Radyně bike team

 

 

 

 

Trasa: 128km, převýšení: 2583m         Na dnešní výlet padla volba   poměrně rychle. Jelikož okolí máme už proježděné, chtěli jsme to prozkoumat někde jinde a vzhledem k tomu, že dny se krátí doslova mílovými kroky, museli jsme se tam dostat rychle, aby jsme neztráceli čas. Volba padla na Rozvadov, protože po dálnici jsme tam za chvilku. Budíček v 6:00, nalodění do Tlumičova korábu a v 8:00 jsme byli připraveni v Rozvadově na startu. Všude mlha a kosa jako blázen. Předpověď hlásila inverzi a slunečné počasí. Vyrazili jsme po bývalých vojenských hláskách, směr Dyleň.  První cíl v pořadí byl vrchol Havranu a jeho rozpadající hláska, která za dob totality v dobách své největší slávy dělala imperialistickému nepříteli z Německa nejednu vrásku na čele. Cesta vedla poměrně po slušném povrchu, starý asfalt,štěrk i když byly místa kde se jinak než tlačením pohybovat nedalo. Poslední metry k vrcholu vedly po staré vojenské panelce. Dorazili jsme ke staré signální stěně a z mlhy se nám vynořil obrys Havranu. Ve mě s Tlumičem moc jistoty nevzbuzoval, ale Martin zavelel, že když už jsme tady, tak se musíme kouknout na vrchol. No byl to adrenalin, ale po výstupu několika poschodími jsme stanuli na vrcholu. Bohužel přes všudy přítomnou mlhu jsme si nemohli vychutnat okolní výhledy, které jsou jistě nádherné. Rychle zpátky dolů na pevnou zem a pokračovat v trase. Další cíl byla rozhledna Studenský vrch, která leží v těsné blízkosti hranic, ale na Německé straně. Rozhlednička je hezká, ale kvůli mlze jsme nešli ani dovnitř a pokračovali dál. Po krátkém sjezdu jsme se vrátili na Českou stranu a rázem zkončila krásná asfaltka a my jsme se ocitli uprostřed stáda krav. Po zpozorování dvou býků, kteří si nás divně prohlíželi jsme raději slezli z kola a tento úsek vedli v naději, že nám neskončí jejich rohy v sedací části našich těl. Už jsme u ohradníku a pokračujeme po červené turistické na vrchol kopce Na Výšině. Po výšvihu na kopec následuje sjezd a na jeho konci uhýbáme na silnici vedoucí do Němec k vesničce Mähring od které začínáme stoupat na vrchol Pfaffenbühl, kde leží kostel Sv.Anny s rozhlednou. Je 12 hodin a my bereme za vděk prostory kostela, které nás chrání alespoň před všudypřítomnou mlhou a dáváme svačinu. Vracíme se zpátky do vesničky Mähring a nabíráme směr k vrcholu Tišina, kde se při výšlapu alespoň trochu zahřejeme. Slunce má občas snahu a dává nám naději lepšího počasí, ale vykoukne vždy jen na chvilku a poté jsme zahaleni zpátky do mlhy. Říkáme si, že na Dyleni, která má 940 m.n.m. by jsme mohli zažít slunce a krásné výhledy a to nás žene vpřed. Po sjezdu z Tišiny jsme klesli na nějakých 680 m.n.m. a čekalo nás 300m převýšení na Dyleň, které  nás v závěru vzhledem k povrchu trochu potrápilo, ale na zoufalce jsme i přes značně kamenitý závěr vyjeli až na vrchol. No a naše naděje na zvrat počasí byly pryč. Všude mlha, jeli jsme okolo signální stěny která obklopuje celý vrchol, občas jsme zahlédli nějaký vysílač, ale vrchol Dyleňě jsme neviděli. Až na konci, když jsme vyjeli na asfaltku, která vede k vysílači se nám na chvilku objevil. Pár fotek a frčíme dál. Tentokrát už nabíráme zpáteční směr a míříme na rozhlednu Panský vrch. Cesta k rozhledně docela odvalovala, ale občas foukal nepříjemný vítr. Míjíme židovský hřbitov u vesničky Drmoul, ještě pár výškových metrů a už se nám zjevuje monumentální 55 metrová ocelová rozhledna s vyhlídkovou plošinou ve 40 metrech. Já s Martinem vyrážíme nahoru, Tomáš si zatím dává sváču dole a hlídá kola. Asi tak v polovině výstupu, už se mě točí hlava a výstup se zdá být nekonečný. Ještě párkrát zatočit a už jsme nahoře. Mlha se trochu protrhala a my se kocháme částečnými výhledy. Za pěkného počasí musí být rozhled parádní. Pár vrcholových fotek, rychle dolů a pádíme dál. Projíždíme Plánskou Hutí, Broumovem,Oborou až do vesničky Lesná. Tudy po modré turistické, kde náš postup zpomalili lesní dělníci, nebo spíš jejich mechanizace, která v lese zanechala hluboké koleje plné bahna a my jsme museli zase chvíli tlačit. Odtud ještě pár kopců a už jsme u Bývalé Nové Huti, kde jsme se napojili zpátky na zpáteční trasu. Tudy už jsme jeli a do Rozvadova zbývá cca 6 km. K autu dorážíme lehce před 18. hodinou a plán plníme na 100%.

Celkově shrnuto, pěkná projížďka  nádhernou kopcovitou přírodou Českého lesa, kde člověk dlouhé kilometry nepotká civilizaci a i díky tomu je příroda v těchto končinách tak zachovalá. Škoda jen, že nám nepřálo tolik počasí a my jsme si nemohli vychutnat naplno ty překrásné výhledy, které určitě stojí za to.

Počasí:  Mlha, teplota ráno 0°C, okolo poledne 2°C k večeru trochu foukalo. Nutná výbava:zimní lyžařské rukavice a návleky na tretry, jinak bylo docela fajn

Účast: Já, Tlumič,Martin

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa 35km, převýšení:750m       Dny se nám začínají krátit a na žádné velké najíždění kilometrů to už není, proto na dnešek padla volba na projížďku po okolí, zablbnout si na singlech a užít si trochu terénu. Sraz jsme si tentokrát dali v Černicích u krámu v 16:30. Všichni jsme dorazili na čas a vyrazili okolo hřbitova směr Valík. Tady nám Martin ukázal novou zkratku, kterou jsem ještě neznal. Z Valíku jsme sjeli do Štěnovic, vyšlápli do kopce k lomu a před ním jsme se dali do leva. Následoval pěkný průjezd lesem až na louku nad Štěnovickým Borkem. Tady jsme se dali po turistické červené, kde vede super pěšinka a při výjezdu na cestu do Nebílov jsme zabočili v pravo zpátky do Štěnovické borku. Následoval přejezd potoka po nové, na kole již průjezdné lávce, kolem rybníka a na kraji Borku v levo zpátky do lesa ke třem dubům a tudy do Losiné. V Losiné jsme najeli na červenou tur. značku a po té jsme pokračovali až ke hradu Radyně. Tady následoval průjezd  pěkným singlterkem až k Andrejškám, odtud jsme si vyšlápli po žluté těsně pod hrad a napojili se na červenou, po které jsme jeli až do Šťáhlav. Zde jsme zažili zklamání, protože náš oblíbený pivovar měl zavřeno, tak jsme vzali za vděk sousední hospůdku a osamoceni na zahrádce jsme si vychutnali zasloužené pivo. Jedno bylo zvláštní, že vzhledem k venkovní teplotě nás to pivo vlastně zahřálo Pak jsme valili po silnici domů.

