Po Brdských nádržích a na Tok – 10.11.2012
Trasa: 102 km, převýšení: 1 605m
Tento víkend nám počasí opět moc nepřálo, ale na sobotu předpověď hlásala polojasno až jasno a teplotu kolem 8°C, takže bylo rozhodnuto. Pojedem v sobotu.Opět do Brd a tentokrát po všech zajímavostech a věcech spojených s vodou.Samozřejmě si vyšlápnem na nějaký kopec a když kopec, tak rovnou ten nejvyšší, na Tok.
Vyráželi jsme v sobotu v 9:00 hod, opět jenom ve dvou s Dejvem. Martin je pořád pryč,Venca a Tlumič nemohli. Hned v úvodu jsme se zahřáli výšlapem na Sedleckou skálu a na Rakovou. Následoval sjezd do Mirošova a už stoupáme do Brdských hvozdů k Bílé skále. Přichází parádní sjezdík k zámečku Tři Trubky, kde děláme povinnou fotku. Kousek odtud se nachází vstupní portál vodárenské věže, která zásobuje pitnou vodou Rokycany a tady je naše první dnešní zajímavost spojená s vodou. Odtud následuje už jen dlouhé stoupání na vrcholové plato Toku. Tok objíždíme nejprve k bývalé hájovně. Od ní k vrcholu a pokračujeme na dopadovku. Tady je krásně, slunce svítí a krásně hřeje. Bohužel výhledy nám hatí inverze, do které budeme sestupovat.
Po super sjezdíku končíme na hrázi v.n. Obecnice, kde dáváme zaslouženou svačinu. Čeká nás totiž poměrně velké stoupání na Pilskou.Tento kopec není ani tak náročný na fyzičku, ale spíš na hlavu. Nekonečný táhlý kopec, kde není vidět konec na morálu moc nepřidá. Už jsme nahoře a alespoň jsme se trochu zahřáli. Následuje sjezdík k nádrži Pilská, která proběhla trochu rekonstrukcí a došlo k navýšení koruny hráze o betonovou přístavbu. Při sjezdu z hráze si to Dejv zpestřil jízdou po schodech a kupodivu to přežil, ale po dojezdu byl trochu vyděšenej 
Prý nečekal že budou tak prudký . Pokračujeme na další přehradu skoro po rovině na v.n.Láz. Přijíždíme zdola a tato hráz se nám zdá asi největší. Už je to prostě přehrada. Mají tady i zaparkovaný měřící člun. Ale co se týká velikosti vodní plochy jsou na tom všechny tři přehrady podobně. Fotíme detaily a valíme dál. Přes Nepomuk k horejšímu Padrťskému rybníku, kde tento týden proběhl výlov a nyní by mělo začít odbahnění tak jako loni u spodního rybníku. Při příjezdu k hrázi mě překvapuje jak mělký vlastně rybník je. Odhaduju to tak maximálně na 1 – 1,5metru. Když je Padrťák napuštěný, vypadá monumentálně. Teď je to prostě takový větší kačák. Z hráze míříme směrem na Trokavec, ale na odbočce uhýbáme vpravo přes dopadovku na Kolvín. Tudy jsem ještě nejel a tahle zkratka mě mile překvapila. Z dopadovky sjíždíme do Skořice a do Štítova, kde si naposledy zabahníme kola. Následují Příkosice, Mešno, Kornatice a přes Radyni domů. Domů dorážím v 15:30 hod.
Celkově shrnuto, pěkná vyjíždka po Brdech a místech kde jsem ještě nebyl. Přehrady jsou zajímavé a určitě stojí za to je ještě někdy navštívit.
Počasí: polojasno pod 750 m.n.m. a mlha.Teplota 6°C
Na Toku jasno, slunečno a taky tam bylo nejlíp z celého dne. Teplota 10-12°C
Účast: Šéďa, Dejv
Kokosový Noční Rejs – 7.11.2012
(Závod – cca 6.1km, převýšení 180m)
Dnešní volba padla na 7.ročník Kokosového nočního rejsu v Radčickém lesíku, poslední akcí kluků od Kokosáků. Tady ani tak nejde o závodění, jako spíš o poslední setkání na závodní trati a rozloučení s letošní sezonou. Za náš tým letos jeli jenom Dejv a Tlumič.
V 17.30 vyrazil první závodník na trať a lesík v okolí zámečku v Radčicích se pomalu začal rozsvěcovat od přibývajících bajkerů, kteří startovali po 30 sekundových intervalech. Všichni už dnes mají pořádná výkonná světla, takže z dálky všech 11 startujících tvořilo na trati efektního světelného hada. Závod se jede za úplné tmy, na 4 kola, přičemž jeden okruh měří 1530 m a má převýšení cca 45 m. Trať byla překvapivě suchá a příjemně šustila při přejezdu všudypřítomného spadaného listí. Byl to fofr jako vždycky a 4 kola uběhly jako voda. Vítězem letos byli dva borci, což se ještě nestalo. Náš Dejv a Kuba Vaněk v čase: 22:16, Tlumič dojel na pátém místě v čase: 23:17. Následoval přesun do hospody Na Potravinách kde se trochu popilo a pokecalo .
