Archiv rubriky ‘Závody’
Baroko maraton 2014 Plasy – aneb bez tréninku to trochu bolí
Jak již titulek napovídá, 6. září v sobotu se konal na velké louce v Plasích svátek všech běžců, kultovní Baroko maraton. Hodně jsem o tomhle závodě slyšel a většinou samá pozitiva a chválu hlavně na trať. Takže jsem neváhal a přihlásil se. Jelikož ale neběhám nijak pravidelně, naposledy někdy na jaře, tak jsem se přihlásil na poloviční trasu 21km. Limit startujících bylo 1000 závodníků a závodnic a byl naplněn již ve čtvrtek.
V sobotu jsem vyrazil do Plas s Honzou (Burákem) a jejich rodinnou skvadrou. Lucka s mladým Honzou běželi 10km a já s Burákem půlku. Zvyklej z kola jsem se řídil heslem, že je lepší bejt v předu alespoň na startu než nikde a začal jsem okupovat místo těsně u lajny.
V 10 hodin zazněl startovní povel a hlavní závod spolu s naším a masa lidí se dala do pohybu. První úvodní kolo vedlo okolo louky. Byly pro to dva důvody. Jednak aby se roztrhalo startovní pole a taky hlavně kvůli divákům, kteří dotvářeli perfektní atmosféru. Po druhém průběhu startovním obloukem se peloton ztočil do terénu a začalo se závodit. Já měl plán jasnej, udržet se Buráka zuby nehty a zkusit to nějak vydržet. Vzhledem k vzdálenosti jsem čekal trochu volnější tempo, ale všichni běželi jak kdyby byl za 10 km cíl, tak jsem běžel taky. První občerstvovačka. Dávám ionťák, vodu a stíhám Honzu, aby mě moc neutekl. Na asfaltovém úseku ho doháním a držím se ho. Pak přišly na řadu seběhy. Z kopců jsem neměl šanci a jenom jsem viděl jak se vzdálenost mezi námi prodlužuje. Trasa je parádní, pěkný singlíky občas nějakej asfaltovej přeběh, ale většinou terén a tudíž měkko pod nohama. To mám rád. Na druhé občerstvovačce byl už Honza asi 500 metrů přede mnou a mě se začínala nabourávat psychika. 
Nesmím teda zapomenout na Benža, kterej mě nadjížděl na kole, fotil a hlavně psychicky podporoval za což mu patří velký dík. Tady už jsem ale začínal pomalu ztrácet svoji rychlost a pomalu mě sem tam začal někdo předbíhat. Před 3.občerstvovačkou už jsem měl vážně krizi. To jsem ještě netušil jakej kopec mě za ní čeká. Hlava byla čím dál tím víc nahlodaná jak mě předbíhali závodníci značně staršího data narození a já začal vnitřně supět, ale tělu se nějak nechtělo nebo co. Tady jsem pár úseků šel a propadal se hlouběji a hlouběji startovním polem. Už jsem byl vnitřně nějak rozhodlej, že to prostě do cíle nějak došoupu. Následoval seběh do Žebnice, kde byla 4. občerstvovačka, kterou jsem hned využil a napojil se. Tady mě doběhla druhá holka a to mě nakoplo. Tělo začalo zase trochu spolupracovat a z mého trochu neidentifikovatelného stylu se začal opět stávat běh. Na kopci čekal Benžo a řve na mě:“tady už to je jenom z kopce singlama už to máš tak 4 km“. Jak já si přál skopnout ho z toho kola a chvíli se svézt z kopce. Neuděla jsem to 
. Protáhl jsem krok a držel se skupinky přede mnou. Pátou občerstvovačku jsem ani nevyužil, protože děvčata od ní hlásila 2 km do cíle. Tady jsem předběhnul tu druhou holku a držel tempo. Hlava už chtěla domů do cíle a tělo jí kupodivu následovalo. Když ale trasa před obloukem uhýbala vpravo a hnala mě ještě okolo celé louky, bylo to jako když vyhodím kotvu. Nohy byly jak z olova. Dívčina mě předběhla a začínala mě mizet z obzoru. Připadal jsem si jak když tlačím auto se zataženou ručkou. Prostě hrůza. Silou vůle jsem se dopajdal pod starovní oblouk a v čase 1:50:10 jsem závod dokončil na 66. místě celkově a 31.místě v kategorii. Závod vyhrál Karel Pilař v čase: 1:26:10, Hlavní závod tedy maraton vyhrál Radek Bruner v čase: 2:52:12. Celkové výsledky jsou zde.
Co říci závěrem: Trasa závodu je krásná a vede nádhernou přírodou, ale na to, aby si to člověk pořádně užil je třeba trochu nátrénovat. Atmosféra byla parádní, jen tak dál a za rok se zas uvidíme. Zvláštní poděkování patří Benžovi za fotky.
Spoke Maraton 2014
Poslední srpnovou sobotu jsme opět s přítelkyní Lůcou vyrazili na maraton do Kralovic. Oproti loňskému ročníku se trasa natáhla z 50 na cca 66km. Samozřejmě úměrně tomu přibylo kopců. Lůca však už nejela jen jako doprovod, ale střihla si krátkou trasu.
Nejdelší trasa (i všechny ostatní vždy s půlhodinovým odstupem) byla odstartovaná olympijskou vítězkou Evou Samkovou. První kilometry vedly jako loni po asfaltu k nedalekému lesu. Zde už nastala první změna a cesta nabírala první výškové metry.
V kopci se mi jelo parádně. Chtěl jsem zajet co nejlepší výsledek a snažil jsem se držet nastavené tempo. Čelo závodu se postupně natahovalo a mne se dařilo jet vždy pohromadě s nějakou skupinkou. Jakmile z ní někdo přede mnou odpadal, přidal jsem a skupinku docvakl. Postupně jsme se vyseparovali a pokračovali dál ve trojici. Zhruba na 30. km po dlouhém sjezdu a singlu ke Střele následoval nepříjemný prudký padák. Ten mi dostal do pěkný šlamastiky. Na jeho začátku mi rozhodily kořeny a když jsem chtěl jít zadkem za sedačku do sjezdového postoje, zasekly se mi kraťasy o špičku sedla a v tom prudkém spádu se mi nepodařilo za sedlo přesunout. Zkoušel jsem se všemi možnými pohyby pánví uvolnit, ale marně. S těžištěm nad předním kolem jsem byl už už smířen, že poletím přes řídítka. Naštěstí jsem to ustál a povedlo se mi posadit opět na sedlo až v potoce.
Za polovinou tratě jsem celkem netrpělivě vyhlížel další občerstvovačku. Ionťák v bidonu mi rychle ubýval a bylo potřeba doplnit i cukry.
