Radyně bike team

Archiv rubriky ‘Závody’

Druhé pokračování XC seriálu Jarní bahno 2014 se konalo v sobotu 29.3.2014 v Karlových Varech.  Závodní okruh byl namotán na kopci u Tří křížů. Nebyl to dlouhý okruh, měřil jen 5,5km. To co z něj ale dělalo obtížnou trať byly dvě nekonečná příkrá stoupání a několik drsných sjezdů. Během jednoho okruhu se nastoupalo slušných čtvrt kilometru do výšky. Počasí přálo, sluníčko krásně prohřívalo les, a tak se dalo konečně vyrazit v krátkém dresu a kraťasech. Pro cyklistu jasná známka že jaro je skutečně tady!  Na startu u altánu na rozcestí Pod třemi kříži se vystřídala během dne pěkná řádka závodníků všech věkových kategorií.  Start té mé byl ve 14:30. Jeli jsme celkem 4 kola.

Startovalo se do kopce na vyhlídku Tři kříže.  Po startu klasika, všichni jsou plní sil a tak do toho hned od začátku dupou naplno. Jedou se těžký převody a kopec klade slušnej odpor. Je jasný, že tenhle okruh bude hodně bolet. U Tří křížů se kopec na chvíli zlomí, ale na krátkém pozvolném sjezdu po asfaltu si nikdo z nás moc neodpočne a trasa uhne do dalšího kopce. Tentokrát je to výšlap po kořenech a kamenech na Otovu výšinu. Je to sem od startu necelej kilák, ale drsných 75m do výšky. Přesto to v prvním kole bylo málo na to, aby se pole závodníků nějak výrazně natáhlo. Držíme se celkem pohromadě a první borci se pouští po hlavě do prvního příkrého sjezdu po stráni v lupení. Těsně přede mnou někdo letí v kotrmelci i s kolem dolů ze stráně. Uf ještě že mě ukázal kudy ne. Dolů je to v hrabance fofr a těsně pod sjezdem překáží statný strom, před kterým se musí uhnout na cestu vpravo. Ještě kousek dolů po cestě k rozcestí pod Goethovu rozhlednu a první nastoupané metry jsou nenávratně přetaveny do brzdových kotoučů.

 Obkroužíme kopec Jedlina a je tady další atraktivní sjezd po kořenech a kamenech. Navíc několikrát překřížený zrádnými odvodňpvacími muldami, které ve vetší rychlosti jezdce spolehlivě katapultujou přes řídítka. Několik borců to i s kolem přeskočí, já raději volím jistější a trochu pomalejší projetí po levé straně kde jsou muldy menší. Aby toho nebylo málo je tento sjezdík na výjezdu zakončený asi 20m blátivým úsekem. Tady si kolo jede jak chce a neradno mu do toho nějak moc kecat.  Což se mě nelíbí

Spadneme až na nějakých 520m výškových. Dál pokračuje okruh zprvu vrstevnicovou cestou, která se pozvolna mění v pěšinu s čím dál tím náročnější stoupáním po kořenech. Několik utahujících serpentin nás dokonale prověří. Je tu stoupání na nejvyšší bod trasy, kterými je se svými 638m Goethova vyhlídka. V prvním kolem jedu v těsném závěsu za Pepou, ale pak přijde pokračování vršku v podobě přejezdu trávou zarostlého singlíku, na kterém to vůbec nejede. Pepa mě trochu podskočí a až do cíle už jej nejsem schopen dohnat. Od Goethovi vyhlídky následuje další tzv. orgastický sjezd. Padáme dolů napříč serpentinovou pěšinou která nahoru vede. Je tu spousta koření a občas i nějaký schod přes šutr. Dokonale to tu protáhne vidlici. A tomu kdo zůstane sedět v sedle možná i něco jinýho.

Po překonání tohoto rozdrncaného úseku pokračuje okruh sjezdem po Turgeňevovo stezce. Ta byla letos díky těžbě dřeva plná velkého volného kamení a štěrku. Byl to hodně rychlý sjezd s několika nebezpečnými zatáčkami na štěrku a nechyběly ani vyhrabané odvodňovací žlaby, ve kterých nejeden závodník prorazil zadní kolo.  Spadli jsme znova pod kopec u Tří křížů až na 500 výškových metrů.  Následoval prudký výšlap k altánu u rozcestí u Třech křížů a tím se okruh s 250 výškovými metry uzavíral.

V druhém kole mě  dojel Radek a celé druhé kolo mě pěkně šlape na paty. Nechci mu být lehkou kořistí a tak se snažím držet do kopce vysoké tempo. Jenže Radek je bojovník a nechce to vzdát, kdykoliv se kouknu za sebe vidím ho jak je zakouslej do řídítek a rve to nahoru stejně jak já. Ani ve sjezdech se naše pozice nezmění, z čehož mám radost. Že už bych konečně nebyl ve sjezdech tak marnej jako dříve? Spíš ale Radek nece jít do rizika mě v tom terénu předjíždět.

