Radyně bike team

Archiv rubriky ‘Projížďky’

 

 

 

Trasa: 147 km,   převýšení 2091m

Na tento víkend jsem připravil jinou trasu, po stopách zlatokopů k Novému Knínu přes Brdské hřebeny a kolem Slapské přehrady . Klukům se trasa líbila, ale ani jeden tento víkend nemohl. Odložili jsme tedy naplánovanou trasu o týden a já jsem se vydal sólo na jinou transbrdskou trasu k viklanu Malý Kosatín u Mirotic.

Vzhledem k tomu, že jsme den předtím měli ve firmě vánoční oslavu a do postele jsem ulehl až v 1:00.  Vyhrabal jsem se z domova až v 10:00. Občas vykouklo i slunce, a to slibovalo, že zas tak ošklivě jak hlásají stále v TV být nemůže. Osedlal jsem svůj zimní stroj a začal ukrajovat kilometry z vytyčeného cíle. Šipka na navigaci doma hlásila, že k viklanu je to   úctihodných 45km vzdušnou čarou. Na rozjetí jsem jel pohodovou rovinatou cestou po podmáčené louce při řece Úslavě do Nezvěstic, kolem kostela k potoku. Brod jsem tentokrát vynechal a využil raději lávku. Dále  jsem pokračoval na lávku přes řeku a po pěšince loukou na Žákavu. Do Zdemyslic jsem jel po cestě. Tady jsem najel na žlutou turistickou značku a pokračoval k další lávce přes řeku u mlýna. Odtud vede žlutá značka přes louku do lesa, kde pěšina nabízí zajímavé technické kořeněné pasáže. Trochu to klouzalo, jak bylo mokro, ale podařilo se mě projet. Zastavili mě až dřevorubci, kteří zde právě poráželi strom, který padl přes pěšinu. Když byl bezpečně na zemi, překročil jsem kmen a pokračoval k brodu přes Šťítovský potok. Teklo málo vody a tak jeho překonání bylo v pohodě. To se však už nedalo říci o prudkém kořenovém výjezdu z rokle potoka. Díky mokru mě to hned na druhém kořenu klouzlo a musel jsem nahoru pěšky. Přes Kamensko jsem projel po lesní cestě až do Štítova. Odtud jsem pokračoval polňačkou na Karlov, ale asi po 50m jsem dojel pomalu jedoucí traktor, který vezl nahoru na statek plný vlek slámy. Byl přes celou cestu a tak jsem musel jet trpělivě za ním. Větve od křoví vytrhávali slámu z balíků a ta mě vydatně  zasypávala. Nahoře konečně uhnul z cesty a já si mohl vychutnat sjezd do Spáleného Pořičí. To jsem projel po nedávno objeveném single treku vyjetém krosovými motorkami, kolem koupaliště a hřiště. Pěšinka vyústí u lávky pro pěší a cyklisty, kde  jsem potřetí překonal řeku. Z náměstí v Pořičí jsem jel po naučné stezce kolem Hvížďalky. Na začátku je poněkud úzký průjezd mezi polty, ale zjistil jsem že i širší řídítka na mém zimním stroji se sem vejdou. Jen je třeba s nima hýbat opatrně. Údolím Bradavy jsem dojel k hrázi Hvížďalky a dále stále podél říčky až k mlýnu a do Hořehled. Zde jsem najel do brdských lesů a začal stoupat na Marásek. Volil jsem trasu po zelené turistické značce, která je o trochu sjízdnější než žlutá, přesto ale dost technicky náročná. Stoupání je celkem strmé, a plné velkých volných kamenů a klacků. Kromě jedné bahnité louže kde jsem se zahrabal se mě vyjet podařilo. Po hřebenu jsem jel chvíli po žluté značce, ale záhy jsem ji opustil. Ze zkušenosti z minula, jsem věděl, že dál je pěšina neskutečně rozbahněná od těžkých lesních strojů, které zde zanechaly až půlmetrové koleje. Proto jsem se tentokrát rozhodl prozkoumat terén a najít altarnetivní objízdou trasu. Právě zde procházela  v historii hranice dvou lesních panstvích a proto jsou obě části lesa od sebe oddělené a propojuje je jen velice málo cest.  Pamatoval jsem si, že při Rožmitálské 50 jsme projeli někudy přes Chynínské Buky. Ze začátku cesta vypadá zarostle, ale naštěstí je průjezdná a není rozježděná. Pod Chynínskými buky opět řádili lesáci a zanechali zde na cestě strašnou spoušt v podobě neuklizeného klestí z pokácených smrků. Naštěstí byl tento úsek jen zhruba 100m. Dál už se cesta napojila na pohodovou šotolinovou cestu, která vyustí u posedu na žluté turistické trase. Podařilo se mě tak najít celkem rozumnou spojku mezi oběma části lesa, o poznání lépe sjízdnou než rozježďěnou žlutou. Pkračoval jesem k lovecké bouďě Červená a dál až na druhou žlutou turistickou trasu, která vede přes Hengst po hřebenu Hřebence. Tato technická hřebenovka nemá chybu a ačkoliv se dá objet po asfaltové cestě je hřích ji vynechat. Na rozcestí Kobylí hlava jsem se napojil na modrou turistickou značku, která mě dovedla až na Štadruž. Většinou odtud pokračuji po žluté značce kolem železné pany, ale vím, že je velice obtížně sjízdná za sucha natož pak za mokra. Ideální příležitost pokusit se najít další alternativní cestu. Tu jsem našel pod Hrádeckým hřebenem. Je to šotolinová cesta, která vyústí u lovecké boudy Soudná, ke které je z hřebenu labužnický prudký sjezd po kamenito kořenité cestě. Kolem hájovny Liz a přes Špalkovou horu jsem se dostal až do Bělčic, kde jsem se napojil na zelenou turistickou značku. Ta mě odvedla do polesí Závištínského potoka, který v minulosti sloužil k rýžování zlata a jsou zde dodnes patrnné sejpy (navršené kopy vyplavené zeminy). Já však dnes chtěl prozkoumat jinou záhadu tohoto lesa. Kousek za kótou 536, kde za loukou uhýbá zelená značka na Kubátovu horu je uprostřed lesa  na záhadném kameni vytesaná obří šlápota. Legenda praví, že ji zde zanechal obr. Jak to tak u podobných záhad bývá  skutečnost bude učitě jiná a jedná se spíš o lidské dílo. Faktem, je že šlápota byla zhruba 2x větší než moje bota. Po prozkoumání šlápoty jsem šlapal dál po zelené značce kolem rybníku Labuť až do Myštic. Kde jsem se napojil na modrou značku, která vede údolím Kostřáteckého potoku na kterém je mlýn Kostřata. Ten je dnes bohužel přestavěn v luxusní penzion kam se stahuje bohatá středočeská klientela. Alšovou cestou jsem pokračoval do Mirotic, kde jsem se napojil na naučnou stezku M. Alše, která mě měla již dovédst k vytouženému cíli dnešní trasy – Viklanu.  Stezka ovšem není v terénu nijak značena a tak případného návštěvníka čeká asi práce s mapou. Já měl trasu připravenou na GPS takže jsem věděl kudy. Na 78km jsem konečně vytoužený viklan zvaný Malý Kosatín potkal. Viklany bývají tradičně považovány za pradávné rituální oltáře, na na nichž se obětovalo bohům. Tvary kamenů a prohlubně na nich vznikly přirozeným odvětráváním měkčích částí horniny a působením deště a mrazu. Horní žulový kamen Kosatínského viklanu je vysoký 1,1m s půdorysem 2,6 x 2,1m a dotýká se spodního jen velmi malou plochou.  Pokusil jsem se ho tedy rozkývat, což se mě povedlo, ale pohyb je téměř nerozpoznatelný. Dal jsem si tu ještě občerstvení a pak vyrazil na dlouho zpáteční cestu. Nejprve jsem ještě pokračoval po naučné stezce kolem hradiště Hrad, ale záhy jsem jí na rozcestí „U Nováka“ opustil a pokračoval po červené TZ až do Krakovic. Odtud po silnici do Mirotic, kde jsem se napojil na modrou TZ, která mě vedla do Březnice. Projel jsem areálem Březnického zámku a dohnala mě tma. Dál jsem pokračoval přes Hlubyni a Rožmitál až do Hutí pod Třemšínem víceméně po málo frekventovaných cestách. Zde jsem vjel do temného brského lesa a pokračoval po zelené TZ na Chynínskou, odtud po žluté k chatě Na Knížecí a dále po zelené TZ až do Teslín. Přejel jsem státovku a vjel do temného vojenského lesa. Atmosféra pohybu po tmě terénem vojenských lesů je násobná tomu co člověk zažívá v běžném civilním lese. Nikde žádná turistická značka a člověk je plně odkázán na GPS nebo mapu. Stoupal jsem v azimutu kdysi velice populární kóty 718 na které měl stát „oblíbený“ americký radar.  Asi kilometr před vrcholem kopce jsem spatřil na horizontu jakousi záři. Dost jsem znejistěl a v hlavě se mě honily různé myšlenky. Třeba že nahoře již začala tajná stavba amerického radaru po tmě [:)]. Jednou z variant mohlo také být že kótu opět střeží vojenská policie. Vracet zpátky obtížně sjízdným terénem se mě ale nechtělo. Co teď? Sebral jsem v sobě poslední špetku odvahy a pokračoval dál naplánovanou trasou . Záře na horizontu byla stále znatelnější, ale dlouho nebylo poznat co to může být. Až když jsem byl od vrcholu necelých 100m rozpoznal jsem hardwester na kácení dřeva. Lesák zde prováděl nějakou servisní práci na stroji a možná byl více vyděšen pomalu se blížící  oslňující září mých dvou auror na řídítkách než já. Vojenský les jsem opustil u Trokavce a  přes Příkosice, Měšno a Kornatice jsem jel domů, kam jsem dorazil  kolem 19 hod.