Další kopce a louky na větrných pláních ubíraly síly a cítil jsem, že nemám daleko ke křeči. Přenesl jsem kolo přes brod a při zacvaknutí nohy do pedálu přišla prudce bolest do stehna. Rychle jsem to rozjel a jel dál. V kopci už přišla křeč do obou stehen. Jakmile se dostala noha do horní úvratě, sval zatuhnul. Nemohl jsem zastavit, protože s napnutýma nohama se na kolo nasednout nedá. Snažil jsem se sám sebe obelhat a dělal jsem, jako že mi to nebolí a tak vyšlapal až a vrchol kopce. Vytáhl jsem z kapsy sáček se solí, prokousl ho a nasypal si sůl do pusy. Za chvilku bylo po problému. Od poloviny trasy si toho moc nepamatuji, sledoval jsem jen jestli se ty nohy, co šlapou přede mnou, příliš nevzdalují a jestli jedu ideální a čistou stopu. Při pohledu na tepák stále svítila cifra kolem 180 tepů za minutu. Poslední třetina závodu už byla hodně o vůli. Opět mi docházelo pití i energie. Bezpočet prudkých výjezdu a jako na potvoru se spoustou kořenů a kluzkých kamenů. Za každou cenu jsem se chtěl udržet ve skupince. Při cestě k poslední občerstovačce jsem si oddechl v závětří. Doplnil jsem tekutiny a nasoukal do sebe několik kusů banánů. Pokračovali jsme po asfaltce. Na malou chvilku jsme polevili z tempa a prohodili pár slov. Na trase se mezitím objevovali závodníci z krátké trasy. Banán mi nakopl, a jako by ve mne bouchli saze, začal jsem opět závodit. Nasadil jsem ostré tempo a jeden jezdec odpadl. Ve dvou jsme se střídali a valili do cíle. V posledním stoupání jsme ještě předjeli dva bikery z dlouhé trasy dostali jsme pár slov na podporu od kamaráda Honzy Faltína a už jsme měli Kralovice na dohled. Jak to tak bývá, k cílové rovince jsem tahal opět já a na závěrečný spurt už mi nezbylo tolik sil. Dojel jsem do cíle v čase 03:15:06 na 13. místě absolutně a 4. místě v kategorii. Závod vyhrál Ondřej Paur v neuvěřitelném čase 02:44:42.
V barvách našeho dresu se zajela svůj první maraton Lucka. Na začátku nasadila ostré tempo a postupně se drala vpřed. Dojížděla skupinku za skupinkou, ale pak dostala krizi. Na občerstvovačce doplnila síly a pokračovala dál a postupně jí dojížděli závodníci, které už předjela. Bohužel se jí na trase porouchala přední brzda a tak jí kolo dlouho přibržďovalo. Ale i tak dojela na pěkném 26. místě absolutně a 6. místě v kategorii.
Suma sumárum, pěkná biková akce, trasa perfektně značená, dostatek občerstvovaček Jako hlavní cena v tombole bylo horské kolo. Na své si přišli i ti nejmenší, kteří měli svůj závod. Dokonce i někteří čtyřletí špunti zajeli krátkou 25km trasu.
Kompletní výsledky k nalezení zde: www.spokemaraton.cz/vysledky/
S ČT sport až na vrchol – Lipno
Tak jsme s přítelkyní Lůcou vyrazili na reality show, která se tentokrát konala na Lipně. Na vrchol jsme sice nedosáhli, ale i tak to bylo fajn.
Program akce s ČT sport na vrchol je rozdělen do dvou částí. První část, kvalifikace, každý má neomezený počet pokusů na zajetí co nejlepšího výsledku. Do finále pak postupuje prvních pět nejrychlejších. Zde se jede pouze jedna jízda. Podle našeho plánu jsme si projeli trasu turistickým tempem s cílem zjistit, co nás čeká za záludnosti. Poté zajet naostro kvalifikaci v čase, který by zajišťoval postup do finále, a pokud možno, neutavit si u toho nohy.
Trasa byla dlouhá cca 1,5km a všichni účastníci bojovali samostatně proti chronometru. Pravda, oproti maratónům spíše krátký sprint. O to víc, jak se později ukázalo, každé malé zaváhání na trati se projevilo na celkovém čase. Startovalo se z lesa, po 20 metrech následovala pravotočivá vracečka o 180° a další rovinka. Dále táhlý výjezd cestou prošpikovanou vysokými kořeny, následně singl mezi stromy a sjezd s velkým žlabem napříč cestou. Z lesa se vyjelo do areálu a stoupalo se zhruba 200m do kopce po sjezdovce a na závěr sjezd po šotolinovém hadovi pod lanovkou do cíle. Po první čisté jízdě si Lůca vyjela 4. nejlepší čas. Já se dostal na 3. pozici. Avšak do 14. hodin, kdy končila kvalifikace, zbývalo ještě něco přes hodinu a půl a my netrpělivě sledovali průběžné výsledky. Půl hodinu před koncem kvalifikace Lůca stále držela postupové místo a já se posunul o příčku níž. Po chvíli už jsem byl na pozici páté a rozhodl jsem se pro sichr zajet časovku ještě jednou. Do finále jsme prošli oba. Lůca na 4. místě a já na děleném 4. jelikož se mi povedlo zajet na desetinu stejný čas s jedním borcem. Další sprint mi ubral něco ze sil, ale zase jsem si zlepšil techniku na trase, ale v tom tempu, kdy má člověk černo před očima, si moc poznatků neodnese.
Na finále jsme všichni dostali dresy v barvách ČT. Pod startovním obloukem už na nás čekal dvojnásobný mistr světa v biketrialu Pepa Dressler a dal nám pár rad. Těsně před startem ještě přidal na nervozitě rozhovor s Jirkou Rejmanem. Dostal jsem polibek pro štěstí a vydal se na trasu. Jet pořád naplno a stále technicky čistě. V prvním kopci jsem objížděl kořeny a snažil jsem se neutavit. Po sjezdu následovalo poslední stoupání a tady jsme tvrdil muziku co to jen šlo. Vystoupal jsem na vrchol, zařadil největší placku a korytem sjížděl do cíle. Jako bonus každý hned po dojezdu dělal rozhovor. Nikdo pořádně nechytil dech a ještě měl hned kloudně odpovídat na kameru. Po dojezdu jsem se vydal na start podpořit Lucku. Na startu to napálila, až tím oslnila oba moderátory. Přejel jsem do areálu a čekal na ní. Po chvíli už stoupala do kopce, ale bylo na ní vidět, že už je hodně prošitá. Ve sjezdu už to pustila a vletěla do cíle. Ve finálové jízdě jsem skončil na pátém místě. K umístění na bednu mi chyběly pouze 3 desetiny sekundy. Závod suveréně vyhrál Luboš Karník a zajistil si tak postup na kemp v Novém Městě na Moravě. Lucka si ve finále o příčku pohoršila, ale i tak 5. místo na jejím prvním podniku je krásné. O vítězce rozhodl rozdíl 3 tisícin vteřiny.
Záznam z průběhu závodu na ČT sport:
Silný kafe 2014 bylo jen pro silné povahy…
Šestý ročník drsného MTB závodu krajinou Českého lesa se konal v sobotu v Poběžovicích. Termín se už leta nemění a je schodný s konáním poběžovické pouti, takže vyžití v Poběžovicích najde i případný doprovod závodníků. Na výběr byly dvě trasy 25 a 50km.
