Radyně bike team

Archiv rubriky ‘Závody’

V sobotu 27.  srpna se jel v Kralovicích legendární MTB maraton. Mnoho jsem o trase tohoto závodu slyšel od kamarádů, ale ještě nikdy jsem ji nezkusil na vlastní kůži. Vše se změnilo právě tuto sobotu. Na výběr byly trasy 25, 56 a 95km. Zvolil jsem si nejdelší 95km variantu. Start byl již v 8 hodin ráno. Přesto ještě v půl osmé bylo na parkovišti v kasárnách nedaleko sportovního kempu kde měl závod zázemí jen pár vozidel závodníků. Žádné davy jako na komerčních MTB závodech.  Oproti lonskému ročníku, kdy byl závod zařazen do série českého poháru byla účast  slabší. Na parkovišti potkávám mnoho známých tváří a kamarádů.  Pod startovní bránou jsme se sešli doslova pár minut před osmou.  Žádné půlhodinové postávání před startem se nekonalo. Pár letmých pohledů na soupěře mě stačilo k vytvoření představy o favoritech závodu. Kolem osmé ředitel závodu slovy: „tři, dva, jedna start“ spustil lavinu cyklistů do pohybu. Startoval jsem z první lajny a tak se mě podařilo vyjet asi na čtvrtém místě. Začátek trasy vedl zhruba 2,5km po silnici na Trojany. Jelo se za zaváděcím automobilem, a tak se zde nezávodilo. Celkem pohodovým tempem jsme se blížili k odbočce do lesa, kam jsem vjel taktéž na čtvrtém místě. Před sebou jsem měl dva závodníky z teamu IVT a jednoho závodníka ze Soda Fresh teamu. Následoval sjezd po rozbité a vymleté lesní cestě. Hned od začátku za to první tři závodníci pěkně vzali a začali se mě lehce vzdalovat, nechtěl jsem je nechat moc ujet a tak jsem jel téměř na hranici svých možností. Přesto si zde však vybudovali lehký náskok. Ve sjezdu mě předjel ještě Martin z Explosiwe bike teamu, způsobem jemu vlastním.  Propadl jsem se tedy na 5 místo. Pod kopcem, stál soupeř ze Soda Fresh teamu a spravoval defekt zadního kola. Pokračoval jsem sám za skupinkou třech vedoucích závodníků a snažil se je ještě dojet. Nasadil jsem tedy stíhací tempo, ale proti větru byla moje snaha dojet tříčlenou skupinu marná. Nechal jsem se proto dojet dvojicí kamarádů složenou Honzou od Explosiwáků a Lukášem z 2V Bikers. Chtěl jsem je vyhecovat ke společné spolupráci dojet vedoucí trojici, ale nesdíleli mojí vizi. Přesto však jeli velice pěkné tempo. Držel jsem se proto chvíli s nimi ve skupině, abych si trochu odpočal po předchozí stíhací jízdě. Společně jsme dojeli až k prvnímu brodu přes řeku Střelu. Lukáš věděl, že zde je brod hluboký a tak jsme vzali kola na ramena a proběhli vodou na druhou stranu. Bylo zde vody zhruba po kolena a uprostřed byl silný proud. Ve stoupání od brodu jsem za to vzal a trochu poodjel z naší tříčlenné skupinky. Dostal se mě však do přehazovačky klacek a tak jsem při jeho vyndavání o lehký náskok v zápětí přišel. Pokračovali jsme tedy dál ve třech. Ukázalo se, že Lukáš zdejší trať zná nazpaměť a tak nás i pěkně vedl až k oblíbenému single track sjezdu k Osojenskému potoku. Jeho výborná technika sjezdu, mu umožnila nám zde trochu ujet. Po přebrodění potoka následovalo strmé stoupání a tak jsme jej opět i s Honzou dojeli. Společně neohroženě pokračovali až k druhému brodu přes řeku Střelu. Tento jsme se pokusili přejet po levé straně přes naplavený štěrk . Lukášovi se to povedlo, mě však shodil silný proud v druhé polovině brodu a tak jsem musel zbytek doběhnout. Za zády se nám objevil závodník ze Soda Fresh teamu, který jel svoji stíhací jízdu po opravě defektu Na 27km nás definitivně dojel a předjel. Krátce na to jsme potkali u chatové osady Martina z Explosiwe teamu, který zde přetrhl řetěz a nemohl pokračovat přotože neměl nýtovačku. Kluci u něj zastavili, předali mu nýtovačku a já zatím pokračoval v těsném závěsu za“ Sodou“. Jel celkem pekelné tempo a v kopci se mě snažil utrhnout. Vždy vložil tři zrychlené šlápnutí, ale do kopce se mu ujet nepodařilo. Věděl jsem ale, že je na tom s výkoností lépe, a tak jsem jej na rovině nechal ujet a pokračoval dál svým tempem.

Zhruba 10km jsemjel osamocen, neviděl jsem nikoho před sebou, ani za sebou. Až ve stoupání od Vursova mlýna k Hrádku se za mnou objevil soupeř v bílém. Nejprve jsem na dálku nepoznal kdo to je a tak jsem se snažil do kopce přidat, aby mě soupeř nedojel. Ale nedařilo se mě to. Po chvíli mě dostihl a zjistil jsem, že je to stejný závodník, ze Soda Fresh teamu, který už mě jednou předjížděl po opravě defektu. Tentokrát prý zabloudil. Opět jsem jel chvíli s ním, ale pak jsem ho nechal ujet. Kousek od Rabštejna nad Střelou mě najednou přijel naproti, že opět ztratil trau a že projel už asi kilometr po modré turistické trase a neviděl, žádný fáborek. Ani já jsem si nebyl jist, jestli jedu dobře a tak jsem se nechal ovlivnit a společně jsme sjeli na cestu k řece, která byla čerstvě projetá buldozerem. Neviděl jsem v hlíně ale žádné stopy prvních dvou závodníků a motorky, kteří projeli před námi a proto jsem to po pár metrech zavrhl jako špatný směr a vrátil se zpět na modrou turistickou trasu. Ani já jsem nevěděl, jestli je to dobře, ale přišlo mě to ako nejpravděpodobnější pokračování trati. Díky tomuto zdržení nás zde dojel Martin z Explosiw teamu. Pokračovali jsme tak dál společně ve třech.

V sobotu 20. srpna, krátce před polednem bikeři zcela zapnili Masarykovu třídu v Karlových Varech. Konal se zde již dvanáctý ročník Karlovarského AM Bikemaratonu, kerý byl i letos součástí seriálu Kolo pro život. Na výběr byly trasy 17, 55 a 95km. Opět byla nejvíce bodově hodnocená právě 55km trasa (koeficient 1,13) oproti dlouhé 95km trase, která měla koeficient bodového hodnocení jen 0,7. Proto většina jezdců, včetně těch elitních, kterým šlo o body do seriálu volila krátkou variantu. Já jsem si naopak zvolil trasu 95km s převýšením 2450m. Díky předchozím výsledkům jsem opět obdržel nízké číslo (A21) a tak jsem se mohl zařadit přímo poblíž startovní brány.

Přesně v poledne se ozval startovní výstřel a peloton se před zraky lázeňských hostů dal do pohybu. Po městě se jelo za zaváděcím autem, a proto se zde nezávodilo. Jakmile nás však auto dovedlo pod první kopec začalo tempo rapidně narůstat. Pro natažení startovního pole posloužil kopec na Doubskou horu (610 m.n.m). Čekalo nás tak hned po startu 200 výškových metrů. Tempo určovali závodníci z krátké tratě a bylo doslova vražedné. Snažil jsem se zůstat na stejné pozici jako po startu, ale když mé tepy atakovaly hranici 190 trochu jsem zvolnil, a kontroloval si, aby mě nepředjel nikdo se žlutým číslem, kterým byli označeni závodníci dlouhé tratě. Sprintery s bílým číslem, jímž byly naopak označeni závodníci na krátké jsem s klidným svědomím pouštěl dopředu. Z Doubské hory následoval sjezd pěšinou k říčce Teplá. Zde byly hluboké odvodňovací žlaby, které nebyly nijak označeny a byly velmi špatně vidět. Do prvních dvou jsem vletěl v plné rychlosti a tak kolo dostalo neskutečnou ránu především do zadního kola. Měl jsem strach, že zde prorazím bezdušový plášť a tak jsem raději trochu zvolnil. Díky tomu mě zde předjel jeden „žlutý“ závodník z teamu Ski a Bike Radotín, kterému rány do kola nevadily. Nenechal jsem ho však před sebou jen chvíli a jakmile žlaby skončily začal jsem jej dojíždět. Definitivně jsem jej předjel ale až ve stoupání za mostem. Stoupalo se směrem na Vítkův vrch (644 m.n.m), ale k tomu se muselo nejprve ještě objet letiště v Olšovo vratech. Jelo se vesměs po zpevněných cestách a tak tempo bylo vysoké. V Olšových vratech jsme najeli na hlavní silnici a stoupali zbývajících 50 výškových metrů na Vítkovu horu po asfaltu. Zde se mě podařilo předjet další dva závodníky z dlouhé tratě. Z Vítkovi hory vedl zajímavý technický lesní sjezd zpět k říčce Teplé. Čěkaly nás prudké serpentýny na jehličí. Měl jsem v nich trochu obavy o podklouznutí, a tak jsem raději vycvakával stabilizační nohu do vnitřní zatáčky. Sjezd pokračoval pěšinou lemovanou zábradlím až k řece. Z tohoto úseku jsem měl respekt. Je plný kamenů a kořenů a již jednou jsem si zde v předchozím roce ustlal. Blízké zábradlí, které je v únikové zóně případného pádu hrozí úrazem. Proto jsem zde zvolnil. Toho okamžitě využili dva soupeři za mnou. Jeden ze Ski a Bike Radotín a druhý z Pernštějna. Objeli jsme tenisové kurty u řeky a čekal nás na 30km brod přes říčku Teplá. Byl z panelů, teklo v něm odhadem tak 30 – 40cm vody a dlouhý mohl být tak 5m. Nejprve jsem se trochu obával, že panely budou klouzat a proud vody mě strhne do vody, ale zařadil jsem lehčí převod tak abych to ve vodě ušlápl a pustil se do brodění. Povedlo se a tak jsem svištěl dál po silnici na Karlovy Vary. Bylo to z kopce a tak jsem zde jel dobře 50km/h na nejtěžší převod, abych zminimalizoval ztrátu na dva závodníky co mě předjeli. Najednou cesta prudce uhne do lesa na pořádnou stojku. Vytěžil jsem ze znalosti trati z předchozích let a na rozdíl od soupeřů si včas podřadil. Je zde třeba přeřadit z nejtěžšího převodu v podstatě až na třetí nejlehčí. Kolega z Pernštejna zařadil pozdě a tak se dostávám před něj. Druhý z Radotína začátek kopce urval silově na těžké převody, vzalo mu to, ale hodně energie. Stoupalo se až k rozhledně Diana (556 m.n.m) a na předposlední serpentýna a prudký kopec jej definitivně zlomil, což dal hlasitě najevo. Já naopak přeřadil o jeden těžší převod a dostal se celkem rychle před něj, abych ho ještě trochu více demotivoval . Těsně pod Dianou byl přes cestu padlý strom, který bylo třeba oběhnout a následovala trochu nejasně značená trasa k vrcholu. Trochu jsem se zde obával chyby, ale náskok na dvěma pronásledovateli jsem měl celkem vysoký. Z Diany vedl pěkný lesní sjezd křižující turistické chodníky. Byl zde i prujezd jakousi kapličkou následovaný skokem ze zhruba 20cm schodu do štěrku. Následovalo stoupání, lesní pěšinou ve kterém se za mě přiblížil soupeř z Pernštejna. Trasa často měnila směr a musel a protože jsem před sebou neměl, žádného závodníka musel jsem rychle číst trasu. Na jedné odbočce jsem udělal chybu, kterou jsem si uvědomil až když jsem měl nataženou pásku před pusou. Toho okamžitě využil soupeř a dostal se přede mě. Nenechal jsem ho tam ale dlouho. Jakmile jsem se vrátil na trať tak jsem ho s trochou úsilí předjel. To bylo zhruba na 40km. Čěkalo nás ještě náročné stoupání po šotolinové pěšině zpět k vrchu Doubské hory. Kolo zde má tendeci podkluzovat, ale přesto jsem zařadil o jeden těžší převod, než bych chtěl jet, abych zde získal trochu náskok před obtížným sjezdem. Z Doubské hory nás čeká již jednou projetý sjezd s odvodňovacími žlaby. Tentokrát již s nimi počítám a tak přes ně skáču abych projel rychle. Uhájil jsem díky tomu pozici a svého pronásledovatele před sebe nepustil. Jakmile jsme se dostali zpět na silnici oddělovala se krátká trasa od dlouhé.