Do třetího kola vjíždíme spolu a rvem to znova na Otovu výšinu. Zas to hodně bolí, ale vyjedeme nahoru společně. Do sjezdu vjíždím první a volím variantu kličkou snižující první padák na kterém jsem viděl hned v prvním kole kotrmelec soupeře. Radek do toho jde po hlavě direct a dostává se přede mě. Chytám malou díru. Snažím se jí stáhnout, ale už to nejde. Mám z jízdy ve vysokém témpu už totálně odkysličenej mozek a přestávám se soustředit na trasu. Nedá se nic dělat musím trochu zvolnit. Nějak mě hlava ve třetím kole úplně zradila, nejsem schopen ani určit kolikátý jedu kolo a podvědomě si myslím, že už asi to poslední. Radka vidím stále kousek před sebou a tak se jej snažím do závěrečného kopce ještě dojet. Jenže pak mě dojde, že je to asi teprve třetí kolo. Zeptám se přihlížejícího diváka kolikáté jedem kolo, ale odpověď jsem nezjistil. Tak se to snažím zjistit z času. Věděl jsem, že první kolo jsme obkroužili za 18 minut a kousek a teď je 56 minuta. Ale vypočítat 3 x 18 s tepy na max mě dělá velký problémy. Kdo to nikdy nezkusil, neuvěří jak je lidskej mozek bez kyslíku blbej. Po notně dlouhé době mě to sepne a hlava vyplivne číslo 54. Tak sakra to je teprve třetí kolo, tak to čtvrtý už bude úplně na palici. Zase do toho krpálu a to už se hodně zajídá. Radek je celé čtvrté kolo na dohled, ale už jej dohnat nedokážu. Snažím se tedy alespoň neztratit svojí pozici a kontroluji situaci za mnou. Ve výjezdech vidím v dohledu Honzu odhadem tak půl minuty za mnou. Vjíždím do posledního kopce a mám radost, že alespoň toto místo uhájím. Ikdyž už melu z posledního, vykouzlím ještě úsměv pro fotografa.

Do cíle dojíždím na třetím místě v kategorii G – Masters 1, s časem 1:16:50. Na druhém místě v mé kategorii dojel Radek s časem 1:16:12 a zvítězil Pepa s časem 1:14:22. Nejrychlejším mužem na čtyřech okruzích byl Tomáš Kozák, který stihl trať obkroužit za 1:10:21.  Kompletní výsledky z druhého závodu Jarního Bahna 2014 jsou k dispozici zde.

Za krásné fotky ze závodu děkuji Bobovi (2. závod od BoBa), Pepínovi (2. závod od Pepína) a Olze (2. závod od Olgy Pulchartové).  Organizátorům patří zasloužený dík za přípravu opravdu náročného a pěkného XC okruhu. Těším se na viděnou na okruhu u Letního kina!

Po roce jsem opět vyrazil na jih na netradiční závod pořádaný bikery z Poběžovic. Letošní zima příliš mnoho sněhu nepřinesla, tak se dalo čekat, že letošní Ledový kafe bude tak trochu bez kofeinu. Měkké hnědé bahno sem tam přikryté sněhovou pokrývkou bylo přece jenom oproti minulým ročníkům, kdy se kolo tlačilo sněhem polovinu trasy, trochu jiným šálkem. Přesto se na startovní čáru neváhalo postavit 43 bikerů. Na závod jsem vyrazil s novým rámem se zvědavostí, jak obstojí v závodním režimu. Zaváděcí čtyřkolka připravená, 3..2..1.. START! Pedály se zacvakly a začalo se dupat. Za čtyřkolkou vyrazil první “motorka“ Tomáš Kozák a postupně se startovní pole přesunulo asfaltkou na louku a do stoupání do pole. Tady mi čelo závodu zmizelo z dostřelu. Snažil jsem se jet svoje tempo a nepřepálit začátek. K tomu předjíždět vláček závodníků mimo vyjeté koleje spíš vedlo k zaboření kol do bahna a zpomalení. Na dalším šotolinovém úseku jsem zařadil vyšší stupeň a dral se vpřed. S rostoucím počtem ujetých kilometrů a nastoupaných metrů přibývalo v lese zledovatělých úseků. Maximálně jsem se soustředil na šlapání, abych šlapal „na kulato“ s každým prokluzem se ztratila zbytečně energie a hlavně kolo začalo plavat a ztrácelo směr jízdy. V těch největších stoupáních už však nezbylo nic než seskočit a běžet po svých. Ve stoupání s prosvítajícím asfaltem jsem předjel několika člennou skupinu a pokračoval sám. Za polovinou tratě začalo klesání. Na zledovatělé cestě protnuté úseky s hlubším sněhem nezbylo nic než se pomodlit a poslat to tam. Za normálních okolností by tu normální člověk kolo vedl a to ještě někde po mechu mimo zledovatělou cestu. S pekelným soustředěním a přibrzďováním ve stylu ABS jsem absolvoval sjezd, avšak v dalším stoupání mi při tlačení dojel borec s lepší adhezí gum. Další úsek sjezdu jsme zvládni spolu, při vjezdu do vesnice ho na bahně pomalu začalo předjíždět zadní kolo a poroučel se k zemi. O kousek dál paradoxně na suchém asfaltu za prudkou vracečkou se ptám dalšího borce, co se sbíral ze země, jestli je v pohodě a pokračoval jsem do závěrečného táhlého kopce. Přitom jsem se přibližoval k jezdci Velosportu, ale když už jsem od něj byl na dvacet metrů, nezbylo mi nic jiného, než opět běžet jako cyklokrosař a borec mi zmizel za horizontem. 31km dlouhou trať zdolal jako první Tomáš Kozák v čase 1:15:20 s odstupem 17 minut dojela tříčlenná skupina Bešta, Hlaváč, Krejčík a já, se ztrátou půl minuty na pátého Baiera dojel na 6. místě absolutně a 4. v kategorii. Čtvrtý ročník se pořadatelům opět vydařil, perfektně značená trať a pohodové zázemí v penzionu Pohoda.

