Archiv rubriky ‘Závody’
Jarní Bahno 1. závod – K. Vary, Linhart, 23.3.2013
Ač to tak venku zatím nevypadá, podle kalendáře je tu již jaro a s ním i kultovní Karlovarský bikový seriál zvaný Jarní BAHNO. Přestože se jede již dvanáctý ročník, zůčastnil jsem se závodu letos poprvé. První závod se jel na Doubské hoře v Karlových Varech. Už po příjezdu autem na parkoviště k lesní restauraci Linhart mě zatrnulo. Teploměr ukazoval -4°C a v lese byla regulérní ledovka. Bylo jasné že na trati tomu nebude jinak.
Před startem jsem si jel celý závodní okruh dlouhý 7,3km s převýšením 160m cvičně projet. Začínalo se u rybníka Linhart, kde zároveň ve srubu zvaném Rybářská Bašta probíhala prezentace. Startovalo se do kopce na lesní cestě směrem ke zřícenině kostela sv. Linharta. Ještě před ním, ale trať uhnula na lesní pěšinu vedoucí k restauraci. Byla nepěkně uklouzaná od závodníků, kteří startovali dříve. Těsně před restaurací se vyjíždělo přes velkou bahnitou louži zpět na cestu. Následovala jedna pravá zatáčka po cestě a hned okruh uhýbal vlevo do terénu. Tentokrát k lomu nad Doubí. Tato část trasy byla nejtechničtější a zároveň nejzábavnější. Členitá pěšinka začínala sjezdem po kořenech nad lom a pokračovala pasáží mezi kameny, kterou ukončil prudký výšvih na hranu lomu. Následoval sjezd korytem a pěšinkou kličkující mezi stromy. Ta vyústila na zledovatělé lesní cestě s vyjetými kolejemi. Zatáčelo se na ní doprava takže při větší rychlosti se kolo dostávalo spíše do levé koleje. Ta však byla šikmá a udržet se v ní na ledu, bylo takřka nemožné. Pamatoval jsem si toto místo a při závodě jsem pak raději po sjezdu takřka zastavil a jezdil pravou kolejí, která byla rovnější. Zakrátko se vjelo z cesty opět do lesa, tentokrát na pěšinku mezi pařezy, následovanou sjezdem po smrčkovém klestí z těžby dřeva. Tato pěšina vyustila na Tuhnické lesní cestě, na kterou se odbočilo vlevo a hned na další křižovatce lesních cest se uhnulo vpravo na Doubskou cestu. Zde byla nejrychlejší část okruhu. Včas se však muselo začít brzdit, protože sjezd končil ledovkou a pravou zatáčkou. Pokračovalo se výjezdem k rybníku Linhart. Polovina byla po cestě, ale druhá část výjezdu vedla mezi smrčky, kde díky stínu bylo stále spusty zledovatělého sněhu a hodně to zde podkluzovalo. Zde nás ještě překvapila hluboká bahnitá louže. Ta byla předzvěstí, že zakrátko budeme na úzké kořeněné hrázi rybníka. Pokračovalo se dlouhým výjezdem k hájence Diana a pak sjezdem po pěšině pod skálou zvanou nad Malým Versailes. Hezký kličkovaný sjezd byl po zásluze potrestán drsným ledovým výšlapem zpět k Dianě. Objezd jednoho padlého kmenu a několik dalších cest uzavíralo okruh. Tolik k trati a nyní k průběhu závodu.
Startoval jsem ve 14:30 s poslední skupinou třech nejpočetněji zastoupených kategorií: můžu, elite a masters 1 . Jeli jsme čtyři kola. V prvním okruhu byla trať ještě hodně zledovatělá a více než nám pro jízdu na kole by zřejmě seděla rychlobruslařce Martině Sáblíkové. V prvním kole jsem se pohyboval odhadem tak na 7 místě. V druhém okruhu jsem několik závodníků předjel. Pak vysvitlo sluníčko a trať začala povolovat. Z jarního ledu se najednou vyklubalo bahno. To v kombinaci s vodou a mrazem vytvořilo perfektní stavební hmotu, která se lepila všude na kolo. Ještě v druhém kole jsem byl schopen řadit, přesmykačem. Ve třetím již nikoliv. Beznadějně zamrzl. Naštěstí na druhé placce, na kterou jsem jezdil převážnou část okruhu. Ve třetím kole mě pronásledovali dva závodníci. V rychlé pasáži se dostali přede mě. Z kopce jsem nebyl schopen na střední placku točit nohama rychleji. Ve výjezdu jsem pak ztracené dva fleky vydobyl zpátky. Pronásledovali mě i celé čtvrté kolo, ale to už jim řazení asi zamrzlo taky, takže se naše pozice nezměnila. V závěru čtvrtéhokola jsem dojel a předjel ještě dva závodníky, ale ve sjezdu k cíli mě to vrátili. Cílem jsem projel v čase 1:29:32, na 1. místě v kategorii masters 1.
Celkově shrnuto. Pořadatelé připravili pěkný závodní okruh a počasí namíchalo nevyzpytatelnou ledovo-bahnivou trať. Všichni jsme se shodli, že na trati byly i místa, kde to neklouzalo.
Ledový kafe – 9.2.2013
Jsou to již tři roky kdy se poběžovická parta Silný kafé, poprvé rozhodla uspořádat zimní závod horských kol v zasněženém Českém lese. Ani letos jsem si nenechal tento ojedinělý závod ujít.
