Přeštická 50
Tento víkend byl plný cyklistických akcí, já vyrazil na “ padesátku“ do Přeštic, kde se konal třetí ročník. Loni se mi závod zalíbil, trasa mi seděla, a proto jsem si jej letos nemohl nechat ujít. Start se oproti loňsku posunul do areálu Prior. Na start se do první řady postavil i loňský vítěz tohoto závodu Radomír Šimůnek ml. V duchu jsem si řekl, že se ho zkusím držet a třeba ho i porazím 
. Po startovním výstřelu jsme se krátkou luční cestou dostali na silnici vedoucí přes Plěňov až do Renče. Držel jsem se v první velké skupině. Počáteční tempo bylo celkem piánko, a tak jsem šetřil síly v závětří. Avšak v Renčích? Někdo vepředu práskl do koní a začalo se závodit. Pole se trhalo a vydali jsme se do lesa. Příjemný asfalt vystřídaly nepříjemné šutry. Držel jsem se v tříčlenné skupině, ale postupně jsem jim poodjel. Nastalo stoupání lesní cestou. Tady přepínám z pomyslného jízdního režimu sport na eko. Né, že bych se chtěl flákat, ale trasa má svojí specifickou náročnost. Není tady žádný prudký sjezd nebo výjezd, ale téměř celá trasa je prošpikovaná kořeny, kameny, muldami, žlaby a spoustou překvapení pod hustou trávou. Další skupinka na dostřel, přepnul jsem opět do režimu sport kadenci šlapání jsem si udržoval pobrukováním „pravá levá seno sláma…“ Docvakl jsem se na ně a dál jsme pokračovali pohromadě. Ve sjezdu mi ujíždějí. Nechtěl jsem riskovat, tak jsem si držel své tempo.
Občerstvovačka, beru kelímek s ionťákem a hurá do druhého kola. Moje morální podpora v podobě přítelkyně na mě volala, že Šimůnek po prvním kole „dojel“ a že si jedu pro zlato. S tím zlatem to tak úplně pravda nebyla, ale ještě jsem přidal a věřil v dobrý výsledek. Jelo se mi o něco lépe než v prvním kole. Předjel jsem odpadlíka z předchozí skupinky. Na druhé občerstvovačce beru vodu a banán a vyrážím směr cíl. Ještě jsem vyhlížel parádní retardér, který loni přichystali, ale místo něho čekal o kus dál jen padlý strom. V posledním kopci sundám brašnu a dávám jí soupeři s přetrženým řetězem. Mezitím mě předjel borec z Explosive bike teamu a zmizel z dohledu. Stihne mě ještě další biker z Cyklo Pointu. Vrháme se spolu parádním singlem do cíle, kde nás čekal ještě menší okruh po motokrosové trati. Loni jsem tu prohrál ve spurtu a teď jsem si to chtěl vynahradit. 
V zatáčce jsem za to vzal a dupal do pedálů co to šlo. Do cíle jsem dojel se slušnou rezervou.
Suma sumárum závod jsem mě opět velmi líbil. Trasa parádní, super servis a rodinná atmosféra, kterou vytvořil Cyklistický oddíl Přeštického regionu. Jako třešnička na dortu bohatá tombola, kde si snad každý jezdec něco odnesl a ukázka vyproštění raněného z auta v podání Přeštických hasičů.
50km dlouhou trasu jelo celkem 124 bikerů a bikerek. Zvítězil Petr Šindelář v čase 1:52:28. Já jsem dojel v čase 2:12:03 na 17. místě absolutně a na 5. místě v kategorii.
Dvojitá dvoustovková výzva
Článek je pořád: Work In Progress. Stále věřím, že jej dopíši.
Tenhle víkend jsem nechal svýho unavenýho bika odpočívat. Má už chudák po sezoně v háji, kde jaké ložisko (v kolech, pedálech, volnoběžce, kladkách atd.), šaltrt i přesmyk mají své nejlepší taky za sebou. Přesednul jsem tedy na silničku s cílem poprat se v sobotu s tratí 210km dlouhého silničního krále Šumavy s převýšením asi 3,5km. Jenže o několik týdnů dříve jsem potkal na závodě v Tachově pár německých závodníků, kteří zde propagovali svůj silniční maraton Pirker GRENZErfahrung , který v nejdelších tratích projíždí také Tachovem. Příroda Českého lesa je nádherná a tak jsem se tam tenkrát přihlásil na nejdelší trasu dlouhou 225km s převýšením 3,7km. Jenže ono obojí padlo jaksi do stejného víkendu. „Naštěstí“ král na sobotu a GRENZErfahrung na vyjetí v neděli. Takle nějak vznikl můj divnej nápad dvojité výzvy. Alias za jeden víkend ujet 435 km na silnici s převýšením 7,2km v závodním tempu.
Sobota: Author Král Šumavy Road 2013 – 211 km / 3,5 km up
Sobotní den začal budíkem v 5:30 ráno. Po snídani a naložení věcí do auta jsem za necelou hodinu vyrazil do Klatov. Prezentace byla opět na základce u zimáku. Přesunul jsem se autem ještě kousek blíž centru a tam jsem přesedl na kolo s vědomím, že dál po Šumavě pojedu už vlastní silou. Stejně jako loni, se nepodařilo organizátorům získat od plzeňské policie povolení na uspořádání závodu na neuzavřených komunikacích. Podruhé, za letos dvaceti-letou histori kultovního silničního maratonu se tedy jel Author Král Šumavy 2013 pouze jako nezávodní vyjížďka. S plovoucím startem od 8 do 9 hodin ráno. Na náměstí jsem dorazildoslova pár minut před osmou. Tou dobou už před startovním obloukem stálo odhadem stovka nedočkavců. Zařazuji se na konec, kde stojí kamarádi Jana s Karlem. Popřejeme si šťastnou cestu a je odstartováno.
Odjezd z náměstí byl v poklidném tempu, nikdo se zbytečně nikam nehna
l. Změna nastala po narovnání pelotonu na výpadovku do Horažďovic. Začaly se formovat skupinky podobně výkonných jezdců. Já jsem postupně dojel až do té první. Nějak jsem to ale moc rozšlapal a najednou jsem byl před odbočkou na Srbice na špici celého pelotonu. Chvíli jsem tam vydržel, ale nechtělo se mě zbytečně plýtvat silami a tak jsem se nechal opět pohltit davem. Ve stoupání na Velhartice se mě jelo dobře, ale z pohybu ve velkém balíku jsem neměl moc příjemný pocit. Každou chvíli někdo chaoticky měnil svojí pozici a já měl strach aby nedošlo k nějakému zbytečnému karambolu. Proto jsem si raději z balíku vystoupil a jel o pár metrů před ním. Původně jsem chtěl jet svého prvního silničního krále výletně, a tak jsem sebou vezl v drezu i foťák. Asi jsem trochu šokoval ostatní, když jsem za jízdy drze vytáhl foťák a fotil čelo závodu. Teda alespoň mě to dali najevo slovy: „No to si děláš prdel“ . Bylo mě jasné, že tenhle neekonomický způsob jízdy pár metrů před balíkem mě stojí o dost víc sil než ostatní, ale co jde o vyjížďku a ne o pořadí a mě se zpátky do toho velkého chumlu moc nechtělo. Jen občas jsem se schoval za někoho vepředu a nebo naopak až úplně vzadu, kde mě to přišlo nejbezpečnější. Takle jsem blbnul celý první stoupání až za Čeletice.
