Santa Cruz Mountains
Již minulý týden jsem se chtěl podívat do Santa Cruz na pobřeží pacifického oceánu, ale po přeměření vzdálenosti na mapě jsem od tohoto záměru musel upustit. Nicméně touha podívat se do vzdáleného Santa Cruz, ve mě zůstala. Na další víkend za velkou louží jsem si naplánoval jednosměrnou trasu s tím, že do cíle – tedy Santa Cruz se svezu ráno autobusem a zpátky dojedu na kole, abych nebyl omezen jízdním řádem zpáteční dopravy. Do Santa Cruz jezdí ze San Jose pravidelná autobusová linka společnosti Amtrak, tzv. Higway 17 express.
V sobotu ráno jsem v 7:30 vyrazil na kole na 40km vzdálenou autobusovou zastávku v San Jose. Autobus měl odjíždět v 9:00 a další pak v 10:00 od nádraží Diridon v centru San Jose. Jen co jsem vyrazil, zjistil jsem, že předem připravená trasa městem se mě na garminu nezobrazuje. Zbývala hodina a půl do odjezdu autobusu a tak nebylo čas to řešit. Vyrazil jsem s tím, že tu autobusovou zastávku v tom 6 nejlidnatějším městě USA „nák“ najdu. Jedinný co jsem věděl, že je kousek za letištěm, za tím je někde nádraží a za nádražím cihlová budova z oranžových cihel, kterou jsem viděl den před tím na street view v Google. Docela troufalost. Navíc jsem chtěl stihnout ten první autobus v 9:00 abych měl více času na to vrátit se pak ze Santa Cruz na kole zpátky. Cesta na zastávku se tak pro mě stala takovou městskou časovkou. Uháněl jsem křemíkovým údolím průměrnou rychlostí 30 km/h a navigoval se podle paměti z předchozího týdne, pak podle směru odkud vylítávaly z města letadla a nakonec jsem jel podél železniční trati abych trefil nádraží. Pak už to bylo jen o tom najít onu zastávku před cihlovou budovou. Kupodivu jsem ji našel dobře a přihnal jsem se na ní ještě s desetiminutovým předstihem před odjezdem autobusu.
S napětím jsem čekal zda plánovaný autobus na liduprázdnou zastávku skutečně dorazí. Krátce po deváté dorazil. Kolo jsem naložil do nosiče na kola, které zdejší autobusy vozí před čelním sklem. Nejdřív trochu bojování jak se ten nosič sklápí a pak trochu i s tím jak se tam kolo upevňuje, ale řidič mě přes okno navigoval a tak se nakonec povedlo. Do penězožroutu v autobuse jsem strčil pětidolar a řidič mě přivítal na palubě. Autobus najel hned ve městě na dálnici a uháněl to 110 km/h ven z města ve směru Higway 17. Kolo se v držáku před čelním sklem divně kymácelo a já měl trochu obavy, že když z držáku vyletí tak jej bus přejede a bude po srandě. Ale maj to vymyšlený dobře, je tam přitažené takovým pružinovým hákem za přední kolo. Jakmile autobus začal stoupat do hor postupně zpomaloval až na rychlost 50km/h protože cesta byla opravdu strmá, a mě tak docházelo přes jaké pohoří se to budu zpátky vracet. Po 50 minutách jízdy jsem byl v cíli – v centru města Santa Cruz, které krom jiného proslavila stejnojmenná světoznámá značka horských kol.
Vyrazil jsem hned na pobřeží oceánu na pláž Boardwalk,
kde bylo spoustu pouťových atrakcí: několik horských drah, strašidelný hrad apod. Pak už jsem směřoval ven z města po své trase po pobřeží. Ještě než jsem opustil město tak jsem se podíval na molo Municipal Wharf, které zasahuje v délce 837m do oceánu a je nejdelším molem na západním pobřeží spojených států. Postaveno bylo v roce 1914. Z něj bylo možné pozorovat prohánějící a odpočívající lachtany. Někteří se vyhřívali na trámech mola asi metr a půl nad hladinou. Nechápal jsem kudy se tam dostávali. Krom toho zde bylo mnoho restaurací s rybími specialitami, rybáři, rackové a nádherný výhled na nespoutaný oceán a přilehlé pobřeží.
Odtud jsem pokračoval na sever podél pobřeží oceánu, které lemují pěkné pískové útesy. Pobřeží Santa Cruz je vyhledávaným místem pro surfaře. Před více než 100 lety zde 3 princové z Havaje položili základy tohoto sportu. V nedalekém majáku na výběžku pobřeží bylo v roce 1986 otevřeno první serfařské muzeum na světě. Hodně surfařů brázdilo vlny i dnes, byla to hezká podívaná na borce co to umí.
Nedobytná Mount Umunhum
Díky práci jsem se opět na nějakou dobu ocitl na druhé straně světa v Kalifornii v oblasti San Francizké zátoky, tedy v samotném Silicon valley. Abych se také někam podíval, vzal jsem si do letadla jako zavazadlo svoje kolo. Obnášelo to celkem pečlivě zvážit co si sebou na cestu zabalit, abych nepřesáhl povolenou hmotnost 23 kg pro zavazadlo odbavené vrámci letenky. Kolo jsem rozebral do krabice ve které se kola prodávají , přihodil do ní přilbu, tretry a pár věcí na sebe a dostal se na hmotnost 22 kg. Přestože bedna má nadrozměrné rozměry, byla její přeprava leteckou společností British Airways bez příplatku. Neboť kolo spadá do kategorie sportovních zavazadel, kde je u této letecké společnosti povolena délka bedny až 190cm.
Po nekonečném 30h cestování (s 15h mezipřistáním v Londýně) jsem vystoupil v San Francisku na druhé straně světa. Okamžitě po vystoupení z letadla jsem pocítil teplý vzduch. A tak mě přišlo, že jsem se neposunul v čase jen o 9h, ale přímo o několik měsíců – rovnou do léta. Mají tady opravdu zvláštní „zimu“. Venku je 26°C a slunce pálí víc než u nás v létě. I podle místních je letošní období dešťů mimořádně suché a hrozí dokonce lesní požáry.