Zimní počasí je velmi nevyzpytatelné a do poslední chvíle nebylo jasné co nám zima v den D – sobotu 9.2.2013 nachystá a jak moc ledový to letošní kafe vlastně bude. František z pořádajícího teamu se ze všech sil snažil najít odpověď na tuto otázku dlouho dopředu sledováním renomovaných internetových serverů předpovídajících počasí. Nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost, to jak bude se nejpřesněji stejnak člověk dozví až v sobotu ráno. Hned po probuzení kouknu z okna a vidím parádní chumelenici a na teploměru rtuť co atakuje -3°C. Hurá padá sníh pojedeme na… Né sáně nechávám doma, ty se do kopce musí tlačit. Jedeme sáňkovat na kolech do Českýho lesa na ledové kafe 
.
Vyzvedl jsem Vaška v Plzni, naložili jsme kola na střechu auta a přesunuli se do Hory sv. Václava. Již cestou byla docela sranda pozorovat v chumelenici nechápající pohledy ostatních řidičů, chodců či policajtů na střechu našeho vozu mířícího do hor. Po hodině jízdy jsme na místě. V malé vesničce už to tou dobou žilo a vládla zde úžasná přátelská atmosféra. Ostatně jako na všech akcích kafařů.
Do penzionu Pohoda, který poskytl všem závodníkům a pořadatelům zázemí jsme došli pro čísla. Pak jsme se jeli trochu projet do kopečka na Šidlákov a zjistit jak moc to klouže. Už pár šlápnutí na mém závodním biku prozradilo, že jsem na „něco“ zapomněl. Po zimním závodě v Hradci jsem vyměnil na kole řetěz, ale od té doby jsem jezdil měsíc jen na jiném kole – zimáku. Nový řetěz tedy ještě neseděl a celkem solidně střílel. Co se dá dělat, budu se s tím muset nějak poprat. V duchu jsem se uklidňoval, že se třeba zase polovina závodu půjde pěšky a nebo poběží jako loni a řetěz nebude tolik potřeba.
Krátce před jedenáctou se pod startovním obloukem seřadilo rekordních 50 závodníků včetně jedné odvážné ženy. Po chvíli bylo odstartováno a já si nechávám odjet čelo závodu. Nemohu se pořádně opřít do pedálů. Řetěz se na mých pastorkách chová jako by tam nebyly zuby. K první zatáčce závodu z udržované cesty do terénu vjíždím v druhé polovině startovního pole. Alespoň se nemusím tolik obávat, že mě kolo podjede na ledu hned v první zatáčce. Cestou do kopečka hledám šaltrem pastorky co nebudou tolik střílet. Kulometnou palbou za kterou by se nestyděl ani slavný akční hrdina rambo plaším soupeře kolem sebe. Sláva je naladěno – ten největší pastorek vzadu nestřílí, ale zase to na něj moc nejede. Kmitám nohama jak večerníček a snažím se předjíždět alespoň soupeře, kteří se začali v hlubším sněhu bořit. Po louce se jede naštěstí docela pomalu, takže to stíhám ukmitat a ještě sem tam někoho i předjet.
V Načetíně jsme najeli na rovnou udržovanou asfaltku. Zkouším řadit těžší převody a sjet čelo závodu. Celkem to jde, na rovině to tolik nestřílí. Snad si řetěz sedne. Trasa prudce uhýbá doleva na Sezemín a následuje první sjezd do údolí Mlýnského potoka. Na to že se jede po asfaltu na kterém je led překrytý čerstvým prašanem se jede na můj vkus až moc rychle. Získávají borci co nad tím nepřemýšlí. Za Sezemínem vjíždíme do lesa a začínáme stoupat na Lysou horu. Pohybuju se asi na 5 místě a k Vranovskému sedlu jsem se dotáhl až na prvního závodníka. Řetěz si naštěstí začal sedat. Ve sjezdu mě předjíždí dvojice závodníků z Rotor teamu. Jirkovi to v prudké levotočivé zatáčce ve sjezdu podjelo a padá k zemi. Na Malou skálu tak jedu na třetí pozici. Začínáme se škrábat na Škarmanku. Letos se to tu podařilo traktoru protáhnout a tak se dá jet hodně vysoko v sedle. Sněhu přibývá a v nejvyšším bodě trati je třeba stejnak trochu popoběhnout. Dolů se to dá jet, ale občas člověka rozhodí hlubší závěj. Ve sjezdu mě předjíždí Vašek Hlaváč, který se se svými snad metrovými řídítky vládne lépe svému stroji. Než sklesáme do Novosedelských Hutí předjede mě ještě Jirka Mandaus.
Ve vsi se moc neohřejeme a hned se točíme zpátky do kopce na Starý Herštejn. Ve stoupání jsem předjel Jirku. Zasněženou cestu křižují potoky a ledové plotny. Těžko vybírat stopu. Na ledu to klouže, a stříkající voda z potoka mrzne na přehazovačce, která pak přestává pracovat. Naštěstí se pořád ještě stoupá. Řadím lehčí převody a tahem lanka se daří zmrzlou přehazku rozhýbat. Na Liščích domkách předjíždím Vaška a začínáme sjíždět na Šidlákov. Občas mě to v závěji na loukách nepříjemně rozhodí a jistější Vašek mě zase bere. V následujícím kopečku mu to zase vracím a snažím se mu ujet. Sjezd do Šidlákova byl lemován nějakými sochami ze dřeva a železa. Naštěstí jsem žádnou neobjal. V Šidlákově vjíždíme na zledovatělou cestu posypanou štěrkem. Do cíle v Hoře sv. Václava zbývají 2km z kopce. Nemám velký náskok nad Vaškem a tak musím jet hodně rychle, aby mě nedohnal. Tyhle dva kiláky do cíle byl hroznej adrenalin. Konečně vidím oblouk cíle a šikanu před ním. Jak tam ale v té rychlosti ze zledovatělé cesty zatočím je třeba rozmýšlet hodně dopředu, abych nespadl v poslední zatáčce.
