Radyně bike team

Archiv autora

Tenhle víkend jsem chtěl jet původně na běžky, ale vzhledem k tomu, že hlásili silné sněžení, rozhodl jsem se po dlouhé odmlce navštívit lezecké závody, které se konaly na stěně TJ Lokomotivy Plzeň.

 Závody byly vyhlášeny pro širokou veřejnost i pro profíky. Dle propozic jsem se přihlásil do kategorie profíků s očekáváním, že bych mohl vylézt alespoň 2 cesty. Dle propozic mělo být v kvalifikaci 5 cest v obtížnosti 6+ až 8+ v obtížnosti UIAA. Jaké bylo mé rozčarování když jsem zjistil, že nejlehčí kvalifikační cesta je 7+/8- a cesty končily v obtížnosti 9.

Nakonec jsem v jedné cestě topoval a v druhé jsem dolezl do vrcholové partie, kde jsem odpadl. U ostatních cest to byly jen chabé pokusy o směr vzhůru, který rychle skončil pádem a návratem na zem. Finále, kde byly 2 cesty a zejména finálové cesty pro muže byly pro mě trochu scifi a obtížnost cest byla v trochu jiné dimenzi, nicméně kluci se s cestami porvali a byla to super podívaná.

 Návštěvnost byla veliká, příchozích se nakonec sešlo 44 a mezi profíky nás bylo 25 a mezi nimi vévodili bratři Reschové a jedna zahraniční účastnice Katharina Klauss.

 Cesty stavěl plzeňská lezecká ikona Marek Rottenborn(Azbest) a o muziku a komentář k průběhu závodu se staral DJ Zyggy Pop s humorem sobě vlastním, tentokrát s cyklokrosařským nádechem. Zejména jeho včelka Mája v němčině , kterou zahrál Katharině při finálové cestě žen všechny pobavila.

 No a jak to všechno celé dopadlo:

Muži:  1.-2. Zdeněk Resch, 1.-2. Petr Resch, 3. Jan Drnec, …………………12.Petr Šedivec

Ženy: 1. Jana Lukášová, 2. Katharina Klauss, 3. Jitka Bursová

Muži Masters 40+: 1. Jiří Sedláček, 2. Václav Štěpán, 3. Petr Klieger

Opět super závody v režii organizačního týmu Honzy (Trávy) Trávníčka a pěkně strávenej den. Doufám, že něco podobného ještě udělají třeba na jaře.

Více informací a kompletní výsledky můžete zhlédnout zde.

    Už před Vánočními svátky jsme s Martinem plánovali závody na příští rok a čím lepším zahájit sezónu než Novoročním výšlapem na vrchol Žďáru u Rokycan. Takže bylo rozhodnuto. Počasí nám moc nepřálo, bylo trochu pošmourno, bahno, sice relativně teplo cca 8 °C, ale občas mžilo. Na místo závodu jsme jeli po vlastní ose, cca 20 km terénem. Takže jsme byly sice ideálně zahřátí a rozhejbaný před závodem, ale také suveréně nejšpinavějšími bikery na startu.  Start byl naplánovaný na 11.00 a já jsem si říkal do čeho jsem se to zase nechal uvrtat. Martin už tento závod dvakrát jel takže věděl do čeho jde, já budu na startu stát poprvé.

Závod je specifický tím, že startují současně běžkyně, běžci, bikerky a bikeři. V hloučku závodníků jsou slyšet hlášky, že letos budou mít kola navrh a pro mě je to trochu nepochopitelné, že vůbec běžcům dávají nějakou šanci, až do doby než jsem se šel projet a viděl jak se začínají rozbíhat?? Byli na moji představu strašně rychlí a jejich lýtka dávaly tušit, že bez boje se jen tak nevzdají. A už je tu 11 hodina a z úst Zdeňka Rubáše padá startovní povel. Jsme s Martinem na začátku lajny a tak vyrážíme vpřed. Cesta vede z Rokycan po červené turistické značce polní cestou do mírného kopce k  úpatí lesa a odtud začíná stoupat k vrcholu Žďáru. Martin se mě po cca 300 m začíná vzdalovat se skupinkou dvou cyklistů jedoucích na cyklokrosových kolech a já začínám rozvrhávat síly. V polovině polňačky mě předjíždějí další dva soupeři a před úpatím lesa ještě dva, ale ty už si nenechám tak ujet a začínám stíhací jízdu. V lese objedeme závoru, začínáme stoupat po lesní cestě, ale v zatáčce sjíždíme z cesty a pokračujeme rovně  stále po červené TZ a terén začíná houstnout. Kořeny, mokré kameny, prostě všechno to co si člověk nepřeje. Pomalu začínám stahovat náskok spolubojovníků a přichází úsek takzvaným  „Žďárským komínem“ strmé kamenité koryto, příležitostného potoka, kde se jet prostě už nedá a člověk musí začít tlačit, nebo běžet s kolem. Tady po chvilce předcházím kolegu přede mnou a snažím se stoupat vzhůru. Po tomto úseku už se dá opět jet, zařazuji nejlehčí převody a začínám stíhat další dva bojovníky před sebou. Za sebou slyším nějaké funění a než se stačím ohlédnout už mě předbíhá první běžec. Neskutečné. Lehkost s jakou běží a vzdaluje se ode mne je přímo demotivující. No ale jsem přece tvrdá palice a ještě alespoň jednoho musím dát Těsně před velkou skalní stěnou se mi to daří a na dohled mám ještě jednoho soupeře. Následuje opět úsek kde se musí tlačit a tady nasedám o trochu dřív než soupeř přede mnou a pár desítek metrů před cílovou čárou ho předjížďím a dojíždím si pro krásné páté místo.