Kompletní výsledky a fotogalerie k nalezení zde:  Ledový kafe 2014 a  Ledový kafe 2014 už zná vítěze – FOTOGALERIE

Dlouholetou rokycanskou Novoroční tradicí je pokoření vrchu Žďár. Rokycanský sokol pořádal letos již 43. ročník kultovní turistické akce zvané Novoroční výplaz na Žďár. Pro sportovce je výzvou pokořit vrchol Žďáru co nejrychleji a tak pro ně vznikla obdobná akce zvaná Novoroční závod na Žďár, kterou pořádají Sparťané.  Letos se závodilo na Žďáru již po šestnácté. Síly přijeli poměřit cyklisté, cyklistky a přiběhli  také běžci a běžkyně. Specifikem závodu je společný start běžců s cyklisty.

Na letošek nám přichystalo počasí suchou a rychlou trať s příjemnou teplotou kolem 5°C, takže rekord trati který drží od roku 2008 Václav Metlička s časem 13:34 byl v ohrožení.

Na místo startu před rokycanské sídlo firmy EKO komíny s.r.o. jsme přijeli jako obvykle po vlastní ose. Šéďa s Tlumičem to vzali přes Čílinu a já jsem to vzal přes Lhůtu. Dorazil jsem asi s hodinovým předstihem a zvládl registraci  jako první. Takže se mi dostalo cti připevnit si na s na svůj stroj startovní číslo 1. Do startu který byl naplánován na 13h zbývalo ještě dost času, tak jsem se jel podívat po trati až nahoru na Žďár, abych věděl jak to letos vypadá s terénem.

Krátce po 13 hodině z úst Zdeňka Rubáše padá startovní povel. Já jsem na začátku lajny, Šéďa s Tlumičem hned za mnou. Než roztočíme kola vyrazí pár metrů před nás první tři běžci. Po pár metrech jim to vracíme.  Cesta vede z Rokycan po červené turistické značce polní cestou do mírného kopce k úpatí lesa a odtud začíná stoupat k vrcholu Žďáru. Po přejezdu mostu přes železniční trať se na čele vytvořila několikačlenná skupina. Jelo se hodně svižně a tak se skupina už na polní cestě postupně zmenšovala až jsme v ní zůstali jen čtyři. Jedu na čtvrté pozici a snažím si hlídat aby mě soupeři neujeli. Po vjezdu do lesa už mám tepovku na  maximu a se zhoršenou koncentrací trochu zaváhám při objezdu závory. Okamžitě chytám ztrátu na soupeře  asi 5m ale než vjedeme do obtížného terénu stihnu je ještě dojet. Na příkré cestě posypané stavební sutí se začíná skupinka rozpadat. Přichází rozhodující kamenné koryto, které se střídá s kořeny. První jej překonává Jan Rajchart a následuje jej Václav Viktorin, který běží s krosovým kolem na zádech. Přede mnou tlačí kolo Daniel Lukeš. Ještě se mě jej podaří v náročném terénu předběhnout a jakmile nad těžkou pasáží sedáme zpátky na kola začíná náš nelítostný boj o třetí místo. Ten nakonec prohrávám a do cíle dojíždím na bramborové čtvrté pozici se ztrátou 9s na třetího ve svém osobním rekordu na této trase. Nemohu popadnout dech ještě asi minutu po dojezdu do cíle a jsem rád, že to mám za sebou.

V prostoru cíle a po celé délce trati je mnoho fanoušků z řad turistů i známých atmosféra a povzbuzování je super. Počkáme až všichni dojedou a doběhnou, s kamarády si popřejeme všechno nejlepší do Nového roku a pomalu se vracíme ke startu kde proběhne vyhlášení výsledků.

Závodu účastnilo 15 cyklistů, 3 cyklistky a 19 běžkyň a běžců.

Nejrychleším cyklistou byl stejně jako loni Jan Rajchard – 14:09 a nejrychleší běžec byl Michal Málek  – 18:16

Za náš tým jsme dopadli následovně:

4.místo Martin Vít – 15:24, 12 místo Petr Šedivec – 19:40, 13 místo Tomáš Tůma –  19:50

Kompletní výsledky najdete zde.

Děkujeme pořadatelům za tradičně perfektní zázemí a organizaci tohoto závodu. A všem závodníkům přejeme hodně sportovních úspěchů v novém roce. Za pořízení hezkých fotografií ze závodu děkuji své stestře. Zde si můžete prohlídnout její fotografie z Novoročního závodu na Žďár 1.1.2014.

V sobotu 16.11 se konal v Letech u Prahy tradiční podzimní závod Winter Trans Brdy. Během dopoledne náves malé podbrdské vesničky zcela zaplnili závodníci, kteří se přijeli rozloučit s letošní sezonou MTB závodů. Stává se již pravidlem, že přestože bývá touto dobou už pošmourno, v Letech bude v den závodu zaručeně pěkně. Nejinak tomu bylo i letos, a tak nás na startu kromě pořadatele přivítalo také slunce, které zvedlo teplotu vzduchu na příjemných 9°C. Závodilo se na léty prověřené 44km trati.