Počasí: Polojasno, teplota 11°C, Dny se sakra rychle krátí, tma už začíná v 18.00 Večerní teplota 4°C

Účast: Já,Dejv,Martin,Tlumič

U příležitosti outdoor festivalu v Jesenici se konal v sobotu 15.října také MTB maraton. Za třináctiletou historii se závod dostal do podvědomí mnoha závodníků a tak i původně malý regionální maratonek se rozroztl a přijelo závodit hodně „Surovců“. Pro mnoho z ních je právě tento závod tím, čím končí závodní sezonu. Přijelo také silné jádro kamarádů z Plzně ve složení: Ondra a Jirka z beespee, Strejda, Pinďa a Ivča od Explosiwáků a Tomáš Kozák. Počasí se na Surovce opravdu připravilo a nastavilo ranní teplotu na 0°C. Slunce sice slibovalo pěkný podzimní slunečný den, ale jeho paprsky už měly malou sílu na to aby nějak výrazně zvedly číslo na teploměru. Začalo tak pro mě dilema co si vzít na sebe, abych při závodu neumrznul, ale naopak se taky nepřehřával. Nakonec jsem se rozhodl pro otužileckou variantu a startoval jsem jen v krátkých kraťasech s návlekama na kolena. Závodilo se na dvou trasách 22 a 47km. Zvolil jsem si delší trasu, která představovala dva různé okruhy. První byl společný s 22km trasou její cíl byl pro nás mezičasem.

V jedenáct byli všechny stíhačky a stíhači vypuštěny na trať. Letělo se hned z kempu po úzké asfaltce z kopce a tak každej měl pocit, že má na první flek. Naštěstí až k hlavní silnici nás brzdilo zaváděcí auto. Trochu jsem zde ztratil pozici, neboť než riskovat nebezpečí nějakého nepříjemného střetu jsem ty odvážné střelce poustil raději přibržděním před  sebe. Závodit se začalo až na hrázi Velkého rybníka. V aleji bylo mraky žaludů a tak to i slušně klouzalo. Rychlost zbrzdilo, ale jen úzké hrdlo v podobě železničního přejezdu. Za přejezdem mě dojel Ondra z besespee. Strejda s Pinďou se probojovali o kus víc dopředu. Společně s Ondrou jsme prolítli obytnou zónou v Jesenici, ketrá nás vyplivla do terénu na polňačku. Tady nás trochu přibrzdila louže ve které to Ondrovi podklouzlo a tak jsem si musel do ní nedobrovolně šlápnout. Následoval strmý blátivý výjezd a tak než abych huntoval převody řazením v tahu z nulové rychlosti. Volil jsem raději běh a trochu poodskočil Ondrovi, který se škrábal bahnem nahoru v sedle. Stálo mě to však sklouznutí návleků na kolena až na kotníky . Řekl jsem si: „no fajn to bude teď kláda na kolena“, ale na úpravu oblečku nebyl čas tak jsem pokračoval v letu dál a ujel Ondrovi ve snaze dostihnout Pinďu, který si na mě dneska po hřebíku v Brdech brousil zuby. Ve sjezdu se letělo stále po žaludech kolem rozcestí u Čtyř dubů. No ve skutečnosti jich tam muselo být mnohem víc, ale nestihl jsem je počítat . Přistání bylo až v Rusku, kousek od Petrohradu kde končil sjezd. Následovala runway v podobě asfaltového táhlého kopce Hájem Petra Bezruče. Na rozjezdu trochu došla forsáž Strejdovi letícímu dneska na starém hliníkáči, protože jeho S-Works přišel o pilu a musel zůstat doma v hangáru. Pokračovali jsme spolu až k brodu přes Jesenici. Tady byla i lávka. Nohy se nám v té zimě nechtělo máčet a tak jsme udělali krátké mezipřistání po lávce. Strejda ještě stihl křiknout „bacha klouže“, ale to už jsem balancoval po sklouznutí těsně nad vodou. No dobře to dopadlo balanc jsem nakonec chytil.  Strejda však chytal lépe a tak místo balancu chytil druhej dech a pořádně za to do kopce vzal a vyždímal ze svého veterána maximum a začal se pomalu a jistě vzdalovat až z něj z byla jen tečka na horizontu a už jsem ho až do cíle neviděl. Zato jsem doletěl k Pinďovi, který měl v háku nějakého Mostečáka. Přidal jsem se na chvíli k nim do formace a letěl s nimi. Pinďa si stěžoval, že byl celý týden nemocný a že mu to netáhne, tak jsem šel na čelo a trochu je tahal do kopců. To přerušil až klacek v přehazce, takže krátké nouzové přistání bylo nezbytné. Trochu mě poskodskočili, ale do kopce jsem si je stihl opět doletět a jít před ně. Ve trojici jsme minuli cíl 22km trasy a náš mezičas v kempu, kde jsem se vyskytl na 11 místě absolutně v čase 56:49.7.

Následovalo zařazení na druhý 25km přistávací okruh. Letěli jsme stále společně s Mostečákem a Pinďou až mezi rybníky Horní a Dolní Fikač, kde měl být radiomaják a dojít ke změně azimutu letu.

Jenže šipka nikde a tak jsme pokračovali jen podle kompasu. Šipky stále chyběly a tak nám došlo že letíme blbě. Okamžitě jsme to ztočili zpátky na rybníky ale v protisměru jsme najednou potkávali ostatní letce na stejné cestě. Tohle zaváhání nás podle záznamu z černé skříňky (Garmina) stálo 2:06, a nějakej ten flek když ostatní našli naváděcí šipku dříve. Dojel nás zde i Ondra z Beespee který s námi začal boj o cílovou runway. Mostečáka zásek trochu paralizoval a tak se dalších bojů neúčastnil. Pinďa byl po nemoci vyšťavenej a tepal prej 300, ale žveknul se a snažil se zminimalizovat naši ztrátu. V kopci jsme vzali dva letce z Vikingsfootswear a pojízdné Toi Toiky ale pak už byly karty až do cíle rozdány. Na čele naší přistávací formace jsme se střídali Já s Pinďou a Ondrou. Pinďa za to na sestupové dráze slušně bral. Já letěl v závěsu a Ondra se držel stále za námi. Mě to ale na bahně podjelo a opustil jsem katapultem přes řídítka letadlo. Naštěstí se nic nestalo a tak jsem znovu stihl nasednout ještě před Ondrou. Můj stroj měl lehce protočený řídítka a tak jsem musel držet kormidlo stále lehce do zatáčky. V závěrečném sjezdu jsem musel ještě pamatovat na to, že mě už nebrzdí zadní brzda a tak očekávající poslední změnu azimutu před cílem na šotolinovou pěšinku ke kempu jsem jel raději opatrně a nechal Pinďu ujet.

