Radyně bike team

Archiv autora

 

 

 

 

Trasa: 55km, převýšení 902m     Dnešní trasu jsme naplánovali z Bručný od Tlumiče na 16:30.Abych to stihnul, tak jsem jel z Plzence přes Ostrou hůrku po silnici a v Černicích jsem najel na cyklostezku. Od Tlumiče jsme všichni společně pokračovali do Koterova, přes louky do Božkova a odtud na Pytel, kolem odkaliště do Letkova. Tady nám Dejv ukázal dva super singl treky a Martin si zde odbyl svůj první defekt a začátek dnešní pro něj prokleté projížďky. Odtud jsme pokračovali směrem na Letkov, na zelenou turistickou značku. Z té jsme v závěru sjeli na další sigl treky,které nám tentokrát ukázal Martin a zde si vybral svoji druhou daň, jeho prokleté vyjížďky. Při jednom výjezdu mu nepochopitelně povolila tretra a on zjistil, že 3 měsíce staré tretry jsou rozpárané a je tam žralok jako blázen. No po pár nadávkách a láteření na nekvalitní obuv jsme pokračovali dál, tentokrát po žluté turistické značce přes přivadeč do Kyšic a dále k Ejpovickému jezeru. Na to že celý včerejší den pršelo, bylo nádherné počasí, téměř vymydlená obloha a perfektní viditelnost. Z Ejpovic jsme pokračovali přes Klabavu kolem Klabavské nádrže, kde bylo znát včerejší deštivé počasí, protože v tomto úseku byla cesta samá louže a začali jsme stoupat na Vršíček nad Litohlavama. Následoval sjezd podél schodů do Litohlav a odtud po silnici ke Kokotským rybníkům, kde jsme najeli opět do terénu. Pokračovali jsme zpět k ejpovickému jezeru, ale tentokrát jsme jeli po jeho druhé straně. To už začala padat tma. Vyjeli jsme v Dýšiné u golfového hřiště a odtud jsme valili zpátky do Kyšic a do Letkova po silnici, kde jsme zamířili do pensionu Pohoda na povinné pivo. V teple restauračního zařízení jsme poklábosili a po pár pivech jsme se vydali rozehřátí, zpět do chladné noci směrem k domuvu.Domů jsme dorazili ve 20:30.

Počasí: Jasno, nádherná viditelnost, teplota 10°C, k večeru klesla rtuť teploměru k 5°C, ale stále se dá jezdit v poměrně slušné teplotě. Na návleky to zatím není.

Účast: Šéďa,Martin,Tlumiš a Dejv

    

 

 

 

 Trasa: 48km, převýšení: 754m    Dnešní trasa vedla z Plzence přes les do Černic, cyklostezkou na Bručnou, kde jsme nabrali Tlumiče do Koterova, po lukách podél řeky do Plzence, odtud po žluté turistické k Letkovu, kde se k nám připojil Martin, kolem solární elektrárny k přivadeči na Ejpovice, odtud zpátky přes les k dálnici, přes mostík do Tymákova a kolem rybníků na Čilinu, lesem do Rakové a z ní sjezd kolem zříc. hradu Lopata, kolem Kozlu a skončili jsme v pivovaru ve Šťáhlavech. Dali jsme si každej dva kousky výbornýho světlýho ležáku a za pomocí světel jsme pádili domů.

Počasí: kupodivu zatím ještě krásně teplo, tak 17°C, jasno, ale už se brzo stmívá.

Účast: Šěďa,Tlumič,Martin a Dejv

 

V sobotu 6.8.2011 se konal již jubilejní 15.ročník Kokos team triatlonu 2011. Počasí bylo ideální, teplota asi 25°C a obloha téměř bez mráčku. Centrem dění byla malebná vesnička Březín nedaleko Nečtin na severním plzeňsku. Sešla se zde početná skupina sportovních nadšenců, amatérských cyklistů i profesionálních triatlonistů. Hlavní silnici i přilehlé cesty a náves kolem poledne zcela zaplnili auta přijíždějících závodníků. Startovní pole bylo rozděleno do čtyř hlavních kategorií podle obtížnosti a věku: Muži Elite, Ženy Elite, Junioři, Juniorky, Super kluci, Super holky a pro nejmenší téměř batolata kluci potěr a holky potěr. Za náš oddíl jsme hájili barvy poprvé jen dva: já a Tomáš v kategorii Muži Elite, což znamenalo: 500m plavání, 27 km jízda na MTB a 4,5km běh. Martin nás reprezentoval v Dobříši na MTB závodě Krakatit.

Prezentace a hlavní zázemí závodu bylo již tradičně na chatě u Jističů.  Pak následovalo rozmístění věcí na jednotlivé disciplíny pod svá startovní čísla. Zhruba v 13.45 proběhla rozprava k závodu po které se všichni závodníci přesunuli k leopoldovskému rybníku, který je vzdálen od Březína cca 1,5 km. Zde probíhala plavecká část závodu. Po příjezdu k nevelkému rybníku s trochou vegetace následovalo vysvětlení plavecké části a k umístní kol do depa, které tvořila přilehlá louka. Plaval se jeden menší okruh a dva větší tj. dohromady 500m. Po plavecké části se přeběhla hráz na louku kde byly připraveny kola. Znělo to poměrně jednoduše. Prvotní strach z teploty vody byl po osmělení pryč, ale začal jsem být lehce nervózní z mého plaveckého umění. Na hráz rybníku se postavilo 75 borců a borkyň. Většina z nich vypadala téměř profesionálně, a tak jsem začal přemýšlet, kam se na startu uchýlím, aby mě dav ve vodě neumlátil. Ještě pár sekund a je odstartováno. Čelo závodu vyrazilo vpřed jako motorový člun a já stylem „paní radová“ s ním. No plavání opravdu není moje silná stránka. Po prvním krátkém okruhu jsem se párkrát napil a několikrát byl ostatními potopen pod hladinu. Byla to taková mela, že jsem chvilkami začal uvažovat o tom že vzdám, ale nějak jsem pokračoval. Při dokončování druhého okruhu již první plavci začali opouštět rybník a přebíhali na louku ke kolům. Mě čekal ještě poslední okruh. Jakmile jsem se přiblížil k k hrázi, blesklo mě hlavou „hurá dokázal jsem to“ neutopil jsem se. Radost mě ale rychle přešla, když jsem se otočil a zjistil, že ve vodě už je jenom asi 15 plavců a na louce, kde byli kola už bylo taky pěkně prázdno. No nic rychle obout tretry, kraťasy, dres, na záda camelbak a vzhůru do pedálů.Trasa vedla za lesík u Leopoldova, kde tvořila menší 5km okruh a zpátky na hráz.