Kompletní výsledky všech 11 závodníků a více o závodu zde.
Závěrem bych chtěl poděkovat Norbajzovi a Milošovi za označení trati a chuť, tenhle podnik znovu uspořádat.
Počasí: Zataženo, teplota 8°C
Účast: Dejv,Tlumič
Mount Hemilton
Včera jsem se jednoho cyklisty na hoře mount Diablo, zeptal jaký podobný kopec je nedaleko Fremontu. Doporučil mě mount Hemilton, že je to nejvyšší kopec v okolí, a se svými téměr 1300 m.n.m budí respekt u ne jednoho místního bikera. Stoupá se na něj totiž opravdu od nuly přímo od moře v San Jose. Nedalo mě to, abych se v sobotu večer nepodíval na mapu kudy by se tam dalo dojet a jak je to vlastně daleko. Vycházelo to opět na 150km a po sobotních 164km jsem si nebyl jistý jestli tam vůbec dojedu. Nicméně v neděli ráno jsem si řekl, že je tu tak krásně, že je škoda se o to alespoň nepokusit a kdyžtak se mohu vrátit. Pod kopec jsem musel jet asi 30km městem, ale mají tady všude speciální pruhy pro cyklisty do kterých auta nesmí a tak se tu i po městě jezdí hodně dobře. Cesta do hor nezačala vůbec dobře. Nejprve mou vytipovaná cesta byla opět přehražena bránou a nápisem private property. Musel jsem tedy pokracovat po trase, kterou jsem si naplánoval jako zpáteční. Do San Jose je to z Fremontu pořád jedno velké město.
Po 47km městem jsem konečně dorazil na cestu Mt. Hemilton Road. Začal jsem stoupat nad město San Jose a hned po pár výškových metrech na mě křičí protijedoucí cyklista že „road is closed!“.Pomyslím si, že cyklista snad projede a jedu dál. Po chvíli na cestě hoří světlice a za zatáčkou je policejní zátaras. Serif mě staví a povídá „Road is closed, you can back with this road“. Slušně mu poděkuju, ikdyž si myslím své a raději bych ten jejich zátaras projel. Stala se zde nějaká vážná nehoda motorkáře a tak po dobu co to budou vyšetřovat mě dál nepustí. Chvíli koukám do mapy v Garminu kudy by se to dalo objet, ale mnoho cest do hor je slepých a tak není bez mapy vůbec jednoduché vymyslet objížďku. Po chvíli dorazí zadýchaný starší místní cyklista a policista jej také posílá pryč. Prý jede domů, ale šerif je striktní.
Povídám mu, že bych rád na mount Hemilton a zda nezná nějakou objížďku. Prý ano, ale je to hodně daleko. Jen mě řekl pojeď se mnou, já Tě ukážu kudy. Jeli jsme někam na starou cestu do vedlejšího canyonu. Byla tam prý už 20 let nepoužívaná asfaltka, občas polovina chyběla jak byla stržena cesta vodou, ale na kole se to projet dalo. Pan Lorenz, byl strmým kopcem velmi zadýchaný, ale přesto mě vyprovodil až na správnou cestu. Prý jezdí jen v neděli když je hezky tak na hodinku. Objížďka mohla mít tak 5km, abych se napojil na zavřenou cestu asi 200m nad uzávěru. A začalo to pravé stoupání. Sice stále po cestě, ale serpentýna za serpentýnou. S úžasnými výhledy. Oproti včerejšku tady nejezdilo ani moc cyklistů nahoru, zato všichni jeli dolů. Kromě cyklistů jezdili ještě motorkáři, cabriolety a dokonce jsem proti sobě potkal partičku kluků a holek, kteří si to na tomto 40km dlouhém kopci svištěli dolů na prknech.
Stoupání nahoru bylo nekonečné. Po několika hodinách jízdy stále do kopce jsem konečně zahlédl na horizontu Lickovu observatoř. Jenže to, že jsem ji viděl nic neznamenalo. Pokračoval jsem další nejméně hodinu do kopce, než jsem se k bílé kopuli konečně přiblížil. A pak to bylo ještě další půl hodinu než jsem k té obrovské stavbě dojel. Ale celou cestu nebyla nouze o nádherné výhledy na okolní hory tak ani to několikahodinové stoupání nevadilo. Celá 31km dlouhá cesta Mount Hamilton road byla vystavěna v roce 1875 pro dopravu materiálu koňskými povozy na stavbu Observatoře spřeženími. Silnice je také známa pro svých 365 zatáček. Prý jedna na každý den v roce. Nevím počet jsem neověřoval ale bylo jich fakt strašně. Nahoře bylo spoustu motorkářů, ale cyklisti by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Asi ten kopec vážně budí respekt. Udajně se zde jela také jedna tour v silniční cyklistice, právě ze San Jose.