Cílovou bránou jsem projel v čase 1:32:56 na třetím místě absolutně a překvapivě druhý ve své věkové kategorii . Zvítězil Josef Fiala s časem 1:31:43. Za náš team startoval také Vašek Auterský, který si dojel pro krásné 10. místo absolutně a 8. místo v kagorii v čase 1:49:20. Největším hrdinou závodu byl kamarád Čeněk Vávrovec, který celý závod dokázal absolvovat na stařičkém favoritu s krosovými pláštěmi. Závodu se letos zůčasnilo 46 dobrodruhů a všichni včetně jedné ženy, která si zaslouží náš obdiv, dorazili do cíle. Zde jsou kompletní výsledky Ledovýho Kafe 2013.
Co říci závěrem? Jako účasník všech třech ročníků Ledovýho kafe můžu trochu srovnávat. První rok nás jelo jen pár, jestli si dobře pamatuji tak 18, byla celkem velká zima a hodně sněhu. Druhý ročník byl ve znamení velké oblevy, těžkého mokrého sněhu ve kterém se nedalo pomálu chodit natož jezdit na kole. Přesto do toho šlo asi 35 závodníků a všichni co se dostali tenkrát do cíle si opravdu hrábli na dno svých fyzických i psychických sil. Důkazem o tom je fakt, že loni i první závodník měl o více než hodinu horší čas než letos. Díky mrazivému počasí byl ten letošní ročník nejpodobnější tomu prvnímu. Jen se to tentokrát jelo obráceně. O Vzrůstající zájem o tento závod dokládá skutečnost, že letos se přihlásilo celkem 55 bikerů, 3 z nich se odhlásili před startem a 6 jich nedorazilo na startovní čáru z důvodu nemoci.
Organizátorům závodu velice děkujeme za uspořádání této naprosto ojedinělé akce. Zázemí, značení a vše okolo jste měli perfektně zvládnuté.
Článek o závodě i s pěknou fotogalerií je možné najít také v Domažlickém deníku. Zde je k vidění další fotogalerie ze závodu Ledový kafe 2013.
Winter okolo Hradce – 5.1.2013
Okolo Hradce v malé zahrádce, zpívá se ve známé lidové písničce. Podle písně by tam měly růst tři růže. Nicméně tuto sobotu mělo pro bikery spojení těchto slov zcela jiný význam. Konal se zde již čtvrtý ročník zimního bikového maratonu s názvem Winter Okol Hradce 2013. Toho se v závislosti na počasí většinou zúčasňují největší nedočkavci bikových závodů v nové sezoně. Rozhodl jsem se spestřit sobotu a na závod jsem se vydal.
Z našeho teamu jsem byl jedinný. Samotnému se mě nechtělo jet přes polovinu republiky autem, a tak jsem do Hradce jel vlakem. Sice to znamenalo stávat už ve 4 ráno, ale zase jsem mohl spát cestou. Krátce před devátou jsem byl v Hradci na hlavním nádraží ze kterého to bylo na start závodu u rybníka Biřička necelých 8 km. Akorát na rozjetí a probuzení. V restauraci jsem si vyzvedl číslo, vrchnímu svěřil batoh s náhradním oblečením a vydal se prozkoumat trať. Ta je dlouhá 20km a je namotaná v okolním lese. Jede se jedno nebo dvě kola. Já pojedu obě. Asi 100m po startu je brod pod rybníkem Biřička. Není hluboký, ale na namočení nohou od stříkající vody to stačí.
Letošní počasí příliš zimu nepřipomínalo. Bylo kolem 8°C, žádný sníh a led a tak se na startu sešla necelá dvoustovka závodníků včetně pár eliťáků.
Start těch co pojedou dvě kola byl naplánován na 11:00. Závodníci na jedno kolo startovali o deset minut později. Krátce před jedenáctou jsem se postavil s prvníma borcema pod oblouk jenže ostatní chtěli být také první a tak se stavěli před nás a v době startu jsem se ocitl kdesi ve čtvrtině startovního pole. V jedenáct je odstartováno a peloton vystřelil raketovým tempem na trať. Je vidět že všichni počítají s tím, že závod je krátký a tak jedou od začátku neskutečnej kalup. Než se vzpamatuju jsem někde v polovině startovního pole a mířím do brodu. Ledová voda mě probere a začnu do toho taky dupat. Přijde první kopeček, kde se snažím předjet co nejvíce lidí a zajistit si lepší pozici. Jelo se většinou po zpevněných lesních cestách a občas i mimo ně. Bylo celkem mokro po raním deštíku a tak to někde v bahně i hodně klouzalo. Zhruba v polovině prvního kola jsem dojel asi 6 člennou skupinku, kterou jsem pronásledoval. Pozice se různě střídaly, žádné jiné závodníky už jsem před sebou neviděl a tak jsem se rozhodl jet dál s touto skupinou. Někde na 16km když jsem jel na posledním místě ve skupině udělal první závodník ze skupiny chybu a odbočil na špatnou cestu. Stáhnul při tom všechny s sebou mimo trať. Nutno podotknout, že ho tam svedla oranžová šipka na stromě, která nepatřila našemu závodu. Brzy jsme zpozorovali, že chybí mlíko na stromech a otočili se zpět na trať. Rázem jsem byl ze skupinky první. Dotáhnul jsem stříddavě s jedním borcem vláček do prostoru cíle prvního kola. Kde hlásili že jedu na 21 místě.