Odtud se přejíždělo do Březína kde nás čekaly dva 10,5 km okruhy okolo obce směrem na Jedlový vrch a Umíř. Při prvních kilometrech jsem byl ještě zadýchaný z plavání, ale zpátky na hrázi se mi už jelo dobře a začal jsem se dostávat do tempa. Postupně jsem se začal prodírat startovním polem vpřed. Velkou výhodou pro mě bylo, že trasa vedla terénem. Přestože trasa nebyla technicky náročná, způsobovala problémy i hodně zkušeným triatlonistům. Jsou přeci jen zvyklí na silnici a tak v bikové části hodně ztratili. Když jsem přijížděl do Březína přes depo, tak na mě řvali, že jsem asi zabloudil a že Tomáš je asi tak 10 minut přede mnou. Do prvního stoupání jsem tedy nasadil tempo a hned pár závodníků předjel. Následoval sjezd k bývalému rybníku, kde byl překop silnice a trasa zde vedla po improvizovaném mostíku, který se přebíhal. Odtud se jelo ke křižovatce kde jsme odbočovali vlevo. Až sem byla trasa obousměrná a tady se začal tvořit onen okruh. Jelo se po mírně zvlněné zpevněné cestě, pak přišlo menší stoupání a výjezd na asfalt směrem k Umíři.  Zde se dalo jet hodně rychle. Odtud následoval sjezd úvozem na křižovatku dělení tras, v tomto směru se můstek dal jezdit, menší výšlap do kopce a sjezd do Březína. Tady už jsem byl zhruba v polovině startovního pole. V kopci jsem konečně dojel první známé tváře „Kýťu“ s kterým jsme se postupně střídali a předjeli ještě pár jezdců před námi. Opět se blížíme k Březínu, ale tentokrát míříme do depa, kde probíhalo přezutí do běžeckého.

Přezutí proběhlo rychle a vybíhám na trať, kterou tvořily 4 okruhy po vesničce Březín, většinou po zpevněných cestách. Do prvního okruhu vybíhám s camelbakem, protože jsem měl žízeň, ale po pár set metrech zjišťuji, že to nebyla úplně ta pravá volba. Proto jej při dalším kole sundavám a nechávám v depu. V tu chvíli jako bych ožil a běželo se mi čím dál lépe. Po pár radách od zkušeného běžce „Kýťi“ s kterým jsem se na trati neustále potkával jsem prodloužil krok a zmizel mu z dohledu. Nejlíp se mi běželo poslední kolo, ale to už jsem se blížil k cíli a byl jsem rád, že už to mám za sebou.

Po doběhu všech dospělých závodníků byl ještě odstartován závod pro nejmenší, kteří na svých odstrkávadlech a dětských kolech za vydatné podpory rodičů překvapili všechny přítomné svou bojovností. Následovaly ještě dva krátké okruhy běhu pro prcky a celý závod byl u konce a mohlo dojít k vyhlášení výsledků.

V konečném pořadí se Tomáš umístil na 14. místě v celk. čase: 1:49:47 a já na 20. místě v celk. čase: 1:52:49. Na start triatlonu se postavilo dohromady 75 závodníků a vítěz Tomáš Matějka se dostal do cíle v neuvěřitelném čase: 1:41:56. Zde je možné prohlédnout si kompletní výsledky kokosáckého triatlonu a zde je celá fotogalerie, foto by-Áža

1000 miles adventure Czecho-Slovakia

Je závod napříč Česko-Slovenskem. Variantou je i kratší verze závodu, která je dlouhá přibližně 500mil. Stanoven je pouze start a cíl a trasa přírodou, kterou musí závodníci dodržet. Kdy a kde spí, kdy jedou, co jedí, je jen na nich. Cílená podpora je zakázána.

Start – Neděle 3.7. (80 km)

Po celodenním cestování  autem, na kole, vlakem a autobusem se konečně dostávám do místa startu – Nová Sedlica. Tento závod jedu společně se dvěma kamarády, Pepou a Petrem (Jelenem). Z důvodu dovolené,  je u mého jména ve startovní listině poznámka – 500 mil. Předstartovní mumraj doprovází drobný déšť a v momentě startu ve14:15 již vydatně prší. Natahuji pláštěnku a jdeme na věc. Po pár kilácích jsem od pasu dolů mokrej a teplo si udržuji jen souvislou jízdou. Kolem Mořského oka se teploměr na budíku rozmýšlí, zda dvojmístné číslo nevymění za jedno…Následný nekonečný sjezd v mlze a dešti si vybírá svou daň, a tak hospoda ve vesnici Remetské Hámre se stává útočištěm asi 25 závodníku včetně mě. Hospoda díky mokrým lidem připomíná spíš veřejné sprchy a my po zahřátí borovičkou a čajem řešíme co dál. Ven už se nám nikomu nechce tak bereme zavděk nabídnuté spaní  v místním KD za 3 €.