Na první sobotu za louží jsem si vybral jako cíl svého vejletu horu Mount Umunhum. Je to jeden ze čtyřech nejvyšších vrcholů (1063 m.n.m) v pohoří Santa Cruz. Původně jsem chtěl až do Santa Cruz, ale při přeměření vzdálenosti na mapě jsem musel od tohoto plánu ustoupit. Navíc hora Umunhum mě zlákala pro svoji tajemnou stavbu – obrovskou betonovou krychli američany nazývanou „cube“ Ta v době, kdy zuřila ve světě studená válka, nesla obrovskou 85,5 tunovou anténu radaru dlouhého dosahu typu General Electric AN/FPS-24. Jeho úkolem byla detekce nepřátelských letadel. Kromě této stavby je na kopci ještě meteorologický radar NEXRAD. Strategická pozice kopce má tedy podobný osud jako Praha v Brdech. Stejné je to i s jeho přístupností. Vrchol mount Umunhum je veřejnosti nepřístupný. Nicméně vygoogloval jsem si na internetu od někoho cyklistickou trasu, která vedla alespoň poblíž vrcholu. Byla to krátká asi 40km smyčka na vrchol této, hory. Bylo ale třeba také nějak se pod horu dostat. V cestě mě stálo 6 nejlidnatější město USA – San Jose, označované jako hlavní město Silicon Valley. Googlil jsem dál a zjistil, že přes město vede několik krásných cyklistyckých tras zcela mimo automobilovou dopravu tohoto velkoměsta. V podstatě se jedná o cyklistickou infrastrukturu postavenou kolem řek a potoků, takže veškerá silniční doprava se podjíždí pod mosty.
Na zahřátí jsem projel Coyote creek trail. Po této asfaltové stezce, která kopíruje stejnojmenný potok se to dalo pěkně upalovat. Proti mě běhají běžci slečení do půl těla, a tomu tady říkají zima. Po projetí tohoto trailu jsem se ocitl v průmyslové zóně San Jose.
U podniků rozpoznávám známé značky z oblasti polovodičového průmyslu. Projedu kolem firem Microchip a Altera a hned vedle mé pozornosti neunikne vedlejší sad pomerančů, kde na stromech právě dozrávají krásné velké pomeranče. Neodolám pokušení a jeden kradu a občerstvuju se cestou. „Tohle že je zima?“ : ptám se sám sebe a nepřestávám se divit. Po chvíli jsem se napojil na stezku podél řeky Guadalupe, která mě provedla centrem města. Opět zcela mimo dopravu. Jak se blížím centru, roste intenzita využití stezky. Hodně lidí tu běhá a jezdí na kole a užívají si krásný slunečný den stejně jako já. Cyklostezka mě provede kolem letiště, kde člověku těsně nad hlavou přistávají za ohromného rachotu dopravní letadla, a pokračuje dál na jihozápad. Na chvíli opouštím stezku a obytnou zónou města směřuji na cyklistickou výpadovku z města ve směru higway 17. Ta vede podél potoka Los Gatos creek a je tím nejhezčím trailem, který jsem kdy ve městě viděl. Díky tomu je tu také velký provoz sportujících lidí, turistů apod. Stezka na několika místech křižuje potok po dřevěných lávkách, jež bezprostředně obepínají palmové stromy a člověku tak vůbec nepřijde, že vlastně jede městem. Projíždí nádherným parkem příznačně nazvéného Los Gatos s Camdenskými rybníky, v jejichž hladině se začínají odrážet blížící se hory.
Jen kousek za těmito rybníky je hráz nádže Vasona, kterou trasa překonává strmou stezkou. Po nekonešných 56km městem opouštím přes Los Gatos konečně zástavbu a stoupám stezkou podél higway 17 a velkého potrubí do hor. Hned na úpatí pohoří Santa Cruz se v nadmořské výšce 200m rozprostírá nádrž Lexinngton rezervoáru, který slouží jako zdroj vody pro Silicon valley. Tady stezka končí a dál do hor vede jen dálnice. Do další vedlejší cesty mě zbývalo už jen 100m a bylo obtížné najít kudy se tam dostat mimo dálnici. Nakonec jsem se roklí kolem přehrady probojoval na Old Santa Cruz Higway po které už se dalo bez problémů pokračovat až na North Sumit road.
Z té jsem sjel zpět do údolí potoka Los Gatos a chtěl pokračovat podle předem připravené trasy proti proudu potoka k jezeru Elsman. Jenže tady mě zastavila nedobytná brána přes cestu s výhružnými nápisy. To byla pro mě velká čára přes rozpočet, neboť tudy jsem to měl na horu Umunhum už jen kousek. Nechtělo se mě jen tak vzdát dosažení vytouženého cíle a tak jsem hledal v mapě alternativní cestu kudy se nahoru dostat. Znamenalo to ovšem vystoupat zpátky na druhou stranu a celou horu se pokusit objet od jihovýchodu a hodně velkou zajížďku. Vrátil jsem se na hřebenovou cestu Sumit drive a po chvíli jsem narazil na parádní horský obchod s potravinami. Na zajížďku jsem nebyl připraven a tak občerstvení přišlo vhod. Venku bylo posezení, v obležení spousty cyklistů, kteří přejížděli na silničkách tento hřeben. Sednul jsem si k jednomu staršímu dědovi a zeptal se ho jestli neví kudy se dostanu nahoru na Umunhum. Víceméně mě potrvdil můj nový plán a tak jsem pokračoval dál na jihovýchod až k vrcholu Loma Prieta. Ten je se svojí nadmořskou výškou 1155 m.n.m nejvyšším vrcholem pohoří Santa Cruz a na jeho vrcholu jsou antény televizních vysílačů. V roce 1989 bylo právě na tomto vrcholu epicentrum zemětřesení o síle 6.9 stupně na Richterově stupnici. Šotolinová cesta která směřuje po hřebenu k mount Umunhum je v soukromém vlastnictví a přehražená závorami. Ale podle místního cyklisty jsou tyto brány obvykle otevřené a vlastníci cesty tolerují cyklisty a turisty.