Martin průběh závodu viděl takto:

Z předchozích dvou ročníků, kterých jsem se zůčastnil jsem věděl, že nejdůležitější na tomto závodě je rychle odstartovat a dostat se hned na začátku před běžce, kteří se po startu rozeběhnou rychleji než se cyklisti rozjedou. V zápětí se ale situace změní a běžci přede mnou na cestě by mě mohli nechtěně bránit v rychlejší jízdě tak jako se mě to stalo loni. Plán byl tedy jasný, hned po startu vyrazit vpřed jak raketa a jet naplno co to dá až nahoru a přežít to vysoké tempo. Start se mě povedl jako snad nikdy, vyrazil jsem první a chvílemi jsem měl pocit že se dokonce mírně vzdaluji soupeřům. Hned za přejezdem trati se za mě do háku pověsil Zdeněk Rubáš na 29″ biku a za ním dva jeho svěřenci na cyklokrosových speciálech. V polovině polní cesty mám tepy na max a začínám zvažovat, jestli jsem tempo nepřepálil a aby mě nedošlo v té těžší části trati která je před námi. Trochu jsem tedy zvolnil. To okamžitě využila dvojice mladých cyklokrosařů a ujímá se vedení. Jejich únik sice nebyl nijak moc výrazný, ale potřeboval jsem ještě chvíli polevit. Zhruba 100m před vjezdem do lesa jsem zařadil těžší převody a rozhodl se cyklokrosaře zpět dojet. U závory už jsme jeli opět spolu. Kopec se začíná utahovat, ale daří se mě držet jejich tempo. Zhruba v polovině příkrého kameného žlabu podklouzne druhému cyklokrosařovi galuska a tak se mě podařilo ho objet a dostat se na druhé místo.V kameném žlabu, kde se musí kolo tlačit se první crosař pohybuje s lehčím kolem přeci jen trochu rychleji záskává rozhodující asi 20m náskok. Druhý mi dýchá na záda. Hned po této náročné pasáži sedám opět na kolo s cílem hlavně neztratit druhé místo a pokusit se ještě zaútočit na vítěztví.Pořadí je však již nezvratné, jsme nahoře. Nemohu popadnout dech, ještě asi dvě minuty po dojezdu do cíle. Ale jsem štasný. S druhým místem jsem rozhodně nepočítal.

V prostoru cíle a po celé délce trati je mnoho fanoušků a atmosféra a povzbuzování je super. Počkáme až všichni dojedou a doběhnou, s kamarády si popřejeme všechno nejlepší do Nového roku a pomalu se vracíme ke startu kde proběhne vyhlášení výsledků.

Nejrychleším cyklistou byl Václav Viktorín – 17:29 a nejrychleší běžec Michal Málek 18:18

Celkem se závodu účastnilo 24 bikerek a bikerů a 19 běžkyň a běžců. Za náš tým jsme dopadli následovně: 2.místo Martin Vít – 17:50 se ztrátou 21 s na vítěze a 5.místo PetrŠedivec –  20:38 se strátou 3 min 9 s . Kompletní výsledky najdete zde.

No a co říci závěrem? Jak by někdo mohl říct jsou to jenom blbé 4km do kopce, ale kdo to nejel nebo neběžel, neví o čem je řeč. Záhul od začátku až do konce, jede se na krev a člověk si hlavně ve vrcholových partiích sáhne na dno. Jinak super atmosféra a perfektní organizace a zazemí od pořadatelů za což jim patří velký dík. Fotka ze startu je dílem organizátorů.

 

 

 

 

Příjemné prožití vánočních svátků a v příštím roce hodně ujetých kilometrů bez defektů a zranění, Vám přeje Radyněbike team.

 

 

 

 

 Trasa: 104 km,   převýšení 1524m

Na tento víkend nevěstila předpověď počasí nic dobrého a tak se nikomu nic nechtělo vymýšlet. Nakonec koncem týdne při pohledu na meteo mapu zavládlo nadšení, že plané deštivé přeháňky jsou pryč a před námi je krásný, slunečný víkend. Padl plán na Brdy, které dobře známe a na Houpák a jeho bunkry, když běží v sobotu Obecná škola, kde si tento bungr  v závěru zahrál. Plánu se chopil Martin a když už do Brd, tak ať to trochu stojí za to, takže to chce nějaké zpestření. Pokořit co nejvíc vrcholů nad 800 m.n.m. a na trase musí být i pár terénních vložek, abychom opustili i zpevněné cesty.