 

Den 1 – Pondělí  4.7. (130 km)

Neprší,ale po celonočním lijáku je stejně všude hodně mokro a zima. Míjíme zamlženou Zemplínskou Šíravu a začínáme si „užívat“ následky dešťů. Tlačení po polích mě dovádí k šílenství, pohyb se neuvěřitelně zpomalil. Následují dva brody přes řeku – máme štěstí, voda sahá maximálně do pasu, v noci muselo být hůř.  Zjišťuju první chybu mojí výbavy. Jsem dost naloženej a tak přes řeku jdu klidně třikrát. Zbytek dne jedu jen s Pepou a míjíme různé skupinky závodníků. Jelen má svoje tempo a tak valí za námi sám. V podvečer vystoupáme k horské chatě Hrešná, kde se nás ihned ujme pohodářskej chatař. Pivo a těstoviny dávají zapomenout celodenním útrapám, a když se kolem 20:00 objevuje Jelen, nedává chatařovi moc velkou práci přemluvit nás na spaní. Přemluvil takhle asi 30 lidí. Chajda hučí jak úl, jsou zde i pořadatelé závodu a tak začíná nad sklenicí piva družení. Do spacáku lezu kolem desátý a už v polospánku vnímám další partu a chatařovo „Pivo, párky nebo těstoviny ?…“

 

Den 2 – Úterý 5.7. (120 km)

Jasná obloha slibuje konečně hezký den. Nabalení kola se pomalu stává rutinou, opět zjišťuju co vezu zbytečně a  nedočkavej Pepa už podupává před chatou. Jelen se teprve hrabe ze spacáku a se slovy „já vás někde dojedu“ se loučíme. Sjezdy střídají výjezdy, tlačíme sjezdovku a stráně. Mam z tlačení nataženou achilovku a jen věřím, že mě nezradí někde v lese. Městečko Gelnica s obchodem Tesco se stává útočištěm všech vyhládlých závodníků. Sedíme před obchoďákem jak slepice na klacku a cpeme se všim možnym.  Máme s Pepou novýho parťáka – ostravaka Přému. Pohodovej člověk se svým „kamionem“ a věčnou chutí na rum a pivo. Před Spišskou Novou Vsí se potkáváme nečekaně s Jelenem jedoucím již mimo trasu závodu. Spišská nám poskytuje večeři a doporučené přespání v kempu v Hrabušicích. Při vjezdu do vesnice nás odchytne cikánka a nabízí nocleh. Domlouváme cenu a za 5 € na posteli ve spacáku. Není co řešit.

 

Den 3 – Středa 6.7. (135 km)

Spánek na posteli udělal svoje a po 6 ráno už polykáme další kilometry. Noha mě sice bolí, ale šlapat se dá, teda spíš se točí do rytmu. Opět začíná pršet a tak to vypadá skoro celý den. V obci Hranovnica kupujeme sýr a necháváme se pohltit lesem pod Tatrama. Zde jsem se naposled viděl s Jelenem. Máme s Pepou do kopců rychlejší tempo a i přes půlhodinové čekání na jedné z mnoha křižovatek se Petr neobjevil.  Déšť a lesní technika opět vykonaly své. Pohyb se omezil na tlačení a světlá chvilka byla jen u polní kuchyně dětského tábora kdesi v lesích. Čaj, uzený a chleba byl balzám…Další podobný terén nás čeká nad dědinou Kvačany.  Při mytí kol u jedněch z mnoha ochotných lidí zjišťuju, že cíl dnešní etapy – Rožumberok už je jen snem.  S Pepou a Přémou si děláme zajížďku a v lázeňském městečku Lúčky-Kúpele škemráme po devátý večer o jídlo. Rodinná hospůdka s příjemnou obsluhou nám zachraňuje žaludky a naší objednávku dvojité halušky přináší sám majitel. Prý „ či toto zožeriete tak dostanete slovenské občanstvo “, já jediný si ponechávám české J. Najít nocleh na místním fotbalovém hřišti je jen otázkou chvilky.

Den 4 – Čtvrtek 7.7. (130 km)

Studené ráno a azurová obloha slibuje slunný den.  Začínajícím stoupáním se hlásí Velká Fatra a její lesy a pěšinky si nás podávají víc jak 40 km. Tlačení do Lubochnianského  Sedla mi znovu připomnělo náročnost tohoto závodu. Slunce smaží, jedu si svoje tempo s Pepou v zádech a užívám si výhledů na hřebenovkách. V podvečer se konečně dostáváme do CP1 nad Hričovským Podhradím.  Zázemí v podobě stanů, Kofoly a piva Bernard bereme s vděkem a po třetím kousku si jen automaticky rozbalujeme spacáky.

 

 

 

 

Den 5 – Pátek 8.7. (105 km)

Po 5 ráno budim Pepu, zhltnem ovesnou kaši, kterou vezu už několik dní a chvátáme na pořádnou snídani do Bytčy. Čekají nás Javorníky a jelikož jsem tam trávil před třemi roky dovolenou , věděl jsem do čeho jdu….Jak naivní! Kasárna, Sedlo Gezov, Stratenec , Malý Javorník, Makyta …….. to jsou části krásné, ale nejtěžší etapy.  Díky naloženému kolu to byl boj o každý kilometr. Za Makytou mě s Pepou zastihuje pořádná bouřka. Vesnice Pulčín nás vítá otevřenou hospodou, před kterou se doslova povalují kluci ze skupinky před námi. Dáváme se s Pepou jídlem a pivem do kupy a za vzájemného předjíždění pětičlenné party míříme do Vizovic. Dostáváme typ na kemp Desná za Slušovicemi.  Narvanej, hlučnej kemp se nám moc nezamlouvá, ale nakonec se domlouváme s dalšíma klukama ze závodu na spaní v chatce.  Utahanej zalehnu a usínam okamžitě.

 

Den 6 – Sobota 9.7. (125 km)

Tradiční šestá ranní už nás opět zastihuje na trase. Vizovické vrchy znovu potvrzují pravidlo „kam čert nemůže nastrčí lesáky“.  Mam první defekt za celý závod, vyměňuji duši a po ujetí dvou kilometrů jsem znova na ráfku. Míjím hospodu, kde bufetí Přéma s Pepou, já místo oběda znovu měním duši.  Pepa na mě čeká, a tak si následnou padesátku po hladkým užíváme spolu. Kdesi mezi polema se najednou ozývá rána a Pepa v mžiku stojí na ráfku. V plášti díra tak 3 cm. Dávám mu svůj náhradní a pokračujeme dál. Otevřený terén a teplota na slunci víc než 45°C si vybírá svou daň. Pepa si stěžuje na bolesti hlavy a tak při večeři v Budišově Nad Budišovkou řešíme, kde budeme spát. Nejistotu u Vodní nádrže Kružberk měníme za svítící kemp na kraji obce. Zde pro nás přichází číšník se slovy „máte uvnitř soupeře“ a vleče nás do lokálu. Tam sedí usměvavej Tomáš – pilot ČSA a hned objednává pivo. Spíme nakonec na černo v jeho chatce. Do cíle 500 mil to mam 115km.