V cíli jsem přistál sekundu před Ondrou v čase 2:04:52 na 14 fleku absolutně a 2 místě v kategorii. Zhruba 10s za Pinďou. Absolutním vítězem se stal s časem 1:48:21 Vlastimil Veverka. Celkem na dlouhé trati letělo 193 strojů. Z nichž do cíle doletělo 173. Zde jsou kompletní výsledky Jesenického Surovce 2011  na 47 km trati.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 55km, převýšení 902m     Dnešní trasu jsme naplánovali z Bručný od Tlumiče na 16:30.Abych to stihnul, tak jsem jel z Plzence přes Ostrou hůrku po silnici a v Černicích jsem najel na cyklostezku. Od Tlumiče jsme všichni společně pokračovali do Koterova, přes louky do Božkova a odtud na Pytel, kolem odkaliště do Letkova. Tady nám Dejv ukázal dva super singl treky a Martin si zde odbyl svůj první defekt a začátek dnešní pro něj prokleté projížďky. Odtud jsme pokračovali směrem na Letkov, na zelenou turistickou značku. Z té jsme v závěru sjeli na další sigl treky,které nám tentokrát ukázal Martin a zde si vybral svoji druhou daň, jeho prokleté vyjížďky. Při jednom výjezdu mu nepochopitelně povolila tretra a on zjistil, že 3 měsíce staré tretry jsou rozpárané a je tam žralok jako blázen. No po pár nadávkách a láteření na nekvalitní obuv jsme pokračovali dál, tentokrát po žluté turistické značce přes přivadeč do Kyšic a dále k Ejpovickému jezeru. Na to že celý včerejší den pršelo, bylo nádherné počasí, téměř vymydlená obloha a perfektní viditelnost. Z Ejpovic jsme pokračovali přes Klabavu kolem Klabavské nádrže, kde bylo znát včerejší deštivé počasí, protože v tomto úseku byla cesta samá louže a začali jsme stoupat na Vršíček nad Litohlavama. Následoval sjezd podél schodů do Litohlav a odtud po silnici ke Kokotským rybníkům, kde jsme najeli opět do terénu. Pokračovali jsme zpět k ejpovickému jezeru, ale tentokrát jsme jeli po jeho druhé straně. To už začala padat tma. Vyjeli jsme v Dýšiné u golfového hřiště a odtud jsme valili zpátky do Kyšic a do Letkova po silnici, kde jsme zamířili do pensionu Pohoda na povinné pivo. V teple restauračního zařízení jsme poklábosili a po pár pivech jsme se vydali rozehřátí, zpět do chladné noci směrem k domuvu.Domů jsme dorazili ve 20:30.

Počasí: Jasno, nádherná viditelnost, teplota 10°C, k večeru klesla rtuť teploměru k 5°C, ale stále se dá jezdit v poměrně slušné teplotě. Na návleky to zatím není.

Účast: Šéďa,Martin,Tlumiš a Dejv

    

 

 

 

 Trasa: 48km, převýšení: 754m    Dnešní trasa vedla z Plzence přes les do Černic, cyklostezkou na Bručnou, kde jsme nabrali Tlumiče do Koterova, po lukách podél řeky do Plzence, odtud po žluté turistické k Letkovu, kde se k nám připojil Martin, kolem solární elektrárny k přivadeči na Ejpovice, odtud zpátky přes les k dálnici, přes mostík do Tymákova a kolem rybníků na Čilinu, lesem do Rakové a z ní sjezd kolem zříc. hradu Lopata, kolem Kozlu a skončili jsme v pivovaru ve Šťáhlavech. Dali jsme si každej dva kousky výbornýho světlýho ležáku a za pomocí světel jsme pádili domů.

Počasí: kupodivu zatím ještě krásně teplo, tak 17°C, jasno, ale už se brzo stmívá.

Účast: Šěďa,Tlumič,Martin a Dejv

 

Pátý ročník nevšedního závodu Tour de Brdy se konal v neděli 2.10.2011 ve Strašicích. Primárně je závod určen silničním ciklistům, ale pořadatel stejně jako loni vypsal i kategorii pro jezdce na horských kolech a nově i kategorii pro cyklokrosová kola. Atraktivní 67km trať vedená po cyklostezkách civilizací téměř nedotčenou krajinou vojenského újezdu Brdy přilákala na start početnou skupinu cyklistů všech zmiňovaných kategorií. Já jsem startoval v kategorii horských kol. Závod provázelo nádherné slunečné počasí babího léta s teplotami dodahujícími 25°C.

Start závodu byl nedaleko bývalých kasáren ve Strašicích u restaurace Berten. Všechny kategorie startovali společně. Postavil jsem se společně s Honzou z Explosive bike teamu zhruba na pátou pozici za startovní čáru mezi silničáře a pohledem zkontrolovali ostatní jezdce startující v kategorii MTB. Jasným favoritem byl Tomáš Kozák a před námi byl na staru i Petr Götz z plzeňského Rotorbike. Úderem 11 hodiny starosta Strašic odstartoval závod. Startovalo se z kopce a jelo se za zaváděcím policejním vozem. Ze startu jsem měl trochu obavy, aby nedošlo k nějaké  zbytečné kolizi s rychlejšími silničáři, ale ukázalo se, že jsou na jízdu v balíku daleko více zvyklí a jsou disciplinovanější než jezdci na maratonech horských kol. Nikdo se zbytečně nikam netlačil a neohrožoval sebe ani osatní. Závodit se začalo v podstatě až na začátku stoupání po výjezdu ze Strašic. Honza se držel favorizovaného Tomáše Kozáka a já se je snažil neztratit z dohledu. Na odbočce cyklostezky za Strašicemi se odělovalo policejní auto a strhlo s sebou i vlnu závodníků na silničních kolech směrem na cestu směřující k Třítrubeckému zámečku. Tuto chybu ale okamžitě vyřešili a vrátili se zpět k odbočce. Právě ve chvíli kdy jsem odbočkou projížděl já se zde sjeli dohromady obě skupiny a vznikl efekt „úzkého hrdla“. Nenechal jsem se však nikam vytlačit a sledoval dál Honzu. V okamžiku kdy trať začala stoupat začalo startovní pole konečně řídnout a vznikl prostor pro bezpečné předjíždění. Dojel jsem si Honzu a pokračovali jsme spolu. Z počátku jsme se drželi v háku za silničářema, ale když se trať ztočila ve směru stoupání na Hejlák zjistili jsme, že bychim mohli jet rychleji a tak jsme začali předjíždět silniční kola. Občas se za námi svezl někdo na silničce a občas jsme se svezli za někým my. Ve stoupání jsme ujeli Petrovi Götzovi, ale Tomáš Kozák zase ujel nám. Ve sjezdu na Obecnici jsme se s Honzou separovali od závodníků na silničních kolech. Drželi jsme podobné tempo a tak jsme se rozhodli spolupracovat a vzájemně se střídat. Ve dlouhém stupání k vodní  nádrži Pilská se nám podařilo předjet několik dalších skupin závodníků na silničních kolech. Jeli jsme zde opravdu naplno a naše rychlost ani do kopce neklesla pod 22 km/h. Ve sjezdu do Lázu jsem dohnali a předjeli ještě jednoho závodníka na silničním kole, ale další byli v nedohlednu. Jeli jsme stále pekelné tempo a pomalu jsme začínali pociťovat, že ve dvou nemůžeme tuto rychlost už dlouho vydržet. Nechali jsme se proto ve stoupání k červenému vrchu dojet dvěma silničáři a pověsili se jim za záda aby nás rychle vytáhli na kopec. V šotolinovém sjezdu k Václavce jsme jim opět ujeli. Zde bylo také dělení tras. Silniční kola mohla využít nepovinou objížďku po asfaltu, která byla o 4km delší než terénní přejezd kolem Padrťských rybníků. Odvážnější silničáři projížděli také kolem Padrťských rybníků, ale mnoho z nich na zkratce po šotolinových cestách potkal defekt. Na horských kolech jsme zde měli konečně značnou převahu nad silničáři. Kořenovou pasáž u Padrťských rybníků jsme doslova prolétli a ve sjezdu do Trokavce jsme předjeli další závodníky. Zde se trasy opět spojili. Sjezd ke Skořici vedl po hodně rozbité asfaltce a ani zde jsem závodníkům na silničních kolech moc nezáviděl. Zatímco my jsme to zde mohli valit opět naplno oni museli pečlivě zvažovat stopu své jízdy aby se vyhnuli největším výtlukům. Ve sjezdu nís nečekaně dojel Petr Götz a v následujícím výjezdu ke Skořici nám asi 50m ujel  ostrým tempem do kopce. Jak já tak Honza jsme neměli na to abychom na jeho únik okamžitě zareagovali a doufali jsme, že toto tempo neudrží dlouho. Bylo nám totiž jasné, že jiný závodník na horském kole kromě Tomáše před námi není. Dojeli nás další rychlý silničáři a tak jsme je požádali, aby nám soupeře na horském kole dojeli. Nečekaně nám v tom opravdu pomohli a tak jsme se v jejich závěsu na soupeře opět dotáhli. To už zbývalo do cíle asi 12km. Nastal nelítostný souboj s množstvím nástupů. Nikdo se nechtěl nechat jen tak vzdát a tak jsme se navzájem kontrolovali a hlídali až 1km před cíl. Následoval poslední výjezd po staré tankové dlážděné cestě. Jeli jsme všichni tři na stejné úrovni a čekali až někdo nasadí sprint do cíle. Asi 500m před cílem se ozvala rána a někomu začalo ucházet kolo. Z počátku jsem myslel, že je to moje a tak jsem trochu zaspal Petrovo nástup. Defekt potkal Honzu, který chytil asi 80mm hřeb do svého zadního pláště a vyřadil ho z boje o „bednu“. Já jsem se snažil ještě dostihnout Petra z Rotorbike,, který měl na horském kole obuté úzké silniční pláště, ale už se mě to do cíle nepovedlo a přijel jsem 10s za ním na 3 místě v čase 2:04:50. V kategorii horských kol zvítězil Tomáš Kozák v čase 2:00:30. Nejrychlejším závodníkem na silničním kole byl Jiří Bareš, který závod objel za 1:49:44 a nejrychlejším cyklokrosařem byl Tomáš Holub s časem 1:53:10. Dohromady startovalo 212 závodníků z toho 51 na horských kolech, 12 na cyklokrosových kolech 14 žen a 135 závodníků na silničních kolech. Zde jsou kompletní výsledky závodu Tour de Brdy 2011. Fotografie ze závodujsou ve fotogalerii. Zde je kompletní fotodokumentace závodu Tour de Brdy 2011 od Petra Drechslera.