Chrti z krátké to už měli za pár do cíle, nás však čekalo druhé kolo přes Vítkovu Horu, brod a Dianu. Po již poznané trati se mě jelo dobře a tak jsem si držel náskok před soupeřem. Nechtěl jsem jej pustit před sebe a tak jsem držel celkem vysoké tempo. Po hlavní silnici V Olšových Vratech jsem uháněl ve stoupání rychlostí asi 30 km/h. Tuto moji rychlost neodhadl nějaký neohleduplný řidič ve stříbrné fábii, a těsně před odbočkou na Vary se rozhodl mě předjet. Jakmile byl na mé úrovni začal odbočovat vpravo a vytlačil mě na vedlejší cestu. Vrazil jsem mu řídítkama do boku a drhnul mu celý bok auta jak řídítkama tak přední pneumatikou. Dost mě to rozhodilo a ještě teď se divím, že jsem nespadl. Jakmile jsem se stabilizoval, okamžitě jsem šel na brzdy, abych se dostal mimo auto. Jeho řidič byl takový hulvát, že bez váhání ujel. Vrátil jsem se na hlavní cestu a pokračoval dál. Celou akci viděl řidič z auta, které jelo za námi zpomalil na mojí rychlost a přes stažené okénko se mě ptal zda je vše v pořádku. Naštěstí vše dobře dopadlo a tak jsem jej poslal mávnutím dál. Tento incident a obtížný sjezd z  Vítkovi hory za mě opět přiblížil soupeře z Pernštějna. Na brodu přes Teplou jsem jej měl opět již za zády. Ale zatímco mě se brod projet povedlo on si zde stoupl do vody. Získal jsem tím malý náskok, který jsem postupně zvětšoval ve stoupání k rozhledně Diana. Byl jsem  odhodlán již nepřijít o žádné místo a proto jsem jel absolutní vraždu. Díky tomu jsem předjel ještě dalšího závodníka. Snažil se za mě pověsit, ale po pár metrech to se slovy, že tíhle tempem by brzo umřel vzdal. Jel jsem si dál svůj závod. Nikdo přede mnou a soupeř za mnou se ještě na dlouhých rovinkách tu a tam objevil, což mě stále hnalo kupředu. Odhadem jsem mohl mít náskok tak 1 min. Ve obtížném stoupání šotolinovou pěšinou jsem nečekane předjel závodníka Cyklotréninku, kterému zde trochu došlo. Právě tohoto závodníka jsem si na startu vytipoval jako adepta na vítěze. Věděl jsem že jedu celkem dobře, ale absolutně jsem netušil na jaké pozici startovního pole se pohybuji. Začal jsem se proto regulovčíků vyptávat. Slečna u kapličky nevěděla ani jak dlouho přede mnou někdo projel a jen nacvičeně mávla rukou po směru jízdy. Začal jsem o kolo předjíždět pomalé závodníky z krátké trati, zkusil jsem se tedy ptát jich. Podle jednoho jsem byl celkově patnáctý. To mě mojí doměnku potvrdilo a vyhecovalo k zachování vysokého tempa. Již potřetí jsem vystoupal na Doubskou horu. Následoval již dobře poznaný sjezd s hlubokými odvodňovacími žlaby. Již zkušeně je skáču a snad tentokrát ve sjezdu ani moc neztrácím. Dostávám se na asfaltovou cestu k dělení okruhů. Regulovčík zde neplní svojí funkci, ale tak nějak podvědomě jedu tam, kam předtím jeli závodníci z krátké traťe. Čekal jsem, že už cíl bude brzy a tak jsem držel vysoké tempo, které jsem ještě gradoval. Podle tachometru zbývalo však do cíle ještě asi 10km a tak jsem zvolnil. Čekalo nás ještě stoupání po betonové cestě zpátky pod Doubskou horu, tentokrát cestou nad vodní nádrží Březina. Stále jsem si hlídal soupeře za zády, ale již jsem jej až do cíle nezahlédl. Zbývalo posledních 5km do cíle víceméně již z kopce a tak jsem jel co to šlo. Ve sjezdu stále častěji předjíždím závodníky z krátké trati, mám z nich trochu respekt, aby mě někdo z nich nevjel do cesty a tak na ně z předstihem křičel kudy je budu objíždět. Najednou jsem se ocitl ve Varech. Problesklo mě hlavou, že teď už musí být cíl opravdu za rohem. Objel jsem obchodní centrum, které jsem poznal při parkování auta a věděl, že je hned vedle stadionu kde je cíl závodu. Čekala na mě poslédní terénní vložka a sice sjezd ze schodů po tribuně na stadion. Mnoho závodníků tyto schody raději sneslo. Ačkoliv, soupeř za mnou byl již v nedohlednu tak moje touha být již v cíli mě povolila sjet i tyto schody. Jejich výška a délaka budila opravdu respekt. Dobře to dopadlo najíždím na stadion a sprintuji pro něm do cílové brány, kterou projíždím se zdvyženými rukami. Jsem napnutý jak to celé dopadlo a tak se poté co vypiju na ex půl litru vody ptám pořadatele, kam věší výsledky. To bohužel nevěděl a tak jsem se zajel zeptat přímo časoměřičů k dodávce. Nakonec jsem 95km trať dojel absolutně na 8 místě a 3 v kategorii v čase 4:14:10.6. Na prvního Ladislava Fabišovského z teamu AC Sparta Praha jsem ztratil 26:07. Projel cílovou páskou v čase 3:48:03.2. Konečně jsem se tedy probojoval i v seriálu Kolo pro život na bednu. Zde jsou komletní výsledky Karlovarského AM bikemaratonu na 95km trase .

Uplynulý víkend hostil lyžařský areál Zlatá lyže v Novém Městě na Moravě světový pohár MTB. Vypravil  jsem se sem již v pátek odpoledne. Po celkem nudné cestě po D1 jsem se dokodrcal až do kempu zřízeného na louce nedaleko sportovního areálu a centra všech závodů. Postavil jsem stan a vydal se zaregistrovat do pátého závodu českého poháru v MTB maratonu na 80km, který startoval v sobotu v 8:30. V areálu se tou dobou jelo finále světového poháru v cross country sprintu. Trať obepínala areál a bylo tak možno ji celou sledovat z tribuny. Navíc zajímavé pasáže byly snímány kamerami a přenášeny na velkoplošnou obrazovku. Startovalo se ve čtveřicích ze kterých vždy postoupili pouze první dva závodníci. Po startu na závodníky čekala travnatá rovinka, na které byly v úrovni tribuny dvě velké klády, následovala asfaltová levotočivá zatáčka přes most a nájezd do krátké lesní pasáže mezi kořeny a pařezy. Z lesa se trať vracela na stadion po šotolinové cestě podjel se pravotočivou zatáčkou most postavený z lešení a následoval na něj strmý výjezd a sjezd. Pod mostem byly tři velké schody z klád a pak se již trať vracela před tribunu. Na cílové rovince byly pro spestření ještě dvě muldy z písku. Po dokončení závodů světového poháru bylo možno si trať projet. Úvodní klády jsem raději vynechal abych zde před plnou tribunou nepadl, ostatně padlo zde i mnoho elitních jezdců a já bych neměl po případném pádu oblečení na můj sobotní závod. Zbytek tratě jsem již projel celý. Prudký výjezd na most z lešení vyžadoval velice dynamický rozjezd z předchozí šotolinové zatáčky. Povedlo se mě to až na druhý pokus. Schody z klád pod sjezdem z mostu byly celkem vysoké a vyžadovaly vysokou ryclost, kterou bylo třeba zkrotit ař před následující zatáčkou k tribuně. Muldy z písku měly tendenci katapultovat jezdce na přední kolo a tak jsem raději jel přes ně pomaleji. První závodní den byl zakončen večerním koncertem kapely Support Lesbiens. Ve 22:00 jsem se vrátil do stanu a usínal jsem za zvuku hrající kapely, který ustal až někdy kolem půlnoci.

