zezadu křičí, hezky „Štybar“ to není cyklokros… Dál jsme jeli docela dlouho spolu. Celej netrpělivej jsem se nemohl dočkat toho nejtěžšího sjezdu z Hvězdy. Ten přišel až na 90km. Všude spousty skandujících diváků , dodávali všem na odvaze. Pustil jsem se do toho, ale stejně jako loni jsem asi v polovině sjezdu najel na velkej šutr vlevo. Následoval asi 0,5m skok a do toho jsem se už neodvážil. Tak jsem to raději zbrzdil a seskákal zbytek „na kamzíka“. Kolega za mnou to dal, přesto mě ale moc neujel. Za chvíli byl na pařezu nápis „A je to…“ a já si mohl konečně oddychnout, že ta nejtěžší pasáš je zdárně za mnou. Do cíle už to bylo co by kamenem dohodil, tedy asi 25km. Jenže to by to nesmělo být přes Ostač, která taky ještě pěkně potrápila. Když jsem se konečně ocitl na asfaltce po které jsem do Teplic v pátek na kole přijel, uvědomil jsem si, že cíl už je opravdu za rohem. Začal jsem si hlídat pozici. V dálce byl za mnou jeden soupeř a před sebou jsem nikoho neviděl. Ve sjezdu ke kostelu pany Marie v Teplicích mě dojel. Následoval už jen sjezdík kolem zábradlí a přes mostíky do parku. Tady jsem byl připraven nasadit do finiše, ale soupeř byl v zadu v lepší pozici a zahájil závěrečný atak dříve. Až do zatáčky před cílem jsme jeli na stejné úrovni. V závěrečném 100m spurtu jsem to rval až mě přeskočil řetěz po velkém převodníku a můj poslední soupeř mě dostal.
Cílem 115km dlouhé trati jsem projel na 95 místě absolutně a 51 v kategorii v čase 6:18:59.3 a splnil jsem si tak svůj cíl dát to do 100 místa. Celkem dlouhou trať dojelo 642 závodníků. Zvítězil Jiří Friedl, který trať proletěl za neuvěřitelných 4:43:20.6. Zde jsou kompletní výsledky Rallye Sudety 2012 na dlouhé trati.
Jedna odpověď to “Rallye Sudety 2012”
Vložit komentář
paráda, gratulace Martine..