Radyně bike team

Dne 4. Června 20011 se konal již 9. ročník Kokosové desetihodinovky a malebná Vesnička Březín na severním Plzeňsku se opět proměnila v meku všech sportovních nadšenců a bikerů. Opět jsme za náš tým hájily barvy všichni tři: (Já, Tomáš a Martin). Tomáš jel sólo, Já jel s Martinem, který vyrážel ze Šťáhlav, nabral mě v Plzenci a tradá směr Plzeň, po silnici na Karlovy Vary do Úněšova až k odbočce na Skelnou Huť a odtud to už bylo do Březína co by kamenem dohodil. Hned v Březíně člověk poznal, že se tady něco děje, protože náves byla plná aut, na nás zbylo místečko pod stromem naproti hospodě, což v tomhle počasí byla vlastně výhra, protože i když bylo asi 8 hodin schylovalo se k pořádnému pařáku. Šli jsme se zaregistrovat a  vyfasovat čísla. U průjezdního stanu jsme si každý vytvořili svoji občerstvovací stanici, která vypadala tak, že si tam dal každý svoji igelitku nebo batoh, kam si dal to co k závodu bude potřebovat. V mém případě, to bylo asi 6 banánů a dvě zmrzlé 1,5 litrové lahve s ionťákem. Před 9 hodinou následovala rozprava k závodu, upozornění na možná úskalí na trase a systém počítání kol, který spočíval v tom, že si každý závodník veze lístek, kam se mu bude zapisovat počet projetých kol v prostoru cíle.Letos se pojede Račínská trať, každý rok je trasa jiná a po 3 letech se opakuje.Padá i upozornění, že za celou dobu závodu, trať nebyla sušší a že by mohli letos padnout traťové rekordy. Trať měří 10,5 km a převýšení je 185m.

Jdeme se s Martinem trochu rozjezdit a probíráme taktiku během závodu, že to moc nepoženem, aby jsme to vydrželi a  už se blíží 9 hodina a s ní i start. Na kokosáckých závodech vládne vždy rodinná atmosféra, a tak přesto že je na startu téměř 50 závodníků, neprobíhají zde žádné strkanice, nebo podobné nešvary známé z velkých podniků. Mezi závodníky jsou i 4 zástupci mladších kategorií, kteří budou vyrážet sami nebo se svými rodiči a v jejich věku je to super, že se nebojí pustit do takového závodu. Poslední vteřiny, všichni kontrolují Michala – (Jističe), který je hlavní organizátor, startér, ale zároveň i závodník v jedné osobě až najednou zvolá: „tak jedem“. No a je odstartováno.

Já vyrážím svým tempem, spolu se třemi spolubojovníky ( Martinem Polesným, Radkem Tůmou a Benžo Benýrem) a ačkoliv nejedeme zas tak ostré tempo, ostatní se drží trochu zpátky. Martin i přesto, že jsme se domlouvali na nějaké taktice, vyrazil jak raketa a postupně nám začínal mizet z dohledu.

