Radyně bike team

Proč jsem jel do Hradce? Protože tam byly letos první závody na MTB. Když teda nepočítám novoroční vrchařský sprint na Žďár.

A protože to tam mám daleko jel jsem opět vlakem. Jet na závody po vlastní ose a vlakem je dobrej trénink morálu. Stával jsem v 5h, abych stihnul vlak ve 12km vzdálených Rokycanech. Vlak mě vyplivnul uprostřed Hradce v 10h a pak už jen 8km na místo závodu.

Zde se nejdříve běžel běžecký závod na 4 a 8km. Toho jsem se neučastnil a pořídil běžcům jen nějaké fotky.

Cyklisti si počkali až začne pršet. A zatímco ráno pořadatel tvrdil, že je nejsušší trať co kdy byla (tak sucho prý nebývá ani v létě). V 13h kdy byl odstartován závod cyklistů už to zdaleka neplatilo. A tak z toho sucha byl rozblácený závod jako nikdy.

Na startu jsem stál někde v polovině startovního pole, které čítalo neuvěřitelných 270 borců a borkyň. Prostě se mě nechtělo stát pod obloukem půl hodiny před startem v dešti. Po startu to trochu vadilo, ale v prvním kopci už se dalo předjíždět. Jelo se na 20 a nebo 40km. Zvolil jsem delší variantu a 20km okruhy si dal dvakrát. Ikdyž jsem po prvním okruhu byl mokrý a zablácený od hlavy až k patě. Ale přece nepojedu takovou dálku kvůli 20km ne? Z druhého kola si pamatuju jen neskutečný boj v rozježděné blátivé kaši. Bláto kladlo slušný odpor a tak to vůbec nejelo. Po podmáčené louce před cílem jsem se zahrabal a skoro se pod oblouk v sedle ani nedostal.

Nakonec jsem dojel na 27 fleku absolutně a 8 v kategorii. V čase 1:45:34 se ztrátou 13:51 na vítěze, kterým se stal Štěpán Schubert. Kompletní výsledky zde

PS: Své fotky z blátivého maratonu pochopitelně nemám. Na to už jsem vážně neměl morál mokrý fotit. Snažil jsem co nejdříve dostat do druhých suchých hadrů.

Po závodě jsem zprovoznil kolo v potoce, abych se na něm dostal na nádraží v Hradci a z nádraží v Rokycanech.

Dlouholetou rokycanskou Novoroční tradicí je pokoření vrchu Žďár. Rokycanský sokol pořádal letos již 44. ročník kultovní turistické akce zvané Novoroční výplaz na Žďár. Pro sportovce je výzvou pokořit vrchol Žďáru co nejrychleji a tak pro ně vznikla obdobná akce zvaná Novoroční závod na Žďár, kterou pořádají Sparťané. Letos se závodilo na Žďáru již po sedmnácté. Síly přijeli poměřit cyklisté, cyklistky a přiběhli také běžci a běžkyně. Specifikem závodu je společný start běžců s cyklisty.

Na letošek nám přichystalo počasí sníh jak se na zimu sluší a patří. Bohužel zrovna na Nový rok se teplota přehoupla do kladných hodnot (3°C) a tak nastala lehká obleva. Je tedy zřejmé, že prášit od kol a bot se nebude a závod na Žďár letos díky mokrému sněhu bude obtížnější než v letech minulých. Rekord trati, který drží od roku 2008 Václav Metlička s časem 13:34 za jehož překonání je vypsána prémie 10000,- Kč tak zůstane patrně opět nepřekonán.

Na místo startu před rokycanské sídlo firmy EKO komíny s.r.o. jsem vyrazil jako obvykle po vlastní ose. Předtím volám ještě Šéďovi, ale ten je nachcíplej tak letos svoji účast ruší. Do Rokycan jsem jel přes Kozelský les a lesem pod Kotlem, abych se co možná nejvíce vyhnul nasoleným cestám. Dorazil jsem asi s hodinovým předstihem. Na místě startu už vládl čilý předstartovní ruch. Závodit přijela také naše Maruška a Vašek Auterský. Míra Mašek vyrazil na trať s fotoaparátem stejně jako moje sestra. Kromě „našich jezdců“ je zde pochopitelně řada známých tváří. Nechybí Janča Konopová, ani Karel Babka. Tomu ovšem chybí kolo. Prý včera urval přesmykač tak poběží. Do startu který byl naplánován na 13h zbývalo ještě dost času, tak jsem se jel podívat po trati až do obávaného „komínu“ (příležitostný kamenný potok, který prudce stoupá na vrchol), abych věděl jak to letos vypadá s terénem. Dole na asfaltu je rozbředlý sníh a kolo má trakci. Čím blíže k lesu tím více ujetého mokrého sněhu a kolo klouže a nahoru už je to jen uklouzaná pěšina kde se bude-li to možné poběží. Bude to zajímavý!
.
Krátce po 13 hodině padá startovní povel. Letos nezbylo na lajně pro mě místo a tak stojím za běžci, kteří jsou vypáskovaní přede mnou. Véna s Maruškou, Jančou a Karlem jsou kdesi dál v pelotonu. Hned po startu vyrazí vpřed chrtí skupinka asi pěti cyklistů. Mě spolu s dalšími cyklisty bohužel překáží běžci a tak jet nemůžeme a chytáme hned na začátku velkou díru.
Cesta vede z Rokycan po červené turistické značce polní cestou do mírného kopce k úpatí lesa a odtud začíná stoupat k vrcholu Žďáru. Před běžce se dostáváme až před mostem přes železniční trať. Pětičlenná skupinka cyklistů je na dohled asi 50m přede mnou. Snažím se je ze všech sil dojet, ale je jasné, že to nepůjde. Kolo na sněhu při silovém záběru podkluzuje a je třeba jet rovnoměrným tempem. Chvíli se mnou drží Vašek, ale pak zvolňuje. Ještě před nájezdem do terénu se z pěti uprchlíků jeden trhá. To je moje šance. Musím ho dát ještě před tím než začneme stoupat teréní pěšinou mezi šutry strmým korytem. Těsně před vjezdem do stráně se to daří. Jenže kolo klouže, hrabe a nejede. Naštěstí jemu asi taky. Následuje běžecká pasáž. Tady by bylo lepší to kolo zahodit do smrčků a doběhnout do cíle. Leč jsme cyklisti, tak se s ním musíme dřít nahoru. V této pasáži mají nyní běžci navrh. A za současných sněhových podmínek je reálné, že mě první z nich předběhne. To nesmím dopustit! Snažím se běžet, ale kloužou mě nohy a plíce mám v krku. Nejde to. Překonám nejtěžší úsek, snažím se nasednout a padá řetěz. Sakra práce, nasazuji ho snad v běhu a padá při tom blatník. Ten zahazuji do smrčků není čas se s ním nandavat. Adrenalin pracuje. Soupeř, kterého jsem pracně předjel mě nesmí dát. Rvu to nahoru co to jde a na vrchol si zaspurtuji proti chronometru. Nemohu popadnout dech ještě asi minutu po dojezdu do cíle a jsem rád, že to mám za sebou. Někdo by mohl říci, jsou to jen blbé 4km do kopce. Ale jede se na krev a je to záhul od začátku do konce.