Celkově shrnuto: Krásný výlet a nádherná brdská příroda. Nalezl jsem záhadnou stopu obra v kameni, kývající se žulový viklan a v závěru splnil bobříka odvahy při průjezdu po tmě kolem osvětleného monstra na kótě 718 m.n.m.

Počasí: ráno 6°C, mokro, polojasno, přes poledne vysvitlo slunce které zvedlo teplotu na cca 9°C ,  k večeru silný ledový vichr s dešťovými přeháňkami.

Účast: Martin

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Trasa: 104 km,   převýšení 1524m

Na tento víkend nevěstila předpověď počasí nic dobrého a tak se nikomu nic nechtělo vymýšlet. Nakonec koncem týdne při pohledu na meteo mapu zavládlo nadšení, že plané deštivé přeháňky jsou pryč a před námi je krásný, slunečný víkend. Padl plán na Brdy, které dobře známe a na Houpák a jeho bunkry, když běží v sobotu Obecná škola, kde si tento bungr  v závěru zahrál. Plánu se chopil Martin a když už do Brd, tak ať to trochu stojí za to, takže to chce nějaké zpestření. Pokořit co nejvíc vrcholů nad 800 m.n.m. a na trase musí být i pár terénních vložek, abychom opustili i zpevněné cesty.

