Radyně bike team

Závěrečný závod Galaxy série 2011 se jel v sobotu 24.  září 2011. Meteorologové slibovali pěkné počasí a tak ačkoliv jsem byl nachlazen z předchozího víkendu a jízdě v dešti, rozhodl jsem se na poslední chvíli závod absolvovat. Na výběr byly dvě trasy krátká 36km – jeden okruh  a dlouhá 72km – dva okruhy. Vybral jsem si delší variantu. Závod už jsem jel dvakrát a tak jsem věděl do čeho jdu. Zázemí závodu bylo opět v krásném prostředí sport hotelu v Kácově. Přijel jsem asi 2 hodiny před startem, protože jsem neměl zaplaceno startovné. V tu dobu byla na místě mlha za kterou by se nestyděl ani Rákosníček a ne příliš velké teplo – asi 10 °C . Nicméně cestou jsem viděl, že tam kde se mlha již rozplynula se schylovalo k pěknému slunečnému dni. Po prezentaci jsem se jel před závodem kousek projet. Trochu mě trápily poškozená ložiska ve středu a poměrně velká vůle v klikách, ale doufal jsem, že s tím závod dojedu.

Asi čtvrt hodiny před startem, se začali závodníci řadit na startu. Jelikož, jsem letos jel v této sérii teprve druhý závod, neměl jsem vyjetou pozici a musel jsem se zařadit do druhé vlny za první padesátku závodníků. Začalo vylézat sluníčko a rázem zmizela i hustá mlha. V 10:30 starostka městysu Kácov odpočítáváním od desíti odstarovala závod. Startovalo se  do zatáčky a z kopce což je podle mého asi ta nejhorší varianta co může být. Rychlost závodníků krátce po startu rychle narostla ještě v okamžiku kdy startovní pole nebylo roztrhané a nebezpečí pádu je zde bylo velmi vysoké . Ačkoliv pořadatel upozorňoval, že závodit se má začít až po opuštění zaváděcího policejního vozidla za Kácovem mnoho borců toho nedbalo a dralo se vysokou rychlostí po krajích cesty vpřed. Já se spíš snažil držet si před sebou bezpečnou vzdálenost. Asi po 500m od startu o sebe předemnou zavadili dva závodníci a karambol na sebe nenechal čekat. Naštěstí jsem měl dostatečný prostor na to abych je objel. Začalo se stoupat na hlavní cestu ke Kácovu a rychlost pelotonu konečně vadla. Předjel jsem mnoho soupeřů, kteří se bezhlavě řítili z kopce dolů. Pole se postupně natahovalo, ale neztrácel jsem vizuelní kontakt se skupinou vedoucích závodníků. Od hlavní silnice to bylo do Kácovaz opět z kopce. Jelo se po značně rozbité cestě dlážděné žulovými kostkami s mnoha překopy od budování kanalizace zasypanými pouze štěrkem. Snažil jsem se jet rychle, ale zároveň opatrně abych o hrany kostek neprorazil kolo a nebo na štěrku neupadl. Nepředjel mě zde nikdo kromě Martina z Explosiw teamu. Kácovem jsme tak doslova prolétli a zvedli zde mohutný oblak štěrkového prachu. Přejeli jsme most přes řeku Sázavu což bylo i nejnižší místo na trati a dostali se na začátek závodního okruhu. Od mostu se jelo nejprve po asfaltových cestách a začalo se opět stoupat. Předjel jsem zde další skupinu závodníků. Po chvíli nás pořadatel odklonil z asfaltové cesty na lesní šotolinovou cestu, která údolím Čestínského potoka stoupá ve směru vrchu Kkenka. Zhruba po kilometru jsme pohodovou lesní cestu opustili a šipky nás nasměrovali přímo proti vrstevnicím vrchu Klenka. Následoval náročný výjezd po cestě na svážení dřeva s hlubokými kolejemi od lesní techniky se spoustou klacků. Seřadili jsme se zde do „vláčku“ na prostředek cesty a na předjíždění zde nebylo mnoho příležitostí. Přestože jsem cítil, že bych zde mohl jet rychleji do předjíždění jsem se nepouštěl a zařadil raději lehčí převod a pokračoval optimální stopou. Když se kopec ještě více zvednul začali závodníci přede mnou ztrácet balanc a museli pokračovat po svých. S kapkou štěstí se mě je podařilo hlubokou kolejí objet a dostat se zase