Závod byl odstartován úderem poledne. Hned po startu se peloton vydal úprkem po cestě na most přes Berounku. Zde nás prudká levotočivá zatáčka poslala do brdských lesů a začalo se stoupat na hřebeny. Kdo Trans Brdy zná, ví že zahřívací kopec je hodně přísný. Stoupá se od Berounky, která je  zhruba 200 m.n.m až na rozcestí U Šraňku 500 m.n.m, kde je také vypsaná vrcholová prémie v podobě Palackého bankovky. Tak jako každý, se snažím vydupat kopec co nejrychleji a získat co nejlepší pozici. Peloton se rozpadá na skupinky. Asi v polovině kopce ujíždějí adepti na vrcholovou prémii. Odhadem asi 16ks. Držím se chvíli v druhé skupině, ale než dojedem nahoru podaří se mě získat asi 200m náskok. Uháním tak po Hřebench osamocen, pronásledován jak štvaná zvěř. Silná skupinka na rovinách postupně ukrajuje z mého náskoku a definitivně jej smázne někde na rozcestí U Červeného kříže. Následuje technický úsek po kořenech a kamenech. Na vlhkých kořenech to podkluzuje a získává ten kdo to úmí. Snažím se alespoň moc neztrácet. Po Hřebenové cestě přes Vrážky profrčíme kolem bývalé vojenské raketové základny, která je známá pod přezdívkou Klondajk.  Zde trasa uhýbá opět do terénu. Strmý kopec prorostlý kořeny se blbě jezdí i když je sucho a mokrý jej projede asi málokdo. Stejně jako ostatní volím raději jistější a snad i rychlejší běh s kolem. Po hřebenech dojedeme v nezměněné sestavě až ke sjezdu z kopce Charvát. Ve strmém sjezdů maskovaném spadaným lupením není nouze o překvapení. Jedu raději opatrně a tak ztrácím asi dvě místa. Trasa se ztočila a vracíme se zpátky po vrstevnicové cestě. Jedem ve čtyřech až pod kopec Vrážky. Zabahněnej řetěz se mě dole namotal na převodníky a tak mě soupeři poodjeli. Snažím se je dohnat, ale nedaří se. Až v polovině kopce předjedu jednoho odpadlíka. Pokračuju sám až nad obec Halouny, kde mě šipka pošle doprava do rokle Halounského potoka. Ta je zasypaná pokácenými stromy a rázem mě je jasné, že sem se jet němělo. Tlumím v sobě pocit zmaru a snažím se rychle rozhodnout kudy se vrátit co nejrychleji na trať. Pamatoval jsem si, že se tudy dříve jezdilo a tak jsem těch 30m klád nějak obešel a přeskákal, přebrodil potůček a po rozbahněné cestě se vrátil na trať. I tady byla trať značena žlutými šipkami na stromech a soudě podle stop od kol v bahně jsem tudy rozhodně nejel sám. Tím jsem ovšem ztratil odhadem dvě nebo tři minuty oproti soupeřům, kteří trefili správnou cestu a sjeli do Halounů přímo. Jedním z nich byl i ten, kterého jsem předtím pracně předjel v kopci a dostali se přede mě ještě minimálně další dva borci z Eurofoamu. Ty jsem dojel a pronásledoval je v těsném závěsu až k železniční trati v Řevnicích. Tady odbočili špatně. Místo doprava k propustku pod tratí pokračovali vlevo při trati k viaduktu. Ještě jsem se nechal strhnout, ale pak jsem si uvědomil že dřív se vždycky jezdilo tou myší dírou a tak jsem to hned v zatáčce obrátil. Projel jsem slavnou dírou přes singlík po louce na cestu k řece. Ta byla samá louže, takže co jsem nestihl za závod zaprasit jsem tady napravil. Ještě malá cyklokrosová vložka po schodech na most a hurá do cíle na návsi v Letech.

Cílem jsem projel v čase 2:00:44 na 24 místě absolutně a 12 v kategorii. Chtěl jsem konečně pokořit na této trati hranici dvou hodin a snad by se to i povedlo nebýt toho výletu po kládách. Asi magická třináctka na řídítkách zapůsobila svoji negativní aurou. Zvítězil Jan Škarnitzl v rekordním čase 1:39:34. Celkem do cíle dojelo 243 závodníků z 251 strartujících. Zde jsou k vidění kompletní výsledky Winter Trans Brdy 2013.

V cíli nás čekalo občerstvení v podobě guláše s místním pivem. Navíc letenští připravili opět polní kuchyni s domácími zabijačkovými pochoutkami z kuchyně mistra Šimpacha a dvě ohniště přímo na návsi pro opékání vuřtů. Výborná jelítka pečená na grilu, tlačenka i roláda neměly chybu! Pro ty co nemuseli řídit byl pro zahřátí k dispozici grog nebo griotka. Prostě parádní tečka za letošní sezonou. Vydrželi jsme s kamarády od brdských medvědů a s Janou a Karlem až do tmy. Na závěr nezbývá než poděkovat pořadatelům. Díky! Moc jsme si to užili.

Home » Winter Trans Brdy 2013 » Winter Trans Brdy 2013

Pódium pro vítěze před obecním úřadem v Letech

Krásné poháry pro nejlepší závodníky Winter Trans Brdy

Jana zvítězila ve své kategorii, Jitka třetí...

Polní kuchyně se zabijačkovými hody

Polní kuchyně se zabijačkovými hody

Opékání buřtů na návsi v Letech po závodu Winter Trans Brdy.

V sobotu 5.10.2012 se konal ve Strašicích sedmý ročník závodu Tour de Brdy. Trasa dlouhá 67km vedená převážně po asfaltkách panenskou přírodou vojenského újezdu Brdy byla vždy doménou hlavně silničních cyklistů. Pořádající Sparta však neopomíjí ani závodníky na horských kolech a již několik let vypisuje také kategorii MTB. Letošní Tour de Brdy byly navíc posledním závodem bikové Galaxy série, a to přivedlo na start nakonec více bikerů než právověrných silničářů.