V prostoru cíle a po celé délce trati je mnoho fanoušků z řad turistů i známých atmosféra a povzbuzování je super. Počkáme až všichni dojedou a doběhnou, s kamarády si popřejeme všechno nejlepší do Nového roku a pomalu se vracíme ke startu kde proběhne vyhlášení výsledků. Já to beru zpátky korytem abych si ve smrčkách vyzvedl blatník. Nemůžu ho najít, ale pak mě s tím Karel Babka pomohl. Díky.

Závodu účastnilo 13 cyklistů, 2 cyklistky a 15 běžců a 2 běžkyně.

Nejrychleším cyklistou byl stejně jako loni juniorský reprezentant Jan Rajchard – 15:39
Nejrychleší běžec byl Jiří Šneberger – 19:31
Nejrychlejší cyklistka byla Jana Konopová – 29:25
Nejrychlejší běžkyně byla Zlata Lukášková – 27:40

Za náš tým jsme dopadli následovně:

5.místo Martin Vít – 19:03, 8 místo Václav Auterský – 20:42, 15 místo abs. Maruška Váchalová – 32:16, ale druhá mezi ženami. Gratulace!

Jen pro upřesnění. Pohodovou procházkou to trvá nahoru 1 hodinu. Čest všem zůčastněným!

Kompletní výsledky najdete zde.

Děkujeme pořadatelům za tradičně perfektní zázemí a organizaci tohoto závodu. A všem závodníkům přejeme hodně sportovních úspěchů v novém roce. Za pořízení hezkých fotografií ze závodu děkuji své stestře. Naleznete je na rajčeti zde.

 

GraphMethodException: Unsupported get request. Object with ID '805456602843742' does not exist, cannot be loaded due to missing permissions, or does not support this operation. Please read the Graph API documentation at https://developers.facebook.com/docs/graph-api

Další víkend ve znamení vysokohorského dvoudenního putování s kolem, vedle kola ba dokonce i na kole přes nejvyšší české kopečky, tedy Krkonoše. A po hřebenech na nejvyšší vrcholky Jizerek. Začalo to zase hned v pátek odpoledne, kdy jsem se přesunul vlakem do Vrchlabí. Měl jsem zde domluven nocleh u pana Kobra v penzionu. Asi má cyklisty rád, protože jim nabízí 50% slevu. Nicméně přijel jsem pozdě v noci a tak jsem se s ním vlastně ani nepotkal. Nechal mě tam klíčky schované. U Turka vedle kupuji noční kebab, zítřek bude náročnej a du spát. Ráno jsem odjížděl dříve než do penzionu dorazil pan majitel. Takže jsem mu po domluvě nechal na stole domluvenou sumu a klíčky schoval zase kamsi.

