Radyně bike team

V sobotu 20. srpna, krátce před polednem bikeři zcela zapnili Masarykovu třídu v Karlových Varech. Konal se zde již dvanáctý ročník Karlovarského AM Bikemaratonu, kerý byl i letos součástí seriálu Kolo pro život. Na výběr byly trasy 17, 55 a 95km. Opět byla nejvíce bodově hodnocená právě 55km trasa (koeficient 1,13) oproti dlouhé 95km trase, která měla koeficient bodového hodnocení jen 0,7. Proto většina jezdců, včetně těch elitních, kterým šlo o body do seriálu volila krátkou variantu. Já jsem si naopak zvolil trasu 95km s převýšením 2450m. Díky předchozím výsledkům jsem opět obdržel nízké číslo (A21) a tak jsem se mohl zařadit přímo poblíž startovní brány.

Přesně v poledne se ozval startovní výstřel a peloton se před zraky lázeňských hostů dal do pohybu. Po městě se jelo za zaváděcím autem, a proto se zde nezávodilo. Jakmile nás však auto dovedlo pod první kopec začalo tempo rapidně narůstat. Pro natažení startovního pole posloužil kopec na Doubskou horu (610 m.n.m). Čekalo nás tak hned po startu 200 výškových metrů. Tempo určovali závodníci z krátké tratě a bylo doslova vražedné. Snažil jsem se zůstat na stejné pozici jako po startu, ale když mé tepy atakovaly hranici 190 trochu jsem zvolnil, a kontroloval si, aby mě nepředjel nikdo se žlutým číslem, kterým byli označeni závodníci dlouhé tratě. Sprintery s bílým číslem, jímž byly naopak označeni závodníci na krátké jsem s klidným svědomím pouštěl dopředu. Z Doubské hory následoval sjezd pěšinou k říčce Teplá. Zde byly hluboké odvodňovací žlaby, které nebyly nijak označeny a byly velmi špatně vidět. Do prvních dvou jsem vletěl v plné rychlosti a tak kolo dostalo neskutečnou ránu především do zadního kola. Měl jsem strach, že zde prorazím bezdušový plášť a tak jsem raději trochu zvolnil. Díky tomu mě zde předjel jeden „žlutý“ závodník z teamu Ski a Bike Radotín, kterému rány do kola nevadily. Nenechal jsem ho však před sebou jen chvíli a jakmile žlaby skončily začal jsem jej dojíždět. Definitivně jsem jej předjel ale až ve stoupání za mostem. Stoupalo se směrem na Vítkův vrch (644 m.n.m), ale k tomu se muselo nejprve ještě objet letiště v Olšovo vratech. Jelo se vesměs po zpevněných cestách a tak tempo bylo vysoké. V Olšových vratech jsme najeli na hlavní silnici a stoupali zbývajících 50 výškových metrů na Vítkovu horu po asfaltu. Zde se mě podařilo předjet další dva závodníky z dlouhé tratě. Z Vítkovi hory vedl zajímavý technický lesní sjezd zpět k říčce Teplé. Čěkaly nás prudké serpentýny na jehličí. Měl jsem v nich trochu obavy o podklouznutí, a tak jsem raději vycvakával stabilizační nohu do vnitřní zatáčky. Sjezd pokračoval pěšinou lemovanou zábradlím až k řece. Z tohoto úseku jsem měl respekt. Je plný kamenů a kořenů a již jednou jsem si zde v předchozím roce ustlal. Blízké zábradlí, které je v únikové zóně případného pádu hrozí úrazem. Proto jsem zde zvolnil. Toho okamžitě využili dva soupeři za mnou. Jeden ze Ski a Bike Radotín a druhý z Pernštějna. Objeli jsme tenisové kurty u řeky a čekal nás na 30km brod přes říčku Teplá. Byl z panelů, teklo v něm odhadem tak 30 – 40cm vody a dlouhý mohl být tak 5m. Nejprve jsem se trochu obával, že panely budou klouzat a proud vody mě strhne do vody, ale zařadil jsem lehčí převod tak abych to ve vodě ušlápl a pustil se do brodění. Povedlo se a tak jsem svištěl dál