V sobotu upřesňujeme detaily a oproti původnímu plánu Martin píše,že nejede, že je nějakej nachcíplej. No já jak znám Martina, tak mu muselo bejt asi fakt blbě, protože za poslední dva roky ho před kolem nic nezastavilo. Takže start je naplánovaný na neděli v 8,00 z Plzence, dorazí Dejv a místo Martina se přidal Tlůmič.

V neděli ráno jsem málem zaspal, ranní blázinec, ale v 8,00 jsem by l připraven na startovní čáře. Vyrazili jsme do Sedlce, nad rybníky, mezi chaty nad Sedleckou skálu, což nás po ránu pěkně zahřálo, pokračovali jsme na Svidnou a dále přes Rakovou a veselou do Mirošova, kde jsme směrem k Padrťským rybníkům začali nabírat výškové metry. Jelo se pěkně, teplota tak 2°C, ale modrá obloha předpovídala parádní sluneční den. U dolního Padrťského rybníku jsme byli překvapeni, že byl vypuštěný, pár fotek a začli jsme stoupat konečně k oněm plánovaným vrcholům. Na rozcestí Na Rovinách jsme se dali vlevo a vyjeli jsme s kolem na Paterák 812m.n.m., kde byl pěkný výhled směrem na vrchol Koruny a Kočky. Po té jsme sjeli zpátky na křižovatku Na Rovinách a pokračovali rovně na vrch Praha, kde je vojenský radar. Vede tam nově udělaná cesta a za chvilku jsme stáli u radaru Praha 862 m.n.m. Následoval sjezd přes Malý Tok 844m.n.m., odtud vlevo na vrchol Hradiště 839 m.n.m., který leží na kamenném moři a závěrečnou pasáž jsme zdolávali již bez kol. Po návratu na cestu následovala terénní vložka, kterou jsme přejeli na cestu vedoucí k vrcholu Brdce 839 m.n.m., kde na vrcholu stojí kamenná mohyla se zbytky vlajky a je tu částečný výhled na Obecnici. Pak jsme pokračovali k bezejmennému vrcholu 843m.n.m., kde jsme na vrcholovém platu nemohli identifikovat přímo vrchol. Následoval parádní výšlap na Korunu 831 m.n.m. ,kde na vrcholu leží z dálky viditelná trubková ocelová konstrukce . Z Koruny nás čekal parádní sjezd po asfaltové silničce až k rozcestí, kde se cesta obrátila téměr o 180°na lesní cestu, která není příliš používaná.Zařadili jsme nejlehčí převody a začali stoupat, tentokrát na nejvyšší vrchol Brd,Tok 864 m.n.m. Kopec byl táhlý a vzhledem k povrchu dal docela zabrat. Když jsme se přiblížili k vrcholu Toku ( tedy pomyslnému, kde je vrcholová cedule) dál na cestě byl už jen led a my jsme museli chvíli tlačit. Pak jsme se jeli podívat na dopadovou plochu, kde jsme začali potkávat ostatní nadšence. Tu turistu, tu bandu bikerů. No výhledy byli parádní. Byla krásně vidět Přibram, Hejlák, Mýto, prostě celá Brdská vrchovina. Modrá obloha sluníčko. Co víc si přát, jen studený vítr nás hnal zase o kus dál. Pár fotek a pokračujeme v krasojízdě, tentokrát na vrchol Jordánu 826 m.n.m.  Samotný vrchol je pokryt lesem není odtud výhled, ale výšlap je sem hezký. Z Jordánu jsme se svezli dolů pod Houpák, kde jsme začali stoupat na vrchol Houpáku 793 m.n.m. , který leží na nejvyšším bunkru.  Těsně před bunkrem, nebo spíš na jeho závěrečné muldě se  z mého kola ozvala rána a já hned stál. Nevěřil jsem svým očím, na náboji, který drží drát z nějakého nepochopitelného důvodu praskl držák, drát se vytrhl, zapletl se do řetězu, otočil mě celou přehazovačku ramínkem nahoru a samozřejmě totálně ohnul patku. No domů přes 50 km a co teď ?  Následovala rychlá oprava, vyndání zohýbaného drátu, narovnání patky, která jen tak,tak nepraskla, rozpojení brzdy, takže fungovala jenom přední a pokračovalo se dál.  Ještě jsme si prohlídli prostřední bunkr, kde se natáčel film Obecná škola z venku i zevnitř a pokračovali přes letiště na křižovatku, kde jsme chtěli ještě zahnout na Hejlák. Když jsme se blížili ke křižovatce už zdálky bylo vidět příslušníky vojenské policie, jak jsme se přibližovali sklopil jsem zrak a na dotaz jestli opouštíme vojenský prostor jsem odpověděl ano, kluci taky projeli, takže jsme Hejlák zavrhli a mířili jsme zpět k domovu. Vzhledem k mému defektu jsme museli trochu pozměnit trasu a z Dolní Kvaně do Strašic jsme jeli po cyklostezce, protože moje zadní kolo se začalo čím dál tím víc křívat. Ve Strašicích jsme najeli na cyklostezku do Dobříva odkud jsme pokračovali dál pře Hrádek a Kamenný Újezd do Rokycan.Odtud po silnici přes Mokrouše a Tymákov, do Plzence. V závěru jsem byl rád, že se mi kolo vejde do rámu a plášť nezačíná rám brousit. Do Plzence jsme dorazili před 15,45 hod.

