Archiv rubriky ‘Závody’
Rožmitálská padesátka 2012
Rožmitálská padesátka není pouze obyvatelka z Rožmitálu, která nedavno oslavila životní jubileum, ale také maraton horských kol na vzdálenost 50km vedený nádhernými hvozdy jižních Brd. Duchovním otcem a tvůrcem trasy je místní cyklista Hanuš Bittner. Ten rok od roku zdokonaluje trať a míchá bikerům stále lepší koktejl všech možných terénů. Zatímco první ročník se nesl ve znamení zpevněných cest, druhý opustil asfaltku kde to jen šlo a jelo se do bahna, kamení a kořenů lesních cest. V podobném duchu se nesly změny i loni ve třetím ročníku, kdy jesem se závodu zůčasnil poprvé. Shodou náhod, bloudění, nehod a defektů to byl také loni můj nejsmolnější závod – viz report z roku 2011.
Trasa letošního již čtvrtého ročníku doznala opět lehkého vylepšení: původně 100m úsek po pohodlné šotolinové cestě nad rozcestím Kobylí hlava byl letos nahrazen 2,8 km smyčkou přes Hřebence. Přibyl tedy kamenitý singl ke středověkému tvrzišti Hengst a následný obtížný sjezd po žluté TZ. Zajímavostí rožmitálské trasy je sérié deseti pravoúhlých zatáček na lesních cestách kolem přírodní rezervace Fajmanovy skály a Klenky. Trasu zde v podstatě nalajnoval téměř před 200 lety geometr a lesní inženýr Karel Daniel Gangloff, který navrhl síť lesních cest a zpřístupnil do té doby nepřístupný brdský prales. Nejvyšším bodem trasy bylo rozcestí pod Maráskem se svými 780 m.n.m, kde se trať stočila zpět a na závodníky čekaly různě obtížné sjezdy v podstatě až do cíle. Tolik k trati a nyní již k průběhu závodu.
Zázemí a presentace byla tradičně v rožmitálské restauraci „U Fraňka“. Mohl jsem si vybrat startovní číslo. Šáhl jsem hned na začátek hromady a vytáhl si neskromě 1. Krátce před 11 hodinou se zde sešla odhadem necelá stovka bikerů a bikerek. Úderem 11 vydal starosta Rožmitálu zajímavý pokyn ke startu: „Jestli Vás mohu poprosit – tak vystartujte!“ Na začátku se nejelo zběsilé tempo jak bývá jindy po startech zvykem. Jeli jsme střídavě ve předu asi čtyři. Po chvíli bouchly saze Pinďovi z Explosiw bike teamu a snažil se od pelotonu odpárat. Následoval jsem ho já, Roman Zvolský z Bike ranch teamu a Dušan Drechsler. V kopci na Třemšín jsme ztratili Dušana a dál pokračovali ve třech. Střídavě jsme to tahali nahoru s Pinďou a statečně se nás držel i Roman. Nahoře na Kobylí hlavě byla občerstvovačka. Chtěl jsem chytit banán, ale nepovedlo se. Piňďa tu měl morální podporu od kámošů z blovického teamu. Přes singl po Hřebenci jsme obkroužili tvrziště Hengst a vrátili se zpět téměř na stejné místo k občerstvovačce. Kluci z Explosiv teamu nabrali půlky banánů posunuli se k druhému rozcestí a kamarádsky mě Michal také půlku podal – super díky. Následoval rychlý sjezd k rozcestí na Dlouhé, kde jsme se napojili na brdskou lesní higway. Ta nás odvedla k sérii Gangloffových pravoúhlých zatáček. Snažil jsem se za to vzít a odjet soupeřům, ale neměl jsem dostatečnou převahu. Přestala mě brzdit zadní brzda a rychlé sjezdy a pravoúhlé zatáčky plné štěrku se pro mě staly peklem. Technicky zdatnější Pinďa ve sjezdech z Marásku získával celkem slušný náskok. Nechtěl jsem ho nechat ujet a vždy když jsem se dostal na snažší povrch tak jsem ho s Romanem v zádech sjížděl. To se opakovalo nejmíň 5 x. Stálo mě to hodně sil, ale měl jsem jasnou motivaci – chtěl jsem dostát tomu číslu na řídítkách. V Hutích pod Třemšínem už jsme byli zase pohromadě ve třech. Následoval silniční přejezd. V kopci nad Hutěma jsem za to zase vzal, ale klukům jsem ujet nedokázal. Foukal celkem silný protivítr a jet 2km do kopce na špici nebyl nejlepší nápad. Z kopce nad Voltuš mě Pinďa zase vzal. Trochu jsem se obával s nebrzdícím zadním kolem ostré zatáčky po rozbitém asfaltu plném kamení na rosccestí na Flusárně a jel raději z kopce obezřetněji, abych nepřejel a neudělal nějakou hloupou chybu. Ve stoupání na Voltuš mě Roman dal pokyn ať za to vemu a jedu. Vzal jsem si jeho radu k srci a začal pomalu finišovat do cíle. Předjel jsem Pinďu a táhnul poslední 4km v totální křeči do cíle. Nikdo nechtěl být druhej a tak i Pinďa do toho dával všechno. Poslední zatáčku před cílem projel čistěji a dostal se přede mě. Začal jsem to rvát z posledních sil na plnej ceres. Naposledy jsem ho předjel a v rychlosti 55 km/h jsem prolít cílovou čárou jako první v čase 1:53. V těsném závesu dojel Pinďa i Roman.
Celkově shrnuto. Byť účastí nevelký závod, krásnou trasou a zázemím tento maraton strčí do kapsy mnoho jiných komerčních akcí. Je pěkné vidět, když to dělá někdo srdcem a ne pro peníze. Děkuji všem pořadatelům za uspořádání závodu. Moc si vážím poháru pro absolutního vítěze, který ozdobil mou vitrínu.
Brnířovská šlapka 2012
V sobotu 25.8.2012 vzali cyklisté Šumavu a pošumaví útokem. Kromě tradičního klatovského silníčního Krále Šumavy si dali dostaveníčko bikeři také v Brnířově nedaleko Kdyně. Konal se zde již sedmý ročník Brnířovské šlapky. Martin se Šéďou se vydali hájit naše barvy do Brnířova a Dejv si střihnul 220km trasu na silničním Králi Šumavy.
V Brnířově se i tak sešla celkem slušná konkurence západočeských amatérů. Odhadem přijelo asi 100 závodníků. Nechyběli domácí Jabkoťáci ze Kdyně, početnou skupinou se mohl pochlubit přespolní Velosport z Domažlic, dorazilo také pár borců z Tachova, Stříbra, Klatov, Plzně atd.
Start byl naplánován na pravé poledne. Ve 12:05 vyjížděl, ale ze Kdyně vlak a hrozilo reálné nebezpečí, že se peloton potká s vlakem krátce po startu na železničním přejezdu. Start se tedy posunul o 5 minut. Za doprovodu hlasité sirény se pak ozval výstřel a bylo odstartováno. Hned na úvod se jelo do kopce na Novou Ves. V polovině kopce byl slibovaný železniční přejezd. Jak je u ČD zvykem, vlak měl zpoždění. Naštěstí však projížděl s vydatným troubením až když byli snad všichni závodníci bezpečně na druhé straně kolejí. V Nové vsi už byl peloton celkem roztáhnutý. Vrátili jsme se po cestě nad Brnířov a na první kopec Bezný jsme stupali strmou loukou a ještě strmější lesní cestou. Tento kopec definitivně nadělil závodníky do skupinek. Dál byla trasa trochu ve stylu lochnesky tedy nahoru-dolu až ke kostelu Tanaberk. Zde mě dojel Ondra K. Společně ještě s Martinem Beštou z domažlického Velosportu jsme pokračovali po cestě kopírující Novoveský potok. Ta byla právě vě výstavbě. Překážely tu stavební stroje, takže část bylo potřeba objet po strništi na poli. Zde někde Ondra zdefektil. Pokračovali jsme s Martinem sami přes Všerubský vrch, Pomezí až na Přední Fleky, kde byla občerstvovačka. V následujícím táhlém stoupání jsme sjeli Pinďu od Explosiváků. Jelo se po stejné cestě jako před 3 nedělemi při závodě Jabkoty’s mile, takže jsem tušil jak si rozvrhnout v kopci síly. Když jsme se konečně přehoupli přes hlavní cestu směřující na hraniční přechod sv. Kateřina, čekal nás panelový sjezd do údolí Chodské Úhlavy.