V sobotu ráno mě Vrchlabí přivítalo chladným vzduchem a mlhou. Skoro by psa nevyhnal. Na rozehřátí jsem se vydal na Černou Horu. Klasika, přes Černý důl a jeho nákladní lanovku. V Černém dole jsem nemohl vynechat vyloudanou chatu Relax. No a pak už pěkně nahoru na Jánské Lázně, kde už cestu pokrývala souvislá vrstva sněhu. Mrzlo, tak na sjezdovkách už běžely sněžná děla na plný pecky. Přeloudat sjezdovku tak znamenalo, nést kolo po kolena ve sněhu. Celkem vysilující. Nahoře u televizního vysílače se prvně na chvíli otevřela obloha a udělalo se azuro. Zima jak blázen ruce ztuhlé na kost, ale když se rozsvítí. Člověk na to rázem zapomene. Z Černý hory jsem sesáňkoval na kole po sjezdovce až do Pece pod Sněžkou. Po cestě to totiž bylo nehezky uklouzaný od auťáků. V Peci už pustili i nějaké ty vleky tak se na sjezdovce dalo předjíždět i první lyžaře. . Pak přišlo pekelné stoupání na Ružohorky, Výrovku. Tady jsem potkal první kolaře proti sobě. To nemůže být nikdo jiný než loudalové. A taky že jo! Právě se vraceli z královny hor. Dali jsme společnou fotku a každý si zas razil svojí cestu. Já pokračoval na Luční boudu a přes polskou stranu až nahoru na Sněžku. Tam klasika, prostě václavák, který z tohoto kopce dělá lanovka. Povinná fotka, čaj za pade a hurá dolů. Je toho ještě hodně přede mnou. Vlastně chci dát dneska ještě celý hřeben Krkonoš až na západ na Vysoké kolo.

Dolů jsem to nesl přes Kozí hřbety až do Špindlu. Časově náročný nesení až jsem potkal západ slunce. Nečekaně brzo. Ve Špindlu tma jak v pytli na náměstí je nějaká akce a hraje tu kapela nějaké vánoční písně. Jeden by tu i zůstal. Ale loudal nemůže. Pokračoval jsem dál do hor směr Petrova bouda. Venku mrzne, soudě podle toho, že voda z bidonu neteče, tma ale kopec hřeje. V kuželu čelovky základy shořelé Petrovi Boudy vypadají tajuplně. Všude klid, ticho, noc tma zima. Ideální podmínky na to přeloudat vysoký hřeben. Jo to byla krása, hvězdy, úplněk, dole inverze ze které prosvítají jen světla městeček pod horami. Cestou potkávám Dívčí kameny, Mužský kameny a tak. Když kolem osmé večerní dorážím do přístřešku nad Martinovo boudou zvažuji nocleh. Uvnitř už spí dva poláci a jeden čech. Dáme chvíli řeč, ale nakonec si to rozmyslím a pokračuji ještě dál. Přeci jen spát venku v letním spacáku bez karimatky by nemuselo být úplně dobrý. Takže padlo ještě Vysoký kolo, Sněžné jámy, Violík, Sviňské kameny a někdy kolem desátý večer jsem byl u hraběte drákuly na kopci Szrenica na polské straně krkonoš. Zdejší vysokohorská chata, poskytla přesně to co jsem potřeboval. Teplo kde přespím. Chvilku problém se dorozumět a tak, česko, polsky anglicky domlouvám přespání ve vlastním spacáku na společné ubytovně za sympatických 190 kaček. Tady v Polsku ty horské chaty mají ještě to své kouzlo komerčně nezkažených horských základen. Narozdíl od české strany přizpůsobené pražské klientele krkonoš. K čertu, kčemu je mě nocleh za litr s wellnesem a saunou? Dávám zurek prej nějaká polská fajnová polívka. Normálně by mě nechutnala, ale tady jsem za ni neskonale rád. Protože hlad a touha po teple je nejlepší kuchař. V nocležně spí jen jeden Polák. Prý nějaký pracovník z muzea z Varšavy, kterej se vydal na přechod hor.

Ráno dáváme společnou snídani. Teda vlasně on dává snídani mě. Já už nic nemám, je zavřeno a on se chce podělit, prý toho vleče moc. To se neodmítá. Dáváme poslední společnou fotku a za svítání už jsme každý na své cestě. Ráno opět užasný východ sluce nad mraky. Škoda, že mě teď čeká ztratit asi 600m výškových a zanořit se zpět do mrazu. Poránu nahoře +4°C v údolí -10°C, bílá tma. Ruce zkřehlé, že je necítím. Ani dvoje rukavice nic neřeší. Můžu pěsťma rozbíjet kameny, ale ne držet řídítka a řadit. Sněží, píšu do cesty první stopy. Přejíždím zas do Polska a výběžek nad Harachovem si zkracuju přes Polsko. Tady v údolí Jizery se z bílé tmy vyloupne spása. Kouřící krásná horská chalupa Orle. Venku týpci sekají dřevo a nosí jej dovnitř do krbu. Uvnitř sympatický šedý vlk. Povídám mu, že mám jen český. Povídá, není problém. Dávám čaj a Gragowizu. Jakože hrachová polívka ve které stojí lžíce. Sedám ke krbu a rozmražuju se na Jizerky. Konečně můžu zase řadit. Hranice překonávám přes Jizeru (po lávce). A čeká mě nejvyšší vrch Jizerek. Jizera. Předtím si ale ještě odskakuji na Černou horu a Sněžné věžičky. Jizera ovšem zůstane to co z paměti dlouho nevymažu. Tohle byla šílená dřina. Nesl jsem kolo po namrzlých skalách asi 2km. Nahoru i dolů. Nahoře namrzající mlha a vítr vytvářely dobře deseticentimetrové vodorovné zmrazky. Takle krásně tam bylo. Z Jizery jsem si to střihnul přes údolí Smědavy na Smrk. Který je se svými 1124m druhým nejvyšším vrcholem Jizerek. Opět tlačing kolmo na vrstevnice. Nahoře rozhledna, vychr, mráz -4°C, mlha. Na rozhlednu nepolezu, beztak bych viděl jen mlíko a tu vlajku České republiky co nevlaje a jen stojí vodorovně v silném větru.