Letos jsem s účastí na tomto podniku docela váhal neboť předešlé náročné ultramaratonany a 24h mě přenastavily do úplně jiného režimu závodění. Také můj bike byl po těchto akcích celkem ve zuboženém a téměř nepojízdném stavu. Během týdne mě ovšem přišly náhradní díly, v pátek jsem vyměnil půlku kola a nakonec se do Poběžovic v sobotu vypravil. Přeci jen zdejší náročná 50km trať nepatří do kategorie sprintů na 2h a tak i vytrvalost by se mě mohla hodit.
Přihlásil jsem se až na místě před OD Pivoňka, kde byl také start. Ten byl plánovaný na 11h dopoledne, ale pak se organizátor dozvěděl, že nějací „vtipálkové“ obraceli v kopcích šipky na rozcestích. Ve snaze zabránit bloudění závodníků vyslali do kopců kluky na motorkách, aby celou trať raději znovu prověřili. Tím se start posunul o hodinu, což někteří borci co mají vyladěnou formu na minutu trochu nelibě nesli. Začalo drobně pršet a do spoře oděných závodníků se dávala zima. Oblékl jsem pláštěnku a schoval se pod stan. Nervozita ostatních závodníků nedočkavých startu, podporovaná moderátorem, který dokola strašil s náročností trati mě nechávala až v letargickém klidu. Dokonce jsem na chvíli ve stanu lehnul na lavičku a spal. Asi jsem se ještě nevzpamatoval z červencového dobrodružství 1000 miles. Vzbudil mě až rachot přijíždějících krosových motorek. Prý kluci ještě natankujou a můžeme startovat. Tak to bude zajímavý start, pomyslel jsem si, a rozespalý se postavil pod oblouk. Krátce po dvanácté bylo odstartováno.
Na začátku bylo celkem pohodové tempo po asfaltu do kopce z Poběžovic. Jel se takový jednostopý vláček jehož mašinku tvořil závodník od Jabkoťáků. Druhý jel Tomáš Kozák a jako další vagónek v závětří jsem se vezl já následovaný zbytkem asi 50 vagonového vlaku. Jak se blížil horizont a odbočka do terénu začali vagónky předjíždět mašinku po vedlejších kolejích a sformoval se početný houf. Ten odbočil do lesa a hned první cesta nám ukázala s čím budeme mít tu čest. Kořeny, kameny, ale hlavně bahno a obrovské louže nám stály v cestě. Nadržení závodníci se prali s terénem hlava nehlava a vrhali se přímo do louží a bahniště s cílem hlavně neztratit pozici ze startu. Nějak se mě do těch louží a bahniště nechtělo a tak jsem se je snažil všemožně objíždět po krajích. Bylo to sice pomalejší a spousta soupeřů mě tak předjelo, ale zůstávalo mě alespoň funkční kolo. Asi se mě nechtělo hned ty nové díly zajíždět takle rychle. Hned v prvním kopci – Skalky (533m) za bahništěm urval šaltr soupeř z domažlického velosportu. Trasa se nesla dál ve znamení nezpevněných polních cest a podmáčených zarostlých luk až do Drahotína. Tady přišel na řadu táhlý asfaltový výšlap na Šibeniční vrch. Vzal jsem za to a snažil se přiblížit ke skupince uprchlíků, která se blížila k horizontu. Cestou potkávám dalšího odstupujícího soupeře z velosportu. Tenhle urval sedlovku. Domažlický kluci maj dnes vůbec nějakej špatnej den a ničí komponenty ve velkým, ostaně jsou z VELO sportu a je jich hodně
Pavel Svatoš mě vysvětluje kde zabloudil on
Přicházejí na řadu kopce a můj diesl se konečně začíná prohřávat. Sjíždím skupinku třech závodníků a pokračuji s nimi v těsném závěsu přes kopec Mošna a ves Šidlákov až na další kopec Stráž. Rychlým a obtížným sjezdem ve vodou vymleté cestě plné nebezpečnýc oblých a kluzkých kamenů se blížíme k Mlýnskému potoku pod kopcem U Čtverce. Tady nás šipka posílá dolů podél potoka, kde se nevědomky napojujeme na trať 25km. Je značena šipkami stejné barvy a tak nemáme sebemenší důvod se obávat, že jedeme zle. Projedeme občerstvovačku nad obcí Pivoň a sjedeme až dolů do Pivoně, kde nám u zámku podle šipky a cedulky 25km dochází, že jedeme špatně. Točíme to a ověřujeme si u zdravotníků, že jsme na trati 25km. Beznaděj! Chvíli stojíme a přemýšlíme co dál? V úvahu připadají tři varianty:
1) dojet to po trati 25km až do cíle mimo kvalifikaci,
2) zabalit to a vrátit se nejkratší cestou do cíle po asfaltu,
3) pokusit se najít někde trasu 50km a dojet to bez snahy o výsledek.
Nikdy jsem žádný závod kvůli bloudění nevzdal a tak mě z toho vzešla jedinná varianta. Vracím se zpět a šlapu spolu s ostatními 3 soupeři zpět k občerstvovačce nad Pivoní. Zde se obsluhy ptáme kudy na trať 50 km. Posílají nás správně, ale tou nejkratší možnou cestou na Lysou horu. Na horizontu a rozcestí pod Lysou potkáváme udivené regulovčíky odkud jedeme, že jsme měli přijet tam ze shora. Je nám jasné, že jsme se na trať napojili jinde než jsme z ní sjeli a nezbývá nám než dojet mimo kvalifikaci. Připravili jsme se o vrchol Lysé, kterou jsme podjeli. Sice jsme na ni stoupali dvakrát, ale u vrcholu jsme nebyli.
Opouští mě touha závodit, asi stejně jako ostatní kluky, ale pokračuji dál po trati. Stejnak netrefím do cíle. Objíždíme Starý Herštejn po nejhorších lesních cestách co tu jsou. Střídající se strmé svahy plné klacků a kamení jsou tím co charakterizuje tuhle smyčku. Konečně křižujeme asfalt u Vranovského sedla. Jeden ze soupeřů se zde ptá regulovčíků kudy nejblíž do cíle po cestě. Vyprchal z něj morál dál „pro nic“ pokračovat po této obtížné trase. Skoro mě to zlomilo taky, ale pokračoval jsem dál po trase alespoň tréninkově. Kdybych věděl co mě ještě čeká asi bych si to taky rozmyslel. Blátivým sjezdem po cestě kterou tekl potok jsem se doklouzal dolů pod Škarmanku nad Starou Huť. Zde se trasa prudce stočila do prudkého krpálu. Byl to přesně ten kopec, kterýmu říkám prďák a to ještě utahující, nekonečnej, plnej kamení a lupení. Prostě to chce sedět na prd… sklopit zrak, pečlivě volit stopu a rvát to citlivě nahoru po lupení aby neprokluzovalo zadní. Po výměně klik mě jdou konečně i lehké převody a tak se snažím co nejdéle udržet v sedle. V kopci vidím před sebou nějakého soupeře, který tlačí a to mě motivuje o to víc ho dojet. Je to dřina, občas kolo hrabe ale daří se mě k němu přibližovat. Pak mě to klouzne na kořenu a musím chvíli také pokračovat pěšky. Snažím se jít alespoň rychle a po 5Om kdy se svah trochu láme znova sedám na kolo a po chvíli jej předjíždím a funím při tom jak lokomotiva. Hurá jsem nahoře na obávaném hřebenu Škarmanka. Měl by se jmenovat spíš Škrábalka, protože to by výjezd na něj víc charakterizovalo.
