Křivoklát – 10.3.2012
Trasa 149 km, převýšení: 2677m
Na tenhle víkend, jsem naplánoval výlet do Křivoklátských lesů a okolí a jaký jiný lepší cíl trasy si vybrat než samotný Křivoklát, po němž je celé toto území pojmenováno.
Vyrážíme v sobotu jenom ve dvou s Martinem, protože Tlumič je v Rakousku na sjezdovkách a Dejv si užívá poslední zbytky sněhu na Šumavě pro změnu na běžkách. Martin mě vyzvedne v 8.00 a už vyrážíme směr Tymákov, Ejpovice a Volduchy, kde kousek za Intrercampem konečně opouštíme silnici, vjíždíme do terénu a začínáme stoupat k Rumpálu. Na křižovatce nabíráme směr na nejvyšší vrchol dnešního výletu a celé křivoklátské vrchoviny, Brno 718 m.n.m. Děláme pár fotek a pokračujeme po zelené TZ na Radeč a perfektním singl sjezdem po žluté TZ až na cyklostezku, po které klesáme až do Zbiroha. Odtud okolo hasičského muzea do Františkova a pokračujeme po lukách do Jablečna. Zrovna tady dělali prořezávku křoví kolem cesty, tak je tady trochu bahna, ale jinak je cesta OK.Z Jablečna začínáme pomalu stoupat na Týčský vrch a hájovnu Vlastec, kde najíždíme na zelenou TZ. Cesty jsou ve zdejších listnatých lesích celkem suché, tak se jede parádně.Při výjezdu na silici uhýbáme vpravo a kousek před Bušohradem míříme vlevo k vrchu Modřovská, kde má Martin vyhlídnutou keš. Po odlovení keše a svačině, se nám nechce vracet cca 700 m ke křižovatce a pokračovat cestou podél potoka a tak po prostudování mapy v GPS volíme variantu vpřed s tím, že by se po pár kilometrech měli cesty napojit a my se k potoku dostaneme i touhle variantou. No plány jsou jedna věc a realita jiná. Cesta která v mapě byla docela zřetelná se nám začala pomalu ztrácet a zarůstat vegetací až došlo na přenášení popadaných stromů a vyvrcholilo to sešoupáním se z ukrutného krpálu konečně k Oupořskému potoku a cesty vedoucí podél něj. No když jsme byli líný se vrátit, dobře nám tak, příště už takovou blbost snad neuděláme. Podél potoka vede parádní stezka, akorát tak na jedno kolo, na obou stranách se zvedají skály a kopce, člověk jede sevřený v tom údolí, akorát po té pěšince linoucí se před ním.Konečně jsme se vymanili z téhle pěšiny a vjíždíme do Karlovo Vsi, kde je opět normální cesta a jsme za ní docela rádi.Klesáme kolem Třech potoků do Roztok, kde potkáváme Miloše s Adélou a jejich ratolestí.Po prohození pár slov pokračujeme do Křivoklátu a konečně začínáme stoupat k hradu.
Projdeme si nádvoří, kde je i pár středověkých mučících nástrojů, uděláme pár fotek a valíme dál. Tentokrát na vyhlídku U Trojice a Pomník Karla Egona II, odkud děláme ještě pár parádních fotek hradu. Celý protější svah od hradu je protkán cestičkami a my míříme v jeho horních partiích, tentokrát na vyhlídku Paraplíčko, odkud je nádherný výhled na celou Berounku a Roztoky. Zde dáváme svačinu a sjíždíme po žluté TZ zpátky do Roztok a čeká nás druhá největší stojka dnešní trasy, tentokrát na Dlouhý hřeben – 519 m.n.m. Odtud sjíždíme k Leontýnskému zámečku, který není bohužel přístupný, protože slouží jako léčebna a pokračujeme do Karlova. Z Karlova najíždíme opět do terénu a míříme přes Kolnu do Březové a do Točníku. Výjezd z Točníku směrem na Cerhovice znám už z loňska a asi je pro mě nějakej zakletej, protože na mě začíná přicházet krize. Ještě do Drozdova jedu docela v pohodě, ale při výjezdu na Třeničkou horu, jsem totálně prošitej a jsem rád, že vůbec ještě hejbu nohama. U rozhledny dávám vydatnou svačinu a nacpu do sebe pár čokoládovejch tyček, pak teprve vyšplhám na rozhlednu a kochám se výhledem na Křivoklátskou vrchovinu, Cerhovice a hřebeny Brd. Počasí se dle předpovědi začíná kazit a v dálce jsou vidět tmavé mraky.Rychle dolů a valíme dál. Po svačině jako kdyby mě polili živou vodou a já opět rozjíždím svůj stroj k cestovní rychlosti. Z Újezda přejíždíme po červené TZ na Kařízek a Cheznovice. Tady při výjezdu na silnici do Strašic uhýbáme zpátky do lesa a začínáme stoupat na Osičinu, kolem Bábovky, pod Žďárem do Kamenného Újezda. Odtud jedeme po silnici přes Kotel na Veselou a Nevid do Kozelského lesa kolem Nestlivského rybníka, Kozlu a alejí do Šťáhlav, kde začíná pršet. Tady dostávám druhou krizi a ploužím se přes Radyň do Plzence. Domů jsem dorazil v 19:05.
Celkově shrnuto, pěknej vejlet nádhernou krajinou Křivoklátských lesů s pár hrady po trase. Na první letošní celodenní vejlet jsem toho měl plný brejle, ale vymyslel jsem si to, tak jsem nemohl nikomu nadávat. No příští víkend to už bude určitě lepší a zase se postupně začnu dostávat do formy.
Počasí: Jasno, slunečno, ráno 1°C v poledne tak 12°C.K večeru se zatáhlo a foukal nepříjemný vítr.V 18:40 déšť.
Účast: Šéďa, Martin
Na zámeček Tři Trubky a přes Dobřív zpět – 3.3.2012
Trasa: 62 km, převýšení: 876 m
Na tuhle sobotu jsem naplánoval trasu do Brd, protože je všude ještě hrozně mokro a v terénu se moc jezdit nedá, takže jsme vzali za vděk vojenské cesty a zároveň jsem chtěl prozkoumat, jak to vypadá v Brdech se sněhem.