Dolů když na Smrku nemůžu jet přece jinudy než po singlech pod Smrkem. Jenže to jsem netušil, že když jsou ty singly pod smrkem, tak nezačínají na vrcholu, nýbrž někde v 800m. Takže asi 400 výškových metrů jsem šel dolů po skalnaté pěšině s kolem na zádech. Krásné svezení. Ale pak to přišlo. Chytám pěšinku singlíku. Unešen tím jak to pěkně jede si nevšímám, že jedu po jiném než jsem chtěl a padám do údolí nějakého potoka. Začíná se stmívat. Ach jo. Musím znova nahoru. Na ten správný. Ten posléze nacházím a je tma. Musí se nechat, že je to takovej „dětskej“ biking. Vlastně člověk vůbec nešlape jen se veze a točí řídítkama. Ale po tmě to má docela šťávu. Obzvlášť když lupení zasypalo pěšinky a světlo na řídítkách svítí mimo zatáčky. Jen tu a tam mě vystraší odrazky ukopnuté z pedálů předchozích jezdců. Nekonečně dlouho kroužím na singlech pod smrkem. Je to zlatej hřeb víkendu. Užívám si to zapomínám na čas a průšvih je na světě. Hodina do odjezdu posledního vlaku z Liberce. Singly mě vykopnou někde u Hejnic. Nejdříve plánovaná cesta končí u vrat střeženého pozemku. Prý hlídaného psem. Sakra to je teď když spěchám na vlak jako na potvoru. Chvíli okouním u vrat a ze tmy se vyřítí nasranej vlčák. Čelovka ho děsí, on zas svými zuby děsí mě. Beru to zkratkou přes pole a chytám se do další pasti jakého si oploceného pozemku. Průšvih. Vlak z Hejnic odjel. Další jede asi za hodinu a půl, ale domů bych dorazil asi pěti osobáky někdy v pět ráno. Paní v prodejně lístků se ptám kdy to jede z Liberce a jak je to tam daleko – prý 25km. Je přesně hodina do odjezdu posledního rychlíku na Prahu v 18:02. To je výzva, snad to bude z kopce. Hnal jsem co to šlo už po cestě. Úplně z kopce to ale nebylo. Na nádraží v Liberci dorážím v 18:04. Přesně dvě minuty po odjezdu rychlíku. Nápis tam ještě bliká na peronu, ale rychlík je fuč. Ach jo. Teď to bude teda noc strávená v poutech ČD. Osobáčkama jsem jel skoro celou noc. Připadal jsem si jak balík. Vždy po půlhodině tě přetopenej vagon někde vykopne. Půlhodiny počkáš ve vymrzlé čekárně a pak se zase půlhoďky svezeš. Nebudu to protahovat, do Rokycan jsem dorazil po 5 ti přestupech asi v jednu v noci a pak už jen půlhoďky na kole domů a v půldruhý ráno konečně v posteli. Zkrátka vyloudanej víkend se vším všudy. Nádhera. Těšte se na fotky…

GraphMethodException: Unsupported get request. Object with ID '789297297793006' does not exist, cannot be loaded due to missing permissions, or does not support this operation. Please read the Graph API documentation at https://developers.facebook.com/docs/graph-api

Radčický lesík opět rozzářili bikeři. Dnes se jel již devátý ročník této parádní kokosí akce. Po změně času se na tmu nemuselo dlouho čekat, takže se startovalo už v půl šestý odpoledne po práci. Jela se časovka na čtyři 1,5km dlouhá kola se starty po půl minutě. Kdo nikdy nezkusil nepochopí. Je to záhul od začátku do konce. Jede se na krev a jednoduchá ani rovná ta trať vůbec není. Prostě samý singl, kořeny, lupeny, klopenky, vymletý sjezd a to všechno v absolutní tmě. Ikdyž dnes to každýmu svítílo díky číňanům, že nebyl velký rozdíl mezi tmou a dnem. Sešlo se nás asi devatenáct. Silné zastoupení měli Radyňáci, Kokosáci a Bi Esáci. Já vybojoval druhé místo, Prokop Velký Buben čtvrtý. Letos vyhrál Petr Stehlík.

Děkuji Michal J Beneš za uspořádání, perfektní značení trati reflexníma šipkama a spoustou LED na stromech. Nemělo to chybu.

Kompletní výsledky budou u Kokosáků. Řekl bych tady.

GraphMethodException: Unsupported get request. Object with ID '772591132796956' does not exist, cannot be loaded due to missing permissions, or does not support this operation. Please read the Graph API documentation at https://developers.facebook.com/docs/graph-api

Takto romanticky nazvala parta Rakovnických nadčenců, kteří si říkají Barový povaleči jejich závůdek na horských kolech v malebné obci Břežany. Závod je dlouhý jen 28km a má i kratší variantu 17km. Letos se jel již 13 ročník. Co si pod tím mám představit nevím? Ale nejsou kilometry jako kilometry a slovo kostitřas ve mě vyvolává pocit, že z nás trasér bude chtít vytřást duši na cestách necestách plných kořenů a kamenů.

V týdnu mě vypověděla službu vidlice, začala ucházet a neudrží tlak. Páteční večer tak trávím kompletní rozborkou a zborkou vidle. Ve dvě ráno je konečně kolo připraveno na kostitřas.