Tak hurá do druhého kola. Brodík umyl trochu bahno z kola a v táhlejším kopečku za ním se naše šestičlenná grupa rozpadla na dvě půlky. Jel jsem s tou první až k rozbahněnému úseku v polovině okruhu. Tam mě kolo nějak neposlouchalo a vyjel jsem mimo stopu. Soupeři mě poodjeli asi o 50m, ale nemohl jsem je v tom rozbahněném úseku dohnat a postupně mě ujeli. Ještě mě dojeli a předjeli dva zezadu než jsme se dostali zase na pevnější podklad. Snažil jsem se je dojet, ale už se mě to až do cíle nepodařilo. Nicméně předjel jsem jiné čtyři závodníky, kterým v závěru druhého kola docházely síly, takže odhadem jsem o pozici nepřišel.
Cílem jsem projel v čase 1:45:16 na 21 místě absolutně a 6 v kategorii se ztrátou 13:08 na vítěze, kterým se stal Tomáš Tvrdík z teamu Toyota Dolák. Ten obě kola obkroužil v čase 1:32:06. Zde jsou kompletní výsledky závodu Winter Okolo Hradce 2013.
Nějaké fotky dodám později.
Novoroční závod na Žďár u Rokycan – 1.1.2013
Do nového roku je třeba vykročit tou správnou nohou, a nebo rovnou pedálem. Cyklisté a běžci tak učinili již po patnácté při tradičním Novoročním závodě do vrchu Žďár u Rokycan. Pořadatelské otěže pevně svírají ve svých rukou Sparťanští organizátoři a dělají to pořád stejně dobře. Závod získává rok od roku na věhlasu a stává se téměř kultovní záležitostí.
Letos nám počasí přálo a bylo jako na jaře. Slunečno teplota kolem 8°C na slunci i o trochu víc. Tak jako loni jsme jeli na místo startu po vlastní ose, cca 25 km a vyjížďka to byla opět parádní. Po ovárku, jednohubkách a troše alkoholu se nešlapalo ze začátku zrovna nejlépe, ale když jsme dorazili na místo startu, bylo už mé tělo připraveno na výkon. Dorazili jsme kolem 12 hodiny. Zaregistrovali se a jeli prozkoumat trať. Start byl naplánovaný na 13.00 a já si opět začal říkat proč jedem jedem tuhle infarktovou záležitost, kde v závěru Vaše pumpa jede na plné obrátky a plíce lapají po vzduchu.
Závod je specifický tím, že startují současně běžkyně, běžci, bikerky a bikeři. Vzhledem k poměrně suchému počasí jsem tušil, že letos, stejně jako loni by měli mít kola navrh. Jenže při pohledu na běžce a jejich vysoustružená lýtka mě bylo jasné, že mohou překvapit a dát cyklistům na frak. Blíží se 13hodina a z úst Zdeňka Rubáše padá startovní povel. Já a Martin jsme na začátku lajny, Tomáš hned za námi a Maruš někde uprostřed pole. Všichi vyrážíme vpřed. Cesta vede z Rokycan po červené turistické značce polní cestou do mírného kopce k úpatí lesa a odtud začíná stoupat k vrcholu Žďáru. Martin se trhá s vedoucí skupinou a začíná se mě vzdalovat. Polňačka se jede docela v pohodě. V lese projíždíme otevřenou závoru a začínáme stoupat po lesní cestě. V zatáčce sjíždíme z cesty a pokračujeme rovně stále po červené TZ a terén začíná houstnout. Pěšinu kdosi oproti loňsku zasypal stavební sutí a cihlami. Zde začíná ustřelovat moje stařičká kazeta. Když ale nejedu moc silově, tak drží. Přichází kamenné koryto, které se střídá s kořeny. Tady už všichni tlačí a mě dohání Tlumič a stoupáme spolu. Po tomto úseku se dá opět jet. Tlumič mě předjíždí a dere se vpřed. Snažím se ho následovat, ale zaseknutý řetěz mě vyřazuje ze hry. Takže zařazuji nejlehčí převody, šplhám vzhůru a snažím se držet pozici. V těchto místech nás začínají předbíhat první běžci. Následuje úsek nad skalní stěnou, kde se profil trochu narovná a odtud stoupání až do cíle. Předjíždí mě ještě jeden soupeř a já za pár metrů protínám pomyslnou cílovou pásku.
V prostoru cíle a po celé délce trati je mnoho fanoušků a atmosféra a povzbuzování je super. Počkáme až všichni dojedou a doběhnou, s kamarády si popřejeme všechno nejlepší do Nového roku a pomalu se vracíme ke startu kde proběhne vyhlášení výsledků.
Závodu účastnilo 24 bikerek a bikerů a 14 běžkyň a běžců.
Nejrychleším cyklistou byl Jan Rajchard – 15:47 a nejrychleší běžec Petr Minařík – 19:04
Za náš tým jsme dopadli následovně:
3.místo Martin Vít – 17:02, 12 místo Tomáš Tůma – 20:23, 14 místo PetrŠedivec – 20:50 a něžné pohlaví za náš tým hájila Marie Váchalová – 27:54. Kompletní výsledky najdete zde.