 

Den 7 – Neděle 10.7. (115 km)

Budík ve 4:45 nás 3 staví na nohy, ale pohled z okna nás nutí spíš zpátky do spacáků. Kovově šedá obloha je předzvěstí pořádný bouřky. Volíme vyčkávací variantu a ta se nakonec ukazuje jako úspěšná. V 6 ráno vyrážíme. Kluci se staví v místní pekárně, kde ukecají paní vedoucí, která akorát přebírá zboží. Jedu sám a užívam si teplej, vlahej ranní vzduch.  Jede se mi dobře, dělá se teplo, kluci mě dojeli a povídáme si. Z hodnoty 50km v 10hodin dopoledne jsme nadšený.  Nad Malou Morávkou mě nadšení pomalu přechází. U Alfrédky si dávam s klukama  pivo, které okamžitě vypotím při zahajovacím stoupání na V.N.Dlouhé Stráně. Povinné kolečko kolem vodního díla je otázka chvilky. Zde se znovu setkáváme s klukama z Makyty. Při sjezdu sjezdovky nad Kouty nad Desnou mě opouštějí definitivně brzdové destičky na předním kole. Kvílení kotouče děsí přítomné turisty a já raději kolo v kolmých sjezdech vedu, náhradní nemam. Poslední výjezd z Loučné nad Desnou, poslední sjezd za strašných zvuků železa o železo a pak se zdviženýma rukama vjíždím spolu s Tomášem do cíle 500 mil.  Je 16:45, to znamená 7 dní, 2 hodiny, 22 minut od startu v Nové Sedlici.

 

Fakta a čísla

Závod jsem absolvoval na kole 26“ – DuratecSonix CX4.

Ujeté kilometry  – 940km

Čistý čas strávený na kole nebo s kolem  – 72 hodin

Denní jízda nebo tlačení – 14 hodin

Nastoupané výškové metry – 18 000 metrů

 

Vybavení

Brašny od firmy M-Wave(2x20l + vak) - vybavení  i spacák zůstaly naprosto v suchu.

Nosič Sportarsenal pro kotoučové brzdy – nešel pořádně přichytit v místě nad rychloupínákem zadního kola.Povoloval se dokud matky dostatečně nezarezly J. Problém byl s rámem kola, který neměl přípravu pro tento druh nosiče.

Pohotovostní pytlíky od J.Kopky – lehké skladné pytlíky o objemu 5l umístěné na představci. Drobné věci a jídlo okamžitě po ruce. Nevýhoda-nejsou nepromokavé.

Navigace Garmin Dakota 20–používal jsem baterie Energizer Lithium a mile mě překvapila jejich výdrž – 30 hodin (1 pár). Nevýhoda – 40Kč/kus J.

Odkaz na stránky závodu zde a více fotek ve fotogalerii.

 

Dne 4. Června 20011 se konal již 9. ročník Kokosové desetihodinovky a malebná Vesnička Březín na severním Plzeňsku se opět proměnila v meku všech sportovních nadšenců a bikerů. Opět jsme za náš tým hájily barvy všichni tři: (Já, Tomáš a Martin). Tomáš jel sólo, Já jel s Martinem, který vyrážel ze Šťáhlav, nabral mě v Plzenci a tradá směr Plzeň, po silnici na Karlovy Vary do Úněšova až k odbočce na Skelnou Huť a odtud to už bylo do Březína co by kamenem dohodil. Hned v Březíně člověk poznal, že se tady něco děje, protože náves byla plná aut, na nás zbylo místečko pod stromem naproti hospodě, což v tomhle počasí byla vlastně výhra, protože i když bylo asi 8 hodin schylovalo se k pořádnému pařáku. Šli jsme se zaregistrovat a  vyfasovat čísla. U průjezdního stanu jsme si každý vytvořili svoji občerstvovací stanici, která vypadala tak, že si tam dal každý svoji igelitku nebo batoh, kam si dal to co k závodu bude potřebovat. V mém případě, to bylo asi 6 banánů a dvě zmrzlé 1,5 litrové lahve s ionťákem. Před 9 hodinou následovala rozprava k závodu, upozornění na možná úskalí na trase a systém počítání kol, který spočíval v tom, že si každý závodník veze lístek, kam se mu bude zapisovat počet projetých kol v prostoru cíle.Letos se pojede Račínská trať, každý rok je trasa jiná a po 3 letech se opakuje.Padá i upozornění, že za celou dobu závodu, trať nebyla sušší a že by mohli letos padnout traťové rekordy. Trať měří 10,5 km a převýšení je 185m.

Jdeme se s Martinem trochu rozjezdit a probíráme taktiku během závodu, že to moc nepoženem, aby jsme to vydrželi a  už se blíží 9 hodina a s ní i start. Na kokosáckých závodech vládne vždy rodinná atmosféra, a tak přesto že je na startu téměř 50 závodníků, neprobíhají zde žádné strkanice, nebo podobné nešvary známé z velkých podniků. Mezi závodníky jsou i 4 zástupci mladších kategorií, kteří budou vyrážet sami nebo se svými rodiči a v jejich věku je to super, že se nebojí pustit do takového závodu. Poslední vteřiny, všichni kontrolují Michala – (Jističe), který je hlavní organizátor, startér, ale zároveň i závodník v jedné osobě až najednou zvolá: „tak jedem“. No a je odstartováno.

Já vyrážím svým tempem, spolu se třemi spolubojovníky ( Martinem Polesným, Radkem Tůmou a Benžo Benýrem) a ačkoliv nejedeme zas tak ostré tempo, ostatní se drží trochu zpátky. Martin i přesto, že jsme se domlouvali na nějaké taktice, vyrazil jak raketa a postupně nám začínal mizet z dohledu.