V sobotu kolem dvanáctý dorazím do malé vísky Břežany, nikde nevidím žádná auta s koly nebo lidi na kolech. Jedu projet obec, která má snad 100 stálých obyvatel. Hned první paní, kterou potkám, mě říká že jedu špatně a že závodníci se registrují v hospodě. No to mě taky mohlo napadnout, když ho pořádají Barový povaleči. Ale kde ta hospoda je? Nasměruje mne a povídá, hlavně aby přijelo dost lidí…

Hospoda byla na samém kraji obce a kol bylo opřeno o zeď požehnaně. Odhaduji, že teď se počet lidí v obci díky cyklistům zdvojnásobil. Takže až tak malý závůdek to nebude. Jen většina závodníků přijela z okolí po vlastní ose. Někteří dokonce na arabech a všemožných kostitřasech. Takže moje nemocná vidlice nebude až takový hendicap …

Odstartováno bylo přesně ve 14h výstřelem z brokovnice. Hned od startu vyletěla tříčlenná skupinka, kterou jsem pronásledoval. Po kilometru mě v lese vlítl do zadního kola velký klacek, musel jsem zastavit a vyndavat ho. Ztratil jsem asi 5 míst a nějakých 10s. Dřel jsem to do kopce co to šlo, a výsledkem bylo, že jsem se dostal do dvojice, která pronásledovala první trojčlennou skupinku. Celý závod jsem se tuto skupinu snažil roztrhat. V kopcích jsme zůstali dva a chvíli pokračovali spolu. Přišly brody kolem Javornice. Bylo jich snad 5 a některé i půl metru hluboké. Vše jsme v zápalu boje jeli. I bahna bylo požehnaně. Na chudáky ložiska nebylo čas myslet. Někde na 18km jsem ve stoupání ztratil i druhého z naší skupinky a nahoře na horizontu mě divák povzbuzující zvoněním na kravský zvonek vyburcuje, že jsem třetí. Jenže pak přišla osudová chyba v obci Šípy. Byly tam dvě odbočky za sebou. První vlevo na hlavní a vzápětí hned vpravo na polňačku. Jenže zrovna jelo po hlavní auto a zakrylo mě šipku, takže jsem vesele zdrhal z obce asi 50km/h po silnici. Zjistil jsem to až po kilometru na horizontu, kde odbočovala další polní cesta a šipka nikde žádná. Ach jo, je po nadějích. Vrátil jsem se zpět do Šípů a nalezl šipku, kterou mě předtím zakrylo auto. Za tu dobu mě předjeli oba kluci, kterým jsem předtím s vypětím sil ujel. Nakonec jsem tedy dojel 5 tý v čase 1:10:39. Zvítězil Jiří Doležal v čase 1:02:24.

Co říci závěrem. Krásná akce s přátelskou atmosférou dělaná nadčenými lidmi pro nadčené lidi. Je velká škoda, že z pořadatelů letos vyprchala touha tuto akci dále pořádat a údajně byl tento ročník poslední…

O víkendu 13. září se měly konat dvě mé oblíbené cyklistické akce.

Rožmitálská a Přeštická padesátka. Z počátku jsem si nemohl vybrat, kam se vydat, nakonec jsem zvolil Přeštice. Situace se ale změnila díky pátečnímu vytrvalému dešti. Pořadatelé se rozhodli závod v Přešticích kvůli podmáčenému zázemí zrušit. Jedny dveře se zavřely a zároveň se otevřely druhé. Padesátky v Rožmitále jsem se zúčastnil loni (ještě jsem nedopsal článek :/ ) takže jsem věděl, co od tratě čekat. Oproti loňsku se trasa díky vydatnému dešti místy změnila na rozblácenou klouzačku.

Výstřel z revolveru v 11 hodin odstartoval závod, balík se dal pomalu do pohybu. Nikdo se nikam nehnal, jelo se pohromadě tempem jako na projížďce. Byl jsem hned vepředu, kdyby náhodou někomu bouchly saze, abych mohl zachytit případný únik. Zajelo se do lesa, kde se trasa pomalu zvedala a balík se začal natahovat. Držel jsem se v první pětici a už se za sebe neohlížel. Spíš bylo potřeba sledovat, co se děje přede mnou. Každou chvíli se vyhýbat louži, aby byl stroj co nejdéle pojízdný bez zbytečných kilogramů bahna. Pomalým, ale konstantním zrychlením jsme se vzdalovali, až se naše pětice utrhla. Spíš než se soupeři jsem musel zápasit s vlastním tělem. Začalo mi píchat v boku a gel, který jsem si dal před závodem, se nechtěl vstřebat. Za každou cenu jsem se chtěl zůstat ve skupince a visel za nimi jako na gumě. Zhruba po hodině závodu se konečně tělo umoudřilo a já doufal, že už to bude v pohodě a začnu taky konečně střídat, čímž bych se prvně dostal na samotou špici závodu J. Neustále dohánění skupinky mi sebralo spoustu sil a nahlodalo mojí psychiku. A navíc chlapy diktovali neustále ostré tempo, proto jsem se dopředu ani nehnal. Po výšlapu na Třemšín následovaly dlouhé sjezdy, kde jsem si drobet odpočinul. Ne na dlouho, přišly další stoupání a s nimi první křeče, který jsem zahnal hrubozrnnou solí. V poslední fázi závodu nás čekal závěrečný výstup na 753m vysokou Štěrbinu. Loni mi tenhle kopec pořádně vytrestal, poučen jsem si před ním dal hroznový cukr, aby mi nedošlo. Místo toho mi došel ionťák v bidonu a pokračoval jsem dál na sucho. Za rybníkem ve Voltuši jsem definitivně rezignoval a vedoucí čtyřčlenná parta se mi nezadržitelně vzdalovala. Chtěl jsem jen udržet svojí pozici a dojet závod na jistotu do cíle. Kousl jsem se a vyšlapal (částečně i vytlačil bajk) na vrchol. Do cíle zbýval pouze dlouhý sjezd. Jel jsem opatrně, abych nezdefektil nebo abych zbytečně nenaboural. Cesta byla rozbahněná, kolo v rozrytých kolejích plavalo až mi to rozhodilo, zapíchlo se předním kolem do bahna a já letěl „přes boudu“ do judistického pádu vpřed. Naskočil jsem na bajk a pokračoval do cíle. Na poslední louce už jsem mlel z posledního a dorazil jsem do cíle v čase 2:34:11. za ředitelem závodu Michalem Válou. Závod vyhrál Hořejší Josef ml. v čase 2:29:46. Dojel jsem na 5. místě absolutně a 3. v kategorii.

