Radyně bike team

Tak jsme s přítelkyní Lůcou vyrazili na reality show, která se tentokrát konala na Lipně. Na vrchol jsme sice nedosáhli, ale i tak to bylo fajn.

Program akce s ČT sport na vrchol je rozdělen do dvou částí. První část, kvalifikace, každý má neomezený počet pokusů na zajetí co nejlepšího výsledku. Do finále pak postupuje prvních pět nejrychlejších. Zde se jede pouze jedna jízda. Podle našeho plánu jsme si projeli trasu turistickým tempem s cílem zjistit, co nás čeká za záludnosti. Poté zajet naostro kvalifikaci v čase, který by zajišťoval postup do finále, a pokud možno, neutavit si u toho nohy.

Trasa byla dlouhá cca 1,5km a všichni účastníci bojovali samostatně proti chronometru. Pravda, oproti maratónům spíše krátký sprint. O to víc, jak se později ukázalo, každé malé zaváhání na trati se projevilo na celkovém čase. Startovalo se z lesa, po 20 metrech následovala pravotočivá vracečka o 180° a další rovinka. Dále táhlý výjezd cestou prošpikovanou vysokými kořeny, následně singl mezi stromy a sjezd s velkým žlabem napříč cestou. Z lesa se vyjelo do areálu a stoupalo se zhruba 200m do kopce po sjezdovce a na závěr sjezd po šotolinovém hadovi pod lanovkou do cíle. Po první čisté jízdě si Lůca vyjela 4. nejlepší čas. Já se dostal na 3. pozici. Avšak do 14. hodin, kdy končila kvalifikace, zbývalo ještě něco přes hodinu a půl a my netrpělivě sledovali průběžné výsledky. Půl hodinu před koncem kvalifikace Lůca stále držela postupové místo a já se posunul o příčku níž. Po chvíli už jsem byl na pozici páté a rozhodl jsem se pro sichr zajet časovku ještě jednou. Do finále jsme prošli oba. Lůca na 4. místě a já na děleném 4. jelikož se mi povedlo zajet na desetinu stejný čas s jedním borcem. Další sprint mi ubral něco ze sil, ale zase jsem si zlepšil techniku na trase, ale v tom tempu, kdy má člověk černo před očima, si moc poznatků neodnese.

Na finále jsme všichni dostali dresy v barvách ČT. Pod startovním obloukem už na nás čekal dvojnásobný mistr světa v biketrialu Pepa Dressler a dal nám pár rad. Těsně před startem ještě přidal na nervozitě rozhovor s Jirkou Rejmanem. Dostal jsem polibek pro štěstí a vydal se na trasu. Jet pořád naplno a stále technicky čistě. V prvním kopci jsem objížděl kořeny a snažil jsem se neutavit. Po sjezdu následovalo poslední stoupání a tady jsme tvrdil muziku co to jen šlo. Vystoupal jsem na vrchol, zařadil největší placku a korytem sjížděl do cíle. Jako bonus každý hned po dojezdu dělal rozhovor. Nikdo pořádně nechytil dech a ještě měl hned kloudně odpovídat na kameru. Po dojezdu jsem se vydal na start podpořit Lucku. Na startu to napálila, až tím oslnila oba moderátory. Přejel jsem do areálu a čekal na ní. Po chvíli už stoupala do kopce, ale bylo na ní vidět, že už je hodně prošitá. Ve sjezdu už to pustila a vletěla do cíle. Ve finálové jízdě jsem skončil na pátém místě. K umístění na bednu mi chyběly pouze 3 desetiny sekundy. Závod suveréně vyhrál Luboš Karník a zajistil si tak postup na kemp v Novém Městě na Moravě. Lucka si ve finále o příčku pohoršila, ale i tak 5. místo na jejím prvním podniku je krásné. O vítězce rozhodl rozdíl 3 tisícin vteřiny.

Záznam z průběhu závodu na ČT sport:

Šestý ročník drsného MTB závodu krajinou Českého lesa se konal v sobotu v Poběžovicích. Termín se už leta nemění a je schodný s konáním poběžovické pouti, takže vyžití v Poběžovicích najde i případný doprovod závodníků. Na výběr byly dvě trasy 25 a 50km.

Letos jsem s účastí na tomto podniku docela váhal neboť předešlé náročné ultramaratonany a 24h mě přenastavily do úplně jiného režimu závodění. Také můj bike byl po těchto akcích celkem ve zuboženém a téměř nepojízdném stavu. Během týdne mě ovšem přišly náhradní díly, v pátek jsem vyměnil půlku kola a nakonec se do Poběžovic v sobotu vypravil. Přeci jen zdejší náročná 50km trať nepatří do kategorie sprintů na 2h a tak i vytrvalost by se mě mohla hodit.

Přihlásil jsem se až na místě před OD Pivoňka, kde byl také start. Ten byl plánovaný na 11h dopoledne, ale pak se organizátor dozvěděl, že nějací „vtipálkové“ obraceli v kopcích šipky na rozcestích. Ve snaze zabránit bloudění závodníků vyslali do kopců kluky na motorkách, aby celou trať raději znovu prověřili. Tím se start posunul o hodinu, což někteří borci co mají vyladěnou formu na minutu trochu nelibě nesli. Začalo drobně pršet a do spoře oděných závodníků se dávala zima. Oblékl jsem pláštěnku a schoval se pod stan. Nervozita ostatních závodníků nedočkavých startu, podporovaná moderátorem, který dokola strašil s náročností trati mě nechávala až v letargickém klidu. Dokonce jsem na chvíli ve stanu lehnul na lavičku a spal. Asi jsem se ještě nevzpamatoval z červencového dobrodružství 1000 miles. Vzbudil mě až rachot přijíždějících krosových motorek. Prý kluci ještě natankujou a můžeme startovat. Tak to bude zajímavý start, pomyslel jsem si, a rozespalý se postavil pod oblouk. Krátce po dvanácté bylo odstartováno.

Na začátku bylo celkem pohodové tempo po asfaltu do kopce z Poběžovic. Jel se takový jednostopý vláček jehož mašinku tvořil závodník od Jabkoťáků. Druhý jel Tomáš Kozák a jako další vagónek v závětří jsem se vezl já následovaný zbytkem asi 50 vagonového vlaku. Jak se blížil horizont a odbočka do terénu začali vagónky předjíždět mašinku po vedlejších kolejích a sformoval se početný houf. Ten odbočil do lesa a hned první cesta nám ukázala s čím budeme mít tu čest. Kořeny, kameny, ale hlavně bahno a obrovské louže nám stály v cestě. Nadržení závodníci se prali s terénem hlava nehlava a vrhali se přímo do louží a bahniště s cílem hlavně neztratit pozici ze startu. Nějak se mě do těch louží a bahniště nechtělo a tak jsem se je snažil všemožně objíždět po krajích. Bylo to sice pomalejší a spousta soupeřů mě tak předjelo, ale zůstávalo mě alespoň funkční kolo. Asi se mě nechtělo hned ty nové díly zajíždět takle rychle. Hned v prvním kopci – Skalky (533m) za bahništěm urval šaltr soupeř z domažlického velosportu. Trasa se nesla dál ve znamení nezpevněných polních cest a podmáčených zarostlých luk až do Drahotína. Tady přišel na řadu táhlý asfaltový výšlap na Šibeniční vrch. Vzal jsem za to a snažil se přiblížit ke skupince uprchlíků, která se blížila k horizontu. Cestou potkávám dalšího odstupujícího soupeře z velosportu. Tenhle urval sedlovku. Domažlický kluci maj dnes vůbec nějakej špatnej den a ničí komponenty ve velkým, ostaně jsou z VELO sportu a je jich hodně