Přišel první dlouhý sjezd, kde mě zkušení silničáři zase ukázali záda. Neuvěřitelný jak to dolů ženou rychle. Snažil jsem se moc neztrácet, ale když se mě na tachometru ukázala číslovka 80 km/h instinktivně jsem šahal po brzdách. Spadli jsme do Petrovic a přišlo další stoupání na Hartmanice. V kopci jsem uprchlíky postupně zase 
dojel. Z Hartmanic zase neskučnej kalup dolů k Otavě a pak naštěstí už jen rychlostí 50 km/h dolů při řece do Sušice. Tak jo udržel jsem se, tentokrát mě neujeli. Ve stoupání za Sušicí se z davu ozve: „na občerstvovačce se staví!“. Jen se zeptám: „To jako fakt?“, a stejnak si myslím, že všichni jen projedou. Vystoupáme do Chmelné a najednou se před námi objeví ještě „nenačatá“ plně zásobená občerstvovačka. Pro mé velké překvapení, všichni do jednoho z první skupiny staví. Hurá! Konečně taky jednou ochutnám, co je na těch občerstvovačkách dobrého. Dávám šáteček, kelímek ionťáku a pro sichr ještě beru banána do kapsy. Po chvíli jsem stejně jako ostatní připraven pokračovat dál. Celá skupina na sebe počká a vyjíždíme společně. „Paráda, tak to je luxus“ : pochvaluji si. Je vidět, že mezi jezdci není nikdo z elitních jezdců, kterým vše podávají za jízdy do ruky. A tak jsou na tom všichni stejně.
Čtyři kiláčky se svezeme k rybníku u Dražovic a přes Kadešice se přehoupneme do Rozesedel a je tady obávané 4km stoupání na Šimanov. Kopec se utahuje čím dál tím více a tempo je pekelně ostrý. Řadím lehčí a lehčí až najednou zjišťuju, že už nic lehčího na té mé silničce není a stejnak se to nedá pomálu utočit. Tak jo, jdu ze sedla a lámu se nahoru do tohoto šílenýho krpálu, který v závěru má kolem 16%. Konečně jsme pod Sedlem a cesta se láme dolů na Nezdice na Šumavě. Kdyby tu nebyl člověk v takové křeči, dal by se tu obdivovat krásný daleký výhled na Šumavské hvozdy. Moc se nesvezeme a je tady další asi 9km dlouhé stoupání nahoru na Javorník. Stále se mě daří držet tempo s první skupinou. Z Javorníku dolů přichází ke slovu serpentýny. Borci klopí zatáčky jak na moto GP, div nebrousí kolenama asfalt. Na to vážně nemám, a raději brzdím a projíždím si zatáčky pomaleji a na stojato. Peloton si sjíždím opět až ve stoupání na Nicov, kde se cesta opět ohne dolů.
Neděle: Pirker GRENZErfahrung 2013 – 225km / 3,7 km up
Nedělní den začal budíkem v 3:00 ráno. Sice mě vzbudil, ale stejnak jsem byl napůl v komatu. Cože? „Já chci jet dneska zase víc jak 200 kiláků na kole?“ : ptám se sám sebe a pomalu mě dochází co za šílenost mám v plánu…..
Odstavce doplním snad během týdne. Prozatím prozradím jen – ujel jsem to ….
Spoke maraton Kralovice 2013
Na 10. ročník Spoke maratonu organizovaného Karlovickou partou bikerů jsem se chystal poprvé. Protože Dejv, Martin a Čenda osedlali žiletky a brázdili šumavským asfaltem, vyrazil jsem hájit naše barvy v doprovodu přítelkyně Lůcy. Přihlásil jsem se na nejdelší 52km dlouhou variantu. Profil trasy sliboval, že dnes nuda nebude. Poučen z řazení na start z Aimtecu, stoupl jsem si do předních řad. Je odstartováno. První kilometry vedly po asfaltu. Držel jsem se v přední skupině. Bylo cítit velké napětí. Na vjezdu do lesa se dva jezdci střetli a spadli do škarpy. Následovaly singly a štrúdl jezdců se natahoval. Visel jsem ve třetí vetší skupině, přitom si druhou nechával na dostřel. Tempo bylo ostré, snažil jsem se jet naplno a při pohledu na tachometr jsem se divil, že už mám ukrojených 11km. Bez problému jsem pročísl vodu první ze série brodů, který na nás čekaly. Vzdálil jsem se třetí skupině a hnal se za tou druhou, která mi mezitím zmizela.
Profil trasy mi vyhovoval a ve stoupání jsem se cítil jako ryba ve vodě. Sjezdy byly dlouhé šotolinové, občas střídány ostrými kamenitými se spoustou kořenů. Po dlouhém úseku osamocené jízdy, kdy se mým soupeřem stal silný protivítr konečně spatřím někoho přede mnou. Byl pro mne jako magnet, neustále mi přitahoval, ale jakmile jsem se přiblížil, jakoby se přepóloval a zase se oddaloval. Vjíždím do Hluboké, vyhnul jsem se protijedoucímu vozidlu a ztrácím bikera z dohledu. Tady nastane malá zápletka. Pořadatel, který upozorňoval další auto, mi nestihne včas nasměrovat. Jen na mě řve: „Levá, levá! Jedu tedy dál po asfaltu a první levou zahýbám. Po chvíli znervózním. Celá trasa byla perfektně z
načená a najednou nic. Otáčím se a jedu zpátky. Vracím se zpět za pořadatelem, omlouvá se mi a nasměruje mi na správný směr. Před sebou jsem měl opět závodníky ze třetí skupiny.Řekl jsem si, že to tak nenechám a zařadil težší rychlostní stupeň. Valil jsem na plno a dotáhl je. Ostré tempo si vybralo svojí daň. Na 43. kilometru, v předposledním stoupání nastupují první křeče. Nalil jsem do sebe všechen ionťák a řadil lehčí převody. Cestou jsme potkávali jezdce z třicetikilometrové tratě. Při průjezdu poslední občerstvovačkou bafnu kelímek s ionťkem a hasím si to na poslední kopec jménem Březina. Předjeli mě ještě dva soupeři z dlouhé trasy. Jdu do pedálů, snažím se jim uviset, ale vzdalují se mě. Vjíždím do Kralovic a Lůca mi hecuje. Zmobilizuji poslední zbytky sil, ale nakonec dojedu jen pár vteřin za nimi.
Cílem jsem projel na 23. místě absolutně a na 5. místě v kategorii v čase 2:22:30. Zvítězil Petr Tomek, který 52km dlouhou trať zdolal za 2:05:01. Celkem se zúčastnilo 103 bikerů a bikerek. Zde jsou k disozici kompletní výsledky Kralovického spoke maratonu. Po povedeném závodě následovala bohatá tombola a vyhlášení výsledků. Tak za rok v Kralovicích opět kolu zdar!
Aimtec Okoloplzně 2013
Start 5. ročníku závodu Aimtec Okoloplzně se kvůli zatopené louce při letošních povodních posunul o několik měsíců. I ve dne závodu nezůstala louka suchá díky dešti, který se spustil po ranních závodech nejmenších borců.
Před startem jsem se chtěl dostat do provozní teploty, protože nás čekalo hned od začátku ostré stoupání na Chlum. Bohužel jsem tím zaspal řazení na start a zůstalo na mě pouze místo v zadních řadách. V tu chvíli mi bylo jasné, že nějaký pěkný výsledek bude ten tam.
3.. 2.. 1.. START! 1.. 2.. 3.. Vteřiny utíkají a já jsem pořád stál na tom samém místě.. Vedoucí skupina už stoupala za první zatáčkou a balík přede mnou se konečně začal posouvat a mohla začít moje stíhací jízda. Deru se dopředu co to jen jde, ale na úzké asfaltové cestě se vytvořil špunt. Vyzrál jsem nad ním objezdem po polní cestě. Ve stoupání potkávám Maruš a slovy „pojeď, pojeď“ se jí snažím povzbudit.