V sobotu jsem se probudil do zamračeného dne, ale bylo celkem teplo asi 19°C. V 8:15 jsem již stál na startu pátého závodu Českého poháru zhruba v první třetině druhé startovní vlny. Start závodu byl ze stejné brány jako starty závodů světového poháru, přímo před tribunou areálu Zlaté lyže, proto zde byla také nebývalá divácká kulisa. Asi 10 min před startem se vydatně rozpršelo. Všichni včetně mě jsme byly oblečeni jen v krátkém dresu a těšili se až bude odstartováno aby jsme nemuseli v dešti dlouho stát a mrznout. V 8:30 se konečně ozval startovní výstřel a pestrobarevný had cyklistů se dal do pohybu vstříc 80km trase. Začátek vedl po asfaltové cestě areálu. Celé startovní pole se zde drželo pohromadě a nebylo zde moc příležitostí k předjíždění. Jakmile jsme opustili areál a vjeli na lesní cestu stoupající směrem na Bílou skálu (777 m.n.m), začal jsem předjíždět jak to jen šlo a tlačil se dopředu.

V následujícím sjezdu na Vlachovice jsem se snažil především neztratit pozici a podařilo se mě dojet známého závodníka z teamu Bike Brdy, o kterém jsem z etapového závodu v Beskydech věděl, že jezdíme zhruba stejně rychle, ale on je lepší technik a tak dojíždí do cíle většinou dříve. Upnul jsem se tedy na něj a snažil se jet jeho tempo. Trasa stále stoupala až k rekreační oblasti u Třech studní a tak se mě podařilo soupeři z Bike Brdy ujet. Od Třech studní trasa vedla po modré turistické značce, která kopíruje hranici evropského rozvodí. Snad díky tomu se zde drželo celkem dost vody a povrch lesní pěšiny byl místy hodně rozblácený. Ale jinak to byla moc pěkná a hravá stezka. Nebyla nouze o prudké zatáčky, terénní vlny, kořeny a blátivé louže. Snažil jsem se zde neztratit, ale přesto mě zde asi 5 soupeřů včetně toho z Bike Brdy předjelo. Na 15km jsme vyjeli na cestu a tak jsem se snažil ztracenou pozici vydobít zpět, což se mě ještě před stoupáním na Žákovu horu povedlo. Zde jsem předjel další tři závodníky a obával se, že ve sjezdu mě to zase vrátí. Sjezd byl ale až na 20km po lesní cestě a tak jsem si zde pozici vzít nenechal. Následoval velice složitý a kořenitý sjezd k bývalému Rumpoltovu mlýnu. Bylo velice obtížné, zvolit si zde správnou stopu a na mokrých kořenech neuklouznout. Trochu jsem se s kolem pral, čehož okamžite využili soupeři a šli opět přede mě. Na mezičase v Bušovicích na 23km jsem byl na 46 místě absolutně, 10 v kategorii se ztrátou 6:34 na vedoucího závodníka. Soupeř z teamu Bike Brdy zde projel o 62 sekund dříve, které jsem v kořenovém sjezdu ztratil. Následovalo stoupání k nejvyššímu vrcholu Žďárských vrchů jimiž je se svými 836 m.n.m. oblast zvaná Devět skal. Snažím se stáhnout ztrátu a pár soupeřů zde opět předjedu, ale o pozici opět v zápětí přijdu v obtížném sjezdu k bývalému Rumpoltovu mlýnu. Odtud trasa stoupala po cestě na kopec zvaný Křivý javor (824 m.n.m.). Nasadím stíhací tempo a téměř všechny soupeře, kteří mě ve sjezdech předjeli jsem zde předjel a dostal se na dohled kolegy z Bike Brdy. Sjezd z Křivého javoru přes Fryšavu až k Medlovskému rybníku byl veden po cestě a tak jsem uháněl, abych neztratil soupeře z dohledu. Ve stoupání na Studnici (800 m.n.m) jsem jej konečně opět předjel, ale následný sjezd mě to hned vrátil. Naše pořadí se střídalo i na kopci Bohdaleč (791 m.n.m) a Buchtovu kopci (818 m.n.m). Na pěšině byla veliká louže a já se ji rozhodl objet zatímco soupeř volil přímou variantu. Byl tam utopený zřejmě i nějaký kořen či kámen, který jej schodil do bláta. Na chvíli jsem se dostal před, ale opět ne na dlouho. Po sjezdu na Podlesí jsem byl těsně za ním a podle údaje z mezičasu moje ztráta byla 11,6 s. Mezičasem jsem projel na 39 místě absolutně a 10 v kategorii se ztrátou 19:56,6 na vedoucího závodníka. Byl před námi předposlední kopec na Samotín (740 m.n.m.) a naše pořadí se opět vyměnilo. Vyslech jsem si poznámku, zda jsem silničář, nobo proč mu stále nastupuji do kopců a ve sjezdech nejedu. To mě trochu vyhecovalo, a rozhodl jsem se, že následující sjezd se předjet nenechám. Polovina sjezdu vedla po louce a tak se mě dařilo náskok udržet. Jenže pak se vjelo do lesa a následoval jeden z nejobtížnějších sjezdů závodu. Trasa byla plná oblých a kluzkých velkých kamenů, prorostlá šikmými kořeny a vymletá od vody. Bylo pro mě velice obtížné v té rychlosti volit správnou stopu. Pak se mě na jednom mokrém šutru smeklo přední kolo a než jsem se nadál, už jsem ležel na zemi. Rychlá kontrola co se stalo. Sedřel jsem si nohu a na kole mě spadnul řetěz. Než jsem jej nasadil můj věčný soupeř opět proletěl kolem. Hlavou mě blesklo, že teď už ho do cíle nedojedu, leda snad na posledním stoupání na sjezdovku. Pod sjezdem však stál a řešil defekt kola. Asi to tentokrát také přepálil a ve sjezdu kolo prorazil. Ze závodu tímto odstoupil a dál nepokračoval. Můj pád však za mě přiblížil další dvojici závodníků, kteří spolu spolupracovali a jezdili v háku za sebou. U mlýna přes Frýšavský potok už jsem jě měl téměř za zády. Byla zde asi 5m lávka tvořená třemi trámy z krovu a velkými spáry mezi nimi. Mé odhodlání jim ujet a jen tak se nevzdat mě donutilo lávku přejet. Bylo třeba jet jen po prostředním trámu ve výšce asi 1,5m nad vodou. Po jejím překonání jsem si hlasitě ulevil „hurá nespadl jsem“. Pak jsem se ohlídl a zjistil, že oba dva šli lávku pěšky.Díky tomu jsem před nimi získal opět malý zhruba 30m náskok, o který jsem nehodlal přijít. Jeden z nich se mě držel až na závěrečné stoupání na sjezdovku na Harušův kopec. Zařadil jsem třetí nejlehčí převod a snažil se mu ujet. V cestě bylo však mnoho závodníků z krátké trasy, kteří tento kopec tlačili, pochopitelně po tom nejtvrdším podkladu co tam byl. V hlavě jsem si říkal, že podmínky má každý stejné a že když mě to při objíždění jdoucích závodníků po měkkém podkluzuje, že jemu bude taky. Celou trať nahoru po sjezdovce lemovalo již velké množství diváků a náležitě odměnili každé předjíždění velkým aplauzem. To mě trochu vyhecovalo a zařadil jsem o jeden těžší převod a rval to nahoru co to šlo. Pak v lese téměř nahoře byla prudká stojka, vyžadující dynamické vyšvihnutí. Roztočil jsem pedály co to šlo a téměř se i nahoru dostal, pak mě ale klouzlo zadní kolo a musel kousek popoběhnout. To už ale bylo 100m od cíle. Zařadil jsem opět o jednu těžší převod a dorval to do cílové brány. Můj pronásledovatel dorazil přesně o 30s později. Celkově to tak pro mě znamenalo letos nejlepší výsledek v Českém poháru, kterého si nesmírně cenním, protože se zde díky světovému poháru sešla i početná zahraniční konkurence. Umístil jsem se na krásném 37 místě absolutně a 7 v kategorii . Do cíle jsem dojel v čase 3:37:02.3 se ztrátou 36:49,2 na vítěze Ondřeje Fojtíka, který celý 80km závod s převýšením 2100m objel za neuvěřitelných 3:00:13,1s. Díky tomu jsem se v průběžném pořadí Českého poháru posunul o dvě místa vpřed a jsem celkově 6 v v kategorii M30. Startovalo zde 337 závodníků a klasifikováno jich bylo 284. Zde je možné prohlédnout si kompletní výsledky .

V sobotu 6.8.2011 se konal již jubilejní 15.ročník Kokos team triatlonu 2011. Počasí bylo ideální, teplota asi 25°C a obloha téměř bez mráčku. Centrem dění byla malebná vesnička Březín nedaleko Nečtin na severním plzeňsku. Sešla se zde početná skupina sportovních nadšenců, amatérských cyklistů i profesionálních triatlonistů. Hlavní silnici i přilehlé cesty a náves kolem poledne zcela zaplnili auta přijíždějících závodníků. Startovní pole bylo rozděleno do čtyř hlavních kategorií podle obtížnosti a věku: Muži Elite, Ženy Elite, Junioři, Juniorky, Super kluci, Super holky a pro nejmenší téměř batolata kluci potěr a holky potěr. Za náš oddíl jsme hájili barvy poprvé jen dva: já a Tomáš v kategorii Muži Elite, což znamenalo: 500m plavání, 27 km jízda na MTB a 4,5km běh. Martin nás reprezentoval v Dobříši na MTB závodě Krakatit.

Prezentace a hlavní zázemí závodu bylo již tradičně na chatě u Jističů.  Pak následovalo rozmístění věcí na jednotlivé disciplíny pod svá startovní čísla. Zhruba v 13.45 proběhla rozprava k závodu po které se všichni závodníci přesunuli k leopoldovskému rybníku, který je vzdálen od Březína cca 1,5 km. Zde probíhala plavecká část závodu. Po příjezdu k nevelkému rybníku s trochou vegetace následovalo vysvětlení plavecké části a k umístní kol do depa, které tvořila přilehlá louka. Plaval se jeden menší okruh a dva větší tj. dohromady 500m. Po plavecké části se přeběhla hráz na louku kde byly připraveny kola. Znělo to poměrně jednoduše. Prvotní strach z teploty vody byl po osmělení pryč, ale začal jsem být lehce nervózní z mého plaveckého umění. Na hráz rybníku se postavilo 75 borců a borkyň. Většina z nich vypadala téměř profesionálně, a tak jsem začal přemýšlet, kam se na startu uchýlím, aby mě dav ve vodě neumlátil. Ještě pár sekund a je odstartováno. Čelo závodu vyrazilo vpřed jako motorový člun a já stylem „paní radová“ s ním. No plavání opravdu není moje silná stránka. Po prvním krátkém okruhu jsem se párkrát napil a několikrát byl ostatními potopen pod hladinu. Byla to taková mela, že jsem chvilkami začal uvažovat o tom že vzdám, ale nějak jsem pokračoval. Při dokončování druhého okruhu již první plavci začali opouštět rybník a přebíhali na louku ke kolům. Mě čekal ještě poslední okruh. Jakmile jsem se přiblížil k k hrázi, blesklo mě hlavou „hurá dokázal jsem to“ neutopil jsem se. Radost mě ale rychle přešla, když jsem se otočil a zjistil, že ve vodě už je jenom asi 15 plavců a na louce, kde byli kola už bylo taky pěkně prázdno. No nic rychle obout tretry, kraťasy, dres, na záda camelbak a vzhůru do pedálů.Trasa vedla za lesík u Leopoldova, kde tvořila menší 5km okruh a zpátky na hráz.

