Radyně bike team

Článek je pořád: Work In Progress. Stále věřím, že jej dopíši. 

Tenhle víkend jsem nechal svýho unavenýho bika odpočívat. Má už chudák po sezoně v háji, kde jaké ložisko (v kolech, pedálech, volnoběžce, kladkách atd.),  šaltrt i přesmyk mají své nejlepší taky za sebou. Přesednul jsem tedy na silničku s cílem poprat se v sobotu  s tratí 210km dlouhého silničního krále Šumavy s převýšením asi 3,5km.  Jenže o několik týdnů dříve jsem potkal na závodě v Tachově pár německých závodníků, kteří zde propagovali svůj silniční maraton Pirker GRENZErfahrung , který v nejdelších tratích projíždí také Tachovem. Příroda Českého lesa je nádherná a tak jsem se tam tenkrát přihlásil na nejdelší trasu dlouhou 225km s převýšením 3,7km.  Jenže ono obojí padlo jaksi do stejného víkendu.  „Naštěstí“ král na sobotu a GRENZErfahrung na vyjetí v neděli. Takle nějak vznikl můj divnej nápad dvojité výzvy. Alias za jeden víkend ujet 435 km na silnici s převýšením 7,2km v závodním tempu.

Sobota: Author Král Šumavy Road 2013 – 211 km / 3,5 km up 

Sobotní den začal budíkem v 5:30 ráno. Po snídani a naložení věcí do auta jsem za necelou hodinu vyrazil do Klatov. Prezentace byla opět na základce u zimáku. Přesunul jsem se autem ještě kousek blíž centru a tam jsem přesedl na kolo s vědomím, že dál po Šumavě pojedu už vlastní silou. Stejně jako loni, se nepodařilo organizátorům získat od plzeňské policie povolení na uspořádání závodu na neuzavřených komunikacích. Podruhé, za letos dvaceti-letou histori kultovního silničního maratonu se tedy jel Author Král Šumavy 2013 pouze jako nezávodní vyjížďka. S plovoucím startem od 8 do 9 hodin ráno. Na náměstí jsem dorazildoslova  pár minut před osmou. Tou dobou už před startovním obloukem stálo odhadem stovka nedočkavců. Zařazuji se na konec, kde stojí kamarádi Jana s Karlem. Popřejeme si šťastnou cestu a je odstartováno.

Odjezd z náměstí byl v poklidném tempu, nikdo se zbytečně nikam nehnal. Změna nastala po narovnání pelotonu na výpadovku do Horažďovic. Začaly se formovat skupinky podobně výkonných jezdců. Já jsem postupně dojel až do té první. Nějak jsem to ale moc rozšlapal a najednou jsem byl před odbočkou na Srbice na špici celého pelotonu. Chvíli jsem tam vydržel, ale nechtělo se mě zbytečně plýtvat silami a tak jsem se nechal opět pohltit davem. Ve stoupání na Velhartice se mě jelo dobře, ale z pohybu ve velkém balíku jsem neměl moc příjemný pocit. Každou chvíli někdo chaoticky měnil svojí pozici a já měl strach aby nedošlo k nějakému zbytečnému karambolu. Proto jsem si raději z balíku vystoupil a jel o pár metrů před ním. Původně jsem chtěl jet svého prvního silničního krále výletně, a tak jsem sebou vezl v drezu i foťák. Asi jsem trochu šokoval ostatní, když jsem za jízdy drze vytáhl foťák a fotil čelo závodu. Teda alespoň mě to dali najevo slovy: „No to si děláš prdel“ . Bylo mě jasné, že tenhle neekonomický způsob jízdy pár metrů před balíkem mě stojí o dost víc sil než ostatní, ale co jde o vyjížďku a ne o pořadí a mě se zpátky do toho velkého chumlu moc nechtělo.  Jen občas jsem se schoval za někoho vepředu a nebo naopak až úplně vzadu, kde mě to přišlo nejbezpečnější. Takle jsem blbnul celý první stoupání až za Čeletice.

Přišel první dlouhý sjezd, kde mě zkušení silničáři zase ukázali záda. Neuvěřitelný jak to dolů ženou rychle. Snažil jsem se moc neztrácet, ale když se mě na tachometru ukázala číslovka 80 km/h instinktivně jsem šahal po brzdách. Spadli jsme do Petrovic a přišlo další stoupání na Hartmanice. V kopci jsem uprchlíky postupně zase dojel. Z Hartmanic zase neskučnej kalup dolů k Otavě a pak naštěstí už jen rychlostí 50 km/h dolů při řece do Sušice. Tak jo udržel jsem se, tentokrát mě neujeli. Ve stoupání za Sušicí se z davu ozve: „na občerstvovačce se staví!“. Jen se zeptám: „To jako fakt?“, a stejnak si myslím, že všichni jen projedou. Vystoupáme do Chmelné a najednou se před námi objeví ještě „nenačatá“ plně zásobená občerstvovačka. Pro mé velké překvapení, všichni do jednoho z první skupiny staví. Hurá! Konečně taky jednou ochutnám, co je na těch občerstvovačkách dobrého. Dávám šáteček, kelímek ionťáku a pro sichr ještě beru banána do kapsy. Po chvíli jsem stejně jako ostatní připraven pokračovat dál. Celá skupina na sebe počká a vyjíždíme společně. „Paráda, tak to je luxus“ : pochvaluji si. Je vidět, že mezi jezdci není nikdo z elitních jezdců, kterým vše podávají za jízdy do ruky. A tak jsou na tom všichni stejně.

Čtyři kiláčky se svezeme k rybníku u Dražovic a přes Kadešice se přehoupneme do Rozesedel a je tady obávané 4km stoupání na Šimanov. Kopec se utahuje čím dál tím více a tempo je pekelně ostrý. Řadím lehčí a lehčí až najednou zjišťuju, že už nic lehčího na té mé silničce není a stejnak se to nedá pomálu utočit. Tak jo, jdu ze sedla a lámu se nahoru do tohoto  šílenýho krpálu, který v závěru má kolem 16%.  Konečně jsme pod Sedlem a cesta se láme dolů na Nezdice na Šumavě. Kdyby tu nebyl člověk v takové křeči, dal by se tu obdivovat krásný daleký výhled na Šumavské hvozdy. Moc se nesvezeme a je tady další asi 9km dlouhé stoupání nahoru na Javorník. Stále se mě daří držet tempo s první skupinou. Z Javorníku dolů přichází ke slovu serpentýny. Borci klopí zatáčky jak na moto GP, div nebrousí kolenama asfalt. Na to vážně nemám, a raději brzdím a projíždím si zatáčky pomaleji a na stojato.  Peloton si sjíždím opět až ve stoupání na Nicov, kde se cesta opět ohne dolů.

Neděle: Pirker GRENZErfahrung 2013 – 225km / 3,7 km up

Nedělní den začal budíkem v 3:00 ráno. Sice mě vzbudil, ale stejnak jsem byl napůl v komatu. Cože?  „Já chci jet dneska zase víc jak 200 kiláků na kole?“ : ptám se sám sebe a pomalu mě dochází co za šílenost mám v plánu…..

Odstavce doplním snad během týdne. Prozatím prozradím jen – ujel jsem to ….

2 Odpovědi to “Dvojitá dvoustovková výzva”