 Co říci závěrem? Závod byl náročný, trasa byla značená lépe než loni. Nejelo se mi jak bych si představoval a borci jeli jako motorky. Všichni závodnici si trasy a bahna užili dostatek. Oproti minulému ročníku jsem si nevšiml, že by někdo dojel s ulomeným šaltrem (loni snad nýtovali čtyři závodníci) Ti, co odjeli domu předčasně, odjeli jako jediní bez ceny, neboť z tomboly nikdo neodešel z prázdnou. Zvláštní pozornost si zaslouží předávané ceny vítězům, se kterými si pořadatelé opravdu vyhráli. Snad jen příští rok Rožmitálská padesátka nebude kolidovat s jinými závody, abych se jí mohl opět zúčastnit.

První zářijový víkend jsem kývnul na pozvání kamaráda Vítka na akci v Prunéřově. Závod se konal v rámci Poháru Peruna, který je složen z devíti závodů, kde nechybí XC, maratony, triatlon či sprint do kopce. Trasa složená ze dvou okruhů byla dlouhá cca 43 km. Převýšení, odpovídající výstupu od hladiny moře na vrchol šumavského Špičáku slibovalo, že v závodě nouze o kopce nebude. Ve 13 hodin se odstartovalo. První kilometry vedly po hladkém asfaltu do mírného kopce. Další už lesní cestou táhlým stoupáním, kde jízdu znepříjemnily kluzké kameny a kořeny. Následně střídání zvlněných úseků a prudších stoupání, poté kolem zříceniny hradu Hasištejn. Odtud kratší singl a malý sjezd. Na závěr poslední velké stoupání, kde se otvíral krásný výhled pro technika, méně pro ekologa na uhelnou elektrárnu Prunéřov. Okruh se uzavíral sjezdem se dvěma parádními singly ke kempu, kde bylo zázemí celého závodu.

Do prvního kola jsem vyjížděl s rozvahou, protože jsem nevěděl, co bude následovat.  První stoupání lesní cestou chtělo pevné soustředění, aby kolo zbytečně neprokluzovalo na mokrém podkladu. Po chvíli se mi zdálo, že ten kopec snad nemá konce. Mezitím mi zmizelo čelo závodu z dohledu, ale jel jsem si pořád svoje tempo v malé skupince. Před hradem mi postupně mizeli, protože většina zatáček byla utažených a nebylo vidět dopředu co se za nimi skrývá. Hrad jsem si v tom tempu nestihl prohlédnout. Zaznamenal jsem jen obvodové zdi a spíše pátral kudy dál. Po nasměrování jsem se vydal na první krátký singl. Ve sjezdu na travnaté louce slyším pravidelně se opakující syčení. „Jen to néééé“ říkám si. Snad mi jen drhne kotouč. Ale po chvíli cítím, jak mi plave zadní kolo.  Zastavil jsem a zjistil škody. Plášť zadního kopla byl proříznutý z boku. Chvíli to vypadalo že se to zamlíkovalo, ale když jsem plášť dofukoval, opět unikal vzduch s mlíkem. Nezbylo nic jiného než nandat duši. Mezitím kolem mne projížděli závodníci a ztrácel jsem jednu pozici za druhou. Rychle jsem dofoukl a nasadil kolo do rámu. Defekt mi na jednu stranu pěkně naštval, ale zároveň namotivoval. Rozhodl jsem se to napálit, zařadil jsem pomyslný vyšší stupeň a vydal se získat ztracené pozice zpět. V druhém singlu jsem se nevešel do zatáčky, vyjel z trasy a musel jsem to vytlačit zpět. Říkám si, bacha nato do dalšího kola! V kempu jsem doplnil energii, vyměnil bidon a letěl do druhého okruhu. Trasu už jsem měl zmapovanou a o to víc jsem se mohl pouštěl do zatáček. Ve sjezdech už to bylo občas na hraně. Jelo se mi parádně, singly technický, ale krásně jezditený a v duchu jsem si říkal že bych si ten okruh zajel klidně po třetí. Tuto myšlenku ale rychle zahnal poslední kopec a už jsem se řítil směr cíl. Blížilo se místo, kde jsem v prvním kole udělal chybu. Ve velké rychlosti jsem se opět nevešel do zatáčky a znovu jsem musel vytlačit kolo na trasu.