A co říci závěrem? Tak jako loni, jedná se o infarktovou záležitost, jsou to sice jenom blbé 4km do kopce, ale kdo to nejel nebo neběžel, neví o čem je řeč. Záhul od začátku až do konce, jede se na krev a člověk si hlavně ve vrcholových partiích sáhne na dno. Jinak super atmosféra a perfektní organizace a zazemí od pořadatelů za což jim patří velký dík. A hlavně všichni co fandí cyklistice, běhu nebo sportu všeobecně se na vrcholu vždy sejdem a popřejem si vše nejlepší a to je asi ta hlavní myšlenka tohoto závodu.
Kokosový Noční Rejs – 7.11.2012
(Závod – cca 6.1km, převýšení 180m)
Dnešní volba padla na 7.ročník Kokosového nočního rejsu v Radčickém lesíku, poslední akcí kluků od Kokosáků. Tady ani tak nejde o závodění, jako spíš o poslední setkání na závodní trati a rozloučení s letošní sezonou. Za náš tým letos jeli jenom Dejv a Tlumič.
V 17.30 vyrazil první závodník na trať a lesík v okolí zámečku v Radčicích se pomalu začal rozsvěcovat od přibývajících bajkerů, kteří startovali po 30 sekundových intervalech. Všichni už dnes mají pořádná výkonná světla, takže z dálky všech 11 startujících tvořilo na trati efektního světelného hada. Závod se jede za úplné tmy, na 4 kola, přičemž jeden okruh měří 1530 m a má převýšení cca 45 m. Trať byla překvapivě suchá a příjemně šustila při přejezdu všudypřítomného spadaného listí. Byl to fofr jako vždycky a 4 kola uběhly jako voda. Vítězem letos byli dva borci, což se ještě nestalo. Náš Dejv a Kuba Vaněk v čase: 22:16, Tlumič dojel na pátém místě v čase: 23:17. Následoval přesun do hospody Na Potravinách kde se trochu popilo a pokecalo .
Kompletní výsledky všech 11 závodníků a více o závodu zde.
Závěrem bych chtěl poděkovat Norbajzovi a Milošovi za označení trati a chuť, tenhle podnik znovu uspořádat.
Počasí: Zataženo, teplota 8°C
Účast: Dejv,Tlumič
Běh okolo Radyně 2012 – 6.10.2012
Tenhle víkend hájil barvy našeho týmu pouze Dejv a takhle to viděl.
Tak jsem se po sedmi letech opět odvážil na tradiční domácí běžecký závod na Radyni. Běh okolo Radyně pořádá Horolezecký oddíl Tj Union Plzeň, letos již 47. ročník.
Na startu pod hradem Radyní se v sobotu ráno sešlo za krásného slunečného počasí asi 36 závodníků, z toho 2 horolezci (jako nečlen ČHS jsem se tentokrát do této kategorie nemohl zařadit) a 13 mužů. Závodníci v těchto dvou kategoriích běželi 2 kola, ostatní (ženy, veteráni, žáci) 1 kolo. Délka okruhu je asi tak 3750 m, tj. vychází to na 7,5 km.
Start byl hromadný a všichni to v úvodním seběhu po asfaltu řádně napálili. Měl jsem co dělat vůbec předběhnout žáky. V rovinaté pasáži jsem brzy poznal, že špici neudržím a dál si držel vlastní tempo. Výběh lesem přes kořeny zpět na Radyni byl výživný, ale tempo jsem ještě udržel. Pěkný mezičas 15:15 a v seběhu vizuální kontakt se špicí. Za mnou nikdo.
Ve druhém kole mi začalo trochu docházet. V rovinaté pasáži jsem se šetřil a nečekaně mě předběhl jeden borec. K mému úžasu jsem ho nedokázal ani udržet. V závěrečném výběhu jsem se při jeho stíhání vydal ze všech sil, aniž bych se k němu jakkoliv přiblížil. Do cíle jsem doběhl osamoceně šestý v čase 32:09. I tak spokojenost.
Běh Nepomukem 2012 – 22.9.2012
Tuto sobotu se konal již 2. ročník běhu Nepomukem, který začíná nabírat na popularitě a věhlasu. Původně jsem o tomhle víkendu nic neplánoval, protože jsem měl v plánu řezat dřevo na topení na zimu. Když jsem měl v pátek telefon od Petra Brože, hlavního organizátora tohoto závodu zda v sobotu dorazím, nedokázal jsem říct ne a bylo rozhodnuto.
Martin s Maruš vyrazili na Tour de Brdy do Strašic a já letos prvně poběžím a rovnou na závodech .
Kolem 14:30 jsme se Šárkou dorazili do Nepomuku, kde už to žilo čilým závodním ruchem. Prezentace a v 15 hodin začínal start nejmenších závodníků na trati 1000m. Následoval start o trochu starších závodníků, kteří se vydali na 1500m dlouhou trať. Už se blížila 16 hodina a plánovaný start hlavní dospělácké kategorie na trati 5000m. Šárka mě dělala psychickou podporu a plnila roli fotografky. No a já začal pochybovat do čeho jsem se to zase nechal ukecat? Blíží se start a všech 38 závodníků a závodnic je narovnáno pod startovním obloukem a vyčkávají na startovní výstřel. „Prásk“ a je odstartováno. Vydávám se na trať a razím si cestu vpřed.Psychika je nabuzená, tělo neví co to sním udělá. Z areálu stavebnin vyrážíme směrem k Nepomuskému náměstí. Držím se vpředu, ale tempo, je hodně vysoké.Z náměstí míříme k Zelené hoře a při klesání začínám ztrácet zatím skvělou 4. pozici a začínám se propadat polem vzad. Před Klášterem je občerstvovačka, kterou nevyužívám a následuje otočka zpět do Nepomuka a mě začínájí trochu docházet sily, nebo spíš tuhnout nohy. Předbíhají mě další závodníci a hlavou se mě začínají honit myšlenky kolik ještě zbývá do cíle? S cedulí Nepomuk se ve mně začínají mobilizovat zbytky sil a já začínám stoupat zpátky přes náměstí ke stavebninám. Poslední kopeček a už sbíhám do cíle, který probíhám celkově na 9. místě v čase: 21:19. Závod vyhrál Marcel Beran v čase: 18:23.