Trať začínala průjezdem vesničky Březín, po asfaltové cestě přes místní statek, kde se povrch změnil v šotolinu s jemným štěrkem, a začínal pozvolný kopec dlouhý cca 1,1 km, který se ze začátku nezdá, ale na konci mě dokáže pěkně potrápit. V horní pasáži kopce nastává změna a trasa uhýbá vlevo do lesa, kde nastává terénní vložka, protože zde jsou  vyjeté koleje od lesních strojů a terén se trochu houpe, zde ze začátku jezdím v sedě, později už tento úsek projíždím ve stoje. Následuje výjezd na malou loučku, odkud je malý výšvih na lesní kamenitou cestu, kde nastává příjemný sjezd lesem,  a dá se jet i hodně rychle , člověk si ve sjezdu trochu odpočine. Na konci lesní cesty se blížíme k asfaltové silnici vedoucí do Skelné Huti. Zde jsou dvě úskalí. Jedno z nich je u konce cesty,je zde  naplaveno poměrně dost štěrku, takže člověk musí dávat pozor, aby mu při nájezdu do zatáčky neustřelilo kolo a neustlal si na asfaltu a druhé, že vjíždíme na silnici a hrozí zde kontakt s nějakým autem, tak se člověk musí trochu rozhlídnout než do té zatáčky vletí. Z křižovatky míříme po asfaltce až do Skelné Huti, kde se dá poměrně dost nahnat, když nefouká zrovna vítr nebo se jede v balíku a blížíme se k další křižovatce se zrcadlem, kde člověk musí opět trochu zpozornět, aby ho nesrazilo nějaké auto, které tudy občas projede a zde cesta uhýbá vlevo.  Ze Skelné Huti cesta vede štěrkovou cestou   stoupáním na kopeček nad vesnicí , kde se nacházíme přibližně v polovině trati a odtud následuje rychlý a příjemný sjezd  do lesa, kde se dá jet opět hodně rychle. Na začátku lesa nastává prudká změna a musí se jít trochu na brzdy a cesta uhýbá ostře vpravo , následuje poslední větší stoupání  lesní cestou směrem k Zlatému Dolu, které v závěru graduje. Pak se cesta láme a je mírně z kopce nebo po rovině, dál vede po lesní pěšině a v určitých úsecích se může hovořit skoro o single trailu, který končí  na křižovatce se štěrkovou cestou. Zde se závodník, který je trochu vydrncaný z předchozí jízdy sveze po štěrkové lesní cestě. Zde se dá trochu odpočinout a zároveň dohnat nějakou tu ztrátu až ke křižovatce k bývalému rybníku, kde už se cesta začíná stáčet zpátky k Březínu. Po výjezdu z lesa nás čeká krátký kopeček vzhůru polní cestou, který se na vrcholu mění v poměrně dlouhý sjezd, který končí krátkým výšvihem. Zde se člověk může trochu kochat krajinou,jestli mu na to zbývá čas, protože je odtud parádní výhled do kraje.No a sjíždíme poslední velký kopec, kde se to dá pěkně valit po lesní štěrkové cestě, která končí až v Březíně. Zde najíždíme opět na silnici, tak je třeba dát zase pozor na případná auta a blížíme se do prostoru cíle, kde se zapisují kola a člověk může vyrazit zdolávat další okruh.

No a teď zase k průběhu, po startu ve stoupání nám už Martin pomalu mizí z obzoru a naše skupinka začíná rozjíždět tempo, střídáme se na špici a točíme se v balíku, abychom sjeli ztrátu na Martina. No docela uháníme a moje tepová frekvence mě říká, že jestli povalíme tahle celej závod, tak to nemůžu vydržet. Při prvním průjezdu depa se Radek Tůma ptá holek v depu, kolik máme ztrátu na prvního Martina. Následuje odpověď  asi 5 minut. Vyrážíme do dalšího kola a hlavně Radek vypadá hodně nabuzeně a že ho musíme stáhnout,  tohle tempo přece Martin nemůže vydržet. No já zatím nic neříkám a v duchu si říkám: „ já vím svoje kamaráde, ale Martin se jen tak nevzdá, dokud nepadne, pojede co to dá, je to bojovník“. Stále se v balíku točíme a snažíme se ukrajovat nějaký čas z Martinova náskoku. Můj tep stále neklesá a tak se mě v hlavě začíná točit spousta věcí. Teď už docela valíme, tak 100 km takhle vydržím jet, ale 10 hodin? No nic. Stále jedeme všichni strojovým tempem, střídáme se na špici, občas se někdo opozdí, když zrovna pije, ale vždy se vrátí do našeho balíku a pokračujeme ve střídání. Při druhém průjezdu depa Radek zase vznese klasickou otázku, následuje odpověď : „ 9 minut“. Zase vyrážíme a možná ještě více zrychlujeme, nebo je to jen můj pocit, ale nadšení a bojovnost naší skupiny doslova překypuje. Na konci třetího kola před Zlatým Dolem Benžo povídá, že valíme hrozně rychle a že se odpojuje a jede sólo. Popřeju mu štěstí  a naše skupina pokračuje dál stále strojovým tempem. Při třetím průjezdem depa se Radek dočká odpovědi: „ asi 13 minut“. V duchu začínám přemýšlet, jestli to Martin opravdu nepřepálil a aby to vydržel a za chvilku Radek s kterým jsem začal kecat povídá, že toho prvního musíme dojet. No trochu se rozpovídám jak letos dopadl na Králi a že když ho nepotká defekt, tak ho asi nedoženeme. No možná si myslí svoje, ale při jednotlivých průjezdech depa a zkontrolování času, je vidět, že jeho náskok se stále zvyšuje. Jezdím s klukama asi tak 10 kol a začínám si uvědomovat, že takhle do konce asi nevydržím a měl bych zvolnit, plynule se odpojuji a jedu si sólo, svoje tempo. V depu jsem se stavěl jenom jednou pro banán a začínám přemýšlet, že už asi v camelbaku za chvíli nebudu mít ionťák a budu muset doplnit. I když slunce svítí jak praštěný a je pěknej hic, zároveň mě začíná trápit otázka, jak na tom vypadají moje petky z mrazáku, jestli už jsou rozmrzlý, aby mě šel ionťák přelít do vaku.Pokračuji v jízdě a jsem rozhodnut, že budu stavět v depu a doplním pití. Při sjezdu do Březína saju a nic neteče, jsem na suchu. No zastavuji, otevírám camelbak a je to dobrý, pití teče a 1,5 litru mizí ve vaku já mám zase co pít. Banán do dresu a vyrážím na další okruh. V kopci předjíždím Tomáše, který o kolo zaostává, chvíli jedu s ním, ale ke konci kola nasazuji opět svoje tempo a pomalu mu začínám ujíždět. Asi při 14 nebo 15 kole mě v kopci nad Březínem začíná dohánět Martin. Kopec už se nešlape tak lehce jako ze začátku ze sedla a zrádný jemný štěrk začíná pomalu ukrajovat každému z jeho zásob. V určitých úsecích kopce musím ze sedla, jednak abych změnil polohu a trochu si odpočinul a jednak proto, že už prostě nemůžu a  nemám už na to kopec v sedle vyjet. Martin mě už dojel a povídá něco o tom, že už si myslel, že mě nedojede a ještě něco o tom, že měl defekt. Sděluju mu situaci na trati, jakej má náskok a že možná dá traťovej rekord a ať se nefláká. Chvilku ještě jede se mnou a pak do toho zase začne šlapat. Trať už začíná být trochu monotóní, občas vidím někoho jak mění defekt, Kýťa s Bídou a mají jednu pumpičku, což mě docela pobaví a vytrhne z tohoto monotónního transu. Doplňuji další petku do vaku a jím už nevím kolikátý banán. Šlapu dál, ale zárověn začínám kontrolovat čas a začínám si přát, aby už byl konec. Dávám si postupné cíle, které si postupně zvyšuju. Nejdříve si kladu za cíl ujet 190 km, pak 200km a nakonec závod dokončuji s 210km v nohách. Poslední 4 kola už mi ten ioňták fakt nechutnal a hnala mě hlavně touha vpřed, že až to skončí, tak si  dám dobré hořké pivo . V posledním kole mě ještě o kolo předjel  Martin Polesný, s kterým jsme jezdili na začátku v balíku a patří mu druhé místo.  Tomáš už čeká v cíli, už se mu nechce šlapat další kolo a já čekám kdy dojede Radek, o kterém jsem věděl, že je taky před mnou, ale nevěděl jsem o kolik, nakonec dojíždí 8 minut za mnou patří mu 3 flek. Já jsem zvědav jestli se podaří pokořit rekord trati a nakonec se to Martinovy povedlo a dokončuje závod s 241,5km v nohách na prvním místě.