Pavel Svatoš mě vysvětluje kde zabloudil on

Přicházejí na řadu kopce a můj diesl se konečně začíná prohřávat. Sjíždím skupinku třech závodníků a pokračuji s nimi v těsném závěsu přes kopec Mošna a ves Šidlákov až na další kopec Stráž. Rychlým a obtížným sjezdem ve vodou vymleté cestě plné nebezpečnýc oblých a kluzkých kamenů se blížíme k Mlýnskému potoku pod kopcem U Čtverce. Tady nás šipka posílá dolů podél potoka, kde se nevědomky napojujeme na trať 25km. Je značena šipkami stejné barvy a tak nemáme sebemenší důvod se obávat, že jedeme zle. Projedeme občerstvovačku nad obcí Pivoň a sjedeme až dolů do Pivoně, kde nám u zámku podle šipky a cedulky 25km dochází, že jedeme špatně. Točíme to a ověřujeme si u zdravotníků, že jsme na trati 25km. Beznaděj! Chvíli stojíme a přemýšlíme co dál? V úvahu připadají tři varianty:

1) dojet to po trati 25km až do cíle mimo kvalifikaci,

2) zabalit to a vrátit se nejkratší cestou do cíle po asfaltu,

3) pokusit se najít někde trasu 50km a dojet to bez snahy o výsledek.

Nikdy jsem žádný závod kvůli bloudění nevzdal a tak mě z toho vzešla jedinná varianta. Vracím se zpět a šlapu spolu s ostatními 3 soupeři zpět k občerstvovačce nad Pivoní. Zde se obsluhy ptáme kudy na trať 50 km. Posílají nás správně, ale tou nejkratší možnou cestou na Lysou horu. Na horizontu a rozcestí pod Lysou potkáváme udivené regulovčíky odkud jedeme, že jsme měli přijet tam ze shora. Je nám jasné, že jsme se na trať napojili jinde než jsme z ní sjeli a nezbývá nám než dojet mimo kvalifikaci. Připravili jsme se o vrchol Lysé, kterou jsme podjeli. Sice jsme na ni stoupali dvakrát, ale u vrcholu jsme nebyli.

Opouští mě touha závodit, asi stejně jako ostatní kluky, ale pokračuji dál po trati. Stejnak netrefím do cíle. Objíždíme Starý Herštejn po nejhorších lesních cestách co tu jsou. Střídající se strmé svahy plné klacků a kamení jsou tím co charakterizuje tuhle smyčku. Konečně křižujeme asfalt u Vranovského sedla. Jeden ze soupeřů se zde ptá regulovčíků kudy nejblíž do cíle po cestě. Vyprchal z něj morál dál „pro nic“ pokračovat po této obtížné trase. Skoro mě to zlomilo taky, ale pokračoval jsem dál po trase alespoň tréninkově. Kdybych věděl co mě ještě čeká asi bych si to taky rozmyslel. Blátivým sjezdem po cestě kterou tekl potok jsem se doklouzal dolů pod Škarmanku nad Starou Huť. Zde se trasa prudce stočila do prudkého krpálu. Byl to přesně ten kopec, kterýmu říkám prďák a to ještě utahující, nekonečnej, plnej kamení a lupení. Prostě to chce sedět na prd… sklopit zrak, pečlivě volit stopu a rvát to citlivě nahoru po lupení aby neprokluzovalo zadní. Po výměně klik mě jdou konečně i lehké převody a tak se snažím co nejdéle udržet v sedle. V kopci vidím před sebou nějakého soupeře, který tlačí a to mě motivuje o to víc ho dojet. Je to dřina, občas kolo hrabe ale daří se mě k němu přibližovat. Pak mě to klouzne na kořenu a musím chvíli také pokračovat pěšky. Snažím se jít alespoň rychle a po 5Om kdy se svah trochu láme znova sedám na kolo a po chvíli jej předjíždím a funím při tom jak lokomotiva. Hurá jsem nahoře na obávaném hřebenu Škarmanka. Měl by se jmenovat spíš Škrábalka, protože to by výjezd na něj víc charakterizovalo.

Zdrhám do cíle před bouřkou, nikoliv před soupeři…

Do cíle je to odtud už víceméně z kopce, ale vůbec ne zadarmo. Ještě trať komplikujou tři krátké kopečky na které se stoupá po podmáčené louce. Pro toho koho by snad dosavadní trasa ještě nezlomila. Mám už toho dost. V kazetě namotanej chuchvalec trávy a do toho všeho se žene bouřka s tmavým mrakem. Konečně v údolí spatřím Poběžovice. Spěchám do cíle až mě po kazetě skáče řetěz. Před Poběžovicema spatřím dvojici závodníků z krátké trasy. To je motivace je ještě do brány předjet a zaspurtovat si. Rozšlapu to na 60km/h a prolítnu bránou jak raketa. Hurá jsem v cíli, asi osmej absolutně, ale jdu se hned nechat diskvalifikovat. Neprojel jsem vrchol Lysé! Ujel jsem 48.6km a nastoupal 1425m v čase 2:58:01. Zde je záznam z mé trasy Silného kafe 2014.

Co říci závěrem. Silný kafé je terénem a kopcema opravdu velice obtížný až extrémní závod. Neznám jinou padesátku, kde by i čelo strávilo na trati ke 3 hodinám. Samy parametry hovoří za vše 50km do dálky 1,4 km do výšky! Navštívíte všechny kóty v okolí a po asfaltu se tu téměř nesvezete. Je to prostě rizí biking v drsném terénu zdejších lesů, polí a luk. Pořadatelé do svého závodu dávají všechno a dělají to opravdu srdcem a nikoliv pro komerci jak je bohužel u ostatních podniků zvykem. Škoda jen, že se najdou v okolí Českého lesa hulváti, kterým není cizí ničit jejich ohromné úsilí a záměrně před i během závodu otáčí a ničí značení. Kluci nenechte se odradit, negativními ohlasy z řad závodníků, ikdyž se to letos nepovedlo. Oni leckdy netuší co znamená pořádat něco pro ostatní. Já Vám za to upřímně děkuji.. Přestože značení bylo téměř dokonalé tak jen malá poznámka a rada k možnému vylepšení. Určitě bych šipky pro 25km a 50km trať odlišil barevně, stejně tak jako startovní čísla závodníků na krátké a dlouhé. Snadno se pak pozná, že někdo jede špatně. Možná by stálo i za zamyšlení šipky na rozcestích doplnit nápisem „Silné kafe“. Zajistíte tím, že když šipky někdo záměrně otočí pozná se to, protože ten nápis bude vzhůru nohama. Je jasné, že na závodu pro 100 lidí nemůžete mít 150 regulovčíků na rozcestích.