V sobotu upřesňujeme detaily a oproti původnímu plánu Martin píše,že nejede, že je nějakej nachcíplej. No já jak znám Martina, tak mu muselo bejt asi fakt blbě, protože za poslední dva roky ho před kolem nic nezastavilo. Takže start je naplánovaný na neděli v 8,00 z Plzence, dorazí Dejv a místo Martina se přidal Tlůmič.

V neděli ráno jsem málem zaspal, ranní blázinec, ale v 8,00 jsem by l připraven na startovní čáře. Vyrazili jsme do Sedlce, nad rybníky, mezi chaty nad Sedleckou skálu, což nás po ránu pěkně zahřálo, pokračovali jsme na Svidnou a dále přes Rakovou a veselou do Mirošova, kde jsme směrem k Padrťským rybníkům začali nabírat výškové metry. Jelo se pěkně, teplota tak 2°C, ale modrá obloha předpovídala parádní sluneční den. U dolního Padrťského rybníku jsme byli překvapeni, že byl vypuštěný, pár fotek a začli jsme stoupat konečně k oněm plánovaným vrcholům. Na rozcestí Na Rovinách jsme se dali vlevo a vyjeli jsme s kolem na Paterák 812m.n.m., kde byl pěkný výhled směrem na vrchol Koruny a Kočky. Po té jsme sjeli zpátky na křižovatku Na Rovinách a pokračovali rovně na vrch Praha, kde je vojenský radar. Vede tam nově udělaná cesta a za chvilku jsme stáli u radaru Praha 862 m.n.m. Následoval sjezd přes Malý Tok 844m.n.m., odtud vlevo na vrchol Hradiště 839 m.n.m., který leží na kamenném moři a závěrečnou pasáž jsme zdolávali již bez kol. Po návratu na cestu následovala terénní vložka, kterou jsme přejeli na cestu vedoucí k vrcholu Brdce 839 m.n.m., kde na vrcholu stojí kamenná mohyla se zbytky vlajky a je tu částečný výhled na Obecnici. Pak jsme pokračovali k bezejmennému vrcholu 843m.n.m., kde jsme na vrcholovém platu nemohli identifikovat přímo vrchol. Následoval parádní výšlap na Korunu 831 m.n.m. ,kde na vrcholu leží z dálky viditelná trubková ocelová konstrukce . Z Koruny nás čekal parádní sjezd po asfaltové silničce až k rozcestí, kde se cesta obrátila téměr o 180°na lesní cestu, která není příliš používaná.Zařadili jsme nejlehčí převody a začali stoupat, tentokrát na nejvyšší vrchol Brd,Tok 864 m.n.m. Kopec byl táhlý a vzhledem k povrchu dal docela zabrat. Když jsme se přiblížili k vrcholu Toku ( tedy pomyslnému, kde je vrcholová cedule) dál na cestě byl už jen led a my jsme museli chvíli tlačit. Pak jsme se jeli podívat na dopadovou plochu, kde jsme začali potkávat ostatní nadšence. Tu turistu, tu bandu bikerů. No výhledy byli parádní. Byla krásně vidět Přibram, Hejlák, Mýto, prostě celá Brdská vrchovina. Modrá obloha sluníčko. Co víc si přát, jen studený vítr nás hnal zase o kus dál. Pár fotek a pokračujeme v krasojízdě, tentokrát na vrchol Jordánu 826 m.n.m.  Samotný vrchol je pokryt lesem není odtud výhled, ale výšlap je sem hezký. Z Jordánu jsme se svezli dolů pod Houpák, kde jsme začali stoupat na vrchol Houpáku 793 m.n.m. , který leží na nejvyšším bunkru.  Těsně před bunkrem, nebo spíš na jeho závěrečné muldě se  z mého kola ozvala rána a já hned stál. Nevěřil jsem svým očím, na náboji, který drží drát z nějakého nepochopitelného důvodu praskl držák, drát se vytrhl, zapletl se do řetězu, otočil mě celou přehazovačku ramínkem nahoru a samozřejmě totálně ohnul patku. No domů přes 50 km a co teď ?  Následovala rychlá oprava, vyndání zohýbaného drátu, narovnání patky, která jen tak,tak nepraskla, rozpojení brzdy, takže fungovala jenom přední a pokračovalo se dál.  Ještě jsme si prohlídli prostřední bunkr, kde se natáčel film Obecná škola z venku i zevnitř a pokračovali přes letiště na křižovatku, kde jsme chtěli ještě zahnout na Hejlák. Když jsme se blížili ke křižovatce už zdálky bylo vidět příslušníky vojenské policie, jak jsme se přibližovali sklopil jsem zrak a na dotaz jestli opouštíme vojenský prostor jsem odpověděl ano, kluci taky projeli, takže jsme Hejlák zavrhli a mířili jsme zpět k domovu. Vzhledem k mému defektu jsme museli trochu pozměnit trasu a z Dolní Kvaně do Strašic jsme jeli po cyklostezce, protože moje zadní kolo se začalo čím dál tím víc křívat. Ve Strašicích jsme najeli na cyklostezku do Dobříva odkud jsme pokračovali dál pře Hrádek a Kamenný Újezd do Rokycan.Odtud po silnici přes Mokrouše a Tymákov, do Plzence. V závěru jsem byl rád, že se mi kolo vejde do rámu a plášť nezačíná rám brousit. Do Plzence jsme dorazili před 15,45 hod.

Celkově shrnuto,nebýt mého defektu, který mě v závěru pěkně naštval, super výlet . Nádherné počasí a sbírka 10 vrcholů kolem 800 m.n.m., co víc si přát. Brdy jsou prostě nádherný za každýho  počasí a vždycky se sem rád budu vracet.