Trať začínala průjezdem vesničky Březín, po asfaltové cestě přes místní statek, kde se povrch změnil v šotolinu s jemným štěrkem, a začínal pozvolný kopec dlouhý cca 1,1 km, který se ze začátku nezdá, ale na konci mě dokáže pěkně potrápit. V horní pasáži kopce nastává změna a trasa uhýbá vlevo do lesa, kde nastává terénní vložka, protože zde jsou  vyjeté koleje od lesních strojů a terén se trochu houpe, zde ze začátku jezdím v sedě, později už tento úsek projíždím ve stoje. Následuje výjezd na malou loučku, odkud je malý výšvih na lesní kamenitou cestu, kde nastává příjemný sjezd lesem,  a dá se jet i hodně rychle , člověk si ve sjezdu trochu odpočine. Na konci lesní cesty se blížíme k asfaltové silnici vedoucí do Skelné Huti. Zde jsou dvě úskalí. Jedno z nich je u konce cesty,je zde  naplaveno poměrně dost štěrku, takže člověk musí dávat pozor, aby mu při nájezdu do zatáčky neustřelilo kolo a neustlal si na asfaltu a druhé, že vjíždíme na silnici a hrozí zde kontakt s nějakým autem, tak se člověk musí trochu rozhlídnout než do té zatáčky vletí. Z křižovatky míříme po asfaltce až do Skelné Huti, kde se dá poměrně dost nahnat, když nefouká zrovna vítr nebo se jede v balíku a blížíme se k další křižovatce se zrcadlem, kde člověk musí opět trochu zpozornět, aby ho nesrazilo nějaké auto, které tudy občas projede a zde cesta uhýbá vlevo.  Ze Skelné Huti cesta vede štěrkovou cestou   stoupáním na kopeček nad vesnicí , kde se nacházíme přibližně v polovině trati a odtud následuje rychlý a příjemný sjezd  do lesa, kde se dá jet opět hodně rychle. Na začátku lesa nastává prudká změna a musí se jít trochu na brzdy a cesta uhýbá ostře vpravo , následuje poslední větší stoupání  lesní cestou směrem k Zlatému Dolu, které v závěru graduje. Pak se cesta láme a je mírně z kopce nebo po rovině, dál vede po lesní pěšině a v určitých úsecích se může hovořit skoro o single trailu, který končí  na křižovatce se štěrkovou cestou. Zde se závodník, který je trochu vydrncaný z předchozí jízdy sveze po štěrkové lesní cestě. Zde se dá trochu odpočinout a zároveň dohnat nějakou tu ztrátu až ke křižovatce k bývalému rybníku, kde už se cesta začíná stáčet zpátky k Březínu. Po výjezdu z lesa nás čeká krátký kopeček vzhůru polní cestou, který se na vrcholu mění v poměrně dlouhý sjezd, který končí krátkým výšvihem. Zde se člověk může trochu kochat krajinou,jestli mu na to zbývá čas, protože je odtud parádní výhled do kraje.No a sjíždíme poslední velký kopec, kde se to dá pěkně valit po lesní štěrkové cestě, která končí až v Březíně. Zde najíždíme opět na silnici, tak je třeba dát zase pozor na případná auta a blížíme se do prostoru cíle, kde se zapisují kola a člověk může vyrazit zdolávat další okruh.