Zázemí závodu bylo v osvěčené  restauraci Berten, nedaleko strašických kasáren. Start byl naplánován na 13:00. Před restaurací se sformoval peloton, na jehož čele měli čestné místo závodníci sedlající silniční kola. Následovali je bikeři závodící na dlouhé 67km trase a na konci pak bikeři, kteří se rozhodli pro letošní novinku – 28km okruh. V jednu se dal peloton do pohybu a za zaváděcími vozidly se přesunul na ostrý start. Ten byl kousek od rozcestí u Padrťského potoka za Strašicemi na cyklostezce směřující do kopce na Okrouhlík. Silniční kola měly letmý start. S minutovým odstupem byli odstartováni bikeři na dlouhou a po čtyřech minutách odstartovali nakonec závodníci na krátký okruh.

Já jsem si zvolil opět dlouhou trasu na biku. Ta byla kromě úseku kolem Padrťských rybníků stejná jako trasa pro silniční kola a vlastně úplně schodná s předešlým rokem. Letos byla konkurence opravdu silná a tak mým hlavním cílem bylo, pokořit svůj loňský čas 2:06 alespoň o minutu. Po ostrém startu bylo tempo celkem komfortní. Od prvního rozcestí se tempo začalo stupňovat a nepolevilo se až na vrchol prvního kopce Okrouhlík. Následoval rychlý sjezd na Dolní Kvaň, kde se trasa otočila znovu proti brdským kopcům. Tentokrát nás čekal Hejlák. Tempo bylo čím dál více pekelné a peloton se natáhnul. Ze zkušenosti z minulých let, jsem věděl, že si musím do konce tohoto kopce chytit nějakého „správně“ rychlého silničáře, aby bylo za kým jet v háku z kopce na Obecnici. To se mě podařilo, ale cesta dolů byla samý výmol a tak silničář přede mnou začal kličkovat jak potrefený zajíc. Nestíhal jsem na jeho prudké změny směru reagovat a tak jsem jej raději předjel. V tenhle okamžik měli biky navrch. Sformovali jsme tříčlenou bikovou skupinku a začal hon na zajíce – silničáře. Pelášili jsme dolů za nimi dobře 60 kou zakousnutý do řídítek jak hladový vlci. V Obecnici nás prudká pravotočivá zatáčka poslala na další kopec – hřeben Třemošné a Ohrádky.

Tento 4km dlouhý kopec s převýšením 200m dokonale prověří co v kom ještě je. Na začátku kopce jsem měl podle Garmina náskok proti svému loňskému výkonu asi 400m.  V polovině kopce mě můj rok starý záznam začal dohánět a když můj náskok spadnul na 200m, postavil jsem se do pedálů a rval to nahoru co to šlo, abych sám sobě ujel .  Díky tomu jsem ujel nejen sobě, ale taky jednomu ze dvou pronásledujících bikerů. Pokračovali jsme dál jen se soupeřem ze spořky a předjeli několik dalších silničkářů. Borec, kterého jsme předjeli těsně před horizontem nad Pilským rybníkem si to nenechal líbit a okamžitě nástupem odvrátil náš útok. Jenže před Pilskou přišla prudká levá odbočka, na asfaltu posypaném štěrkem nestihl rozvášněnou silnici dobrzdit a musel pokračovat kousek za zatáčku rovně. Další místo na trati kde byl bajk výhodou. Prohnali jsme se pod hrází Pilské a spadli do Dolního Lázu. Čekal nás další brdský vrchol – malý Tok. Nečekaně nás zde předjala dvojice soupeřů na biku, jejichž tempo jsme se spolupracujícím spořílkem neakceptovali a dojel nás ještě jeden biker na 29″ kole. Opět jsme sformovali 3 člennou skupinu a společnými silami, předjeli několik dalších skupinek silničářů.

Na 40km za občerstvovačkou se silniční a horská trasa rozdělila, a tak měli od nás žiletkáři na chvíli pokoj. Zatímco my jsme si to mastili po šotolině mezi Dolní a Horní Padrťský rybník, kde byl jediný asi 200m terénní úsek po kořenech oni pokračovali po silnici na hráz Dolního rybníka. Nad rybníky se trasy opět spojily. Silničáři to měli o 1,3km kratší, takže ty, který jsme předtím rozdělením doháněli nám ujeli. Nicméně ne na dlouho. V šotolinovém  sjezdu na Trokavec mnoho závodníků na silnicích řešilo defekty.Pokračovali jsme v nezměněné 3 členné formaci z Trokavce až do Skořice, kde nás čekal poslední 5km dlouhý kopec. Až na vrchol jsme dojeli pohromadě a bylo jasné, že o vítězi mezi námi třemi rozhodne až poslední kopec před cílem v kasárnách ve Strašicích. Dolů jsme se snažili všichni tři šetřit, takže to dopadlo tak, že jsme dojeli někoho dalšího na silničce a pověsili se za něj do háku. Prosvištěli jsme bez povšimnutí kolem Třítrubeckýho zámečku a vypadli z prostoru u Strašic. A už je tu očekávané poslední stoupání po velkých kostkách Strašických kasáren. Na nic jsem nečekal, vzal jsem za to hned od spodu a na velkou pilu to  rval nahoru jak jen to šlo. Na horizontu jsem odskočil soupeřům asi o 20m a náskok jsem udržel až do cíle. Tím jsem projel v čase 2:01:02, na desátém místě v bikách absolutně a na 3 místě v kategorii. Oproti loňskému výkonu jsem sám sobě ujel asi o 3km a vylepšil svůj dosavadní rekord trati o 6 min : 50s. Zde jsou k vidění kompletní výsledky Tour de Brdy 2013 biků.