Ujeli jsme Martinovi Beštovi a po otočce trasy nás čekal brod přes Chodskou Úhlavu. Teklo celkem dost vody, ale neměl jsem moc času na to rozmýšlet se kudy. Jen jsem mrknul na tachometr a údaj hlásal 32km od startu, tzn. že do cíle chybělo už jen 20. Řekl jsem si, že to snad odmaštěný řetěz dá a poslal to tam a opláchnul si při tom zabahněné nohy. Následovalo houpání po kopečcích na zpáteční cestě. Nejprve výšlap po makadonu na Sv. Kateřinu a pak rychlý sjezd po asfaltu do údolí Flekovského potoka. Tady se nám před očima otevřela dlouhá rovná cesta z kopce, přímo vybízející k pokoření maximálky. Mě se to rozjelo na 71 km/h. Ostatním soupeřům možná ještě o něco více, neboť se ke mě začala blížit čtyřčlenná skupinka. Za Flekama jsme za to s Pinďou vzali a snažili se skupince ujet. To se podařilo a následující kopečky už jsme jeli zase osamoceni. Ve sjezdu z Orlovické hory nás dojel Ruda.
Jeli jsme dál ve třech, ale na polňačce pod Šteflema nám překážel v jízdě pomalu jedoucí traktor, odvážející balíky sena z louky. Nedalo se jej nikudy objet, byl přes celou cestu. Ruda byl trochu naštvanej, že jej dojede zpátky skupina ze které předtím pracně trhákem ujel a tak jakmile to bylo trochu jen možné pustil se do předjíždění traktoru. Následoval ho Piňda i já. Traktorista o nás vůbec nevěděl, protože měl vymlácená zpětná zrcátka. Když jsem byl na úrovni velkého kola tak traktor uhnul ještě více ke kráji cesty a já to musel strhnout do příkopu. Kluci ho stihnuli objet, já zbytek proběhl příkopem s kopřivama. V kopci jsem kluky zase dojel.
Ve sjezdu nad Chodskou Lhotou jsem udělal osudovou chybu. Jeli jsme zde asi 56km/h a já zahlédl na asfaltu šipku vpravo směřující na polní cestu. Začal jsem prudce brzdit. Ruda pokračoval rovně. Když už jsem skoro stál vrazil do mě zezadu Pinďa a sundal mě k zemi. On to ustál já si ustlal. Sedřenej z asfaltu jsem se vyškrábal zpátky na kolo a v bolestech dojel zbývající 2km do cíle.
Závod dlouhý 53km s převýšením 1246m dokončilo 114 bikerů ze 118 startujících.Vyhrál Jíří Reeh s časem 2:03:54.
Náš tým dopadl následovně:
Martin Vít – 11 místo celkově, 7. v kategorii v čase 2:18:08
Petr Šedivec – 24 místo celkově, 11. v kategorii v čase 2:27:43
V teamové soutěži 3 členných družstev jsme skončili na krásném 4 místě.
Zde jsou k vidění celkové výsledky Brnířovské šlapky 2012.
Závěrem bych chtěl poděkovat pořadatelům za uspořádání tohoto pěkného závodu.
MTB Silný kafe – 4. ročník (Český les – Poběžovice)
Před 14 dny, jsme potkali na závodech ve Kdyni partičku kluků z Poběžovic a dostali pozvánku na tento závod. Po prostudování propozic bylo rozhodnuto a Silný kafe zvítězilo nad KPŽ v Karlových Varech.
Příjezd na start se nám trochu protáhl, protože v Meclově začali kopat silnici, takže jsme museli do Poběžovic přes Draženov. V Poběžovicích to již žilo. Shodou okolností se zde konala i pouť, takže zábava pro případný doprovod byla zajištěna i touto formou. A teď už k samotnému závodu.
Kluci pořádali již čtvrtý ročník tohoto závodu. Nemohu srovnávat z předešlými ročníky, protože letos jedu poprvé, ale letošek se jim povedl.
Na start se postavilo 83 závodníků a závodnic a čekalo se jen až František – (vrchní organizátor tohoto podniku) dá povel ke startu. Zazněl výstřel a celé pole se dalo do pohybu za zaváděcí motorkou. Věděl jsem, že závod bude náročný a že prvních 15km je nejhorších, takže jsem nejel na krev, ale snažil jsem se držet přední pozice. Hned v úvodu, než trasa uhnula do terénu, jeli všichni šílenou pilu. Dohnal mě Martin, který se dral bojovat o bednu. Následoval krátký sjezd a ostrá pravá. Tady Martin přejel a musel se vracet, ale za chvilku už byl zase přede mnou a už jsem ho neviděl.
Následoval hodně pestrý terén, kdy došlo i na tlačení. Často jsem koukal na tachometr, kdy se tam objeví číslovka 15km a já budu vědět, že to nejhorší je za mnou. Počasí nás pěkně rozpalovalo a moje sluneční brýle se začaly upatlávat od potu. Sjezd ze Škarmanky (nejvyššího bodu trasy) se kvůli brýlím pro mě stal tak trochu ruskou ruletou. Byl jsem rád, že jsem kopec sjel bez pádu.Při mé pomalé a obezřetné jízdě mě vzali dva závodníci a já byl v tu chvíli asi na 22 pozici.Při výjezdu na silnici jsem narval brýle do dresu a začal zase závodit. Zase vidím paráda. Nastavil jsem si laťku 15 flek, takže jsem musel začít makat. Hlavně v kopcích jsem začal dohánět závodníky kteří byli hodně přede mnou . Z kopce jsem se snažil udržet si pozici. Jednu chvíli jsem jel docela dlouho sám, než jsem dostihl další skupinku co byla před námi. Moje taktika jet závod ze zadu se začala vyplácet. Měl jsem ale trochu obavy, jestli to na tak krátké vzdálenosti dokážu sjet. Moje tempo bylo super, věděl jsem že vydržím takhle jet až do cíle, ale ostatní alespoň na startu byli o hodně rychlejší. Postupně když jsem kluky předjížděl, tak některé braly křeče a někdo prostě už nemohl, protože přepálili začátek.
Asi tak 10 až 12km před cílem jsem v dálce zahlédl červený dres Rudolfa Šturma z SK Chodsko. Toho ještě musíš dát, říkal jsem si, ale v téhle části startovního pole už začínali být síly hodně vyrovnané a vůbec se k němu přiblížit bylo strašně zdlouhavé a nekonečné. Až cca 3 km před Poběžovicema jsem ho konečně dostihl. Následoval výjezd na asfalt a v dálce už byly vidět Poběžovice. Teď musíš, blesklo mě hlavou. Držel jsem se Rudolfa a připravoval se na závěrečný atak. Připadal jsem si trochu jako ve formuli a oba jsme asi čekali kdo udělá první chybu. Zaváhá a ten druhý nasadí k trháku. Začátek jsem se vezl v háku. Pak jsme jeli každý za svoje. Najednou Robert zamyká vidli a nasazuje. Dělám rychle totéž a šlapu co to dá. Jsem v háku a jdu vpřed, poslední zatáčka a já projíždím do cílového oblouku před Rudou na krásném 12.místě a jsem spokojen. Jen ten závěr mě trochu vnitřně mrzí, takže se Rudovi omlouvám, ale bere to sportovně a že to k tomu patří a že je vše OK.
Na téhle akci jsem byl poprvé, ale kluky jsem znal už z letošního ledového kafe a věděl jsem, že zdejší atmosféra je super a kluci do toho dávají úplně všechno. Je super na těchto menších podnicích, jak člověk cítí, že to někdo dělá od srdce, že tím žije a není to jen blbá komerce, jako na většině ostatních závodů. Pánové ještě jednou před Vámi klobouk dolů, tohle uspořádat. O zábavu se starala i partička trialistů, kteří skákali po nakladači a všemožných překážkách. Catering fungoval na výbornou. Na výběr 3 jídla a co jsem slyšel, tak si nikdo nestěžoval, ba naopak, samá chvála. Všem chutnalo. No a večerní párty, na které jsme zůstali byla v režii několika dídžejů, kdy se plácek pod náměstím proměnil v jednu velkou párty a fakt to tam žilo. Pokecali jsme s kamarádama, prohlídli pár fotek na baru a pádili domů. Domů jsme dorazili až o půlnoci.