Závěrečný závod Galaxy série 2011 se jel v sobotu 24.  září 2011. Meteorologové slibovali pěkné počasí a tak ačkoliv jsem byl nachlazen z předchozího víkendu a jízdě v dešti, rozhodl jsem se na poslední chvíli závod absolvovat. Na výběr byly dvě trasy krátká 36km – jeden okruh  a dlouhá 72km – dva okruhy. Vybral jsem si delší variantu. Závod už jsem jel dvakrát a tak jsem věděl do čeho jdu. Zázemí závodu bylo opět v krásném prostředí sport hotelu v Kácově. Přijel jsem asi 2 hodiny před startem, protože jsem neměl zaplaceno startovné. V tu dobu byla na místě mlha za kterou by se nestyděl ani Rákosníček a ne příliš velké teplo – asi 10 °C . Nicméně cestou jsem viděl, že tam kde se mlha již rozplynula se schylovalo k pěknému slunečnému dni. Po prezentaci jsem se jel před závodem kousek projet. Trochu mě trápily poškozená ložiska ve středu a poměrně velká vůle v klikách, ale doufal jsem, že s tím závod dojedu.

Asi čtvrt hodiny před startem, se začali závodníci řadit na startu. Jelikož, jsem letos jel v této sérii teprve druhý závod, neměl jsem vyjetou pozici a musel jsem se zařadit do druhé vlny za první padesátku závodníků. Začalo vylézat sluníčko a rázem zmizela i hustá mlha. V 10:30 starostka městysu Kácov odpočítáváním od desíti odstarovala závod. Startovalo se  do zatáčky a z kopce což je podle mého asi ta nejhorší varianta co může být. Rychlost závodníků krátce po startu rychle narostla ještě v okamžiku kdy startovní pole nebylo roztrhané a nebezpečí pádu je zde bylo velmi vysoké . Ačkoliv pořadatel upozorňoval, že závodit se má začít až po opuštění zaváděcího policejního vozidla za Kácovem mnoho borců toho nedbalo a dralo se vysokou rychlostí po krajích cesty vpřed. Já se spíš snažil držet si před sebou bezpečnou vzdálenost. Asi po 500m od startu o sebe předemnou zavadili dva závodníci a karambol na sebe nenechal čekat. Naštěstí jsem měl dostatečný prostor na to abych je objel. Začalo se stoupat na hlavní cestu ke Kácovu a rychlost pelotonu konečně vadla. Předjel jsem mnoho soupeřů, kteří se bezhlavě řítili z kopce dolů. Pole se postupně natahovalo, ale neztrácel jsem vizuelní kontakt se skupinou vedoucích závodníků. Od hlavní silnice to bylo do Kácovaz opět z kopce. Jelo se po značně rozbité cestě dlážděné žulovými kostkami s mnoha překopy od budování kanalizace zasypanými pouze štěrkem. Snažil jsem se jet rychle, ale zároveň opatrně abych o hrany kostek neprorazil kolo a nebo na štěrku neupadl. Nepředjel mě zde nikdo kromě Martina z Explosiw teamu. Kácovem jsme tak doslova prolétli a zvedli zde mohutný oblak štěrkového prachu. Přejeli jsme most přes řeku Sázavu což bylo i nejnižší místo na trati a dostali se na začátek závodního okruhu. Od mostu se jelo nejprve po asfaltových cestách a začalo se opět stoupat. Předjel jsem zde další skupinu závodníků. Po chvíli nás pořadatel odklonil z asfaltové cesty na lesní šotolinovou cestu, která údolím Čestínského potoka stoupá ve směru vrchu Kkenka. Zhruba po kilometru jsme pohodovou lesní cestu opustili a šipky nás nasměrovali přímo proti vrstevnicím vrchu Klenka. Následoval náročný výjezd po cestě na svážení dřeva s hlubokými kolejemi od lesní techniky se spoustou klacků. Seřadili jsme se zde do „vláčku“ na prostředek cesty a na předjíždění zde nebylo mnoho příležitostí. Přestože jsem cítil, že bych zde mohl jet rychleji do předjíždění jsem se nepouštěl a zařadil raději lehčí převod a pokračoval optimální stopou. Když se kopec ještě více zvednul začali závodníci přede mnou ztrácet balanc a museli pokračovat po svých. S kapkou štěstí se mě je podařilo hlubokou kolejí objet a dostat se zase o pár míst dopředu. Podařilo se mě vyjet až na hřeben Klenky. Následoval pěkný hřebenový single track zakončený krátkým obtížnějším sjezdem k asfaltové cestě. Zde už byl peloton roztrhaný na jednotlivce a případně malé skupinky. Dojel jsem ve stoupání jednoho soupeře a snažil se ho přimět ke spolupráci abychom dojeli někoho před námi. Moc se k tomu neměl a tak se za mnou vezl v háku až na vrchol dalšího kopce. Zde trasa opustila les a pokračovala přes relativně čerstvé zorané pole, ve kterém byla ujeta stopa jen od motorky a pár závodníků před námi. Soupeř, kterého jsem si sem přivez mě zde předjel a v technicky náročném sjezdu po zoraném poli mě začal ujíždět. Snažil jsem se moc neztrácet, ale nebylo pro mě jednoduché se ve vysoké rychlosti udržet v úzké rozdrncané stopě vyjeté v poli. Raději jsem tedy trochu zpomalil, abych ze stopy nevylít přímo do zoraného pole což by znamenalo v podstatě jistý pád. Ztratil jsem zhruba 30m, ale v zápětí jsem si soupeře opět dojel na asfaltu. To už jsme klesali do vsi Holšice. Zde trasa uhýbala vlevo. Proti jelo auto, které odbočovalo na stejnou cestu vpravo. Soupeř stihl odbočit ještě před ním, já musel trochu přibrzdit a jet až po autu. Asi 20m za zatáčkou následovala další levá zatáčka směřující na polní cestu. Automobil mě bohužel zastínil šipku na tuto cestu  a ani soupeře jsem před sebou neviděl a tak jsem pokračoval po asfaltové cestě dál.