Odtud se přejíždělo do Březína kde nás čekaly dva 10,5 km okruhy okolo obce směrem na Jedlový vrch a Umíř. Při prvních kilometrech jsem byl ještě zadýchaný z plavání, ale zpátky na hrázi se mi už jelo dobře a začal jsem se dostávat do tempa. Postupně jsem se začal prodírat startovním polem vpřed. Velkou výhodou pro mě bylo, že trasa vedla terénem. Přestože trasa nebyla technicky náročná, způsobovala problémy i hodně zkušeným triatlonistům. Jsou přeci jen zvyklí na silnici a tak v bikové části hodně ztratili. Když jsem přijížděl do Březína přes depo, tak na mě řvali, že jsem asi zabloudil a že Tomáš je asi tak 10 minut přede mnou. Do prvního stoupání jsem tedy nasadil tempo a hned pár závodníků předjel. Následoval sjezd k bývalému rybníku, kde byl překop silnice a trasa zde vedla po improvizovaném mostíku, který se přebíhal. Odtud se jelo ke křižovatce kde jsme odbočovali vlevo. Až sem byla trasa obousměrná a tady se začal tvořit onen okruh. Jelo se po mírně zvlněné zpevněné cestě, pak přišlo menší stoupání a výjezd na asfalt směrem k Umíři.  Zde se dalo jet hodně rychle. Odtud následoval sjezd úvozem na křižovatku dělení tras, v tomto směru se můstek dal jezdit, menší výšlap do kopce a sjezd do Březína. Tady už jsem byl zhruba v polovině startovního pole. V kopci jsem konečně dojel první známé tváře „Kýťu“ s kterým jsme se postupně střídali a předjeli ještě pár jezdců před námi. Opět se blížíme k Březínu, ale tentokrát míříme do depa, kde probíhalo přezutí do běžeckého.

Přezutí proběhlo rychle a vybíhám na trať, kterou tvořily 4 okruhy po vesničce Březín, většinou po zpevněných cestách. Do prvního okruhu vybíhám s camelbakem, protože jsem měl žízeň, ale po pár set metrech zjišťuji, že to nebyla úplně ta pravá volba. Proto jej při dalším kole sundavám a nechávám v depu. V tu chvíli jako bych ožil a běželo se mi čím dál lépe. Po pár radách od zkušeného běžce „Kýťi“ s kterým jsem se na trati neustále potkával jsem prodloužil krok a zmizel mu z dohledu. Nejlíp se mi běželo poslední kolo, ale to už jsem se blížil k cíli a byl jsem rád, že už to mám za sebou.

Po doběhu všech dospělých závodníků byl ještě odstartován závod pro nejmenší, kteří na svých odstrkávadlech a dětských kolech za vydatné podpory rodičů překvapili všechny přítomné svou bojovností. Následovaly ještě dva krátké okruhy běhu pro prcky a celý závod byl u konce a mohlo dojít k vyhlášení výsledků.

V konečném pořadí se Tomáš umístil na 14. místě v celk. čase: 1:49:47 a já na 20. místě v celk. čase: 1:52:49. Na start triatlonu se postavilo dohromady 75 závodníků a vítěz Tomáš Matějka se dostal do cíle v neuvěřitelném čase: 1:41:56. Zde je možné prohlédnout si kompletní výsledky kokosáckého triatlonu a zde je celá fotogalerie, foto by-Áža

Již čtrnáctý ročník Šumavského MTB maratonu se konal v lyžařském středisku na Zadově. Druhým rokem je tento závod v sérii Kolo pro život, a tak se atmosféra závodu nesla v duchu této série. Připraveny byly tři trasy. Trasa A měřila 84km s převýšením 2521m, 50km trasa B měla převýšení 1416m a výletní trasa C měřila 25km s převýšením 597m. Zajímavostí bylo, že bodový koeficient 84km dlouhé trasy byl 0.7 a byl zcela shodný s výletní 25km trasou a bodově zvýhodněna byla krátká 50km trasa, která měla koeficient 1. Proto početná skupina závodníků včetně elitních jezdců, které šlo především o body do celé série volila krátkou trasu. Náš team startoval naopak na dlouhé trase, abychom si závodění co nejvíce užili. Zázemí závodu poskytl Zadovský běžecký areál s přilehlým asfaltovým parkovištěm, které bylo zvětšeno o louku nad horní stanicí sjezdovky Churáňov.

Už první konfrontace s počasím po vystoupení z auta ukázala, že dnes moc pěkně nebude a že s létem má dnešní den společný jen kalendářní datum. Na červenec byla totiž nezvyklá zima. Teploměr se nepřehoupl přes 10°C a navíc foukal poměrně silný vítr. Ani šedivá obloha nevěštila nic dobrého. Nedbaje počasí jsme se vydali společně se Šéďou pro startovní čísla. Na parkovišti tou dobou již panoval obvyklý předzávodní mumraj. Každý řešil převážně oblečení. Cyklisti ze skupinky vedle našeho vozu na sebe navlékli vše co měli. Jen beranice se jim pod přilbu ne a ne vejít . Pro mě byla situace trochu jednodušší. S takovou zimou jsem v létě nepočítal a tak jsem jel jen v tom, co jsem měl tj. krátký dres pod ním slabou termomikinu a kraťasy. Šéďa na tom byl o trochu lépe a tak přidal ještě návleky na nohy. A hurá na start!

Startovalo se z dolní stanice sjezdovky Kobyla a tak nás čekal chladný sjezd z parkoviště do startovního koridoru. Ačkoliv jsem tento závod jel poprvé, měl jsem díky loni absolvovaným závodům přiděleno číslo 30 a tak jsem se mohl zařadit přímo za startovní pásku mezi elitu a mediálně známé tváře. Start byl společný pro dlouhou i krátkou trasu a tak jsem stál kousek vedle slavné běžkyně Kateřiny Neumanové, která jela krátkou. Petr dostal číslo 123 a tak byl kdesi v koridoru za mnou.

Po startu čelo závodu tvořené elitními jezdci na 50km trati nasadilo zběsilé tempo a eliťáci prchaly vstříc tisícikorunovým „vrcholovým“ prémiím které jsou každých 500m na úvodním 2km stoupání po hlavní silnici k běžeckému lyžařskému areálu.  Nenechávám se vyhecovat tímto nerovným soubojem o tisícovky a jedu si svým tempem. Držím pozici a předjíždím pomalejší Kateřinu Neumanovou. Po chvíli jsme na kopci, obkroužíme běžecký areál za obrovské podpory speakra a pár fanoušků při trati a pokračujeme lesní cestou stoupající ve směru vrcholu Přilba. Dostaneme se ovšem jen 80m pod jeho 1220m vysoký vrchol, zato však nás trasa přivede nad Novohuťské sjezdovky. Následuje velice prudký sjezd po louce sjezdovky zakončený brodem přes dnes ne příliš příjemný studený potok.

Okolo postává pár lidí a těší se až se zde někdo vykoupe. Tuto radost jim dnes nehodlám dopřát a tak si přibrzdím na bezpečnou brodící rychlost.  Následuje rychlý sjezd po asfaltu k Šindlovské kapličce. Snažím se pošetřit síly a zaujímám aerodynamickou polohu. Střídavě se předjíždíme s jedním kolegou který jede za mnou v háku a rozjíždí se mu to díky tomu více. Naše rychlost se pohybuje kolem 60km/h. Od kapličky trasa mění azimut a začíná se stoupat šotolinovou cestou ve směru vrchu Kamenná. Až na kraj lesa je trasa dlouhá trasa společná s 50km trasou. Stále se snažím držet si pozici, ale dva chrti z 50ky mě zde předjíždí. Na kraji lesa se trasy rozdělují. Značení tohoto rozdělení nebylo zcela zřejmé, ale naštěstí zde byl pořadatel, který mě správně nasměroval. Rázem ztrácím všechny dosavadní soupeře, kteří sprintují dál po pádesátikolometrové trase.

Asi 100m před sebou vidím jiného závodníka a tak se snažím do kopce na něj dotáhnout. Chvíli jedu za ním v háku, ale zdá se mě, že jede do kopce zbytečně pomalu takže jdu před něj. Jenže on přidává a snaží se mě uviset. Trochu tedy polevím a vezu ho za sebou. Navrhnu mu, že se budeme střídat a třeba ještě někoho společnými silami dojedeme. Kupodivu souhlasí a příkladně spolupracuje. Po chvíli dojíždíme jednoho soupeře z teamu Nissan Dolák. Naše tempo neakceptuje a neuvisí nám. Ukazuje se, že spolupracující kolega je místní a zná trať nazpaměť. Včas upozorňuje na prudké změny směru a prudké brždění z čehož oba těžíme. Na 25km ve stoupání na Šeravskou huť dojíždíme dalšího soupeře z Merida Biking teamu, který vede kolo protože přetrhl řetěz a nemá nýtovačku o kterou teď škemrá. Bylo mě ho líto a tak se rozhodnu mu hodit svojí nýtovačku. Chvíli trvá než ji vylovím z kapsy dresu a tak zpomaluji. Díky tomu mě dostihne a následně předjede kamarád Martin z Explosiw Bike Teamu, který s sebou bere do háku i dosud spolupracujícího kolegu. Tento nástup nehodlám nechat bez odezvy a tak se je snažím co možná nejdříve dostihnout a pověsit se za ně. Společně pokračujeme přes Obří horu až na sjezdovky nad Kubovo Hutí. Jedu na čele a tak trochu nejasná šipka ukazující směr odbočky na sjezdovku mě zbrzdí víc než ostatní. Zato však si všímám obrovské lebky se skříženými hnátami. Toho rázem využívá brilantní sjezdař Martin a nasazuje svojí kamikaze jízdu ze sjezdovky. Těží ze svého fullu a tak ještě z kopce přišlapává a získává zhruba 20m náskok. Držím se na druhé pozici naší 3 členné skupinky a jen tak tak minu na konci sjezdovky reklamní tabuli místní restaurace . Ještě před občerstvovačkou a mezičasem v Kubovo Huti se nám daří Martinovo náskok stáhnout. Podle mezičasu v Kubovo Huti jsem byl tou dobou 14 absolutně, 6 v kategorii se ztrátou 7min 50s za prvním závodníkem. Průměrná rychlost na této 40km vzdálenosti činila neuvěřitelných 31,2km/h. Z Kubovo Huti stoupáme ve třech kolem Šeravy na Světlou horu. Podle místního znalce nás čeká v podstatě jedinný terénější úsek trati v podobě prudkého výjezdu a nádsledného sjezdu Světlé hory. Na vrchol dojíždí naše skupinka společně. Ve sjezdu pouštím před sebe rychlejšího Martina a snažím se jet abych mnoho neztratil. Jenže přejezd šutru, který Martinovi full odpustil, mě na pevném kole neprošel. Prorážím zadní kolo a ztrácím tak definitivně naší skupinu.