No a jak to celé dopadlo. Trasu dlouhou 49km s převýšením: 1246m vyhrál Petr Kubíček v čase: 2:20:02.
Za náš tým jsme dopadli následovně:
Martin Vít – 5. místo celkově, 4. V kategorii v čase: 2:24:32 a ve finále se kouknul i na bednu.
Petr Šedivec -12.místo celkově, 11. V kategorii v čase: 2:34:53
Jestli se chystáte okusit atmosféru tohoto podniku, tak určitě doporučuju a přijeďte příší rok. Pokud chcete zažít ještě trochu něco navíc a nevadí Vám zima, určitě doražte příští rok v zimě na Ledový kafe, který kluci pořádají a stojí to taky určitě za to. My si to určitě nenecháme ujít.
O krále a královnu Českého lesa
S jubilejními ročníky závodů se letos roztrhl pytel a tak i tachovský maraton O krále a královnu Českého lesa dospěl ke své první dekádě. Loni jsem se kvůli kolizi termínu s jiným závodem nezůčastnil, ale dva předchozí ročníky ano. Letos to opět klaplo, a tak jsem se ráno vypravil autem směrem do Tachova.
Za odbočkou na Pňovany byl v protisměru na silnici padlý strom. Blesklo mě hlavou proč? Bouřka přeci nebyla a instinktivně jsem mrknul do lesa. Tam bylo auto s posádkou, které vyletělo ze silnice. Vrátil jsem se tam a snažil se pomoci. Oba pasažeři slečna i její přítel byli již z vozu venku. Přítel nebyl zraněn a slečna, která řídila a přemohl ji po noční směně mikrospánek, byla naštěstí „jen“ potlučená a v šoku. Pro jistou jsme ji zavolali záchranku a zabalili ji do termofólie a deky, protože ji byla zima. Vyčkal jsem tam s nimi ještě do příjezdu záchranky a pak pokračoval do Tachova.
V areálu na Rychtě vládla tou dobou již úžasná přátelská atmosféra. Ryhle zaregistrovat, nasadit číslo a jde se na start. Letos kvůli novele silničního zákona a s problematickým sháněním všemožných povolení nebyl situován na náměstí jako dříve, ale hned na cestu směřující z města před lidový dům. V 11 se ozval startovní výstřel a peloton se vydal vstříc nástrahám 56km tratě, jejíž otočka je až na německé straně na kopci Entenbühl (900 m). Hned po startu nám ujel Pavel Strnad z Velosportu Domažlice. Za ním se v kopci postupně sformovala čtyřčlenná skupinka. Jeli tam další dva domažličáci, já a ještě jeden závodník. Tahali jsme to jen dva – domažličák a já. Snažili jsme se několikrát nespolupracující dvojici v kopci utrhnout, ale nepodařilo se. Až na německé hranice a turistický přechod Křížový kámen, jsme dorazili ve čtyřech. Tam jsem si málem zkrátil cestu do němec letem přes řídítka. Přímo na čáře byla v trávě zarostlá díra, do které mě vletělo přední kolo. Naštěstí jsem to ústál a skupinku neztratil. Obkroužili jsme Silberhüte, kde byla kontrola a hurá zpět domů do čech na stejný přechod. Klukům se v německu asi zalíbilo a tak si tam chtěli dát ještě druhé kolo, protože je tam naváděla šipka. Díky mé znalosti závodu z předchozích let, jsem věděl, že je to špatně. Křiknul jsem na ně a pokračoval správným směrem na panelový sjezd pod Havranem. Jeli jsme stále všichni pohromadě, když se kousek pod panelkou ozvalo zlověstné syčení od proraženého pláště. Defekt bouhužel vyřadil ze hry Martina z Domažlic, se kterým jsme to nahoru tahali. Zbýval ještě kopec na Knížecí strom. Snažil jsem se soupeřům poodjet, ale nezdařilo se. Stále se vezli za mnou jak na gumě. V rychlých šotolonových sjezdech jsem jel raději opatrně, abych nezdefektil. Na silničním úseku mezi Mýtem a Tachovem jsem hodně zvolnil a čekal, že mě soupeři také na chvíli vystřídají. Nestalo se. Uhnuli jsme zpět do lesa. Vjížděl jsem ze skupiny z první pozice, ale cestu mě skřížil traktor. Soupeři stihli na danou situaci zareagovat lépe a dostali se přede mě. Jel jsem za nimi v těsném závesu až pod kopec ke zřícenině zámku Světce, kde jsem chtěl nasadit k rozhodujícímu útoku. To se podařilo a nahoru nad sjezdovkou na Vysoké jsem si udělal asi 50m náskok. Zbýval sjezd po sjezdovce do cíle. Zde mě však předletěl soupeř z Domažlic a na mě zbylo 3. místo (abs. i v kat). První projel cílem Pavel Strnad v čase 1:57:35, druhý byl Martin Bešta v čase 2:03:12?. Já projel cílem v čase 2:03:16 a v těsném závěsu byl čtvrtýLadislav Pakandl v čase 2:03:18. Pro pěkné 14. místo v kat. si dojel náš nový závodník Vašek Auterský v čase 2:21:20. Zde najdete kompletní výsledky ze závodu O krále a královnu Českého lesa 2012.
Na závěr bych chtěl poděkovat organizátorům za pěkně přichystaný závod. Značení nemělo z mého pohledu chybu. Křiklavě žluté šipky byly v lese dobře vidět. Fajn bylo i značení příjezdu k cyklistickému areálu Rychta po Tachovu. Moc se mě líbí zázemí, které areál nabízí. Nevím o žádném jiném městě v ČR, které by se mohlo pochlubit podobným zařízením pro cyklisty.
Obrazem, závod velice pěkně zdokumentoval redaktor Antonín Hříbal z Tachovského deníku zde. Foto-video stejného autora je ke shlédnutí zde.
Erzgebirgs Bike Marathon, Seiffen (GER)
Jubilejní dvacátý ročník nejstaršího německého maratonu horských kol se konal v neděli 5.8.2012 v lázeňském městečku Seiffen nedaleko českých hranic. Závod, který je tradičním finálem největší evropské série MarathonMan Europe, se díky dlouhé hisorii těší velkému zájmu závodníků. K dispozici jsou tři délky tras: krátká 40km, střední 70km a dlouhá 100km. Trasa je tvořena 12km zaváděcím úsekem a pak 28km okruhem, který závodníci podle zvolené délky absolvují 1x, 2x nebo 3x. Letos se do závodu přihlásilo celkem 1166 bikerů a bikerek, z toho 483 na krátkou trasu, 396 na střední a 287 na dlouhou. Já, jsem startoval na dlouhé trase, abych měl zážitky rovnou třínásobné.
Město hraček, jak se také Seiffenu přezdívá, je na svůj maraton náležitě hrdé. S tím souvisí také specifika, která se jinde už nevidí. I při tak velkém množství závodníků, pořadtele stále zastávají klasické měření času, jen pomocí stopek, bez čipů. Počet okruhů, který závodník absolvoval je dán množstvím gumiček, kterou Vám pomocníci při každém kole nasadí ve stoupání na zápěstí. Tolik fakta a nyní již k závodu.
Startovní koridor na louce nad městem byl rozdělen do čtyřech startovních sektorů pro hobíky jsou určeny koridory I, II a III a pro závodníky R. Rozhodující je jekého smajlíka máte na číslu. Sice jsem loni zajel asi na 74místě, a teoreticky bych měl dostat šanci pro nějaký lepší koridor, ale přihlásil jsem se pozdě až na místě ráno před závodem tak jsem startoval až z posledního III koridoru. Startují závodníci na všech trasách najednou, takže je hejno barevných kobilek na louce roztažené hodně do šířky.