Naštěstí na mě pořadatel křiknul a tak jsem se vrátil zpět na trať. Díky tomuto malému zaváhání mě dojel Honza z Explosiv teamu. Pokračovali jsme spolu ve snaze dojet nějaké soupeře. Přes pole kolem ohradníku na dobytek s osnatým drátem jsme se dostali do vsi Chabeřice. Jelo se po hlavní silnici a najednou se proti nám začali vracet závodníci. Že by jsme ztratili trasu? Okolo jedoucí turisti nám tvrdili, že kolem nich nikdo jiný neprojel. Já byl ale přesvědčen, že jedeme dobře a tak jsem s Honzou pokračoval. Chvíli nejistoty ukončilo až když jsem na kopci spatřil pořadatele ukazující další odbočku směřující na vrch Jordán. Ve stoupání se nám společnými silami podařilo sjet další dva závodníky. Následoval sjezd po poli do Řendějova. Za ním trasa pokračovala opět po polní cestě. V těsném závěsu za Honzou a se dvěma soupeři za zády jsme zhruba na 15km přijeli na rozcestí s velikou louží. Nebylo zde nikde vidět značení kudy trasa pokračuje. Honza se na poslední chvíli instinktivně rozhodl jet vpravo, já naopak jel vlevo. Ostatní jeli také vpravo a tak jsem se po objetí louže snažil rychle vrátit zpět. Jenže jsem měl zařazený těžký převod, zabral jsem moc a řetěz mě spadl z velkého převodníku mezi kliku a převodník kam se zasekl. Snažil jsem se ho rychle nasadit, ale řetěz byl dokonale „šprajcnutý“ a navíc zamotaný do přesmykače. Musel jsem ho rozpojit, ale ani potom nešel  vytáhnout. Čas neúprosně běžel a já stál se zamotaným řetězem a předjížděl mě jeden závodník za druhým. Položil jsem kolo do trávy a snažil se beznadějně zaseknutý řetěz vytáhnout silou. Nicméně řetěz zapeklitě držel dál v převodnících a jediným výsledkem silového snažení bylo, že jsem si o řetěz rozřízl ruku. Začal jsem vyndavat nářadí a chtěl jsem povolit šrouby od převodníku, jenže na to jsem potřebné klíče neměl. Předjížděli mě stále větší skupiny soupeřů a mě pomalu mě nahlodávala myšlenka, že snad budu muset závod vzdát. Nicméně bylo by to letos moje první odstoupení ze závodu. Už mě bylo jasné, že výsledek  za moc stát nebude, ale touha pokračovat mě neopustila. Trochu jsem se uklidnil a začal si s řetězem zase hrát. Rozhýbával jsem článek po článku a po nekonečných devíti minutách konečně řetěz povolil.

Konečně jsem mohl sednout na kolo a pokračovat. Zahájil jsem stíhací jízdu. V duchu jsem si ale říkal, že musím jet hlavně s rozvahou, abych to někde nepřepálil a nespadl nebo nezdefektil kolo. Propadl jsem se až někam do hloubky závodního pole. Přesto však závodníci v následujícím sjezdu k prvnímu brodu přes Krasovický potok drželi vysoké tempo. Jel jsem trpělivě za nimi a čekal na vhodnou příležitost na bezpečné předjetí. Před brodem jsem předjel asi dva soupeře. Od potoka následovalo stoupání a zde jsem předjel asi dvě početnější skupinky závodníků. Potkal jsem zde také Martina z Explosiw teamu, který jel velice pomalu. Měl ve sjezdu nepříjemný pád a rozhodl se  ze závodu odstoupit. Až k hlavní silnici nad Vísky trať stále stoupala a tak jsem předjížděl další a další soupeře. Pokračovalo se obtížným sjezdem do údolí Čestínského potoka. Na konci sjezdu byl asi 200m úsek cesty velikými žulovými kameny. Bylo to mírně do kopce a kolo zde nemělo vůbec trakci. Jel jsem zde velmi opatrně na lehké převody a snažil se udržet stopu. Naštěstí na tom byly soupeři úplně stejně a tak mě v tomto technicky náročném úseku nikdo nepředjel. Dál se pokračovalo údolím Čelestínského potoka po zajímavých single trecích na kterých byl i druhý brod přes potok. Z údolí Čelestínského potoka trať vedla přes Polipsy do údolí Losinského potoka a po jeho břehu nás dovedla až k soutoku k řece Sázavě u Kozince. Odtud se pokračovalo při železniční trati zpět do Kácova k Mostu přes řeku, kde se najíždělo do druhého kola. Další početnější skupinu závodníků se mě podařilo dojet až v obtížném stoupání na Klenku. Celé druhé kolo jsem předjížděl další závodníky, ale neveděl jsem kolik jich ještě může být přede mnou. Byli totiž mezi nimi i závodníci z krátké trasy. U železniční trati se za mě pověsil jeden soupeř a vezl se za mnou v háku. Nechtěl jsem si ho dovézt do cíle a tak ve stoupání v Kácově za mostem, jsem nasadil ostřejší tempo a ujel mu. Dojížděl a předjížděl jsem díky tomu ještě další tři závodníky. Těsně před cílem jsem viděl ještě další početnou skupinu závodníků, ale ve sjezdu už se mě je nepodařilo sjet. Do cíle už to bylo jen kousek do kopce se závěrečnou pasáží pro diváky po trávě kolem bazénu u sporthotelu. Vyhecoval jsem se k závěrečnému sprintu a předjel před cílem ještě další čtyři překvapené soupeře. Nakonec jsem tedy projel cílovou bránou absolutně na 37 místě a 19 v kategorii v čase 2:58:59.3. Škoda, že závod nebyl ještě o 1 km delší, neboť ve stejné minutě dojelo ještě pět dalších soupeřů. Vítězem se stal Tomáš Jakeš s časem 2:32:51.2. Nebýt nešťastného technického problému s řetězem mohl jsem se mu ještě o 9 minut přiblížit a umístit se zdruba mezi 13 – 18 místem absolutně. Na druhou stranu jsem si, alespoň o to více zazávodil při předjíždění ostatních soupeřů po celý zbytek závodu . Zde je možné si prohlédnout kompletní výsledky maratonu v Kácově .

