Přeloudané Krkonoše a Jizerky
Další víkend ve znamení vysokohorského dvoudenního putování s kolem, vedle kola ba dokonce i na kole přes nejvyšší české kopečky, tedy Krkonoše. A po hřebenech na nejvyšší vrcholky Jizerek. Začalo to zase hned v pátek odpoledne, kdy jsem se přesunul vlakem do Vrchlabí. Měl jsem zde domluven nocleh u pana Kobra v penzionu. Asi má cyklisty rád, protože jim nabízí 50% slevu. Nicméně přijel jsem pozdě v noci a tak jsem se s ním vlastně ani nepotkal. Nechal mě tam klíčky schované. U Turka vedle kupuji noční kebab, zítřek bude náročnej a du spát. Ráno jsem odjížděl dříve než do penzionu dorazil pan majitel. Takže jsem mu po domluvě nechal na stole domluvenou sumu a klíčky schoval zase kamsi.
V sobotu ráno mě Vrchlabí přivítalo chladným vzduchem a mlhou. Skoro by psa nevyhnal. Na rozehřátí jsem se vydal na Černou Horu. Klasika, přes Černý důl a jeho nákladní lanovku. V Černém dole jsem nemohl vynechat vyloudanou chatu Relax. No a pak už pěkně nahoru na Jánské Lázně, kde už cestu pokrývala souvislá vrstva sněhu. Mrzlo, tak na sjezdovkách už běžely sněžná děla na plný pecky. Přeloudat sjezdovku tak znamenalo, nést kolo po kolena ve sněhu. Celkem vysilující. Nahoře u televizního vysílače se prvně na chvíli otevřela obloha a udělalo se azuro. Zima jak blázen ruce ztuhlé na kost, ale když se rozsvítí. Člověk na to rázem zapomene. Z Černý hory jsem sesáňkoval na kole po sjezdovce až do Pece pod Sněžkou. Po cestě to totiž bylo nehezky uklouzaný od auťáků. V Peci už pustili i nějaké ty vleky tak se na sjezdovce dalo předjíždět i první lyžaře. 
. Pak přišlo pekelné stoupání na Ružohorky, Výrovku. Tady jsem potkal první kolaře proti sobě. To nemůže být nikdo jiný než loudalové. A taky že jo! Právě se vraceli z královny hor. Dali jsme společnou fotku a každý si zas razil svojí cestu. Já pokračoval na Luční boudu a přes polskou stranu až nahoru na Sněžku. Tam klasika, prostě václavák, který z tohoto kopce dělá lanovka. Povinná fotka, čaj za pade a hurá dolů. Je toho ještě hodně přede mnou. Vlastně chci dát dneska ještě celý hřeben Krkonoš až na západ na Vysoké kolo.
Dolů jsem to nesl přes Kozí hřbety až do Špindlu. Časově náročný nesení až jsem potkal západ slunce. Nečekaně brzo. Ve Špindlu tma jak v pytli na náměstí je nějaká akce a hraje tu kapela nějaké vánoční písně. Jeden by tu i zůstal. Ale loudal nemůže. Pokračoval jsem dál do hor směr Petrova bouda. Venku mrzne, soudě podle toho, že voda z bidonu neteče, tma ale kopec hřeje. V kuželu čelovky základy shořelé Petrovi Boudy vypadají tajuplně. Všude klid, ticho, noc tma zima. Ideální podmínky na to přeloudat vysoký hřeben. Jo to byla krása, hvězdy, úplněk, dole inverze ze které prosvítají jen světla městeček pod horami. Cestou potkávám Dívčí kameny, Mužský kameny a tak. Když kolem osmé večerní dorážím do přístřešku nad Martinovo boudou zvažuji nocleh. Uvnitř už spí dva poláci a jeden čech. Dáme chvíli řeč, ale nakonec si to rozmyslím a pokračuji ještě dál. Přeci jen spát venku v letním spacáku bez karimatky by nemuselo být úplně dobrý. Takže padlo ještě Vysoký kolo, Sněžné jámy, Violík, Sviňské kameny a někdy kolem desátý večer jsem byl u hraběte drákuly na kopci Szrenica na polské straně krkonoš. Zdejší vysokohorská chata, poskytla přesně to co jsem potřeboval. Teplo kde přespím. Chvilku problém se dorozumět a tak, česko, polsky anglicky domlouvám přespání ve vlastním spacáku na společné ubytovně za sympatických 190 kaček. Tady v Polsku ty horské chaty mají ještě to své kouzlo komerčně nezkažených horských základen. Narozdíl od české strany přizpůsobené pražské klientele krkonoš. K čertu, kčemu je mě nocleh za litr s wellnesem a saunou? Dávám zurek prej nějaká polská fajnová polívka. Normálně by mě nechutnala, ale tady jsem za ni neskonale rád. Protože hlad a touha po teple je nejlepší kuchař. V nocležně spí jen jeden Polák. Prý nějaký pracovník z muzea z Varšavy, kterej se vydal na přechod hor.