Celkově shrnuto,nebýt mého defektu, který mě v závěru pěkně naštval, super výlet . Nádherné počasí a sbírka 10 vrcholů kolem 800 m.n.m., co víc si přát. Brdy jsou prostě nádherný za každýho  počasí a vždycky se sem rád budu vracet.

Počasí: ráno 2°C, Jasno, slunečno, přes poledne na slunci cca 9°C ,  na hřebenech 0,5°

Účast: Šéďa,Dejv a Tlůmič   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 132 km,   převýšení 1867m         Během týdne jsme opět hledali nějakou neobvyklou zajímavost a zaujal nás unikátní důlní komplex Orty nedaleko Českých Budějovic,  ještě pořádný kopec a  můžeme vyrazit. Zde se přímo vybízel nejvyšší kopec Blanského lesa Kleť . Takže plán byl jasný nablížíme se do Vodňan autem a odtud již po plánované trase. Tlůmičovi se nechtělo vstávat a prej je to na něj moc, takže pojedeme ve třech jako minulý víkend, ale tentokrát jsme to šoupli na sobotu. Start byl naplánován na 6,30 ode mne, jenže?

V pátek jsem navštívil restaurační zařízení, protože kolega slavil šedesátku  a večer můj stav nevypadal zrovna ideálně. Nicméně ráno jsem se nějak vzchopil a v 6,30 jsem byl připraven k tomu, že předám pro jistotu řízení klukům, když v tom náhle telefon. Dejv volá, že zaspal jestli nechceme jet s Martinem sami. Ode mne se dočkal rázného zamítnutí a tak se odjezd posunul asi o hodinu a do Vodňan jsme dorazili i s Dejvem až v 9,00 hod.

Po ránu byla zima tak -2°C a trochu foukalo. Vyrazili jsme směr Hluboká nad Vltavou. Začátek byl trochu po asfaltu, ale asi po 10 km jsme najeli na panelku podél kolejí a začal být trochu terén. Až k Hluboké jsme jeli skoro po rovině. Projeli jsme golfovým areálem, minuli jsme zámek a už stoupáme po modré TZ na Hosín. První kopeček nás trochu zahřál, sluníčko a modrá obloha začali slibovat skvělý den. V Hosíně jsme minuli zdaleka viditelný novorománský kostel sv. Petra a Pavla a začali klesat stále po modré TZ do Borku, kde se v lese nachází ono unikátní důlní dílo Orty, které jsme za pomocí čelovek trochu prozkoumali.

Jedná se o volně přístupné důlní dílo, které sloužilo k těžení kaolinu a je tvořené velkým množstvím chodeb různé šíře (průměrně 1,5m) a výšky (až 5 m)– od mohutných chodeb po téměř neprůchodné chodbičky. Většina chodeb tvoří pravoúhlý rastr. Tento tip dolování, tzv. chodbicování nemá v česku obdoby. Některé úseky jsou v současnosti částečně zaplavené vodou. Více informací zde.

Poté jsme pokračovali do Hrdějovic a dále po cyklostezce podél proudu Vltavy do Českých Budějovic a do Boršova nad Vltavou. Z Boršova jsme najeli na červenou TZ, která kopíruje Vltavu a tvoří nádherný singl trek podél řeky s parádními výhledy a místy trochu technickými pasážemi. Tady už slunce pěkně hřálo a my jsme jeli hodně nalehko, na slunci mohlo být tak 12°C až jsme dorazili k zřícenině hradu Dívčí kámen.  Odtud se cesta začala zvedat a my jsme začali nabírat první výškové metry. Nejprve po červené TZ do Plešovic a dále po cyklostezce na rozhlednu Granátník. No stojka to byla dobrá a my jsme se ze 420 m.n.m ocitli okolo 800 m.n.m. Granátník je jedna z nejmenších rozhleden v ČR, spíše se jedná o větší dřevěný posed s výhledem na Zlatou korunu a Vltavské údolí. Odtud jsme pokračovali po žluté TZ na vrchol Granátníku a dále po modré TZ až na vrchol Kleti 1083 m.n.m. Minuli jsme hvězdárnu, pár metrů a už stojíme u rozhledny s chatou a restaurací. Rozhledna prošla v roce 2009 rekonstrukcí a musím uznat, že se povedla a patří k nejhezčím rozhlednám v ČR. Na ochozu se nám naskytnul nádherný kruhový výhled od Šumavy přes Česko Budějovickou pánev, Novohradské hory po Alpy. Dokonce byli vidět i vrcholy Gr. Prielu a Dachsteinu. Jasně ostrá až kýčovitá inverze a člověk si připadal jak v pohádce. Kleť a pohled z ní je prostě parádní a určitě stojí ještě za návštěvu a honosí se pár nej. Je to nejstarší kamenná rozhledna v Čechách a kousek od rozhledny se nachází nejvýše položené sluneční hodiny v Čechách. Vzhledem k tomu, že nás čekalo klesání a slunce už přestávalo mít svou sílu, následovalo navrstvení všech dostupných vrstev, svačina a hurá dolů. Z Kleťi jsme klesali po modré TZ až ke zřícenině hradu Kuklov ( Kuglveit), kam jsme dorazili již za tmy a ke hradu nás čekalo ještě jedno větší stoupání po louce. Odtud už se cesta příjemně pohupovala kolem Netolic a zámku Kratochvíle až do Vodňan, kam jsme dorazili v 19,00 hod.