Zdrhám do cíle před bouřkou, nikoliv před soupeři…
Do cíle je to odtud už víceméně z kopce, ale vůbec ne zadarmo. Ještě trať komplikujou tři krátké kopečky na které se stoupá po podmáčené louce. Pro toho koho by snad dosavadní trasa ještě nezlomila. Mám už toho dost. V kazetě namotanej chuchvalec trávy a do toho všeho se žene bouřka s tmavým mrakem. Konečně v údolí spatřím Poběžovice. Spěchám do cíle až mě po kazetě skáče řetěz. Před Poběžovicema spatřím dvojici závodníků z krátké trasy. To je motivace je ještě do brány předjet a zaspurtovat si. Rozšlapu to na 60km/h a prolítnu bránou jak raketa. Hurá jsem v cíli, asi osmej absolutně, ale jdu se hned nechat diskvalifikovat. Neprojel jsem vrchol Lysé! Ujel jsem 48.6km a nastoupal 1425m v čase 2:58:01. Zde je záznam z mé trasy Silného kafe 2014.
Co říci závěrem. Silný kafé je terénem a kopcema opravdu velice obtížný až extrémní závod. Neznám jinou padesátku, kde by i čelo strávilo na trati ke 3 hodinám. Samy parametry hovoří za vše 50km do dálky 1,4 km do výšky! Navštívíte všechny kóty v okolí a po asfaltu se tu téměř nesvezete. Je to prostě rizí biking v drsném terénu zdejších lesů, polí a luk. Pořadatelé do svého závodu dávají všechno a dělají to opravdu srdcem a nikoliv pro komerci jak je bohužel u ostatních podniků zvykem. Škoda jen, že se najdou v okolí Českého lesa hulváti, kterým není cizí ničit jejich ohromné úsilí a záměrně před i během závodu otáčí a ničí značení. Kluci nenechte se odradit, negativními ohlasy z řad závodníků, ikdyž se to letos nepovedlo. Oni leckdy netuší co znamená pořádat něco pro ostatní. Já Vám za to upřímně děkuji.. Přestože značení bylo téměř dokonalé tak jen malá poznámka a rada k možnému vylepšení. Určitě bych šipky pro 25km a 50km trať odlišil barevně, stejně tak jako startovní čísla závodníků na krátké a dlouhé. Snadno se pak pozná, že někdo jede špatně. Možná by stálo i za zamyšlení šipky na rozcestích doplnit nápisem „Silné kafe“. Zajistíte tím, že když šipky někdo záměrně otočí pozná se to, protože ten nápis bude vzhůru nohama. Je jasné, že na závodu pro 100 lidí nemůžete mít 150 regulovčíků na rozcestích.
O krále a Královnu Českého lesa 2014
První srpnovou sobotu se konal již 12. ročník závodu O Krále a Královnu Českého lesa. Minulý ročník jsem nestihl, jelikož jsem tou dobou jezdil na turistickém kole podél pobřeží Mallorky. Pro letošek mi čekala trasa nová, tvořena dvěma 25km dlouhými okruhy. Startovalo se v Osadě ostrůvek v Českém lese, daleko od pozemních komunikací a civilizace. V 11 hodin padl startovní výstřel a vyrazilo se vstříc prvnímu kopci, k jehož vrcholu vedla klikatá, koryt protnutá cesta. Držel jsem se v druhé skupině kousek za první. V dalším stoupání se pozice měnily a předjel jsem Rudu Šturma s Martinem Hříbalem. Ne na dlouho. V šotolinových sjezdech jsem projížděl zatáčky pomaleji, protože nebylo vidět, jestli se za nimi neschovává odbočka nebo jestli se příliš neutahuje. V tu chvíli mi bikeři předjeli. Na jejich 29“ to z kopců bezhlavě valili a měl jsem co dělat za nimi uviset. Za brodem jsem nechtěně zaplul do louže, jejíž voda sahala někam k výšce náboje, na kolo se nabalila spousta bahna a začalo mi vydávat nepříjemné zvuky. Ve stoupání za brodem přes Lužní potok jsem kluky opět předjel a vzdaloval jsem jim. Na chvíli jsem ubral z tempa, jestli se chytnou, abychom se mohli střídat, ale nakonec jsem nasadil své tempo a pokračoval v sólo jízdě. Po zbytek kola jsem viděl v dáli osamoceného jezdce, který se mi pravidelně přibližoval v kopcích a ve sjezdech mizel. Ve stoupání na Tetřeví vrch jsem slyšel divný zvuk „ni-ni-ni-ni“ a v kopci, který jsem vyjížděl rychlostí 10km/h, vedle mě proletěl bike snad 25km/h. Potom, co jsem zahlédl baterku v rámu, mi bylo jasné, že jede na elektro kole. Říkal mi, ať jsem v klidu, že nezávodí. Ve sjezdu se mi ho podařilo předjet a vjezdem do osady jsem uzavíral první kolo. Rychle jsem sáhl po banánu a pokračoval v cestě. Zatáčky už jsem projížděl o poznání rychleji, ale kopce bolely víc než v kole minulém. Do toho se postupně přidávala bolest rukou a zad, jak jsem jel sjezdy a roviny neustále položený na řídítkách sbalen do časovkářské polohy, ve snaze mít co nejmenší odpor a pošetřit síly. Ještě několikrát jsem se potkal s e-bikerem, který neustále přejížděl mezi závodníkem přede mnou a za mnou a už mi ta jeho pohodová jízda lezla pěkně na nervy. V předposledním sjezdu jsem vyjel ze zatáčky a musel jsem doběhnout přes klacky zpět na cestu. Ještě se mi podařilo předjet cyklisty, co jeli turistický okruh 25km, z posledních sil se převalil přes poslední kopec a dojel do cíle.
Závod jsem absolvoval od 7. kilometru jako časovku a dojel jsem v čase 2:02:45 na 7. místě absolutně a 4. místě v kategorii se ztrátou 7 minut na krále Českého lesa Jaroslava Nového. Královnou se stala Petra Hoťková v čase 2:33:08.
Jako pokaždé i letos si z Tachova opět odvážím pěkné dojmy, rodinná atmosféra, trasa perfektně značená, občerstvovaček bylo dostatek a tentokrát se mi vyhnuly technické problémy. Na závěr byla vtipná tombola a já si tak odvezl výhru pod názvem „Výlet na ledovec „ v podobě pytlíku ledových bonbónů.