Ráno dáváme společnou snídani. Teda vlasně on dává snídani mě. Já už nic nemám, je zavřeno a on se chce podělit, prý toho vleče moc. To se neodmítá. Dáváme poslední společnou fotku a za svítání už jsme každý na své cestě. Ráno opět užasný východ sluce nad mraky. Škoda, že mě teď čeká ztratit asi 600m výškových a zanořit se zpět do mrazu. Poránu nahoře +4°C v údolí -10°C, bílá tma. Ruce zkřehlé, že je necítím. Ani dvoje rukavice nic neřeší. Můžu pěsťma rozbíjet kameny, ale ne držet řídítka a řadit. Sněží, píšu do cesty první stopy. Přejíždím zas do Polska a výběžek nad Harachovem si zkracuju přes Polsko. Tady v údolí Jizery se z bílé tmy vyloupne spása. Kouřící krásná horská chalupa Orle. Venku týpci sekají dřevo a nosí jej dovnitř do krbu. Uvnitř sympatický šedý vlk. Povídám mu, že mám jen český. Povídá, není problém. Dávám čaj a Gragowizu. Jakože hrachová polívka ve které stojí lžíce. Sedám ke krbu a rozmražuju se na Jizerky. Konečně můžu zase řadit. Hranice překonávám přes Jizeru (po lávce). A čeká mě nejvyšší vrch Jizerek. Jizera. Předtím si ale ještě odskakuji na Černou horu a Sněžné věžičky. Jizera ovšem zůstane to co z paměti dlouho nevymažu. Tohle byla šílená dřina. Nesl jsem kolo po namrzlých skalách asi 2km. Nahoru i dolů. Nahoře namrzající mlha a vítr vytvářely dobře deseticentimetrové vodorovné zmrazky. Takle krásně tam bylo. Z Jizery jsem si to střihnul přes údolí Smědavy na Smrk. Který je se svými 1124m druhým nejvyšším vrcholem Jizerek. Opět tlačing kolmo na vrstevnice. Nahoře rozhledna, vychr, mráz -4°C, mlha. Na rozhlednu nepolezu, beztak bych viděl jen mlíko a tu vlajku České republiky co nevlaje a jen stojí vodorovně v silném větru.
Dolů když na Smrku nemůžu jet přece jinudy než po singlech pod Smrkem. Jenže to jsem netušil, že když jsou ty singly pod smrkem, tak nezačínají na vrcholu, nýbrž někde v 800m. Takže asi 400 výškových metrů jsem šel dolů po skalnaté pěšině s kolem na zádech. Krásné svezení. Ale pak to přišlo. Chytám pěšinku singlíku. Unešen tím jak to pěkně jede si nevšímám, že jedu po jiném než jsem chtěl a padám do údolí nějakého potoka. Začíná se stmívat. Ach jo. Musím znova nahoru. Na ten správný. Ten posléze nacházím a je tma. Musí se nechat, že je to takovej „dětskej“ biking. Vlastně člověk vůbec nešlape jen se veze a točí řídítkama. Ale po tmě to má docela šťávu. Obzvlášť když lupení zasypalo pěšinky a světlo na řídítkách svítí mimo zatáčky. Jen tu a tam mě vystraší odrazky ukopnuté z pedálů předchozích jezdců. Nekonečně dlouho kroužím na singlech pod smrkem. Je to zlatej hřeb víkendu. Užívám si to zapomínám na čas a průšvih je na světě. Hodina do odjezdu posledního vlaku z Liberce. Singly mě vykopnou někde u Hejnic. Nejdříve plánovaná cesta končí u vrat střeženého pozemku. Prý hlídaného psem. Sakra to je teď když spěchám na vlak jako na potvoru. Chvíli okouním u vrat a ze tmy se vyřítí nasranej vlčák. Čelovka ho děsí, on zas svými zuby děsí mě. Beru to zkratkou přes pole a chytám se do další pasti jakého si oploceného pozemku. Průšvih. Vlak z Hejnic odjel. Další jede asi za hodinu a půl, ale domů bych dorazil asi pěti osobáky někdy v pět ráno. Paní v prodejně lístků se ptám kdy to jede z Liberce a jak je to tam daleko – prý 25km. Je přesně hodina do odjezdu posledního rychlíku na Prahu v 18:02. To je výzva, snad to bude z kopce. Hnal jsem co to šlo už po cestě. Úplně z kopce to ale nebylo. Na nádraží v Liberci dorážím v 18:04. Přesně dvě minuty po odjezdu rychlíku. Nápis tam ještě bliká na peronu, ale rychlík je fuč. Ach jo. Teď to bude teda noc strávená v poutech ČD. Osobáčkama jsem jel skoro celou noc. Připadal jsem si jak balík. Vždy po půlhodině tě přetopenej vagon někde vykopne. Půlhodiny počkáš ve vymrzlé čekárně a pak se zase půlhoďky svezeš. Nebudu to protahovat, do Rokycan jsem dorazil po 5 ti přestupech asi v jednu v noci a pak už jen půlhoďky na kole domů a v půldruhý ráno konečně v posteli. Zkrátka vyloudanej víkend se vším všudy. Nádhera. Těšte se na fotky…
Vložit komentář