Mount Diablo
Na sobotu jsem si naplánoval celodenní vejlet na mount Diablo. Je to jeden z nejvýraznějších vrcholů uprostřed stejnojmenného státního parku v Kalifornii v lokalitě San Franciské zátoky. Se svými 1178 m.n.m je viditelný z většiny míst kolem zátoky a také ze severní Kalifornie. Za jasného dne lze z hory vidět Sieru Nevadu a na jižní straně lze příležitostně spatřit 291km vzdálenou Mount Lassen a dokonce údajně i 384km vzdálenou Mount Shasta. Na tento výhled jsem byl vážně zvědav.
Abych na horu stoupal skutečně od nuly, zajel jsem nejprve k San Francizské zátoce k vodě a na rozehřátí jsem se škrábal na Coyote hill a to doslova. Adhéze silničních plášťů nedovolovala ani na nejlehčí převod jízdu v sedle. Kopec byl natolik strmý, že se nedal pomalu vyjít. Po hřebenu Coyot hillu jsem se přesunul na vedlejší kopeček zvaný Red hill asi podle červené hlíny všude kolem. Následoval pěkný sjezdík po singlu do údolí potoka Alameda, ustícího do zátoky. Toto údolí je nazýváno jako Niles Canyon a vede jím krásná a dlouhá cyklostezka, po které se dá dostat přes celé město Fremont mimo provoz. Na západní straně tohoto canyonu bylo počátkem 20 století v lokalitě zvané Niles filmové studio a začátkem roku 1915 zde bylo natočeno několik filmů s Charlie Chaplinem. Dodnes je na památku tohoto studia na kopci z dálky viditelný kamenný nápis NILES.
Údolím Niles Canyonu jsem jel až ke Stony Broak parku, kde začínala horská silnička Palomares Rd. Stoupání od samého začátku cesty bylo docela strmé. Po chvíli jsem začal potkávat spousty cyklistů na nablýskaných karbonových silničkách renomovaných amerických značek. Nechtělo se mě jet za nima a tak jsem je začal předjíždět jednoho po druhém. Byla to docela sranda, protože vždycky když viděli na jekém arabu jsem je vzal tak se snažili nasadit moje tempo. Když jsem se dostal až na čelo tohoto asi desetičlenného pelotonu, nasadili dvá leadeři k trháku. Stíhal jsem jejich tempo a docela dlouho se vezl v háku za nimi. Když už nemohli tak se se mnou dali do řeči. Ukázalo se, že jsou to prodavači z nedalekého cyklokšeftu v Castro Valley a pořádají zde každý víkend cyklojízdu pro své zákazníky. Docela byli překvapeni, když jsem jim řekl, že bych dnes rád dojel na mount Diablo a zpět. Říkali, že je to tam daleko i autem.
To jsem věděl, že je to 100ka, jenže v mílích. Ale co benzín mě to nežere a tak jsem jekl dál tím směrem. Ve městě Hayward jsme se rozjeli každý jinam. Já pokračoval údolím Norriského potoka stejnojmenným canyonem až do dalšího města San Ramon. Odtud jsem pokračoval po cestě černého jestřába alias Blackhawk rd. až k jižní bráně státního parku Mount Diablo. Hned na začátku jsem si všiml trailu pro horské kolo zvaného Mt. Diablo Summit. Navzdory mé naplánované trase jsem se vydal stoupat na horu po singlech určených pro horská kola. Pěšinka byla docela vymydlená a tak se dalo jet i na silničních pláštích. Byly tam krásné pěšinky s klopenými zatáčkami, singlíky zaseknuté do stráně a kromě nádherných výhledů se objížděly také skalní stěny. U jedné z nich jsem potkal dva místní bikery na odpružených Hi tech Spešlech. Jeden z nich na šutrech defektil, ale ani jeden z nich neměl pumpičku. Tak jsem jim ji půjčil a když jsem viděl jak amík nemůže ani s montpákama zout plášť tak jsem mu ukázal jak se to dělá u nás bez pák jenom rukama. A rázem jsem měl kamarády Roba a jeho parťáka. Doprovázeli mě kus nahoru, vysvětlili kudy nejlépe až na samotný vrchol a na rozcestí jsme se rozjeli.
Slunce svítilo jak blázen a rozpalovalo pekelnou horu na u nás tropických 28°C. Došla mě voda a tak jsem vyhlížel kde by se dalo sehnat něco k pití. Tvůrci open mapy kalifornie pro Garmina byly v tomto docela pečlivý a tak mnoho pramenů a pítek které jsou v národním parku naznačili do mapy symbolem vodovodního kohoutku. Buckey group camp, alias kemp pod skupinou koňských kaštanů se stal mojí záchranou. Natočil jsem si plný bidon studené vody a pokračoval dál na vrchol. Ten měl být vzdálený ještě asi hodinu jízdy. Na vyhlídce na Diablo valley jsem fotil nějaké fotografie a po chvíli přijeli další cyklisté na silničce. Hned se nabídli, že mě udělají fotku a tak jsem využil jejich službu a nechal se tu od nich zvěčnit. Na samotný vrchol jsme pak pokračoval s jejich skupinou. Je úžasné jak tu jsou lidi přátelští i k cizinci s kopanou angličtinou.