Rallye Sudety je jeden z nejstarších českých MTB maratonů a podle mnohých je označována jeho technicky náročná trať za nejobtížnější závod horských kol u nás. Již 17 ročník tohoto kultovního závodu se jel v sobotu 10.9.2011 v Teplicích nad Metují. Akce je již tradičně zařazena jako finále Českého poháru v MTB maratonu a nejinak tomu bylo letos.

Když se mě v polovině prázdnin zeptali kamarádi, jestli pojedu tento závod neváhal jsem ani minutu a odpověďěl že ano, přestože jsem netušil jak moc náročná trať tohoto závodu bude. Na výběr byly dvě trasy krátká 55km označována pořadateli jako rodinná, ikdyž tomu tak ve skutečnosti není a náročná 115km trasa s převýšením více než 3100m. Vybral jsem si jako obvykle delší trasu. Prázdniny utekly jako voda a očekávaný den D pro mě nastal vlastně již o den dříve v pátek 9.9 kdy jsem se chystal na závod. Nejprve jsem musel dát dohromady již sezónou značně unavené kolo. Začal jsem výměnou obou plášťů, neboť jsem tušil, že riziko defektu bude na tomto závodě velmi vysoké. Při výměně jsem zjistil, že mám naražený zadní ráfek a tak bylo třeba jej mírně vyrovnat měděnou tyčkou a kladivem. Oba pláště jsem nainstaloval jako bezdušové s no tubes tmelem. Dalšími servisními kroky bylo nalisování nových ložisek předního kola, promazání středu, doplnění jednoho chybějícího šroubu v převodnících a dotažení zbylých, seřízení přehazovačky a přesmykače, dotažení nýtků v rámu pro montáž košíků na bidony, instalace nové bombičkové pumpy pro případ rychlé opravy defektu a konečně kompletní promazání kola. Strávil jsem tím celé dopoledne a na cestu do Teplic jsem se proto vydal až kolem 15h. K večeru jsem dorazil do penzionu Kamínek v Teplicích nad Metují, kde již na mě čekali kamarádi. Došel jsem si na prezentaci do kina pro číslo a vyfasoval zde „startovní tašku“. Součástí byla i poukázka na páteční večeři, kterou jsem v zápětí využil. Pak jsem se vrátil do penzionu a při montáži čísla a čipu zjistil, že zadní kolo mého stroje je prázdé a i přední měkké. Byl to důsledek čerstvé montáže bezdušového systému. Vetšinou trvá dva dny než se zacelí póry v plášti a já na to měl jen den jeden. Dofoukl jsem obě kola a byl rozhodnut, že jestli to do rána ujde budu muset nainstalovat ještě před závodem duše.

Druhý den ráno po snídani bylo zadní kolo prázdné a tak jsem tam pro jistotu namontoval duši a vydal se na start na náměstí, který byl již v 8 ráno.  Ve startovním koridoru bylo již plno závodníků a tak jsem se ani moc nerozjížděl a postavil se rovnou na start. Tentokrát mě byla první vlna zapovězena, protože jsem zde startoval poprvé a právo na první vlnu měli pouze závodníci, kteří se loni umístili do 100 místa  a nebo jsou v kategorii elite v Českém poháru do 20 místa. S kamarády Ondrou a Jirkou jsme se postavili hned na konec první vlny a společně čekali na start.

Přesně v 8 zazněl výstřel z děla a obrovská ohlušující rána jako by měla opačný účinek než impulz ke startu. Pomalu mě z té rány ztuhla krev v žilách, ale naštěstí jen do oklamžiku než se dali do pohybu závodnící přede mnou.

O tomto závodě jsem se dozvěděl vlastně náhodou. Přihlásil jsem se na první ročník jiného závodu, který se měl konat ve stejný termín v Brdech, ale po zaplacení startovného jsem se v diskuzi dočetl, že se závod pro malou účast ruší. Z diskuze jsem se také dozvěděl, že malá účast je patrně způsobena tím, že termín koliduje s Rožmitálskou 50 a bikeři z okolí dají přednost této zaběhnuté akci. Přihlásil jsem se proto na tuto akci. Rozměrem nevelký závod (počet účastníků byl omezen na 75 startujících) měl start a zázemí u restaurace „U Fraňka“ v Rožmitále pod Třemšínem. Již při prezentaci mě bylo trochu divné, proč mě pořadatelé dávají ke startovnímu číslu také mapu, ale nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Na výběr byla „jen“ 50km trasa, zato však vedená krásnou krajinou jižních Brd. Do startu zbývala asi hodina a tak jsem se rozhodl projet si alespoň začátek a konec trasy předem. Stejný nápad měl i závodník z Kellys bike ranch teamu. Poznal jsem v něm závodníka, který loni jezdil za Factor team a jeli jsme spolu chvíli i na Sázavském Blizáku 2010. Společně jsme poznávali trať a zjistili, že značení trati bude velký oříšek. Trať byla totiž značena jen oranžovými šipkami na cestě. Navíc jich bylo velice poskromnu a šipka ukazující zatáčku byla opravdu jen v zatáčce, a nikoliv párkrát zopakovaná před ní jak bývá dobrým zvykem. Nedovedli jsme si představit, jak budeme číst trasu až pojedeme v závodním tempu. Po třech kilometrech jsme přijeli na začátek Voltuše, kde probíhala stavba rodinného domku. Projíždějící Tatry a bagry smazaly šipku z cesty a tak jsme už zde nevědomky sjeli z trasy a zjistili jsme to až když jsme se napojili na trasu směřující do cíle a šipky byly proti nám.  Projeli jsme si tedy ještě kus závěrečné části trati a vraceli se zpět na start. Přetím jsme si ještě z mapy zjistili kudy trasa z Voltuše pokračuje.

Na startu se již řadili ostatní závodníci, ale vrátili jsme se v čas a tak jsme se mohli postavit přímo na startovní čáru. Krátkým pohledem jsem  shlédl soupeře a zjistil jsem, že hlavními rivaly budou dva borci z teamu Nisan Dolák na karbonových Ghostech, dva z teamu Prodoli a známý z Kellys bike ranch teamu. Ostatní z pelotonu jsem ze závodů neznal a typoval je na místní bikery. V jedenáct hodin zazněl startovní výstřel a vyrazili jsme vstříc Brdským kopcům. Podařilo se mě dobře odstartovat a tak jsem vyjel první a táhl za sebou celé startovní pole. Z počátku jsem jel mírnější tempo, abych zjistil jak jsou na tom soupeři a udělal si představu o tom na koho si dát pozor. Pár závodníků mě vždy předjelo, ale po chvíli se zase  rádi vrátili do háku za mnou. Nechtěl jsem jet první hlavně z obavy čitelnosti trati a tak jsem zvolnil a pustil před sebe dva místní borce, kteří měli trať najetou předem. To už jsme byli ve Voltuši u zatáčky se smazanou šipkou. Naštěstí soupeři věděli kam tak jsem je následoval.