Celkové výsledky k nalezení zde
1000 Miles 2014
A je to tu zase, Martin si né a né dát pokoj a jak je vidět viz předchozí článek o Loudání. Tenhle druh závodů Martinovi prostě sedí a je vidět, že je to jeho parketa. Rok se s rokem sešel a je tady opět červenec a s ním i nejdelší český závod Craft 1000 miles adventure, který odstartoval v neděli 29.6.2014 v 15:00 z nejzápadnejšího cípu České kotliny ze Skalné u Chebu. No a jak jinak než stylově a opět za deště jako před dvěmi lety. Prostě extrém jak má být. Budu tady aktualizovat veškeré informace co se týká postupu Martina na trati a postřehy které budu mít k dispozici. Do té doby než zdárně dorazí do cíle na nejvýchodnější část Slovenska do vesničky Nová Sedlice. Držte mu se mnou palce a přejte mu štěstí, protože podle toho co letos předvádí a jakou má formu tak mu dávám šance na bednu. Potřebuje jen, aby ho nezradilo jeho tělo, které funguje až neskutečně jako u robota a vydržel jeho stroj Trek, na který nedá dopustit. Brašny od everbiku jsou odzkoušené a letos má i vychytávku ve formě salámové brašny.
Neděle 29.6.2014
Start proběhl za deště. Nadšení všech mílařů je převeliké a uvidíme jak dlouho jim vydrží jejich optimismus.
Zpráva od Martina: “ (78.34 km, 18:59:58): Pendolino hlásí příjezd do Kraslic. Jedem 3 vagóny se Štěpán a Láďa. Je mokro.“
Pondělí: 30.6.2014
Martinovo stroj se speciální salámovou brašnou
2:00 Martin našel útočiště v v Kovářské. Ustlal si v místním nonstopu pod kulečníkem a dokonce v tuhle ranní hodinu sehnal i pizzu, takže trochu doplnil i energii. Je v teple a suchu, ale dlouho si ho neužije, protože za pár hodin bude vyrážet opět na trať.
15:00 Martin právě dojel Honzu Tyxu kousek před Hřenskem a právě čeká na přívoz. Nevím co má schovaný v tom rámu, ale mám podezření, že nějakej skrytej raketovej motor, protože jede neskutečně.
19:03 – ( 355,65 km ) Martin píše: “ Podmáčené a neposekané nekonečné louky v krušnejch daly zabrat. Jako silovej trénink dobrý, ale už toho bylo moc a tak mě to nebavilo. To bych to snad radši Jel se zahradní sekačkou než na kole.“
Úterý: 1.7.2014
11:06 – (472 km) CP1 Martin právě přijel jako první závodník do CP1 zbudované jako vždy na místě lesní školky, prohodil asi jen pár slov, protože během 4 minut už opět vyrážel na trať a vydal se stoupat po singlterkách na vrchol Smrk. Náskok na druhého pronásledovatele Štěpána Stránského má necelé 3 hodiny.
18:03 – ( 537,28 km) Martin píše: “ Je super, že je k nám traser tak milosrdný. Nejprve nás obalí od hlavy až k patě bahnem a pak nás nemilosrdně pošle umýt do mokrých smrčků a vykartáčovat boty do mokrých borůvek.“ Martin se tedy srdnatě dere do Krkonoš a doufám, že konečně začne alespoň trochu odpočívat, jinak si začnu myslet, že je fakt nějakej mutant kříženej s robotem. Drž se chlape držím pěsti. V těchto chvílích už kontrolní bod CP1 navštívilo 5 závodníků.
Středa 2.7.2014
Bohužel středa byla ve znamení zpravodajského ticha. Martin asi měl plno práce, aby zdolal Krkonošské kopečky, až k večeru se ozval.
21:56 – (710.75 km) Martin píše: Jedu do kopce a letí vedle mě vosa a povídá: „mám tě dát žihadlo?“ Pak se z ničeho nic otočí, a řekne. „Nebo radši ne. Vypadáš, nějak blbě, nechci od tebe něco chytit.“ Je to dobrý, až si budu povídat ze šnekama bude hůř. Mimochodem jeden šnek z plzně jede teď kolem světa.
Čtvrtek 3.7.2014
Martin na CP2
9:16 Martin právě přijel do CP2 a finishe 500 mil v Jeseníkách. Minutu po něm do CP2 doráží také Štěpán Stránský.
10:23 Martin si vzal konečně čisté a voňavé svršky a cítí se báječně. Vyměnil řetěz a opouští CP2. Míří do Deštné a začíná pomalu stoupat na Dlouhé Stráně.
17:25 ( 925km) Martin si z CP2 vez nějak moc sladkostí a boleli ho záda, tak dal asi půlku batohu místním lesákům a osladil jim život. V tuhle chvíli má za sebou Jizerky a pokračuje směr Vizovice
22:00 Martin parkuje ve Dvorcích v pensionu, kde si dává konečně pořádný jídlo a nalézá zde i nocleh u sympatické servírky.
Pátek 4.7.2014
9:00 Martin vstával vehodiny a přes vydatný spánek opět najíždí na scoje tempo. Nyní už je v Loukově těsně před Bystřicí pod Hostýnem.
15:05 Vizovice už má za sebou a nyní stoupá v kopcích u Bojkovic a míčí ke Slovenským hranicím.Rád by dojel až do CP3.
17:30 (1084.52 km) Martin píše:“ Dneska parádní bikovani po hostýnskych a vizovickych kopcích. Těžké ale suprově dynamická jízda dolů pár sekund 60km/h a pak hned nahoru 3km/h a to asi tak 50x až do bezvědomí 
“
22:04 CP3 Martin právě dojel jako druhý do CP2. Zjisti kolik je Štěpán před ním. Moc odpočinku si neužil a jal se stíhat Štěpána. 22:24 opuští CP2 u Trenčína a vyráží na trať.
Sobota 5.7.2014
Během celého dne kluci asi neměli čas psát, prostě závod je závod a byli zaneprázděni šlapáním, strojovým tempem a koncentrací na cestu. Kloubouk dolů pře jejich psychikou, protože tolik dnů jen s minimem spánku, tolik dřiny a obrovského úsilí, to se jen tak nevidí. Kdo nikdy tenhle závod nejel asi nepochopí. Já jim ale rozumím a úplně je chápu. Martinovo závodnické srdce se prostě nezapře a nenechá Štěpána jen tak. Bude to rvát až do konce a já mu věřím, že to nakonec dokáže.
20:28 ( 1242,09km) Martin se po celodenním tichu konečně ohlásil. Právě se nachází na nejvyšším bodě celé trasy a Velké Fatry, vrcholu Križná 1574 m.n.m. Píše: „Krásnej západ slunce na Kriznej. Se Šťěpánem to nejak hrotime „ Držím palce a jestli jim vydrží síly, tak v pondělí někdy z rána by mohli dorazit do finishe v Nové Sedlici.
Neděle 6.7.2014
17:46 ( 1431,40 km) Kluci jedou od včerejška spolu. Martin píše: “ Dáme šlehačkovej dort a valíme se Štěpánem dál. Snad zítra cíl. Máte připravený kontejnery na kola a rakve na lidi?“
Jak je vidět humor je neopouští, ale ještě nemají vyhráno, nějak se na ně začíná tlačit Radek Musil, kterého tohle stíhání muselo stát hodně hodně sil. Závěr bude ještě zajímavej a vůbec není jasný kdo dorazí do Nové Sedlice jako první.