Vrchol se stále utahoval a k závěru to byl docela krpál podobný těm sopkám v Lužickejch horách. Když jsem se konečně vyškrábal až nahoru k rozhledně byl můj výkon stejně jako ostatních cyklistů odměněn potleskem od turistů co sem vyjeli autem. To se u nás fakt nezažije. Strávil jsem na vrcholu asi hodinu. Výhled tu byl fakt okouzlující, ale představa že mě čeká zpátky ještě 80km a jsou už 3 odpoledne mě nedovolovala setrvat déle abych se do tmy stihl vrátit. Sice to bude hodně z kopce, ale 80 je 80. Čekal mě nádherný 33km dlouhý sjez po silničce plné serpentýn s nádhernými výhledy do kraje. Byla to parádní odměna za celodenní stoupání nahoru. Pak ještě 50 km po mírném kopci zpátky až k moři a kolem 6 jsem byl zpátky na hotelu. Tacháč se zastavil na pěkných 164km.
Mount Tamalpais
Práce mě zavedla až na druhou stranu zeměkoule. Konkrétně do slunné Kalifornie k San Franciské zátoce do města Fremont. Zvažoval jsem, že si s sebou vemu svoje kolo. Ale cestovat s kolem přes půlku světa mě přišlo komplikované, takže jsem se rozhodl, že si na místě nějaké vypůjčím. To jsem ale ještě netušil, že půjčení kola v Kalifornii vyjde na 60$ na den. Je to daň za to, že půjčoven kol není tolik jako půjčoven aut. A tak zatímco půjčovna aut je na každém rohu a půjčení auta vyjde kolem 160$ na týden s neomezenými ujetými mílemi, na půjčovnu kol jen tak nenarazíte. Nejvíce jich je v San Francisku, protože se míří davy turistů z celeho světa a populární je zde především jízda na kole po pláži Crissy Beach s výhledem na Golden Gate bridge a pak jeho přejetí na kole tam a zpět.
Ke kolu jsem se dostal až po 14 dnech trochu komplikovaně. Kolega Mark z práce, má bráchu Adriana, ktrý žije San Francisku. Krom toho, že je Adrian zapálený muzikant jezdí rád taky na kole a vlastní jich asi 5. Mark mě domluvil půjčení jednoho po dobu mého pobytu „za flašku“. V pátek večer jsme pro kolo zajeli. Adrian vytáhnul z garáže leta nepoužívaný „bike“. Krom toho, že byl od pavučin a s prázdnýma silničníma pláštěma se zdál jinak celkem v pořádku. Po detajlněším prozkoumání jsem zjistil, že je komplet na XTRku, ale snad prvním co kdy bylo. Opravdu muzejní kousek, který snad ještě pamatuje dobu kdy zde Garry Fisher položil základy mountain bikingu.
A když už jsme u toho Garry Fishera, rozhodl jsem se v neděli vypravit na půjčeném kole na horu mount Tamalpais, která sloužila Garrymu Fisherovi, Tomu Ritchey a mnoha jiným k testování prototypů horských kol. Je známo, že tenkrát se jednalo v podstatě o upravená silniční kola pro jízdu v terénu. Já do této nostalgie proniknu mnohem více na půjčeném letitém horském kole se silničními plášti.
V neděli jsem se nejprve dopravil metrem z města Union City do čtvrti Embarcadero v San Francisku. Po hodině jízdy s kolem v metru, jsem vystoupil v přelidněném Embarcaderu. Všude je mnoho lidí, turistů, žebráků a nekonečné zácpy aut. To jsem zvětav jak se tady někam dostanu na kole, pomyslel jsem si. Netrvalo to, ale dlouho a narazil jsem na pláži na cyklostezku – výpadovku z města. Jezdí tu na kole mnoho turistů, kteří míří na svůj vejlet přes most Golden Gate a zpět. Je to podobná turistická atrakce jako je u nás Karlův most, takže je tu vážně přelidněno. Levý chodník po mostě směrem od San Franciska je vyhražen cyklistům, pravý chodcům a nejširší část zabírá šestiproudá dálnice. Po úspěšném překonání mostu jsem se plný očekávání ocitl v národním parku Marin Headlans a pomalu začal stoupat od moře vzhůru do hor.
S přibývající nadmořskou výškou ubývali turisté a po chvíli nebyli na cestě vůbec žádní. Zato se zde proháněli silničáři na silničkách. Stoupal jsem po cestě Bunker Rd. Zajímavostí byl dlouhý tunel pod dálnicí a ještě zajímavější bylo využití jeho vozovky uvnitř. Z obou stran byly vyhražené pruhy pro cyklisty a na vozovku pro auta zbyl jen jeden pruh a tak jednosměrný provoz pro auta byl řízen semafory. Cyklisté čekat nemuseli a stačilo, že před vězdem do tunelu stisknuli tlačítko, které rozblikalo oranžový semafor, který upozorňoval řidiče, že v tunelu je cyklista.
Na Plešivec a Písek u Jinců – 14.10.2012
Trasa: 127km, převýšení: 2 152m
Tenhle víkend jsem se rozhodl naplánovat trasu po dlouhé době do Brd a jelikož už to kolem Padrtí známe víc než je zdrávo, zvolil jsem cíl trochu vzdálenější. Oblast kolem kopce Plešivec a Písek nedaleko Jinců. Dejv jako vždy držel basu a hned přislíbil účast. Martin je pryč a Tlumič nemohl. Ještě měl jet Venca, ale ten to v neděli ráno odpískal, protože musel do práce.