No a jak to vlastně celé dopadlo a co k tomu říct?

Tento závod jsem jel s Martinem prvně, Tomáš už s ním má zkušenosti z minulosti a musím říct, že tady člověk zažije zase trochu jiné pocity než na velkých podnicích. Možná je to Michalem (Jističem) a jeho přístupem, možná je to tou rodinou atmosférou , která tu zde letos panovala, možná je to kombinací obojího. Jedno je jisté, příští rok se na start budu chtít postavit znovu, protože z toho má člověk vždy dobrý pocit a odnese si plno zážitků.  Jen tak dál Michale, děláte to s klukama fakt dobře

 No a výsledky:

Martin – 1 místo,najeto: 241,5 km  v čase: 9:59:48, Já – 4 místo najeto: 210 km, v čase: 9:48:33, Tomáš – 7 místo, najeto 189 km v čase: 9:35:39, kompletní výsledky si můžete prohlédnout zde.

Použité fotky jsou od kokosáků,Šárky a Benža z Velbudu,další fotky z desetihodinovky jsou zde.   

 

V sobotu 28.května 2011 se konal již 18.ročník kultovního závodu, který si získal věhlas po celé republice AUTHOR Král Šumavy MTB, za náš oddíl jsme se rozdělili na dvě skupiny. Martin, který jel delší 100 km trať s převýšením 2550m a druhá skupina kde jsem byl já a Tomáš  jsme měli zálusk na střední 70 km trať s převýšením 1820m. Tento závod je znám svým precizním zabezpečením, nádhernou Šumavskou přírodou a svými vyhlášenými brody, kde bývá občas docela dost vody.

Ráno jsme vyrazili z Plzně kolem 7 hodiny ranní a v 8 hodin jsme byli v Klatovech. Prezentace probíhala již tradičně v areálu ZŠ vedle stadionu. Po prezentaci, kde jsme obdrželi trička a nějaké ty povzbuzovadla jsme se začali připravovat na start. Jedno bylo jasné, vzhledem k průběhu počasí během týdne, kdy neustále pršelo, trať bude pěkně podmáčená a blátivá a brody budou stát za to.

Touto dobou již za nás bojoval na dlouhé trati Martin a my jsme byli docela rádi, že jedeme střední trasu a alespoň jsme se vyspali. Dali jsme do kupy kola, já jsem pořád laboroval jestli si mám vzít i zadní blatník, ale nakonec vyrážím pouze s předním na místo konání startu, který je již tradičně na náměstí v Klatovech.  I přesto, že jsme na náměstí kolem 9 hodiny, řadíme se až do druhé vlny někde v polovině náměstí cca  kolem 400 místa, vzhledem k tomu, že jsme loni neabsolvovali závod a nevyjeli jsme si pozici na letošní ročník. Blíží se 9:30 a na náměstí to začíná houstnout. Celý peloton už se táhne za námi a obklopuje celou polovinu náměstí.200 prvních borců z první vlny už je taky ve svém koridoru a každý se začíná soustředit na start. Minuta do startu, z reproduktorů se začíná ozývat dunivý zvuk bubnů, drama vrcholí a je odstartováno.