Tmel bezdušáku v zimě a mokru nechce velkou díru zalepit. Po minutě čekání na „zázrak“ ztrácím trpělivost a rozhodnu se pro montáž nouzové duše. Ještě dve minuty nikdo neprojel a tak v klidu vyměním. Jenže během dofukování se přižene velká skupina a mě nezbývá než počítat soupeře. Opravou ztrácím 9 minut a zhruba 20 míst. Pod kopcem Světlé hory předjíždím prvního soupeře, kterého potkal stejný osud a mění. Následují krátká stoupání, které neumožňují moc sjíždět další soupeře. Přesto po chvíli beru před brodem Medvědího potoka pomalejší skupinku třech závodníků. Ve sjezdu po staré tankové cestě před Kláštercem se mě podaří to samé ještě jednou. Zde začalo drobně pršet a trať byla mokrá a kluzká. Ve Vimperku už pršelo vydatně a nepřestalo pršet do cíle ani do konce dne. Ve stoupání ve Vimperku předjíždím další soupeře a stahuji ztrátu na mezičase na 64km na 28 místo absolutně / 15 v kategorii. Do cíle už je to jen 16km, ale v podstatě pořád do kopce s převýšením zhruba 300m. To mě vyhovuje a tak ještě pár soupeřů předjedu.Pětset metrů před cílem jedeme ve skupince ve třech. Držím se na druhé pozici a vyčkávám na nástup v cílové rovince. Jakmile za to první veme okamžitě akceleruji, nicméně třetí ze skupiny reaguje rychleji a tak nás oba předjíždí a mě již nezbyl prostor na zvrácení této situace. Dojíždíme všichni ve stejné sekundě v čase 3:32:56, ale já bohužel o setinu sekundy později takže je z toho nakonec pěkné 23 místo a 12 v kategorii. Nebýt toho defektu a 9 minutové ztráty opravou mohl jsem být absolutně na nějakém 13-14 místě. I Šéďa jel velice pěkně a protíná cílovou čáru v čase 3:55:41 a ve výsledcích to pro něj znamená 53 místo absolutně a 29 v kategorii. Celkově se na start dlouhé trasy postavilo 164 závodníků a klasifikováno jich bylo 134. Zde je možné prohlédnout si kompletní výsledky na 84km trase.

1000 miles adventure Czecho-Slovakia

Je závod napříč Česko-Slovenskem. Variantou je i kratší verze závodu, která je dlouhá přibližně 500mil. Stanoven je pouze start a cíl a trasa přírodou, kterou musí závodníci dodržet. Kdy a kde spí, kdy jedou, co jedí, je jen na nich. Cílená podpora je zakázána.

Start – Neděle 3.7. (80 km)

Po celodenním cestování  autem, na kole, vlakem a autobusem se konečně dostávám do místa startu – Nová Sedlica. Tento závod jedu společně se dvěma kamarády, Pepou a Petrem (Jelenem). Z důvodu dovolené,  je u mého jména ve startovní listině poznámka – 500 mil. Předstartovní mumraj doprovází drobný déšť a v momentě startu ve14:15 již vydatně prší. Natahuji pláštěnku a jdeme na věc. Po pár kilácích jsem od pasu dolů mokrej a teplo si udržuji jen souvislou jízdou. Kolem Mořského oka se teploměr na budíku rozmýšlí, zda dvojmístné číslo nevymění za jedno…Následný nekonečný sjezd v mlze a dešti si vybírá svou daň, a tak hospoda ve vesnici Remetské Hámre se stává útočištěm asi 25 závodníku včetně mě. Hospoda díky mokrým lidem připomíná spíš veřejné sprchy a my po zahřátí borovičkou a čajem řešíme co dál. Ven už se nám nikomu nechce tak bereme zavděk nabídnuté spaní  v místním KD za 3 €.

 

Den 1 – Pondělí  4.7. (130 km)

Neprší,ale po celonočním lijáku je stejně všude hodně mokro a zima. Míjíme zamlženou Zemplínskou Šíravu a začínáme si „užívat“ následky dešťů. Tlačení po polích mě dovádí k šílenství, pohyb se neuvěřitelně zpomalil. Následují dva brody přes řeku – máme štěstí, voda sahá maximálně do pasu, v noci muselo být hůř.  Zjišťuju první chybu mojí výbavy. Jsem dost naloženej a tak přes řeku jdu klidně třikrát. Zbytek dne jedu jen s Pepou a míjíme různé skupinky závodníků. Jelen má svoje tempo a tak valí za námi sám. V podvečer vystoupáme k horské chatě Hrešná, kde se nás ihned ujme pohodářskej chatař. Pivo a těstoviny dávají zapomenout celodenním útrapám, a když se kolem 20:00 objevuje Jelen, nedává chatařovi moc velkou práci přemluvit nás na spaní. Přemluvil takhle asi 30 lidí. Chajda hučí jak úl, jsou zde i pořadatelé závodu a tak začíná nad sklenicí piva družení. Do spacáku lezu kolem desátý a už v polospánku vnímám další partu a chatařovo „Pivo, párky nebo těstoviny ?…“

 

Den 2 – Úterý 5.7. (120 km)

Jasná obloha slibuje konečně hezký den. Nabalení kola se pomalu stává rutinou, opět zjišťuju co vezu zbytečně a  nedočkavej Pepa už podupává před chatou. Jelen se teprve hrabe ze spacáku a se slovy „já vás někde dojedu“ se loučíme. Sjezdy střídají výjezdy, tlačíme sjezdovku a stráně. Mam z tlačení nataženou achilovku a jen věřím, že mě nezradí někde v lese. Městečko Gelnica s obchodem Tesco se stává útočištěm všech vyhládlých závodníků. Sedíme před obchoďákem jak slepice na klacku a cpeme se všim možnym.  Máme s Pepou novýho parťáka – ostravaka Přému. Pohodovej člověk se svým „kamionem“ a věčnou chutí na rum a pivo. Před Spišskou Novou Vsí se potkáváme nečekaně s Jelenem jedoucím již mimo trasu závodu. Spišská nám poskytuje večeři a doporučené přespání v kempu v Hrabušicích. Při vjezdu do vesnice nás odchytne cikánka a nabízí nocleh. Domlouváme cenu a za 5 € na posteli ve spacáku. Není co řešit.

 

Den 3 – Středa 6.7. (135 km)

Spánek na posteli udělal svoje a po 6 ráno už polykáme další kilometry. Noha mě sice bolí, ale šlapat se dá, teda spíš se točí do rytmu. Opět začíná pršet a tak to vypadá skoro celý den. V obci Hranovnica kupujeme sýr a necháváme se pohltit lesem pod Tatrama. Zde jsem se naposled viděl s Jelenem. Máme s Pepou do kopců rychlejší tempo a i přes půlhodinové čekání na jedné z mnoha křižovatek se Petr neobjevil.  Déšť a lesní technika opět vykonaly své. Pohyb se omezil na tlačení a světlá chvilka byla jen u polní kuchyně dětského tábora kdesi v lesích. Čaj, uzený a chleba byl balzám…Další podobný terén nás čeká nad dědinou Kvačany.  Při mytí kol u jedněch z mnoha ochotných lidí zjišťuju, že cíl dnešní etapy – Rožumberok už je jen snem.  S Pepou a Přémou si děláme zajížďku a v lázeňském městečku Lúčky-Kúpele škemráme po devátý večer o jídlo. Rodinná hospůdka s příjemnou obsluhou nám zachraňuje žaludky a naší objednávku dvojité halušky přináší sám majitel. Prý „ či toto zožeriete tak dostanete slovenské občanstvo “, já jediný si ponechávám české J. Najít nocleh na místním fotbalovém hřišti je jen otázkou chvilky.

Den 4 – Čtvrtek 7.7. (130 km)

Studené ráno a azurová obloha slibuje slunný den.  Začínajícím stoupáním se hlásí Velká Fatra a její lesy a pěšinky si nás podávají víc jak 40 km. Tlačení do Lubochnianského  Sedla mi znovu připomnělo náročnost tohoto závodu. Slunce smaží, jedu si svoje tempo s Pepou v zádech a užívám si výhledů na hřebenovkách. V podvečer se konečně dostáváme do CP1 nad Hričovským Podhradím.  Zázemí v podobě stanů, Kofoly a piva Bernard bereme s vděkem a po třetím kousku si jen automaticky rozbalujeme spacáky.

 

 

 

 

Den 5 – Pátek 8.7. (105 km)

Po 5 ráno budim Pepu, zhltnem ovesnou kaši, kterou vezu už několik dní a chvátáme na pořádnou snídani do Bytčy. Čekají nás Javorníky a jelikož jsem tam trávil před třemi roky dovolenou , věděl jsem do čeho jdu….Jak naivní! Kasárna, Sedlo Gezov, Stratenec , Malý Javorník, Makyta …….. to jsou části krásné, ale nejtěžší etapy.  Díky naloženému kolu to byl boj o každý kilometr. Za Makytou mě s Pepou zastihuje pořádná bouřka. Vesnice Pulčín nás vítá otevřenou hospodou, před kterou se doslova povalují kluci ze skupinky před námi. Dáváme se s Pepou jídlem a pivem do kupy a za vzájemného předjíždění pětičlenné party míříme do Vizovic. Dostáváme typ na kemp Desná za Slušovicemi.  Narvanej, hlučnej kemp se nám moc nezamlouvá, ale nakonec se domlouváme s dalšíma klukama ze závodu na spaní v chatce.  Utahanej zalehnu a usínam okamžitě.