Celkově shrnuto, super  výlet  a ještě lepší počasí, trail z Boršova na Dívčí kámen byl nádherný  a výhled z nově rekonstruované Kleťi  byl excelentní a vykukující vrcholky Alpských velikánů už jen dokreslovaly tuhle super atmosféru.

Počasí: ráno -2°C, Jasno, slunečno, přes poledne na slunci cca 12°C , večer -2°C

Účast: Šéďa,Martin a Dejv   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 117 km,   převýšení 2398 m             Během týdne jsme brouzdali internetem a začali spřádat plány na víkend. Zaujal nás článek o městě duchů a bývalé vesničce Rolava v Krušných horách. Více odkaz zde. Kouknout na mapu, vymyslet linii a plán byl jasný. Výchozí místo jsme si určili Karlovy Vary a když už budeme v Krušných horách, tak se podíváme i na nejvyšší kopec této oblasti, Klínovec.

No a je tady neděle, budíček v 5,15 hod , nabrat kluky a v 8,00 stojíme na startovní čáře v Karlových Varech a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Co nás čeká? Z cca 400 m.n.m. se budeme muset vyškrábat do 1244m a pak bude následovat obrátka zpátky do KV.

Z KV vyrážíme pěknou cestičkou podél řeky do Nové Role, dále podél říčky Rolavy a od železniční zastávky míříme po žluté TZ na první kopeček na trase. Bohužel ani zde nemáme klid od lesních pracovníků a cesta spustošená lesními monstry se mění spíše v tankodrom a my začínáme opět provozovat turistiku a tlačit. Po zdolání vrcholu už je cesta dobrá a my sjíždíme po zelené TZ do Nejdku, odkud  začínáme lineárně stoupat stále po zelené TZ na první rozhlednu dnešní trasy Tisovský  vrch. Začínáme rychle nabírat výšku a taky se začínáme nořit do mlhy. Těsne pod vrcholem opouštíme zelenou a k výstupu používáme pohodlnější cyklostezku vedoucí  obloukem k rozhledně. Rozhledna je pěkná, kamenná, 24m vysoká věž, ale výhledy nebyly žádné. Z vrcholu bylo znát, že modrá obloha a slunce se začínalo drát skrz a slibovalo pěkný den. Odtud následoval akční sjezd po žluté TZ, který se pro mě stal osudným . Asi 20 metrů před výjezdem na silnici se mi zapíchlo přední kolo mezi kameny a následoval ukázkový kotoul, který měl za následek naražené koleno a trochu odřenou ruku. No, otřepal jsem se prohlídnul stroj a pokračovalo se v jízdě, tentokrát sjezdem do Nových Hamrů. Následovalo pozvolné stoupání podél říčky Rolavy, nejprve na sejpy u Přebuzu, a po té k bývalé vesničce Rolava a její tajemné továrně na těžbu cínu.  Když sem člověk dorazí, dýchne na něj tajemno a téměř hororová atmosféra. Betonové skelety, které začíná požírat příroda, ale vzhledem k trvanlivosti betonu tento boj stále prohrává. Torza budov a sýpek porostlé mechem a lišejníkem, na zemi šustí listí, stromy prorůstající skrz budovy a přítmí. Při procházení touto továrnou duchů člověka trochu mrazí, když si představuje jak to tady asi muselo tenkrát vypadat. O tom jak dřív továrna vypadla se dozvíte zde. Po této tajemné vložce a s ní návratem trochu do historie, pokračujeme po Krušnohorské magistrále k další zaniklé vesničce Jelení, kde nyní stojí jen hospoda. Tady už je modrá obloha a začíná svítit slunce. Při výjezdu na hřebeny se kocháme inverzí a  užíváme si sluníčka. Následuje sjezd do Horní Blatné, odkud začínáme stoupat nepříjemným kopcem až na rozhlednu Blatenský vrch. Tady už se počasí zase trochu zhoršilo, mraky vystoupily zase o něco výš a výhledy opět  nejsou. Z Blatenského vrchu pokračujeme sjezdem po žluté TZ a na křižovatce uhýbáme vpravo na Bludnou a Hřebečnou, kde měl Martin defekt. V Hřebečné míříme po červené TZ na Božídarský Špičák, kde zažíváme téměř jarní počasí. Modrá obloha, slunce začíná příjemně hřát, v dálce už vykukuje Klínovec a my si konečně užíváme toto skvělé počasí.  Po sjezdu do Božího Daru nám naši optimistickou náladu naruší davy turistů, kteří obléhají příjezdovou cestu a přilehlé rašeliniště , člověk si připadá jako někde na kolonádě. Při výjezdu nad Božák na Neklidu už počasí graduje a z jarního se změnilo na téměř letní. Teplota tak 17°C, slunce hřeje, výhledy kolem dokola jsou parádní a pod námi v údolí je vidět jen válející se mlha. Jen občas studený vítr nám připomene, že už je listopad. Ještě trocha stoupání po červené TZ a stojíme na Klínovci, nejvyšším vrcholu Krušných hor. Tady koncentrace lidí ještě houstne a z lázeňské kolonády se stává Václavák. To je tak když na kopec vede silnice a každej balvan tam vyjede autem  Pár fotek, poslední rozhledy do kraje a konečně se začínáme vracet. Následuje labužnický sjezd nejprve po sjezdovce a poté šikmo vrstevnicemi stále dolů a zastavíme se až v Ostrově. Paráda, takhle dlouho jsem z kopce snad ještě nejel. Vezli jsme se skoro 15 kilometrů. Prokličkujeme se městem a míříme opět do terénu, tentokrát na poslední kopeček, na kterém je zřícenina loveckého zámečku. Pokračujeme sjezdem do Boru, kde rozsvěcíme světla. Poslední průjezd lesem a už jsme zpátky ve Varech. Cyklostezkou podél řeky a v 17,45 dorážíme k autu.