Vyjeli jsme tedy v 10:00 jen ve dvou. Ze Starého Plzence přes Čilinu, kolem Kotle, přes Žďár na Kvaň k vodní nádrži Záskalská. Prohlédli jsme si z dálky Valdek, přes který se budeme vracet cestou zpátky a pokračovali jsme na Oboru. Odtud pěkným siglíkem k Janovskému mlýnu a už jsme začali nabírat výškové metry a stoupat na Plešivec. Vrchol není tak vysoký jako na hřebenech Brd, ale vzhledem k tomu, že jsme pěkně sklesali, tak nás trochu potrápil a na vrcholu jsme byli pěkně zadýchaní. Počasí odpoledne bylo už super, slunečno a výhledy byli parádní. Z vrcholu jsme klesali po červené TZ k rozcestí u Viklanu a zajeli se po modré TZ na tento unikát podívat. Bohužel kámen někdo zřejmě shodil z lůžka, protože se neviklá, ale je zde od turistů postaveno mnoho kamenných mužíků. Dali jsme svačinu a pokračovali na další kopec na trase. Tentokrát stoupáme po lesní asfaltce na vrchol Písek, kde je radar pro řízení letového provozu. Pár fotek a vracíme se stejnou cestou zpět až k rozcestí Komorsko, kde bývala kdysi vesnice. Tady uhýbáme po červené TZ na Jince. Potkáváme zde několik dvojic, z nichž jeden jede na kole a druhý běží. Mají tu prý oddílový závod, celková trasa 38km. Taky slušná výzva. Míříme lesní cestou do Jinců a tady už točíme zpátky k domovu a míříme na Valdek. Zříceninu hradu loni opravili, takže neodoláme a zajedem se kouknout až do hradu. Výhledy pěkné, ale čeká nás ještě pár kopců než budem doma. Stoupáme na rozcestí pod Hejlákem, následuje sjezd a další táhlý kopec na Sv.Dobrotivou, kde si s Dejvem trochu zazávodíme. Vrcholovou prémii získáváme oba současně . Následuje už jen sjezd do Strašic, přes Hamr v Dobřívě, kde uděláme povinné foto. Cyklostezkou do Hrádku a přes Veselou a Rakovou do Sedlce.V Plzenci končíme něco kolem 16 hodiny.
Celkově shrnuto: Vzhledem k tomu, že jsme nakonec jeli jen ve dvou, tak jsme mohli občas i trochu závodit a užili jsme si to zase trochu jinak. Zajímavých míst na trase a podél trasy je spoustu a ani jsme je nestačili všechna navštívit. Určitě tím směrem zase někdy vyrazíme.
Počasí: Ráno oblačno 6°C, odpoledne polojasno a jasno, 12°C
Účast: Šéďa, Dejv
Běh okolo Radyně 2012 – 6.10.2012
Tenhle víkend hájil barvy našeho týmu pouze Dejv a takhle to viděl.
Tak jsem se po sedmi letech opět odvážil na tradiční domácí běžecký závod na Radyni. Běh okolo Radyně pořádá Horolezecký oddíl Tj Union Plzeň, letos již 47. ročník.
Na startu pod hradem Radyní se v sobotu ráno sešlo za krásného slunečného počasí asi 36 závodníků, z toho 2 horolezci (jako nečlen ČHS jsem se tentokrát do této kategorie nemohl zařadit) a 13 mužů. Závodníci v těchto dvou kategoriích běželi 2 kola, ostatní (ženy, veteráni, žáci) 1 kolo. Délka okruhu je asi tak 3750 m, tj. vychází to na 7,5 km.
Start byl hromadný a všichni to v úvodním seběhu po asfaltu řádně napálili. Měl jsem co dělat vůbec předběhnout žáky. V rovinaté pasáži jsem brzy poznal, že špici neudržím a dál si držel vlastní tempo. Výběh lesem přes kořeny zpět na Radyni byl výživný, ale tempo jsem ještě udržel. Pěkný mezičas 15:15 a v seběhu vizuální kontakt se špicí. Za mnou nikdo.
Ve druhém kole mi začalo trochu docházet. V rovinaté pasáži jsem se šetřil a nečekaně mě předběhl jeden borec. K mému úžasu jsem ho nedokázal ani udržet. V závěrečném výběhu jsem se při jeho stíhání vydal ze všech sil, aniž bych se k němu jakkoliv přiblížil. Do cíle jsem doběhl osamoceně šestý v čase 32:09. I tak spokojenost.
Běh Nepomukem 2012 – 22.9.2012
Tuto sobotu se konal již 2. ročník běhu Nepomukem, který začíná nabírat na popularitě a věhlasu. Původně jsem o tomhle víkendu nic neplánoval, protože jsem měl v plánu řezat dřevo na topení na zimu. Když jsem měl v pátek telefon od Petra Brože, hlavního organizátora tohoto závodu zda v sobotu dorazím, nedokázal jsem říct ne a bylo rozhodnuto.