Brány byly opravdu otevřené, nápisy nikde žádné a tak jsem pokračoval dál, krásnou šotolinovou hřebenovkou s parádním výhledem z jedné strany na oceán a z druhé strany do Silicon Valley. Vysněná betonová krychle se blížila a když už jsem byl téměř u ní narazil jsem na bránu zamčenou snad dvaceti zámky, střeženou několika kamerami s reflektory a výstražnými tabulemi. Dál už tudy pokračovat nešlo, přestože trasa kterou jsem si stáhnul z internetu tudy vedla. U brány jsem to musel otočit a hledat cestu kudy se z tohodle nedobytného kopce dostat co nejkratší cestou zpátky k San Jose. To byl docela navigátorský oříšek, protože podle mapy se nedá poznat které cesty jsou zamčené a které ne. Naštěstí jsem potkal dalšího cyklistu, který mě nabídl že mě do San Jose dovede, že prý už jede také domu. Ještě mě upozornil, ať jedu opatrně že dolů je to samá serpentýna a dá se to rozjet opravdu rychle. Následoval jsem ho a užíval si při tom nekonečný sjezd z pracně dobytého kopce. Na kraji města jsme se rozpojili a já pokračoval už zase po svojí připravené trase. Projel jsem městy Monte Sereno, Saratoga, Blue Hils a Sunnyvale až do Mountain view, kde jsem se napojil již na pěknou cyklostezku zvanou Bay Trail. Ta vede ve městě Mountain View těsně kolem sídla softwarové firmy Google a pokračuje pobřemžím zátoky až do Palo Alto. U sídla Facebooku se napojuje na 12km most přes zátoku tzv. Dumbarton bridge a pokračuje do Fremontu kde je nyní můj dočasný domov.
Novoroční závod na Žďár – 1.1.2014
Dlouholetou rokycanskou Novoroční tradicí je pokoření vrchu Žďár. Rokycanský sokol pořádal letos již 43. ročník kultovní turistické akce zvané Novoroční výplaz na Žďár. Pro sportovce je výzvou pokořit vrchol Žďáru co nejrychleji a tak pro ně vznikla obdobná akce zvaná Novoroční závod na Žďár, kterou pořádají Sparťané. Letos se závodilo na Žďáru již po šestnácté. Síly přijeli poměřit cyklisté, cyklistky a přiběhli také běžci a běžkyně. Specifikem závodu je společný start běžců s cyklisty.
Na letošek nám přichystalo počasí suchou a rychlou trať s příjemnou teplotou kolem 5°C, takže rekord trati který drží od roku 2008 Václav Metlička s časem 13:34 byl v ohrožení.
Na místo startu před rokycanské sídlo firmy EKO komíny s.r.o. jsme přijeli jako obvykle po vlastní ose. Šéďa s Tlumičem to vzali přes Čílinu a já jsem to vzal přes Lhůtu. Dorazil jsem asi s hodinovým předstihem a zvládl registraci jako první. Takže se mi dostalo cti připevnit si na s na svůj stroj startovní číslo 1. Do startu který byl naplánován na 13h zbývalo ještě dost času, tak jsem se jel podívat po trati až nahoru na Žďár, abych věděl jak to letos vypadá s terénem.
Krátce po 13 hodině z úst Zdeňka Rubáše padá startovní povel. Já jsem na začátku lajny, Šéďa s Tlumičem hned za mnou. Než roztočíme kola vyrazí pár metrů před nás první tři běžci. Po pár metrech jim to vracíme. Cesta vede z Rokycan po červené turistické značce polní cestou do mírného kopce k úpatí lesa a odtud začíná stoupat k vrcholu Žďáru. Po přejezdu mostu přes železniční trať se na čele vytvořila několikačlenná skupina. Jelo se hodně svižně a tak se skupina už na polní cestě postupně zmenšovala až jsme v ní zůstali jen čtyři. Jedu na čtvrté pozici a snažím si hlídat aby mě soupeři neujeli. Po vjezdu do lesa už mám tepovku na maximu a se zhoršenou koncentrací trochu zaváhám při objezdu závory. Okamžitě chytám ztrátu na soupeře asi 5m ale než vjedeme do obtížného terénu stihnu je ještě dojet. Na příkré cestě posypané stavební sutí se začíná skupinka rozpadat. Přichází rozhodující kamenné koryto, které se střídá s kořeny. První jej překonává Jan Rajchart a následuje jej Václav Viktorin, který běží s krosovým kolem na zádech. Přede mnou tlačí kolo Daniel Lukeš. Ještě se mě jej podaří v náročném terénu předběhnout a jakmile nad těžkou pasáží sedáme zpátky na kola začíná náš nelítostný boj o třetí místo. Ten nakonec prohrávám a do cíle dojíždím na bramborové čtvrté pozici se ztrátou 9s na třetího ve svém osobním rekordu na této trase. Nemohu popadnout dech ještě asi minutu po dojezdu do cíle a jsem rád, že to mám za sebou.
V prostoru cíle a po celé délce trati je mnoho fanoušků z řad turistů i známých atmosféra a povzbuzování je super. Počkáme až všichni dojedou a doběhnou, s kamarády si popřejeme všechno nejlepší do Nového roku a pomalu se vracíme ke startu kde proběhne vyhlášení výsledků.
Závodu účastnilo 15 cyklistů, 3 cyklistky a 19 běžkyň a běžců.
Nejrychleším cyklistou byl stejně jako loni Jan Rajchard – 14:09 a nejrychleší běžec byl Michal Málek – 18:16
Za náš tým jsme dopadli následovně:
4.místo Martin Vít – 15:24, 12 místo Petr Šedivec – 19:40, 13 místo Tomáš Tůma – 19:50
Kompletní výsledky najdete zde.
Děkujeme pořadatelům za tradičně perfektní zázemí a organizaci tohoto závodu. A všem závodníkům přejeme hodně sportovních úspěchů v novém roce. Za pořízení hezkých fotografií ze závodu děkuji své stestře. Zde si můžete prohlídnout její fotografie z Novoročního závodu na Žďár 1.1.2014.
Winter Trans Brdy 2013
V sobotu 1
6.11 se konal v Letech u Prahy tradiční podzimní závod Winter Trans Brdy. Během dopoledne náves malé podbrdské vesničky zcela zaplnili závodníci, kteří se přijeli rozloučit s letošní sezonou MTB závodů. Stává se již pravidlem, že přestože bývá touto dobou už pošmourno, v Letech bude v den závodu zaručeně pěkně. Nejinak tomu bylo i letos, a tak nás na startu kromě pořadatele přivítalo také slunce, které zvedlo teplotu vzduchu na příjemných 9°C. Závodilo se na léty prověřené 44km trati.