Přišla první prudká stojka a v tu dobu první závodník pro mé překvapení slézá z kola a že to vyběhne. Řadím téměř nejlehší převody a v pohodě zvládám výjezd, ocitám se však opět na prvním místě a jsem si vědom, že čtení trasy bude zase na mě. To už jsme se ale dostali do Brdského lesa a značení zde bylo lepší  než smazané šipky na startu. Jedu zhruba na 80% plynu a za sebou mám vláček asi čtyřech soupeřů, kteří akceptují moje tempo do kopce. Při jízdě do kopce byly šipky nakreslené až přímo v zatáčce celkem akceptovatelné, ale i tak se mě podařilo dvakrát sjet z trasy. Vždy jsem, ale chybu okamžitě opravil a vrátil se zpátky na trať a na čelo závodu. Ve stoupání na Hrádecký hřeben se mě udržel již jen jeden favorizovaný místní borec. Podle všeho znal trať a tak jsem jej pustil před sebe a jel v tesném závěsu za ním. Společně jsme se střídali na čele a ukrajovali další kilometry tratě. Zhruba na 18 km po sjezdu od rozcestí Soudná přišla osudová chyba. Jeli jsme stále po oranžových šipkách, kterými byla trať značená, ale nevědomky jsme se napojili na trasu jiného závodu, který používal tu samou oranžovou barvu jako ten náš. Následovali nás ještě další dva závodníci. Nic nenaznačovalo tomu, že jedeme špatně. Uháněli jsme sjezdem až k Vacíkovu, kde přišla nečekaná šipka do zatáčky na šotolinovou cestu.  Naše rychlost zde atakovala 50km/h tou dobou první místní závodník tuto odbočku přejel, já ji dobrzdil s obouma kolama ve smyku, ale známý z Bike ranch teamu za mnou na nečekanou změnu směru a rychlosti nestihl zareagovat a tak jsem mu nechtěně skřížil cestu.  On ve snaze zabránit střetu strhl kolo , skočil z můstku cesty do příkopu a skončil v kotrmelcích ve škarpě. Naštěstí nebyl moc potlučený, počkal jsem až se vrátí na kolo a společně i s prvním jsme pokračovali po značené trase. Dojeli jsme k občerstvovací stanici na statku ve Vacíkově, plné překvapených lidí co to zde jedeme za závod. Až tady nám došlo, že jsme se nevědomky napojili na jakýsi dětský závod, označený tou samou oranžovou barvou jako je ten náš.

Popadl nás vztek a zmar nad zkaženým závodem. Ostatní tři soupeře i beznaděj, neboť jsme si zajeli 3km z kopce a ztratili dobře xxx výškových metrů. I mě bylo jasné, že na 50km trati bude hodně obtížné vrátit se na čelo závodu, ale v koutku duše jsem doufal, že ostatní přeci musí zatočit také na tuto špatnou cestu, když je značena stejně. Vracel jsem se do kopce proti šipkám a ujížděl ostatním. Po vystoupání 3km kopce jsem viděl jak nahoře stojí motorkář a směřuje závodníky aby pokračovali dále rovně. Byl to člověk od pořadatele, který měl za úkol jet před závodníky a a směřovat je správnou cestou. Sem bohužel přijel až po nás a chytil zde až 5 závodníka, kterého nasměroval správně. Hlasitě jsem si na jeho účet ulevil, co to má znamenat, že tady mají dvojí značení. Jen pokrčel ramena a mlčel. Paradoxem všeho bylo, že správná odbočka byla o 50m dál a to dokonce stejným směrem jako ta naše. Propadl jsem se ve startovním poli nevím kam, ale touha závodit mě neopustila. Dojížděl a předjížděl jsem znatelně pomalejší závodníky, kteří již zde měli na nás 12 minut ztrátu, které mě vzala zajížďka. U hájovny na Ďedku zhruba na 25km jsem se snažil od postávajících lidí okolo, zjistit kolik závodníků projelo přede mnou. Dozvěděl jsem se však jen nic neříkající údaj, že hodně. Nepropl jsem beznaději a jel dál svoje stíhací tempo s tepy atakující 180 půlsů/minutu.Věděl jsem, že nás čeká stoupání na Třemšín a to rozhodne celý závod.  Po 500m potkávám cyklistu, který sledoval závod a dozvěděl jsem se, že přede mnou je  13 závodníků. Po další zatáčce jsem spatřil první tři z nich a po chvíli je předjel. Ve stoupání po asfaltové cestě od Hutí pod Třemšínem na Třemšín jsem předjel další dva závodníky. Podle všeho bych se tedy měl pohybovat na osmém místě. Ve sjezdu k rozcestí Dlouhá jsem nikoho dalšího v dohledu už neviděl. Ve stoupání k Fajmanovým skálám jsem předjel další dva závodníky a u odbočky žluté turistické trasy od Marásku zhruba na 35km jsem se dostal před závodníka z teamu Nisan Dolák.  Od teď jsem věděl, že jsem téměř zpátky ve hře a pokud chci bojovat o umístění na bednu, musím jet úplnou hranu. Zbývalo však již jen 15km do cíle a to víceméně ve sjezdu. Motivován touhou dostihnou zpátky čelo závodu, jsem jel i po obtížně sjízdé a teréně náročné žluté turistické trase vysoké tempo a přeskakoval jsem kořeny a kameny. Když už jsem byl téměř na konci tohoto úseku prorazil jsem po skoku přes kořen o ostrý šutr přední plášť. Okamžitý únik tlaku mě ve vysoké rychlosti katapultoval přes řídítka a skončil jsem v kotrmelcích v kamenné suti pár metrů od fotografa, který zde pořizoval „akční“ záběry. Sezbíral jsem se tam otud, zjistil, že mám sedřený celý pravý bok, bolí mě palec na pravé ruce který jsem si vyvrátil o řídítka a praštil se přes přilbu do hlavy. Následovala nepublikovatelná sprcha sprostých slov…

Věděl jsem, že od teď je myšlenka na bednu definitivně pryč. Po opadnutí emocí jsem se pustil do opravy proraženého předního pláště. Musel jsem nainstalovat do bezdušáku nouzovou duši. Z počátku mě činilo problém s bolavým palcem vyzout plášť, ale nakonec se to povedlo. Zhruba po  3 minutách, když už jsem foukal kolo mě dostihla skupinka, se kterou jsme si udělali 6km výlet mimo trať. Když mě viděli zkrvaveného s defektem vyjádřili lítost a zmizeli v prachu. Během dofukování mě předjeli další čtyři závodníci. Opravou jsem ztratil dalších drahocených 8minut a mé ambice se od původního záměru zvítězit metodou start – cíl zůžily na to dojet alespoň do 10 místa. Ve stoupání k přírodní rezervaci Na skalách jsem opět předjel závodníka z teamu Nisan Dolák. Ale ve sjezdu po ostrých kamenech jsem znovu prorazil přední kolo. Tentokrát však duši a jinou už jsem s sebou neměl. Musel jsem lepit dvojitý defekt a ztrácel tak další a další minuty. Duše byla celá mastná od tmelu  bezdušového pláště a záplaty nechtěly chytit. Musel jsem jednu díru lepit na dvakrát a ztratil zde minimálně 15minut. Za tu dobu už mě předjížděli i znatelně pomalejší soupeři.

Po opravě druhého defektu jsem některé z nich předjížděl již po třetí. Začal jsem propadat beznaději, a už i ambice dojet do 10 místa byly pryč. Pět kilometrů před cílem u Voltuše se navíc záplata odlepila od mastné duše a potkal mě třetí defekt. Od teď už jsem bojoval jen o to dostat se do cíle tohoto pro mě prokletého závodu. Opravou ztrácím dalších 10minut  a okolo projíždí už i holky a snad i senioři se zvonkama. Po opravě jsem nasadil opět tempo, a předjel jsem ve Voltuši asi 5  „výletníků“ abych nedojel do cíle jako úplný loser.