Co říci závěrem: možností poměřit síly bikerů se silničáři je tento závod unikátní. Přestože bikeři v podstatě nejedeou v terénu, je pro ně závod náročný především vysokým tempem. Letos moje průměrná rychlost byla jindy nedosažitelných 31,7 km/h. Pro silničáře je závod naopak náročný především terénem – rozbité asfaltky, zrádná šotolina a dlažební kostky. Obě skupiny si však při závodě přijdou na své a za to děkuji pořadatelům.

Minulý víkend jsem se zúčastnil padesátky v Rožmitále. Článek bude v nejbližších dnech..

Zatím výsledky:

Jelo celkem 52 jezdců, zvítězil Soukup Petr v čase 2:28:54. Dojel jsem na 7. místě absolutně a 3. v kategorii v čase 2:41:37.

Tento víkend jsem trávil na vydařené aferparty závodu 1000 miles adventure na Mácháči. Páteční družení pro mě skončilo někdy ve 2 ráno. Do soboty jsem přespal zkroucený na zadních sedačkách auta. Půldenní sobotní spanilá jízda okolím Doks, slavnostní ceremoniál s předáváním triček finisherům odpoledne a večerní promítání premiéry filmu ze závodu  spolu s nádhernými fotkami nemělo chybu. Pokračovalo se vyprávěním a družením se, zase až do pozdních ranních hodin. Během rozhovoru s Martinem Klofandou, jsem se dozvěděl, že v neděli se jede „u nich“ krásný závod Trans Brody a jestli nechci taky přijet. Že prý se mě bude závod určitě líbit. Navíc prý má pršet, takže nebudou mokré brody tolik vadit . Slovo dalo slovo a já se rozhodl, že na brody pojedu. Cesta z Mácháče je dlouhá, tak proč si ji nezpestřit v polovině krátkým 50km závodem. O půlnoci jsem zbaběle opustil bujarou zábavu afterpárty a šel se raději zkroutit do auta a trochu prospat. Ráno v 7 jsem vyrazil z kempu rovnou na hřiště SK Meteor Libeř, odkud závod Trans Brody startuje.

Na hřišti jsem si vyzvedl číslo a krátce před jedenáctou už stojím na startu tohoto, „nevelkého“ závodu.  Pro ryze bikový charakter trasy se těší závod stále  rostoucímu zájmu bikerů. Letos jich přijelo více než 200. V jedenáct se spustí naprogramovaný déšť a s ním i startovní výstřel. Natěšený dav vyletí ze staru rychlostí podání tenisty Samuela Grotha (263 km/h). Naštěstí hned po startu je trasa do kopce – Lipový vrch, který úspěšně krotí sprintery. Snažím se držet hodně vepředu a udržet se kluků z Kofoly, kteří patří k jasným favoritům. Tepy okamžitě letí na max a kopec provádí důkladnou desetiminutovou selekci. Udržím se nadohled prvních závodníků až nahoru, jenže tady přichází zlomový okamžik celého závodu.

Zaváděcí motorka odbočí špatně a strhne s sebou celé čelo závodu vlevo mimo trasu na obec Radlík. Na rozcestí stojí regulovčík, který ukazuje na druhou stranu než poslední šipka. Ptám se ho kam mám tedy jet, a on mě pošle nahoru za motorkou mimo trať. Ctím pravidlo, že „policajt“ má přednost před značkama a jedu mimo trasu. Dojedu po asfaltu až k rozcestí a najednou nic, nikdo nejede za mnou ani přede mnou, žádná šipka a mě okamžitě dochází, že je to v háji a určitě jedu zle. Okamžitě to točím zpátky k rozcestí s  chytrým regulovčíkem. Po chvíli se ke mě připojí z vedlejší ulice i špic závodu, která rovněž zajela na slepou kolej. Na rozcestí tou dobou projíždí snad polovina všech závodníků, správným směrem – ale regulovčík tu už nestojí. Manko dobré 4 minuty krátce po startu moc na náladě nepřidá. Člověk se šťaví celej první kopec, aby ho vyjel mezi prvními a nakonec se propadne až někam za polovinu všech startujících.

Všichni se snaží rychle ztrátu smazat. Padáme k prvnímu brodu přes Sirotčí strouhu. Dole se marně snaží další regulovčík brzdit kamikatze jezdce. Strouha je slabé slovo na to co nás zde čeká. Potok si zde vyhloubil pořádný kaňon. Projet ho v sedle nepřipadá v úvahu. Rozvášnění závodníci slejzají z kola a po zadku sjíždí k první vodě. Tam se namočíme a po čtyřech se na druhé straně z té díry hrabeme zase nahoru.  Už vím proč se potoku říká Sirotčí – dělá z dětí bikerů Sirotky.