První srpnovou sobotu se konal již 12. ročník závodu O Krále a Královnu Českého lesa. Minulý ročník jsem nestihl, jelikož jsem tou dobou jezdil na turistickém kole podél pobřeží Mallorky. Pro letošek mi čekala trasa nová, tvořena dvěma 25km dlouhými okruhy. Startovalo se v  Osadě ostrůvek v Českém lese, daleko od pozemních komunikací a civilizace. V 11 hodin padl startovní výstřel a vyrazilo se vstříc prvnímu kopci, k jehož vrcholu vedla klikatá, koryt protnutá cesta. Držel jsem se v druhé skupině kousek za první. V dalším stoupání se pozice měnily a předjel jsem Rudu Šturma s Martinem Hříbalem. Ne na dlouho. V šotolinových sjezdech jsem projížděl zatáčky pomaleji, protože nebylo vidět, jestli se za nimi neschovává odbočka nebo jestli se příliš neutahuje. V tu chvíli mi bikeři předjeli. Na jejich 29“ to z kopců bezhlavě valili a měl jsem co dělat za nimi uviset. Za brodem jsem nechtěně zaplul do louže, jejíž voda sahala někam k výšce náboje, na kolo se nabalila spousta bahna a začalo mi vydávat nepříjemné zvuky.  Ve stoupání za brodem přes Lužní potok jsem kluky opět předjel a vzdaloval jsem jim. Na chvíli jsem ubral z tempa, jestli se chytnou, abychom se mohli střídat, ale nakonec jsem nasadil své tempo a pokračoval v sólo jízdě.  Po zbytek kola jsem viděl v dáli osamoceného jezdce, který se mi pravidelně přibližoval v kopcích a ve sjezdech mizel.  Ve stoupání na Tetřeví vrch jsem slyšel divný zvuk „ni-ni-ni-ni“  a v kopci, který jsem vyjížděl rychlostí 10km/h, vedle mě proletěl bike snad 25km/h. Potom, co jsem zahlédl baterku v rámu, mi bylo jasné, že jede na elektro kole. Říkal mi, ať jsem v klidu, že nezávodí. Ve sjezdu se mi ho podařilo předjet a vjezdem do osady jsem uzavíral první kolo. Rychle jsem sáhl po banánu a pokračoval v cestě. Zatáčky už jsem projížděl o poznání rychleji, ale kopce bolely víc než v kole minulém. Do toho se postupně přidávala bolest rukou a zad, jak jsem jel sjezdy a roviny neustále položený na řídítkách sbalen do časovkářské polohy, ve snaze mít co nejmenší odpor a pošetřit síly. Ještě několikrát jsem se potkal s e-bikerem, který neustále přejížděl mezi závodníkem přede mnou a za mnou a už mi ta jeho pohodová jízda lezla pěkně na nervy.  V předposledním sjezdu jsem vyjel ze zatáčky a musel jsem doběhnout přes klacky zpět na cestu. Ještě se mi podařilo předjet cyklisty, co jeli turistický okruh 25km, z posledních sil se převalil přes poslední kopec a dojel do cíle.

Závod jsem absolvoval od 7. kilometru jako časovku a dojel jsem v čase 2:02:45 na 7. místě absolutně a 4. místě v kategorii se ztrátou 7 minut na krále Českého lesa Jaroslava Nového. Královnou se stala Petra Hoťková  v čase 2:33:08.

Jako pokaždé i letos si z Tachova opět odvážím pěkné dojmy, rodinná atmosféra, trasa perfektně značená, občerstvovaček bylo dostatek a tentokrát se mi vyhnuly technické problémy. Na závěr byla vtipná tombola a já si tak odvezl výhru pod názvem „Výlet na ledovec „ v podobě pytlíku ledových bonbónů.

Celkové výsledky k nalezení zde

A je to tu zase, Martin si né a né dát pokoj a jak je vidět viz předchozí článek o Loudání. Tenhle druh závodů Martinovi prostě sedí a je vidět, že je to jeho parketa. Rok se s rokem sešel a je tady opět červenec a s ním i nejdelší český závod Craft 1000 miles adventure, který odstartoval v neděli 29.6.2014 v 15:00 z nejzápadnejšího cípu České kotliny ze Skalné u Chebu. No a jak jinak než stylově a opět za deště jako před dvěmi lety. Prostě extrém jak má být. Budu tady aktualizovat veškeré informace co se týká postupu Martina na trati a postřehy které budu mít k dispozici. Do té doby než zdárně dorazí do cíle na nejvýchodnější část Slovenska do vesničky Nová Sedlice. Držte mu se mnou palce a přejte mu štěstí, protože podle toho co letos předvádí a jakou má formu tak mu dávám šance na bednu. Potřebuje jen, aby ho nezradilo jeho tělo, které funguje až neskutečně jako u robota a vydržel jeho stroj Trek,  na který nedá dopustit. Brašny od everbiku jsou odzkoušené a letos má i vychytávku ve formě salámové brašny.

Neděle 29.6.2014

Start proběhl za deště. Nadšení všech mílařů je převeliké a uvidíme jak dlouho jim vydrží jejich optimismus.

Zpráva od Martina: “ (78.34 km, 18:59:58): Pendolino hlásí příjezd do Kraslic. Jedem 3 vagóny se Štěpán a Láďa. Je mokro.“

Pondělí: 30.6.2014

Martinovo stroj se speciální salámovou brašnou

2:00 Martin našel útočiště v v Kovářské. Ustlal si v místním nonstopu pod kulečníkem a dokonce v tuhle ranní hodinu sehnal i pizzu, takže trochu doplnil i energii. Je v teple a suchu, ale dlouho si ho neužije, protože za pár hodin bude vyrážet opět na trať.

15:00 Martin právě dojel Honzu Tyxu kousek před Hřenskem a právě čeká na přívoz. Nevím co má schovaný v tom rámu, ale mám podezření, že nějakej skrytej raketovej motor, protože jede neskutečně.

19:03 – ( 355,65 km ) Martin píše: “ Podmáčené a neposekané nekonečné louky v krušnejch daly zabrat. Jako silovej trénink dobrý, ale už toho bylo moc a tak mě to nebavilo. To bych to snad radši Jel se zahradní sekačkou než na kole.“

Úterý: 1.7.2014

11:06 – (472 km) CP1  Martin právě přijel jako první závodník do CP1 zbudované jako vždy na místě lesní školky, prohodil asi jen pár slov, protože během 4 minut už opět vyrážel na trať a vydal se stoupat po singlterkách na vrchol Smrk. Náskok na druhého pronásledovatele Štěpána Stránského má necelé 3 hodiny.

18:03 – ( 537,28 km) Martin píše: “ Je super, že je k nám traser tak milosrdný. Nejprve nás obalí od hlavy až k patě bahnem a pak nás nemilosrdně pošle umýt do mokrých smrčků a vykartáčovat boty do mokrých borůvek.“ Martin se tedy srdnatě dere do Krkonoš a doufám, že konečně začne alespoň trochu odpočívat, jinak si začnu myslet, že je fakt nějakej mutant kříženej s robotem. Drž se chlape držím pěsti. V těchto chvílích už kontrolní bod CP1 navštívilo 5 závodníků.

 Středa 2.7.2014

Bohužel středa byla ve znamení zpravodajského ticha. Martin asi měl plno práce, aby zdolal Krkonošské kopečky, až k večeru se ozval.