Martin s Maruš vyrazili na Tour de Brdy do Strašic a já letos prvně poběžím a rovnou na závodech .
Kolem 14:30 jsme se Šárkou dorazili do Nepomuku, kde už to žilo čilým závodním ruchem. Prezentace a v 15 hodin začínal start nejmenších závodníků na trati 1000m. Následoval start o trochu starších závodníků, kteří se vydali na 1500m dlouhou trať. Už se blížila 16 hodina a plánovaný start hlavní dospělácké kategorie na trati 5000m. Šárka mě dělala psychickou podporu a plnila roli fotografky. No a já začal pochybovat do čeho jsem se to zase nechal ukecat? Blíží se start a všech 38 závodníků a závodnic je narovnáno pod startovním obloukem a vyčkávají na startovní výstřel. „Prásk“ a je odstartováno. Vydávám se na trať a razím si cestu vpřed.Psychika je nabuzená, tělo neví co to sním udělá. Z areálu stavebnin vyrážíme směrem k Nepomuskému náměstí. Držím se vpředu, ale tempo, je hodně vysoké.Z náměstí míříme k Zelené hoře a při klesání začínám ztrácet zatím skvělou 4. pozici a začínám se propadat polem vzad. Před Klášterem je občerstvovačka, kterou nevyužívám a následuje otočka zpět do Nepomuka a mě začínájí trochu docházet sily, nebo spíš tuhnout nohy. Předbíhají mě další závodníci a hlavou se mě začínají honit myšlenky kolik ještě zbývá do cíle? S cedulí Nepomuk se ve mně začínají mobilizovat zbytky sil a já začínám stoupat zpátky přes náměstí ke stavebninám. Poslední kopeček a už sbíhám do cíle, který probíhám celkově na 9. místě v čase: 21:19. Závod vyhrál Marcel Beran v čase: 18:23.
Následovalo vyhlášení vítězů s hodnotnými cenami, za které by se nemusel stydět nejeden celorepublikový maraton a tombola.
Co říci závěrem? Závod byl super, všechna čest a příští rok určitě znovu dorazím a možná i něco natrénuju. Organizátorům bych chtěl poděkovat, popřát hodně energie do dalších ročníků a stejný elán s jakým tenhle závod dělají, protože tuhle sobotu to v Nepomuku žilo. Jen tak dál. Celkové výsledky a více fotek můžete zhlédnou zde.
Tour de Brdy 2012
V sobotu 22.9.2012 se konal ve Strašicích šestý ročník závodu Tour de Brdy. Trasa dlouhá 67km vedená převážně po asfaltkách vojenského újezdu Brdy je určená převážně závodníkům na silničních kolech. Salo se ale již tradicí, že pořadatel vypisuje také kategorii pro horská kola. Trasa pro horská kola, oproti silniční verzi, zavede bikery také na terénější úsek kolem Padrťských rybníků. Nejen možností poměřit si síly se silničáři je tento závod unikátní. Ani letos jsem této výzvě neodolal a vypravil se zazávodit si do Strašic. Počasí příliš nepřálo a celkem vydatně mrholilo. Přesto se na start postavilo dost závodníků. Účast byla mezinárodní a kromě čechů startovaly také švýcarské a polské teamy.
Zázemí závodu bylo stejně jako loni v restauraci Berten, nedaleko strašických kasáren. Start byl naplánován na 13:00. Oproti loňskému hromadnému startu všech kategorií najednou se letos startovalo po kategoriích. Na čelo pelotonu se seřadili muži na silničních kolech a jejich doprovodná vozidla. Následovaly je ženy na silničních kolech a opět doprovodná vozidla a až na úplném konci pelotonu bylo místo pro bikery. V jednu se dal peloton do pohybu a jelo se za zaváděcími vozidly na ostrý start. Ten byl kousek od rozcestí u Padrťského potoka za Strašicemi na cyklostezce směřující do kopce na Okrouhlík. Nejprve odstartovali muži na silničních kolech. S minutovým odstupem je následovaly ženy na silničkách a asi po dalších 2 min jsme odstartovali my na bikách.