 

Den 6 – Sobota 9.7. (125 km)

Tradiční šestá ranní už nás opět zastihuje na trase. Vizovické vrchy znovu potvrzují pravidlo „kam čert nemůže nastrčí lesáky“.  Mam první defekt za celý závod, vyměňuji duši a po ujetí dvou kilometrů jsem znova na ráfku. Míjím hospodu, kde bufetí Přéma s Pepou, já místo oběda znovu měním duši.  Pepa na mě čeká, a tak si následnou padesátku po hladkým užíváme spolu. Kdesi mezi polema se najednou ozývá rána a Pepa v mžiku stojí na ráfku. V plášti díra tak 3 cm. Dávám mu svůj náhradní a pokračujeme dál. Otevřený terén a teplota na slunci víc než 45°C si vybírá svou daň. Pepa si stěžuje na bolesti hlavy a tak při večeři v Budišově Nad Budišovkou řešíme, kde budeme spát. Nejistotu u Vodní nádrže Kružberk měníme za svítící kemp na kraji obce. Zde pro nás přichází číšník se slovy „máte uvnitř soupeře“ a vleče nás do lokálu. Tam sedí usměvavej Tomáš – pilot ČSA a hned objednává pivo. Spíme nakonec na černo v jeho chatce. Do cíle 500 mil to mam 115km.

 

Den 7 – Neděle 10.7. (115 km)

Budík ve 4:45 nás 3 staví na nohy, ale pohled z okna nás nutí spíš zpátky do spacáků. Kovově šedá obloha je předzvěstí pořádný bouřky. Volíme vyčkávací variantu a ta se nakonec ukazuje jako úspěšná. V 6 ráno vyrážíme. Kluci se staví v místní pekárně, kde ukecají paní vedoucí, která akorát přebírá zboží. Jedu sám a užívam si teplej, vlahej ranní vzduch.  Jede se mi dobře, dělá se teplo, kluci mě dojeli a povídáme si. Z hodnoty 50km v 10hodin dopoledne jsme nadšený.  Nad Malou Morávkou mě nadšení pomalu přechází. U Alfrédky si dávam s klukama  pivo, které okamžitě vypotím při zahajovacím stoupání na V.N.Dlouhé Stráně. Povinné kolečko kolem vodního díla je otázka chvilky. Zde se znovu setkáváme s klukama z Makyty. Při sjezdu sjezdovky nad Kouty nad Desnou mě opouštějí definitivně brzdové destičky na předním kole. Kvílení kotouče děsí přítomné turisty a já raději kolo v kolmých sjezdech vedu, náhradní nemam. Poslední výjezd z Loučné nad Desnou, poslední sjezd za strašných zvuků železa o železo a pak se zdviženýma rukama vjíždím spolu s Tomášem do cíle 500 mil.  Je 16:45, to znamená 7 dní, 2 hodiny, 22 minut od startu v Nové Sedlici.

 

Fakta a čísla

Závod jsem absolvoval na kole 26“ – DuratecSonix CX4.

Ujeté kilometry  – 940km

Čistý čas strávený na kole nebo s kolem  – 72 hodin

Denní jízda nebo tlačení – 14 hodin

Nastoupané výškové metry – 18 000 metrů

 

Vybavení

Brašny od firmy M-Wave(2x20l + vak) - vybavení  i spacák zůstaly naprosto v suchu.

Nosič Sportarsenal pro kotoučové brzdy – nešel pořádně přichytit v místě nad rychloupínákem zadního kola.Povoloval se dokud matky dostatečně nezarezly J. Problém byl s rámem kola, který neměl přípravu pro tento druh nosiče.

Pohotovostní pytlíky od J.Kopky – lehké skladné pytlíky o objemu 5l umístěné na představci. Drobné věci a jídlo okamžitě po ruce. Nevýhoda-nejsou nepromokavé.

Navigace Garmin Dakota 20–používal jsem baterie Energizer Lithium a mile mě překvapila jejich výdrž – 30 hodin (1 pár). Nevýhoda – 40Kč/kus J.

Odkaz na stránky závodu zde a více fotek ve fotogalerii.

 

Dne 4. Června 20011 se konal již 9. ročník Kokosové desetihodinovky a malebná Vesnička Březín na severním Plzeňsku se opět proměnila v meku všech sportovních nadšenců a bikerů. Opět jsme za náš tým hájily barvy všichni tři: (Já, Tomáš a Martin). Tomáš jel sólo, Já jel s Martinem, který vyrážel ze Šťáhlav, nabral mě v Plzenci a tradá směr Plzeň, po silnici na Karlovy Vary do Úněšova až k odbočce na Skelnou Huť a odtud to už bylo do Březína co by kamenem dohodil. Hned v Březíně člověk poznal, že se tady něco děje, protože náves byla plná aut, na nás zbylo místečko pod stromem naproti hospodě, což v tomhle počasí byla vlastně výhra, protože i když bylo asi 8 hodin schylovalo se k pořádnému pařáku. Šli jsme se zaregistrovat a  vyfasovat čísla. U průjezdního stanu jsme si každý vytvořili svoji občerstvovací stanici, která vypadala tak, že si tam dal každý svoji igelitku nebo batoh, kam si dal to co k závodu bude potřebovat. V mém případě, to bylo asi 6 banánů a dvě zmrzlé 1,5 litrové lahve s ionťákem. Před 9 hodinou následovala rozprava k závodu, upozornění na možná úskalí na trase a systém počítání kol, který spočíval v tom, že si každý závodník veze lístek, kam se mu bude zapisovat počet projetých kol v prostoru cíle.Letos se pojede Račínská trať, každý rok je trasa jiná a po 3 letech se opakuje.Padá i upozornění, že za celou dobu závodu, trať nebyla sušší a že by mohli letos padnout traťové rekordy. Trať měří 10,5 km a převýšení je 185m.

Jdeme se s Martinem trochu rozjezdit a probíráme taktiku během závodu, že to moc nepoženem, aby jsme to vydrželi a  už se blíží 9 hodina a s ní i start. Na kokosáckých závodech vládne vždy rodinná atmosféra, a tak přesto že je na startu téměř 50 závodníků, neprobíhají zde žádné strkanice, nebo podobné nešvary známé z velkých podniků. Mezi závodníky jsou i 4 zástupci mladších kategorií, kteří budou vyrážet sami nebo se svými rodiči a v jejich věku je to super, že se nebojí pustit do takového závodu. Poslední vteřiny, všichni kontrolují Michala – (Jističe), který je hlavní organizátor, startér, ale zároveň i závodník v jedné osobě až najednou zvolá: „tak jedem“. No a je odstartováno.

Já vyrážím svým tempem, spolu se třemi spolubojovníky ( Martinem Polesným, Radkem Tůmou a Benžo Benýrem) a ačkoliv nejedeme zas tak ostré tempo, ostatní se drží trochu zpátky. Martin i přesto, že jsme se domlouvali na nějaké taktice, vyrazil jak raketa a postupně nám začínal mizet z dohledu.

Trať začínala průjezdem vesničky Březín, po asfaltové cestě přes místní statek, kde se povrch změnil v šotolinu s jemným štěrkem, a začínal pozvolný kopec dlouhý cca 1,1 km, který se ze začátku nezdá, ale na konci mě dokáže pěkně potrápit. V horní pasáži kopce nastává změna a trasa uhýbá vlevo do lesa, kde nastává terénní vložka, protože zde jsou  vyjeté koleje od lesních strojů a terén se trochu houpe, zde ze začátku jezdím v sedě, později už tento úsek projíždím ve stoje. Následuje výjezd na malou loučku, odkud je malý výšvih na lesní kamenitou cestu, kde nastává příjemný sjezd lesem,  a dá se jet i hodně rychle , člověk si ve sjezdu trochu odpočine. Na konci lesní cesty se blížíme k asfaltové silnici vedoucí do Skelné Huti. Zde jsou dvě úskalí. Jedno z nich je u konce cesty,je zde  naplaveno poměrně dost štěrku, takže člověk musí dávat pozor, aby mu při nájezdu do zatáčky neustřelilo kolo a neustlal si na asfaltu a druhé, že vjíždíme na silnici a hrozí zde kontakt s nějakým autem, tak se člověk musí trochu rozhlídnout než do té zatáčky vletí. Z křižovatky míříme po asfaltce až do Skelné Huti, kde se dá poměrně dost nahnat, když nefouká zrovna vítr nebo se jede v balíku a blížíme se k další křižovatce se zrcadlem, kde člověk musí opět trochu zpozornět, aby ho nesrazilo nějaké auto, které tudy občas projede a zde cesta uhýbá vlevo.  Ze Skelné Huti cesta vede štěrkovou cestou   stoupáním na kopeček nad vesnicí , kde se nacházíme přibližně v polovině trati a odtud následuje rychlý a příjemný sjezd  do lesa, kde se dá jet opět hodně rychle. Na začátku lesa nastává prudká změna a musí se jít trochu na brzdy a cesta uhýbá ostře vpravo , následuje poslední větší stoupání  lesní cestou směrem k Zlatému Dolu, které v závěru graduje. Pak se cesta láme a je mírně z kopce nebo po rovině, dál vede po lesní pěšině a v určitých úsecích se může hovořit skoro o single trailu, který končí  na křižovatce se štěrkovou cestou. Zde se závodník, který je trochu vydrncaný z předchozí jízdy sveze po štěrkové lesní cestě. Zde se dá trochu odpočinout a zároveň dohnat nějakou tu ztrátu až ke křižovatce k bývalému rybníku, kde už se cesta začíná stáčet zpátky k Březínu. Po výjezdu z lesa nás čeká krátký kopeček vzhůru polní cestou, který se na vrcholu mění v poměrně dlouhý sjezd, který končí krátkým výšvihem. Zde se člověk může trochu kochat krajinou,jestli mu na to zbývá čas, protože je odtud parádní výhled do kraje.No a sjíždíme poslední velký kopec, kde se to dá pěkně valit po lesní štěrkové cestě, která končí až v Březíně. Zde najíždíme opět na silnici, tak je třeba dát zase pozor na případná auta a blížíme se do prostoru cíle, kde se zapisují kola a člověk může vyrazit zdolávat další okruh.