o pár míst dopředu. Podařilo se mě vyjet až na hřeben Klenky. Následoval pěkný hřebenový single track zakončený krátkým obtížnějším sjezdem k asfaltové cestě. Zde už byl peloton roztrhaný na jednotlivce a případně malé skupinky. Dojel jsem ve stoupání jednoho soupeře a snažil se ho přimět ke spolupráci abychom dojeli někoho před námi. Moc se k tomu neměl a tak se za mnou vezl v háku až na vrchol dalšího kopce. Zde trasa opustila les a pokračovala přes relativně čerstvé zorané pole, ve kterém byla ujeta stopa jen od motorky a pár závodníků před námi. Soupeř, kterého jsem si sem přivez mě zde předjel a v technicky náročném sjezdu po zoraném poli mě začal ujíždět. Snažil jsem se moc neztrácet, ale nebylo pro mě jednoduché se ve vysoké rychlosti udržet v úzké rozdrncané stopě vyjeté v poli. Raději jsem tedy trochu zpomalil, abych ze stopy nevylít přímo do zoraného pole což by znamenalo v podstatě jistý pád. Ztratil jsem zhruba 30m, ale v zápětí jsem si soupeře opět dojel na asfaltu. To už jsme klesali do vsi Holšice. Zde trasa uhýbala vlevo. Proti jelo auto, které odbočovalo na stejnou cestu vpravo. Soupeř stihl odbočit ještě před ním, já musel trochu přibrzdit a jet až po autu. Asi 20m za zatáčkou následovala další levá zatáčka směřující na polní cestu. Automobil mě bohužel zastínil šipku na tuto cestu  a ani soupeře jsem před sebou neviděl a tak jsem pokračoval po asfaltové cestě dál.

Naštěstí na mě pořadatel křiknul a tak jsem se vrátil zpět na trať. Díky tomuto malému zaváhání mě dojel Honza z Explosiv teamu. Pokračovali jsme spolu ve snaze dojet nějaké soupeře. Přes pole kolem ohradníku na dobytek s osnatým drátem jsme se dostali do vsi Chabeřice. Jelo se po hlavní silnici a najednou se proti nám začali vracet závodníci. Že by jsme ztratili trasu? Okolo jedoucí turisti nám tvrdili, že kolem nich nikdo jiný neprojel. Já byl ale přesvědčen, že jedeme dobře a tak jsem s Honzou pokračoval. Chvíli nejistoty ukončilo až když jsem na kopci spatřil pořadatele ukazující další odbočku směřující na vrch Jordán. Ve stoupání se nám společnými silami podařilo sjet další dva závodníky. Následoval sjezd po poli do Řendějova. Za ním trasa pokračovala opět po polní cestě. V těsném závěsu za Honzou a se dvěma soupeři za zády jsme zhruba na 15km přijeli na rozcestí s velikou louží. Nebylo zde nikde vidět značení kudy trasa pokračuje. Honza se na poslední chvíli instinktivně rozhodl jet vpravo, já naopak jel vlevo. Ostatní jeli také vpravo a tak jsem se po objetí louže snažil rychle vrátit zpět. Jenže jsem měl zařazený těžký převod, zabral jsem moc a řetěz mě spadl z velkého převodníku mezi kliku a převodník kam se zasekl. Snažil jsem se ho rychle nasadit, ale řetěz byl dokonale „šprajcnutý“ a navíc zamotaný do přesmykače. Musel jsem ho rozpojit, ale ani potom nešel  vytáhnout. Čas neúprosně běžel a já stál se zamotaným řetězem a předjížděl mě jeden závodník za druhým. Položil jsem kolo do trávy a snažil se beznadějně zaseknutý řetěz vytáhnout silou. Nicméně řetěz zapeklitě držel dál v převodnících a jediným výsledkem silového snažení bylo, že jsem si o řetěz rozřízl ruku. Začal jsem vyndavat nářadí a chtěl jsem povolit šrouby od převodníku, jenže na to jsem potřebné klíče neměl. Předjížděli mě stále větší skupiny soupeřů a mě pomalu mě nahlodávala myšlenka, že snad budu muset závod vzdát. Nicméně bylo by to letos moje první odstoupení ze závodu. Už mě bylo jasné, že výsledek  za moc stát nebude, ale touha pokračovat mě neopustila. Trochu jsem se uklidnil a začal si s řetězem zase hrát. Rozhýbával jsem článek po článku a po nekonečných devíti minutách konečně řetěz povolil.