Dojel jsem do cíle v čase 2:20:36 na 19. místě absolutně a 5. v kategorii. Závod vyhrál Marvan Vojta v čase 1:53:18. Trasa závodu se mi velmi líbila, značení bylo bezproblémové a celá akce měla pohodovou atmosféru.

výsledky zde: http://pohar-peruna.cz/registrace/wp-content/uploads/hasbike_2014.pdf

foto zde: http://hnizdil.rajce.idnes.cz/Hasistejn_bike_2014

Jak již titulek napovídá, 6. září v sobotu se konal na velké louce v Plasích svátek všech běžců, kultovní Baroko maraton. Hodně jsem o tomhle závodě slyšel a většinou samá pozitiva a chválu hlavně na trať. Takže jsem neváhal a přihlásil se. Jelikož ale neběhám nijak pravidelně, naposledy někdy na jaře, tak jsem se přihlásil na poloviční trasu 21km. Limit startujících bylo 1000 závodníků a závodnic a byl naplněn již ve čtvrtek.

V sobotu jsem vyrazil do Plas s Honzou (Burákem) a jejich rodinnou skvadrou. Lucka s mladým Honzou běželi 10km a já s Burákem půlku. Zvyklej z kola jsem se řídil heslem, že je lepší bejt v předu alespoň na startu než nikde a začal jsem okupovat místo těsně u lajny.

V 10 hodin zazněl startovní povel a hlavní závod spolu s naším a masa lidí se dala do pohybu. První úvodní kolo vedlo okolo louky. Byly pro to dva důvody. Jednak aby se roztrhalo startovní pole a taky hlavně kvůli divákům, kteří dotvářeli perfektní atmosféru. Po druhém průběhu startovním obloukem se peloton ztočil do terénu a začalo se závodit. Já měl plán jasnej, udržet se Buráka zuby nehty a zkusit to nějak vydržet. Vzhledem k vzdálenosti jsem čekal trochu volnější tempo, ale všichni běželi jak kdyby byl za 10 km cíl, tak jsem běžel taky. První občerstvovačka. Dávám ionťák, vodu a stíhám Honzu, aby mě moc neutekl. Na asfaltovém úseku ho doháním a držím se ho. Pak přišly na řadu seběhy. Z kopců jsem neměl šanci a jenom jsem viděl jak se vzdálenost mezi námi prodlužuje. Trasa je parádní, pěkný singlíky občas nějakej asfaltovej přeběh, ale většinou terén a tudíž měkko pod nohama. To mám rád. Na druhé občerstvovačce byl už Honza asi 500 metrů přede mnou a mě  se začínala nabourávat psychika. Nesmím teda zapomenout na Benža, kterej mě nadjížděl na kole, fotil a hlavně psychicky podporoval za což mu patří velký dík. Tady už jsem ale začínal pomalu ztrácet svoji rychlost a pomalu mě sem tam začal někdo předbíhat. Před 3.občerstvovačkou už jsem měl vážně krizi. To jsem ještě netušil jakej kopec mě za ní čeká. Hlava byla čím dál tím víc nahlodaná jak mě předbíhali závodníci značně staršího data narození a já začal vnitřně supět, ale tělu se nějak nechtělo nebo co. Tady jsem pár úseků šel a propadal se hlouběji a hlouběji startovním polem. Už jsem byl vnitřně nějak rozhodlej, že to prostě do cíle nějak došoupu. Následoval seběh do Žebnice, kde byla 4. občerstvovačka, kterou jsem hned využil a napojil se. Tady mě doběhla druhá holka a to mě nakoplo. Tělo začalo zase trochu spolupracovat a z mého trochu neidentifikovatelného stylu se začal opět stávat běh. Na kopci čekal Benžo  a řve na mě:“tady už to je jenom z kopce singlama už to máš tak 4 km“. Jak já si přál skopnout ho z toho kola a chvíli se svézt z kopce. Neuděla jsem to . Protáhl jsem krok a držel se skupinky přede mnou. Pátou občerstvovačku jsem ani nevyužil, protože děvčata od ní hlásila 2 km do cíle. Tady jsem předběhnul tu druhou holku a držel tempo. Hlava už chtěla domů do cíle a tělo jí kupodivu následovalo. Když ale trasa před obloukem uhýbala vpravo a hnala mě ještě okolo celé louky, bylo to jako když vyhodím kotvu. Nohy byly jak z olova. Dívčina mě předběhla a začínala mě mizet z obzoru. Připadal jsem si jak když tlačím auto se zataženou ručkou. Prostě hrůza. Silou vůle jsem se dopajdal pod starovní oblouk a v čase 1:50:10  jsem závod dokončil na 66. místě celkově a 31.místě v kategorii. Závod vyhrál Karel Pilař v čase: 1:26:10, Hlavní závod tedy maraton vyhrál Radek Bruner v čase: 2:52:12.  Celkové výsledky jsou zde.

Co říci závěrem: Trasa závodu je krásná a vede nádhernou přírodou, ale na to, aby si to člověk pořádně užil je třeba trochu nátrénovat. Atmosféra byla parádní,  jen tak dál a za rok se zas uvidíme. Zvláštní poděkování patří Benžovi za fotky.

 

Poslední srpnovou sobotu jsme opět s přítelkyní Lůcou vyrazili na maraton do Kralovic. Oproti loňskému ročníku se trasa natáhla z 50 na cca 66km. Samozřejmě úměrně tomu přibylo kopců. Lůca však už nejela jen jako doprovod, ale střihla si krátkou trasu.