21:56 – (710.75 km) Martin píše: Jedu do kopce a letí vedle mě vosa a povídá: „mám tě dát žihadlo?“ Pak se z ničeho nic otočí, a řekne. „Nebo radši ne. Vypadáš, nějak blbě, nechci od tebe něco chytit.“ Je to dobrý, až si budu povídat ze šnekama bude hůř. Mimochodem jeden šnek z plzně jede teď kolem světa.

Čtvrtek 3.7.2014

Martin na CP2

9:16 Martin právě přijel do CP2 a finishe 500 mil v Jeseníkách. Minutu po něm do CP2 doráží také Štěpán Stránský.

10:23 Martin si vzal konečně čisté a voňavé svršky a cítí se báječně. Vyměnil řetěz a opouští CP2. Míří do Deštné a začíná pomalu stoupat na Dlouhé Stráně.

17:25 ( 925km)  Martin si z CP2 vez nějak moc sladkostí a boleli ho záda, tak dal asi půlku batohu místním lesákům a osladil jim život. V tuhle chvíli má za sebou Jizerky a pokračuje směr Vizovice

22:00 Martin parkuje ve Dvorcích v pensionu, kde si dává konečně pořádný jídlo a nalézá zde i nocleh u sympatické servírky.

Pátek 4.7.2014

9:00 Martin vstával vehodiny a přes vydatný spánek opět najíždí na scoje tempo. Nyní už je v Loukově těsně před Bystřicí pod Hostýnem.

15:05 Vizovice už má za sebou a nyní stoupá v kopcích u Bojkovic a míčí ke Slovenským hranicím.Rád by dojel až do CP3.

17:30 (1084.52 km) Martin píše:“ Dneska parádní bikovani po hostýnskych a vizovickych kopcích. Těžké ale suprově dynamická jízda dolů pár sekund 60km/h a pak hned nahoru 3km/h a to asi tak 50x až do bezvědomí “

22:04 CP3 Martin právě dojel jako druhý do CP2. Zjisti kolik je Štěpán před ním. Moc odpočinku si neužil a jal se stíhat Štěpána. 22:24 opuští CP2 u Trenčína a vyráží na trať.

Sobota 5.7.2014

Během celého dne kluci asi neměli čas psát, prostě závod je závod a byli zaneprázděni šlapáním, strojovým tempem a koncentrací na cestu. Kloubouk dolů pře jejich psychikou, protože tolik dnů jen s minimem spánku, tolik dřiny a obrovského úsilí, to se jen tak nevidí. Kdo nikdy tenhle závod nejel asi nepochopí. Já jim ale rozumím a úplně je chápu. Martinovo závodnické srdce se prostě nezapře a nenechá Štěpána jen tak. Bude to rvát až do konce a já mu věřím, že to nakonec dokáže.

20:28 ( 1242,09km) Martin se po celodenním tichu konečně ohlásil. Právě se nachází na nejvyšším bodě celé trasy a Velké Fatry, vrcholu Križná 1574 m.n.m. Píše: „Krásnej západ slunce na Kriznej. Se Šťěpánem to nejak hrotime „   Držím palce a jestli jim vydrží síly, tak v pondělí někdy z rána by mohli dorazit do finishe v Nové Sedlici.

Neděle 6.7.2014

17:46 ( 1431,40 km) Kluci jedou od včerejška spolu. Martin píše: “ Dáme šlehačkovej dort a valíme se Štěpánem dál. Snad zítra cíl. Máte připravený kontejnery na kola a rakve na lidi?“

Jak je vidět humor je neopouští, ale ještě nemají vyhráno, nějak se na ně začíná tlačit Radek Musil, kterého tohle stíhání muselo stát hodně hodně sil. Závěr bude ještě zajímavej a vůbec není jasný kdo dorazí do Nové Sedlice jako první.

Pondělí 7.7.2014

15:58 Nová Sedlice, je dobojováno.Kluci to dokázali a přes obrovské vyčerpání a vypětí všech sil v sobě našli týmového ducha a dojeli si společně pro vítězství v tomto ročníku. Stanovili nový traťový rekord 8dnů a 58 minut. Bylo neskutečné to všechno sledovat a s jakou rychlostí doslova prolétli celou trasu. Velký obdiv a úcta. Jste machři. Nyní se snad konečně vyspí a pořádně nadlábnou. Jsem zvědavý na novou statistiku váhy před a po závodě. Protože energetický výdej musel být obrovský. Martine ještě jednou obrovská gratulace a už se těším na vyprávění.

LOUDÁNÍ českou krajinou je extrémní cyklistický NONSTOP závod, na který už i samotné přihlášení je velice obtížné. Dostat se mezi šedesátku vyvolených na start lze hned několika způsoby. Dvacet nejlepších účastníků z minulých ročníků má možnost přednostního přihlášení. Valná většina z nich toho využije a zbývá tak čtyřicítka míst.

Pro ostatní zbývá oficiální registrace do závodu, která proběhla 11.11.2013 přesně v 11h 11min 11s. V tuto magickou dobu všichni loudalové netrpělivě sedí u počítače a snaží se odkliknout svojí registraci přesně na čas. Sekunda před a nebo po a jste mimo startovku. Pořadatelé jsou si toho vědomi a tak zbývá ještě několik možností jak se na závod dostat. V minulém roce bylo zvěřejněno 6 vrcholů kopců po české republice. Kdo se na kopec dostal jako první a vyfotil se i s kolem, vybojoval si také právo na startu. Krom toho byly ukryty v ČR také dvě kešky. Kdo je našel první, dostal se rovněž do startovky. Na posledních pár vyvolených se mohlo usmát štěstí při losu. Jedno místo bylo dokonce vydraženo na aukru a vítěžek putoval na dobročinné účely organizace kola pro afriku. Tou úplně poslední možností je udělení tzv. divočáka na základě uvážení pořadatele.

Jako několik předchozích let, jsem se opět pokusil přihlásit do závodu 11.11 a ono to opět nevyšlo. Jaké pak bylo mé překvapení, když mě na začátku ledna zavolal Milča (pořadatel) a oslovil mě, že pokud opravdu chci startovat, tak že mě udělí divočáka. Této pocty se mě dostalo na základě mého loňského výsledku na mílích. Neváhal jsem ani minutu a obratem jsem na to Milčovi kývnul, vědom si toho jaký náročný závodní program si letos na sebe chystám.

To be continue….

Zde je komentovaná fotogalerie Loudání 2014.

Tak už zítra startuji v další magor akci tzv. Loudání. Ze Slaného vyrážíme někdy ve 22h a pojedeme na kole nonstop terénem 600 až 800 km. Jedeme neznámo kam, trasu se dozvíme hodinu před startem po obdržení mapy, ale proslíchá se že to bude někam do Královehradeckého kraje s občasnou zkratkou přes uzemí našich severních sousedů. Převýšení trasy by mělo dosáhnout 18,5km. Jedeme bez zabezpečení, bez občerstvovaček, prostě  jen kolo spacák a mapa.