Počasí: ráno 2°C, Jasno, slunečno, přes poledne na slunci cca 9°C ,  na hřebenech 0,5°

Účast: Šéďa,Dejv a Tlůmič   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 132 km,   převýšení 1867m         Během týdne jsme opět hledali nějakou neobvyklou zajímavost a zaujal nás unikátní důlní komplex Orty nedaleko Českých Budějovic,  ještě pořádný kopec a  můžeme vyrazit. Zde se přímo vybízel nejvyšší kopec Blanského lesa Kleť . Takže plán byl jasný nablížíme se do Vodňan autem a odtud již po plánované trase. Tlůmičovi se nechtělo vstávat a prej je to na něj moc, takže pojedeme ve třech jako minulý víkend, ale tentokrát jsme to šoupli na sobotu. Start byl naplánován na 6,30 ode mne, jenže?

V pátek jsem navštívil restaurační zařízení, protože kolega slavil šedesátku  a večer můj stav nevypadal zrovna ideálně. Nicméně ráno jsem se nějak vzchopil a v 6,30 jsem byl připraven k tomu, že předám pro jistotu řízení klukům, když v tom náhle telefon. Dejv volá, že zaspal jestli nechceme jet s Martinem sami. Ode mne se dočkal rázného zamítnutí a tak se odjezd posunul asi o hodinu a do Vodňan jsme dorazili i s Dejvem až v 9,00 hod.

Po ránu byla zima tak -2°C a trochu foukalo. Vyrazili jsme směr Hluboká nad Vltavou. Začátek byl trochu po asfaltu, ale asi po 10 km jsme najeli na panelku podél kolejí a začal být trochu terén. Až k Hluboké jsme jeli skoro po rovině. Projeli jsme golfovým areálem, minuli jsme zámek a už stoupáme po modré TZ na Hosín. První kopeček nás trochu zahřál, sluníčko a modrá obloha začali slibovat skvělý den. V Hosíně jsme minuli zdaleka viditelný novorománský kostel sv. Petra a Pavla a začali klesat stále po modré TZ do Borku, kde se v lese nachází ono unikátní důlní dílo Orty, které jsme za pomocí čelovek trochu prozkoumali.

Jedná se o volně přístupné důlní dílo, které sloužilo k těžení kaolinu a je tvořené velkým množstvím chodeb různé šíře (průměrně 1,5m) a výšky (až 5 m)– od mohutných chodeb po téměř neprůchodné chodbičky. Většina chodeb tvoří pravoúhlý rastr. Tento tip dolování, tzv. chodbicování nemá v česku obdoby. Některé úseky jsou v současnosti částečně zaplavené vodou. Více informací zde.

Poté jsme pokračovali do Hrdějovic a dále po cyklostezce podél proudu Vltavy do Českých Budějovic a do Boršova nad Vltavou. Z Boršova jsme najeli na červenou TZ, která kopíruje Vltavu a tvoří nádherný singl trek podél řeky s parádními výhledy a místy trochu technickými pasážemi. Tady už slunce pěkně hřálo a my jsme jeli hodně nalehko, na slunci mohlo být tak 12°C až jsme dorazili k zřícenině hradu Dívčí kámen.  Odtud se cesta začala zvedat a my jsme začali nabírat první výškové metry. Nejprve po červené TZ do Plešovic a dále po cyklostezce na rozhlednu Granátník. No stojka to byla dobrá a my jsme se ze 420 m.n.m ocitli okolo 800 m.n.m. Granátník je jedna z nejmenších rozhleden v ČR, spíše se jedná o větší dřevěný posed s výhledem na Zlatou korunu a Vltavské údolí. Odtud jsme pokračovali po žluté TZ na vrchol Granátníku a dále po modré TZ až na vrchol Kleti 1083 m.n.m. Minuli jsme hvězdárnu, pár metrů a už stojíme u rozhledny s chatou a restaurací. Rozhledna prošla v roce 2009 rekonstrukcí a musím uznat, že se povedla a patří k nejhezčím rozhlednám v ČR. Na ochozu se nám naskytnul nádherný kruhový výhled od Šumavy přes Česko Budějovickou pánev, Novohradské hory po Alpy. Dokonce byli vidět i vrcholy Gr. Prielu a Dachsteinu. Jasně ostrá až kýčovitá inverze a člověk si připadal jak v pohádce. Kleť a pohled z ní je prostě parádní a určitě stojí ještě za návštěvu a honosí se pár nej. Je to nejstarší kamenná rozhledna v Čechách a kousek od rozhledny se nachází nejvýše položené sluneční hodiny v Čechách. Vzhledem k tomu, že nás čekalo klesání a slunce už přestávalo mít svou sílu, následovalo navrstvení všech dostupných vrstev, svačina a hurá dolů. Z Kleťi jsme klesali po modré TZ až ke zřícenině hradu Kuklov ( Kuglveit), kam jsme dorazili již za tmy a ke hradu nás čekalo ještě jedno větší stoupání po louce. Odtud už se cesta příjemně pohupovala kolem Netolic a zámku Kratochvíle až do Vodňan, kam jsme dorazili v 19,00 hod.

Celkově shrnuto, super  výlet  a ještě lepší počasí, trail z Boršova na Dívčí kámen byl nádherný  a výhled z nově rekonstruované Kleťi  byl excelentní a vykukující vrcholky Alpských velikánů už jen dokreslovaly tuhle super atmosféru.