Vyrážíme jenom ve třech Já,Šárka a Honza v 13.00 po obědě, směr Šťáhlavy, Kozel,Zvoníčkovna a Kamínky. Slunce pěkně hřeje a po tom pošmourném počasí se jede parádně a tak nějak z vesela. Svezeme se do Mirošova a už začínáme nabírat výškové metry směrem k Padrťským rybníkům. Na hřebenech z lesa sálá chlad a kolem cest leží ještě zbytky sněhu. V příkopech je všude ještě led. Cesty jsou suché, jen občas kam může slunce teče tající led a sníh. Kousek za bílou skálou odbočujeme z cesty na Padrtě vlevo, směrem k zámečku Tři Trubky. Tady potkáváme prvního bikera na trase a při sjezdu dolů nás dojíždí bikerka ve Sparťanském dresu. U Třech Trubek už to docela žije a promenáduje se tu pár pěšáků a fotografů 
. Dáme rychlou tyčku, pár fotek a pokračujeme dál, tentokrát podél divoké Klabavy, kterou svírá ještě led. Dále do Strašic a odtud po cyklostezce do Dobříva. Při sjezdu ke Klabavě nás čeká jedno super překvapení, když místo můstku přes náhon k rybníku přijíždíme k ledové laguně, několikrát přesahující původní šířku a my máme co dělat, aby jsme ji překonali suchou nohou. Ještě že tam bylo to zábradlí, jinak bych byl asi v potoce. Od Hamru se vracíme zpátky do Mirošova, kde stoupáme tentokrát na Veselou a do Nevidu.Následuje sjezd k Hádku, ostrá pravá na Potoky a stoupání nad muničák k Maršálu.Pak už jenom sjíždíme na Svidnou a kolem střelnice do Sedlce a domů do Plzence.
Celkově shrnuto, parádní výlet s ledovou vložkou u Dobříva.
Počasí: Jasno, slunečno, teplota tak 16°C odpoledne se trochu ochladilo tak 8°C, ale jinak velmi příjemně.
Účast: Šárka,Šéďa,Honza
Rozhledna Na Skále (667 m.n.m) – 26.2.2012
Trasa: 70 km, převýšení 1028m
Po nedávné oblevě je všude v lesích hodně mokro a pekelně bláta. Velice nestálé předjarní počasí, kdy se střídá déšť se sněhem a slunce, neustále sytí terén další vodou, která nestíhá vysychat. Blátivý koktejl lekcde ještě silně podpoří lesáci při těžbě dřeva. Proto jsme tentokrát zvolili trasu převážně po asfaltových cestách nižších tříd. Volba padla na předhůří Brd, kde je terén více otevřený a cesty snáze osychají.
Po obědě jsme spolu se Šéďou vyrazili po cestě do Blovic, odkud jsme začali stoupat na první větší kopeček – Oběšený (525m), ze kterého se otevírá nádherný výhled na Blovice a je možné spatřit i vzdálenější Radyni. Sluníčko krásně svítilo, ale na obzoru se formovaly těžké černé mraky, které neslibovaly nic pěkného. Na horizontu jsme cvakli pár fotek a hurá na první sjezdík k řece do Ždírce. Přes Srby jsme to vzali na Klášter a Zelenou horu u Nepomuka, kde nás dohnala ošklivá sněhová vánice s deštěm. Vyhlídky nebyly ani trochu růžové. Temě ocelová obloha ze které padaly mraky vody a sněhu na psychice člověku moc nepřidají. Obzvláště když si uvědomí, že je v půlce cesty a ta druhá jej ještě čeká. Povídám Šéďovi, že nemusí mít strach, že počasí jsem na dnešek objednal. Sjeli jsme do Dvorce a jako když překlopí vypínač zase vylezlo slunce. Ve Vrčeni, kde je mimochodem druhé největší modelové kolejiště v ČR, jsme začali stoupat pod vrch Štědrý. Ten je se svojí nadmořskou výškou 667 m posledním brdským kopcem. Dál jsme pokračovali přes Čečovice a Zahrádku do Čižkova, kde v dobách kdy americká armáda hrozila výstavbou radaru v Brdech místní recesistická skupina Republika Čížkov zmíněný americký radar skutečně postavila a dodnes provozuje. Kromě radaru je zde také úřad vlády a fernetárium. Z Čížkova jsme stoupali na nejvyšší bod dnešní trasy. Tím je se svými 667m rozhledna Na Skále nad Železným Újezdem. S přibývajícími metry se začal objevovat sníh v okolí a ve finále nás překvapila silnice zasypaná čerstvým mokrým prašanem. Po cestě k rozhledně jsme zanechávali jediné stopy ve sněhu a tak jsme doufali, že bude otevřena. Paní co zde v sezóně vybírá v novinovém stánku pod rozhlednou vstupné má zatím ještě zimní spánk a tak to máme dneska grátis. A hurá je i otevřeno! Po nekonečném výstupu točitého schodiště na rozhlednovou plošinu telekomunikační věže se nám otevřel nádherný výhled do kraje. Předchozí sněhová vánice vyčistila krásně oblohu a bylo vidět opravdu hodně daleko. Krom toho pěkného, ale bylo také vidět, že nad Radyní kam míříme, opět vládne onen černý mrak ze kterého padá bůhví co. Nedbaje toho jsme mu jeli z rozhledny přímo naproti sjezdem přes Přešín do Nechanic. Tady nás na horizontu kopce Kbely překvapil soukromý malý lyžařský vlek o kterém nikdo z nás nevěděl. Zasněženým lesním úsekem pod Korálkou (624m) jsme sjeli do Mítova a přes Hořehledy, Těnovice, Lipnici, Milínov a Šťáhlavice uzavřeli trasu dnešního okruhu.
Celkově shrnuto: Přes nestálost počasí, které nás několikrát pozlobilo deštěm se sněhem to byl pěkný vejlet na známou rozhlednu.