Celkově shrnuto, parádní výlet se spoustou zajímavých cílů, na hřebenech panovalo jarní až letní počasí a sjezd z Klínovce byl už jen třešničkou na dortu za vydařeným dnem.

Počasí: ráno 9°C, polojasno, při průjezdu kopců mlha, na hřebenech jasno, slunečno cca 17°C, večer 6°C

Účast: Šéďa,Martin a Dejv   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 38 km, převýšení: cca 820 m 

(Závod – cca 6.1km,   převýšení 180m)

Dnešní volba padla na 6.ročník Kokosového nočního rejsu v Radčickém lesíku, poslední akcí kluků od kokosáků. Jak napsal Jistič: “ V tomto závodě vůbec nejde o pořadí ani o vrcholné výkony, ale o poslední setkání na závodní trati. Cenou pro vítěze je potřesení rukou od ředitele závodu a radost z přežití. A hlavně radostné rozloučení s letošní sezonou“.  Začátek byl naplánován na 17.00. Letos jsem jel tento závod prvně, přidal se i Martin a Tlumič, takže za náš tým poměrně silná sestava.

V 17.30 se z hluboké tmy rozzářil prostor nad zámečkem v Radčicích od přešlapujících bajkerů a bajkerek a jejich výkoných světlometů, kterých bylo letos rovných 20 kousků. První startující Miloš Pintíř již netrpělivě čekal až Michal dá povel ke startu. Závod se jel za úplné tmy, na 4 kola, přičemž jeden okruh měřil 1530 m a měl převýšení cca 45 m. Startovalo se s minutovými rozestupy. Tlumič startoval pátý, já šestý a Martin devátý. Konečně se dostávám na řadu a vyrážím. Trasa vedla pěkným terénem, místy se pěkně houpa a někde byla pěšinka pěkně úzká. Vyrazil jsem vpřed, ale má zbrklost hned po startu zapříčinila v úvodu dvakrát vyjetí z trati a při třetí chybě mě ke všemu spadl řetěz, takže jsem musel zastavit a nandavat. Po zbytek prvního kola jsem už jel raději pomaleji a na jistotu, než abych udělal další chybu a ztratil další sekundy. Po prvním kole jsem měl trasu v hlavě a dával jsem si pouze pozor, abych zase zbytečně někde nevyjel z cesty. Čtyři kola jsou za mnou, byl to fofr a já a už jedu závěrečným sjezdem, kde se to už hemží světly do cíle. Počkat až všichni dojedou, sebrat značení trati, které bylo excelentní (svítící šipky a mlíko) a je tu závěrečné vyhlášení. Na prvním místě se umístil Martin. Já s Tlumičem jsme dojeli na sekundu stejně, takže  jsme se podělili o třetí a čtvrté místo. Pak jsme jeli do hospody Na Potravinách kde jsme to ještě trochu zapili. My s Martinem teda málo . Dali jsme jedno a pádili domů, kam jsem dorazil v21.00. Kompletní výsledky a více o závodu zde.