Po startu v 9:05 se dlouho nic nedělo. Dav se řadil na úzkou asfaltovou cestu, takže nějakou chvíli trvalo, než se startovní povel projevil v chůzi závodníků přede mnou. Chůzi, pozvolna vystřídala jízda alá koloběžka. Regulérně jet, byť jen pomalu a velmi opatrně jsem mohl až na asfaltové cestě. Závodníci v mém okolí byli rozumní a k žádné zbytečné strkanici nedocházelo. Dlouhý had závodníků se trošku roztáhnul až v prvním táhlejším kopci městečkem Seifen. To co zde je oproti jiným maratonům jiné, je jak Vám obyvatelé města fandí. Na chodnících stojí mnoho lidí, kteří skandují, tleskají, řechtají rachtačkami apod. Atmosféra podobná těm, kterou jindy zažívají snad jen závodníci Tour de France a podobných podniků je úžasná. Po 12km zaváděcím úseku se najelo na trasu závodních okruhů, vedených převážně lesem.
Podle pořadatelů je 60% tvořeno lesní cestou, 25% asfaltem a 15% single trailem. Kromě tradičního bláta, které bylo skoro všude a někde i pěkně řídké jsou na trase dvě pasáže které stojí za zmínku. Tou první je obtížný sjezd ze stráně v lese. Na příkré stráni je mnoho kořenů a tak někteří raději sbíhají dolů. Je to místo, kde je vysoká pravděpodobnost pádu, a tak je zde i mnoho krvežíznivých fandů. Druhou zajímavou pasáží je 500m dlouhé stoupání po asfaltu na tzv. Alp de Wettin, který má průměrné stoupání 20%. Na vrchu je opět skandující dav místních obyvatel a přátel závodníků, kteří každému náležitě fandí. Při průjezdu vrcholovou brankou navíc hlasetel hlásí jméno každého závodníka a to Vás žene vpřed i když už třeba nemůžete.
První kolo se jelo pekelné tempo, které určovali sprinteři na jeden okruh. Ty nemají na závodění mnoho času, a tak jedou od začátku na plno. Je těžké se jimi nenechat strhnout hned při prvním kole. Jeli jak o život nahoru, i dolu. V druhém kole se už jelo volněji. Trasa se po průjezdu necelých dvanácti stovek závodníků ještě více rozbahnila a zabahněné kolo začínalo zlobit a namotávat řetěz. Naštěstí na jedné občerstvovačce měli vapku a na druhé olej. Ve třetím kole už to bylo jen o hlavě dát si to ještě jednou znovu. Bahno už bylo ze stopy téměř vycákané a odvezené v pláštích závodníků.
Na 100km dlouhé trati zvítězil Christian Kreuchler s časem 4:08:02. Já jsem cílem projel na 109 místě absolutně a 52 místě v kategorii v čase 5:28:15. Zde je možné prohlédnout si trochu neuspořádané oficiální výsledky EBM 2012 na dlouhé trase.
Zde je možné shlédnout online sestřih z 20 ročníku Erzgebirgs Bike Marathonu.
JABKOTY´S MILES 2012 – ČESKÝ POHÁR ( ČR – GER)
Od závodu 1000 miles už uplynula nějaká ta doba a naše unavená těla trochu zregenerovala. Bylo třeba vymyslet nějakou zátěž, aby si tělo nemyslelo, že už má pro letošek pohov. Tlumič s malým Ondrou vyrazil na Kokosáckej triatlon do Březína. Mě s Martinem zaujal podnik Jabkoty´s Miles 2012 a to hned z několika důvodů: 1. Je to na Šumavě a místo konání Kdyně je poměrně blízko. 2. Trasa vede Bavorskem. 3. jejich věhlasnou atmosférou. 4. Já jsem ještě na maratonech takhle dlouhou trasu nejel, takže jsem si to musel konečně vyzkoušet.
Prezentace probíhala pouze v pátek, takže jsme vyrazili s Martinem hned po práci směr Kdyně a postavili stan v místním kempu. Noc byla hrozná a vůbec jsme se nevyspali. Nejdříve halekali jedni opilci do 01:00 ráno. Když konečně přestali, začala rozebírat nějaké nesmysly nějaká chytrá paní, zřejmě taky posilněná alkoholem asi do 03:00 a my jsme vstávali v 05:30!!! No prostě hrůza.
Kolem 7 hodiny ranní následoval přejezd z prostoru cíle u Koupáku do Kdyně na náměstí, kde byl naplánován start. Meteo radary slibovaly modrou oblohu, ale realita byla jiná. Temně šédá obloha, občas padla nějaká ta kapka a 13°C. Na lajně se začala řadit elita. I když nás bylo asi jenom 70 závodníků na dlouhé trati, konkurence byla veliká. Po slovech pořadatele, že se snaží udělat jeden z nejtěžších závodů v ČR, jsem si nedával žádné naděje a chtěl jsem jenom dojet. Blíží se 7:30 a je odstartováno. Úvod po městě a už jsme v terénu. Tempo je hodně vysoké a já raději ubírám plyn. Následuje to pravé Šumavské bahno a po dvou denním dešti je ho všude až až. Takhle „zasranej“ jsem už dlouho nebyl a to jsme teprve na začátku. Trochu jsem zalitoval, že jsem si nevzal alespoň přední blatník. Po chvilce dostávám zásah bahnem do oka a kontaktní čočka musí ven. Holt pojedu bez dioptrií, závod je závod. Trasa dává docela zabrat, podmáčené louky a prudké výjezdy ubírají síly.Ve čtvrtině trasy asi na 30 km přejíždíme do Německa a začínáme pomalu stoupat na Hoher Bogen. Tady mě dojíždí Jirka Kovařík a spolu projíždíme téměř celý Německý úsek. Atmosféra a organice v Bavorsku je úžasná. Na každé křižovatce stojí hasiči, mají zapnuté majáky a zastavují provoz. Všichni lidé kolem trasy nadšeně skandují, tleskají a povzbuzují. V tomhle se jede úplně skvěle, tohle se v Čechách prostě nezažije. Hoher Bogen je nejvyšší místo trasy a podle toho vypadá také stoupání, které je naštěstí v závěru už po asfaltu, ale i tak to dává jak blázen. Trasa se láme a nabírá opět směr ČR. Těsně před přechodem v jednom stoupání, trochu nastupuju a trhám se od Jirky. Už jedu jenom sám a občas kontoluji sitaci za mnou, jestli není někdo v dohledu. Občerstvovačky mě drží při životě, protože jsem gely zapoměl doma, takže jedu jenom na banány a v závěru i na koláčky. Na trase jich je neuvěřitelných 8!!!. Na štěstí pro mě. Podle profilu jsem si představoval závěr lehčí, ale pořád se mě před kolo staví další a další kopce. Asi tak 20 km před cílem se mě stává fatální chyba. Při sjezdu v jedné zatáčce mě ustřelí přední kolo. Snažím se situaci zvrátit a tak pouštím brzdy a chci svůj stroj vyrovnat. Bohužel nedaří se a pád je nevyhnutelný. Padám asi tak ve 40 km/h na levý bok. Postupně reju ve štěrku řidítkem, kolenem, loktem a hlavně hlavou. Helma mě skákala jak míč při driblingu a já se modlil až se ty kameny přede mnou zastaví. „Ku..a“ zařval jsem a snažil se vstát. Všechno mě pálí, mám díru v koleni, ale kolo je naštěstí v pohodě. Mám to vzdát ? Už je to jen kousek, říkám si. Zkusím dojet. Nasedám a hodně těžkopádně se dávám opět do pohybu. Zatím mě nikdo nepředjel, takže jediné co mě žene vpřed je myšlenka, že chci udržet současnou pozici. Na poslední občerstvovačce hlásí, že jsem nějakej sedřenej a že už to teď bude po asfaltu. Následuje přejezd pod Koráb a po té sjezd na Koupák do Cílového oblouku.
Trasu 110 km s převýšením 3500m vyhrál: Jan Jobánek v čase: 04:33:52,9, Martin Vít závod dokončil na 27. Místě celkově a 11. v kategorii v čase: 05:50:22,8 , Já Petr Šedivec 35.místo celkově a 16. v kategorii v čase: 06:13:04,4. Kompletní výsledky si můžete prohlédnou zde.