Pondělí 7.7.2014
15:58 Nová Sedlice, je dobojováno.Kluci to dokázali a přes obrovské vyčerpání a vypětí všech sil v sobě našli týmového ducha a dojeli si společně pro vítězství v tomto ročníku. Stanovili nový traťový rekord 8dnů a 58 minut. Bylo neskutečné to všechno sledovat a s jakou rychlostí doslova prolétli celou trasu. Velký obdiv a úcta. Jste machři. Nyní se snad konečně vyspí a pořádně nadlábnou. Jsem zvědavý na novou statistiku váhy před a po závodě. Protože energetický výdej musel být obrovský. Martine ještě jednou obrovská gratulace a už se těším na vyprávění.
Loudání 2014
LOUDÁNÍ českou krajinou je extrémní cyklistický NONSTOP závod, na který už i samotné přihlášení je velice obtížné. Dostat se mezi šedesátku vyvolených na start lze hned několika způsoby. Dvacet nejlepších účastníků z minulých ročníků má možnost přednostního přihlášení. Valná většina z nich toho využije a zbývá tak čtyřicítka míst.
Pro ostatní zbývá oficiální registrace do závodu, která proběhla 11.11.2013 přesně v 11h 11min 11s. V tuto magickou dobu všichni loudalové netrpělivě sedí u počítače a snaží se odkliknout svojí registraci přesně na čas. Sekunda před a nebo po a jste mimo startovku. Pořadatelé jsou si toho vědomi a tak zbývá ještě několik možností jak se na závod dostat. V minulém roce bylo zvěřejněno 6 vrcholů kopců po české republice. Kdo se na kopec dostal jako první a vyfotil se i s kolem, vybojoval si také právo na startu. Krom toho byly ukryty v ČR také dvě kešky. Kdo je našel první, dostal se rovněž do startovky. Na posledních pár vyvolených se mohlo usmát štěstí při losu. Jedno místo bylo dokonce vydraženo na aukru a vítěžek putoval na dobročinné účely organizace kola pro afriku. Tou úplně poslední možností je udělení tzv. divočáka na základě uvážení pořadatele.
Jako několik předchozích let, jsem se opět pokusil přihlásit do závodu 11.11 a ono to opět nevyšlo. Jaké pak bylo mé překvapení, když mě na začátku ledna zavolal Milča (pořadatel) a oslovil mě, že pokud opravdu chci startovat, tak že mě udělí divočáka. Této pocty se mě dostalo na základě mého loňského výsledku na mílích. Neváhal jsem ani minutu a obratem jsem na to Milčovi kývnul, vědom si toho jaký náročný závodní program si letos na sebe chystám.
To be continue….
Zde je komentovaná fotogalerie Loudání 2014.
Loudání 2014
Tak už zítra startuji v další magor akci tzv. Loudání. Ze Slaného vyrážíme někdy ve 22h a pojedeme na kole nonstop terénem 600 až 800 km. Jedeme neznámo kam, trasu se dozvíme hodinu před startem po obdržení mapy, ale proslíchá se že to bude někam do Královehradeckého kraje s občasnou zkratkou přes uzemí našich severních sousedů. Převýšení trasy by mělo dosáhnout 18,5km. Jedeme bez zabezpečení, bez občerstvovaček, prostě jen kolo spacák a mapa.
Heslo zní: „Tajemství úspěchu na Loudání se neskrývá ve fyzické kondici, ale v odhodlání jet dál, i když jet dál už nejde“
Pro případné fandy:
1) Pořadatel nás vybaví GPS loggery a udajně bude možné sledovat pozici jednotlivých závodníků online na stránkách: http://www.loudani.cz/zive (aktualizace snad každé 2min pokud to bude fungovat – letos se to zkouší prvně)
2) tamtéž bude možné číst povinné SMS, kterými se budu hlásit z kontrolních bodů, mělo by jich být 17: http://www.loudani.cz/zive
3) Šéďa (Petr Šedivec) přislíbil zprostředkovat závod přepisem mých zpráv a pozic na našem webu www.radynebike.cz
4) jestli uchodím svoji aplikaci pro hlášení polohy z android telefonu. Bude se má pozice a zprávy objevovat také zde: http://www.radynebike.cz/?page_id=1994
Tak držte palce ať to vyjde
čus du se loudat…
Pohár osvobození – přebor VŠ a Memoriál Jana Vodrážky a Ivana Zápotockého 6-4-2014
Na popud Martina, přidám svou troškou do Mlýna a v krátkosti se pokusím popsat moje zážitky z orientačního běhu, který se konal v Tymákově.
Jelikož tenhle rok zatím kolo docela zanedbávám a Tlumič nás přihlásil na jeden závod, kde se běhá, tak jsem letos začal trochu běhat. Chytnul jsem se Buráka, Sedleckého guru přes běh a hlavního organizátora Běhu přes 3 Vsi a ten mě dotáh k orientačnímu běhu, za což jsem rád. Premiéru jsem si odbyl začátkem roku na orienťáku u Pytle vedle Tesca. Tam mě to chytlo i když jsem na jedné kontrole bloudil přes půl hodiny. Tohle byl můj druhý start a když mě Burák o něm řekl, neváhal jsem ani chvíli a potvrdil účast.
Neznalý situace, jsem se přihlásil na dlouhou trať H21L a očekával opět sranda závod s pár lidma, ale ouha. V průběhu týdne jsem začal přijímat hlášky, že už je přihlášeno 400 lidí a v pátek už bylo přihlášeno přes 700 lidí!! Prostě masakr, v duchu jsem si říkal, že ztrapnit se dá i jinak, ale když už jsem přihlášenej, tak to přece nevzdám a půjdu do toho. Abych v tom nebyl sám, tak jsem zbláznil Tlumiče, který poběží v kategorii příchozí. V předvečer závodu jsem zjistil, že moje trasa měří 10,8 km s převýšením 355m a má 26 kontrol. V noci jsem se moc nevyspal a pořád přemýšlel nad tím, kde asi zabloudím .