Počasí: ráno -2°C, Jasno, slunečno, přes poledne na slunci cca 12°C , večer -2°C

Účast: Šéďa,Martin a Dejv   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 117 km,   převýšení 2398 m             Během týdne jsme brouzdali internetem a začali spřádat plány na víkend. Zaujal nás článek o městě duchů a bývalé vesničce Rolava v Krušných horách. Více odkaz zde. Kouknout na mapu, vymyslet linii a plán byl jasný. Výchozí místo jsme si určili Karlovy Vary a když už budeme v Krušných horách, tak se podíváme i na nejvyšší kopec této oblasti, Klínovec.

No a je tady neděle, budíček v 5,15 hod , nabrat kluky a v 8,00 stojíme na startovní čáře v Karlových Varech a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Co nás čeká? Z cca 400 m.n.m. se budeme muset vyškrábat do 1244m a pak bude následovat obrátka zpátky do KV.

Z KV vyrážíme pěknou cestičkou podél řeky do Nové Role, dále podél říčky Rolavy a od železniční zastávky míříme po žluté TZ na první kopeček na trase. Bohužel ani zde nemáme klid od lesních pracovníků a cesta spustošená lesními monstry se mění spíše v tankodrom a my začínáme opět provozovat turistiku a tlačit. Po zdolání vrcholu už je cesta dobrá a my sjíždíme po zelené TZ do Nejdku, odkud  začínáme lineárně stoupat stále po zelené TZ na první rozhlednu dnešní trasy Tisovský  vrch. Začínáme rychle nabírat výšku a taky se začínáme nořit do mlhy. Těsne pod vrcholem opouštíme zelenou a k výstupu používáme pohodlnější cyklostezku vedoucí  obloukem k rozhledně. Rozhledna je pěkná, kamenná, 24m vysoká věž, ale výhledy nebyly žádné. Z vrcholu bylo znát, že modrá obloha a slunce se začínalo drát skrz a slibovalo pěkný den. Odtud následoval akční sjezd po žluté TZ, který se pro mě stal osudným . Asi 20 metrů před výjezdem na silnici se mi zapíchlo přední kolo mezi kameny a následoval ukázkový kotoul, který měl za následek naražené koleno a trochu odřenou ruku. No, otřepal jsem se prohlídnul stroj a pokračovalo se v jízdě, tentokrát sjezdem do Nových Hamrů. Následovalo pozvolné stoupání podél říčky Rolavy, nejprve na sejpy u Přebuzu, a po té k bývalé vesničce Rolava a její tajemné továrně na těžbu cínu.  Když sem člověk dorazí, dýchne na něj tajemno a téměř hororová atmosféra. Betonové skelety, které začíná požírat příroda, ale vzhledem k trvanlivosti betonu tento boj stále prohrává. Torza budov a sýpek porostlé mechem a lišejníkem, na zemi šustí listí, stromy prorůstající skrz budovy a přítmí. Při procházení touto továrnou duchů člověka trochu mrazí, když si představuje jak to tady asi muselo tenkrát vypadat. O tom jak dřív továrna vypadla se dozvíte zde. Po této tajemné vložce a s ní návratem trochu do historie, pokračujeme po Krušnohorské magistrále k další zaniklé vesničce Jelení, kde nyní stojí jen hospoda. Tady už je modrá obloha a začíná svítit slunce. Při výjezdu na hřebeny se kocháme inverzí a  užíváme si sluníčka. Následuje sjezd do Horní Blatné, odkud začínáme stoupat nepříjemným kopcem až na rozhlednu Blatenský vrch. Tady už se počasí zase trochu zhoršilo, mraky vystoupily zase o něco výš a výhledy opět  nejsou. Z Blatenského vrchu pokračujeme sjezdem po žluté TZ a na křižovatce uhýbáme vpravo na Bludnou a Hřebečnou, kde měl Martin defekt. V Hřebečné míříme po červené TZ na Božídarský Špičák, kde zažíváme téměř jarní počasí. Modrá obloha, slunce začíná příjemně hřát, v dálce už vykukuje Klínovec a my si konečně užíváme toto skvělé počasí.  Po sjezdu do Božího Daru nám naši optimistickou náladu naruší davy turistů, kteří obléhají příjezdovou cestu a přilehlé rašeliniště , člověk si připadá jako někde na kolonádě. Při výjezdu nad Božák na Neklidu už počasí graduje a z jarního se změnilo na téměř letní. Teplota tak 17°C, slunce hřeje, výhledy kolem dokola jsou parádní a pod námi v údolí je vidět jen válející se mlha. Jen občas studený vítr nám připomene, že už je listopad. Ještě trocha stoupání po červené TZ a stojíme na Klínovci, nejvyšším vrcholu Krušných hor. Tady koncentrace lidí ještě houstne a z lázeňské kolonády se stává Václavák. To je tak když na kopec vede silnice a každej balvan tam vyjede autem  Pár fotek, poslední rozhledy do kraje a konečně se začínáme vracet. Následuje labužnický sjezd nejprve po sjezdovce a poté šikmo vrstevnicemi stále dolů a zastavíme se až v Ostrově. Paráda, takhle dlouho jsem z kopce snad ještě nejel. Vezli jsme se skoro 15 kilometrů. Prokličkujeme se městem a míříme opět do terénu, tentokrát na poslední kopeček, na kterém je zřícenina loveckého zámečku. Pokračujeme sjezdem do Boru, kde rozsvěcíme světla. Poslední průjezd lesem a už jsme zpátky ve Varech. Cyklostezkou podél řeky a v 17,45 dorážíme k autu.

Celkově shrnuto, parádní výlet se spoustou zajímavých cílů, na hřebenech panovalo jarní až letní počasí a sjezd z Klínovce byl už jen třešničkou na dortu za vydařeným dnem.