Závěrem bych chtěl říct, že to byl jeden z nejhezčích závodů, co jsem v poslední době jel. Podstatně náročnější než Král Šumavy a svojí nezapomenutelnou atmosférou, hlavně v Bavorské části, sbírá hodně plusových bodů. Tak příští rok na viděnou 
1000 Miles Adventure – Trans Czecho-Slovakia shrnutí a fotky
V tomto článku se chci jenom v kostce vrátit už naposledy k závodu. Jsou zde odkazy na cykloserver a mapy kudy trasa vůbec vedla. Nějaká ta fotogalerie. Snažil jsem se fotky co nejvíc zredukovat, ale byl to holt dlouhej výlet, takže je jich trochu víc. No a konečně taky pár čísel o téhle akci a pár rad co sebou na takovo akci vzít,co se osvědčilo a co byl naopak propadák.
Trasa Česká republika 2012 - 1007 km, převýšení 19 108m ( Po kliknutí na obrázek se zobrazí celá trasa)
Trasa Slovenská republika 2012 – 566 km, převýšení 11 219m ( Po kliknutí na obrázek se zobrazí celá trasa)
Tak takhle vypadalo zadání.
Na trase ČR se nacházel tábor CP1, finish 500 mil CP2, na Slovensku tábor CP3 a finish 1000 milCP4, mezitím převážně příroda a minimum civilizace a obydleného území.
Co se týká kilometrů, to vypadala trochu jinak a ve skutečnosti jsme najeli: 1 777 km s převýšením: 34 965 m
Co se týká součástek na kolo které jsem za celou akci spotřeboval nebo musel vyměnit:
2 x řetěz sram 971
1 x plášť Schwalbe Racing Ralph 2,1
2 páry brzdových špalků CoolStop
1 drát s niplem – na zadní kolo
1 celé mazání na řetěz 60ml
3 balení lepení
2 duše zničeny
Co určitě sebou ohledně údržby kola a náhradních dílů, co se osvědčilo a co byl propadák.
Určitě sebou: Multifunkční klíč, nýtovač na řetěz, rychlospojka na řetěz, Minimálně 2 náhradní duše, Náhradní řetěz,Náhradní dráty do kola včetně niplů- min 2ks, Patka na přehazovačku, Pásky binder,Americká páska -pevná stříbrná, Klíč na centrování kola, Náhradní rezervní plášť, Náhradní lanko na brzdu, pokud máte V-brake.
Co se osvědčilo:
Kartáček na mytí kazety a pastorků – v případě nouze se s ním dalo po čas závodu mýt celé kolo a udržovat stroj, hlavně po bahnitých pasážích v jakž takž provozuschopném stavu.
Hadr – na očištění řetězu a hlavně na údržbu vidlice, asi nejnáchylnější díl kola během závodu
Silikonový olej – Nezbytný na údržbu vidlice ( I díky tomu vidlice přežila tento extrém bez úhony, každodenní údržba stroje, zabere sice nějaký čas, ale určitě se vyplatí.)
Co byl propadák:
Plášť Schwalbe Racing Ralph - tento závodní plášť už jezdím docela dlouho a nebyl s ním problém, až do letošního roku kdy výrobce přišel s odlehčeným modelem 2012 s údajně lepším valivým odporem a zachováním ostatních vlastností.
Toť slova výrobce, teď pohled ze strany závodníka. A ty zní: “ jeden velkej průser“. Na tuhle akci zcela nevhodnej plášť, příliš měkká směs a hlavně hustota pláště je na tento typ závodu nedostatečná. Myslím že číslo 11 defektů za celý závod hovoří za vše. Schwalbe byla jednu chvíli moje velká noční můra. Znamenalo to obezřetnou jízdu a notnou dávku štěstí, ale i tak defekt časem přišel a následovalo lepení, které stálo čas a hlavně působilo hodně negativně na psychiku. Uznejte sami, že v jeden den mít 6 defektů je docela na budku.
No a teď hra peněz, kolik tahle akce stála během závodu:
Co se týká Čech, tak jsem měl rozpočet 6000 Kč, který jsem téměř celý utratil hlavně za jídlo a ubytování.
Co se týká Slovenska, za jídlo, ubytování a cestu vlakem zpět do Plzně, útrata 173 EUR.
Samozřejmě jsem měl v záloze platební kartu pro případ nenadálých problémů, ale nemusel jsem ji použít.
Tady je fotogalerie:
Fotografie ze Závodu 1000 miles adventure 2012 očima Martina, naleznete ve fotogalerii zde
1000 Miles Adventure – Trans Czecho-Slovakia
Tak a je to tady:
Právě dnes ve 14:00 hodin byl v Hranicích u Chebu odstartován 2.ročník tohoto závodu, který získává na věhlasu. A všech 128 účatníků se vydalo do tropického a k večeru trochu vlhkého nedělního odpoledne.
Jen čas ukáže, jak se každý připravil, ať už co se týká fyzičky, techniky a přípravy svých strojů. Co se týká psychické stránky i ta určitě bude prověřována při zdolávání přírodních překážek a různými záludnostmi trasy. My cyklisté na tom budeme možná ještě dobře, ale samotář koloběžkář a několik běžců na tom budou s morálem ještě o trochu hůř. Někteří skončí někde na trase, jiní dorazí do cíle 500 mil. Těm kterým se zadaří si užijou pásky v Nové Sedlici na Slovensku s nápisem (Finish 1000 miles)
Náš tým sice tento závod plánoval, tak trochu jako vrchol sezóny, ale na start dorazil trochu jako po bitvě u Waterloo.
Martin se 14 dní před závodem vysekal a jeho nedohojenou a několikrát servanou nohu, zdobí strup o velikosti kazety. Aby toho nebylo málo, tak týden před závodem si obtisknul do stejné nohy převodník a má nad patou ještě dva stehy spojující tuto ránu.
Šéďa, kterýho zlobí už přes měsíc koleno a při konzumaci všech možných prášků na klouby si připadá tak trochu jako důchodce a doufá, že už je koleno OK a extrémní závod vydrží.
No a Tlumič kterej jedinej trhá partu a je zdravej , je skutečně připravenej.
Na těchto stránkách by měl být denně aktualizován pohyb našich členů na trati a některé jejich pocity a nálady.
Co se týká ostatních účatníků závodu a jejich boj s tratí,tak jsou ke zhlédnutí zde.
Aktuálně z trasy:
Neděle: 1.7.2012
počasí: 18°C, déšť
A závod začíná………
Všichni jsme odstartovali, startovní pole se začalo pomalu roztrhávat. Byla to první pořádná zkouška vybavení. Odpadly nervy a nezbylo než, začít se prát s touhle výzvou.
Bohužel počasí závodníkům moc nepřeje, teplota klesla na 11 °C a pořád prší. Šéďa s Tlumičem se trhli a ujeli Martinovi, asi tak cca o hodinu. Den zakončili v penzionu v Horní Blatné. Při telefonickém spojení s Martinem zjistili, že se Martin ocitl před nimi a údajně se nachází někde za Božím Darem.
Pondělí: 3.7.2012
počasí : 15 °C
Šéďa a Tlumič
Vyjeli jsme na Klínovec, Šéďovi se ozvala u Hory sv. Šebestiána kolena, díky Ondrovo radám aplikoval hřejivou náplast a bandáže a bylo to OK. Bez toho by už asi byl mimo provoz. Dorazili jsme na Cínovec ke Karlovi Fialovi a uctili jsme jeho památku panákem slivovice, pokračovali jsme dál asi 10 km, ale vzhledem k blížící se bouřce, jsme zakotvili ve Fojtovicích, od 21 hod pršelo až do rána.
Úterý : 4.7.2012
počasí : polojasno, 18 °C
Šéďa a Tlumič
Projeli jsme Tisou, a vystoupali na Děčínský Sněžník, sjezd byl brutál, muselo se nosit ( velké kameny ). Do přívozu to bylo ještě daleko, samej singl,takže jsme tam dorazili až ve 13 hod. Následovalo České Švýcarsko, kde to odvalovalo, ale při jednom ze sjezdů měl Šéďa defekt ( díra v plášti a duše na odpis ). Po cca 50 km, opět další defekt z důvodu málo nafouklého kola, tektokrát procvaklá duše. Tlumič je nasrasnej, že musíme měnit, ale po pár km má defekt i on. Je to pech. Vydáváme se na Šluknovský výběžek, ale nevíme co nás čeká, tříhodinové pochodové cvičení s nošením kol, podél česko-německé hranice. Sebralo nám to mnoho sil, snažíme se držet plánu, a tak nasazujeme čelovky a míříme do Starých Křečan. Paní domácí má asi svatozář, protože na nás čeká do 23,30 hod. kdy dorážíme a ještě nám dává segedín. Jdeme spát v 1 hod. ráno.