Přišel den D a je tu den závodu. Ráno jsem se autem rychle zajel zaregistrovat a už při příjezdu jsem Tymákov vůbec nepoznával. Vyhrazené parkoviště pro závodníky. V místě cíle se rozprostíralo ležení o velikosti menšího vojska a mě docházelo, že tohle je opravdovej závod a né nějaký běhání po lese. Při registraci jsem se dozvěděl, že startuji 102 minut od startu. V naší kategorii se startovalo v intervalu 3 minut. Start byl naplánovaný na 10:00, takže já startoval v 11:42. Tlumič jelikož byl příchozí, tak mohl odstartovat kdy chtěl. Následovalo seznámení s čipem a jak s ním zacházet. Vyzvednout vysvětlivky k závodu, kde je uvedeno pořadí kontrol, čísla kontrol a piktogramy, kde by se kontrola (lampion) měl nacházet. Po nachytření od ostatních závodníků co to všechno vlastně znamená, že tohle je sráz, tohle kámen, tohle světlinka, průsek, atd. Jsme vyrazili ke startovnímu prostoru. Tady byly tři koridory. Před vpuštěním do prostoru Vás organizátor zkontoloval jestli už je Váš čas a můžete do koridoru vůbec vstoupit. V každém koridoru měl strávit závodník 1 minutu. V Prvním si vynuloval čip, který má nasazený na prstě. V druhém se kontroluje, jestli je opravdu vynulovaný a ve třetím se sám odstartuje. V běhne do stanu, kde si najde svoji mapu ( Každá kategorie má svou mapu a každá kategorie má svoje kontroly- lampiony se svejma číslama) a už je to na něm. Přišel můj čas startu a vybíhám. Beru mapu a běžím. Člověk doběhne k prvnímu lampionu, od kterého si má dát azimut a běžet k první kontrole, což jsem nevěděl a 1, mě zabrala docela dost času než jsem jí našel. Číslo 155, hurá je to ta moje, takže odpískávám čipem a běžím ke druhé.Tu trefuji skoro přesně. Třetí je trochu oříšek, protože se nachází v kamenitém srázu, který je porostlý hustýma borovicema. Skoro 15 minut v tahu, ale našel jsem. Konečně se můžu proběhnout. Čtvrtá kontrola se nachází až nad Starým a Novým Sedleckým rybníkem. Volím sice delší trasu, ale pro mě větší jistotu a chytám se první cesty, která mě tam dovede. 13 minut svižného běhu a jsem nad rybníkama, chytám azimut a mířím ke 4. Mám ji, začíná mě to bavit a další a další kontroly následují v poměrně rychlém sledu. Běžíme kolem Střelnice k silnici na Lhůtu, pak se trasa stáčí zpátky k Sedlecké skále, kde jsou hned 3 kontroly za sebou. Zpátky k silnici na Lhůtu, kontrola 15, za ní je občerstvovačka s vodou a následuje dlouhý přeběh zpět k Tymákovu. Nejdříve jsem chtěl běžet po cestě přes Sedlec, ale pak jsem to risknul a běžel skoro přímo. Červené šrafování byla zakázaná oblast ( osázená pole) takže se muselo běžet po cestičkách mezi nebo při kraji pole. Začínám stoupat na Sutici, počítám křižovatky z mapy, dávám azimut a běžím do lomečku kde jsem nikdy nebyl. Kontrola mám ji, ale číslo nesedí. Vím, že má být 0,5 metru od hrany.Konečně jsem ji našel kontrola s číslem 122. Následuje 17 a odtud v euforii že za chvíli je konec, dělám svoji asi nějvětší chybu. Na křižovatce odku jsem měl běžet v levo se vydávám v pravo a po dlouhém hledání najdu lampion, ale zase nemá to správné číslo. Vracím se zpátky ke kontrole 17, srovnávám mapu a buzolu. Konečně chytám správný směr, mám konečně 18 a odtud už se zase běží. Poslední kontrola 26 a odtud už je vidět cíl. Sprintuju co to dá a odpískávám průběh cílem u cílového lampionu. U pořadatelů nechávám načíst čip a obratem mě vyjede účtenka jak z hypermarketu, kde jsou Vaše iniciály a časy na jednotlivých kontrolách a celkový čas. Tohle mají vymáknutý dokonale. Nakonec jsem naběhal 14 km v čase: 126: 18. Byl z toho sice jenom 59 flek z 63 startujících. Ale pro mě vnitřně to znamenalo vítěztví, že jsem doběh a nezabloudil. Velký dík organizátorům za skvěle namotanou trasu a perfektní zázemí a za rok zase naviděnou.Zde jsou kompletní výsledky včetně mezičasů.
Jarní Bahno 3. závod – K. Vary, Letní kino, 5.4.2014
Třetí pokračování XC seriálu Jarní bahno 2014 se konalo v sobotu 5.4.2014 v Karlových Varech. Počasí bylo cyklisticky optimální. Ani vedro, ani zima lehce pod mrakem a teplota kolem 17°C. Trať byla neskutečně suchá, rychlá a plná prachu a suchého lupení. Co se týče okruhu kolem letního kina ten se oproti loňsku nezměnil. To co bylo ale oproti loňsku jiné a možná trať trochu i ztížilo bylo paradoxně velké sucho. Zdejší štěrkopískový podklad spolu s hlínou a suchým lupením přinášel místy závodníkům velké komplikace. K okruhu tedy jen fakta: měřil 4,2km a bylo na něm převýšení úctihodných 230m. Technicky bych řekl, že je tento okruh bahen asi nejtěžší, ale každý má to svoje. Prostě super bikovačka se vším co k tomu patří. Moje kategorie, která startovala ve 14:30 jela 4 okruhy.
Na startu před sochou Bedřicha Smetany se v půl třetí sešla celkem početná a silná skupina odhodlaná čtyřikrát obkroužit letní kino. Z předchozí věty by se snad mohlo zdát, že to byla nějaká pohodová rodiná cyklojízda typu „kolem kostela do cukrárny“. Tak tomu ale rozhodně nebylo. Byl to nářez od začátku až do konce. Nejdřív klasicky neskutečnej kalup hned po startu trochu dolů po asfaltu ke galerii umění. Za tou první 1km utahovák s převýšením 130m! Každej to rve nahoru na plnej céres. Peloton se hned zkraje rozpadl z mého pohledu na dvě silné skupiny. První jeli turbo chrti a kousek za nimi ty pomalejší chrti. Dojel jsem tu druhou skupinku, ve které jel Pepa, Perry a ještě jeden biker z německa a držel se jí zuby nehty až nahoru na vyhlídku Karla IV. Do sjezdu jsem se z této skupiny dostal díky setrvačnosti z předchozí stíhací jízdy jako první. Člověk sem vyjede s tepama na max, nemuže popadnout dech a hned ho trasér pošle tím nejhorším možným sjezdem bez oddychu a ostychu dolů – fakt díky Dane .
Kořeny hupy přes okraje pěšin a hlavně „rolling stones“ jsou to co dělá tenhle sjezd zajímavý – pro neangličtináře: tím nemyslím, že bychom jezdili po padlých členech této světoznámé hudební skupiny, ale „valící se kameny“ co se točí pod kolem z kopce a nedá se v tom moc dobře brzdit. Kdo to přežene s přední brzdou, čeká ho nemilosrdné struhadlo. Pepa volí v prvním kole lepší stopu a nebo možná ty jeho velký kola a dostává se přede mě. V následujícím přejezdu k průjezdu přes zastávku lanovky na Dianu se držím v těsném závěsu za ním. Pak přijde stoupák podél lanovky kde to obá opět rveme co to dá. Záhul jako blázen. Němec se nás drží jak klíště a z jeho dechu je slyšet, že to rve přes závit. Kus za ním je Perry.
Následuje parádní sjezd strání se 180° serpentýnami plnými lupení. V prvním kole vjíždím do sjezdu z naší skupiny první za mnou Pepa a za ním němec. Ten má ovšem horkou hlavu z předchozího krpálu a tak si ustele asi hned v druhej serpentýně v lupení. Jen slyším ránu za sebou a je mě jasný co se stalo. Prostě to do té serpentýny poslal jako němec – a ulítlo mu to na tom lupení takže je mimo hru. S Pepou zvolňujem a kroužíme po stráni v serpentýnách.