Počasí: ráno 9°C, polojasno, při průjezdu kopců mlha, na hřebenech jasno, slunečno cca 17°C, večer 6°C

Účast: Šéďa,Martin a Dejv   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 38 km, převýšení: cca 820 m 

(Závod – cca 6.1km,   převýšení 180m)

Dnešní volba padla na 6.ročník Kokosového nočního rejsu v Radčickém lesíku, poslední akcí kluků od kokosáků. Jak napsal Jistič: “ V tomto závodě vůbec nejde o pořadí ani o vrcholné výkony, ale o poslední setkání na závodní trati. Cenou pro vítěze je potřesení rukou od ředitele závodu a radost z přežití. A hlavně radostné rozloučení s letošní sezonou“.  Začátek byl naplánován na 17.00. Letos jsem jel tento závod prvně, přidal se i Martin a Tlumič, takže za náš tým poměrně silná sestava.

V 17.30 se z hluboké tmy rozzářil prostor nad zámečkem v Radčicích od přešlapujících bajkerů a bajkerek a jejich výkoných světlometů, kterých bylo letos rovných 20 kousků. První startující Miloš Pintíř již netrpělivě čekal až Michal dá povel ke startu. Závod se jel za úplné tmy, na 4 kola, přičemž jeden okruh měřil 1530 m a měl převýšení cca 45 m. Startovalo se s minutovými rozestupy. Tlumič startoval pátý, já šestý a Martin devátý. Konečně se dostávám na řadu a vyrážím. Trasa vedla pěkným terénem, místy se pěkně houpa a někde byla pěšinka pěkně úzká. Vyrazil jsem vpřed, ale má zbrklost hned po startu zapříčinila v úvodu dvakrát vyjetí z trati a při třetí chybě mě ke všemu spadl řetěz, takže jsem musel zastavit a nandavat. Po zbytek prvního kola jsem už jel raději pomaleji a na jistotu, než abych udělal další chybu a ztratil další sekundy. Po prvním kole jsem měl trasu v hlavě a dával jsem si pouze pozor, abych zase zbytečně někde nevyjel z cesty. Čtyři kola jsou za mnou, byl to fofr a já a už jedu závěrečným sjezdem, kde se to už hemží světly do cíle. Počkat až všichni dojedou, sebrat značení trati, které bylo excelentní (svítící šipky a mlíko) a je tu závěrečné vyhlášení. Na prvním místě se umístil Martin. Já s Tlumičem jsme dojeli na sekundu stejně, takže  jsme se podělili o třetí a čtvrté místo. Pak jsme jeli do hospody Na Potravinách kde jsme to ještě trochu zapili. My s Martinem teda málo . Dali jsme jedno a pádili domů, kam jsem dorazil v21.00. Kompletní výsledky a více o závodu zde.

Závěrem bych chtěl poděkovat Michalovi a Kýťovi za perfektní označení trati, skvělou atmosféru, jejich elán s kterým tyto akce dělají a za pěkné rozloučení s letošní cyklistickou sezónou.

Počasí: Polojasno, teplota 6°C, k večeru při návratu padala pěkná mlha

Účast: Šéďa,Martin,Tlumič a 17 dalších

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 124 km,      převýšení: 1972m        V týdnu jsem se dočetl v novinách o otevření nové rozhledny postavené na staré vodárenské věži v Heřmanově Huti. Rázem jsem měl námět na další vejlet. Původně měl jet se mnou Šéďa, ale nakonec svoji účast pro únavu zrušil a tak jsem na naplánovanou trasu vyrazil sám. Po změně času bylo třeba vyrazit o něco dříve než obvykle, abych to do tmy stihl objet. Vyjel jsem tedy již kolem 8 hodiny ráno. Trasa vedla co možná nejvíce po turistických značkách. Na začátku byla známá a hezky členitá červená TZ až ke Sv. Trojici u Nebílov, kde jsem se napojil na zelenou TZ, která vede přes Předenice až na Tlustou horu v polesí Vysoká. Pokračoval jsem přes Hradčany, Horní Lukavici a Černotín až na Křížový vrch u Stoda na který jsem stoupal po křížové cestě. Rozhledna byla kupodivu ještě otevřena a tak byť byla ještě mlha, která omezovala výhled vystoupal jsem nahoru. Byl jsem tu dnes první návštěvník a tak pokladník kvůli mě otevřel na rozhledně všechny okenice. Po pár pohledech na mlhu jsem pokračoval dál, pěkným technickým sjezdem křížové cesty jsem se napojil na červenou TZ a sklesal až do Stoda, kde jsem chytil modrou značku po které jsem se dostal až do Kladrub. Tady jsem navštívil nádvoří kláštera. Pak jsem pokračoval po zelené značce až do Hermanovi Hutě, kde jsem navštívil nově postavenou rozhlednu na vodárenské věži z roku 1908. Odtud už jsem to směřoval domů kolem areálu Diosu u Nýřan, přes Líně, Zbůch a Valchu. Projel jsem si ještě notoricky známý singl po žluté TZ kolem Borské přehrady a na závěr si vyšlápnul ještě Radyni, ze které jsem to valil po schodech domů.

Počasí: ráno mlha, v poledne slunečno. Teplota cca 10 – 12°C

Účast: Martin

 

 

 

 

 

 

Trasa: 48 km,      převýšení: 974m        Tuhle vyjížďku, jsme naplánovali na Střížovský hřeben nebo spíš na sjezd, který vede z jeho vrcholu. Kluci to pro dnešek nějak zapekli. Tomáš se potřeboval rozhejbat z neděle a David měl strach zase z deště, takže jsme vyrazili s Martinem jenom sami dva. Vzhledem k tomu, že tma je fakt brzo, vzal jsem si kolo do práce a vyráželi jsme rovnou z Plzně.