Následuje pasáž, kterou si dost dobře nepamatuju. Snad jen to, že to byly krásné singly kde se hodně špatně předjíždělo. Jel jsem stále absolutní křeč, abych se probojoval co nejvíce dopředu. Místo toho jsem, se ale po chvíli ocitnul zase ve středu. Jenže tentokrát přímo v geometrickém středu čech pod Ďábelským vrchem.  Ten se obkroužil, spadlo se do Záhořanského dolu a tady to začalo. Brodíme záhořanský potok tam,  zpátky, tam, zpátky atd. jak smyslu zbavení. Jedu ve skupince s Martinem Klofandou a místním Tomášem Bartschem ze Záhořanské kliky. Tomáš to tu zná a je nám dobrým průvodcem přes docela hluboké brody. Vždy nás upozorňuje:  „tenhle se jede vlevo“, „tenhle vpravo“, „tenhle má na dně velké šutry“, „tenhle tam má díry“. Prostě paráda – díky Tome!, že jsi nás tam tak hezky provedl a nenechal nás celý vykoupat. V Záhořanech bez povšimnutí míjíme občerstvovačku a mastíme to vymletýma cestama přídního parku Střed čech do údolí dalšího potoku. Je vidět, že oba dva kluci z mé skupinky to tu důvěrně znají. Vodou hodně poničenou šotolinovou cestu do údolí, ženou dolů střídavě po levé, a pravé straně. Já nemám dostatečnou odvahu to tu tak pustit, takže mě kluci poodskočí a až do cíle je už nedoženu. Dole čeká zas pár brodů, vlastně víc párů, ale už mě došly prsty na rukou takže nejsem schopen to počítat. Z údolí potoka následuje strmej krpál nahoru. Když se konečně na zoufalce dodrápu nahoru, kde stojí další regulovčík, stihnu se jej zeptat kolik lidí je přede mnou. Prý třináct. Fajn konečně vím kde ve startovním poli se pohybuju. Za odměnu mě obratem posílá zpátky dolů jiným singlem.

Občas trochu znejistím, protože značit trať zelenýma šipkama na kůře stromů není zrovna ideální. Na jednom rozcestí dokonce zastavuji a nechávám dojet soupeře za mnou, aby mě potvrdil že jedu správně. Pak mu zase ujedu a někde před Černíkama zahlédnu dalšího soupeře přede mnou. Dost dlouho ho vidím před sebou, ale ne a ne se mu přiblížit. Zkouším Vaškovo metodu „seno – sláma“, ale nepomáhá. Tak řadím těžší převody, třikrát šlápnu ve stoje zase o pastorek níž a tak stále dokola. Stejnak pořád málo, soupeř se nepřibližuje a začínáme hodně padat do Vrané nad Vltavou. Míříme na brody Zvolského potoka a strouhou dál nahoru na Zvoli. Rvu to nahoru co to jde a konečně soupeře předjíždím. Kousek před Zvolí se ukáže další. To je motivace. Podaří se mě ho s vypětím sil také předjet, ale až na asfaltu ve Zvoli. Zkouší se za mě hákovat, vypadá to že terén se teď otevře a tak si ho nechci vézt za sebou v háku. Přestože už nemůžu snažím se ho hned urvat. řadím těžšší tak dlouho dokud neodpadne. Po roviné polňačce na Libeň to valím 35 – 38 km/h a subjektivně si myslím, že se soupeřům snad i trochu vzdaluji. Jenže pak přišel sjezd po loukách k Libeňskému potoku. Trochu jsem zase zaváhal u jedné odbočky a soupeř byl hned za mnou. Odteť mě dýchal na záda až do cíle. Když poslední regulovčík řekl, že jsem 500m od cíle, vzal jsem za to ze všech sil a poslednímu soupeři ujel.

Závod vyhrál David Kníže v čase 2:07:46. Já jsem se do cíle 50km závodu dobrodil v čase 2:18:32 a těsně tak uhájil top ten absolutně a 6 místo v kategorii.  Celkem 50km závod dojelo 148 bikerů a bikerek, na startu nás ale stálo ještě o něco více. Zde jsou k dispozici kompletní výsledky ze závodu Trans Brody 2013.

Co říci záverem: Krásný závod, který množstvím brodů a náročnou singlovou tratí nemá obdoby. Nikdy předtím, jsem nejel závod s tolika brody. Mohlo jich být snad 25? Nevím každopádně tolik prstů nemám. Po závodě na mě nebyla niť suchá. To co nenamočila voda z brodů namočil déšť a nebo můj pot. Pak už klasika, umejt kolo, sebe, převléci – rizeto, limču a pokecat s kamarády. Škoda toho zaváhání regulovčíka na prvním rozcestí, který nas poslal zle. Věřím, že v tom nebyl zlý úmysl. Jinak po všech stránkách výborně zorganizovaný závod. Díky za něj.

Článek je pořád: Work In Progress. Stále věřím, že jej dopíši. Ale nemám čas toho psát tolik

První sobota v září tradičně patří bikové legendě Rallye Sudety. Letos tomu bylo již devatenáct let, kdy pěkovský nadšenec Jarda Soumar vymyslel a uspořádal v Teplicích nad Metují první závod Ralye Sudety. Technicky náročná, 110km dlouhá trať s převýšením 3150m je právem považována za jeden z nejobtížnějších závodů horských kol u nás. Akce je již tradičně zařazena jako finále Českého poháru v MTB maratonu a nejinak tomu bylo letos.

Do Teplic jsem se vypravil s partou kamarádů autem již v pátek odpoledne. V podvečer jsme dorazili do kempu Kamenec a obsadili jednu z chatek. Po ubytování jsme skočili pro čísla do nedalekého kina a povečeřeli nudle ve stanu na náměstí. Kapela Adept Blues band nám k tomu stylově hrála písničky „Táhněte do háje…“ a nebo „Kokain“ a postarala se tak o příjemnou předzávodní náladu. Chvilku jsme ještě poseděli a pak se vydali do hajan do nedaleké chatky.