Po sjezdu z rozhledny se pole roztrhalo a netrpělivě jsem vyhlížel kluky v našich barvách. Nikde jsem je neviděl, znervózněl jsem, přidávám. Poté trasa vedla mezi rybníky v Bolevci. Snažím se jet co největší kudlu, nevnímám, co se děje přede mnou, natož za mnou. Trasa pokračovala přes Senec do Třemošné, dále směr jezírko v Hromnicích. Kluci pořád nikde. Říkal jsem si, dnes jedou jak motorky… V šotolinovém výjezdu dojíždím Dejva. „Jedu jedu!“ volal jsem na něj. Šéďa byl na dohled. Po stoupání jsme absolvovali sjezd v malé skupince zpět do Hromnic singlem skrz kaňon, který byl pro mě novinkou. Stejně tak jako dlouhá dřevěná lávka přes potok. Bylo mi jasné, že v dešti bude pěkně klouzat. Proto jsem na ní najížděl pomaleji a v naději, že hladký povrch hladce zdolám. Chyba lávky… V tu chvíli přede mnou nějaký borec padl, za ním další a abych do nich nevlítl, položil jsem se s kolem a klouzal po lávce.. Zkušený lišák Šéďa hladce proplul a mířil vpřed. Za Dolany byl prudký padák ke hřbitovu se spoustou kořenů a žlabů. Vzpomněl jsem si na Čendu, že tu se svým „fakýrem“ bude mít setsakra co dělat. K Bílé Hoře dojíždím v pětičlenné skupince.. Vzájemně se kontrolujeme a vypadá to na závěrečný špurt v cíli o pozice. Zhruba 500m před cílem mi plavalo zadní kolo.. Defekt. Sesedl jsem z kola a sprintoval do cíle. Šéďa mi ukazuje záda. Martin, který už byl dávno v cíli s umytým kolem, převlečený a s objednávkou na masáž, mi povzbuzoval slovy: „Makej, jsou prošitý jak larisa!“ Dobíhám do cíle a Dejv dojíždí chvíli po mně.
Závod dojelo 271 bikerů, vyhrál Milan Spěšný s časem 1:51:35
Z našeho teamu jsme dojeli následovně:
Martin Vít – 25 místo absolutně, 10 v kategorii s časem 2:02:10
Petr Šedivec – 63 místo absolutně, 25 v kategorii s časem 2:16:55
Vašek Auterský – 70 místo absolutně, 12 v kategorii s časem 2:17:43
David Havel – 72 místo absolutně, 28 v kategorii s časem 2:18:42
Čeněk Vávrovský – 199 místo absolutně, 35 v kategorii s časem 2:45:21
Marie Váchalová – 235 místo absolutně, druhé místo v kategorii s časem 3:00:21
Vít Vojáček – DNS
Zde jsou k vidění kompletní výsledky Aimtec Okoloplzně 2013.
a pár obrázků ze závodu….
//
Brnířovská šlapka 2013
Brnířovskou náves po roce opět zaplnili vyznavači horských kol. V sobotu 24.8.2013 se zde konalo již osmé pokračování MTB maratonu Brnířovská šlapka. Článek o průběhu závodu napíše Martin během týdne…
Prozatím jen výsledky:
Závod dlouhý 55km s převýšením 1302m dokončilo 117 bikerů ze 121 startujících.
Vyhrál Milan Spěšný s časem 2:01:21.
Z našeho teamu jel pouze Martin, který přijel do cíle na 8 místě celkově, a vybojoval bronz ve své kategorii v čase 2:12:25.
A protože na startu ukecal pár klůků – doslova dva – vytvořil s nimi team a v teamové soutěži 3 členných družstev skončili na pěkném 2 místě.
Zde jsou k vidění komplení výsledky Brnířovskéšlapky 2013.
Karlovarský AM bikemaraton
Karlovarské lázeňské lesy se staly opět mekou bikerů. V sobotu 17.8.2013 se zde jel čtrnáctý ročník Karlovarského AM Bikemaratonu, který je již několik let součástí seriálu Kolo pro život.
Zdejší lesy jsou doslova protkány sítí lázeňských stezek a pěšinek spojující příkré stráně okolních kopců.Nejeden kopec zdobí rozhledna nebo vyhlídkové místo na město a není tak nouze o dech beroucí panoramata (ikdyž bikerům berou dech poněkud v jinem slova smyslu pozn. autara). Dohromady tak okolí Varů tvoří ideální hřiště pro stavbu náročných a dynamických tratí pro bikery. Právem je proto tento závod považován za jeden z nejhezčích závodů ze seriálu Kolo pro život. Oproti loňským rokům byla trasa opět jiná. Kdysi se zde jezdil okruh 50km a pro toho kdo chtěl jet delší trať absolvoval okruh 2x. Letos delší trasa měřila „jen“ 61km, ale zato převýšení bylo značné. Pořadatel sliboval 1984m, nicméně Garmin zde naměřil pouze 1390m.
Díky mojí letošní výhře v seriálu Jarní Bahno jsem od pořadatele obdržel volnou VIP vstupenku. Se startovním číslem 33 jsem se mohl poprvé v životě postavit na startu KPŽ mezi první elitní padesátku. Víťa stál dál v davu mezi první stovkou. Nádherné prostředí lázeňské pěší zóny T.G.Masaryka dav bikerů úprkem opouštěl s výstřelem, který zazněl v 11:30. Hned po stratu se stoupalo zostra na Výšinu přátelství (556m), kde stojí rozhledna Diana. Než jsem se stačil rozdýchat předjela mě minimálně první stovka spurterů včetně Víti. Prohodili jsme spolu pár slov, pak jsem za to vzal a začal závodit. Nahoře na Dianě byl již peloton dokonale nadělený na skupinky podobně výkonných jezdců a tak se bezesporu splnil záměr stavitele trati. Následovala motanice po kopcích nad Vary dolů – nahoru a tak stále dokola. Byl do dokonalý mix terénů a singlíků během kterého jsme se vydrápali snad ke všem vyhlídkám co nad Vary jsou. Dolů vedly různě náročné sjezdy. Nejvíce se mě líbila serpentýnová stezka z Jeleního skoku. Zhruba na 15km nás trať dovedla k mezinárodnímu letišti v Karlových Varech. To se celé objíždělo víceméně po zpevněných cestách a nebo asfaltu. Dlouhý otevřený prostor přál protivětru a tak se nevyplatilo jet tu sám. Což se mě bohužel povedlo. Asi 200m přede mnou se sformovala velká skupina a stejnou vzdálenost za mnou byla další početná skupina. Měl jsem na výběr počkat až mě „dojede vlak“ ze zadu a nebo pokusit se bojovat a dojet skupinu přede mnou. Zvolil jsem tu těžší variantu a sedmičlenou skupinu přede mnou se mě podařilo s vypětím sil dojet. Borci zde ukázkově střídali a tak z toho těžili všichni. Na mě přišla řada až ke konci silniční pasáže a tak jsem si i stihl „odpočinout“. Odbočkou na Vítkův vrch a zdejší občerstvovačkou skončila „silniční“ část závodu.
Chytil jsem bidon a banán, ale než jsem jej stačil oloupat začalo se padat náročným sjezdem po Bétovenově stezce. Přes Bethovenovo altán jsme sklesali kolem zábradlí až k říčce Teplá, na které byl brod. Na asfaltu za ním jsme nestihli ani okapat a hned nás trasér nasměroval na nejprudší výjezd do lesa. Z nejtěších převodů bylo potřeba v mžiku přeřadit až na ty nejlehčí. Tohle překvápko už jsem si pamatoval z minula, takže jsem stihl zařadit včas. Na dlouhém výjezdu bylo ještě pár překvapení v podobě náhlé změny pěšiny. Začalo opět singlíkování po lázeňských pěšinkách. Nahoru – dolů můstky zatáčky, kořeny kameny a tak stále dokola. Nebylo moc prostoru k předjíždění a tak se pořadí již nijak výrazně neměnilo. Až k rozcestí u sv Linharta mě dojel jen Martin Klofanda, který již pomalu finišoval do cíle. Odtud následoval další náročný výjezd na Doubskou horu. Sjezd dolů vedl cestou volného makadonu. Vletěl mi zde šutr do výpletu zadního kola a ne a ne jej opustit. Počkal si až se otočí kolo k přehazovačce a ránou do ramínka vyletěl z kola. To pochopitelně nezůstalo bez následků. Ramínko se ohnulo a otočilo zároveň a kladky šly mimo řetěz. Pod sjezdem zhruba na 55km jsem musel zastavit a ramínko alespoň drobet narovnat rukou abych mohl pokračovat. Během těch pár sekund mě vzali dva soupeři: Martin Klofanda a Jarda Nový. Snažil jsem se je ještě dohnat, ale začal se mě motat řetěz, protože se točil mimo spodní kladku na přehazovačce. Zbylých 5km bylo naštěstí více méně z kopce a tak jsem to s rachtajícím řetězem dojel. Ještě závěrečné dva brody „pro diváky“ přes potok v areálu meandru Ohře a jsem v cíli.