Počasí: Střídavě déšť se sněhem a slunečno, Teplota 5°C
Účast: Šéďa, Martin
Ledový kafe II – 18.2.2012 (extrémní závod ve sněhu v Českém lese)
V sobotu 18.2.2012 jsme vyrazili ve složení Šéďa, Tlumič a Martin do obce Šidlákov v Českém lese na závod Ledový kafe II. Během cesty autem jsme měli trochu obavy z počasí, nebo spíš z moc velkého tepla a z toho, že závod bude víc na blátě než na sněhu. Při výjezdu z Poběžovic sněhu začalo přibývat a v Šidlákově ho bylo až, až. Pro startující bylo vyhrabáno provizorní parkoviště. Penzion Šidlákov, kde probíhala prezentace, skýtal útočiště všem přítomným. Již při prezentaci zde vládla neuvěřitelně přátelská atmosféra. Po krátkém rozjetí se už blíží 10 hodina a my netrpělivě čekáme na startu, až zazní starovní povel. Už tady si říkáme, že to nebude žádný med, sníh je rozbředlý a moc to nepojede. To ale ještě netušíme jaká bude realita a co nás vlastně všechno čeká za peklo. Nebudu předbíhat a všechno pěkně po pořádku. Pod obloukem Kellys čeká 35 nedočkavců a najednou zazní startovní povel. Pole se dává do pohybu a projíždí levotočivou zatáčkou do kopce. Na vrcholu kopečka cesta není prohrnutá a tak nezbývá než slézt a kolo tlačit. Tady se ještě držím vpředu. Při výběhu na louku zjišťuji, že ani tady se jet nedá a nezbývá než pokračovat v běhu, chůzi a tlačení kola. Martin už je v předu, Tlumič mě míjí a pokračuje v před. Po této běžecko chodecké vložce dlouhé cca 900m se už dá zase jet, jestli se tomu vůbec tak dá říkat. Člověk musí dobře mapovat cestu a doufat, že ta jeho varianta je ta pravá a že se nebude bořit. Tady začínám pomalu dobývat ztracené pozice zpět a cca po 4km dojíždím Tlumiče a jedeme spolu. Občas mu z kopce ujedu, občas on mě, je to o náhodě, kdo se udrží v koleji a kdo trefí nějakou závěj. Občas nás předjede pořadatelský sněžný skůtr, který pendluje po trati. Dokud člověk šlape, tak cesta docela ubíhá. Jedeme si s Tlumičem svoje tempo a ku podivu držíme pozice nebo naopak ještě někoho předjedeme. Začínáme stoupat k nejvyššímu kopci na trase – Škarmance, kde je občerstvovací stanice. Většinou se dá jet, ale jsou úseky kde se to tak boří, že se musí slézt a popoběhnout. Ještě chvilku a už jsme u občertvovačky, kde nás pořadatelé mohutně povzbuzují a nabízejí občerstvení. Oba s Tlumičem mávnem rukou, že máme hadice (Camelbaky) a pokračujeme dál, ale cca po 200m cesta prohrnutá traktorem končí a začíná asi ta největší sranda letošního závodu. Úsek, odhadem 2-3km kde je zhruba 50cm sněhu a my musíme přes něj. Takže kolo tlačit, nést, poponášet, prostě jakkoliv ten svůj stroj strkat dopředu a přitom se brodit v tom bílým měkkým sajrajtu a doufat, že bude brzo konec. Doufali asi všichni, ale bylo to nekonečný. Na psychiku jako dělaný. Po výšlapu na nejvyšší bod na chvilku svitla naděje, že by se snad dalo jet z kopce, ale po několika marných pokusech zase pokračujeme v tlačení. Až těsně před „Malou skálou“ nasedáme na stroje a pokračujeme v jízdě. Tady Tlumič dostává křeče do nohou a má krizi. Není se čemu divit, návleky se všem schrnuly, takže máme všichni mokrý nohy a to střídání běho chůze a jízdy na kole, taky na svaly není ideální. Trochu zpomaluju, aby mě dojel a dál pokračujem spolu. Kousek od Pivoňe uhýbáme doleva na loukujenže tady je hodně měkko a i když to je z kopce, musíme zase tlačit. Následuje trochu bahna s kameny, kde se opět nedá jet. Po překonání potůčku můžeme konečně zase nasednout a trochu popojet. Míjíme Sezemín, kde nám svitne naděje v podobě asfaltové cesty, ale neradujeme se příliš dlouho. Po chvilce následuje prudká zatáčka do leva, která nás odvede do kopce do lesa a na louky. Jsme už níž, takže sněhu tu tolik není, ale podmáčené louky jsou tak měkké, že sebírají snad víc sil než sníh. Terén se houpe, většinou se dá jet, ale občas musíme opět tlačit. Zhruba 1 km před cílem dostávám krizi tentokrát já a Tlumič čeká na mě. Najížíme na asfaltku do Šidlákova a společně dojíždíme do cíle.
Martin průbeh závodu viděl takto:
Již po skončení loňské premiéry závodu Ledového kafe, kterého jsem se zůčasnil jsem byl rozhodnut si tento po všech stránkách vyjimečný závod za rok zopakovat. Letos počasí slibovalo snad ještě větší extrém než tomu bylo loni. Nejprve republiku 14 dní sužovaly arktické mrazy s teplotami klesajícími nezřídka pod -20°C. Týden před závodem mrazy sice polevily, ale vystřídal je každodení příval čerstvého sněhu. Nakonec z loterie však vzešla sobotní obleva, která již tak dost extrémní závod posunula ještě o level výš. Po startu se mě podařilo vyjet na první pozici. Po odbočení z asfatu jsme začali z obce stoupat uhrabanou zasněženou cestou. Trochu mě zde pozlobil šaltr a než abych přetrhl řetěz hned na startu raději jsem trochu zvolnil. Toho pár soupeřů okamžitě využilo a dostali se přede mě. Asi po 200m musíme stejně všichni sesednout z kola, protože cesta dál není uhrabaná a v mokrém těžkém sněhu se jet nedá. Jenže ono to nešlo ani na louce, která následovala a uhrabaná byla. Zde jsem si hlídal dva soupeře přede mnou a střídavým popojížděním a popobíháním se držel na čele závodu. Konečně jsme se dostali do lesa, kde se dalo opět jet, jestli se to tak dá nazvat. Lépe to vysvětlují spíš slova balancovat na kole a pohybovat se v sedle vpřed. Ve stupání k rozcestí Liščí domky se pozice na prvních třech místech různě střídaly, jak sem tam někdo ztratil trakci, zpomalil ho hluboký sníh a nebo pád či „skoropád“.