Následovalo vyhlášení vítězů s hodnotnými cenami, za které by se nemusel stydět nejeden celorepublikový maraton a tombola.
Co říci závěrem? Závod byl super, všechna čest a příští rok určitě znovu dorazím a možná i něco natrénuju. Organizátorům bych chtěl poděkovat, popřát hodně energie do dalších ročníků a stejný elán s jakým tenhle závod dělají, protože tuhle sobotu to v Nepomuku žilo. Jen tak dál. Celkové výsledky a více fotek můžete zhlédnou zde.
Tour de Brdy 2012
V sobotu 22.9.2012 se konal ve Strašicích šestý ročník závodu Tour de Brdy. Trasa dlouhá 67km vedená převážně po asfaltkách vojenského újezdu Brdy je určená převážně závodníkům na silničních kolech. Salo se ale již tradicí, že pořadatel vypisuje také kategorii pro horská kola. Trasa pro horská kola, oproti silniční verzi, zavede bikery také na terénější úsek kolem Padrťských rybníků. Nejen možností poměřit si síly se silničáři je tento závod unikátní. Ani letos jsem této výzvě neodolal a vypravil se zazávodit si do Strašic. Počasí příliš nepřálo a celkem vydatně mrholilo. Přesto se na start postavilo dost závodníků. Účast byla mezinárodní a kromě čechů startovaly také švýcarské a polské teamy.
Zázemí závodu bylo stejně jako loni v restauraci Berten, nedaleko strašických kasáren. Start byl naplánován na 13:00. Oproti loňskému hromadnému startu všech kategorií najednou se letos startovalo po kategoriích. Na čelo pelotonu se seřadili muži na silničních kolech a jejich doprovodná vozidla. Následovaly je ženy na silničních kolech a opět doprovodná vozidla a až na úplném konci pelotonu bylo místo pro bikery. V jednu se dal peloton do pohybu a jelo se za zaváděcími vozidly na ostrý start. Ten byl kousek od rozcestí u Padrťského potoka za Strašicemi na cyklostezce směřující do kopce na Okrouhlík. Nejprve odstartovali muži na silničních kolech. S minutovým odstupem je následovaly ženy na silničkách a asi po dalších 2 min jsme odstartovali my na bikách.
Na začátku se jelo docela piánko. Asi jsme podvědomě nechtěli silničářům zkazit radost a dohnat je hned v prvním kopci . Jel jsem na čele střídavě s dalšími závodníky a postuně jsme se dostávali do tempa. Ve stoupání z Kvaně na Hejlák asi na 10km jsme dohnali doprovodná vozidla a ženský peloton na silničkách. Nechtělo se nám za nimi zpomalovat, tak jsme je spolu ještě s dalšími asi 4 závodníky na bikách předjeli. Pro horskou prémii na 14km kterou tu měli silničáři vypsanou jsem z bikerů vyjel první, ale pro nás vypsaná nebyla, takže ostatní nesoutěžili. Nahoře za to Tomáš Kozák s Petrem Stehlíkem vzal a postupně mě ujeli a do cíle už jsem je neviděl. Z kopce na Obecnici jsem to hnal co to šlo. Moje rychlost atakovala 60km/h, ale přesto mě eliťačky na silničkách dojely – já už rychleji fakt točit nemohl. V kopci nad Obecnicí jsem je zase dojel. Nechtělo se mě vyvážet za nimi v háku a tak jsem šel zase před ně. Asi se čtyřmi jsem se takto střídal v podstatě až k Červenému vrchu, kde bylo na 40km rozdělení tratí. Silničáři pokračovali po cestě rovně na hráz Dolního Padrťského rybníka já jsem unul na MTB trasu, která vedla po cyklostezce přes hráz Horního Padrťského rybníka. Najednou jsem byl sám a závodil jen se sebou. Na cestě bylo po deštích spoustu louží s červenou hlínou a tak netrvalo dlouho a byl jsem zadělanej od hlavy až k patě. Následovalo trochu kořenů a oslizlá dřevěná pěšina u Horního rybníka. Nad rybníky se trasy opět spojily. Silničáři to měli o 1,3km kratší takže čelo dámského pelotonu mě asi ujelo. Dojel a předjel jsem jen několik odpadlíků z mužského silničního pelotonu. V šotolinovém sjezdu na Trokavec mnoho silničářů řešilo defekty. Prohnal jsem se kolem na biku a ani jsem je nestihl počítat. Z Trokavce až do Skořice jsem jel sám, neviděl jsem nikoho před sebou ani za sebou. Až ve Skořici jsem předjel dalšího silničáře. Do cíle ve Strašicích zbývalo 15km a předposlední kopec. Věděl jsem, že jedu v bikách na třetím místě, ale netušil jsem jak daleko je za mnou další biker. Takže jsem si těch patnáct kiláků docela slušně dával. Proletěl jsem kolem Třítrubeckého zámečku a ve Strašicích netrpělivě vyhlížel odbočku na starou dlážděnou tankovou cestu přes kasárny – poslední kopec. Nikoho jsem za sebou ani před sebou neviděl, ale přesto jsem se snažil ještě zmáčknout a zaspurtovat si sám s časem do cíle. Tím jsem projel za 2h:6min:56sec (čistý čas), a obhájil tak třetí místo v bikách. První byl Tomáš Kozák a druhý Petr Stehlík.