Závěrem bych chtěl poděkovat Michalovi a Kýťovi za perfektní označení trati, skvělou atmosféru, jejich elán s kterým tyto akce dělají a za pěkné rozloučení s letošní cyklistickou sezónou.

Počasí: Polojasno, teplota 6°C, k večeru při návratu padala pěkná mlha

Účast: Šéďa,Martin,Tlumič a 17 dalších

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 48 km,      převýšení: 974m        Tuhle vyjížďku, jsme naplánovali na Střížovský hřeben nebo spíš na sjezd, který vede z jeho vrcholu. Kluci to pro dnešek nějak zapekli. Tomáš se potřeboval rozhejbat z neděle a David měl strach zase z deště, takže jsme vyrazili s Martinem jenom sami dva. Vzhledem k tomu, že tma je fakt brzo, vzal jsem si kolo do práce a vyráželi jsme rovnou z Plzně.

Vyjížděli jsme v 16.00 z Bručný, vzali jsme to do Hradiště, pak do Radobyčic a pod most u Valíku a kolem řeky do Štěnovic.Tady jsme najeli na červenou a hned na zelenou a začali stoupat na Vysokou. Následoval sjezd po žluté turistické do Čižic a zase po červené do Předenic, Snopoušov až do Krasavců, kde jsme začali stoupat na Střížovský hřeben. Ze začátku to jelo, ale později jsme museli slézt a následovala turistika ostružinovým hájem a hledání onoho sjezdu. Nakonec po dlouhém hledání jsme ho našli a již za pomocí světel si ho mohli vychutnat. Je to pěkný technický sjezd vyježděný od motorek, takže zajímavý Pod kopcem jsme zamířili do Vodokrt, dále do Oseku a Netunic, kde jsme to vzali ještě ke kostelu v Prusinech a dolů do Nebílov. Tady jsme to vzali již po silnici lesem až do Plzence.

Počasí: zataženo, pod mrakem, ale nekáplo.Teplota cca 10 – 12°C

Účast: Já, Martin

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 128km, převýšení: 2583m         Na dnešní výlet padla volba   poměrně rychle. Jelikož okolí máme už proježděné, chtěli jsme to prozkoumat někde jinde a vzhledem k tomu, že dny se krátí doslova mílovými kroky, museli jsme se tam dostat rychle, aby jsme neztráceli čas. Volba padla na Rozvadov, protože po dálnici jsme tam za chvilku. Budíček v 6:00, nalodění do Tlumičova korábu a v 8:00 jsme byli připraveni v Rozvadově na startu. Všude mlha a kosa jako blázen. Předpověď hlásila inverzi a slunečné počasí. Vyrazili jsme po bývalých vojenských hláskách, směr Dyleň.  První cíl v pořadí byl vrchol Havranu a jeho rozpadající hláska, která za dob totality v dobách své největší slávy dělala imperialistickému nepříteli z Německa nejednu vrásku na čele. Cesta vedla poměrně po slušném povrchu, starý asfalt,štěrk i když byly místa kde se jinak než tlačením pohybovat nedalo. Poslední metry k vrcholu vedly po staré vojenské panelce. Dorazili jsme ke staré signální stěně a z mlhy se nám vynořil obrys Havranu. Ve mě s Tlumičem moc jistoty nevzbuzoval, ale Martin zavelel, že když už jsme tady, tak se musíme kouknout na vrchol. No byl to adrenalin, ale po výstupu několika poschodími jsme stanuli na vrcholu. Bohužel přes všudy přítomnou mlhu jsme si nemohli vychutnat okolní výhledy, které jsou jistě nádherné. Rychle zpátky dolů na pevnou zem a pokračovat v trase. Další cíl byla rozhledna Studenský vrch, která leží v těsné blízkosti hranic, ale na Německé straně. Rozhlednička je hezká, ale kvůli mlze jsme nešli ani dovnitř a pokračovali dál. Po krátkém sjezdu jsme se vrátili na Českou stranu a rázem zkončila krásná asfaltka a my jsme se ocitli uprostřed stáda krav. Po zpozorování dvou býků, kteří si nás divně prohlíželi jsme raději slezli z kola a tento úsek vedli v naději, že nám neskončí jejich rohy v sedací části našich těl. Už jsme u ohradníku a pokračujeme po červené turistické na vrchol kopce Na Výšině. Po výšvihu na kopec následuje sjezd a na jeho konci uhýbáme na silnici vedoucí do Němec k vesničce Mähring od které začínáme stoupat na vrchol Pfaffenbühl, kde leží kostel Sv.Anny s rozhlednou. Je 12 hodin a my bereme za vděk prostory kostela, které nás chrání alespoň před všudypřítomnou mlhou a dáváme svačinu. Vracíme se zpátky do vesničky Mähring a nabíráme směr k vrcholu Tišina, kde se při výšlapu alespoň trochu zahřejeme. Slunce má občas snahu a dává nám naději lepšího počasí, ale vykoukne vždy jen na chvilku a poté jsme zahaleni zpátky do mlhy. Říkáme si, že na Dyleni, která má 940 m.n.m. by jsme mohli zažít slunce a krásné výhledy a to nás žene vpřed. Po sjezdu z Tišiny jsme klesli na nějakých 680 m.n.m. a čekalo nás 300m převýšení na Dyleň, které  nás v závěru vzhledem k povrchu trochu potrápilo, ale na zoufalce jsme i přes značně kamenitý závěr vyjeli až na vrchol. No a naše naděje na zvrat počasí byly pryč. Všude mlha, jeli jsme okolo signální stěny která obklopuje celý vrchol, občas jsme zahlédli nějaký vysílač, ale vrchol Dyleňě jsme neviděli. Až na konci, když jsme vyjeli na asfaltku, která vede k vysílači se nám na chvilku objevil. Pár fotek a frčíme dál. Tentokrát už nabíráme zpáteční směr a míříme na rozhlednu Panský vrch. Cesta k rozhledně docela odvalovala, ale občas foukal nepříjemný vítr. Míjíme židovský hřbitov u vesničky Drmoul, ještě pár výškových metrů a už se nám zjevuje monumentální 55 metrová ocelová rozhledna s vyhlídkovou plošinou ve 40 metrech. Já s Martinem vyrážíme nahoru, Tomáš si zatím dává sváču dole a hlídá kola. Asi tak v polovině výstupu, už se mě točí hlava a výstup se zdá být nekonečný. Ještě párkrát zatočit a už jsme nahoře. Mlha se trochu protrhala a my se kocháme částečnými výhledy. Za pěkného počasí musí být rozhled parádní. Pár vrcholových fotek, rychle dolů a pádíme dál. Projíždíme Plánskou Hutí, Broumovem,Oborou až do vesničky Lesná. Tudy po modré turistické, kde náš postup zpomalili lesní dělníci, nebo spíš jejich mechanizace, která v lese zanechala hluboké koleje plné bahna a my jsme museli zase chvíli tlačit. Odtud ještě pár kopců a už jsme u Bývalé Nové Huti, kde jsme se napojili zpátky na zpáteční trasu. Tudy už jsme jeli a do Rozvadova zbývá cca 6 km. K autu dorážíme lehce před 18. hodinou a plán plníme na 100%.