Závod byl odstartován úderem poledne. Hned po startu se peloton vydal úprkem po cestě na most přes Berounku. Zde nás prudká levotočivá zatáčka poslala do brdských lesů a začalo se stoupat na hřebeny. Kdo Trans Brdy zná, ví že zahřívací kopec je hodně přísný. Stoupá se od Berounky, která je zhruba 200 m.n.m až na rozcestí U Šraňku 500 m.n.m, kde je také vypsaná vrcholová prémie v podobě Palackého bankovky. Tak jako každý, se snažím vydupat kopec co nejrychleji a získat co nejlepší pozici. Peloton se rozpadá na skupinky. Asi v polovině kopce ujíždějí adepti na vrcholovou prémii. Odhadem asi 16ks. Držím se chvíli v druhé skupině, ale než dojedem nahoru podaří se mě získat asi 200m náskok. Uháním tak po Hřebench osamocen, pronásledován jak štvaná zvěř. Silná skupinka na rovinách postupně ukrajuje z mého náskoku a definitivně jej smázne někde na rozcestí U Červeného kříže. Následuje technický úsek po kořenech a kamenech. Na vlhkých kořenech to podkluzuje a získává ten kdo to úmí. Snažím se alespoň moc neztrácet. Po Hřebenové cestě přes Vrážky profrčíme kolem bývalé vojenské raketové základny, která je známá pod přezdívkou Klondajk. Zde trasa uhýbá opět do terénu. Strmý kopec prorostlý kořeny se blbě jezdí i když je sucho a mokrý jej projede asi málokdo. Stejně jako ostatní volím raději jistější a snad i rychlejší běh s kolem. Po hřebenech dojedeme v nezměněné sestavě až ke sjezdu z kopce Charvát. Ve strmém sjezdů maskovaném spadaným lupením není nouze o překvapení. Jedu raději opatrně a tak ztrácím asi dvě místa. Trasa se ztočila a vracíme se zpátky po vrstevnicové cestě. Jedem ve čtyřech až pod kopec Vrážky. Zabahněnej řetěz se mě dole namotal na převodníky a tak mě soupeři poodjeli. Snažím se je dohnat, ale nedaří se. Až v polovině kopce předjedu jednoho odpadlíka. Pokračuju sám až nad obec Halouny, kde mě šipka pošle doprava do rokle Halounského potoka. Ta je zasypaná pokácenými stromy a rázem mě je jasné, že sem se jet němělo. Tlumím v sobě pocit zmaru a snažím se rychle rozhodnout kudy se vrátit co nejrychleji na trať. Pamatoval jsem si, že se tudy dříve jezdilo a tak jsem těch 30m klád nějak obešel a přeskákal, přebrodil potůček a po rozbahněné cestě se vrátil na trať. I tady byla trať značena žlutými šipkami na stromech a soudě podle stop od kol v bahně jsem tudy rozhodně nejel sám. Tím jsem ovšem ztratil odhadem dvě nebo tři minuty oproti soupeřům, kteří trefili správnou cestu a sjeli do Halounů přímo. Jedním z nich byl i ten, kterého jsem předtím pracně předjel v kopci a dostali se přede mě ještě minimálně další dva borci z Eurofoamu. Ty jsem dojel a pronásledoval je v těsném závěsu až k železniční trati v Řevnicích. Tady odbočili špatně. Místo doprava k propustku pod tratí pokračovali vlevo při trati k viaduktu. Ještě jsem se nechal strhnout, ale pak jsem si uvědomil že dřív se vždycky jezdilo tou myší dírou a tak jsem to hned v zatáčce obrátil. Projel jsem slavnou dírou přes singlík po louce na cestu k řece. Ta byla samá louže, takže co jsem nestihl za závod zaprasit jsem tady napravil. Ještě malá cyklokrosová vložka po schodech na most a hurá do cíle na návsi v Letech.
Cílem jsem projel v čase 2:00:44 na 24 místě absolutně a 12 v kategorii. Chtěl jsem konečně pokořit na této trati hranici dvou hodin a snad by se to i povedlo nebýt toho výletu po kládách. Asi magická třináctka na řídítkách zapůsobila svoji negativní aurou. Zvítězil Jan Škarnitzl v rekordním čase 1:39:34. Celkem do cíle dojelo 243 závodníků z 251 strartujících. Zde jsou k vidění kompletní výsledky Winter Trans Brdy 2013.
V cíli nás čekalo občerstvení v podobě guláše s místním pivem. Navíc letenští připravili opět polní kuchyni s domácími zabijačkovými pochoutkami z kuchyně mistra Šimpacha a dvě ohniště přímo na návsi pro opékání vuřtů. Výborná jelítka pečená na grilu, tlačenka i roláda neměly chybu! Pro ty co nemuseli řídit byl pro zahřátí k dispozici grog nebo griotka. Prostě parádní tečka za letošní sezonou. Vydrželi jsme s kamarády od brdských medvědů a s Janou a Karlem až do tmy. Na závěr nezbývá než poděkovat pořadatelům. Díky! Moc jsme si to užili.
Po stopách Brdských radarů
Trasa: 110km, převýšení: 2 033 m
Během dušičkové soboty jsme ujeli před ponurou náladou do Brd prozkoumat další z tajemných míst minulosti. Námětem našeho vejletu se pro tentokrát staly brdské radary.
Vyjeli jsme v pěti kusech v 9:00 z nádraží ve Štáhlavech. Dorazil Šéďa s Tlumičem, Michal a Vašek B. Jen jsme se rozjeli začalo mrholit a déšť během cesty kozelským lesem sílil. Objeli jsme Lopatu po modré značce a mířili z lesa ven směrem na Nevid, kde byla naplánovaná první tématická zastávka torzo radiomajáku Luftwaffe BE12 z druhé světové války, které dodnes stojí uprostřed pole na okraji obce Nevid. Ještě předtím jsme neplánovaně stavěli u chaloupky pana Chaloupky (známý režisér televizních večerníčků), abychom nandali pláštěnky, protože začalo celkem vydatně pršet. Po chvíli jsme byli u trosek radiomajáku a provedli archeologický průzkum této stavby. Dodnes se dochovala střední cihlová kruhová základna a soustředně umístěný betonový prstenec o průměru asi 20m, po kterém kdysi jezdila obrovská otočná anténa. Na dlouhé bádání nebyl čas, neboť v 10:00 byl domluven v Mirošově u kostela sraz s dalšími účasníky zájezdu – Janou a Karlem.