No a teď zase k průběhu, po startu ve stoupání nám už Martin pomalu mizí z obzoru a naše skupinka začíná rozjíždět tempo, střídáme se na špici a točíme se v balíku, abychom sjeli ztrátu na Martina. No docela uháníme a moje tepová frekvence mě říká, že jestli povalíme tahle celej závod, tak to nemůžu vydržet. Při prvním průjezdu depa se Radek Tůma ptá holek v depu, kolik máme ztrátu na prvního Martina. Následuje odpověď  asi 5 minut. Vyrážíme do dalšího kola a hlavně Radek vypadá hodně nabuzeně a že ho musíme stáhnout,  tohle tempo přece Martin nemůže vydržet. No já zatím nic neříkám a v duchu si říkám: „ já vím svoje kamaráde, ale Martin se jen tak nevzdá, dokud nepadne, pojede co to dá, je to bojovník“. Stále se v balíku točíme a snažíme se ukrajovat nějaký čas z Martinova náskoku. Můj tep stále neklesá a tak se mě v hlavě začíná točit spousta věcí. Teď už docela valíme, tak 100 km takhle vydržím jet, ale 10 hodin? No nic. Stále jedeme všichni strojovým tempem, střídáme se na špici, občas se někdo opozdí, když zrovna pije, ale vždy se vrátí do našeho balíku a pokračujeme ve střídání. Při druhém průjezdu depa Radek zase vznese klasickou otázku, následuje odpověď : „ 9 minut“. Zase vyrážíme a možná ještě více zrychlujeme, nebo je to jen můj pocit, ale nadšení a bojovnost naší skupiny doslova překypuje. Na konci třetího kola před Zlatým Dolem Benžo povídá, že valíme hrozně rychle a že se odpojuje a jede sólo. Popřeju mu štěstí  a naše skupina pokračuje dál stále strojovým tempem. Při třetím průjezdem depa se Radek dočká odpovědi: „ asi 13 minut“. V duchu začínám přemýšlet, jestli to Martin opravdu nepřepálil a aby to vydržel a za chvilku Radek s kterým jsem začal kecat povídá, že toho prvního musíme dojet. No trochu se rozpovídám jak letos dopadl na Králi a že když ho nepotká defekt, tak ho asi nedoženeme. No možná si myslí svoje, ale při jednotlivých průjezdech depa a zkontrolování času, je vidět, že jeho náskok se stále zvyšuje. Jezdím s klukama asi tak 10 kol a začínám si uvědomovat, že takhle do konce asi nevydržím a měl bych zvolnit, plynule se odpojuji a jedu si sólo, svoje tempo. V depu jsem se stavěl jenom jednou pro banán a začínám přemýšlet, že už asi v camelbaku za chvíli nebudu mít ionťák a budu muset doplnit. I když slunce svítí jak praštěný a je pěknej hic, zároveň mě začíná trápit otázka, jak na tom vypadají moje petky z mrazáku, jestli už jsou rozmrzlý, aby mě šel ionťák přelít do vaku.Pokračuji v jízdě a jsem rozhodnut, že budu stavět v depu a doplním pití. Při sjezdu do Březína saju a nic neteče, jsem na suchu. No zastavuji, otevírám camelbak a je to dobrý, pití teče a 1,5 litru mizí ve vaku já mám zase co pít. Banán do dresu a vyrážím na další okruh. V kopci předjíždím Tomáše, který o kolo zaostává, chvíli jedu s ním, ale ke konci kola nasazuji opět svoje tempo a pomalu mu začínám ujíždět. Asi při 14 nebo 15 kole mě v kopci nad Březínem začíná dohánět Martin. Kopec už se nešlape tak lehce jako ze začátku ze sedla a zrádný jemný štěrk začíná pomalu ukrajovat každému z jeho zásob. V určitých úsecích kopce musím ze sedla, jednak abych změnil polohu a trochu si odpočinul a jednak proto, že už prostě nemůžu a  nemám už na to kopec v sedle vyjet. Martin mě už dojel a povídá něco o tom, že už si myslel, že mě nedojede a ještě něco o tom, že měl defekt. Sděluju mu situaci na trati, jakej má náskok a že možná dá traťovej rekord a ať se nefláká. Chvilku ještě jede se mnou a pak do toho zase začne šlapat. Trať už začíná být trochu monotóní, občas vidím někoho jak mění defekt, Kýťa s Bídou a mají jednu pumpičku, což mě docela pobaví a vytrhne z tohoto monotónního transu. Doplňuji další petku do vaku a jím už nevím kolikátý banán. Šlapu dál, ale zárověn začínám kontrolovat čas a začínám si přát, aby už byl konec. Dávám si postupné cíle, které si postupně zvyšuju. Nejdříve si kladu za cíl ujet 190 km, pak 200km a nakonec závod dokončuji s 210km v nohách. Poslední 4 kola už mi ten ioňták fakt nechutnal a hnala mě hlavně touha vpřed, že až to skončí, tak si  dám dobré hořké pivo . V posledním kole mě ještě o kolo předjel  Martin Polesný, s kterým jsme jezdili na začátku v balíku a patří mu druhé místo.  Tomáš už čeká v cíli, už se mu nechce šlapat další kolo a já čekám kdy dojede Radek, o kterém jsem věděl, že je taky před mnou, ale nevěděl jsem o kolik, nakonec dojíždí 8 minut za mnou patří mu 3 flek. Já jsem zvědav jestli se podaří pokořit rekord trati a nakonec se to Martinovy povedlo a dokončuje závod s 241,5km v nohách na prvním místě.

No a jak to vlastně celé dopadlo a co k tomu říct?

Tento závod jsem jel s Martinem prvně, Tomáš už s ním má zkušenosti z minulosti a musím říct, že tady člověk zažije zase trochu jiné pocity než na velkých podnicích. Možná je to Michalem (Jističem) a jeho přístupem, možná je to tou rodinou atmosférou , která tu zde letos panovala, možná je to kombinací obojího. Jedno je jisté, příští rok se na start budu chtít postavit znovu, protože z toho má člověk vždy dobrý pocit a odnese si plno zážitků.  Jen tak dál Michale, děláte to s klukama fakt dobře

 No a výsledky:

Martin – 1 místo,najeto: 241,5 km  v čase: 9:59:48, Já – 4 místo najeto: 210 km, v čase: 9:48:33, Tomáš – 7 místo, najeto 189 km v čase: 9:35:39, kompletní výsledky si můžete prohlédnout zde.

Použité fotky jsou od kokosáků,Šárky a Benža z Velbudu,další fotky z desetihodinovky jsou zde.   

 

V sobotu 28.května 2011 se konal již 18.ročník kultovního závodu, který si získal věhlas po celé republice AUTHOR Král Šumavy MTB, za náš oddíl jsme se rozdělili na dvě skupiny. Martin, který jel delší 100 km trať s převýšením 2550m a druhá skupina kde jsem byl já a Tomáš  jsme měli zálusk na střední 70 km trať s převýšením 1820m. Tento závod je znám svým precizním zabezpečením, nádhernou Šumavskou přírodou a svými vyhlášenými brody, kde bývá občas docela dost vody.

Ráno jsme vyrazili z Plzně kolem 7 hodiny ranní a v 8 hodin jsme byli v Klatovech. Prezentace probíhala již tradičně v areálu ZŠ vedle stadionu. Po prezentaci, kde jsme obdrželi trička a nějaké ty povzbuzovadla jsme se začali připravovat na start. Jedno bylo jasné, vzhledem k průběhu počasí během týdne, kdy neustále pršelo, trať bude pěkně podmáčená a blátivá a brody budou stát za to.

Touto dobou již za nás bojoval na dlouhé trati Martin a my jsme byli docela rádi, že jedeme střední trasu a alespoň jsme se vyspali. Dali jsme do kupy kola, já jsem pořád laboroval jestli si mám vzít i zadní blatník, ale nakonec vyrážím pouze s předním na místo konání startu, který je již tradičně na náměstí v Klatovech.  I přesto, že jsme na náměstí kolem 9 hodiny, řadíme se až do druhé vlny někde v polovině náměstí cca  kolem 400 místa, vzhledem k tomu, že jsme loni neabsolvovali závod a nevyjeli jsme si pozici na letošní ročník. Blíží se 9:30 a na náměstí to začíná houstnout. Celý peloton už se táhne za námi a obklopuje celou polovinu náměstí.200 prvních borců z první vlny už je taky ve svém koridoru a každý se začíná soustředit na start. Minuta do startu, z reproduktorů se začíná ozývat dunivý zvuk bubnů, drama vrcholí a je odstartováno.

Jak je již na takové masové akci zvykem, nemá smysl v naší situaci nasedat na kolo a trpělivě čekáme, až se celý had závodníků dá do pohybu. Už se to začíná hýbat, nasedáme a společně s Tomášem vyrážíme kupředu. Popřejeme si hodně štěstí v závodě a začínáme se probíjet startovním polem. Z propozic jsem věděl, že úvodní část vede po asfaltu a tak postupně zařazuji nejtěžší převod a začíná stíhací jízda.Jedu na hraně protože vím, že co nepředjedu na začátku v terénu už těžko doženu. Beru bikery z leva z prava, neustále se deru vpřed. Tohle trvá asi tak 5 km a začíná nájezd do terénu  kde se začne tvořit kolona a předjíždění se značně komplikuje.Všichni jedou ideální stopu a když chce člověk někoho předjet musí vyjet mimo stopu udělat předjížděcí manévr a opět se zařadit, což začíná brát trochu sil. Chvíli se ještě jede, ale v kopci před vesnicí Zdebořice pak nastává výjezd, kde jsou velké kameny a peloton začíná zpomalovat až se úplně zastaví a mě nezbývá než slézt jako všichni přede mnou a tlačit, pak se to opět rozjede a můžu se začít pomalu probojovávat vpřed. V kopcích se neustále deru vpřed, z kopců mě někdo předjede, ale snažím se jet na jistotu bez defektu. Pod kopcem vždy vidím jednoho nebo více závodníků jak mění duši a tomu se chci vyvarovat. Následuje pro závodníky zajímavý a divácky atraktivní průjezd motokrosovou tratí u vesničky Hradiště, ale ještě předtím sjezd z vrchu Drkolná. Trať se pěkně pohupuje a cesta hezky ubíhá.V obci Chlístov narážíme na první občerstvovací stanici, které jsou na Králi velmi dobře zásobené, ale já ji moc nevyužiji,pití si vezu na zádech v camelbaku a tak popadnu banán a pokračuji dál v cestě. I když bylo celý týden deštivo a trať je místama docela dost blátivá kupodivu to na to bahno docela odvaluje a jede se mi dobře. Nemůžu sice jet naplno, protože je neustále někdo přede mnou a musím hodně předjíždět, ale jde to.