V obtížném sjezdu od Liščích domků po červené TZ, plné nevyzpytatelných kamenů a kořenů pod mokrým sněhem nás nečekaně všechny předjel borec na 29″ biku. Jistota a rychlost jakou se řítil z kopce byla přímo neuvěřitelná. Zatímco my jsme na 26″ vláli doslova jak hadr na koštěti a snažili se nějak sesáňkovat dolů on se nám zdaloval z dohledu. Snažil jsem se jet ve sjezdu v rámci možností bezpečně a zbytečně si nenatlouci a nerozlámat kolo. Díky tomu jsem v dlouhém sjezdu do Novesedelských Hutí postupně propadl na 5 místo a zezadu mě začal dojíždět další biker. Sjezd byl zakončen ledovou plotnou v Novosedelských Hutích a ostrou levotočivou zatáčkou. Bylo mě jasné, že tou nemohu bez držkopádu v žádném případě projet. Proto jsem zastavil před ledovkou a raději ji obešel. Od Novosedelských Hutí se začalo stoupat po zasněžené cestě na nejvyšší vrchol trasy – Škarmanku. Soupeř, který mě po sjezdu dojel nebyl schopen jízdy po cestě kolmé na vrstevnice, protože mu kolo příliš podkluzovalo, a proto musel tlačit. Mě se na lehké převody dařilo udžet v sedle až k rozcestí pod Starým Herštejnem a díky tomu jsem mu ujel. Následovala příkrá zatáčka opět proti vrstevnicím. Myslel jsem, že ji na tom mokrém sněhu nevyjedu. Zařadil jsem hodně lehké převody a citlivým šlapáním prácí s těžištěm a občas hrabáním zadního kola ve stylu motokrosové motorky se mě pro mé velké překvapení podařilo v sedle dostat až na cestu která byla projeta autem. Na té jsme se, ale dlouho nesvezli a uhnuli jsme na vrstevnicovou cestu pod Velkou skálou. Před sebou jsem viděl dva soupeře, které se mě ještě před občerstvovačkou podařilo předjet. Dostal jsem se tak zpět na 3 místo.
Na občerstvovačce jsem nabral hrst rozinek zalil to kelímkem čaje a vyrazil bojovat dál. To jsem ale netušil co nás čeká. Přes 0,5m sněhu už ani traktor neprojel. Po kolena ve sněhu jsme vláčeli kola na zádech příkrou cestu na hřeben Škarmanky. Na dohled jsem měl prvního i druhého závodníka, ale pohybovat se zde rychleji a přiblížit se k nim bylo velice obtížné a fyzicky náročné. Těsně za mnou byl Jirka Baier z Velosport Domažlice. Když jsme se konečně vyškrábali na hřeben Škarmanky a kopec se po překřížení Baarovi hřebenové cesty zlomil svitla nám naděje, že se zase trochu svezeme. Jenže kola se do velké vrstvy mokrého sněhu bořila a ani z kopce se jet nedalo. Takže jsme dolů běželi. Podle stop ve sněhu bylo poznat, že prvnímu jezdci na 29″ kole se podařilo jet, zatímco druhý Václav Hlaváč také vedl kolo dolů. Na chvíli se mě ve sjezdu na Vranovské sedlo ještě podařilo probojovat na druhé místo, ale dlouho jsem tuto pozici neudržel, protože mě kolo vyjelo ze stopy a musel jsem řešit další z mnoha „skoropádů“. Po vrstevnicové cestě pod Lisou horou se mě podařilo vybojovat asi 50m náskok před Jirkou Baierem který jsem ve sjezdu k Pivoni dál zvětšil asi na 200m. Konečně jsme vyjeli nad Pivoní na udržovanou cestu a doufal jsem, že do cíle do Šidlákova už budeme pokračovat po ní a podaří se mě náskok až do v cíle Šidlákově uhájit. Jenže po 30m udržovaného asfaltu nás šipka nasměřovala opět do sněhu na Sezemín. V ten okamžik jsem prožíval asi malou ani ne tak fyzickou jako spíš psychyckou krizi. Ve stupání se ke mě zvolna Jirka přibližoval. Následoval obtížný sjezd do Lesa u Šibanova, kde byla cesta rozježděná těžkou lesní technikou. Hluboké koleje plné sněhu, klacků, bahna, kamenů a vody z tajícího sněhu se snad jinak než pěšky překonat nedalo. Nebo snad ano? Kousek za lesíkem na louce mě opět Jirka dostihl. Snad každých 20m ve stoupání po louce jsme museli kvůli mokrému sněhu slézat z kola. S vidinou blízkého konce závodu jsme se spolu na pokraji fyzických sil rvali o 3 místo. Střídavě jsme nasedali na kola a popobíhali až na horizont nad Šidlákovem. Kam se mě ještě podařilo dostat na třetím místě a jít tak do závěrečného teréního sáňkovacího sjezdu po louce z první pozice před soupeřem. V tomto případě to byla zřejmě osudová chyba. Asi 30m před výjezdem na udržovanou asfaltku do Šidlákova mě kolo sklouzlo do hlubokého sněhu, musel jsem sesednout a zbytek k cestě doběhnout. Jirkovi se podařilo sjet až na cestu a získat tak rozhodující náskok a vybojovat 3 místo. Po cestě jsem se snažil jej ještě dospurtovat, ale pořadí již bylo nezvratné. Cílovou bránou jsem projel na 4 místě se ztrátou 14 sekund na 3 místo.
Celkově shnuto, byl to masakr a každý kdo závod dojel v hloubi duše vyhrál, alespoň sám nad sebou. 
Přestože trasa byla dlouhá pouze 31 km, mokrý a těžký sníh a neustálé boření v něm, sebralo tolik sil, jako kdybych jel nejméně 70km, možná víc. Musím poděkovat organizátorům za pěkně připravenou trať v rámci možností. Bohužel jim letos nepřálo počasí, kdyby bylo umrznuto, bylo by to lepší, ale s tím nikdo nic neudělá. Veškerý servis a zázemí, ale fungovalo na jedničku. A jak jsme vlastně dopadli?
Martin Vít – 4.místo v čase: 02:48:51 , Tomáš Tůma – 8.místo v čase:03:18:22, PetrŠedivec – 9. místo v čase: 03:18:23. Celkově se závodu zúčastnilo 35 bláznů a z toho jedna holka, která v těhle podmínkách dojela celkově na 28.místě a před kterou smekám.