Kupodivu přesně na čas se nám podařilo dorazit na místo smluveného spichu. Po chvíli přijel Karel a v těsném závěsu Jana. Dál jsme tedy pokračovali už jako peloton 7ks. Z Mirošova jsme hned zamířili do Brdského lesa přes oblast zvanou Pod Záborčím. Na lesní cestičce nás překvapila dvojice brodů přes potok. V dnešním mokrém dni nic příjemného. Nakonec si nabral do jedné tretry vodu pouze Vašek, což lze u 14 nohou co šly přes vodu 2x považovat za vysokou úspěšnost brodění 27:1. Kolem zříceniny Drška jsme přejeli ke Kolvínu a pokračovali na hráz dolního Padrťského rybníku. Ten byl dnes vypuštěný. Od rybníku jsme stoupali přes Roviny na nejvyšší bod dnešní trasy, kterými se svými 862m.n.m byla Praha. Kromě známého meteoradaru pro ČR jsme navštívili v lese několik stanovišť stanice Pegasus Y a jejích ztracených goniometrických zaměřovačů a radarů Luftwaffe z druhé světové války. Nalezli jsme v lese celkem čtyři stanoviště zaměřovače Heinrich Plier, po kterých zbyly na třech místech charakteristické masivní betonové patky, halda shnilých trámů ze stožárů, korodující torza držáků antén, osnaté dráty zarostlé ve stromech a spoustu dalších zajímavých artefaktů starých téměř 70 let. Na náhorní plošině Prahy jsme se podívali ještě na Čákovu vyhlídku, která nabízí daleký výhled západním směrem. Vidět je až na příhraniční kopce Českého lesa.
Z Prahy jsme pokračovali strmým bikovým sjezdem kolem lomu na Červeném vrchu. Na lesní šotolinové cestě pod ním chytil Karel ostrý šutr do pláště a musel řešit defekt. Mířili jsme na hráz horního Padrťského rybníku. Dřevěná lávka byla díky vodě uklouzaná jako nikdy. Ještě že jsem všechny varoval předem že to bude klouzat. Ale že tak moc, že i když to vím tak hodím tigra jsem netušil. Prostě ani pěšky to nešlo bez obtíží přejít. Nohy mě podjely jako nikdy a poroučel jsem se k zemi. Ostatní už byli opatrnější. U horního rybníka se od nás odpojil Šéďa s Tlumičem, kteří spěchali domů.
V pěti jsme pokračovali kolem základů Teslínského kláštera na nejznámější vrchol Brd – legendární kótu 718, kde měl stát americký radar. Na místě jsme zjistili, že je známý jen mediálně a kroměvrcholové tyčky a mezníku zde nic není. V Teslínech jsme přejeli státovku a pokračovali do jižní části Brd. Po žluté značce jsme jeli pěkným bikovým singlem kolem hradiště Hengst a pokračovali po hřebenech až na Třemšín, který jsme zdolávali direct severní stěnou – takže kola na ramena a vzhůru. Nahoře jsme opekli buřty na ohništi, a protože čas už se nachyloval a do západu slunce zbývaly dvě hodiny Jana se rozhodla vrátit.
Dál jsme pokračovali ve čtyřech. Po modré značce jsme sjeli pěkným obtížným a členitým trailem do Starého Smolivce. Cesta vypadala asi následovně: kořeny, klacky, pařezy, tráva, smrčky, břízky, bahno, louže kameny. Prostě paráda a obzvlášť Karel si sjezd náležitě vychutnával až ho větev šlehla do tváře. Největší kotrast tomu pak byla nově vybudovaná krásná 3km asfaltová formanská cyklostezka ze Starého Smolivce do Dožic. Pohledem na Brdského Anděla jsme se rozloučili s Brdskými lesy. Po okrskách jsme to vzali přes Čížkov do Železného újezda kolem rozhledny. Na její návštěvu již bohužel nezbýval čas. Přes horu Hora 636 m.n.m jsme probikovali do Louňové. V lese už byla pomalu tma a tak přišlo vhod, že dál trasa vedla otevřeným terénem po hřebenech vrchu Nad Dřevnicí a Oběšeného až do Blovic. V Blovicích se setmělo úplně a tak jsme nandali světla a zbytek cesty dojeli po silnici. Na křižovatce nad Šťáhlavama jsme se rozdělili na dvojice. Já doprovodil Vaška, který neměl světla do Losiný a Karel doprovodil Michala.
Celkově shrnuto, pěkný brdský výlet s mnoha zajímavostmi na trase. Kde jinde se vám podaří navštívit české, německé a potencionální americké radary v jeden den. Škoda jen, že dny už jsou tak krátké.
Počasí: Ráno oblačno 6°C občas přeháňky, odpoledne oblačno, 12°C
Účast: Martin, Šéďa, Tlumič, Michal M, Vašek B, Jana a Karel
Tour de Brdy 2013
V sobotu 5.10.2012 se konal ve Strašicích sedmý ročník závodu Tour de Brdy. Trasa dlouhá 67km vedená převážně po asfaltkách panenskou přírodou vojenského újezdu Brdy byla vždy doménou hlavně silničních cyklistů. Pořádající Sparta však neopomíjí ani závodníky na horských kolech a již několik let vypisuje také kategorii MTB. Letošní Tour de Brdy byly navíc posledním závodem bikové Galaxy série, a to přivedlo na start nakonec více bikerů než právověrných silničářů.
Zázemí závodu bylo v osvěčené restauraci Berten, nedaleko strašických kasáren. Start byl naplánován na 13:00. Před restaurací se sformoval peloton, na jehož čele měli čestné místo závodníci sedlající silniční kola. Následovali je bikeři závodící na dlouhé 67km trase a na konci pak bikeři, kteří se rozhodli pro letošní novinku – 28km okruh. V jednu se dal peloton do pohybu a za zaváděcími vozidly se přesunul na ostrý start. Ten byl kousek od rozcestí u Padrťského potoka za Strašicemi na cyklostezce směřující do kopce na Okrouhlík. Silniční kola měly letmý start. S minutovým odstupem byli odstartováni bikeři na dlouhou a po čtyřech minutách odstartovali nakonec závodníci na krátký okruh.