Jak je již na takové masové akci zvykem, nemá smysl v naší situaci nasedat na kolo a trpělivě čekáme, až se celý had závodníků dá do pohybu. Už se to začíná hýbat, nasedáme a společně s Tomášem vyrážíme kupředu. Popřejeme si hodně štěstí v závodě a začínáme se probíjet startovním polem. Z propozic jsem věděl, že úvodní část vede po asfaltu a tak postupně zařazuji nejtěžší převod a začíná stíhací jízda.Jedu na hraně protože vím, že co nepředjedu na začátku v terénu už těžko doženu. Beru bikery z leva z prava, neustále se deru vpřed. Tohle trvá asi tak 5 km a začíná nájezd do terénu  kde se začne tvořit kolona a předjíždění se značně komplikuje.Všichni jedou ideální stopu a když chce člověk někoho předjet musí vyjet mimo stopu udělat předjížděcí manévr a opět se zařadit, což začíná brát trochu sil. Chvíli se ještě jede, ale v kopci před vesnicí Zdebořice pak nastává výjezd, kde jsou velké kameny a peloton začíná zpomalovat až se úplně zastaví a mě nezbývá než slézt jako všichni přede mnou a tlačit, pak se to opět rozjede a můžu se začít pomalu probojovávat vpřed. V kopcích se neustále deru vpřed, z kopců mě někdo předjede, ale snažím se jet na jistotu bez defektu. Pod kopcem vždy vidím jednoho nebo více závodníků jak mění duši a tomu se chci vyvarovat. Následuje pro závodníky zajímavý a divácky atraktivní průjezd motokrosovou tratí u vesničky Hradiště, ale ještě předtím sjezd z vrchu Drkolná. Trať se pěkně pohupuje a cesta hezky ubíhá.V obci Chlístov narážíme na první občerstvovací stanici, které jsou na Králi velmi dobře zásobené, ale já ji moc nevyužiji,pití si vezu na zádech v camelbaku a tak popadnu banán a pokračuji dál v cestě. I když bylo celý týden deštivo a trať je místama docela dost blátivá kupodivu to na to bahno docela odvaluje a jede se mi dobře. Nemůžu sice jet naplno, protože je neustále někdo přede mnou a musím hodně předjíždět, ale jde to.

No a už projíždíme Nemilkovem a bude následovat vyhlášený brod. Sesedám z kola a vrhám se do vody. Po vydatných deštích voda v potoce stoupla a je mi nad kolena, takže při běhu vodou se docela zmáčím, ale pořád lepší než mít vodu v nábojích a odmaštěný řetěz. Nasedám na kolo a pokračujeme proti proudu potoka kde nás čeká další brod a prudký výjezd do již rozbahněného kopce k vesnici Braníčkov, tady i zatvrzelí projížděči brodů sesedají a rozbahněný kopec vybíhají. Za kopcem ve vesnici nás čeká druhá občerstvovací stanice, kde opět popadnu banán a pokračuji dál a zde také nastavá dělení tratí 100km a 70 km a zároveň je to nejvyšší bod 70 km trasy. Cesta vede dále do Čachrova, kam už začínáme klesat. Z Čachrova následuje poměrně dlouhý sjezd přes vesničku Březí, až do vesničky Brtí, kde je poslední občerstvovací stanice kratší trasy, následuje výšlap  na vrch Vlkanovka a sjezd do vesničky Lukavice u Strážova. Odtud následuje poslední pozvolný kopec do vesničky Horní Lhota před kterým se na naši trasu napojuje kratší 45km trasa a pak už nás čeká jenom asi posledních 10 km do Klatov, kde terén postupně klesá a cesta je víceméně z kopce. Do této chvíle jsem se probíjel tratí už celkem rychle, ale po spojení tratí začli trasu ucpávat závodníci krátké trasy, kopce hodně tlačili a předjíždění bylo zase o něco těžší. Blížím se k ceduli  “poslení kilometr do cíle” a začím zrychlovat.Za mnou se snaží dotáhnout jeden závodník, ale já si dal za cíl nepustit ho před sebe. Už se blížím do areálu městských lázní v Klatovech a cíl mám na dohled. Projíždím cílovým obloukem a závod je za mnou.

Celkově zhodnoceno: Pěkný závod, výborná organizace, nádherná Šumavká příroda a perfektní atmosféra. Teď jenom pivo a gulášek což je součástí startovného a snad někde narazím na Martina a Tomáše. Martin už spokojeně povídá s kamarády s dlouhé trasy, vzájemně si gratulujeme k výsledkům a za chvíli k nám dorazí i Tomáš.

No a výsledky: Trasa 100 km – 759 závodníků, vyhrál Robert Novotný v čase: 4:21:34,  Martin obsadil – krásné 17.místo celkově a 14. v kategorii v čase: 4:45:19 za což mu patří velká pochvala a respekt nás ostatních.

Trasa 70 km – 1309 závodníků, vyhrál Josef Kamler v čase: 2:35:16,  Já – 91.místo celkově a 67. v kategorii  v čase: 3:24:17 a Tomáš – 143.místo celkově a 101. v kategorii v čase: 3:34:52 Kompletní výsledky ze závodu AUTHOR Král Šumavy MTB 2011 si můžete prohlédnout zde.

Dne 14.5.2011 se konal již 8.ročník Škoda bike marathonu v Plzni. Tratě byly dvě: 30km a 60km. Prezentace probíhala již v pátek a v sobotu ráno před závodem, čehož jsme díky místním podmínkám využili a registrovali jsme se již v pátek. Za náš tým jsme startovali tři, Já, Martin a Tomáš a všichni jsme jeli delší 60 km trasu. I když závod je skoro domácí, já jsem ho ještě nejel a docela jsem se na něj těšil, kudy vlatně trasa povede a co od ní můžu očekávat.

V sobotu ráno  kolem 8 hodiny jsme vyrazili s Martinem z Plzence po vlastní ose směr Plzeň-Doudlevce, kde se konal start. Martin s tímto závodem měl již zkušenosti z minulosti, a proto cestou sbírám pár rozumů a rad u jednotlivých pasáží. Jak se blížíme k Plzni začínáme potkávat plno jezdců se startovními čísly a okolí dává jasně najevo, že se tady koná nějaká MTB akce. V místě startu a celého zázemí, které bylo již tradičně ve Škoda parku  v Doudlevcích probíhá klasický předstartovní mumraj. Chvíli mapujeme situaci a kolem 9 hodiny Martin velí, jdeme na start. Poslouchám zkušenějšího Martina a řadíme se hned za startovní pásku a během chvíle se začíná u startu tvořit prní lajna. U mě nervozita s přibývajícím časem roste a hodnota tepu jasně ukazuje, že tělo je napnuto:o) Blíží se 10 hodina a tím i start závodu. Tomáš přijel trochu později a tak ho vidím ve startovním balíku kus od nás. Jedno je jasné, je pěkně teplo a sucho a z toho vyplývá, že trať bude hodně rychlá.