Heslo zní: „Tajemství úspěchu na Loudání se neskrývá ve fyzické kondici, ale v odhodlání jet dál, i když jet dál už nejde“

Pro případné fandy:

1) Pořadatel nás vybaví GPS loggery a udajně bude možné sledovat pozici jednotlivých závodníků online na stránkách: http://www.loudani.cz/zive (aktualizace snad každé 2min pokud to bude fungovat – letos se to zkouší prvně)

2) tamtéž bude možné číst povinné SMS, kterými se budu hlásit z  kontrolních bodů, mělo by jich být 17: http://www.loudani.cz/zive

3) Šéďa (Petr Šedivec) přislíbil zprostředkovat závod přepisem mých zpráv a pozic na našem webu www.radynebike.cz

4) jestli uchodím svoji aplikaci pro hlášení polohy z android telefonu. Bude se má pozice a zprávy objevovat také zde: http://www.radynebike.cz/?page_id=1994

Tak držte palce ať to vyjde

čus du se loudat…

Na popud Martina, přidám svou troškou do Mlýna a v krátkosti se pokusím popsat moje zážitky z orientačního běhu, který se konal v Tymákově.

Jelikož tenhle rok zatím kolo docela zanedbávám a Tlumič nás přihlásil na jeden závod, kde se běhá, tak jsem letos začal trochu běhat. Chytnul jsem se Buráka, Sedleckého guru přes běh a hlavního organizátora Běhu přes 3 Vsi a ten mě dotáh k orientačnímu běhu, za což jsem rád. Premiéru jsem si odbyl začátkem roku na orienťáku u Pytle vedle Tesca. Tam mě to chytlo i když jsem na jedné kontrole bloudil přes půl hodiny. Tohle byl můj druhý start a když mě Burák o něm řekl, neváhal jsem ani chvíli a potvrdil účast.

Neznalý situace, jsem se přihlásil na dlouhou trať  H21L a očekával opět sranda závod s pár lidma, ale ouha. V průběhu týdne jsem začal přijímat hlášky, že už je přihlášeno 400 lidí a v pátek už bylo přihlášeno přes 700 lidí!! Prostě masakr, v duchu jsem si říkal, že ztrapnit se dá i jinak, ale když už jsem přihlášenej, tak to přece nevzdám a půjdu do toho. Abych v tom nebyl sám, tak jsem zbláznil Tlumiče, který poběží v kategorii příchozí. V předvečer závodu jsem zjistil, že moje trasa měří 10,8 km s převýšením 355m a má 26 kontrol. V noci jsem se moc nevyspal a pořád přemýšlel nad tím, kde asi zabloudím .

Přišel den D a je tu den závodu. Ráno jsem se autem rychle zajel zaregistrovat a už při příjezdu jsem Tymákov vůbec nepoznával. Vyhrazené parkoviště pro závodníky. V místě cíle se rozprostíralo ležení o velikosti menšího vojska a mě docházelo, že tohle je opravdovej závod a né nějaký běhání po lese. Při registraci jsem se dozvěděl, že startuji 102 minut od startu. V naší kategorii se startovalo v intervalu 3 minut. Start byl naplánovaný na 10:00, takže já startoval  v 11:42. Tlumič jelikož byl příchozí, tak mohl odstartovat kdy chtěl. Následovalo seznámení s čipem a jak s ním zacházet. Vyzvednout vysvětlivky k závodu, kde je uvedeno pořadí kontrol, čísla kontrol a piktogramy, kde by se kontrola (lampion) měl nacházet. Po nachytření od ostatních závodníků co to všechno vlastně znamená, že tohle je sráz, tohle kámen, tohle světlinka, průsek, atd. Jsme vyrazili ke startovnímu prostoru. Tady byly tři koridory. Před vpuštěním do prostoru Vás organizátor zkontoloval jestli už je Váš čas a můžete do koridoru vůbec vstoupit. V každém koridoru měl strávit závodník 1 minutu. V Prvním si vynuloval čip, který má nasazený na prstě. V druhém se kontroluje, jestli je opravdu vynulovaný a ve třetím se sám odstartuje. V běhne do stanu, kde si najde svoji mapu ( Každá kategorie má svou mapu a každá kategorie má svoje kontroly- lampiony se svejma číslama) a už je to na něm. Přišel můj čas startu a vybíhám. Beru mapu a běžím. Člověk doběhne k prvnímu lampionu, od kterého si má dát azimut a běžet k první kontrole, což jsem nevěděl a 1, mě zabrala docela dost času než jsem jí našel. Číslo 155, hurá je to ta moje, takže odpískávám čipem a běžím ke druhé.Tu trefuji skoro přesně. Třetí je trochu oříšek, protože se nachází v kamenitém srázu, který je porostlý hustýma borovicema. Skoro 15 minut v tahu, ale našel jsem. Konečně se můžu proběhnout. Čtvrtá kontrola se  nachází až nad Starým a Novým Sedleckým rybníkem. Volím sice delší trasu, ale pro mě větší jistotu a chytám se první cesty, která mě tam dovede. 13 minut svižného běhu  a jsem nad rybníkama, chytám azimut a mířím ke 4. Mám ji, začíná mě to bavit a další a další kontroly následují v poměrně rychlém sledu. Běžíme kolem Střelnice k silnici na Lhůtu, pak se trasa stáčí zpátky k Sedlecké skále, kde jsou hned 3 kontroly za sebou. Zpátky k silnici na Lhůtu, kontrola 15, za ní je občerstvovačka s vodou a následuje dlouhý přeběh zpět k Tymákovu. Nejdříve jsem chtěl běžet po cestě přes Sedlec, ale pak jsem to risknul a běžel skoro přímo. Červené šrafování byla zakázaná oblast ( osázená pole) takže se muselo běžet po cestičkách mezi nebo při kraji pole. Začínám stoupat na Sutici, počítám křižovatky z mapy, dávám azimut a běžím do lomečku kde jsem nikdy nebyl. Kontrola mám ji, ale číslo nesedí. Vím, že má být 0,5 metru od hrany.Konečně jsem ji našel kontrola s číslem 122. Následuje 17 a odtud v euforii že za chvíli je konec, dělám svoji asi nějvětší chybu. Na křižovatce odku jsem měl běžet v levo se vydávám v pravo a po dlouhém hledání najdu lampion, ale zase nemá to správné číslo. Vracím se zpátky ke kontrole 17, srovnávám mapu a buzolu. Konečně chytám správný směr, mám konečně 18 a odtud už se zase běží. Poslední kontrola 26 a odtud už je vidět cíl. Sprintuju co to dá a odpískávám průběh cílem u cílového lampionu. U pořadatelů nechávám načíst čip a obratem mě vyjede účtenka jak z hypermarketu, kde jsou Vaše iniciály a časy na jednotlivých kontrolách a celkový čas. Tohle mají vymáknutý dokonale.  Nakonec jsem naběhal 14 km v čase: 126: 18. Byl z toho sice jenom 59 flek z 63 startujících. Ale pro mě vnitřně to znamenalo vítěztví, že jsem doběh a nezabloudil. Velký dík organizátorům za skvěle namotanou trasu a perfektní zázemí a za rok zase naviděnou.Zde jsou kompletní výsledky včetně mezičasů.

Home » Pohár osvobození – přebor VŠ a Memoriál Jana Vodrážky a Ivana Zápotockého 6-4-2014 » Pohár osvobození

POOB - 4.jpg

Zázemí závodu a prostor cíle

POOB -2.jpg

Prostor startu a zatím ještě vysmátej Tlumič.

POOB - 1.jpg

Startovní stan, tady měla každá kategorie svoji mapu, kterou si závodník po startu vzal a běžel závod

20140406_182057.jpg

Mapa závodu Kategorie H21L

POOB -6.jpg

Vysvětlivky k mapě. Pořadí kontrol, čísla kontrol a kde se kontrola (lampion) nachází.