V sobotu jsme se probudili do slunečného, ale chladného rána. Otázkou tak zůstávalo jak moc se obléci. Volil jsem krátkou variantu a s drkotajícíma zubama se přemístil na náměstí ke startu. V půl sedmé už bylo náměstí obklopené spoustou natěšených bikerů. Závodníci z druhé vlny se startovními čísly nad 100 se tou dobou už pomalu formovali do pelotonu. Já loni těsně uhájil stovku, a tak jsem se mohl se svým číslem 95 zařadit do první vlny, která se řadila o něco dýl.

Přesně v osm se ozval startovní výstřel a s ním vyrazili na trať i první závodníci. Hned na začátku se jelo hodně zostra. Každýmu byla po ránu velká kosa a tak se chtěl zahřát hned v prvním 5km stoupání na Váhu. Zběsilé tempo diktovala dvojice favoritů z krátké trati. Asi ve třetině kopce se čelo pelotonu začalo rozpadat na dvě části. Jel jsem v té druhé, ale i tam bylo tempo vražedné. Tepy atakovaly maximálku a do kopce se jelo na hodně těžký převody. Drak přede mnou to láme nahoru na velkou pilu a snad nejmenší pastorky. Rve to ze strany na stranu takovou silou, až mu přebhene řetěz po zubech, ztrací balanc a těsně přede mnou padá k zemi. Nechci ho přejet, tak šlajfuju přední a stáčím kolo kolmo ve směru jízdy. „Uff… ustál jsem to“: oddychl jsem si krátce po incidentu. Jenže, intenzivní smyk přes přední kolo se neobešel bez následků. Vylomil se drát ve výpletu a přední kolo chytlo osmu, že sotva projde vidlicí.

Tento víkend byl plný cyklistických akcí, já vyrazil na “ padesátku“ do Přeštic, kde se konal třetí ročník. Loni se mi závod zalíbil, trasa mi seděla, a proto jsem si jej letos nemohl nechat ujít. Start se oproti loňsku posunul do areálu Prior. Na start se do první řady postavil i loňský vítěz tohoto závodu Radomír Šimůnek ml. V duchu jsem si řekl, že se ho zkusím držet a třeba ho i porazím . Po startovním výstřelu jsme se krátkou luční cestou dostali na silnici vedoucí přes Plěňov až do Renče. Držel jsem se v první velké skupině. Počáteční tempo bylo celkem piánko, a tak jsem šetřil síly v závětří. Avšak v Renčích? Někdo vepředu práskl do koní a začalo se závodit. Pole se trhalo a vydali jsme se do lesa. Příjemný asfalt vystřídaly nepříjemné šutry. Držel jsem se v tříčlenné skupině, ale postupně jsem jim poodjel. Nastalo stoupání lesní cestou. Tady přepínám z pomyslného jízdního režimu sport na eko. Né, že bych se chtěl flákat, ale trasa má svojí specifickou náročnost.  Není tady žádný prudký sjezd nebo výjezd, ale téměř celá trasa je prošpikovaná kořeny, kameny, muldami, žlaby a spoustou překvapení pod hustou trávou. Další skupinka na dostřel, přepnul jsem opět do režimu sport kadenci šlapání jsem si udržoval pobrukováním „pravá levá seno sláma…“ Docvakl jsem se na ně a dál jsme pokračovali pohromadě. Ve sjezdu mi ujíždějí. Nechtěl jsem riskovat, tak jsem si držel své tempo.

Občerstvovačka, beru kelímek s ionťákem a hurá do druhého kola. Moje morální podpora v podobě přítelkyně na mě volala, že Šimůnek po prvním kole „dojel“ a že si jedu pro zlato. S tím zlatem to tak úplně pravda nebyla, ale ještě jsem přidal a věřil v dobrý výsledek. Jelo se mi o něco lépe než v prvním kole. Předjel jsem odpadlíka z předchozí skupinky. Na druhé občerstvovačce beru vodu a banán a vyrážím směr cíl. Ještě jsem vyhlížel parádní retardér, který loni přichystali, ale místo něho čekal o kus dál jen padlý strom. V posledním kopci sundám brašnu a dávám jí soupeři s přetrženým řetězem. Mezitím mě předjel borec z Explosive bike teamu a zmizel z dohledu. Stihne mě ještě další biker z Cyklo Pointu. Vrháme se spolu parádním singlem do cíle, kde nás čekal ještě menší okruh po motokrosové trati. Loni jsem tu prohrál ve spurtu a teď jsem si to chtěl vynahradit. V zatáčce jsem za to vzal a dupal do pedálů co to šlo. Do cíle jsem dojel se slušnou rezervou.

Suma sumárum závod jsem mě opět velmi líbil. Trasa parádní, super servis a rodinná atmosféra, kterou vytvořil Cyklistický oddíl Přeštického regionu. Jako třešnička na dortu bohatá tombola, kde si snad každý jezdec něco odnesl a ukázka vyproštění raněného z auta v podání Přeštických hasičů.

50km dlouhou trasu jelo celkem 124 bikerů a bikerek. Zvítězil Petr Šindelář v čase 1:52:28. Já jsem dojel v čase 2:12:03 na 17. místě absolutně a na 5. místě v kategorii.