Za náš team startovala ještě Maruš Váchalová, která si v ženských bikách dojela pro krásné druhé místo.
Zde je možnstáhnout si kompletní výsledky Tour de Brdy 2012. Tady je fotogalerie od Petra Drechslera.
Rallye Sudety 2012
Rallye Sudety je jeden z nejstarších českých MTB maratonů a podle mnohých je označována jeho 115km dlouhá a technicky náročná trať s převýšením více než 3100m za nejobtížnější závod horských kol u nás. Již 18 ročník tohoto kultovního závodu se jel v sobotu 8.9.2012 v Teplicích nad Metují. Akce je již tradičně zařazena jako finále Českého poháru v MTB maratonu a nejinak tomu bylo letos.
Nepodařilo se mě sehnat žádného parťáka a samotnému se mě autem přes celou republiku jet nechtělo. Rozhodl jsem se proto pro cestu vlakem. V pátek jsem sbalil do batohu jen to nejnutnější, přivázal jsem spacák pod sedlovku, karimatku na řídítka a přesunul se na kole 15km na nádraží v Rokycanech kde mě ve 12:30 jel vlak. V Praze jsem přesednul na rychlík Metuje, který mě vyplivnul kolem 17 hod v Malých Svatoňovicích a zbylých 20km do Teplic jsem dojel na kole. Cestou jsem si typoval místa vhodná pro noclech a ukládal si waypointy seníků, posedů a podobných přístřešků, kde bych mohl do soboty složit hlavu.
V Teplicích to tou dobou již žilo. Skočil jsem si nejprve pro číslo do kina, pak jsem koupil poukázku na „bikerskou snídani“ v infocentru a nakonec proměnil jeden z kupónů z tašky za páteční večeři v podobě gulášovky. Ve stanu jsem potkal spoustu známých tváří, mimo jiných také tři mílaře. Jirka Švorc mě dal typ na volné ubytování v chatkách u penzionu Metuje tak nebylo co řešit a noc jsem strávil tam.
Ráno jsem se probudil v chatce číslo 13 a zřejmě její negativní aura zapůsobila na můj bike a do rána mě ušlo přední kolo. Ještě před snídaní jsem tedy musel krom jiného lepit defekt. Ve stanu na náměstí už byly nachystány švédské stoly, takže o palivo před náročným závodem nebyla nouze. Během snídaně mě ušlo přední kolo znovu a mě se zhostila nejistota. Nechtěl jsem riskovat, problémy s ucházejícím kolem během závodu a tak jsem raději koupil u servismana novou duši a těsně před závodem jsem ji měnil. Čas najednou letěl jako splašenej a startovní pole se pomalu začínalo plnit. Naštěstí jsem měl z loňska vyjetou první vlnu, takže jsem měl pozici na startu zajištěnou zelenou nálepkou na číslu.
Úderem osmé se ozval startovní výstřel a necelá tisícovka nažhavených bikerů a bikerek se vydala vstříc nástrahám náročné 115km či kratší 60km trasy. Popisovat do detailu celou trasu nemá smysl, jednak by to bylo na román a stejnak není nad osobní zkušenost – to se prostě musí zažít. Závod vede v blízkém okolí Teplických a Adršpašských skal, Broumovskými stěnami a nebo přes stolové hory Bor a Ostaš. Na trase je nezpočet náročných sjezdů a výjezdů. Pro svoji náročnost je proslulý především sjezd z Hvězdy, kde je každoročně velká divácká kulisa tešící se na akční podívanou. Aby toho nebylo málo začalo krátce před startem pršet.