Kompletní výsledky závodu si můžete prohlédnout zde. Více fotek najdete ve fotogalerii. Za pořízení a poskytnutí fotografií ze závodu a uspořádání této naprosto ojedinělé akce děkujeme organizátorům závodu MTB Silný kafe. Zde si můžete prohlédnou trasu závodu.
Z Gerlovky na jez.Laka a Prášily – 12.2.2012 (běžky)
Trasa: 31 km, převýšení 757m
Na tuhle neděli jsme se domluvili s Tomášem a vyrazili na Šumavu na běžky , nenechali jsme se vystrašit předpovědí rosničkářů o arktických teplotách a udělali jsme dobře.
V 9.00 už stojíme na Gerlovce na teploměru -18°C, ale totálně modrá obloha a slunce co pálí jak o život slibují skvělej zájezd. Kousek po úvodní rovince nás čeká stoupání Polomskou cestou a já se po chvilce začínám ohřívat na provozní teplotu a za chvilku si musím sudnat i bundu.Nefouká a na slunci je příjemně.Při sjezdu k Rudské křižovatce, sjíždíme ze strojové stopy a míříme po žluté TZ na jez.Laka. Cesta je vyšlapaná od lyžařů, takže se jede docela v pohodě a my neztrácíme drahocenné výškové metry. Za chvilku jsme u jezera a divíme se co se děje, že jsme za celou cestu nikoho nepotkali, až u hráze narazíme na prvního lyžaře.Pár fotek a pokračujeme vzhůru ke Zlatému stolečku, kolem Ždánidla, Hubačovo cestou na Gseget.Z Gsengetu svištíme supr sjezdem, který končí levotočivou zatáčkou, podél Prášilského potoka až do Prášil a tady dávámě čaj a svačinu. No dolů jsme se svezli parádně, takže teď nás čeká zase chvíli stoupání. Z Prášil míříme po zelené TZ na býv. Hůrku a pak sjezdíkem k Nové Hůrce. Tady se terén začíná trochu vlnit a to trvá až zpátky ke Gerlovce.
Celkově shrnuto: super výlet, perfektní stopy, hlavně po ránu, odpoledne už to tolik neklouzalo a parádní počasí.
Počasí: Jasno, slunečno, bezvětří.Teplota ráno 9:00 -18°C odpoledne 13:30 -6°C
Účast: Šéďa,Tlumič
Okolo Maršálu – 11.2.2012
Trasa: 23 km, převýšení 416m
Původně jsme se domlouvali s Tomášem, že vyrazíme na kolo, ale pak kvůli zimě jsme to odpískali a naplánovali běžky na neděli. Nicméně, když jsem v sobotu ráno rozlepil oči , viděl tu modrou oblohu a slunce co svítí jak o život, tak mě to nedalo a vyrazil jsem na kolo sám. Vzhledem k tomu, že jsme odpoledne měli nějakou rodinnou oslavu, musel jsem být brzo zpátky a tak padla volba na lesy okolo Maršálu. Je to blízko a určitě tam nebudou solit, čemuž jsem se chtěl vyhnout za každou cenu.
Vyrazil jsem z Plzence sjezdem do Sedlce na náves a odtud začal stoupat nad rybníky k chatám a k Sedlecké skále. Tady jsem se při nabírání metrů dostatečně zahřál a pokračoval přes hlavní silnici ke Svidné, kam cesta byla prohrnuta pluhem. Ze Svidné jsem to vzal po panelce pod bývalým muničním skladem na křižovatku nad Hájkem. Tento úsek jsem po sněžení projížděl jako první a za sebou nechával zřetelnou stopu od svého stroje. Z křižovatky jsem pokračoval k Nestlívskému rybníku a na další křižovatce jsem uhnul k hájovně na Potoky a dále pokračoval na Rakovou. Před Rakovou, když jsem vyjel z lesa jsem trochu vandroval po cestě, protože tam byly vyjeté koleje od náklaďáku a občas v nich byl led, tak jsem musel přejíždět ze strany na stranu, abych nespadnul. Z Rakové jsem pokračoval jako by zpátky a na hranici lesa po pravé straně jsem uhnul na polňačku. Touto trasou vede i škodabike a tak jsem věděl, že mě čeká docela pěkný sjezdík, z kterého jsem měl trochu strach. Naštěstí, tady řádili lesáci a cesta byla vydřená až na hlínu, takže kopec dolů byl bez problémů . Pokračoval jsem po trase škodabiku, až na louku nad Lhůtou, kde jsem sjel do Lhůty a vracel jsem se polňačkou do Sedlce a Plzence.
Celkově shrnuto: perfektní počasí, ze začátku vše fungovalo bez problémů. Ke konci mě zatuhla vidlice a občas zazlobilo řazení.Co se mě týká, na začátku až moc teplo, ke konci mě trochu zábly prsty u nohou. Pozitivum dne: přežil jsem bez pádu.
Počasí: Jasno, slunečno, v lese příjemně, na otevřeném prostoru trochu foukalo, teplota – 12°C
Účast: Šéďa
K pomníku J.J.Ryby v Brdech
Trasa: 74km, převýšení 1250m
Plánovali jsme se Šéďou nějaký zimní výlet na kolech do Brd. Původně byl požadavek do 80km, a tak jsem navrhl jako cíl pomník Jakuba Jana Ryby u Voltuše. Jenže pak přišla Ruská zima a denní tepolty nepřesahovali -10°C. Šéďa nemaje pořádné zimní kalhoty postupně snižoval vzdálenost až na 30km, aby to nakonec zapek v neděli úplně a raději šel bruslit. Mě ale myšlenka podívat se na zamrzlé Brdy nedala. Už včerejší 34km „rozehřívačka“ v -12°C, kde mě navíc jedna ledovka nemilosrdně poslala k zemi, naznačila jak troufalý je to záměr. V neděli dopoledne jsem ladil nebrzdící brzdy na mém stroji. Věděl jsem, že na ledovce je stejnak potřebovat nebudu, ale pro zahřátí na dlouhých sjezdech zdánlivě nesmyslnou metodou brzdit+šlapat se můžou hodit.