Na začátku se jelo docela piánko. Asi jsme podvědomě nechtěli silničářům zkazit radost a dohnat je hned v prvním kopci . Jel jsem na čele střídavě s dalšími závodníky a postuně jsme se dostávali do tempa. Ve stoupání z Kvaně na Hejlák asi na 10km jsme dohnali doprovodná vozidla a ženský peloton na silničkách. Nechtělo se nám za nimi zpomalovat, tak jsme je spolu ještě s dalšími asi 4 závodníky na bikách předjeli. Pro horskou prémii na 14km kterou tu měli silničáři vypsanou jsem z bikerů vyjel první, ale pro nás vypsaná nebyla, takže ostatní nesoutěžili. Nahoře za to Tomáš Kozák s Petrem Stehlíkem vzal a postupně mě ujeli a do cíle už jsem je neviděl. Z kopce na Obecnici jsem to hnal co to šlo. Moje rychlost atakovala 60km/h, ale přesto mě eliťačky na silničkách dojely – já už rychleji fakt točit nemohl. V kopci nad Obecnicí jsem je zase dojel. Nechtělo se mě vyvážet za nimi v háku a tak jsem šel zase před ně. Asi se čtyřmi jsem se takto střídal v podstatě až k Červenému vrchu, kde bylo na 40km rozdělení tratí. Silničáři pokračovali po cestě rovně na hráz Dolního Padrťského rybníka já jsem unul na MTB trasu, která vedla po cyklostezce přes hráz Horního Padrťského rybníka. Najednou jsem byl sám a závodil jen se sebou. Na cestě bylo po deštích spoustu louží s červenou hlínou a tak netrvalo dlouho a byl jsem zadělanej od hlavy až k patě. Následovalo trochu kořenů a oslizlá dřevěná pěšina u Horního rybníka. Nad rybníky se trasy opět spojily. Silničáři to měli o 1,3km kratší takže čelo dámského pelotonu mě asi ujelo. Dojel a předjel jsem jen několik odpadlíků z mužského silničního pelotonu. V šotolinovém sjezdu na Trokavec mnoho silničářů řešilo defekty. Prohnal jsem se kolem na biku a ani jsem je nestihl počítat. Z Trokavce až do Skořice jsem jel sám, neviděl jsem nikoho před sebou ani za sebou. Až ve Skořici jsem předjel dalšího silničáře. Do cíle ve Strašicích zbývalo 15km a předposlední kopec. Věděl jsem, že jedu v bikách na třetím místě, ale netušil jsem jak daleko je za mnou další biker. Takže jsem si těch patnáct kiláků docela slušně dával. Proletěl jsem kolem Třítrubeckého zámečku a ve Strašicích netrpělivě vyhlížel odbočku na starou dlážděnou tankovou cestu přes kasárny – poslední kopec. Nikoho jsem za sebou ani před sebou neviděl, ale přesto jsem se snažil ještě zmáčknout a zaspurtovat si sám s časem do cíle. Tím jsem projel za 2h:6min:56sec (čistý čas), a obhájil tak třetí místo v bikách. První byl Tomáš Kozák a druhý Petr Stehlík.
Za náš team startovala ještě Maruš Váchalová, která si v ženských bikách dojela pro krásné druhé místo.
Zde je možnstáhnout si kompletní výsledky Tour de Brdy 2012. Tady je fotogalerie od Petra Drechslera.
Rallye Sudety 2012
Rallye Sudety je jeden z nejstarších českých MTB maratonů a podle mnohých je označována jeho 115km dlouhá a technicky náročná trať s převýšením více než 3100m za nejobtížnější závod horských kol u nás. Již 18 ročník tohoto kultovního závodu se jel v sobotu 8.9.2012 v Teplicích nad Metují. Akce je již tradičně zařazena jako finále Českého poháru v MTB maratonu a nejinak tomu bylo letos.
Nepodařilo se mě sehnat žádného parťáka a samotnému se mě autem přes celou republiku jet nechtělo. Rozhodl jsem se proto pro cestu vlakem. V pátek jsem sbalil do batohu jen to nejnutnější, přivázal jsem spacák pod sedlovku, karimatku na řídítka a přesunul se na kole 15km na nádraží v Rokycanech kde mě ve 12:30 jel vlak. V Praze jsem přesednul na rychlík Metuje, který mě vyplivnul kolem 17 hod v Malých Svatoňovicích a zbylých 20km do Teplic jsem dojel na kole. Cestou jsem si typoval místa vhodná pro noclech a ukládal si waypointy seníků, posedů a podobných přístřešků, kde bych mohl do soboty složit hlavu.
V Teplicích to tou dobou již žilo. Skočil jsem si nejprve pro číslo do kina, pak jsem koupil poukázku na „bikerskou snídani“ v infocentru a nakonec proměnil jeden z kupónů z tašky za páteční večeři v podobě gulášovky. Ve stanu jsem potkal spoustu známých tváří, mimo jiných také tři mílaře. Jirka Švorc mě dal typ na volné ubytování v chatkách u penzionu Metuje tak nebylo co řešit a noc jsem strávil tam.
Ráno jsem se probudil v chatce číslo 13 a zřejmě její negativní aura zapůsobila na můj bike a do rána mě ušlo přední kolo. Ještě před snídaní jsem tedy musel krom jiného lepit defekt. Ve stanu na náměstí už byly nachystány švédské stoly, takže o palivo před náročným závodem nebyla nouze. Během snídaně mě ušlo přední kolo znovu a mě se zhostila nejistota. Nechtěl jsem riskovat, problémy s ucházejícím kolem během závodu a tak jsem raději koupil u servismana novou duši a těsně před závodem jsem ji měnil. Čas najednou letěl jako splašenej a startovní pole se pomalu začínalo plnit. Naštěstí jsem měl z loňska vyjetou první vlnu, takže jsem měl pozici na startu zajištěnou zelenou nálepkou na číslu.