Středa : 4.7.2012
počasí : zataženo, 15 °C
Šéďa a Tlumič
Vstáváme v 5 hod, a věnujeme údržbu kolům, opět lepíme a snídáme. V 8 hod. vyrážíme na trasu. Chtěli bychom přejet, dojet do Krkonoš. Martin se neohlásil, o jeho postupu budeme informovat později, snad je v pohodě.
Dnešní trasa by se mohla jmenovat “ trasa singlů „. 60 km nádherných singlů až do Hrádku nad Nisou, odtud cesta do CP-1, kde jsme zjistili, že Martin je pár hodin před námi. Následoval sjezd do Lázní Libverda, kde jako třešnička na dortu byl singltrek pod Smrkem. Poté byla opět chodecká vložka rašelinou, která zkazila celý dojem. Přejeli jsme přes Polsko do Harachova, kde jsme přespali.
Čtvrtek 5.7.2012
počasí : jasno, 27 °C
Šéďa a Tlumič
Z Harachova jsme vyjeli na hřebeny Krkonoš, odkud jsme sjeli do údolí a tak to bylo celý den pořád dokola. Problém byl v tom, že plno cest se nedalo jet, tak jsme museli tlačit. Nejhorší výjezd dne byl na Výrovku. Tuto Krkonošskou etapu korunoval totálně nelogický úsek kolem Královského Špičáku, kde jsme museli tlačit nahoru a dolů, a ztratili jsme tím asi 4 hodiny. Do Adršpachu jsme přijeli cca ve 21 hod. A pak se spustila velká bouřka. Tato část trasy byla zatím nejhorší a myslím, že to po tomhle úseku hodně lidí vzdá.
Pátek 6.7.2012
počasí : jasno, 35°C
Šéďa a Tlumič
Z Adršpachu vyrážíme brzy a v Teplicích nad Metují dáváme snídani, pak jedeme po trase rallye Sudety. Poté přejíždíme Polsko, kde míjíme Martina a necháváme ho za sebou. Má nějakou krizi, asi přepálil začátek. Následoval přejezd Orlických Hor, kde je spousta bunkrů a zatím to byla asi nejkrásnější trasa. Původně jsme chtěli dorazit do CP-2, ale velké vedro a vzdálenost udělali své, a tak za deště , který nás zastihl na Suchém vrchu, končíme v Červené Vodě. Zítra dojedeme do CP-2 a budeme pokračovat na Slovensko.
Sobota 7.7.2012
počasí : po dešti, jasno, 30°C
Šéďa a Tlumič
Start na CP2, ale terén stále houstne. Předjíždí nás Martin s hláškou:“ jestli je někdo před námi a že vyrážel v 01:00!!!!“ a rychlostí marathonského závodníka nás nechává za sebou. Ve sjezdu má měkké kolo a tak ho opět dojíždíme. Po chvilce nás opět dotahuje a předjíždí. My dáváme snídani. Následuje cesta opět okolo hraničních patníků, tento rok zřejmě velmi oblíbená, dlouhá cca 20km.Problém je, že ceta vede borůvčím a nedá se v tom moc jet. Postup nula, vopruz a také se tu koná marathon, i když nevím jak chtěj v tomhle jet, protože to se fakt nedá, asi budou běhat? Cca ve 14:00 dojíždíme do CP2. Servis a vyrážíme na Dlouhé Stráně. Bohužel v Koutech nad Desnou nás chytá bouřka, takže spíme tam.
Neděle 8.7.2012
počasí : jasno, 26°C
Šéďa a Tlumič
Ráno vyrážíme z Koutů na Dlouhé Stráně, kde jsme v 7:30. Horní nádrž je vypuštěná, což se stává tak jedenkrát za pět let, takže můžeme obdivovat obrovský výtok, kudy se valí voda potrubím dolů. Sjíždíme do Malé Morávky, je to balzám na psychiku i fyzičku. Cesta neuvěřitelně rychle ubíhá. Zdá se že člověk jede stále jako by z kopce. Zastavuje nás až déšť v Hranicích na Moravě, kde si dáváme konečně oběd v 18:30. Dohání nás konečně Zdeněk, takže na něj čekáme a společně vyrážíme ještě dál, kde v Soběchlebech skončíme u jednoho místního hodného pána v garáži a spíme.
Pondělí 9.7.2012
počasí : polojasno,jasno 18°C odpoledne 38°C
Šéďa a Tlumič
Ráno vyrážíme přes Hostínské vrchy, kde se trochu trápíme.Bahno a dost tlačení, jet se moc nedá. Následují nekonečné Vizovické vrchy, kde už jedeme přes 60 km na hlad a já už nejedu na rezervu, ale asi jenom na výpary. Vizovice přitahuju očima na GPS jak se jen dá. Konečně Vizovice. Totálně vypleníme místní Albert. Nákup pro dva za 500,- Kč a okamžitě sedáme na plácku před krámem, kde hodujeme. Každej sežere co se dá, máme fakt hlaďák. Já 2 jogurty, 1/2 másla, sklenici džemu, jedno mlíko a půlku chleba. Pohodička , konečně máme zase plnej žaludek Měl jsem strašnej deficit. Následuje přejezd do Luhačovic k Vavrysům, kde myjeme kola a dáváme oběd ze zásob z krámu. Je strašné vedro, teplota se pohybuje okolo 40°C na slunci snad ještě víc. Začínáme stoupat do Bojkovic, poslední civilizace v ČR, kde dáváme ještě polívku. Následuje přejezd přes pole a louky , kde je to peklo, jak na sahaře a už konečně nacházíme stín Karpat. Je to hroznej stoupák na hřeben, ale pak už to jde. Při sjezdu dojíždíme Vlaďku a společně míříme do CP3, kam dorážíme za tmy v 21:55. Následuje koupel ve Váhu, kde mě uplave mýdlo.Opečem buřty a jdem spát.
Úterý 10.7.2012
počasí : jasno , stále teplo
Šéďa a Tlumič
Vyrážíme v 7:00 a hned úvod začíná docela adrenalinovým brodem přes Váh, kde voda sahá do půli stehen a je zde silný proud, takže docela sranda. Zase máme mokré boty. V první vesnici dáváme snídani a míříme do kopců. Kluci s CP3 s Defenderem nás filmujou, takže jsme jak mediální hvězdy.Několik přejezdů přes hřebeny a už se dostáváme do Turčianských Teplic, kde konečně jíme. Kapustnica a Halušky jsou jasná volba. Nakoupit na snídani a sehnat nějaké ubytování a jde se spát.
Středa 11.7.2012
počasí : polojasno
Šéďa a Tlumič
Budíček v 4:15 a v 5:15 vyrážíme směr Velká Fatra. Cca po hodince dojíždíme Vlaďku, je to neskutečná ženská s obrovskou výdrží a neskutečným morálem. Klobouk dolů před ní. Začínáme stoupat do Fatry. Je to strašná dřina , ale neskutečně nádherná příroda. Moje srdce bikera a horolezce plesá a mě se derou slzy do očí. Emoce jedou na plné obrátky. Za tu všechnu námahu a dřinu kterou jsme doposud prožili, tohle prostě stálo, boží. Čeká nás asi nejtěžší kopec, který by mohl trumfnout i KrkonošskouVýrovku. Výstup na Smrekovicu, šlapeme 1000 výškových metrů na 6 km. Teda spíš tlačíme, protože tohle se jet fakt moc nedá. Konečně jsme na vrcholu. Cestou se pořád potkáváme s fotografem Jánem, který nás za pomoci svého stroje KTM neustále prodásleduje, filmuje a fotí. Má krosku, takže se dostane opravdu skoro všude. Jedeme přes nejhezčí vesničku Slovenska Vokolinec, kde je krásná lidová architektura. V 16:00 dorážíme do Ružomberoku, kde konečně jíme. Vyrážíme směrem na Liptovský Hrádek, ale podmáčené bahnité louky a jejich zrádné nabalující se bahno nás brzdí v postupu, musíme tlačit a cíle sice dosáhneme, ale do Liptovského Hrádku dorážíme až v 22:00, kde spíme.