V poledne vykouklo sluníčko a vytáhlo teplotu na snesitelných -5°C. Takže je rozhodnuto, jde se na věc. Navlíkám na sebe svojí osvědčenou sadu oblečení pro teploty pod -10°C. Nezanedbatelně velká halda hadrů čítá: funkční nátělník, termotriko s krátkým rukávem, termotriko s dlouhým rukávem, mikina a lehká membránová neprofuková a nepromokavá bunda. Na nohy navlíkám dvoje funkční ponožky, kolena balím do lékařských obinadel – vinikající věc zabraňující promrzání kloubů, zimní membránové kalhoty + letní návleky na kolena a navrch ještě klasický letní kraťasy. Pod přilbu dvě čepice, neprofuk + klasickou pletenou. Konečně je halda hadrů na mě a zbývá jen sebrat dvoje rukavice. Do spod používám montážní bílé pletené rukavice, moc to nefunguje, ale nic jiného co se mě vejde do zimních lyžařských, které mám navrch nemám. Ještě obout zimní tretry a můžu vyrazit. Cíl je jasný a když mě bude jó zima tak to můžu otočit .
Přes bažatnici jsem jel na Kozel. Na Lopateckém rybníku se to hemžilo bruslaři. Pokračoval jsem kolem studánky a Neslívského rybníku až do Kornatic. Odtud jsem stoupal po cestě do Měšna, kde začal být lehký sněhový poprašek. Z Měšna jsem jel osvědčenou lesní skratkou přes Hluboký les. Výhoda je, že se stále stoupá a člověk se zahřívá. Po přejetí Kornatického potoka začíná na cestě regulérní asi 5 cm vrstva čerstvého prašanu, která s rostoucí nadmořskou výškou roste. Z lesa jsem vyjel u hájovny Hluboká nad Lučištěm. Ikdyž svítí sluníčko, teplota začíná klesat. Z rozhledu na Brdy je patrné, že v kopcích sněží a bude ještě o něco chladněji. Zatím je teplota snesitelná a tak pokračuji po cestě do Borovna, kde jsem se napojil na žlutou turistickou trasu která mě odvede do Brd. Po odbočení z udržované cesty v Dolním Borovně se cesta změnila v regulérní kluziště pokryté sněhem. Jel jsem opatrně po prostředku mezi kolejemi a bořil si svou vlastní stopu asi v 8 cm vrstvě sněhu. Bylo to celkem vysilující a tak na soutoku dvou potoků, které tvoří Bradavu zvažuji, jestli má smysl pokračovat. Oba dva přítoky Bradavy vytvořily nádherné ledové království a tak jsem zde na chvíli zastavil a pořídil si pár fotek ledopádů. Výhodou velkého mrazu bylo, že Bradava zamrzla a tak byla bezproblémů broditelná. Pro jistotu jsem, ale šel na druhou stranu po kamenech. Turistickou vložkou jsem se zahřál a odpočal a tak jsem se rozhodl, že se podívám ještě na rozcestí Křtí kousek odtud. Tady byla skládka dřeva a lesáci tu po cestě projeli traktoty, takže dál byla ujetá stopa. Díky tomu jsem mohl bezproblémů pokračovat až k Míšovskému domku a odtud po cestě až nahoru, kde se opět křižuje s cestou žlutá TZ. Přemýšlím, zda pokračovat dál po žluté. Vím, že tento úsek je veden velice obtížným terénem a je rozježděný lesáky do hlubokých kolejí, které bývají plné vody. To však díky tomu, že bylo umrznuto nevadilo a tak jsem pokračoval. Byly zde pouze stopy od běžkařů, které jsem nechtěl ničit a tak jsem jel v hlubokém sněhu kousek vedle. Do nejtěšího zrádného terénu jsem si ale netroufl. Sníh zakryl nerovnosti a mráz vytvrdil vysoké hrboly a tak jsem kus až k posedu na Dlouhé cestě musel pokračovat pěšky. Doufal, jem že od posedu bude cesta už opět sjízdná. A skutečně, čekala mě luxusně uhrabaná transbrdská magisrála. Pokračoval jsem ke strážnýmu domku Červená a odtud sjezdem k lovecké boudě Roubenka. Sjezd pod Roubenkou byl místy nebezpečně namrzlý rozlitými přítoky Skalice přes cestu. Ledové plotny jsem raději převedl. I tak to klouzalo a kontakt se zemí v případě jízdy by byl více než pravděpodobný. Když jsem se konečně doklouzal do Hutí pod Třemšínem a vyjel z lesa do otevřené krajiny pocítil, jsem skokovou změnu teploty. Vládla tady skutečná sibiř, kterou umocňoval ledový vítr a lehké sněžení. K vytouženému cíli je to ale již jen 2km po cestě. Přeci to teď nevzdám. Tak jsem pokračoval až k pomníku J.J.Ryby nad Voltuší. První co mě na něm zaujalo, byla hořící svíčka nad kterou jsem si rozehřál ruce na vytvoření pár fotek a nahřál si je na cestu zpět. Předtím jsem se ale ještě posilnil tématicky nazvanou traťovkou – Ledovými kaštany, které by skutečně ledové. Dokonce tak moc, že se skoro nedaly ukousnout.
Zpáteční cestu jsem musel vzhledem ke složité sjízdnosti cest v Brdech, nebezpečí blízkého soumraku a klesající teplotě přeplánovat na asfalt z Věšína do Borovna. Až do Teslín to bylo dobré, protože se stále stoupá a tak se člověk zahřívá. Pak ale následovalo to, čeho jsem se obával nejvíce. Dlouhý sjezd. Musel jsem kolo krotit na 20km/h a střídavě procvičovat mrznoucí prsty na rukou. V Lučišti se setmělo a již tak nízká teplota šla stále dolů. Začínalo jít opravdu do tuhého. Ale kromě prstů na rukou mě zima naštěstí nikde nebyla. Části sjezdů jsem proto šel raději pěšky, aby se mě kýváním rukou prokrvily prsty.
Celkově shrnuto: Přestože, počáteční teplota byla jen -5°C a cestou svítilo sluníčko, od samého počátku šla teplota stále dolů a ve finále po příjezdu domů teploměr ukázal -14°C. Tachometr se zastavil na úctihodných 74km. Až na ten mráz to byla krásná projížďka, která mě ukázala Brdy opět v jiném pojetí. Nicméně profilově je tato trasa do takového mrazu absolutně nevhodná a dlouhý sjezd na konci vyžaduje velkou dávku odhodlání. Takže to nikomu, ani sobě už nedoporučuju opakovat .