Já jsem si zvolil opět dlouhou trasu na biku. Ta byla kromě úseku kolem Padrťských rybníků stejná jako trasa pro silniční kola a vlastně úplně schodná s předešlým rokem. Letos byla konkurence opravdu silná a tak mým hlavním cílem bylo, pokořit svůj loňský čas 2:06 alespoň o minutu. Po ostrém startu bylo tempo celkem komfortní. Od prvního rozcestí se tempo začalo stupňovat a nepolevilo se až na vrchol prvního kopce Okrouhlík. Následoval rychlý sjezd na Dolní Kvaň, kde se trasa otočila znovu proti brdským kopcům. Tentokrát nás čekal Hejlák. Tempo bylo čím dál více pekelné a peloton se natáhnul. Ze zkušenosti z minulých let, jsem věděl, že si musím do konce tohoto kopce chytit nějakého „správně“ rychlého silničáře, aby bylo za kým jet v háku z kopce na Obecnici. To se mě podařilo, ale cesta dolů byla samý výmol a tak silničář přede mnou začal kličkovat jak potrefený zajíc. Nestíhal jsem na jeho prudké změny směru reagovat a tak jsem jej raději předjel. V tenhle okamžik měli biky navrch. Sformovali jsme tříčlenou bikovou skupinku a začal hon na zajíce – silničáře. Pelášili jsme dolů za nimi dobře 60 kou zakousnutý do řídítek jak hladový vlci. V Obecnici nás prudká pravotočivá zatáčka poslala na další kopec – hřeben Třemošné a Ohrádky.
Tento 4km dlouhý kopec s převýšením 200m dokonale prověří co v kom ještě je. Na začátku kopce jsem měl podle Garmina náskok proti svému loňskému výkonu asi 400m. V polovině kopce mě můj rok starý záznam začal dohánět a když můj náskok spadnul na 200m, postavil jsem se do pedálů a rval to nahoru co to šlo, abych sám sobě ujel 
. Díky tomu jsem ujel nejen sobě, ale taky jednomu ze dvou pronásledujících bikerů. Pokračovali jsme dál jen se soupeřem ze spořky a předjeli několik dalších silničkářů. Borec, kterého jsme předjeli těsně před horizontem nad Pilským rybníkem si to nenechal líbit a okamžitě nástupem odvrátil náš útok. Jenže před Pilskou přišla prudká levá odbočka, na asfaltu posypaném štěrkem nestihl rozvášněnou silnici dobrzdit a musel pokračovat kousek za zatáčku rovně. Další místo na trati kde byl bajk výhodou. Prohnali jsme se pod hrází Pilské a spadli do Dolního Lázu. Čekal nás další brdský vrchol – malý Tok. Nečekaně nás zde předjala dvojice soupeřů na biku, jejichž tempo jsme se spolupracujícím spořílkem neakceptovali a dojel nás ještě jeden biker na 29″ kole. Opět jsme sformovali 3 člennou skupinu a společnými silami, předjeli několik dalších skupinek silničářů.
Na 40km za občerstvovačkou se silniční a horská trasa rozdělila, a tak měli od nás žiletkáři na chvíli pokoj. Zatímco my jsme si to mastili po šotolině mezi Dolní a Horní Padrťský rybník, kde byl jediný asi 200m terénní úsek po kořenech oni pokračovali po silnici na hráz Dolního rybníka. Nad rybníky se trasy opět spojily. Silničáři to měli o 1,3km kratší, takže ty, který jsme předtím rozdělením doháněli nám ujeli. Nicméně ne na dlouho. 
V šotolinovém sjezdu na Trokavec mnoho závodníků na silnicích řešilo defekty.Pokračovali jsme v nezměněné 3 členné formaci z Trokavce až do Skořice, kde nás čekal poslední 5km dlouhý kopec. Až na vrchol jsme dojeli pohromadě a bylo jasné, že o vítězi mezi námi třemi rozhodne až poslední kopec před cílem v kasárnách ve Strašicích. Dolů jsme se snažili všichni tři šetřit, takže to dopadlo tak, že jsme dojeli někoho dalšího na silničce a pověsili se za něj do háku. Prosvištěli jsme bez povšimnutí kolem Třítrubeckýho zámečku a vypadli z prostoru u Strašic. A už je tu očekávané poslední stoupání po velkých kostkách Strašických kasáren. Na nic jsem nečekal, vzal jsem za to hned od spodu a na velkou pilu to rval nahoru jak jen to šlo. Na horizontu jsem odskočil soupeřům asi o 20m a náskok jsem udržel až do cíle. Tím jsem projel v čase 2:01:02, na desátém místě v bikách absolutně a na 3 místě v kategorii. Oproti loňskému výkonu jsem sám sobě ujel asi o 3km a vylepšil svůj dosavadní rekord trati o 6 min : 50s. Zde jsou k vidění kompletní výsledky Tour de Brdy 2013 biků.
Co říci závěrem: možností poměřit síly bikerů se silničáři je tento závod unikátní. Přestože bikeři v podstatě nejedeou v terénu, je pro ně závod náročný především vysokým tempem. Letos moje průměrná rychlost byla jindy nedosažitelných 31,7 km/h. Pro silničáře je závod naopak náročný především terénem – rozbité asfaltky, zrádná šotolina a dlažební kostky. Obě skupiny si však při závodě přijdou na své a za to děkuji pořadatelům.
Rožmitálská 50
Minulý víkend jsem se zúčastnil padesátky v Rožmitále. Článek bude v nejbližších dnech..
Zatím výsledky:
Jelo celkem 52 jezdců, zvítězil Soukup Petr v čase 2:28:54. Dojel jsem na 7. místě absolutně a 3. v kategorii v čase 2:41:37.
Author pražská 50
Zaběhnutý závod Pražská padesátka, se jel v sobotu 21.9.2013 v Praze. Váhal jsem, jestli jet závodit do Prahy, ale nakonec jsem se v pátek přihlásil a v sobotu vypravil. Najít místo startu v Dejvicích bylo pro mě, co by neznalce Prahy, trochu oříšek. Nicméně poprosil jsem paní v telefonní navigaci a pro jistotu i pána v druhé navigaci. Nastala nepopsatelná jízda durch Prahou. Paní říká doleva, pán doprava a tak jedu rovně. Jen výjimečně se ty dva shodnou. U Strahovského tunelu jsem potkal auto s pražskou SPZ a kolem na střeše. Od té doby jsem jel na vizuální kontakt, stresován oběma navigátory, kteří na mě stále křičí: „otoč to!“ Po chvíli mě Pražák neomylně dovedl na místo startu před areál ČVUT.