Čtvrtek 12.7.2012
počasí : po dešti, zataženo a teplota tak 12°C
Šéďa a Tlumič
Z Hrádku vyrážíme směr Poráč. Je po dešti a louky jsou mokré, takže okamžitě máme opět mokré boty a začíná nám být zima. Nandaváme pytlíky na odpadky, které vezeme sebou na nohy a hned je to lepší. Kolem poledne se začíná drát skrz mraky trochu sluníčko a začíná to být veselejší. Bohužel né pro mě. Tenhle den se mě nedaří a já prožívám svoji krizi. V Poráči zastavujeme na pivo a já opět zjišťuju, že měknu. Nééé, kdy už tohle peklo jménem Schwalbe skončí? Při sundání kola zjišťuju, že plášť je jak řešeto, takže dávám nový plášť, který sebou vezu. Vyměněno. Přejíždíme hřebeny a v Margečanech opět další defekt. Povolil flastr na duši, což jsem zjistil až poté, co jsem záhy ještě jednou píchl. Zdeněk pokračuje dál sám na chatu Hrešnou, s tím, že ho dojedem. Mám krizi jako hrom a defekty mě úplně zlomily.Tlumič navrhuje přespat v místě a to je pro mě vysvobození. Nakonec spíme v motorestu na Benzíně, jíme a připravujeme se na zítřek.Den D!!!
Pátek 13.7.2012
počasí : polojasno, telota okolo 20°C
Šéďa a Tlumič
Do cíle nám zbývá 200 km a já už ve spánku programoval svoje tělo, že dneska to dotáhneme do finishe, děj se co děj, ale Tlumič o tom nechce ani slyšet, že je to nesmysl. Vyrážíme proto v 5:30, směrem na chatu Hrešnou. Po 2 hodinách, dorážíme na chatu. Zdeněk se sem včera hrabal 4 hodiny a okamžitě dáváme další snídani, dneska je třeba dát tělu pořádný palivo, aby to zvládlo. Takže ovesná kaše a toasty s nutelou, byly jasnou volbou. Valíme dál a já jsem čím dál tím víc přesvědčen o tom, že to dneska dokážem.Docela valíme, ale zase žádnej sprint, aby jsme vydrželi. Tomáš pořád pochybuje, že to dáme. Cesta pěkně odvaluje, až ke krámku, kde kupujeme oběd: ( 6 rohlíků, 20dkg šunky, jogurt, 3 banány, pivo a nějaký tyčky) Po vydatné obědu míříme dál a zastavuje nás až první brutální brod, který začíná jakousi skládkou, strží a řeka v tomhle místě by se spíš hodila k potápění, než k brodění.Po snesení kol k vodě a opětovném vynesení, volíme variantu po proudu. Řeka tam vypadá mělčí. Dereme se přes kopřivy a už brodíme.I tak je voda zase do půli stehen. Jsou tu kluci s Defenderem, takže si celé to divadlo a naše trápení pěkně natáčí a skvěle se při tom baví. Až na nás? Zase mokré boty. Chvilku cca 10 km zase jedem a přijíždíme ke druhému brodu, který je ještě nepřehlednější a vůbec není jasné kudy jít, nebo spíš kudy vylézt. Všude strašně vysoký kopřivy, vysoký asi 2 metrový břeh a křoví. 10 minut mapuju bez kola důkladně dno řeky a volím asi nejlepší variantu. Pomáháme si s Tlumičem do vysokého břehu. Sám by měl člověk asi starost to zvládnout a dereme se dalších 500 metrů směsí kopřiv a roští, než dojdem na pole. Po té pokračujeme po strništi. Od této chvíle se drbu jak blázen. Kopřivy jsou prostě svinstvo. Chvíli po 18:00 dojíždíme do vesničky Remetské Hamré, dáváme závěrečné pivo a už i Tomáš začíná věřit tomu, že by jsme to mohli zvládnout. Čeká nás už jen pohoří Vihorlatu, kde můžou být opět medvědi a pak už jenom 20 km do Sedlice. Touha být v cíli a mít to už za sebou mě neuvěřitelně motivuje a jede se mě jak na začátku. Celý Vihorlat šlapeme, žádný tlačení a adrenalin dokazuje, že z těla dokáže vymačkat i to poslední co tam zbývá. Při překonávání druhého hřebenu se stmívá a my nasazujeme čelovky a opět začíná kapat. Budeme to mít stylové, jako na startu. V dešti vyjeli, v dešti dojedou. Už vyjíždíme do Úlic a schází nám asi 13 km po silnici do Nové Sedlice kam dorážíme společně na 12-13. místě v čase: 12 dnů,22 hodin a07 minut. Obrovská úleva , že už je to za námi. Jdeme se konečně najíst do místní hospůdky a oslavit borovičkou a do hajan.
Sobota 14.7.2012
Šéďa a Tlumič
Balení a loučení se s táborem CP4 nebo finisch 1000 miles a okolo poledne míříme autobusem do Humenné, kde si musíme koupit lístek do ČR. Vlak odjíždí v 19:40. My i ostatní závodníci co dorazili do cíle ráno dáváme poslední večeři v SR a už míříme do ČR, kam by jsme měli dorazit ráno.
Martin:
Poslední zprávy zní, že Martin Projel Demanovskou dolinou a teoreticky by mohl dorazit až do Liptovského Hrádku, kde přespí. Držte mu palce.
Neděle 15.7.2012
Šéďa – právě sedím už nějakou chvilku doma a dopisuju poznámky o závodě. Na jednu stranu jsem rád, že už to pro mě skončilo, ale na druhou bych se do závodu hned vrátil. Taky jsem tyhle slova nechápal, když jsem je loni četl, ale když to člověk prožije, tak pochopí o čem celá tahle akce je. Ještě jednou díky všem za organizaci, zázemí atd., tohle všechno uspořádat. Díky.
Martine makej, držím tě palce a hlavně v pořádku dojeď.
Pondělí 16.7.2012
Martin: Vyrazil brzy ráno z chaty Hrešná u Košic. Chtěl tento den závod dojet až do cíle, ale na cestě ho zbrzdily dva obtížné brody přes řeku Ondavu a Laborec. Martin byl na jejich zdolávání sám a oba brody s věcmi a kolem plaval jako jeden ze 4 závodníků, kteří závod dokončili. První brod přeplavával 5x a strávil zde 1h a druhý brod přeplavával 4x a díky neprostupným kopřivám a vysokému břehu na druhé straně mu jeho zdolání zabralo 1,5h. Zdržení v brodech a na rozbahněných polích způsobilo, že Martin dojel za stmívání do lesů Vihorlatu, další medvědí oblasti. Pohyb v tomto pohoří v noci, je zakázaný a tak Martin přenocoval poblíž silnice v turistickém přístřešku a závod dokončí zítra ráno po rozednění.
Úterý 17.7.2012
Martin: Z turistického přístřešku vystartoval okamžitě po rozednění, tedy asi ve 4hod ráno, přejel Vihorlat a na snídani už byl v 36km vzdáleném cíli závodu 1000 mil v Nové Sedlici, kterým projel v 7:20. Kluci co dojeli včera ještě spali, a tak jej v cíli přivítal jen pořadatel závodu Honza Kopka. Po vydatné snídani, Martin neváhal ani chvíli a vydal se s klukama na 25km dlouhý pochod na skutečně nejvýchodnější bod Slovenska – Kremenec (trojmezí Polsko-Slovensko-Ukrajina).
Úterý 24.7.2012
Děkujeme Všem, kteří nám v závodě fandili, posílali povzbuzující SMS a věřili, že dojedeme všichni do cíle tohoto náročného závodu. Martin připravuje podrobný článek s jeho deníkem. Většinu závodu absolvoval sám a tak jeho putování zahrnuje neuvěřitelnou spoustu příhod a historek. Zatím zpracoval 6 dní a již teď je to 9 stránek A4 textu. Je na co se těšit! Sledujte naše stránky, jakmile Martin příhody dopíše, bude článek zde ke stažení.