Poslední vteřiny, padá startovní výstřel a je odstartováno. Vyrazím vpřed směrem k 3.bráně Škodovky a již na mostě koukám, jak se mi povedl start a vedu celé startovní pole, ale zároveň rozum velí, zpomal nebo tě zničí. Ještě před průjezdem do areálu Škody, pouštím před sebe pár bikerů, protože trasu neznám a raději se nechám vést. V areálu trať udělá jakousi smyčku a vyjíždíme na druhé straně areálu a pokračujeme přes Tyršův most, tady se Martin odděluje a s hláškou  „ dobře dojeď a hodně štěstí“ mizí v čele pelotonu. Já pokračuji dál svým tempem a nenechám se rozhodit předjíždějícími závodníky. Trať pokračuje kolem památníku obětem zla přes Okounovu lávku kde mění směr do Hradiště. Tady při výjezdu z lávky při stoupání na odbočku, kde je užší místo mám kontakt s vedle jedoucím závodníkem a zvuk drátů v předním kole ve mě vyvolává pocit nejistoty. Uf, jenom jsme o sebe škrtli, dráty jsou asi v pohodě. Z Hradiště  trasa pokračuje po cyklostezce směr Radobyčice a těsně před vesnicí uhýbá do leva na cestu kolem řeky a vyjíždíme na mostě v Radobyčicích, kde nás čeká výšlap po silnici do Černic a odud po lávce přes dálnici, kde se dáváme do leva.  V kopci se balík konečně začíná trhat na menší skupinky a konečně se mi začíná jet lépe. Po přejetí lávky trasa vede kousek podél dálnice a na konci lesa úhýbá v pravo na kopec k Ostré Hůrce a podél chat až k Plzenci, tady ještě plno závodníků neví co je čeká a tak šlapou co se dá. Já si nechávám rezervu na kopce které stojí za to.  Při vyjetí na Štěnovickou ulici, trasa vede k vodárně, odtud do lomu u Plzence. Dál se pokračuje asi nejtěžším úsekem směrem na hrad Radyně. Trať tady začně značně stoupat a terén hodně ztěžkne, v půlce kopce se přidají ještě kořeny na cestě ke skále pod Radyní a odtud vede cesta již ke hradu.

Tady předjíždím pár lidí, hlavně ze začátku, pak se cestička zužuje a míst k předjíždění už tu moc není. Od hradu následuje asi divácky nejatraktivnější pasáš tratě a to sjezd po červené turistické značce, po schodech od hradu, kde je třeba jet trochu opatrněji, následuje odbočka do prava, sjezd dolů.

Zde mě díky mnoha kořenům padá řetěz z převodníku, ale daří se mi ohnout a během jízdy ho nasadit zpět, následuje menší kopec vzhůru a už jsme na křižovatce pod hradem Radyně, zde je také občerstvovací stanice a dělení tras. Kratší 30km trasa vede v pravo, delší 60km vede do leva po silnici na Šťáhlavy. Já občerstvovačku jen míjím a myslím si že na tomto místě je dost nešikovně umístěná, protože skoro všichni už mají nabranou nějakou rychlost a je nesmyls kvůli tomu brzdit. Následuje sjezd do Šťáhlav kde se dá výborně předjížďet, ale všichni tu jedou kolem 60 km/hod, takže jich člověk zas tak moc nepředjede. Trasa se stáčí alejí k zámku Kozel, okolo rybníku lesem k hájovně nad hotelem Hájek a odtud k zřícenině hradu Lopata. Výšlap na Lopatu dá také docela zabrat a řekl bych že je to druhé nejtěžší místo závodu. Pak se trať zrychlí, začíná vést po šotolinových lesních cestách do Rakové, kde uhýbá směr na Němčičky a pak na vrch Maršál. Zde již byl peloton roztrhaný a chvílemi jsem jel sám, nebo jen s dvěma  závodníky. Po výjezdu na vrch Maršál následuje poměrně prudký sjezd až nad zámek Kozel, kde těsně před koncem kopce uhýbá v pravo do lesa a vede single trailem nad chaty u Kozlu a z lesa vyjíždíme až na křižovatce u Šťáhlav, kde trasa vede do kopce po již známé silnici k hradu Radyně. Kopec se ze začátku nezdá, ale umí pěkně potrápit. Jelikož s ním mám zkušenost, tak zde předjíždím několik závodníků. Okolo občerstvovací stanice a pokračujeme po trase kratší trasy, lesní cestou nad Losinou, přes Lávku u Černic a odtud již po známé trase do areálu v Lobzích.

V této závěrečné části již jedu od hradu sám a kontroluji pozici. Před sebou na dohled vidím jen jednoho závodníka a dávám si za cíl ho dostihnout. No není to tak jednoduché, jede také svižné tempo, ale moje chvíle přichází v kopci z Hradiště do Lobez, kde mobilizuji síly, bikera předjíždím a zbytek trati k cíli což je asi 2km si hlídám pozici. Spokojeně dojíždím do cíle a vychutnávám si celkovou atmosféru.

Co řící závěrem: Závod je koncepčně organizovaný pro široku veřejnost, ale i hobby závodníci si tu najdou to svoje. Co se týká organizace, tak z mého pohledu byla perfektní, jen ta občerstvovačka mě trochu vadila a asi bych jí umístil jinde.

No a jak jsme dopadli? Myslím si že slušně. Celkem se závodu ve všech kategoriích účastnilo 1112 závodníků. Na naší 60 km trase jelo 319 závodníků. První místo vyhrál Tomáš Kozák v čase: 2:10:36,  Martin – 14.místo, 6. v kategorii v čase: 2:20:05, Já – 68.místo,28. v kategorii v čase: 2:34:39 a  Tomáš – 85.místo,38. v kategorii v čase: 2:39:38. Zde je možné si prohlédnout kompletní výsledky na 60 km trase a zde je možné si prohlédnout trasu závodu.