Vyjížděli jsme v 16.00 z Bručný, vzali jsme to do Hradiště, pak do Radobyčic a pod most u Valíku a kolem řeky do Štěnovic.Tady jsme najeli na červenou a hned na zelenou a začali stoupat na Vysokou. Následoval sjezd po žluté turistické do Čižic a zase po červené do Předenic, Snopoušov až do Krasavců, kde jsme začali stoupat na Střížovský hřeben. Ze začátku to jelo, ale později jsme museli slézt a následovala turistika ostružinovým hájem a hledání onoho sjezdu. Nakonec po dlouhém hledání jsme ho našli a již za pomocí světel si ho mohli vychutnat. Je to pěkný technický sjezd vyježděný od motorek, takže zajímavý Pod kopcem jsme zamířili do Vodokrt, dále do Oseku a Netunic, kde jsme to vzali ještě ke kostelu v Prusinech a dolů do Nebílov. Tady jsme to vzali již po silnici lesem až do Plzence.

Počasí: zataženo, pod mrakem, ale nekáplo.Teplota cca 10 – 12°C

Účast: Já, Martin

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 128km, převýšení: 2583m         Na dnešní výlet padla volba   poměrně rychle. Jelikož okolí máme už proježděné, chtěli jsme to prozkoumat někde jinde a vzhledem k tomu, že dny se krátí doslova mílovými kroky, museli jsme se tam dostat rychle, aby jsme neztráceli čas. Volba padla na Rozvadov, protože po dálnici jsme tam za chvilku. Budíček v 6:00, nalodění do Tlumičova korábu a v 8:00 jsme byli připraveni v Rozvadově na startu. Všude mlha a kosa jako blázen. Předpověď hlásila inverzi a slunečné počasí. Vyrazili jsme po bývalých vojenských hláskách, směr Dyleň.  První cíl v pořadí byl vrchol Havranu a jeho rozpadající hláska, která za dob totality v dobách své největší slávy dělala imperialistickému nepříteli z Německa nejednu vrásku na čele. Cesta vedla poměrně po slušném povrchu, starý asfalt,štěrk i když byly místa kde se jinak než tlačením pohybovat nedalo. Poslední metry k vrcholu vedly po staré vojenské panelce. Dorazili jsme ke staré signální stěně a z mlhy se nám vynořil obrys Havranu. Ve mě s Tlumičem moc jistoty nevzbuzoval, ale Martin zavelel, že když už jsme tady, tak se musíme kouknout na vrchol. No byl to adrenalin, ale po výstupu několika poschodími jsme stanuli na vrcholu. Bohužel přes všudy přítomnou mlhu jsme si nemohli vychutnat okolní výhledy, které jsou jistě nádherné. Rychle zpátky dolů na pevnou zem a pokračovat v trase. Další cíl byla rozhledna Studenský vrch, která leží v těsné blízkosti hranic, ale na Německé straně. Rozhlednička je hezká, ale kvůli mlze jsme nešli ani dovnitř a pokračovali dál. Po krátkém sjezdu jsme se vrátili na Českou stranu a rázem zkončila krásná asfaltka a my jsme se ocitli uprostřed stáda krav. Po zpozorování dvou býků, kteří si nás divně prohlíželi jsme raději slezli z kola a tento úsek vedli v naději, že nám neskončí jejich rohy v sedací části našich těl. Už jsme u ohradníku a pokračujeme po červené turistické na vrchol kopce Na Výšině. Po výšvihu na kopec následuje sjezd a na jeho konci uhýbáme na silnici vedoucí do Němec k vesničce Mähring od které začínáme stoupat na vrchol Pfaffenbühl, kde leží kostel Sv.Anny s rozhlednou. Je 12 hodin a my bereme za vděk prostory kostela, které nás chrání alespoň před všudypřítomnou mlhou a dáváme svačinu. Vracíme se zpátky do vesničky Mähring a nabíráme směr k vrcholu Tišina, kde se při výšlapu alespoň trochu zahřejeme. Slunce má občas snahu a dává nám naději lepšího počasí, ale vykoukne vždy jen na chvilku a poté jsme zahaleni zpátky do mlhy. Říkáme si, že na Dyleni, která má 940 m.n.m. by jsme mohli zažít slunce a krásné výhledy a to nás žene vpřed. Po sjezdu z Tišiny jsme klesli na nějakých 680 m.n.m. a čekalo nás 300m převýšení na Dyleň, které  nás v závěru vzhledem k povrchu trochu potrápilo, ale na zoufalce jsme i přes značně kamenitý závěr vyjeli až na vrchol. No a naše naděje na zvrat počasí byly pryč. Všude mlha, jeli jsme okolo signální stěny která obklopuje celý vrchol, občas jsme zahlédli nějaký vysílač, ale vrchol Dyleňě jsme neviděli. Až na konci, když jsme vyjeli na asfaltku, která vede k vysílači se nám na chvilku objevil. Pár fotek a frčíme dál. Tentokrát už nabíráme zpáteční směr a míříme na rozhlednu Panský vrch. Cesta k rozhledně docela odvalovala, ale občas foukal nepříjemný vítr. Míjíme židovský hřbitov u vesničky Drmoul, ještě pár výškových metrů a už se nám zjevuje monumentální 55 metrová ocelová rozhledna s vyhlídkovou plošinou ve 40 metrech. Já s Martinem vyrážíme nahoru, Tomáš si zatím dává sváču dole a hlídá kola. Asi tak v polovině výstupu, už se mě točí hlava a výstup se zdá být nekonečný. Ještě párkrát zatočit a už jsme nahoře. Mlha se trochu protrhala a my se kocháme částečnými výhledy. Za pěkného počasí musí být rozhled parádní. Pár vrcholových fotek, rychle dolů a pádíme dál. Projíždíme Plánskou Hutí, Broumovem,Oborou až do vesničky Lesná. Tudy po modré turistické, kde náš postup zpomalili lesní dělníci, nebo spíš jejich mechanizace, která v lese zanechala hluboké koleje plné bahna a my jsme museli zase chvíli tlačit. Odtud ještě pár kopců a už jsme u Bývalé Nové Huti, kde jsme se napojili zpátky na zpáteční trasu. Tudy už jsme jeli a do Rozvadova zbývá cca 6 km. K autu dorážíme lehce před 18. hodinou a plán plníme na 100%.