Celkově shrnuto, pěkná projížďka  nádhernou kopcovitou přírodou Českého lesa, kde člověk dlouhé kilometry nepotká civilizaci a i díky tomu je příroda v těchto končinách tak zachovalá. Škoda jen, že nám nepřálo tolik počasí a my jsme si nemohli vychutnat naplno ty překrásné výhledy, které určitě stojí za to.

Počasí:  Mlha, teplota ráno 0°C, okolo poledne 2°C k večeru trochu foukalo. Nutná výbava:zimní lyžařské rukavice a návleky na tretry, jinak bylo docela fajn

Účast: Já, Tlumič,Martin

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa 35km, převýšení:750m       Dny se nám začínají krátit a na žádné velké najíždění kilometrů to už není, proto na dnešek padla volba na projížďku po okolí, zablbnout si na singlech a užít si trochu terénu. Sraz jsme si tentokrát dali v Černicích u krámu v 16:30. Všichni jsme dorazili na čas a vyrazili okolo hřbitova směr Valík. Tady nám Martin ukázal novou zkratku, kterou jsem ještě neznal. Z Valíku jsme sjeli do Štěnovic, vyšlápli do kopce k lomu a před ním jsme se dali do leva. Následoval pěkný průjezd lesem až na louku nad Štěnovickým Borkem. Tady jsme se dali po turistické červené, kde vede super pěšinka a při výjezdu na cestu do Nebílov jsme zabočili v pravo zpátky do Štěnovické borku. Následoval přejezd potoka po nové, na kole již průjezdné lávce, kolem rybníka a na kraji Borku v levo zpátky do lesa ke třem dubům a tudy do Losiné. V Losiné jsme najeli na červenou tur. značku a po té jsme pokračovali až ke hradu Radyně. Tady následoval průjezd  pěkným singlterkem až k Andrejškám, odtud jsme si vyšlápli po žluté těsně pod hrad a napojili se na červenou, po které jsme jeli až do Šťáhlav. Zde jsme zažili zklamání, protože náš oblíbený pivovar měl zavřeno, tak jsme vzali za vděk sousední hospůdku a osamoceni na zahrádce jsme si vychutnali zasloužené pivo. Jedno bylo zvláštní, že vzhledem k venkovní teplotě nás to pivo vlastně zahřálo Pak jsme valili po silnici domů.

Počasí: Polojasno, teplota 11°C, Dny se sakra rychle krátí, tma už začíná v 18.00 Večerní teplota 4°C

Účast: Já,Dejv,Martin,Tlumič