Trasu 61 km, kam se přihlásilo 404 bikerů, vyhrál Pavel Boudný v čase: 2:19:07. Já jsem dojel na 29 místě absolutně a 9 v kategorii v čase 2:43:15. Za náš team jel ještě Víťa Vojáček, který dojel na 81 místě absolutně a 17 v kategorii s časem 2:59:28. Zde jsou k dispozici kompletní výsledky z Karlovarského AM Bikemaratonu.
Co říci závěrem: Pořadatel připravil pěknou náročnou, přesto jezdivou a spravedlivou trať. Libilo se mě i místo startu a hlavně cíle. Krásný park v meandru Ohře spolu s vodními radovánkami byl hezkou motivací závod dojet. Děkuji všem pořadatelům za přípravu z mého pohledu výborně organizačně zajištěného závodu.
O Krále a Královnu Českého lesa 2013
Český les hledal již po jedenácté svého cyklistického krále a královnu. Pořadatelské otěže svírají pevně v rukou Tachovští cyklisté. Letos se jim však snažila police ČR tyto otěže z rukou vytrhnout. Policejní úředníci plzeňského kraje striktně dodržují zákon č.361/2000 Sb. § 47a, novelizovaný v srpnu 2011. Nešťaná novela zpřísňuje podmínky pro konání sportovních akcí na pozemních komunikacích. Údajně bylo smyslem novelizace zabránit závodům rychlých sportovních vozů. Nicméně z hlediska zákona jsou také cyklisté řidiči, takže výklad této novely znemožňuje rovněž pořádání cyklistických závodů na neuzavřených pozemních komunikacích. Uzavřít jedinnou přístupovou komunikaci do vesniček na úpatí Českého lesa je však z pochopitelných důvodů nemožné. Policie se tedy rozhodla naplnit bohužel druhé ze svých dvou poslání. Místo aby pořadateli „pomohla“ s uspořádáním závodu z Tachova, rozhodla se „chránit“ zájmy ostatních občanů tachovska před nebezpečnými rychlými cyklisty.
Pořadateli se přesto podařilo najít cestu k uspořádání letošního ročníku závodu O Krále a Královnu Českého lesa. Znamenalo to přesunout celou trasu závodu mimo pozemní komunikace. Tím se také přišlo o nejlepší zázemí, které v ČR pro cyklisty znám – areál Rychta v Tachově. Je smutné, že město vynaloží obrovské peníze na vybudování sportovního areálu pro cyklisty, ale sportovní akce od něj díky výše uvedené novele již nelze uspořádat. Start závodu se proto pro letošek přesunul do samého srdce Českého lesa. Útočiště našel v osadě Ostrůvek u stejnojmeného loveckého zámečku na soukromém pozemku vstřícného pana majitele. Ze stejných důvodů doznala výrazných změn také trasa závodu. Tu tvořil 25km dlouhý okruh, který jeli turisté jednou a závodníci dvakrát. Oproti loňsku přibyl na trati jeden celkem hluboký brod přes Lužní potok.
V 11:00 bylo odstartováno. Hned na začátku se stoupalo asi 2km strmou, vodou vymletou cestou na Knížecí strom. Všichni jeli pekelné tempo. Na čele se vytvořila asi šestičlenná skupina, kterou jsem si nechával „na dostřel“. Jejich tempo bylo pro mě příliš vysoké a tak jsem si jel svoje spolu s několika závodníky ve druhé skupině. Od Knížecího stromu přišel dlouhý sjezd lesní cestou upravenou lakatošem. Spadlo se až k Lesné, kde byl brod přes Lužní potok. V prvním kole jsem nevěděl co od něj čekat a tak jsem do něj vjížděl raději pomaleji. Byl celkem hluboký, ale dal se jezdit. Na 12,5 km přišla zrádná odbočka na bývalou Pavlovu huť. Šipky vlevo byly umístěny na haldě vytěženého dřeva, před kterým byla jakási pěšina plná klacků z pokácených stromů. Odbočila tam celá první i druhá skupina. Zatímco jsme se lámali přes klacky předjelo nás několik dalších závodníků, kteří třefili správnou cestu, jež byla schovaná až za haldou dřeva. V následujícím stoupání na Tetřeví vrch jsme je předjeli, takže o pozice jsme nepřišli. Na 18 km mě ve sjezdu při řazení spadl řetěz a musel jsem zastastavit. Při nandavání řetězu jsem zjistil, že prasklo vodítko od přesmykače. Bylo mě hned jasné, že se mě s nefunkčním přesmykem pojede špatně a tak jsem zvažoval, že závod po prvním kole zabalím. Zkoušel jsem řadit, a ono to kupodivu šlo. Dohnal jsem zpátky druhou skupinu, ale pak přišel rozdrncaný sjezd. Bylo potřeba zařadit těžké převody hodil jsem tam velkou pilu a v zápětí mě opět spadnul řetěz. Takže jsem musel zase zastavit a pak dohánět ztracená místa.
Stejný martýrium se spadlým řetězem jsem řešil ještě dvakrát v druhým kole. Další zastávky na nandavání řetězu a dohánění ztracených míst mě stálo hodně sil a to nejen těch fyzických, ale i psychických. Nechtěl jsem už riskovat spadlý řetěz a tak asi od 30km jsem byl rozhodnut dojet závod bez řazení přesmykačem jen na prostřední placku, ze které řetěz spadnout nemohl. Znamenalo to točit z kopce neskutečné točky, ale i tak mě soupeři z kopců ujížděli. Do kopců jsem je dojížděl a stálo mě to další a další síly. V druhém kole jsem ve stoupání na Tetřeví vrch znovu dojel druhou skupinu a na dostřel jsme měli i tu první. Jenže pak přišel sjezd a utočit pekelné tempo dolů na prostřední pilu jsem nestíhal. Risknul jsem to, zařadil velkou pilu a dotáhnul jsem závodníky přede mnou. Pak mě znova spadl řetěz a musel jsem zase zastavovat. V posledním kopci na Šelmberk jsem naposledy předjel závodníky z druhé skupiny. Bylo mě jasné, že jim musím ujet aby mě z kopečka do cíle nepředjeli. Rval jsem to ze všech sil nahoru a snažil se vybudovat si co největší náskok. Podařilo se mě ještě předjet jednoho závodníka, který odpadl z první skupiny. Pak se kopec zhoupnul do cíle. Soupeř zařadil těžké převody a já mu horko těžko stačil na střední pilu točením nezkutečných toček. Naštěstí se trasa těsně před cílem ještě trochu zhoupla nahoru a stihl jsem ho před cílem ještě o sekundu přeskočit.
Cílem jsem projel v čase 2:03:38 na 7 místě. Vítězem a tedy i Králem Českého lesa 2013 se stal Petr Šindelář s časem 1:48:26. Zde je možné si prohlédnout kompletní výsledky ze závodu O Krále a Královnu českého lesa 2013.
Co říci závěrem: Navzdory problémům, které pořadatel s uspořádáním závodu měl se mu podařilo připravit hezký závodní okruh Českým lesem. Kluci přeji Vám mnoho sil v boji s birokracií a věřím, že ten příští ročník určitě bude! Nevzdávejte to! Byla by škoda přijít o závod územím kam se leta nesmělo jen kvůli úředníkům.
Pro mě byl závod díky technickým problémům takovou sérií časovek spolu s kadenčním tréninkem. Nicméně jsem rád, že jsem to nezabalil a dojel až do cíle, kde opět zavládla úžasná atmosféra. A kdo vydržel ještě chvíli po vyhlášení vítězů byl odměněn parádní dožrávanou. Zbyly stejky bez chleba takže každej dostal stejka se stejkem a navrch i kupu sladkých koláčků a buchet. Takže kdybych neměl rozbitý kolo mohl bych tu kroužit minimálně 24h .