To by mě ovšem nesměl kilometr před cílem potkat čtvrtý defekt. Záplata se opět odlepila. Teď už bych nejraději zahodil kolo do příkopu! Oprava by už trvala déle než dojít do cíle pěšky. A tak následoval pochoďák do cíle. Cestou jsem ještě došel podobného zoufalce, který tlačil kolo narozdíl ode mě s prázdným zadním. Zvažoval jsem jestli má v tuto dobu ještě smysl, procházet cílem, ale nakonec  jsem tak učinil.  V cíli jsem se dozvěděl, že závod vyhrál onen silničář, který slezl v prvním stoupání. Měl to štěstí, že jel na 5 místě a dojela ho před odbočkou se špatnými šipkami motorka. Ani skupince co se mnou zabloudila se nepovedlo dojet na bednu. Hlavní cenou byl pěkný zlatý pohár, tak snad příště si sem pro něj přijedu. Po zkušenostech si však raději přidělám na řídítka mapník a do batohu přibalím sadu náhradních duší .

V sobotu 27.  srpna se jel v Kralovicích legendární MTB maraton. Mnoho jsem o trase tohoto závodu slyšel od kamarádů, ale ještě nikdy jsem ji nezkusil na vlastní kůži. Vše se změnilo právě tuto sobotu. Na výběr byly trasy 25, 56 a 95km. Zvolil jsem si nejdelší 95km variantu. Start byl již v 8 hodin ráno. Přesto ještě v půl osmé bylo na parkovišti v kasárnách nedaleko sportovního kempu kde měl závod zázemí jen pár vozidel závodníků. Žádné davy jako na komerčních MTB závodech.  Oproti lonskému ročníku, kdy byl závod zařazen do série českého poháru byla účast  slabší. Na parkovišti potkávám mnoho známých tváří a kamarádů.  Pod startovní bránou jsme se sešli doslova pár minut před osmou.  Žádné půlhodinové postávání před startem se nekonalo. Pár letmých pohledů na soupěře mě stačilo k vytvoření představy o favoritech závodu. Kolem osmé ředitel závodu slovy: „tři, dva, jedna start“ spustil lavinu cyklistů do pohybu. Startoval jsem z první lajny a tak se mě podařilo vyjet asi na čtvrtém místě. Začátek trasy vedl zhruba 2,5km po silnici na Trojany. Jelo se za zaváděcím automobilem, a tak se zde nezávodilo. Celkem pohodovým tempem jsme se blížili k odbočce do lesa, kam jsem vjel taktéž na čtvrtém místě. Před sebou jsem měl dva závodníky z teamu IVT a jednoho závodníka ze Soda Fresh teamu. Následoval sjezd po rozbité a vymleté lesní cestě. Hned od začátku za to první tři závodníci pěkně vzali a začali se mě lehce vzdalovat, nechtěl jsem je nechat moc ujet a tak jsem jel téměř na hranici svých možností. Přesto si zde však vybudovali lehký náskok. Ve sjezdu mě předjel ještě Martin z Explosiwe bike teamu, způsobem jemu vlastním.  Propadl jsem se tedy na 5 místo. Pod kopcem, stál soupeř ze Soda Fresh teamu a spravoval defekt zadního kola. Pokračoval jsem sám za skupinkou třech vedoucích závodníků a snažil se je ještě dojet. Nasadil jsem tedy stíhací tempo, ale proti větru byla moje snaha dojet tříčlenou skupinu marná. Nechal jsem se proto dojet dvojicí kamarádů složenou Honzou od Explosiwáků a Lukášem z 2V Bikers. Chtěl jsem je vyhecovat ke společné spolupráci dojet vedoucí trojici, ale nesdíleli mojí vizi. Přesto však jeli velice pěkné tempo. Držel jsem se proto chvíli s nimi ve skupině, abych si trochu odpočal po předchozí stíhací jízdě. Společně jsme dojeli až k prvnímu brodu přes řeku Střelu. Lukáš věděl, že zde je brod hluboký a tak jsme vzali kola na ramena a proběhli vodou na druhou stranu. Bylo zde vody zhruba po kolena a uprostřed byl silný proud. Ve stoupání od brodu jsem za to vzal a trochu poodjel z naší tříčlenné skupinky. Dostal se mě však do přehazovačky klacek a tak jsem při jeho vyndavání o lehký náskok v zápětí přišel. Pokračovali jsme tedy dál ve třech. Ukázalo se, že Lukáš zdejší trať zná nazpaměť a tak nás i pěkně vedl až k oblíbenému single track sjezdu k Osojenskému potoku. Jeho výborná technika sjezdu, mu umožnila nám zde trochu ujet. Po přebrodění potoka následovalo strmé stoupání a tak jsme jej opět i s Honzou dojeli. Společně neohroženě pokračovali až k druhému brodu přes řeku Střelu. Tento jsme se pokusili přejet po levé straně přes naplavený štěrk . Lukášovi se to povedlo, mě však shodil silný proud v druhé polovině brodu a tak jsem musel zbytek doběhnout. Za zády se nám objevil závodník ze Soda Fresh teamu, který jel svoji stíhací jízdu po opravě defektu Na 27km nás definitivně dojel a předjel. Krátce na to jsme potkali u chatové osady Martina z Explosiwe teamu, který zde přetrhl řetěz a nemohl pokračovat přotože neměl nýtovačku. Kluci u něj zastavili, předali mu nýtovačku a já zatím pokračoval v těsném závěsu za“ Sodou“. Jel celkem pekelné tempo a v kopci se mě snažil utrhnout. Vždy vložil tři zrychlené šlápnutí, ale do kopce se mu ujet nepodařilo. Věděl jsem ale, že je na tom s výkoností lépe, a tak jsem jej na rovině nechal ujet a pokračoval dál svým tempem.

Zhruba 10km jsemjel osamocen, neviděl jsem nikoho před sebou, ani za sebou. Až ve stoupání od Vursova mlýna k Hrádku se za mnou objevil soupeř v bílém. Nejprve jsem na dálku nepoznal kdo to je a tak jsem se snažil do kopce přidat, aby mě soupeř nedojel. Ale nedařilo se mě to. Po chvíli mě dostihl a zjistil jsem, že je to stejný závodník, ze Soda Fresh teamu, který už mě jednou předjížděl po opravě defektu. Tentokrát prý zabloudil. Opět jsem jel chvíli s ním, ale pak jsem ho nechal ujet. Kousek od Rabštejna nad Střelou mě najednou přijel naproti, že opět ztratil trau a že projel už asi kilometr po modré turistické trase a neviděl, žádný fáborek. Ani já jsem si nebyl jist, jestli jedu dobře a tak jsem se nechal ovlivnit a společně jsme sjeli na cestu k řece, která byla čerstvě projetá buldozerem. Neviděl jsem v hlíně ale žádné stopy prvních dvou závodníků a motorky, kteří projeli před námi a proto jsem to po pár metrech zavrhl jako špatný směr a vrátil se zpět na modrou turistickou trasu. Ani já jsem nevěděl, jestli je to dobře, ale přišlo mě to ako nejpravděpodobnější pokračování trati. Díky tomuto zdržení nás zde dojel Martin z Explosiw teamu. Pokračovali jsme tak dál společně ve třech.