Počasí: odpoledne -5°C slunečno, na hřebenech Brd -8°C sněžilo, Hutě pod Třemšínem -12 až -14°C ledová vánice
Účast: Martin
Ostatní fotky z výletu jsou ve fotogalerii
Z Prášil na Poledník a Tříjezerní Slať – 27.1.2012 ( běžky)
Trasa: 34km, převýšení 880m
Počasí na tenhle víkend nehlásili nic moc, ale v pátek mělo být ještě docela dobře.Takže dovča, oprášit běžecká prkýnka a hurá do stopy. V pátek padla volba na Prášily. Jeli jsme jenom sami dva se Šárkou a v 9:30 jsme byli na parkovišti Slunečná u Prášil a teploměr hlásil -7°C, ale deroucí se sluníčko slibovalo pěkný den. Nandat lyže a hurá do stopy. Začátek trasy byl zahřívací a my jsme začali nabírat výškové metry a stoupat na Poledník 1315 m.n.m. Na Poledníku jsem nebyl asi 3 roky a tak mě docela překvapilo jak strašně se změnily lesy okolo vrcholu, nebo spíš to, jak kůrovec vyhrává boj se zdejšími stromy. Okolo vrcholu v okruhu min. 1km totálně mrtvý les, docela smutná podívaná . Na hřebenu, cestou k rozhledně už se jelo krásně a už jsme na Poledníku. Počasí super, sluníčko krásně hřálo a výhledy byly parádní, rozhledna je bohužel přes zimu zavřená, takže jsme se kochali výhledy jen z vrcholu kopce. Příjemné překvapení na vrcholu zejména v létě čeká cyklisty, pro které je zde umístěn servisní stojan na kolo, což se v případě defektu může hodit a je to příjemná věc v případě potíží.
Z Poledníku si vychutnáváme krásný pozvolný sjezd až na Vaňkovu cestu, kde uhýbáme vpravo a stále klesáme tentokrát na Javoří pilu. Odtud jedeme pěkným údolím Roklanského potoka až na Rybárnu, odkud si vystoupáme kolem Tříjezerní slati na rozcestí Pod Oblíkem. Tady dáváme čaj a čeká nás parádní sjezd k Vchynicko –Tetovskému plavebnímu kanálu a dále po proudu až ke starému Srní, kde odbočujeme po žluté TZ na Zelenohorské chalupy. Tato část cesty bohužel není strojově upravovaná, takže jízda je trochu komplikovanější. Odtud jsme původně chtěli jet rovnou na Novou Studnici, ale cesta nebyla prošlápnutá, tak odbočujeme po zelené TZ a trochu si zajíždíme na Vaňkovu cestu, z které již sjíždíme na Novou Studnici a dále na Slunečnou zpět k autu.
Celkově shrnuto: I přes počáteční teplotu bylo díky slunci celý den příjemně a nebýt úseku od starého Srní po Vaňkovu cestu, kde nebyla strojově upravená stopa, tak by nám cesta pěkně utíkala . Výhledy byly ale parádní a ve stopě to pěkně jelo.
Počasí: ráno -7°C polojasno, přes poledne slunečno a teplota kolem 0°C
Účast: Šárka,Šéďa
Lezecké závody v Plzni 21.1.2012 TJ Lokomotiva Plzeň
Tenhle víkend jsem chtěl jet původně na běžky, ale vzhledem k tomu, že hlásili silné sněžení, rozhodl jsem se po dlouhé odmlce navštívit lezecké závody, které se konaly na stěně TJ Lokomotivy Plzeň.
Závody byly vyhlášeny pro širokou veřejnost i pro profíky. Dle propozic jsem se přihlásil do kategorie profíků s očekáváním, že bych mohl vylézt alespoň 2 cesty. Dle propozic mělo být v kvalifikaci 5 cest v obtížnosti 6+ až 8+ v obtížnosti UIAA. Jaké bylo mé rozčarování když jsem zjistil, že nejlehčí kvalifikační cesta je 7+/8- a cesty končily v obtížnosti 9.
Nakonec jsem v jedné cestě topoval a v druhé jsem dolezl do vrcholové partie, kde jsem odpadl. U ostatních cest to byly jen chabé pokusy o směr vzhůru, který rychle skončil pádem a návratem na zem. Finále, kde byly 2 cesty a zejména finálové cesty pro muže byly pro mě trochu scifi a obtížnost cest byla v trochu jiné dimenzi, nicméně kluci se s cestami porvali a byla to super podívaná.
Návštěvnost byla veliká, příchozích se nakonec sešlo 44 a mezi profíky nás bylo 25 a mezi nimi vévodili bratři Reschové a jedna zahraniční účastnice Katharina Klauss.
Cesty stavěl plzeňská lezecká ikona Marek Rottenborn(Azbest) a o muziku a komentář k průběhu závodu se staral DJ Zyggy Pop s humorem sobě vlastním, tentokrát s cyklokrosařským nádechem. Zejména jeho včelka Mája v němčině , kterou zahrál Katharině při finálové cestě žen všechny pobavila.
No a jak to všechno celé dopadlo:
Muži: 1.-2. Zdeněk Resch, 1.-2. Petr Resch, 3. Jan Drnec, …………………12.Petr Šedivec
Ženy: 1. Jana Lukášová, 2. Katharina Klauss, 3. Jitka Bursová
Muži Masters 40+: 1. Jiří Sedláček, 2. Václav Štěpán, 3. Petr Klieger
Opět super závody v režii organizačního týmu Honzy (Trávy) Trávníčka a pěkně strávenej den. Doufám, že něco podobného ještě udělají třeba na jaře.
Více informací a kompletní výsledky můžete zhlédnout zde.
Velká cena EKO KOMÍNY s.r.o. – Novoroční závod na Žďár 1.1.2012
Už před Vánočními svátky jsme s Martinem plánovali závody na příští rok a čím lepším zahájit sezónu než Novoročním výšlapem na vrchol Žďáru u Rokycan. Takže bylo rozhodnuto. Počasí nám moc nepřálo, bylo trochu pošmourno, bahno, sice relativně teplo cca 8 °C, ale občas mžilo. Na místo závodu jsme jeli po vlastní ose, cca 20 km terénem. Takže jsme byly sice ideálně zahřátí a rozhejbaný před závodem, ale také suveréně nejšpinavějšími bikery na startu. Start byl naplánovaný na 11.00 a já jsem si říkal do čeho jsem se to zase nechal uvrtat. Martin už tento závod dvakrát jel takže věděl do čeho jde, já budu na startu stát poprvé.