Jabkoty´s Mile International – 3.8.2013
Letos stejně jako loni jsem nemohl chybět na tomhle nádherném, ale hodně náročném závodě. Jelikož jsem ho jel loni poprvé a byl jsem z něj nadšený, ukecal jsem k jeho absolvování ještě Dejva a Vencu. Takže jsme jeli tentokrát za náš tým ve třech. Martin bojoval na Krušnohorském MTB QWERT maratónu v Meziboří u Litvínova a Tlumič s malým Ondrou vyrazil hájit naše barvy na Kokosáckej triatlon do Březína.
Prezentace probíhala pouze v pátek, takže David s Luckou se rozhodli přespat ve stanovém městečku a dorazili už v pátek večer. Já měl pracovně cestu kolem,takže jsem nás s Vencou zaregistroval v pátek a na start jsme dorazili až v sobotu ráno.
Kolem 7 hodiny ranní jsme přijeli do Kdyně a tady se to začínalo pomalu hemžit natěšenými bikery. Bohužel pořadatel trochu podcenil promo a na startovní rošt dlouhé trasy se postavilo pouze něco kolem 30 závodníků a na trasu krátké trasy něco kolem 70 jedinců. Na to kolik úsilí s tímhle závodem každoročně mají a jak perfektně je zorganizovaný, tak je to velká škoda a bylo mě to trochu líto. Start a cíl a veškeré zázemí závodu se konalo na fotbalovém hřišti na začátku Kdyně směrem od Domažlic. Blíží se 8 hodina a je odstartováno. Zaváděcí motorka vyrazila a za ní skupinka natěšených bláznů . Minulý rok se závod prezentoval jako jeden z nejtěžších závodů v ČR, letos o tom nepadla žádná zmínka takže jsem si bláhově představoval, že možná trochu snížili laťku, ale to byl omyl ! Plno pasáží předělali ještě více do terénu, takže přejezdy po cestách a asfaltu minimalizovali na úplné minimum a přidali pár lahůdkových výjezdů.
Ale teď už krátce k samotnému závodu:
Po startu se jelo docela slušné tempo, každý věděl co ho čeká a moc se nezávodilo.Za to s prvními kopcy bylo jasné že začínáme nabírat výškové metry a to hodně rychle. Asi do 20 km jsme jeli všich tři spolu a Venca se nějak né a né rozjet. Pak se nám konečně utrh a začínal se postupně probojovávat vpřed. Teplota nám dávala zabrat, 35°C ve stínu a na slunci ještě mnohem víc z nás dělalo pohybující se blázny,které se pečou ve vlastní šťávě. Na zádech jsem si vezl sice 2,5 litru pití, ale už na první občerstvovačce jsem nepohrdnul naplněným bidonem, který mě okamžitě vrazili do mého prázdného košíku a zalil jsem to ještě 0,5 litrem vody z kelímku. Blíží se 25 km a můj Garmin začíná ukazovat 1000 m převýšení. S Dejvem jedeme pořád spolu a začínáme vjíždět do Německa. Lucka zvládá geniálně roli fotografky a až neskutečně se přimisťuje. Už na nás čeká na první německé občerstvovačce u Rittsteigu a pořizuje další fotky. Nám už se začíná konečně zjevovat kýžený vrchol Hohenbogenu, ale pořád je ještě dost daleko. Němci a jejich preciznost je v organizaci znát na každém kroku. Na větších križovatkách stojí hasiči se zapnutými majáky, všichni ve spojení pomocí vysílaček a jak vidí nějakého závodníka, okamžitě zastavují dopravu aby měl volný průjezd. To mají zmáknuté super. Já s Dejvem sjíždíme konečně do údolí, odkud už začínáme stoupat po asfaltu na Hohenbogen. Někdo asfalt nesnáší, ale my jsme tady za ten krátkej asfaltovej úsek byli vděčni jako nikdy. Míjíme chatu odkud začínají vézt lanovky a začínáme stoupat po šotolinových cestách. Cestu jsem si pamatoval trochu z loňska, takže jsem věděl že v jednom místě budeme tlačit, ale tentokrát nás pořadatelé nahnali přímo na sjezdovku. Její sklon zvláště když sebou člověk musí vláčet kolo se zdál opravdu strmý a přimomínal minimálně černou sjezdovku. Tady jsme se všichni nějak sjeli a na kopci byl vidět skoro celý peloton. Venca byl téměř až nahoře a za námi přijížděli další a další bikeři kteří začali stoupat tímhle ukrutným kopcem. Po 10-15 minutách, když jsme tuhle třešničku na dortu měli za sebou, konečně najedeme zase na povrch po kterém se dá jet. Cesta stále stoupá k vrcholu a Dejv si začíná stěžovat na křeče, mě už taky louplo v lejtku, takže jsme na tom podobně. Když konečně dorazíme na vrchol Hohenbogenu, začneme s křečemi bojovat solí. A jelikož je tohle známá věc, tak tam miska se solí samozřejmě nechybí. Vezmu půlku banána a zabořím jí do misky. Dobrota to moc není, ale věřím že to pomůže. Lejeme do sebe další a další litry vody. Další prázdný bidon mě byl okamžitě doplněn. Člověk si tady na občerstvovačkách připadá tak trochu jako v servisu. Všichni jsou hrozně ochotní a defakto by se člověk nemusel pustit řidítek a snad by ho i nakrmili, prostě super. Míříme konečně z kopce, ale vzhledem k našim problémům jsme trochu zvolnili. Tepák konečně neukazuje čísla okolo 180, ale ustálil se na hranici něco přes 160. Následuje kamenitý sjezd až pod úpatí kopce a odtud začínáme stoupat na Neukirchen. Tady při sjezdu křížovou cestou zase čeká Lucka a fotí. Cesta německem je moc pěkná a oba s Davidem si to v rámci možností užíváme. Těsně před Českou hranicí sjíždíme kamenitou pasáž a najednou se ozve sičení. Defekt. Můj opěvovaný Continnental mě prvně zklamal. Mlíko z duše se dere ven jak z vodní pistole a tuhle díru asi nezvládne. Takže měním a Dejv mě s tím pomůže. V rámci úspory času, dávám sifon, takže jsme ztratili tak 5 minut. Hned na daší občerstvavčce na Flekách ještě dofukuju velkou pumpou, kterou tam měli a vše je OK. Už začínáme bejt hodně použitý a kilometry né a né přibejvat. Trochu to zkrátím Na předposlední občerstvovačce pod Korábem jsem oba totálně na kaši a náš postup se mění v pochodové cičení. Sebemenší kopec a my slejzáme z kola a tlačíme. Každej z nás jede na doraz a kdyby nebylo toho druhýho tak se na to možná vykašlem. Když už jsme konečně na hřebenu, tak se radujeme, ale ouha. Klesáme na druhou stranu kopce a celý ho objíždíme, později obcházíme až jsme konečně u rozhledny a na vrcholu kopce Koráb. Tady je poslední občerstvovačka a informace, že už to máme jenom 3km z kopce, ale nepřijemným terénem, nám opět rozzáří úsměv na rtech. Ať to vede kudy chce, hlavně že nemusíme chvíli šlapat. Sjezd byl teda docela náročnej a v závěru jsem brzdil i třema prstama, jak už jsem neměl sílu, ale už jsme v Kdyni. Finální průjezd a konečně projíždíme společně cílem.
Trasu 110 km s převýšením 3500m vyhrál: Martin Strieženec v čase: 05:01:33, Václav Auterský závod dokončil na 8. Místě celkově a 3. v kategorii v čase: 05:51:19 , Já Petr Šedivec a David Havel jsme dokončili na 18-19. místě celkově a 6. – 7. v kategorii v čase: 06:35:59. Kompletní výsledky si můžete prohlédnou zde.
Závěrem bych chtěl říct, že i když v průběhu závodu každý znás tenhle závod proklínal díky své náročnosti. Po průjezdu cílem to bylo zapomenutoa a příští rok se opět postaví na startovní lajnu. Takže ještě jednou díky Jabkoťáci za skvělou organizaci a atmosféru a příští rok na viděnou
Krušnohorský MTB QWERT maratón 2013
Čtvrté pokračování seriálu Českého poháru zavítalo v sobotu 3.8.2013 do Krušných hor. Start závodu byl v městečku Meziboří u Litvínova. Slunečné počasí vypadalo už od rána pořádný pařák a přestože předpověď slibovala 33°C bylo v poledne ve stínu až úmorných 37°C.