No a už projíždíme Nemilkovem a bude následovat vyhlášený brod. Sesedám z kola a vrhám se do vody. Po vydatných deštích voda v potoce stoupla a je mi nad kolena, takže při běhu vodou se docela zmáčím, ale pořád lepší než mít vodu v nábojích a odmaštěný řetěz. Nasedám na kolo a pokračujeme proti proudu potoka kde nás čeká další brod a prudký výjezd do již rozbahněného kopce k vesnici Braníčkov, tady i zatvrzelí projížděči brodů sesedají a rozbahněný kopec vybíhají. Za kopcem ve vesnici nás čeká druhá občerstvovací stanice, kde opět popadnu banán a pokračuji dál a zde také nastavá dělení tratí 100km a 70 km a zároveň je to nejvyšší bod 70 km trasy. Cesta vede dále do Čachrova, kam už začínáme klesat. Z Čachrova následuje poměrně dlouhý sjezd přes vesničku Březí, až do vesničky Brtí, kde je poslední občerstvovací stanice kratší trasy, následuje výšlap  na vrch Vlkanovka a sjezd do vesničky Lukavice u Strážova. Odtud následuje poslední pozvolný kopec do vesničky Horní Lhota před kterým se na naši trasu napojuje kratší 45km trasa a pak už nás čeká jenom asi posledních 10 km do Klatov, kde terén postupně klesá a cesta je víceméně z kopce. Do této chvíle jsem se probíjel tratí už celkem rychle, ale po spojení tratí začli trasu ucpávat závodníci krátké trasy, kopce hodně tlačili a předjíždění bylo zase o něco těžší. Blížím se k ceduli  “poslení kilometr do cíle” a začím zrychlovat.Za mnou se snaží dotáhnout jeden závodník, ale já si dal za cíl nepustit ho před sebe. Už se blížím do areálu městských lázní v Klatovech a cíl mám na dohled. Projíždím cílovým obloukem a závod je za mnou.

Celkově zhodnoceno: Pěkný závod, výborná organizace, nádherná Šumavká příroda a perfektní atmosféra. Teď jenom pivo a gulášek což je součástí startovného a snad někde narazím na Martina a Tomáše. Martin už spokojeně povídá s kamarády s dlouhé trasy, vzájemně si gratulujeme k výsledkům a za chvíli k nám dorazí i Tomáš.

No a výsledky: Trasa 100 km – 759 závodníků, vyhrál Robert Novotný v čase: 4:21:34,  Martin obsadil – krásné 17.místo celkově a 14. v kategorii v čase: 4:45:19 za což mu patří velká pochvala a respekt nás ostatních.

Trasa 70 km – 1309 závodníků, vyhrál Josef Kamler v čase: 2:35:16,  Já – 91.místo celkově a 67. v kategorii  v čase: 3:24:17 a Tomáš – 143.místo celkově a 101. v kategorii v čase: 3:34:52 Kompletní výsledky ze závodu AUTHOR Král Šumavy MTB 2011 si můžete prohlédnout zde.

Dne 14.5.2011 se konal již 8.ročník Škoda bike marathonu v Plzni. Tratě byly dvě: 30km a 60km. Prezentace probíhala již v pátek a v sobotu ráno před závodem, čehož jsme díky místním podmínkám využili a registrovali jsme se již v pátek. Za náš tým jsme startovali tři, Já, Martin a Tomáš a všichni jsme jeli delší 60 km trasu. I když závod je skoro domácí, já jsem ho ještě nejel a docela jsem se na něj těšil, kudy vlatně trasa povede a co od ní můžu očekávat.

V sobotu ráno  kolem 8 hodiny jsme vyrazili s Martinem z Plzence po vlastní ose směr Plzeň-Doudlevce, kde se konal start. Martin s tímto závodem měl již zkušenosti z minulosti, a proto cestou sbírám pár rozumů a rad u jednotlivých pasáží. Jak se blížíme k Plzni začínáme potkávat plno jezdců se startovními čísly a okolí dává jasně najevo, že se tady koná nějaká MTB akce. V místě startu a celého zázemí, které bylo již tradičně ve Škoda parku  v Doudlevcích probíhá klasický předstartovní mumraj. Chvíli mapujeme situaci a kolem 9 hodiny Martin velí, jdeme na start. Poslouchám zkušenějšího Martina a řadíme se hned za startovní pásku a během chvíle se začíná u startu tvořit prní lajna. U mě nervozita s přibývajícím časem roste a hodnota tepu jasně ukazuje, že tělo je napnuto:o) Blíží se 10 hodina a tím i start závodu. Tomáš přijel trochu později a tak ho vidím ve startovním balíku kus od nás. Jedno je jasné, je pěkně teplo a sucho a z toho vyplývá, že trať bude hodně rychlá.

Poslední vteřiny, padá startovní výstřel a je odstartováno. Vyrazím vpřed směrem k 3.bráně Škodovky a již na mostě koukám, jak se mi povedl start a vedu celé startovní pole, ale zároveň rozum velí, zpomal nebo tě zničí. Ještě před průjezdem do areálu Škody, pouštím před sebe pár bikerů, protože trasu neznám a raději se nechám vést. V areálu trať udělá jakousi smyčku a vyjíždíme na druhé straně areálu a pokračujeme přes Tyršův most, tady se Martin odděluje a s hláškou  „ dobře dojeď a hodně štěstí“ mizí v čele pelotonu. Já pokračuji dál svým tempem a nenechám se rozhodit předjíždějícími závodníky. Trať pokračuje kolem památníku obětem zla přes Okounovu lávku kde mění směr do Hradiště. Tady při výjezdu z lávky při stoupání na odbočku, kde je užší místo mám kontakt s vedle jedoucím závodníkem a zvuk drátů v předním kole ve mě vyvolává pocit nejistoty. Uf, jenom jsme o sebe škrtli, dráty jsou asi v pohodě. Z Hradiště  trasa pokračuje po cyklostezce směr Radobyčice a těsně před vesnicí uhýbá do leva na cestu kolem řeky a vyjíždíme na mostě v Radobyčicích, kde nás čeká výšlap po silnici do Černic a odud po lávce přes dálnici, kde se dáváme do leva.  V kopci se balík konečně začíná trhat na menší skupinky a konečně se mi začíná jet lépe. Po přejetí lávky trasa vede kousek podél dálnice a na konci lesa úhýbá v pravo na kopec k Ostré Hůrce a podél chat až k Plzenci, tady ještě plno závodníků neví co je čeká a tak šlapou co se dá. Já si nechávám rezervu na kopce které stojí za to.  Při vyjetí na Štěnovickou ulici, trasa vede k vodárně, odtud do lomu u Plzence. Dál se pokračuje asi nejtěžším úsekem směrem na hrad Radyně. Trať tady začně značně stoupat a terén hodně ztěžkne, v půlce kopce se přidají ještě kořeny na cestě ke skále pod Radyní a odtud vede cesta již ke hradu.

Tady předjíždím pár lidí, hlavně ze začátku, pak se cestička zužuje a míst k předjíždění už tu moc není. Od hradu následuje asi divácky nejatraktivnější pasáš tratě a to sjezd po červené turistické značce, po schodech od hradu, kde je třeba jet trochu opatrněji, následuje odbočka do prava, sjezd dolů.

Zde mě díky mnoha kořenům padá řetěz z převodníku, ale daří se mi ohnout a během jízdy ho nasadit zpět, následuje menší kopec vzhůru a už jsme na křižovatce pod hradem Radyně, zde je také občerstvovací stanice a dělení tras. Kratší 30km trasa vede v pravo, delší 60km vede do leva po silnici na Šťáhlavy. Já občerstvovačku jen míjím a myslím si že na tomto místě je dost nešikovně umístěná, protože skoro všichni už mají nabranou nějakou rychlost a je nesmyls kvůli tomu brzdit. Následuje sjezd do Šťáhlav kde se dá výborně předjížďet, ale všichni tu jedou kolem 60 km/hod, takže jich člověk zas tak moc nepředjede. Trasa se stáčí alejí k zámku Kozel, okolo rybníku lesem k hájovně nad hotelem Hájek a odtud k zřícenině hradu Lopata. Výšlap na Lopatu dá také docela zabrat a řekl bych že je to druhé nejtěžší místo závodu. Pak se trať zrychlí, začíná vést po šotolinových lesních cestách do Rakové, kde uhýbá směr na Němčičky a pak na vrch Maršál. Zde již byl peloton roztrhaný a chvílemi jsem jel sám, nebo jen s dvěma  závodníky. Po výjezdu na vrch Maršál následuje poměrně prudký sjezd až nad zámek Kozel, kde těsně před koncem kopce uhýbá v pravo do lesa a vede single trailem nad chaty u Kozlu a z lesa vyjíždíme až na křižovatce u Šťáhlav, kde trasa vede do kopce po již známé silnici k hradu Radyně. Kopec se ze začátku nezdá, ale umí pěkně potrápit. Jelikož s ním mám zkušenost, tak zde předjíždím několik závodníků. Okolo občerstvovací stanice a pokračujeme po trase kratší trasy, lesní cestou nad Losinou, přes Lávku u Černic a odtud již po známé trase do areálu v Lobzích.

V této závěrečné části již jedu od hradu sám a kontroluji pozici. Před sebou na dohled vidím jen jednoho závodníka a dávám si za cíl ho dostihnout. No není to tak jednoduché, jede také svižné tempo, ale moje chvíle přichází v kopci z Hradiště do Lobez, kde mobilizuji síly, bikera předjíždím a zbytek trati k cíli což je asi 2km si hlídám pozici. Spokojeně dojíždím do cíle a vychutnávám si celkovou atmosféru.

Co řící závěrem: Závod je koncepčně organizovaný pro široku veřejnost, ale i hobby závodníci si tu najdou to svoje. Co se týká organizace, tak z mého pohledu byla perfektní, jen ta občerstvovačka mě trochu vadila a asi bych jí umístil jinde.

No a jak jsme dopadli? Myslím si že slušně. Celkem se závodu ve všech kategoriích účastnilo 1112 závodníků. Na naší 60 km trase jelo 319 závodníků. První místo vyhrál Tomáš Kozák v čase: 2:10:36,  Martin – 14.místo, 6. v kategorii v čase: 2:20:05, Já – 68.místo,28. v kategorii v čase: 2:34:39 a  Tomáš – 85.místo,38. v kategorii v čase: 2:39:38. Zde je možné si prohlédnout kompletní výsledky na 60 km trase a zde je možné si prohlédnout trasu závodu.