XIII. International MTB marathon Malevil Cup 2012 – 17.6.2012
Prestižní marathon horských kol Malevil Cup 2012 se kromě tradiční součásti seriálu Marathon man Europe pyšnil letos také konáním Misrovství Evropy v maratonu horských kol 2012, vypsaný evropskou cyklistickou federací UEC. To slibovalo silnou účast evropské maratonské špičky. Elitní bikeři s mezinárodní licencí byli sice od kategorie hobby odděleny a startovali o 30min dříve. Nicméně 105 km dlouhá mistrovská trať pro muže a 95km dlouhá trať pro ženy, byla naprosto stejná i pro ostatní závodníky z kategorie hobby. Možnost porovnat si výsledný čas závodu s evropskou špičkou je samo o sobě velkou motivací k účasti na tomto závodu. Z našeho teamu jsem se do Jablonné v pod Ještědí vydal tentokrát sám.
Vzhledem ke vzdálenosti a startu již v 9 hod ráno, jsem se vypravil na závod již v sobotu. Na ranči Malevil jsem si na golfovém trávníku postavil stan v provizorním kempu a zaregistroval se. Díky loňskému umístění se mě podařilo získat „divokou kartu“ , a obdržel jsem žlutý puntík na číslo, opravňující ke startu z první vlny. V sobotu probíhal závod ve sprintu, ale příliš závodníků nezlákal. Zajímavé bylo představení prvních 10 evropských a českých favoritů a favoritek a slovnostní předání jejich startovních čísel. Z mužů byli představeni: s číslem 1. ruský reprezentant Alexey Medvedev, 2. Fin Jukka Vastaranta, 3. Němec Tim Böhme, 4. Rakušan Alban Lakata, 5. Švýcar Urs Huber, 6. Čech Kristián Hynek, 7. Španěl Marc Alemany Trayter, 8. Řek Periklis Illias, 9. Čech Jiří Novák a 10. Francouz Thomas Dietsch. Z žen se bohužel slavnostního předání čísel všechny favoritky nezůčasnily, ale ujít si ho nenechaly: s číslem 1- 4 ?, 5. Švýcarka Alexandra Clement, 6. Portugalka Ana Antunes, 8. Polka Magdalena Sadlecka a 9. Češka Pavlína Šulcová.
Sobotní den byl stylově zakončen hromadným sledováním Česko – Polského zápasu probíhajícího Mistrovství evropy ve fotbale na velkoplošné obrazovce pod širým nebem.
To be continue…..
Aimtec Okolo Plzně – 10.6.2012
Seriál Cyklomaraton Tour 2012 zavítal v neděli 10.6.2012 do Plzně. Konal se zde čtvrtý ročník závodu Aimtec Open Race okolo Plzně. Zázemí závodu bylo situováno do prostoru u Sv. Jiří na Doubravce. Připraveny byly dvě hlavní trasy. Delší měla 50 km a kratší 28 km. Kromě závodů pro dospěláky pořadatel připravil také dětskou trasu tzv. Pigyádu. Tu tvořil 700m dlouhý okruh, na kterém nechyběl ani brod přes potůček. Vypsány byly kategorie i pro děti do 6 let a tak si na své přišly i nejmenší děti.
Počasí v neděli neslibovalo nic hezkého. Obloha byla zatažená a od devíti začalo celkem vydatně pršet. Přes rozmary počasí přijelo ale hodně závodníků. Obdiv zaslouží především nejmenší děti, které startovali v dešti v 10h. Za náš team bojoval Tlumičovo tříletý Ondra. Kapitán Lipánek vypustil děti na trať a za doprovodu skandujících rodičů vyrazily děcka na odrážedlech a malých kolech vstříc trati. Na mokré trávě a v dešti to byl nejen pro děti vyčerpávající výkon. Ty nejmenší na plastových tříkolkách využívali dovoleného pohonu v podobě tlačení svých rodičů. Ondra se pral s tratí statečně akorát při přejezdu brodu to pojal příliš akčně a při vjezdu do vody otočil řídítka do pravého úhlu. Následoval efektní pád do vody nejen Ondry, ale ušetřen nebyl ani Tlumič, který o kolo svého synátora zakopl. Za umělecký výkon a provedení by si jistě zasloužili 10b. Přesto Ondra nakonec vybojoval krásné 14. místo v čase 4:06.
Půl hodiny před polednem startoval závod dospěláků společně na tratích 28 a 50km. Za náš team jsme startovali na dlouhé trase v hojném počtu: já, Tlumič, Víťa, Václav Čejka a Míra. Šéďa bohužel startovat nemohl, protože jej stále ještě zlobilo znavené koleno z desetihodinovky. Přesto přijel a zhostil se role teamového fotografa. Na startu jsem stál poměrně daleko. Odhadem asi na 120 místě za čárou. Tlumič s Mírou byli ještě dále a kde byl Víťa a Vašek nevím. Po startu se začalo hned stoupat na Chlum a tak se začal peloton pomalu a jistě natahovat. Na úzkých silničkách se ze začátku moc předjíždět nedalo jak tam bylo husto, ale jakmile to jen trochu šlo, předjížděl jsem i přes vysokou trávu a dral se vpřed mezi výkonově podobné závodníky. V podstatě až nahoru na Chlum jsem stále někoho předjížděl. Nahoře jsme se sjeli s Víťou a pustili se do sjezdu. Mokré kořeny docela hodně klouzaly a tak byla na místě obezřetnost.Ještě jednou jsme projeli areálem závodu a pak už jsme se tam až do cíle neukázali. Přestože bylo po dešti a nebo během závodu trochu i pršelo trať byla velice rychlá a pestrá. Nechyběly singlíky kolem potoka Třemošné, zajímavé byly sjezdy lesní hrabankou a nebo pasáž kolem Hromnického jezírka. Většinu závodu jsem táhnul skupinku asi 4 závodníků, ke střídání se nikdo moc neměl. Až někde za Údolím dutých hlav se dvojice závodníků za mnou utrhla a jeli dopředu. Jenže nějak špatně sledovali trasu a po chvíli z ní sjeli. Ještě jsem na ně stihl křiknout a rázem jsem byl ze skupinky zase první. Rozhodl jsem se jim trochu ujet, abych je pořád nevezl v háku za sebou. Dál jsme pokračovali jen ve dvou. Z Žichlic do kopce jsme se začali poctivě střídat a pár soupeřů jsme společně ještě udolali. Velkým překvapením pro nás bylo, když jsme na 35km předjížděli vedoucí holku! Až k Věžce jsme pokračovali ve dvou, ale tentokrát se karty otočili. Obávaný obtížný sjezd byl přehrazený páskou a tu správnou objížďku jsme tentokrát netrefili my. Předjela nás dvojice které jsme předtím ujeli. Dál už jsme pokračovali zase ve 4 (já, Víťa a dva soupeři). Na Bílé Hoře nasadil jeden soupeř zezadu do cílového útoku. Začal jsem jej stíhat, ale nasadil moc brzy takže mu po chvíli trochu došlo a dal se předjet. Víťa kontroloval situaci za mnou. Ve sjezdu k ptačí lávce se přede mnou objevil důchodce a tak jsem musel trochu zbrzdit. Toho využil Víťa a předjel mě. Za lávkou mě předjel ještě jeden soupeř. Vjel do brodu přede mnou a pak už následoval finiš do cíle. To jsem si nenechal líbit a tak jsem jej v cíli ještě přespurtoval. Rval jsem to ze všech sil až střílel řetěz, ale podařilo se.
A jak to vlastně dopadlo?
Závod na 50km trati dokončilo 289 bikerů a bikerek
Vyhrál Milan Spěšný v čase 1:46:06
z našeho temu byl nejlepší Víťa který dojel na 34 místě absolutně a 6 v kategorii s časem 2:03:25
v těsném závěsu jsem dojel já, tedy na 35 místě absolutně a 14 v kategorii s časem 2:03:31
Vašek Čejka dojel na 61 místě absolutně a 21 v kategorii s časem 2:10:33
Tlumič dojel na 69 místě absolutně a 27 v kategorii s časem 2:12:06
Míra dojel na 136 místě absolutně v čase 2:29:02 a znamenalo to pro něj 2 místo v kategorii bikerů nad 100kg !
Zde jsou k vidění kompletní výsledky závodu Okolo Plzně 2012.