POOB - 3.jpg

Prostor cíle a poslední kontrola

POOB -5.jpg

Účtenka jak z hypermarketu a můj výsledek :)

Třetí pokračování XC seriálu Jarní bahno 2014 se konalo v sobotu 5.4.2014 v Karlových Varech. Počasí bylo cyklisticky optimální. Ani vedro, ani zima lehce pod mrakem a teplota kolem 17°C. Trať byla neskutečně suchá, rychlá a plná prachu a suchého lupení.  Co se týče okruhu kolem letního kina ten se oproti loňsku nezměnil. To co bylo ale oproti loňsku jiné a možná trať trochu i ztížilo bylo paradoxně velké sucho. Zdejší štěrkopískový podklad spolu s hlínou a suchým lupením přinášel místy závodníkům velké komplikace. K okruhu tedy jen  fakta:  měřil 4,2km a bylo na něm převýšení úctihodných 230m. Technicky bych řekl, že je tento okruh bahen asi nejtěžší, ale každý má to svoje. Prostě super bikovačka se vším co k tomu patří. Moje kategorie, která startovala ve 14:30 jela 4 okruhy.

Na startu před sochou Bedřicha Smetany se v půl třetí sešla celkem početná a silná skupina odhodlaná čtyřikrát obkroužit letní kino. Z předchozí věty by se snad mohlo zdát, že to byla nějaká pohodová rodiná cyklojízda typu „kolem kostela do cukrárny“. Tak tomu ale rozhodně nebylo. Byl to nářez od začátku až do konce. Nejdřív klasicky neskutečnej kalup hned po startu trochu dolů po asfaltu ke galerii umění. Za tou první 1km utahovák s převýšením 130m!  Každej to rve nahoru na plnej céres. Peloton se hned zkraje rozpadl z mého pohledu na dvě silné skupiny. První jeli turbo chrti a kousek za nimi ty pomalejší chrti. Dojel jsem tu druhou skupinku, ve které jel Pepa, Perry a ještě jeden biker z německa a držel se jí zuby nehty až nahoru na vyhlídku Karla IV. Do sjezdu jsem se z této skupiny dostal díky setrvačnosti z předchozí stíhací jízdy jako první. Člověk sem vyjede s tepama na max, nemuže popadnout dech a hned ho trasér pošle tím nejhorším možným sjezdem bez oddychu a ostychu dolů – fakt díky Dane .

Kořeny hupy přes okraje pěšin a hlavně „rolling stones“ jsou to co dělá tenhle sjezd zajímavý – pro neangličtináře:  tím nemyslím,  že bychom jezdili po padlých členech této světoznámé hudební skupiny, ale „valící se kameny“ co se točí pod kolem z kopce a nedá se v tom moc dobře brzdit.  Kdo to přežene s přední brzdou, čeká ho nemilosrdné struhadlo. Pepa volí v prvním kole lepší stopu a nebo možná ty jeho velký kola a dostává se přede mě. V následujícím přejezdu k průjezdu přes zastávku lanovky na Dianu se držím v těsném závěsu za ním. Pak přijde stoupák podél lanovky kde to obá opět rveme co to dá.  Záhul jako blázen. Němec se nás drží jak klíště a z jeho dechu je slyšet, že to rve přes závit. Kus za ním je Perry.

Následuje parádní sjezd strání se 180° serpentýnami plnými lupení. V prvním kole vjíždím do sjezdu z naší skupiny první za mnou Pepa a za ním němec. Ten má ovšem horkou hlavu z předchozího krpálu a tak si ustele asi hned v druhej serpentýně v lupení. Jen slyším ránu za sebou a je mě jasný co se stalo. Prostě to do té serpentýny poslal jako němec – a ulítlo mu to na tom lupení takže je mimo hru. S Pepou zvolňujem a kroužíme po stráni v serpentýnách.

Tady se to chce trochu sklidnit, protože před námi je nejnebezpečnější sjezd tohoto okruhu tzv. Velbloud neboli padák přes dvě serpentýny po stráni. Na začátku hrbol s kořenem pak stráň plná sypké suché hlíny na které to ani obě zablokovaná kola neubrzdí. V půlce je nakopávací pěšina s hlubokou hranou  do další sypké stráně, pod kterou se musí zatočit zpátky na vrstevnicovou cestu což znamená na fleku se otočit o 90° doleva. Celkem oříšek, když to zablokovaný kola nejsou schopný ubrzdit. Je to tady o tom nebát se toho, nahoře vjíždět pomalu se zadkem za sedlem a mimo kořen. Škrábat stráň obouma zablokovanýma kolama co to jen jde (lehčí jezdci mají výhodu) a držet rovnej směr. V půlce na pěšině na chvíli zvednout těžiště nad sedlo, aby se člověk neposadil na zadek, odbrzdit přední aby se nepostavil za hupem na přední a pak okamžitě zase brzdit obouma nakonci odbrzdit přední zatočit o 90° a upalovat pryč. Zní to jednoduše ne? Ve skutečnosti to ale tak snadné nebylo, velbloud byl letos vůbec hodně nasranej a schazoval svými hrby jednoho jezdce za druhým a bylo tu i dost zranění. Prostě moc sucho a ta stráň se celá sypala a nedalo se to ubrzdit.

Já jsem si sem jel rozbít hubu ještě před závodem. Sjížděl jsem si to tu zkušebně 6x a 3x z toho jsem spadnul. Jednou jsem se kutálel ze stráně jak nakopnutej ježek asi v osmi kotrmelcích skoro až k té lavičce u dolní pěšiny – no fuj tajbl! Naštěstí jsem se kutálel jen v lupení a hlíně tak jsem se ani moc neodřel. O dost hůře dopadl Martin, který si to najížděl o den dříve a přišel nám na start fandit o berlích s vymknutým kolenem.  To člověku na jistotě moc nepřidá… Myslím, že to moje koulení bral i fotograf , kterého jsem skoro vzal ze stráně s sebou, ale jeho fotky jsem nenašel – tak doufám, že jsme mu nezničili aparát pěhem závodu. Kolo zůstalo nad jedním stromem ve stráni. Všechno zlé, ale pro něco dobré. Zjistil jsem si předem kde jsem dělal chybu. Vjížděl jsem nahoře moc rychle a přes kořen. Ten mě zablokované zadní odbržďoval a pak jsem svojí váhu už až dolů prostě neubrzdil.  V závodě jsem to pak jezdil svojí ověřenou stopou a metodou.

Takže zpět k závodu. V prvním kole jsem se úspěšně seškrábal dolů. Pod kopcem stál odvážnej student medicíny, který chytal padající závodníky aby se nekutáleli až dolů ze stráně jako se to povedlo před závodem mě. Pepa raději volil bezpečnější běh. Trochu tím ztrácel, ale ne zas až tak moc, aby mě nebyl schopen dojet v následující pasáži. V serpentýnách a velbloudovi získával Perry, za námi, který s jistotou driftoval dolů a sjížděl si tu svoji mírnou ztrátu kterou nabíral v kopcích.

Následoval krátký přesun singlem po vrstevnici na strmý výšlap na tzv. Skálu básníků. A když tedy básníků tak by to chtělo nějaké verše jak tento strmý výjezd vypadal. Během namáhavého a dlouhého stoupání bylo dost času se nad tím zamyslet .