Hodinu před startem si jdu vyzvednout číslo a pod obloukem už stojí první nedočkavci. „Holt pojedu ze zadu“: pomyslel jsem si, a šel připevnit číslo na bike. Prvních dvě stovky jezdců z předchozího roku spolu s teamovými družstvy mají právo řadit se dopředu. Já se nakonec probojoval až k pásce oddělující tuto „é-litu“. V deset se ozve startovní výstřel a ještě notnou chvíli trvá, než se jeho povel dostane až ke mně.
Pražská padesátka se těší dlouhodobě velkému zájmu závodníků. Letos jich bylo přihlášeno 917. Nakonec nás odstartovalo 779, z toho závod nedokončilo 38 jezdců a do cíle dojelo 739 bikerů a bikerek a doběhli dokonce dva běžci. Vítězem se stal Václav Ježek, který závod doslova proletěl za 1:38:26. Jeho průměrná rychlost byla 30.5 km/h. Já jsem dojel na pěkném 24 místě absolutně a 14 v kategorii, s časem 1:51:32 a moje průměrná rychlost byla 26.9 km/h.
Trans Brody 2013
Tento víkend jsem trávil na vydařené aferparty závodu 1000 miles adventure na Mácháči. Páteční družení pro mě skončilo někdy ve 2 ráno. Do soboty jsem přespal zkroucený na zadních sedačkách auta. Půldenní sobotní spanilá jízda okolím Doks, slavnostní ceremoniál s předáváním triček finisherům odpoledne a večerní promítání premiéry filmu ze závodu spolu s nádhernými fotkami nemělo chybu. Pokračovalo se vyprávěním a družením se, zase až do pozdních ranních hodin. Během rozhovoru s Martinem Klofandou, jsem se dozvěděl, že v neděli se jede „u nich“ krásný závod Trans Brody a jestli nechci taky přijet. Že prý se mě bude závod určitě líbit. Navíc prý má pršet, takže nebudou mokré brody tolik vadit . Slovo dalo slovo a já se rozhodl, že na brody pojedu. Cesta z Mácháče je dlouhá, tak proč si ji nezpestřit v polovině krátkým 50km závodem. O půlnoci jsem zbaběle opustil bujarou zábavu afterpárty a šel se raději zkroutit do auta a trochu prospat. Ráno v 7 jsem vyrazil z kempu rovnou na hřiště SK Meteor Libeř, odkud závod Trans Brody startuje.
Na hřišti jsem si vyzvedl číslo a krátce před jedenáctou už stojím na startu tohoto, „nevelkého“ závodu. Pro ryze bikový charakter trasy se těší závod stále rostoucímu zájmu bikerů. Letos jich přijelo více než 200. V jedenáct se spustí naprogramovaný déšť a s ním i startovní výstřel. Natěšený dav vyletí ze staru rychlostí podání tenisty Samuela Grotha (263 km/h). Naštěstí hned po startu je trasa do kopce – Lipový vrch, který úspěšně krotí sprintery. Snažím se držet hodně vepředu a udržet se kluků z Kofoly, kteří patří k jasným favoritům. Tepy okamžitě letí na max a kopec provádí důkladnou desetiminutovou selekci. Udržím se nadohled prvních závodníků až nahoru, jenže tady přichází zlomový okamžik celého závodu.
Zaváděcí motorka odbočí špatně a strhne s sebou celé čelo závodu vlevo mimo trasu na obec Radlík. Na rozcestí stojí regulovčík, který ukazuje na druhou stranu než poslední šipka. Ptám se ho kam mám tedy jet, a on mě pošle nahoru za motorkou mimo trať. Ctím pravidlo, že „policajt“ má přednost před značkama a jedu mimo trasu. Dojedu po asfaltu až k rozcestí a najednou nic, nikdo nejede za mnou ani přede mnou, žádná šipka a mě okamžitě dochází, že je to v háji a určitě jedu zle. Okamžitě to točím zpátky k rozcestí s chytrým regulovčíkem. Po chvíli se ke mě připojí z vedlejší ulice i špic závodu, která rovněž zajela na slepou kolej. Na rozcestí tou dobou projíždí snad polovina všech závodníků, správným směrem – ale regulovčík tu už nestojí. Manko dobré 4 minuty krátce po startu moc na náladě nepřidá. Člověk se šťaví celej první kopec, aby ho vyjel mezi prvními a nakonec se propadne až někam za polovinu všech startujících.
Všichni se snaží rychle ztrátu smazat. Padáme k prvnímu brodu přes Sirotčí strouhu. Dole se marně snaží další regulovčík brzdit kamikatze jezdce. Strouha je slabé slovo na to co nás zde čeká. Potok si zde vyhloubil pořádný kaňon. Projet ho v sedle nepřipadá v úvahu. Rozvášnění závodníci slejzají z kola a po zadku sjíždí k první vodě. Tam se namočíme a po čtyřech se na druhé straně z té díry hrabeme zase nahoru. Už vím proč se potoku říká Sirotčí – dělá z dětí bikerů Sirotky.
Následuje pasáž, kterou si dost dobře nepamatuju. Snad jen to, že to byly krásné singly kde se hodně špatně předjíždělo. Jel jsem stále absolutní křeč, abych se probojoval co nejvíce dopředu. Místo toho jsem, se ale po chvíli ocitnul zase ve středu. Jenže tentokrát přímo v geometrickém středu čech pod Ďábelským vrchem. Ten se obkroužil, spadlo se do Záhořanského dolu a tady to začalo. Brodíme záhořanský potok tam, zpátky, tam, zpátky atd. jak smyslu zbavení. Jedu ve skupince s Martinem Klofandou a místním Tomášem Bartschem ze Záhořanské kliky. Tomáš to tu zná a je nám dobrým průvodcem přes docela hluboké brody. Vždy nás upozorňuje: „tenhle se jede vlevo“, „tenhle vpravo“, „tenhle má na dně velké šutry“, „tenhle tam má díry“. Prostě paráda – díky Tome!, že jsi nás tam tak hezky provedl a nenechal nás celý vykoupat. V Záhořanech bez povšimnutí míjíme občerstvovačku a mastíme to vymletýma cestama přídního parku Střed čech do údolí dalšího potoku. Je vidět, že oba dva kluci z mé skupinky to tu důvěrně znají. Vodou hodně poničenou šotolinovou cestu do údolí, ženou dolů střídavě po levé, a pravé straně. Já nemám dostatečnou odvahu to tu tak pustit, takže mě kluci poodskočí a až do cíle je už nedoženu. Dole čeká zas pár brodů, vlastně víc párů, ale už mě došly prsty na rukou takže nejsem schopen to počítat. Z údolí potoka následuje strmej krpál nahoru. Když se konečně na zoufalce dodrápu nahoru, kde stojí další regulovčík, stihnu se jej zeptat kolik lidí je přede mnou. Prý třináct. Fajn konečně vím kde ve startovním poli se pohybuju. Za odměnu mě obratem posílá zpátky dolů jiným singlem.