Pořadatel přichystal pro bikery celkem 3 náročné trasy: pohárovou 97km trasu A, střední 58km dlouhou trasu B, a výletní 23km dlouhou trasu C. Úctihodné však bylo převýšení všech tří tras : A 2858m, B 2150m a dokonce i C 1253m! Z našeho teamu startoval pouze Martin v pohárové trase A. Kluci hájili naše barvy na Kdyňské Jabkoty’s Mile.
V devět ráno strosta Meziboří odstartoval z náměstí peloton všech tří tras najednou. Hned od začátku se začalo stoupat směrem na Klínskou sjezdovku, takže peloton se celkem rychle začal trhat. Pohled na stráň sjezdovky od spodní stanice lanovky byl odstrašující. Až na výletníky z trasy C, kteří mohli ke zdolání sjezdovky využít lanovku, museli všichni ostatní nahoru po svých a nebo se sklopeným zrakem dupat a točit nejlehčí převody. Na strmém svahu však byly i ty nejlehčí převody krutě těžký. Naštěstí se stoupalo jen zhruba do třetiny sjezdovky, kde trať pokračovala po uměle vybudovaném singlu vzhůru. Ten byl nakličkovaný po vrstevnicích a tak v lese byl vidět celý had cyklistů, který se pomalu pohyboval k horní stanici Klínské sjezdovky. 
Nahoře byla asi po 6km první občerstvovačka, kterou asi málo kdo využil. Odtud se lesem pokračovalo k vodní nádrži Jonov, která je se svou 43m vysokou a 255m dlouhou zděnou hrází nejvyšší zděnou přehradou v ČR a slouží jako zdroj pitné vody pro Litvínov. Nádherný pohled na čistou vodní hladinu, do které by člověk v tom pařáku nejraději hned skočil a dál v závodě nepokračoval zajisté provokoval nejednoho upoceného bikera. Nicméně trať dál pokračovala přes Křížatky do pěkného singlu nakličkovaného roklí nad Horním Jiřetínem. Kolem Loupnice jsme se pomalu blížili k další atrakci závodu, kterou je sjezd do jindy nepřístupného funkčního povrchového hnědouhelného lomu Československé armády. Hned na úpatí lomu předjíždím dvojici cikánů, kteří táhnou skládací kolo neuvěřitelně naložené železem. Zřejmě zde mají nějaké jiné závody než my . Ve strachu aby mě s tou těžkou skláčkou ve sjezdu nedojeli do toho po panelové cestě dupu co to dá, ikdyž po minulém týdnu nemohu moc sedět a musím ve stoje. Najednou se přede mnou objeví obrovská díra s rypadlama a fáráme dolů. Paráda dole mě v uších supjektivně zní song Dole v dole od Kabátů. Naše počínání zde znuděně pozorují zaměstnanci z nastartovaných buldozérů a my žereme suchý prach který zvedají biky v obrovské šedé mračno.
Na výjezdu z lomu byla asi na 25 km druhá občerstvovačka. Zalil jsem prach v krku kelímkem vody, druhý jsem si vylil na hlavu a hurá dál. Začalo peklo v podobě stoupání z díry dolu, která je zhruba 200 m.n.m až na vrch Jezeří pod zříceninu hradu Starý Žeberk. Slunce už pěkně pálí a nekonečné stoupání je vyčerpávající. Popíjím vodu, ale moje tělo funguje jak cedník, tak raději moc neplýtvám neboť nevím jak daleko to bude k další občerstvovačce. Víceméně po lesních cestách se spadlo do Mariánského údolí odkud začalo další stoupání až na německo-české hranice na hřebenech Krušných hor. Je čím dál tím větší hic a pamalu mě dochází voda v obou bidonech. Nervozně vyhlížím občerstvovačku, kterou očekávám na hranicích v Mníšku zhruba na 60km. Jenže zrada nic tu není, jen čerpací stanice. Jsem nervozní, bez vody v tomhle hicu už daleko nedojedu. Za normálních okolností by byla čerpací pumpa jasnou volbou pro doplnění vody. Stejná pumpa mě letos zachránila i při závodu 1000 mil, ale na tomto krátkém 100km závodu si takový luxus nemohu dovolit. Pokračuju dál na sucho a lapám po vzduchu. Plazím jazyk aby mě na něj kapaly alespoň kapky potu z čela, ale nepomáhá to. Každá kapka potu co mě steče z čela na jazyk je dobrá akorát tak pro hlavu aby to nezabalila. Dostavuje se dehidratace. Vyhlížím louže, potůčky prostě kde jakou vodu. Špinavou blátivou vodu se pít neodvažuju a tak alespoň projíždím louže aby mě trochu schladily zespodu. Jediná myšlenka, která mě ještě žene v této výhni vpřed je, že soupeři na tom musí být stejně. Začínaj krušné chvíle v Krušnejch. Konečně se přejíždí asfaltka Krušnohorské magistrály, kde stojí pořadatel. Asi jako každý se ptám po vodě. Dostanu odpověď, že občerstvovačka je zase až na Klínech asi 5km odtud. Dalších 5km trápení než se vymodlená občerstvovačka konečně na pokraji halucinací zjeví přede mnou jak oáza v poušti. Byl to 65km, tedy 40km bez možnosti doplnění vody. Díky tomuto dlouhému úseku to někteří závodníci museli z obav o zdraví zabalit a někoho dokonce odvezla sanitka s příznaky dehydratace. Třesoucí rukou nalívám z kanistrů oba bidony, jeden kelímek vody si leju na hlavu a druhý do krku, hlavně se nepřepít mě ještě velí hlava. Atak seberu ještě dva banány z nichž jeden mě upadne a mastím zase dál. Do banánu však nestihnu ani kousnout, a je tu sjezd ze sjezdovky po stejném singlu jako jsme na ní jeli. V tom stavu jakém jsme tu všichni byli jsme si ho ani drobet nikdo neužil. Hlava jen tak tak držela stabilitu a bylo třeba pořát pít a pít což v singlu plném zatáček jde hodně špatně. Než jsem se dokroutil dolů zmizel ve mě celý bidon jak pára nad hrncem. Spadlo se znovu až do Pekelského údolí. To nemůže věštit nic dobrého!. Ani se nenaďěju a odbučeje trať vpavo kolomo na vrstevnice. Řadím nejlehčí převody a pohybuju se 4 km/h. To nemá smysl slejzám z kola a raději tlačím kolem jakési ohrady. Slunce do nás pere, jak kdyby nás to chtělo dnes sežehnout. Vidím před sebou blízko jednoho soupeře a v dálce další čtyři. Je to jasné, stoupá se na nejvyšší vrch východního Krušnohoří, kterým je se svými 956m vrchol Loučné. Soupeře blíže před mnou se mě v polovině kopce podaří předejít u dalších čtyř si měřím časový odstup podle pevného bodu. Vychází, že mají náskok čtyři minuty. Než se vydrápu nahoru zmizí ve mě druhý bidon vody a hlava zase začíná mít strach z další dehydratace. Z loučné byla krásná vyhlídka ale není čas se kochat výhledy.V dálce vidím další vrchol, kterým je se svými 891 m.n.m Vlčí hora se stejnojmennou kovovou rozhlednou. Zde stojí podpora nějakých závodníků s bidony. Jak rád bych jim je ukradl, ale nejde to. Když mě vidí jak jedu s jazykem zase na vestě, alespoň mě obdarují informací, že za chvíli je další občerstvovačka. Ta informace mě pomohla snad jako voda. Alespoň hlava zase myslela na to jak jet dál a ne že – až se napiju. Začínaly mě navíc brát křeče do obou nohou, protože přes mě proteklo už přes mě už 3,5l vody.