Bacha levá serpentýna,
kope kořen, šutr, brzdí hlína.

Pravá serpentýna zjistí,
kdo umí hrabat listí.

Kdo stále v sedle je,
má velké naděje.

Vyjet až sem,
je každého snem.

Dálších pár serpentýn,
zvládne lepší manekýn.

Tak bacha ty serpentýno,
já mířim na letní kino!

Kořeny a skály dál,
jsou akorát na pedál.

Přidej ať tě nechytí,
diváci mě donutí!

Už jen pár šlápnutí
a je mě na blití.

Hurá jsem nahoře,
děkuji podpoře!

Kdo úspěšně zvládl tento strmý výjezd, byl odměněn slastným pocitem, že nic horšího už ho v tomhle okruhu čekat nebude. Do konce kola to bylo už z kopce. Pořadí se v těchto pasážích moc neměnilo. Jako tříčlenný vláček jsme kroužili celé následující tři kola. Dělal jsem mašinku, Pepa se mě držel v těsném závěsu a sil měl ještě na rozdávání. Ztímco já měl srdce až v krku, on si se mnou chtěl do kopců ještě povídat. Přitom já nemohl popadnout dech a on se divil, že se s ním nechci bavit .  Perry byl takový vagónek na gumě. Do kopců jsme mu vždy malinko poodjeli, ale z kopců ho ta natažená guma vystřelila vždy zpátky do hry.

Ve čtvrtém posledním kole už jsem toho měl dost. Náročná trať dávala pěkně do těla. Když jsem to rval znovu od galerie nahoru na plnej kotel, Pepa mazácky povídá. Klidně zvolni já tě  dneska nepředjedu, si to dneska zasloužíš…  To potěšilo, ale stejnak jsem to rval nahoru pořád stejně. Při sjezdu velblouda v posledním kole, bylo pod ním nahrnuto již dobře 2 kolečka hlíny. V tomhle zabrzdit a otočit přední kolo o 90° bylo už nad možnosti páky mých 600 mm řídítek.

Takže jsem se jen sešoup dolů a na pár sekund se v té hlíně zastavil. Pepa opět trochu ztratil při sebíhání stráně. Při následném přejezdu pod skalku básníku mě docvakl Perry a a ještě dvakrát mě pěkně prověřil. Věděl jsem, že kdo nasadí první do výjezdu bude patrně i první v cíli dole pod sjezdem a tak jsem útoky okamžitě kontroval zrychlením tempa a Perryho před sebe nepustil. Byl to souboj mezi námi třemi tělo na tělo až do cíle. V cíli jsme ještě chvíli nemohli popadnout dech, ale přátelsky si podali ruce a byli jsme všichni šťastní, že tento technicky obtížný závod máme  ve zdraví za sebou.

V kategorii Masters 1 jsem zvítězil s časem 1:11:50, se ztrátou 3 sekundy na druhém místě dojel Pepa a třetí do cíle z naší skupinky dorazil Perry se ztrátou 11s.

Děkuji pořadatelům za přípravu a uspořádání tohoto „opravdového“ bikového závodu. Bylo to těžký, ale krásný. Fotografům jichž bylo po trati opravdu hodně jsem vděčný za nádherné akční snímky, které pořídili. Je to opravdu nádhera prohlížet si fotky od od BoBa, od Pepína a ostatních fotografů .   Udělali jste nám tolik krásných fotek, že tak dlouho co trvá jejich prohlédnutí jsme tam snad ani nejezdili .  Tak naviděnou příště na časovce v Čankově!

Druhé pokračování XC seriálu Jarní bahno 2014 se konalo v sobotu 29.3.2014 v Karlových Varech.  Závodní okruh byl namotán na kopci u Tří křížů. Nebyl to dlouhý okruh, měřil jen 5,5km. To co z něj ale dělalo obtížnou trať byly dvě nekonečná příkrá stoupání a několik drsných sjezdů. Během jednoho okruhu se nastoupalo slušných čtvrt kilometru do výšky. Počasí přálo, sluníčko krásně prohřívalo les, a tak se dalo konečně vyrazit v krátkém dresu a kraťasech. Pro cyklistu jasná známka že jaro je skutečně tady!  Na startu u altánu na rozcestí Pod třemi kříži se vystřídala během dne pěkná řádka závodníků všech věkových kategorií.  Start té mé byl ve 14:30. Jeli jsme celkem 4 kola.

Startovalo se do kopce na vyhlídku Tři kříže.  Po startu klasika, všichni jsou plní sil a tak do toho hned od začátku dupou naplno. Jedou se těžký převody a kopec klade slušnej odpor. Je jasný, že tenhle okruh bude hodně bolet. U Tří křížů se kopec na chvíli zlomí, ale na krátkém pozvolném sjezdu po asfaltu si nikdo z nás moc neodpočne a trasa uhne do dalšího kopce. Tentokrát je to výšlap po kořenech a kamenech na Otovu výšinu. Je to sem od startu necelej kilák, ale drsných 75m do výšky. Přesto to v prvním kole bylo málo na to, aby se pole závodníků nějak výrazně natáhlo. Držíme se celkem pohromadě a první borci se pouští po hlavě do prvního příkrého sjezdu po stráni v lupení. Těsně přede mnou někdo letí v kotrmelci i s kolem dolů ze stráně. Uf ještě že mě ukázal kudy ne. Dolů je to v hrabance fofr a těsně pod sjezdem překáží statný strom, před kterým se musí uhnout na cestu vpravo. Ještě kousek dolů po cestě k rozcestí pod Goethovu rozhlednu a první nastoupané metry jsou nenávratně přetaveny do brzdových kotoučů.

 Obkroužíme kopec Jedlina a je tady další atraktivní sjezd po kořenech a kamenech. Navíc několikrát překřížený zrádnými odvodňpvacími muldami, které ve vetší rychlosti jezdce spolehlivě katapultujou přes řídítka. Několik borců to i s kolem přeskočí, já raději volím jistější a trochu pomalejší projetí po levé straně kde jsou muldy menší. Aby toho nebylo málo je tento sjezdík na výjezdu zakončený asi 20m blátivým úsekem. Tady si kolo jede jak chce a neradno mu do toho nějak moc kecat.  Což se mě nelíbí

Spadneme až na nějakých 520m výškových. Dál pokračuje okruh zprvu vrstevnicovou cestou, která se pozvolna mění v pěšinu s čím dál tím náročnější stoupáním po kořenech. Několik utahujících serpentin nás dokonale prověří. Je tu stoupání na nejvyšší bod trasy, kterými je se svými 638m Goethova vyhlídka. V prvním kolem jedu v těsném závěsu za Pepou, ale pak přijde pokračování vršku v podobě přejezdu trávou zarostlého singlíku, na kterém to vůbec nejede. Pepa mě trochu podskočí a až do cíle už jej nejsem schopen dohnat. Od Goethovi vyhlídky následuje další tzv. orgastický sjezd. Padáme dolů napříč serpentinovou pěšinou která nahoru vede. Je tu spousta koření a občas i nějaký schod přes šutr. Dokonale to tu protáhne vidlici. A tomu kdo zůstane sedět v sedle možná i něco jinýho.