Tady se to chce trochu sklidnit, protože před námi je nejnebezpečnější sjezd tohoto okruhu tzv. Velbloud neboli padák přes dvě serpentýny po stráni. Na začátku hrbol s kořenem pak stráň plná sypké suché hlíny na které to ani obě zablokovaná kola neubrzdí. V půlce je nakopávací pěšina s hlubokou hranou do další sypké stráně, pod kterou se musí zatočit zpátky na vrstevnicovou cestu což znamená na fleku se otočit o 90° doleva. Celkem oříšek, když to zablokovaný kola nejsou schopný ubrzdit. Je to tady o tom nebát se toho, nahoře vjíždět pomalu se zadkem za sedlem a mimo kořen. Škrábat stráň obouma zablokovanýma kolama co to jen jde (lehčí jezdci mají výhodu) a držet rovnej směr. V půlce na pěšině na chvíli zvednout těžiště nad sedlo, aby se člověk neposadil na zadek, odbrzdit přední aby se nepostavil za hupem na přední a pak okamžitě zase brzdit obouma nakonci odbrzdit přední zatočit o 90° a upalovat pryč. Zní to jednoduše ne? Ve skutečnosti to ale tak snadné nebylo, velbloud byl letos vůbec hodně nasranej a schazoval svými hrby jednoho jezdce za druhým a bylo tu i dost zranění. Prostě moc sucho a ta stráň se celá sypala a nedalo se to ubrzdit.
Já jsem si sem jel rozbít hubu ještě před závodem. Sjížděl jsem si to tu zkušebně 6x a 3x z toho jsem spadnul. Jednou jsem se kutálel ze stráně jak nakopnutej ježek asi v osmi kotrmelcích skoro až k té lavičce u dolní pěšiny – no fuj tajbl! Naštěstí jsem se kutálel jen v lupení a hlíně tak jsem se ani moc neodřel. O dost hůře dopadl Martin, který si to najížděl o den dříve a přišel nám na start fandit o berlích s vymknutým kolenem. To člověku na jistotě moc nepřidá… Myslím, že to moje koulení bral i fotograf , kterého jsem skoro vzal ze stráně s sebou, ale jeho fotky jsem nenašel – tak doufám, že jsme mu nezničili aparát pěhem závodu. Kolo zůstalo nad jedním stromem ve stráni. Všechno zlé, ale pro něco dobré. Zjistil jsem si předem kde jsem dělal chybu. Vjížděl jsem nahoře moc rychle a přes kořen. Ten mě zablokované zadní odbržďoval a pak jsem svojí váhu už až dolů prostě neubrzdil. V závodě jsem to pak jezdil svojí ověřenou stopou a metodou.
Takže zpět k závodu. V prvním kole jsem se úspěšně seškrábal dolů. Pod kopcem stál odvážnej student medicíny, který chytal padající závodníky aby se nekutáleli až dolů ze stráně jako se to povedlo před závodem mě. Pepa raději volil bezpečnější běh. Trochu tím ztrácel, ale ne zas až tak moc, aby mě nebyl schopen dojet v následující pasáži. V serpentýnách a velbloudovi získával Perry, za námi, který s jistotou driftoval dolů a sjížděl si tu svoji mírnou ztrátu kterou nabíral v kopcích.
Následoval krátký přesun singlem po vrstevnici na strmý výšlap na tzv. Skálu básníků. A když tedy básníků tak by to chtělo nějaké verše jak tento strmý výjezd vypadal. Během namáhavého a dlouhého stoupání bylo dost času se nad tím zamyslet .
Bacha levá serpentýna,
kope kořen, šutr, brzdí hlína.Pravá serpentýna zjistí,
kdo umí hrabat listí.Kdo stále v sedle je,
má velké naděje.Vyjet až sem,
je každého snem.Dálších pár serpentýn,
zvládne lepší manekýn.Tak bacha ty serpentýno,
já mířim na letní kino!Kořeny a skály dál,
jsou akorát na pedál.Přidej ať tě nechytí,
diváci mě donutí!Už jen pár šlápnutí
a je mě na blití.Hurá jsem nahoře,
děkuji podpoře!
Kdo úspěšně zvládl tento strmý výjezd, byl odměněn slastným pocitem, že nic horšího už ho v tomhle okruhu čekat nebude. Do konce kola to bylo už z kopce. Pořadí se v těchto pasážích moc neměnilo. Jako tříčlenný vláček jsme kroužili celé následující tři kola. Dělal jsem mašinku, Pepa se mě držel v těsném závěsu a sil měl ještě na rozdávání. Ztímco já měl srdce až v krku, on si se mnou chtěl do kopců ještě povídat. Přitom já nemohl popadnout dech a on se divil, že se s ním nechci bavit . Perry byl takový vagónek na gumě. Do kopců jsme mu vždy malinko poodjeli, ale z kopců ho ta natažená guma vystřelila vždy zpátky do hry.
Ve čtvrtém posledním kole už jsem toho měl dost. Náročná trať dávala pěkně do těla. Když jsem to rval znovu od galerie nahoru na plnej kotel, Pepa mazácky povídá. Klidně zvolni já tě dneska nepředjedu, si to dneska zasloužíš… To potěšilo, ale stejnak jsem to rval nahoru pořád stejně. Při sjezdu velblouda v posledním kole, bylo pod ním nahrnuto již dobře 2 kolečka hlíny. V tomhle zabrzdit a otočit přední kolo o 90° bylo už nad možnosti páky mých 600 mm řídítek.
Takže jsem se jen sešoup dolů a na pár sekund se v té hlíně zastavil. Pepa opět trochu ztratil při sebíhání stráně. Při následném přejezdu pod skalku básníku mě docvakl Perry a a ještě dvakrát mě pěkně prověřil. Věděl jsem, že kdo nasadí první do výjezdu bude patrně i první v cíli dole pod sjezdem a tak jsem útoky okamžitě kontroval zrychlením tempa a Perryho před sebe nepustil. Byl to souboj mezi námi třemi tělo na tělo až do cíle. V cíli jsme ještě chvíli nemohli popadnout dech, ale přátelsky si podali ruce a byli jsme všichni šťastní, že tento technicky obtížný závod máme ve zdraví za sebou.
V kategorii Masters 1 jsem zvítězil s časem 1:11:50, se ztrátou 3 sekundy na druhém místě dojel Pepa a třetí do cíle z naší skupinky dorazil Perry se ztrátou 11s.
Děkuji pořadatelům za přípravu a uspořádání tohoto „opravdového“ bikového závodu. Bylo to těžký, ale krásný. Fotografům jichž bylo po trati opravdu hodně jsem vděčný za nádherné akční snímky, které pořídili. Je to opravdu nádhera prohlížet si fotky od od BoBa, od Pepína a ostatních fotografů . Udělali jste nám tolik krásných fotek, že tak dlouho co trvá jejich prohlédnutí jsme tam snad ani nejezdili . Tak naviděnou příště na časovce v Čankově!