Nejdelší trasa (i všechny ostatní vždy s půlhodinovým odstupem) byla odstartovaná olympijskou vítězkou Evou Samkovou. První kilometry vedly jako loni po asfaltu k nedalekému lesu. Zde už nastala první změna a cesta nabírala první výškové metry.

V kopci se mi jelo parádně. Chtěl jsem zajet co nejlepší výsledek a snažil jsem se držet nastavené tempo. Čelo závodu se postupně natahovalo a mne se dařilo jet vždy pohromadě s nějakou skupinkou. Jakmile z ní někdo přede mnou odpadal, přidal jsem a skupinku docvakl. Postupně  jsme se vyseparovali a pokračovali dál ve trojici. Zhruba na 30. km po dlouhém sjezdu a singlu ke Střele následoval nepříjemný prudký padák. Ten mi dostal do pěkný šlamastiky. Na jeho začátku mi rozhodily kořeny a když jsem chtěl jít zadkem za sedačku do sjezdového postoje, zasekly se mi kraťasy o špičku sedla a v tom prudkém spádu se mi nepodařilo za sedlo přesunout. Zkoušel jsem se všemi možnými pohyby pánví uvolnit, ale marně. S těžištěm nad předním kolem jsem byl už už smířen, že poletím přes řídítka. Naštěstí jsem to ustál a povedlo se mi posadit opět na sedlo až v potoce.

Za polovinou tratě jsem celkem netrpělivě vyhlížel další občerstvovačku. Ionťák v bidonu mi rychle ubýval a bylo potřeba doplnit i cukry.
Další kopce a louky na větrných pláních ubíraly síly a cítil jsem, že nemám daleko ke křeči. Přenesl jsem kolo přes brod a při zacvaknutí nohy do pedálu přišla prudce bolest do stehna. Rychle jsem to rozjel a jel dál. V kopci už přišla křeč do obou stehen. Jakmile se dostala noha do horní úvratě, sval zatuhnul. Nemohl jsem zastavit, protože s napnutýma nohama se na kolo nasednout nedá. Snažil jsem se sám sebe obelhat a dělal jsem, jako že mi to nebolí a tak vyšlapal až a vrchol kopce. Vytáhl jsem z kapsy sáček se solí, prokousl ho a nasypal si sůl do pusy. Za chvilku bylo po problému. Od poloviny trasy si toho moc nepamatuji, sledoval jsem jen jestli se ty nohy, co šlapou přede mnou, příliš nevzdalují a jestli jedu ideální a čistou stopu. Při pohledu na tepák stále svítila cifra kolem 180 tepů za minutu. Poslední třetina závodu už byla hodně o vůli. Opět mi docházelo pití i energie. Bezpočet prudkých výjezdu a jako na potvoru se spoustou kořenů a kluzkých kamenů. Za každou cenu jsem se chtěl udržet ve skupince. Při cestě k poslední občerstovačce jsem si oddechl v závětří. Doplnil jsem tekutiny a nasoukal do sebe několik kusů banánů. Pokračovali jsme po asfaltce. Na malou chvilku jsme polevili z tempa a prohodili pár slov. Na trase se mezitím objevovali závodníci z krátké trasy. Banán mi nakopl, a jako by ve mne bouchli saze, začal jsem opět závodit. Nasadil jsem ostré tempo a jeden jezdec odpadl. Ve dvou jsme se střídali a valili do cíle. V posledním stoupání jsme ještě předjeli dva bikery z dlouhé trasy dostali jsme pár slov na podporu od kamaráda Honzy Faltína a už jsme měli Kralovice na dohled. Jak to tak bývá, k cílové rovince jsem tahal opět já a na závěrečný spurt už mi nezbylo tolik sil. Dojel jsem do cíle v čase 03:15:06 na 13. místě absolutně a 4. místě v kategorii. Závod vyhrál Ondřej Paur v neuvěřitelném čase 02:44:42.

V barvách našeho dresu se zajela svůj první maraton Lucka. Na začátku nasadila ostré tempo a postupně se drala vpřed. Dojížděla skupinku za skupinkou, ale pak dostala krizi. Na občerstvovačce doplnila síly a pokračovala dál a postupně jí dojížděli závodníci, které už předjela. Bohužel se jí na trase porouchala přední brzda a tak jí kolo dlouho přibržďovalo. Ale i tak dojela na pěkném 26. místě absolutně a 6. místě v kategorii.

Suma sumárum, pěkná biková akce, trasa perfektně značená, dostatek občerstvovaček Jako hlavní cena v tombole bylo horské kolo. Na své si přišli i ti nejmenší, kteří měli svůj závod. Dokonce i někteří čtyřletí špunti zajeli krátkou 25km trasu.
Kompletní výsledky k nalezení zde: www.spokemaraton.cz/vysledky/

GraphMethodException: Unsupported get request. Object with ID '756124377776965' does not exist, cannot be loaded due to missing permissions, or does not support this operation. Please read the Graph API documentation at https://developers.facebook.com/docs/graph-api

Brnířovská náves po roce opět přivítala vyznavače jízdy na horských kolech. V sobotu 23.8.2014 se zde konal devátý ročník závodu Brnířovská šlapka. Krásný den, pěkný závod kopcovatou pošumavskou krajinou a perfektní zázemí na brnířovské návsi. Co více si přát? Snad jen trochu menší konkurenci . Celkově 15 místo a 6 v kategorii v čase 2:12:38. Zde jsou k vydění celkové výsledky Brnířovské šlapky 2014.