Na začátek se jelo převážně po zpevněných cestách, ale zato pořád do kopce. Na rozehřátí to bylo slušných 250 výškových metrů až pod Čapí vrch. Snažil jsem se držet vpředu, ale nechtěl jsem to hnát hned v prvním kopci naplno takže jsem se pomalu propadal mezi „své“ soupeře. V prvním kamenitém sjezdu z Liščí hory na Adršpach jsem zjistil, že jsem se propadl ještě málo. Způsob jakým borci kolem mě letěli dolů byl pro mě nepochopitelný až nebezpečný. Když mě jeden z hrbů na cestě poslal ve vysoké rychlosti na přední kolo raději jsem zvolni a nechal ambiciózní borce ujet. V Adršpachu už jsem byl opravdu mezi svými soupeři, se kterými jsem byl schopen jet do kopce a moc neztrácet z kopce. Během závodu se naše pozice různě měnily. Někdo získával v technicky náročných sjezdech. Mě seděly více výjezdy. V makadanovém sjezdu z Bukové hory defektilo asi pět lidí. Tady se opravdu vyplatilo jet opatrně, mě naštěstí nová duše na předku a zánovní plášť vzadu nezradily po dobu celého závodu. Ve Vernéřovicích jsem na občerstvovačce chytnul banán a pokračoval s chutí dál po trati. Jelo se mě dobře a závod jsem si opravdu užíval, z trati si toho ale moc nepamatuji. Soustředil jsem se hlavně na to abych se někde nezmrzačil. Na kochání se krajinou nebyl čas, člověk musel být stále ve střehu a občas jsem musel sledovat každý metr tratě. Zajímavý byl průjezd tunelem pod železnicí v Bohdašíně, za kterým následovalo stoupání Příkrou strání až do Honského pasa, kde byl první mezičas. Tím jsem projel v čase 1:25:47. Následoval náročný výjezd na Hoňský Špičák. Dál se pokračovalo po hřebeni Laudonovými Valy až pod Strážnou horu. Spoustu zábavy přinesl terén v Broumovských stěnách. Kamenité chodníky s mokrými kameny adhezi plášťů příliš nesvědčily. Jeden ze třech nejtěžších sjezdů jsem raději seběhl. Zajímavé při tom bylo, že jsem v ten okamžik nebyl pomalejší než soupeř, který to jel. Ještě na mě zezadu křičí, hezky „Štybar“ to není cyklokros… Dál jsme jeli docela dlouho spolu. Celej netrpělivej jsem se nemohl dočkat toho nejtěžšího sjezdu z Hvězdy. Ten přišel až na 90km. Všude spousty skandujících diváků , dodávali všem na odvaze. Pustil jsem se do toho, ale stejně jako loni jsem asi v polovině sjezdu najel na velkej šutr vlevo. Následoval asi 0,5m skok a do toho jsem se už neodvážil. Tak jsem to raději zbrzdil a seskákal zbytek „na kamzíka“. Kolega za mnou to dal, přesto mě ale moc neujel. Za chvíli byl na pařezu nápis „A je to…“ a já si mohl konečně oddychnout, že ta nejtěžší pasáš je zdárně za mnou. Do cíle už to bylo co by kamenem dohodil, tedy asi 25km. Jenže to by to nesmělo být přes Ostač, která taky ještě pěkně potrápila. Když jsem se konečně ocitl na asfaltce po které jsem do Teplic v pátek na kole přijel, uvědomil jsem si, že cíl už je opravdu za rohem. Začal jsem si hlídat pozici. V dálce byl za mnou jeden soupeř a před sebou jsem nikoho neviděl. Ve sjezdu ke kostelu pany Marie v Teplicích mě dojel. Následoval už jen sjezdík kolem zábradlí a přes mostíky do parku. Tady jsem byl připraven nasadit do finiše, ale soupeř byl v zadu v lepší pozici a zahájil závěrečný atak dříve. Až do zatáčky před cílem jsme jeli na stejné úrovni. V závěrečném 100m spurtu jsem to rval až mě přeskočil řetěz po velkém převodníku a můj poslední soupeř mě dostal.
Cílem 115km dlouhé trati jsem projel na 95 místě absolutně a 51 v kategorii v čase 6:18:59.3 a splnil jsem si tak svůj cíl dát to do 100 místa. Celkem dlouhou trať dojelo 642 závodníků. Zvítězil Jiří Friedl, který trať proletěl za neuvěřitelných 4:43:20.6. Zde jsou kompletní výsledky Rallye Sudety 2012 na dlouhé trati.
Přeštická padesátka – 8.9.2012
Po středečním 105km švihu a čtvrteční noční jízdě jsem jel na padesátku s pocitem, že mé nohy nestihnou dokonale zregenerovat. S rostoucím počtem závodníků na startovní čáře mé nohy úměrně tuhly. Proto jsem se zařadil zhruba do poloviny startovního pole. Má taktika byla postupně se dostávat dopředu. Po odtroubení závodu se dal štrůdl cyklistů do pohybu směrem na Řenče. Trasa závodu se skládala ze dvou cca 20km okruhů a jednoho okruhu kolem vrchu Střížov. Prvních deset minut bylo kritických, přes snahu držet se zpátky nešla tepovka pod 180. Na šestém kilometru se trasa stočila do lesa a zároveň začalo první menší stoupání. Velkým překvapením pro všechny byla zavřená závora na šotolinové cestě ve sjezdu, naštěstí viditelná z dostatečné vzdálenosti. Začal jsem vyhlížet občerstvovačku, která uzavírala první kolo. V rychlosti jsem do sebe nasoukal banán a s pocitem, že vím, co mě čeká jsem dostal husí kůži a začal pořádně závodit. Postupně jsem doháněl soupeře a po druhé občerstovačce následovala odbočka směr cíl. Příjemné překvapení na cestě nabízel retardér složený z klád napříč cesty. Volba přeskoku se nevyplatila, vlivem malé rychlosti jsem obtiskl zuby převodníku do jedné z klád a nebyl jsem sám. Cca kilometr před cílem jsem dohnal borce z Epic-Nýřany a dostal se před něj. Následovaly hezké singly a konečně cílový areál v dohledu. Ve snaze vytvořit si náskok jsem za to vzal. K mému překvapení byla v areálu zhruba ještě 500m objížďka . V závěrečném spurtu mě už došly síly a nakonec jsem souboj se soupeřem prohrál o délku kola.
Závodu se na 50km trati zúčastnilo 130 závodníků a 13 závodnic. Jako první dojel v čase 1:54:18 Radomír Šimůnek, následován Jirkou Reehem a Tomášem Kozákem. Za náš tým jsem jel jen já Václav Auterský – 31. místo celkově a 21. místo v kategorii v čase 2:15:40.