Před čtvrtou občerstvovačkou stojí příjemný chlápek regulovčík a povídá příjemným hlasem, už to máš jen 300m k občerstvovačce na Dlouhé louce. Dojeď tam a vrať se ke mě. Dolejvám znova oba bidony, neboť plné se tady na tom závodě nikde nedávají. Na křeče ještě hrst soli přímo do krku, banán do kapsy, kelímek vody na hlavu a jeden do sebe a rychle pokračovat v té dnešní víhni dál. Mám plnou hubu soli a tak ve mě během chvíle zmizí další polovina bidonu. Sotva se motám a ztrácím stabilitu, u zaniklé obce Vilejšov mě zahraní přední kolo o stopu od traktoru na polní cestě a nekompromisně mě posílá k zemi. Objíždí mě Miloš Nouzák z Big Shock teamu a ještě se mě stihne pozeptat zda jsem OK. „Jsem“ odpovídám a snažím se nasednout a nenechat ho ujet. Jenže řetěz je dole. Toho do cíle už neuvidím je mě v tu chvíli jasné a v klidu vymotávám řetěz z přesmykače. Přes vrch Tří pánů se vrátíme zpět k občerstvovačce na Dlouhé louce. Zase se opakuje potřeba vody a tak plním potřetí 1,5l do svých bidonů, kelímek na hlavu, kelímek do krku a už aby byl dnes toho trápení konec!
Následuje parádní hodně rychlý a dlouhý sjezd na Loučnou. Ikdyž se snažím jet dolů rychle dojede mě zde Jirka Švorc z Big shocku. Asi nemá brzdy! Já přeci jen se občas té páčky musím dotknout a tak mě po chvíli zmizí. Přesto jsem se také pěkně svezl, houpáky před kterýma to člověk musí pustit aby jej to do následujících malých brdků vyneslo setrvačností byly zajímavé. V Loučné jsme zas na dně, teda profilově – na trase. Dnes už naposledy. Kousek dál je i poslední pátá občerstvovačka. Hlava už je opatrná a tak i přesto, že bych to těch posledních 5 nebo kolik kiláků do cíle patrně na zásoby dojel, raději volím jistotu a stejnak dolévám. Během této doby mě předjede Martin Klofanda a potkám zde i Jardu Lecnara z Pítrs bajku. Obá stihnou opustit občerstvovačku dříve než já. V posledním stoupání na sjezdovku nad Mezibořím dlouhou dobu před sebou vidím Jardu, ale přibližuju se k němu jen velmi pomalu. Snad po centimetrech. Je mě jasné, že když ho do sjezdovky nedojedu, dolů už ho nepředjedu. Touha soutěžit mě ještě neopustila.Zkouším řadit těžší převody, zamykat vidlici, dupat ve stoje zase řadit těšší a doufat, že mě do cíle už nesekne. Kousek před posledním vrcholem jej udolám a pouštím to do závěrečného sjezdu po sjezdovce. Ten je nakličkovaný po celé šířce a v serpentýnách zatáčkách leší posekané seno. Snažím se jet na jistotu, abych poslední vybojované místo neztratil hloupou chybou.
Cílem projíždím na 22 místě absolutně a 17 místě v kategorii v čase 5:56:01. Zvítězil Jan Jobánek s časem 4:43:00. Zde jsou k vidění kompletní výsledky Krušnohorského QWERT MTB maratonu 2013 na trase A – 97km.
Co říci závěrem: Trasou krásný a převýšením velice náročný maraton, plný singl treků a jiných zajímavých pasáží. Na trase bylo spoustu reglovčíků a značení pomocí oranžových šipek na cestách, červených trojúhelníčků na tabulkách a mlíka nemělo z mého pohledu chybu. Velkou slabinou bylo nedostatečné množství občerstvovaček pro takto horké letní počasí. Obzvláště distanc mezi 2 a 3 občerstvovačkou byl příliš veliký a pro některé závodníky nepřekonatelný. Přitom stačilo vzít pár kýblů s vodou a zajet do Mníšku.Dlouhá trasa závodu byla také místo slibovaných 97km o 8km delší. To jsou ale jedinné vítky k jinak vemi pěknému závodu s nevšedně bohatou tombolou a ještě bohatšími cenami pro vítěze. Mezi výherce firma Qwert rozdělila 200000,- korun. Tím se nemůže pochlubit snad žádný jiný maraton v ČR. Škoda jen, že alespoň 1000,- Kč z těchto peněz nevěnovala firma na nákup bidonů pro ostatní ne-elitní závodníky. Zážitek ze závodu by byl jistě mnohem lepší. Na druhou stranu takto jsme to měli jako extrém . Po závodu jsem musel vypít ještě asi 3,5l různých nápojů aby se tělo vrátilo do normálu.
Berounská MTB 24h
V sobotu 27.7.2013 startuje ve 12h v Berouně tradiční 24h závod. Z našeho teamu se přihlásil Martin a bude bojovat v kategorii jednotlivců až do nedělního poledne. Zde je možné sledovat průběžné výsledky z Berounské 24h.
Zkusit si zajet sólo 24h MTB závod mě už dlouho lákalo, ale steně tak dlouho jsem této myšlence vzdoroval. Až do víkendu v polovině letošních prázdnin, kdy jsem se přihlásil na Berounskou MTB 24h. Pro svoji premiéru jsem si nemohl zvolit lepší termín. Meteorologové totiž slibovali nejteplejší den v roce s teplotami přes den 38°C ve stínu a tropickou noc s teplotou nad 20°C.
V sobotním dopoledni jsem se přesunul autem do kempu v Berouně, který se nachází hned pod mostem přes řeku Berounku. Tou dobou zde již bylo spoustu ostřílených 24h matadorů. Snad všichni mají postaveny servisní stany s kompletním zázemím a podpůrným teamem přímo při trati, která projíždí kempem. To bylo první prozření. Já tu jsem sólo komplet na všechno. No nic,vyzvednul jsem si číslo, přistavil auto kufrem k trati, pod něj hodil igelitku plnou jídla a bedýnku asi deseti napněných bidonů a hurá na věc.
V 11:00 nám pořadatel u pódia vysvětlil pravidla a popsal záludnosti trasy, v 11:45 jsme si postavili kola do startovního koridoru a v pravé sobotní poledne bylo odstartováno ve stylu Le Mans. Tzn, každá závodník si běžel ke startu pro své kolo. Běžel jsem pomalu, protože se mě v kapse na zádech mrskala pumpička a měl jsem strach abych ji neztratil hned na startu. Chvíli po sobotním poledni nasedám na svůj stroj odhodlán neslézt z něj následujících 24h. Teploměr znuděně ukazuje 35°C a parta podobných bláznů dupe do pedálů co to dá a nabírá směr k Dědovi. Tím však není žádný důchodce co sedí na lavičce v parku v Berouně, nýbrž 493 m vysoký kopec Děd nad Berounkou, na kterém stojí stejnojmená rozhledna.
Během prvního kola se rychle seznamuju s trasou 15,17km dlouhého okruhu s převýšením 281m.Po výjezdu z kempu se jelo asi kilák při řece po asfaltu až k lávce přes Berounku. Až sem pohodová „rodinná“ trasa po asfaltce při řece. Jen co se přejela lávka začalo se stoupat do kopce Talichovo údolím, z počátku po cestě, pak po singlíku kolem potoku Brdatky i s jedním malým brodíkem. U rybníka na Brdatce se přejela asfaltka na Zdejčinu a lesní cestou se pokračovalo v nekonečném stoupání až na 5,6km trasy. Tam přišel asi 500m oddych po rovné šotolinové cestě, ze které se záhy uhnulo na sjezdík vysekaný v kopřivách, ostružinách a další lesní vegetaci. Ze začátku to tu hodně drncalo, protože cesta ani singlík tu zatím žádnej nebyl. Následovalo další stoupání po lesních cestách až na rozcestí pod rozhlednou Ďěd, kde byl jeden z nejprudších výjezdů. Od rozcestí na 9,6km následoval 3,4 km dlouhý sjezd po rychlém singlu až zpátky k Talichovo údolí. Tam přišly ke slouvu další singly plné klopených zatáček a spolu se dvěma lávkami přes rokle byla tato část jednoznačně nejzábavnějším místem okruhu. Loni se prý tento úsek v noci nejezdil, ale letos si dali pořadatelé práci a vybavili zatáčky v singlu červenými a bílými odrazkami a lávky dokonce i oranžovými. Z Talichovo údolí se spadlo po cestě zpátky k řece a kde byl vysekán až k lávce úsek kolem řeky v jakémsi roští. Tady to hodně drncalo a sedět na sedle se tu po několika kolech vpodstatě nedalo. Že by proto se říkalo této části Berouna Na Ptáku? Bikerky prominou . Přejela se lávka, kde byl obousměrný provoz a hned za ní se uhnulo na další singl při řece, který pokračoval přes rozdrncanou louku až na protipovodňovou hráz. Otdud se vyjelo zpět na cestu ke kempu. Tím byl okruh uzavřen.