Celkově shrnuto, pěkná projížďka  nádhernou kopcovitou přírodou Českého lesa, kde člověk dlouhé kilometry nepotká civilizaci a i díky tomu je příroda v těchto končinách tak zachovalá. Škoda jen, že nám nepřálo tolik počasí a my jsme si nemohli vychutnat naplno ty překrásné výhledy, které určitě stojí za to.

Počasí:  Mlha, teplota ráno 0°C, okolo poledne 2°C k večeru trochu foukalo. Nutná výbava:zimní lyžařské rukavice a návleky na tretry, jinak bylo docela fajn

Účast: Já, Tlumič,Martin

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa 35km, převýšení:750m       Dny se nám začínají krátit a na žádné velké najíždění kilometrů to už není, proto na dnešek padla volba na projížďku po okolí, zablbnout si na singlech a užít si trochu terénu. Sraz jsme si tentokrát dali v Černicích u krámu v 16:30. Všichni jsme dorazili na čas a vyrazili okolo hřbitova směr Valík. Tady nám Martin ukázal novou zkratku, kterou jsem ještě neznal. Z Valíku jsme sjeli do Štěnovic, vyšlápli do kopce k lomu a před ním jsme se dali do leva. Následoval pěkný průjezd lesem až na louku nad Štěnovickým Borkem. Tady jsme se dali po turistické červené, kde vede super pěšinka a při výjezdu na cestu do Nebílov jsme zabočili v pravo zpátky do Štěnovické borku. Následoval přejezd potoka po nové, na kole již průjezdné lávce, kolem rybníka a na kraji Borku v levo zpátky do lesa ke třem dubům a tudy do Losiné. V Losiné jsme najeli na červenou tur. značku a po té jsme pokračovali až ke hradu Radyně. Tady následoval průjezd  pěkným singlterkem až k Andrejškám, odtud jsme si vyšlápli po žluté těsně pod hrad a napojili se na červenou, po které jsme jeli až do Šťáhlav. Zde jsme zažili zklamání, protože náš oblíbený pivovar měl zavřeno, tak jsme vzali za vděk sousední hospůdku a osamoceni na zahrádce jsme si vychutnali zasloužené pivo. Jedno bylo zvláštní, že vzhledem k venkovní teplotě nás to pivo vlastně zahřálo Pak jsme valili po silnici domů.

Počasí: Polojasno, teplota 11°C, Dny se sakra rychle krátí, tma už začíná v 18.00 Večerní teplota 4°C

Účast: Já,Dejv,Martin,Tlumič

 

 

 

 

Trasa: 55km, převýšení 902m     Dnešní trasu jsme naplánovali z Bručný od Tlumiče na 16:30.Abych to stihnul, tak jsem jel z Plzence přes Ostrou hůrku po silnici a v Černicích jsem najel na cyklostezku. Od Tlumiče jsme všichni společně pokračovali do Koterova, přes louky do Božkova a odtud na Pytel, kolem odkaliště do Letkova. Tady nám Dejv ukázal dva super singl treky a Martin si zde odbyl svůj první defekt a začátek dnešní pro něj prokleté projížďky. Odtud jsme pokračovali směrem na Letkov, na zelenou turistickou značku. Z té jsme v závěru sjeli na další sigl treky,které nám tentokrát ukázal Martin a zde si vybral svoji druhou daň, jeho prokleté vyjížďky. Při jednom výjezdu mu nepochopitelně povolila tretra a on zjistil, že 3 měsíce staré tretry jsou rozpárané a je tam žralok jako blázen. No po pár nadávkách a láteření na nekvalitní obuv jsme pokračovali dál, tentokrát po žluté turistické značce přes přivadeč do Kyšic a dále k Ejpovickému jezeru. Na to že celý včerejší den pršelo, bylo nádherné počasí, téměř vymydlená obloha a perfektní viditelnost. Z Ejpovic jsme pokračovali přes Klabavu kolem Klabavské nádrže, kde bylo znát včerejší deštivé počasí, protože v tomto úseku byla cesta samá louže a začali jsme stoupat na Vršíček nad Litohlavama. Následoval sjezd podél schodů do Litohlav a odtud po silnici ke Kokotským rybníkům, kde jsme najeli opět do terénu. Pokračovali jsme zpět k ejpovickému jezeru, ale tentokrát jsme jeli po jeho druhé straně. To už začala padat tma. Vyjeli jsme v Dýšiné u golfového hřiště a odtud jsme valili zpátky do Kyšic a do Letkova po silnici, kde jsme zamířili do pensionu Pohoda na povinné pivo. V teple restauračního zařízení jsme poklábosili a po pár pivech jsme se vydali rozehřátí, zpět do chladné noci směrem k domuvu.Domů jsme dorazili ve 20:30.

Počasí: Jasno, nádherná viditelnost, teplota 10°C, k večeru klesla rtuť teploměru k 5°C, ale stále se dá jezdit v poměrně slušné teplotě. Na návleky to zatím není.

Účast: Šéďa,Martin,Tlumiš a Dejv