po silnici na Karlovy Vary. Bylo to z kopce a tak jsem zde jel dobře 50km/h na nejtěžší převod, abych zminimalizoval ztrátu na dva závodníky co mě předjeli. Najednou cesta prudce uhne do lesa na pořádnou stojku. Vytěžil jsem ze znalosti trati z předchozích let a na rozdíl od soupeřů si včas podřadil. Je zde třeba přeřadit z nejtěžšího převodu v podstatě až na třetí nejlehčí. Kolega z Pernštejna zařadil pozdě a tak se dostávám před něj. Druhý z Radotína začátek kopce urval silově na těžké převody, vzalo mu to, ale hodně energie. Stoupalo se až k rozhledně Diana (556 m.n.m) a na předposlední serpentýna a prudký kopec jej definitivně zlomil, což dal hlasitě najevo. Já naopak přeřadil o jeden těžší převod a dostal se celkem rychle před něj, abych ho ještě trochu více demotivoval . Těsně pod Dianou byl přes cestu padlý strom, který bylo třeba oběhnout a následovala trochu nejasně značená trasa k vrcholu. Trochu jsem se zde obával chyby, ale náskok na dvěma pronásledovateli jsem měl celkem vysoký. Z Diany vedl pěkný lesní sjezd křižující turistické chodníky. Byl zde i prujezd jakousi kapličkou následovaný skokem ze zhruba 20cm schodu do štěrku. Následovalo stoupání, lesní pěšinou ve kterém se za mě přiblížil soupeř z Pernštejna. Trasa často měnila směr a musel a protože jsem před sebou neměl, žádného závodníka musel jsem rychle číst trasu. Na jedné odbočce jsem udělal chybu, kterou jsem si uvědomil až když jsem měl nataženou pásku před pusou. Toho okamžitě využil soupeř a dostal se přede mě. Nenechal jsem ho tam ale dlouho. Jakmile jsem se vrátil na trať tak jsem ho s trochou úsilí předjel. To bylo zhruba na 40km. Čěkalo nás ještě náročné stoupání po šotolinové pěšině zpět k vrchu Doubské hory. Kolo zde má tendeci podkluzovat, ale přesto jsem zařadil o jeden těžší převod, než bych chtěl jet, abych zde získal trochu náskok před obtížným sjezdem. Z Doubské hory nás čeká již jednou projetý sjezd s odvodňovacími žlaby. Tentokrát již s nimi počítám a tak přes ně skáču abych projel rychle. Uhájil jsem díky tomu pozici a svého pronásledovatele před sebe nepustil. Jakmile jsme se dostali zpět na silnici oddělovala se krátká trasa od dlouhé.

Chrti z krátké to už měli za pár do cíle, nás však čekalo druhé kolo přes Vítkovu Horu, brod a Dianu. Po již poznané trati se mě jelo dobře a tak jsem si držel náskok před soupeřem. Nechtěl jsem jej pustit před sebe a tak jsem držel celkem vysoké tempo. Po hlavní silnici V Olšových Vratech jsem uháněl ve stoupání rychlostí asi 30 km/h. Tuto moji rychlost neodhadl nějaký neohleduplný řidič ve stříbrné fábii, a těsně před odbočkou na Vary se rozhodl mě předjet. Jakmile byl na mé úrovni začal odbočovat vpravo a vytlačil mě na vedlejší cestu. Vrazil jsem mu řídítkama do boku a drhnul mu celý bok auta jak řídítkama tak přední pneumatikou. Dost mě to rozhodilo a ještě teď se divím, že jsem nespadl. Jakmile jsem se stabilizoval, okamžitě jsem šel na brzdy, abych se dostal mimo auto. Jeho řidič byl takový hulvát, že bez váhání ujel. Vrátil jsem se na hlavní cestu a pokračoval dál. Celou akci viděl řidič z auta, které jelo za námi zpomalil na mojí rychlost a přes stažené okénko se mě ptal zda je vše v pořádku. Naštěstí vše dobře dopadlo a tak jsem jej poslal mávnutím dál. Tento incident a obtížný sjezd z  Vítkovi hory za mě opět přiblížil soupeře z Pernštějna. Na brodu