První čtyři kola, tedy asi 60km jsem se držel celkem vpředu a kroužil s celkem vyrovnaným časem kolem 45 minut. Taktiku jsem měl jasnou – prostě pořád jezdit a nezdržovat se zbytečně v depu. Jen kvůli vedru jsem musel každé kolo vyměnit bidon s vodou. V pátém kole mě na rozpálené louce asi kilák před kempem ušlo zadní kolo. Zřejmě jsem sebral jeden z mnoha střepů z bordelu při řece. Jen jsem zastavil vrhlo se na mé upocené tělo hejno nenasitných hovad konat svojí hostinu. Nechtěl jsem se nechat sežrat za živa a tak jsem pustil sifon do duše, doufajíc že díra se zacelí mlíkem a nechá mě to dojet alespoň do depa. Kýžený zázrak samozacelování defektu na fungl novém plášti spolu s duší plnou mlíka se však nekonal. A tak s kolem kouřícim bílým čoudem prchám před hovády a soupeři ještě asi 500m než jsem znova na ráfku. Mám na výběr prchat pěšky až do depa a nebo to vyměnit hned na místě. Volím tu horší variantu a měním hned. Předjíždí mě hodně soupeřů, včetně favorizovaného Beyka a mě to pomalu psychicky zlomí. Foukám to pumpou dost málo jen na dojetí těch 500m k autu, kde mám v plánu to rychle dopustit další sifonovou bombičkou. Jenže vedro je velký a rychle unikajicí plyn zamrzne v kohoutku a bobička ujde aniž by napustila duši. Zkouším to ještě jednou a výsledek je stejný, jen s tím rozdílem, že si zmrazím prsty. Je to v háji, do této doby 7s zastávek kvapem narůstá na 15 minut. Na poloprázdném plášti se docourám k servismanovi s velkou pumpou a zatímco on mě ochotně fouká kolo, já se prolejvám ioňtákem z občerstvovačky a dlabu melouna. Po dalších dvou minutách konečně znova na trati. Ve stoupání mě ke všemu začne bolet břicho, protože jsem se přepil. Dojede mě OKčko alias Ondra Krejčíků a na otázku jak to jde mu zoufale odvětím, že naprd. Že už jsem defektil. Jen mě uklidní, že na závodění mám ještě 20h a ať nevěším hlavu a prchá v kopci svým strojovým tempem. Nenechávám se strhnout a dál si jedu svoje a peru se s bolobřichem. Protrpím si šestý i sedmý kolo než mě konečně napadne zastavit se u auta a sežrat za jízdy alespoň rohlík se slaninou. V osmém kole konečně bolest břicha ustoupila, jen vedro je stále nesnesitelný. Jakmile přejedu lávku přes řeku, skočím tak jak jsem v přilbě, drezu i botech rovnou z kola do řeky. Dávám pár temp a nevěřící paní co se zde právě koupe na mě kouká jak na zjevení a táže se mě zda zde dnes opravdu chceme kroužit 24h, že to nemůžem přežít. Asi jsem tam neskákal dneska jako první . Jen odvětím, že už jsem letos přežil horší závod při 8 denní jízdě z Ukrajiny do Chebu a prchal jsem po minutě z vody zase na kolo.
V podvečer denní pařák konečně trošku polevil a mě to zase začalo bavit a docela i jet.Jen už jsem cítil v dlouhém stoupání chodidla otlačené z tvrdých treter. V desátém kole jsem si vyměnil po 150km nohy – teda boty a pokračoval zase dál. V půl desátý nasazuju světla a těším, se že v noci to bude zase alespoň nějaká změna. Asi po dvou hodinách mě začne zlobit světlo na řídítkách. Čínskej šmejd střídavě bliká stroboskopem, SOS a vytrvale mě na rozdrncaných sjezdech demonstrativně předvádí všech úžasnejch 5 funkcí který tohle světlo má. Jen trvalé svícení mu nějak nejde. Ještě, že mám navíc i čelovku a vidím alespoň drobet na cestu. Asi tak do půlnoci. Pak je čelovka vybitá a já musím zastavit v depu, vyměnit baterky a potunit světlo. Pár euro centů ke článku řeší problém s kontaktem a uvidím jestli i s blikáním světla. Celkem v pohodě obkroužím další dvě kola. Začínám pít jak duha Co kolo to litr vody a něco zakousnout. Někdy ve dvě ráno mě berou křeče do pravého stehna, řadím lehčí a snažím se to rozhýbat, ale nepomáhá to. Stavím teda na občerstvovačce a polikám polévkovou lžíci soli. Tenhle šílenej lék mě z toho do poloviny dalšího kola dostal. Jenže v půl třetí přijde další zkouška. Po výměně článku ve světle, začnou zase patálie s blikáním. Bliká to nesvítí to. Sjezdy jezdím více méně už po paměti ale dost pomalu. Najednou světlo blikne, přede mnou se zobrazí šutr, už je pozdě měnit směr hupsnu na něj nová díra v zadním kole je zas na světě. Dobrzdím to, ale při sundavání kola si spálím předtím omrzlou ruku od sifonu o rozpálený kotouč. Paráda. Když se daří… Šestnácté kolo tak zase narůstá moje doba zastávek z dosavadních 20min na nějakých 30 min než to vyměním. Kvůli přetrvávajícím problémům se světlem a pomalu vybitou čelovkou nad ránem na cestu už moc nevidím. Další články do čelovky už nemám. Do kopce svítí měsíc a nebo přede mnou jedoucí soupeři, z kopce jezdím pomalu a čekám až mě někdo svítící dojede. Většinou to soupeřům svítí jako blázen a ja tak vidím před sebou jen svůj stín. Pouštím je proto před sebe a snažím se aby mě neujeli. K sakru už aby začalo svítat! Někdy kolem půl pátý ráno se konečně dočkám. V otevřeném terénu je už vidět, ale v lese ještě ne. Poslední temné kolo mě z tmavého singlu doslova zachrání jeden soupeř. V dalším kole už konečně ten čínskej šmejd můžu z kola zahodit a jet v denním světle. Přes noc jsem se trochu pošetřil a tak jsem do toho ráno zase začal dupat. Nebylo ještě horko a docela se jelo dobře. Jen tělo už se přepnulo do režimu atomového reaktoru s neřízenou štěpnou reakcí jídla a vyžadovalo stále větší přísun potravy. V 10 dopoledne byla má igelitka s kilem banánů třema jablkama, šátečkem, makovým závinem a dvěma rohlíkama prázdná. Kam se to do mě vešlo nevím, ale do posledního kola jsem spořádal ještě tři plátky buchty z občerstvovačky.
Posledním 25 kolo jsem dojel cílem v neděli v 11h:9min a protože poslední kolo mě trvalo 56 minut, chybělo by mě na 26 kolo nejméně 5 minut abych ho stihnul ještě dopoledne, kdy byl časový limit. Škoda jelo se mě ještě docela dobře. I tak jsem se svým výsledkem mé premiérové 24h spokojen. Za 22h:52min:19s jsem nakroužil 379,25km s celkovým převýšením 7km. I se dvěma defekty a třema malými potřebami jsem za celou dobu závodu stál pouze 35min:46s. Snad díky tomu se mě překvapivě podařilo vybojovat druhé místo, před rychlejším třetím Beykem asi o dvacet minut. V sólistech zvítězil Tomáš Sytař, který stihl obkroužit ještě o kolo více. Zde jsou k vidění kompletní výsledky z Berounské 24h.