Občas trochu znejistím, protože značit trať zelenýma šipkama na kůře stromů není zrovna ideální. Na jednom rozcestí dokonce zastavuji a nechávám dojet soupeře za mnou, aby mě potvrdil že jedu správně. Pak mu zase ujedu a někde před Černíkama zahlédnu dalšího soupeře přede mnou. Dost dlouho ho vidím před sebou, ale ne a ne se mu přiblížit. Zkouším Vaškovo metodu „seno – sláma“, ale nepomáhá. Tak řadím těžší převody, třikrát šlápnu ve stoje zase o pastorek níž a tak stále dokola. Stejnak pořád málo, soupeř se nepřibližuje a začínáme hodně padat do Vrané nad Vltavou. Míříme na brody Zvolského potoka a strouhou dál nahoru na Zvoli. Rvu to nahoru co to jde a konečně soupeře předjíždím. Kousek před Zvolí se ukáže další. To je motivace. Podaří se mě ho s vypětím sil také předjet, ale až na asfaltu ve Zvoli. Zkouší se za mě hákovat, vypadá to že terén se teď otevře a tak si ho nechci vézt za sebou v háku. Přestože už nemůžu snažím se ho hned urvat. řadím těžšší tak dlouho dokud neodpadne. Po roviné polňačce na Libeň to valím 35 – 38 km/h a subjektivně si myslím, že se soupeřům snad i trochu vzdaluji. Jenže pak přišel sjezd po loukách k Libeňskému potoku. Trochu jsem zase zaváhal u jedné odbočky a soupeř byl hned za mnou. Odteť mě dýchal na záda až do cíle. Když poslední regulovčík řekl, že jsem 500m od cíle, vzal jsem za to ze všech sil a poslednímu soupeři ujel.
Závod vyhrál David Kníže v čase 2:07:46. Já jsem se do cíle 50km závodu dobrodil v čase 2:18:32 a těsně tak uhájil top ten absolutně a 6 místo v kategorii. Celkem 50km závod dojelo 148 bikerů a bikerek, na startu nás ale stálo ještě o něco více. Zde jsou k dispozici kompletní výsledky ze závodu Trans Brody 2013.
Co říci záverem: Krásný závod, který množstvím brodů a náročnou singlovou tratí nemá obdoby. Nikdy předtím, jsem nejel závod s tolika brody. Mohlo jich být snad 25? Nevím každopádně tolik prstů nemám. Po závodě na mě nebyla niť suchá. To co nenamočila voda z brodů namočil déšť a nebo můj pot. Pak už klasika, umejt kolo, sebe, převléci – rizeto, limču a pokecat s kamarády. Škoda toho zaváhání regulovčíka na prvním rozcestí, který nas poslal zle. Věřím, že v tom nebyl zlý úmysl. Jinak po všech stránkách výborně zorganizovaný závod. Díky za něj.
Rallye Sudety 2013 naměkko
Článek je pořád: Work In Progress. Stále věřím, že jej dopíši. Ale nemám čas toho psát tolik
První sobota v září tradičně patří bikové legendě Rallye Sudety. Letos tomu bylo již devatenáct let, kdy pěkovský nadšenec Jarda Soumar vymyslel a uspořádal v Teplicích nad Metují první závod Ralye Sudety. Technicky náročná, 110km dlouhá trať s převýšením 3150m je právem považována za jeden z nejobtížnějších závodů horských kol u nás. Akce je již tradičně zařazena jako finále Českého poháru v MTB maratonu a nejinak tomu bylo letos.
Do Teplic jsem se vypravil s partou kamarádů autem již v pátek odpoledne. V podvečer jsme dorazili do kempu Kamenec a obsadili jednu z chatek. Po ubytování jsme skočili pro čísla do nedalekého kina a povečeřeli nudle ve stanu na náměstí. Kapela Adept Blues band nám k tomu stylově hrála písničky „Táhněte do háje…“ a nebo „Kokain“ a postarala se tak o příjemnou předzávodní náladu. Chvilku jsme ještě poseděli a pak se vydali do hajan do nedaleké chatky.
V sobotu jsme se probudili do slunečného, ale chladného rána. Otázkou tak zůstávalo jak moc se obléci. Volil jsem krátkou variantu a s drkotajícíma zubama se přemístil na náměstí ke startu. V půl sedmé už bylo náměstí obklopené spoustou natěšených bikerů. Závodníci z druhé vlny se startovními čísly nad 100 se tou dobou už pomalu formovali do pelotonu. Já loni těsně uhájil stovku, a tak jsem se mohl se svým číslem 95 zařadit do první vlny, která se řadila o něco dýl.
Přesně v osm se ozval startovní výstřel a s ním vyrazili na trať i první závodníci. Hned na začátku se jelo hodně zostra. Každýmu byla po ránu velká kosa a tak se chtěl zahřát hned v prvním 5km stoupání na Váhu. Zběsilé tempo diktovala dvojice favoritů z krátké trati. Asi ve třetině kopce se čelo pelotonu začalo rozpadat na dvě části. Jel jsem v té druhé, ale i tam bylo tempo vražedné. Tepy atakovaly maximálku a do kopce se jelo na hodně těžký převody. Drak přede mnou to láme nahoru na velkou pilu a snad nejmenší pastorky. Rve to ze strany na stranu takovou silou, až mu přebhene řetěz po zubech, ztrací balanc a těsně přede mnou padá k zemi. Nechci ho přejet, tak šlajfuju přední a stáčím kolo kolmo ve směru jízdy. „Uff… ustál jsem to“: oddychl jsem si krátce po incidentu. Jenže, intenzivní smyk přes přední kolo se neobešel bez následků. Vylomil se drát ve výpletu a přední kolo chytlo osmu, že sotva projde vidlicí.