Konečně jsem mohl sednout na kolo a pokračovat. Zahájil jsem stíhací jízdu. V duchu jsem si ale říkal, že musím jet hlavně s rozvahou, abych to někde nepřepálil a nespadl nebo nezdefektil kolo. Propadl jsem se až někam do hloubky závodního pole. Přesto však závodníci v následujícím sjezdu k prvnímu brodu přes Krasovický potok drželi vysoké tempo. Jel jsem trpělivě za nimi a čekal na vhodnou příležitost na bezpečné předjetí. Před brodem jsem předjel asi dva soupeře. Od potoka následovalo stoupání a zde jsem předjel asi dvě početnější skupinky závodníků. Potkal jsem zde také Martina z Explosiw teamu, který jel velice pomalu. Měl ve sjezdu nepříjemný pád a rozhodl se  ze závodu odstoupit. Až k hlavní silnici nad Vísky trať stále stoupala a tak jsem předjížděl další a další soupeře. Pokračovalo se obtížným sjezdem do údolí Čestínského potoka. Na konci sjezdu byl asi 200m úsek cesty velikými žulovými kameny. Bylo to mírně do kopce a kolo zde nemělo vůbec trakci. Jel jsem zde velmi opatrně na lehké převody a snažil se udržet stopu. Naštěstí na tom byly soupeři úplně stejně a tak mě v tomto technicky náročném úseku nikdo nepředjel. Dál se pokračovalo údolím Čelestínského potoka po zajímavých single trecích na kterých byl i druhý brod přes potok. Z údolí Čelestínského potoka trať vedla přes Polipsy do údolí Losinského potoka a po jeho břehu nás dovedla až k soutoku k řece Sázavě u Kozince. Odtud se pokračovalo při železniční trati zpět do Kácova k Mostu přes řeku, kde se najíždělo do druhého kola. Další početnější skupinu závodníků se mě podařilo dojet až v obtížném stoupání na Klenku. Celé druhé kolo jsem předjížděl další závodníky, ale neveděl jsem kolik jich ještě může být přede mnou. Byli totiž mezi nimi i závodníci z krátké trasy. U železniční trati se za mě pověsil jeden soupeř a vezl se za mnou v háku. Nechtěl jsem si ho dovézt do cíle a tak ve stoupání v Kácově za mostem, jsem nasadil ostřejší tempo a ujel mu. Dojížděl a předjížděl jsem díky tomu ještě další tři závodníky. Těsně před cílem jsem viděl ještě další početnou skupinu závodníků, ale ve sjezdu už se mě je nepodařilo sjet. Do cíle už to bylo jen kousek do kopce se závěrečnou pasáží pro diváky po trávě kolem bazénu u sporthotelu. Vyhecoval jsem se k závěrečnému sprintu a předjel před cílem ještě další čtyři překvapené soupeře. Nakonec jsem tedy projel cílovou bránou absolutně na 37 místě a 19 v kategorii v čase 2:58:59.3. Škoda, že závod nebyl ještě o 1 km delší, neboť ve stejné minutě dojelo ještě pět dalších soupeřů. Vítězem se stal Tomáš Jakeš s časem 2:32:51.2. Nebýt nešťastného technického problému s řetězem mohl jsem se mu ještě o 9 minut přiblížit a umístit se zdruba mezi 13 – 18 místem absolutně. Na druhou stranu jsem si, alespoň o to více zazávodil při předjíždění ostatních soupeřů po celý zbytek závodu . Zde je možné si prohlédnout kompletní výsledky maratonu v Kácově .