přes Teplou jsem jej měl opět již za zády. Ale zatímco mě se brod projet povedlo on si zde stoupl do vody. Získal jsem tím malý náskok, který jsem postupně zvětšoval ve stoupání k rozhledně Diana. Byl jsem  odhodlán již nepřijít o žádné místo a proto jsem jel absolutní vraždu. Díky tomu jsem předjel ještě dalšího závodníka. Snažil se za mě pověsit, ale po pár metrech to se slovy, že tíhle tempem by brzo umřel vzdal. Jel jsem si dál svůj závod. Nikdo přede mnou a soupeř za mnou se ještě na dlouhých rovinkách tu a tam objevil, což mě stále hnalo kupředu. Odhadem jsem mohl mít náskok tak 1 min. Ve obtížném stoupání šotolinovou pěšinou jsem nečekane předjel závodníka Cyklotréninku, kterému zde trochu došlo. Právě tohoto závodníka jsem si na startu vytipoval jako adepta na vítěze. Věděl jsem že jedu celkem dobře, ale absolutně jsem netušil na jaké pozici startovního pole se pohybuji. Začal jsem se proto regulovčíků vyptávat. Slečna u kapličky nevěděla ani jak dlouho přede mnou někdo projel a jen nacvičeně mávla rukou po směru jízdy. Začal jsem o kolo předjíždět pomalé závodníky z krátké trati, zkusil jsem se tedy ptát jich. Podle jednoho jsem byl celkově patnáctý. To mě mojí doměnku potvrdilo a vyhecovalo k zachování vysokého tempa. Již potřetí jsem vystoupal na Doubskou horu. Následoval již dobře poznaný sjezd s hlubokými odvodňovacími žlaby. Již zkušeně je skáču a snad tentokrát ve sjezdu ani moc neztrácím. Dostávám se na asfaltovou cestu k dělení okruhů. Regulovčík zde neplní svojí funkci, ale tak nějak podvědomě jedu tam, kam předtím jeli závodníci z krátké traťe. Čekal jsem, že už cíl bude brzy a tak jsem držel vysoké tempo, které jsem ještě gradoval. Podle tachometru zbývalo však do cíle ještě asi 10km a tak jsem zvolnil. Čekalo nás ještě stoupání po betonové cestě zpátky pod Doubskou horu, tentokrát cestou nad vodní nádrží Březina. Stále jsem si hlídal soupeře za zády, ale již jsem jej až do cíle nezahlédl. Zbývalo posledních 5km do cíle víceméně již z kopce a tak jsem jel co to šlo. Ve sjezdu stále častěji předjíždím závodníky z krátké trati, mám z nich trochu respekt, aby mě někdo z nich nevjel do cesty a tak na ně z předstihem křičel kudy je budu objíždět. Najednou jsem se ocitl ve Varech. Problesklo mě hlavou, že teď už musí být cíl opravdu za rohem. Objel jsem obchodní centrum, které jsem poznal při parkování auta a věděl, že je hned vedle stadionu kde je cíl závodu. Čekala na mě poslédní terénní vložka a sice sjezd ze schodů po tribuně na stadion. Mnoho závodníků tyto schody raději sneslo. Ačkoliv, soupeř za mnou byl již v nedohlednu tak moje touha být již v cíli mě povolila sjet i tyto schody. Jejich výška a délaka budila opravdu respekt. Dobře to dopadlo najíždím na stadion a sprintuji pro něm do cílové brány, kterou projíždím se zdvyženými rukami. Jsem napnutý jak to celé dopadlo a tak se poté co vypiju na ex půl litru vody ptám pořadatele, kam věší výsledky. To bohužel nevěděl a tak jsem se zajel zeptat přímo časoměřičů k dodávce. Nakonec jsem 95km trať dojel absolutně na 8 místě a 3 v kategorii v čase 4:14:10.6. Na prvního Ladislava Fabišovského z teamu AC Sparta Praha jsem ztratil 26:07. Projel cílovou páskou v čase 3:48:03.2. Konečně jsem se tedy probojoval i v seriálu Kolo pro život na bednu. Zde jsou komletní výsledky Karlovarského AM bikemaratonu na 95km trase .