Po překonání tohoto rozdrncaného úseku pokračuje okruh sjezdem po Turgeňevovo stezce. Ta byla letos díky těžbě dřeva plná velkého volného kamení a štěrku. Byl to hodně rychlý sjezd s několika nebezpečnými zatáčkami na štěrku a nechyběly ani vyhrabané odvodňovací žlaby, ve kterých nejeden závodník prorazil zadní kolo.  Spadli jsme znova pod kopec u Tří křížů až na 500 výškových metrů.  Následoval prudký výšlap k altánu u rozcestí u Třech křížů a tím se okruh s 250 výškovými metry uzavíral.

V druhém kole mě  dojel Radek a celé druhé kolo mě pěkně šlape na paty. Nechci mu být lehkou kořistí a tak se snažím držet do kopce vysoké tempo. Jenže Radek je bojovník a nechce to vzdát, kdykoliv se kouknu za sebe vidím ho jak je zakouslej do řídítek a rve to nahoru stejně jak já. Ani ve sjezdech se naše pozice nezmění, z čehož mám radost. Že už bych konečně nebyl ve sjezdech tak marnej jako dříve? Spíš ale Radek nece jít do rizika mě v tom terénu předjíždět.

Do třetího kola vjíždíme spolu a rvem to znova na Otovu výšinu. Zas to hodně bolí, ale vyjedeme nahoru společně. Do sjezdu vjíždím první a volím variantu kličkou snižující první padák na kterém jsem viděl hned v prvním kole kotrmelec soupeře. Radek do toho jde po hlavě direct a dostává se přede mě. Chytám malou díru. Snažím se jí stáhnout, ale už to nejde. Mám z jízdy ve vysokém témpu už totálně odkysličenej mozek a přestávám se soustředit na trasu. Nedá se nic dělat musím trochu zvolnit. Nějak mě hlava ve třetím kole úplně zradila, nejsem schopen ani určit kolikátý jedu kolo a podvědomě si myslím, že už asi to poslední. Radka vidím stále kousek před sebou a tak se jej snažím do závěrečného kopce ještě dojet. Jenže pak mě dojde, že je to asi teprve třetí kolo. Zeptám se přihlížejícího diváka kolikáté jedem kolo, ale odpověď jsem nezjistil. Tak se to snažím zjistit z času. Věděl jsem, že první kolo jsme obkroužili za 18 minut a kousek a teď je 56 minuta. Ale vypočítat 3 x 18 s tepy na max mě dělá velký problémy. Kdo to nikdy nezkusil, neuvěří jak je lidskej mozek bez kyslíku blbej. Po notně dlouhé době mě to sepne a hlava vyplivne číslo 54. Tak sakra to je teprve třetí kolo, tak to čtvrtý už bude úplně na palici. Zase do toho krpálu a to už se hodně zajídá. Radek je celé čtvrté kolo na dohled, ale už jej dohnat nedokážu. Snažím se tedy alespoň neztratit svojí pozici a kontroluji situaci za mnou. Ve výjezdech vidím v dohledu Honzu odhadem tak půl minuty za mnou. Vjíždím do posledního kopce a mám radost, že alespoň toto místo uhájím. Ikdyž už melu z posledního, vykouzlím ještě úsměv pro fotografa.

Do cíle dojíždím na třetím místě v kategorii G – Masters 1, s časem 1:16:50. Na druhém místě v mé kategorii dojel Radek s časem 1:16:12 a zvítězil Pepa s časem 1:14:22. Nejrychlejším mužem na čtyřech okruzích byl Tomáš Kozák, který stihl trať obkroužit za 1:10:21.  Kompletní výsledky z druhého závodu Jarního Bahna 2014 jsou k dispozici zde.

Za krásné fotky ze závodu děkuji Bobovi (2. závod od BoBa), Pepínovi (2. závod od Pepína) a Olze (2. závod od Olgy Pulchartové).  Organizátorům patří zasloužený dík za přípravu opravdu náročného a pěkného XC okruhu. Těším se na viděnou na okruhu u Letního kina!

Po roce jsem opět vyrazil na jih na netradiční závod pořádaný bikery z Poběžovic. Letošní zima příliš mnoho sněhu nepřinesla, tak se dalo čekat, že letošní Ledový kafe bude tak trochu bez kofeinu. Měkké hnědé bahno sem tam přikryté sněhovou pokrývkou bylo přece jenom oproti minulým ročníkům, kdy se kolo tlačilo sněhem polovinu trasy, trochu jiným šálkem. Přesto se na startovní čáru neváhalo postavit 43 bikerů. Na závod jsem vyrazil s novým rámem se zvědavostí, jak obstojí v závodním režimu. Zaváděcí čtyřkolka připravená, 3..2..1.. START! Pedály se zacvakly a začalo se dupat. Za čtyřkolkou vyrazil první “motorka“ Tomáš Kozák a postupně se startovní pole přesunulo asfaltkou na louku a do stoupání do pole. Tady mi čelo závodu zmizelo z dostřelu. Snažil jsem se jet svoje tempo a nepřepálit začátek. K tomu předjíždět vláček závodníků mimo vyjeté koleje spíš vedlo k zaboření kol do bahna a zpomalení. Na dalším šotolinovém úseku jsem zařadil vyšší stupeň a dral se vpřed. S rostoucím počtem ujetých kilometrů a nastoupaných metrů přibývalo v lese zledovatělých úseků. Maximálně jsem se soustředil na šlapání, abych šlapal „na kulato“ s každým prokluzem se ztratila zbytečně energie a hlavně kolo začalo plavat a ztrácelo směr jízdy. V těch největších stoupáních už však nezbylo nic než seskočit a běžet po svých. Ve stoupání s prosvítajícím asfaltem jsem předjel několika člennou skupinu a pokračoval sám. Za polovinou tratě začalo klesání. Na zledovatělé cestě protnuté úseky s hlubším sněhem nezbylo nic než se pomodlit a poslat to tam. Za normálních okolností by tu normální člověk kolo vedl a to ještě někde po mechu mimo zledovatělou cestu. S pekelným soustředěním a přibrzďováním ve stylu ABS jsem absolvoval sjezd, avšak v dalším stoupání mi při tlačení dojel borec s lepší adhezí gum. Další úsek sjezdu jsme zvládni spolu, při vjezdu do vesnice ho na bahně pomalu začalo předjíždět zadní kolo a poroučel se k zemi. O kousek dál paradoxně na suchém asfaltu za prudkou vracečkou se ptám dalšího borce, co se sbíral ze země, jestli je v pohodě a pokračoval jsem do závěrečného táhlého kopce. Přitom jsem se přibližoval k jezdci Velosportu, ale když už jsem od něj byl na dvacet metrů, nezbylo mi nic jiného, než opět běžet jako cyklokrosař a borec mi zmizel za horizontem. 31km dlouhou trať zdolal jako první Tomáš Kozák v čase 1:15:20 s odstupem 17 minut dojela tříčlenná skupina Bešta, Hlaváč, Krejčík a já, se ztrátou půl minuty na pátého Baiera dojel na 6. místě absolutně a 4. v kategorii. Čtvrtý ročník se pořadatelům opět vydařil, perfektně značená trať a pohodové zázemí v penzionu Pohoda.

Kompletní výsledky a fotogalerie k nalezení zde:  Ledový kafe 2014 a  Ledový kafe 2014 už zná vítěze – FOTOGALERIE