Úderem osmé se ozval startovní výstřel a necelá tisícovka nažhavených bikerů a bikerek se vydala vstříc nástrahám náročné 115km či kratší 60km trasy. Popisovat do detailu celou trasu nemá smysl, jednak by to bylo na román a stejnak není nad osobní zkušenost – to se prostě musí zažít. Závod vede v blízkém okolí Teplických a Adršpašských skal, Broumovskými stěnami a nebo přes stolové hory Bor a Ostaš. Na trase je nezpočet náročných sjezdů a výjezdů. Pro svoji náročnost je proslulý především sjezd z Hvězdy, kde je každoročně velká divácká kulisa tešící se na akční podívanou. Aby toho nebylo málo začalo krátce před startem pršet.
Na začátek se jelo převážně po zpevněných cestách, ale zato pořád do kopce. Na rozehřátí to bylo slušných 250 výškových metrů až pod Čapí vrch. Snažil jsem se držet vpředu, ale nechtěl jsem to hnát hned v prvním kopci naplno takže jsem se pomalu propadal mezi „své“ soupeře. V prvním kamenitém sjezdu z Liščí hory na Adršpach jsem zjistil, že jsem se propadl ještě málo. Způsob jakým borci kolem mě letěli dolů byl pro mě nepochopitelný až nebezpečný. Když mě jeden z hrbů na cestě poslal ve vysoké rychlosti na přední kolo raději jsem zvolni a nechal ambiciózní borce ujet. V Adršpachu už jsem byl opravdu mezi svými soupeři, se kterými jsem byl schopen jet do kopce a moc neztrácet z kopce. Během závodu se naše pozice různě měnily. Někdo získával v technicky náročných sjezdech. Mě seděly více výjezdy. V makadanovém sjezdu z Bukové hory defektilo asi pět lidí. Tady se opravdu vyplatilo jet opatrně, mě naštěstí nová duše na předku a zánovní plášť vzadu nezradily po dobu celého závodu. Ve Vernéřovicích jsem na občerstvovačce chytnul banán a pokračoval s chutí dál po trati. Jelo se mě dobře a závod jsem si opravdu užíval, z trati si toho ale moc nepamatuji. Soustředil jsem se hlavně na to abych se někde nezmrzačil. Na kochání se krajinou nebyl čas, člověk musel být stále ve střehu a občas jsem musel sledovat každý metr tratě. Zajímavý byl průjezd tunelem pod železnicí v Bohdašíně, za kterým následovalo stoupání Příkrou strání až do Honského pasa, kde byl první mezičas. Tím jsem projel v čase 1:25:47. Následoval náročný výjezd na Hoňský Špičák. Dál se pokračovalo po hřebeni Laudonovými Valy až pod Strážnou horu. Spoustu zábavy přinesl terén v Broumovských stěnách. Kamenité chodníky s mokrými kameny adhezi plášťů příliš nesvědčily. Jeden ze třech nejtěžších sjezdů jsem raději seběhl. Zajímavé při tom bylo, že jsem v ten okamžik nebyl pomalejší než soupeř, který to jel. Ještě na mě zezadu křičí, hezky „Štybar“ to není cyklokros… Dál jsme jeli docela dlouho spolu. Celej netrpělivej jsem se nemohl dočkat toho nejtěžšího sjezdu z Hvězdy. Ten přišel až na 90km. Všude spousty skandujících diváků , dodávali všem na odvaze. Pustil jsem se do toho, ale stejně jako loni jsem asi v polovině sjezdu najel na velkej šutr vlevo. Následoval asi 0,5m skok a do toho jsem se už neodvážil. Tak jsem to raději zbrzdil a seskákal zbytek „na kamzíka“. Kolega za mnou to dal, přesto mě ale moc neujel. Za chvíli byl na pařezu nápis „A je to…“ a já si mohl konečně oddychnout, že ta nejtěžší pasáš je zdárně za mnou. Do cíle už to bylo co by kamenem dohodil, tedy asi 25km. Jenže to by to nesmělo být přes Ostač, která taky ještě pěkně potrápila. Když jsem se konečně ocitl na asfaltce po které jsem do Teplic v pátek na kole přijel, uvědomil jsem si, že cíl už je opravdu za rohem. Začal jsem si hlídat pozici. V dálce byl za mnou jeden soupeř a před sebou jsem nikoho neviděl. Ve sjezdu ke kostelu pany Marie v Teplicích mě dojel. Následoval už jen sjezdík kolem zábradlí a přes mostíky do parku. Tady jsem byl připraven nasadit do finiše, ale soupeř byl v zadu v lepší pozici a zahájil závěrečný atak dříve. Až do zatáčky před cílem jsme jeli na stejné úrovni. V závěrečném 100m spurtu jsem to rval až mě přeskočil řetěz po velkém převodníku a můj poslední soupeř mě dostal.
Cílem 115km dlouhé trati jsem projel na 95 místě absolutně a 51 v kategorii v čase 6:18:59.3 a splnil jsem si tak svůj cíl dát to do 100 místa. Celkem dlouhou trať dojelo 642 závodníků. Zvítězil Jiří Friedl, který trať proletěl za neuvěřitelných 4:43:20.6. Zde jsou kompletní výsledky Rallye Sudety 2012 na dlouhé trati.