No a teď zase k průběhu, po startu ve stoupání nám už Martin pomalu mizí z obzoru a naše skupinka začíná rozjíždět tempo, střídáme se na špici a točíme se v balíku, abychom sjeli ztrátu na Martina. No docela uháníme a moje tepová frekvence mě říká, že jestli povalíme tahle celej závod, tak to nemůžu vydržet. Při prvním průjezdu depa se Radek Tůma ptá holek v depu, kolik máme ztrátu na prvního Martina. Následuje odpověď  asi 5 minut. Vyrážíme do dalšího kola a hlavně Radek vypadá hodně nabuzeně a že ho musíme stáhnout,  tohle tempo přece Martin nemůže vydržet. No já zatím nic neříkám a v duchu si říkám: „ já vím svoje kamaráde, ale Martin se jen tak nevzdá, dokud nepadne, pojede co to dá, je to bojovník“. Stále se v balíku točíme a snažíme se ukrajovat nějaký čas z Martinova náskoku. Můj tep stále neklesá a tak se mě v hlavě začíná točit spousta věcí. Teď už docela valíme, tak 100 km takhle vydržím jet, ale 10 hodin? No nic. Stále jedeme všichni strojovým tempem, střídáme se na špici, občas se někdo opozdí, když zrovna pije, ale vždy se vrátí do našeho balíku a pokračujeme ve střídání. Při druhém průjezdu depa Radek zase vznese klasickou otázku, následuje odpověď : „ 9 minut“. Zase vyrážíme a možná ještě více zrychlujeme, nebo je to jen můj pocit, ale nadšení a bojovnost naší skupiny doslova překypuje. Na konci třetího kola před Zlatým Dolem Benžo povídá, že valíme hrozně rychle a že se odpojuje a jede sólo. Popřeju mu štěstí  a naše skupina pokračuje dál stále strojovým tempem. Při třetím průjezdem depa se Radek dočká odpovědi: „ asi 13 minut“. V duchu začínám přemýšlet, jestli to Martin opravdu nepřepálil a aby to vydržel a za chvilku Radek s kterým jsem začal kecat povídá, že toho prvního musíme dojet. No trochu se rozpovídám jak letos dopadl na Králi a že když ho nepotká defekt, tak ho asi nedoženeme. No možná si myslí svoje, ale při jednotlivých průjezdech depa a zkontrolování času, je vidět, že jeho náskok se stále zvyšuje. Jezdím s klukama asi tak 10 kol a začínám si uvědomovat, že takhle do konce asi nevydržím a měl bych zvolnit, plynule se odpojuji a jedu si sólo, svoje tempo. V depu jsem se stavěl jenom jednou pro banán a začínám přemýšlet, že už asi v camelbaku za chvíli nebudu mít ionťák a budu muset doplnit. I když slunce svítí jak praštěný a je pěknej hic, zároveň mě začíná trápit otázka, jak na tom vypadají moje petky z mrazáku, jestli už jsou rozmrzlý, aby mě šel ionťák přelít do vaku.Pokračuji v jízdě a jsem rozhodnut, že budu stavět v depu a doplním pití. Při sjezdu do Březína saju a nic neteče, jsem na suchu. No zastavuji, otevírám camelbak a je to dobrý, pití teče a 1,5 litru mizí ve vaku já mám zase co pít. Banán do dresu a vyrážím na další okruh. V kopci předjíždím Tomáše, který o kolo zaostává, chvíli jedu s ním, ale ke konci kola nasazuji opět svoje tempo a pomalu mu začínám ujíždět. Asi při 14 nebo 15 kole mě v kopci nad Březínem začíná dohánět Martin. Kopec už se nešlape tak lehce jako ze začátku ze sedla a zrádný jemný štěrk začíná pomalu ukrajovat každému z jeho zásob. V určitých úsecích kopce musím ze sedla, jednak abych změnil polohu a trochu si odpočinul a jednak proto, že už prostě nemůžu a  nemám už na to kopec v sedle vyjet. Martin mě už dojel a povídá něco o tom, že už si myslel, že mě nedojede a ještě něco o tom, že měl defekt. Sděluju mu situaci na trati, jakej má náskok a že možná dá traťovej rekord a ať se nefláká. Chvilku ještě jede se mnou a pak do toho zase začne šlapat. Trať už začíná být trochu monotóní, občas vidím někoho jak mění defekt, Kýťa s Bídou a mají jednu pumpičku, což mě docela pobaví a vytrhne z tohoto monotónního transu. Doplňuji další petku do vaku a jím už nevím kolikátý banán. Šlapu dál, ale zárověn začínám kontrolovat čas a začínám si přát, aby už byl konec. Dávám si postupné cíle, které si postupně zvyšuju. Nejdříve si kladu za cíl ujet 190 km, pak 200km a nakonec závod dokončuji s 210km v nohách. Poslední 4 kola už mi ten ioňták fakt nechutnal a hnala mě hlavně touha vpřed, že až to skončí, tak si  dám dobré hořké pivo . V posledním kole mě ještě o kolo předjel  Martin Polesný, s kterým jsme jezdili na začátku v balíku a patří mu druhé místo.  Tomáš už čeká v cíli, už se mu nechce šlapat další kolo a já čekám kdy dojede Radek, o kterém jsem věděl, že je taky před mnou, ale nevěděl jsem o kolik, nakonec dojíždí 8 minut za mnou patří mu 3 flek. Já jsem zvědav jestli se podaří pokořit rekord trati a nakonec se to Martinovy povedlo a dokončuje závod s 241,5km v nohách na prvním místě.

No a jak to vlastně celé dopadlo a co k tomu říct?

Tento závod jsem jel s Martinem prvně, Tomáš už s ním má zkušenosti z minulosti a musím říct, že tady člověk zažije zase trochu jiné pocity než na velkých podnicích. Možná je to Michalem (Jističem) a jeho přístupem, možná je to tou rodinou atmosférou , která tu zde letos panovala, možná je to kombinací obojího. Jedno je jisté, příští rok se na start budu chtít postavit znovu, protože z toho má člověk vždy dobrý pocit a odnese si plno zážitků.  Jen tak dál Michale, děláte to s klukama fakt dobře

 No a výsledky:

Martin – 1 místo,najeto: 241,5 km  v čase: 9:59:48, Já – 4 místo najeto: 210 km, v čase: 9:48:33, Tomáš – 7 místo, najeto 189 km v čase: 9:35:39, kompletní výsledky si můžete prohlédnout zde.

Použité fotky jsou od kokosáků,Šárky a Benža z Velbudu,další fotky z desetihodinovky jsou zde.   

Jedna odpověď to “Kokosová Desetihodinovka 4.6.2011”