Závod je specifický tím, že startují současně běžkyně, běžci, bikerky a bikeři. V hloučku závodníků jsou slyšet hlášky, že letos budou mít kola navrh a pro mě je to trochu nepochopitelné, že vůbec běžcům dávají nějakou šanci, až do doby než jsem se šel projet a viděl jak se začínají rozbíhat?? Byli na moji představu strašně rychlí a jejich lýtka dávaly tušit, že bez boje se jen tak nevzdají. A už je tu 11 hodina a z úst Zdeňka Rubáše padá startovní povel. Jsme s Martinem na začátku lajny a tak vyrážíme vpřed. Cesta vede z Rokycan po červené turistické značce polní cestou do mírného kopce k úpatí lesa a odtud začíná stoupat k vrcholu Žďáru. Martin se mě po cca 300 m začíná vzdalovat se skupinkou dvou cyklistů jedoucích na cyklokrosových kolech a já začínám rozvrhávat síly. V polovině polňačky mě předjíždějí další dva soupeři a před úpatím lesa ještě dva, ale ty už si nenechám tak ujet a začínám stíhací jízdu. V lese objedeme závoru, začínáme stoupat po lesní cestě, ale v zatáčce sjíždíme z cesty a pokračujeme rovně stále po červené TZ a terén začíná houstnout. Kořeny, mokré kameny, prostě všechno to co si člověk nepřeje. Pomalu začínám stahovat náskok spolubojovníků a přichází úsek takzvaným „Žďárským komínem“ strmé kamenité koryto, příležitostného potoka, kde se jet prostě už nedá a člověk musí začít tlačit, nebo běžet s kolem. Tady po chvilce předcházím kolegu přede mnou a snažím se stoupat vzhůru. Po tomto úseku už se dá opět jet, zařazuji nejlehčí převody a začínám stíhat další dva bojovníky před sebou. Za sebou slyším nějaké funění a než se stačím ohlédnout už mě předbíhá první běžec. Neskutečné. Lehkost s jakou běží a vzdaluje se ode mne je přímo demotivující. No ale jsem přece tvrdá palice a ještě alespoň jednoho musím dát Těsně před velkou skalní stěnou se mi to daří a na dohled mám ještě jednoho soupeře. Následuje opět úsek kde se musí tlačit a tady nasedám o trochu dřív než soupeř přede mnou a pár desítek metrů před cílovou čárou ho předjížďím a dojíždím si pro krásné páté místo.
Martin průběh závodu viděl takto:
Z předchozích dvou ročníků, kterých jsem se zůčastnil jsem věděl, že nejdůležitější na tomto závodě je rychle odstartovat a dostat se hned na začátku před běžce, kteří se po startu rozeběhnou rychleji než se cyklisti rozjedou. V zápětí se ale situace změní a běžci přede mnou na cestě by mě mohli nechtěně bránit v rychlejší jízdě tak jako se mě to stalo loni. Plán byl tedy jasný, hned po startu vyrazit vpřed jak raketa a jet naplno co to dá až nahoru a přežít to vysoké tempo. Start se mě povedl jako snad nikdy, vyrazil jsem první a chvílemi jsem měl pocit že se dokonce mírně vzdaluji soupeřům. Hned za přejezdem trati se za mě do háku pověsil Zdeněk Rubáš na 29″ biku a za ním dva jeho svěřenci na cyklokrosových speciálech. V polovině polní cesty mám tepy na max a začínám zvažovat, jestli jsem tempo nepřepálil a aby mě nedošlo v té těžší části trati která je před námi. Trochu jsem tedy zvolnil. To okamžitě využila dvojice mladých cyklokrosařů a ujímá se vedení. Jejich únik sice nebyl nijak moc výrazný, ale potřeboval jsem ještě chvíli polevit. Zhruba 100m před vjezdem do lesa jsem zařadil těžší převody a rozhodl se cyklokrosaře zpět dojet. U závory už jsme jeli opět spolu. Kopec se začíná utahovat, ale daří se mě držet jejich tempo. Zhruba v polovině příkrého kameného žlabu podklouzne druhému cyklokrosařovi galuska a tak se mě podařilo ho objet a dostat se na druhé místo.V kameném žlabu, kde se musí kolo tlačit se první crosař pohybuje s lehčím kolem přeci jen trochu rychleji záskává rozhodující asi 20m náskok. Druhý mi dýchá na záda. Hned po této náročné pasáži sedám opět na kolo s cílem hlavně neztratit druhé místo a pokusit se ještě zaútočit na vítěztví.Pořadí je však již nezvratné, jsme nahoře. Nemohu popadnout dech, ještě asi dvě minuty po dojezdu do cíle. Ale jsem štasný. S druhým místem jsem rozhodně nepočítal.
V prostoru cíle a po celé délce trati je mnoho fanoušků a atmosféra a povzbuzování je super. Počkáme až všichni dojedou a doběhnou, s kamarády si popřejeme všechno nejlepší do Nového roku a pomalu se vracíme ke startu kde proběhne vyhlášení výsledků.
Nejrychleším cyklistou byl Václav Viktorín – 17:29 a nejrychleší běžec Michal Málek 18:18
Celkem se závodu účastnilo 24 bikerek a bikerů a 19 běžkyň a běžců. Za náš tým jsme dopadli následovně: 2.místo Martin Vít – 17:50 se ztrátou 21 s na vítěze a 5.místo PetrŠedivec – 20:38 se strátou 3 min 9 s . Kompletní výsledky najdete zde.
No a co říci závěrem? Jak by někdo mohl říct jsou to jenom blbé 4km do kopce, ale kdo to nejel nebo neběžel, neví o čem je řeč. Záhul od začátku až do konce, jede se na krev a člověk si hlavně ve vrcholových partiích sáhne na dno. Jinak super atmosféra a perfektní organizace a zazemí od pořadatelů za což jim patří velký dík. Fotka ze startu je dílem organizátorů.
